Ema konečně přijde na to, proč ji Bianca nemůže vystát. Ačkoliv ne že by to k něčemu bylo a ne že by to mohlo něco změnit, k Emině smůle. Jako vždy.
Užijte si kapitolu, přeje Vaše Sabienna
11.09.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 528×
Zavřela jsem za sebou vstupní dveře, setřepala z nohou sandále a s úlevou vydechla. Dnešek byl opravdu dlouhý den a já netoužila po ničem jiném, než si dát teplou vanu a zalézt pod peřiny. Hlava mě ještě bolela, jak jsem se do ní uhodila, a rozbolela mě později také záda a k tomu i oči. V obýváku jsem narazila na Mattea, který nepřítomně zíral na televizi, kterou evidentně nevnímal. Můj příchod na scénu mu ale neušel, protože se na mě otočil a koutky úst se mu zlehka vyhouply do úsměvu.
„Ahoj, Matteo,“ pozdravila jsem ho veskrze unaveně a svalila jsem se vedle něj na pohodlnou pohovku, která mě svou měkkostí útěšně přijala a celou mě objala. Matteo mě navíc ještě sladce políbil, a tím to dokonale završil.
„Ahoj, zlato. Ses v práci nějak zasekla,“ podotkl Matteo hned po svém pozdravu a starostlivě si mě prohlížel.
„Jsem úplně vyřízená, ale ještě zítra a ten katalog bych mohla konečně dodělat,“ zhodnotila jsem vyčerpaně, ale při pomyšlení na to, že se v tomhle prokletém projektu blížím již ke konci, mě naplňovalo příjemným zadostiučiněním.
„Zítra tam taky zůstaneš dýl?“ ptal se se zájmem.
„Hmhm, už to chci mít z krku,“ potvrdila jsem mu rozmrzele, jelikož jsem se na další přesčas ve studiu nijak netěšila. „A jak ty a oběd s tvojí sestrou?“ Obrátila jsem list, poněvadž o práci jsem se víc nehodlala bavit. Potřebovala jsem si od ní stoprocentně odpočinout. Matteo trochu zpozorněl a zvážněl.
„Ten byl fajn, ale s tou nemovitostí jsme se nikam neposunuli,“ postěžoval si odpovídajícím tónem hlasu a najednou vypadal úplně stejně, jako jsem se já cítila.
„Nevrací se náhodou zítra zpátky do Istanbulu?“ přeptala jsem se kontrolně, jestli mi třeba něco neuteklo.
„No právě,“ hlesl nespokojeně a zachmuřil se, přičemž docela vtipně našpulil rty.
„Co teda budeš dělat? Máš nějaký plán?“ pídila jsem se po detailech, jak chce tuhle patovou situaci řešit, ale nezdálo se, že by k tomu měl co říct. Nakonec jen mlčky zavrtěl hlavou a zjevně ještě o něco poklesl už v jinak nepříliš dobré náladě. Jsme to ale dvojka, co…
„Zítra se ještě sejdeme, ale pochybuju, že to bude mít jiný výsledek. Sice Ismet naznačovala, že má prý něco, co mě přesvědčí, ale že si mám rozmyslet, jestli to chci vůbec vědět. Víc jsem z ní nedostal,“ svěřil se mi s takovým lehce ironickým podtónem, ale do mě v ten okamžik jako by uhodil blesk. Ustrnula jsem na místě, veškeré mé údy mi tak ztěžkly, jako by byly snad z kamene a v žaludku se mi usadil obří balvan. Do toho se mi velmi nepříjemně zamotala hlava a v krku mi vyschlo na troud. Přitom se mě uzmula taková panika, která mi sevřela všechny vnitřnosti železnou pěstí a sotva jsem se mohla normálně nadechnout.
„Seš v pořádku, Emo?“ vypadlo z Mattea zaskočeně, když ta má reakce byla zřejmě příliš očividná. Z toho se mi udělalo o to víc nevolno. Ztěžka jsem polkla jako přes smirglový papír. „Co je? Stalo se něco?“
„N-ne, nic,“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě a musela jsem na krátko zavřít oči, abych získala zpět alespoň částečnou kontrolu nad svým tělem. „J-já jen… odpoledne jsem spadla ze židle a praštila jsem se do hlavy. Asi o něco víc, než jsem si myslela. Má to ještě nějaké dozvuky,“ využila jsem pohotově svou odpolední nehodu, která s mým momentálním stavem pochopitelně neměla vůbec nic společného. Výmluva to ale byla perfektní. Na potvrzení jsem si sáhla dozadu na týl a vyloudila jsem jakousi nelibou grimasu, ale nijak extra jsem nepřehrávala.
„Emo?! A v nemocnici jsi určitě nebyla, že jo? Co když máš otřes mozku?“ zděsil se Matteo, když bez zaváhání uhodl, že jsem se kontrole od lékaře vyhnula. Na to mě znal již velmi dobře. Poněkud provinile jsem zavrtěla hlavou, že ne a omluvně na něj zamrkala řasami, jelikož v každičkém milimetru jeho mužné, snědé tváře bylo znát, že si o mě dělá nefalšované obavy. Mně se ale s touhle lží najednou jako mávnutím kouzelného proutku ulevilo, protože dostatečně objasnila mou předešlou podivnou reakci. Svědomí mě sice zkoušelo dál, ale z toho nejhoršího jsem se vylhala. Což je prostě strašné, ale… co mám, do háje, dělat?!
„Jsem přece ostřílený rajťák,“ pípla jsem tiše na zlehčení, ale u Mattea se to neshledalo s úspěchem. Přísně na mě pohlédl a nesouhlasně stáhl obočí k sobě.
„Tohle není sranda, Em,“ napomenul mě úzkostně a natáhl ke mně ruku, aby mi sám ohmatal zasažený týl.
„Nic mi není, Teo, vážně. Ale jsem hrozně unavená, potřebuju si jít brzo lehnout,“ řekla jsem prostě, ačkoliv jeho dotyky mi byly neuvěřitelně příjemné, takže jsem jen slastně přivírala víčka a opírala se nevědomky do jeho dlaně. Možná bude stačit menší masáž a bude mi mnohem lépe. Hlavně se nejprve uklidnit. Jaká je reálně šance, že by Ismet opravdu něco tušila ohledně Williama?
„Půjdu taky, nenechám tě bez dohledu,“ prohlásil neochvějně a mě ta jeho oddaná starostlivost skutečně těšila tak moc, až ze mě pomaličku vytěsňovala tu paniku, která mě jímala díky mému nebetyčnému provinění.
„To nemusíš, zlato. Celé odpoledne ani náznak, že by to byl otřes mozku. Enzo by ti to potvrdil, celou dobu mě hlídal. Akorát mě bolí hlava, ale to je s největší pravděpodobností tím, že jsem zírala dlouho do monitoru,“ uklidňovala jsem ho s faktickými argumenty, jelikož Enzo mě od toho pádu téměř ani na vteřinu nespustil z očí, aby mu nic neuniklo. Dokonce mě musel pokaždé doprovodit i na toaletu, co kdyby se něco semlelo. Naštěstí na mísu mě nechal usadit se samotnou.
„Tak to bych měl Enzovi zřejmě poděkovat,“ konstatoval suše, avšak s takovým jízlivým nádechem, kdy se ale stejně tvářil zcela nezaujatě. „Každopádně příště bych se o něčem takovém dozvěděl rád o něco dřív, než až půl dne po,“ zabručel lehce dotčeně, když ho zřejmě zamrzelo, že si protentokrát na mého rytíře v zářivé zbroji hrál někdo jiný.
„Máš dost starostí i bez toho, aby ses strachoval o mě,“ namítla jsem automaticky, ačkoliv mi bylo jasné, že si to jen tak osobně brát nepřestane.
„Na ničem jiném mi nezáleží víc než na tobě, Em,“ pronesl jedním dechem a podíval se na mě, jako by to snad měla být ta nejzřejmější věc pod sluncem. Odevzdaně jsem se na něj podívala a v žaludku mě u toho bolestivě píchlo, protože jsem si zřetelně uvědomovala, víc než kdy předtím, jak absolutně tristní bylo to, jak jsem mu lhala. On si něco takového rozhodně ani v nejmenším nezasloužil. Neměla bych mu přece jenom říct pravdu?
„Matteo,“ vydechla jsem užasle a oči mě začaly pálit, jak se mi do nich začaly tlačit slzy. Tenhle intimní moment pro mě byl stejně tak opojný jako trýznivý. Srdce mi kolísalo někde mezi nebeskými výšinami a pekelnými propastmi. V takové rozpolcenosti nevydržím fungovat příliš dlouho, to prostě není možné. Musela jsem urychleně vypnout mozek, a nejlepší řešení bylo dát přednost pocitům, a tak jsem se k němu natáhla pro vřelý polibek. Matteo ho sice přijal, ale ne tak vstřícně, jak bych očekávala. Tohle nebyl on, něco mi tu tak nějak nesedělo…
„Jdu do vany a asi se tam i chvíli zdržím,“ oznámila jsem mu, když jsem se od něj zase vzdálila a trochu ostýchavě jsem po něm pokukovala. Po tom vlažném polibku jsem se necítila o moc lépe a teď už to mohla zachránit jedině doba strávená o samotě, abych se uklidnila a vyčistila si trochu svou rozjitřenou mysl.
„Kdyby něco, tak mi dej vědět,“ pronesl ustaraně, díky čemuž jsem vypochopila, že tím naráží na ten můj úraz.
„Neboj,“ špitla jsem s potutelným úsměvem a nepříliš energicky jsem se zvedla z gauče. „Děkuju ti,“ dodala jsem záhy, když jsem na něj seshora poněkud dojatě pomrkávala. Přesto se mi stále nějak nedařilo vzpamatovat se z toho, co prohodil ohledně své sestry. Moje paranoia nabírala šílené obrátky, zatímco logický úsudek totálně selhával. Matteo se po mém poděkování pouze natáhl po mé dlani, kterou něžně políbil na hřbet, ale následně mě nechal odejít a poradit si sama se sebou. Takhle to přece dál nejde, protože se jinak zaručeně zcvoknu.
* * *
Ráno jsem se ujala přípravy snídaně já, ačkoliv jsem pořád na půl spala, což byla strašná ironie, poněvadž jsem po celou noc téměř vůbec oka nezamhouřila. Neustále jsem přemítala nad svou aktuální situaci, která se pro mě stávala opět neúnosnou. Věděla jsem, že se musí něco změnit, abych přestala takhle vyšilovat. A věděla jsem taky, že úplně nejlepší by bylo přiznat barvu, jelikož to by bylo správné. Jenomže jsem si byla téměř jistá tím, že na to jsem v sobě neměla dostatek odvahy. Nemohla jsem vědomě ohrozit, nebo spíš rovnou zničit to, co mezi námi s Matteem vzniklo, jelikož to bylo opravdu něco výjimečného, jedinečného. Na to jsem si toho příliš cenila a taky tomu zcela propadla. A jak z tohohle ven?
Servírovala jsem zrovna na stůl na terase nakrájené ovoce, když se v posuvných, prosklených dveřích objevil Matteo. Byl ospalý, vlasy měl rozcuchané a na sobě si jako jediný kus oblečení nechal trenky na spaní. Působil stejně unaveně jako já. Aniž by mě pozdravil, rozklusal se k bazénu a ze strany se do něj po hlavě vrhl, až se voda pod náporem jeho statného těla rozšplouchla všude do stran. Zůstala jsem za ním civět poněkud vyjeveně a dokud se jeho tmavá kštice nevynořila zpod hladiny, tak jsem nedýchala. I tohle jeho chování se vymykalo normálu.
„Co blbneš?“ ptala jsem se nechápavě a dívala jsem se na něj jako na totálního blázna.
„Potřeboval jsem se probrat,“ zvolal na mě nazpět.
„Sprcha by nestačila?“ nadhodila jsem s lehkým rýpnutím, poněvadž mě tímhle spontánním vpádem solidně vylekal. Nohy mě nesly blíž k hraně bazénu, abych na něj měla lepší výhled a taky ho lépe slyšela. Posadila jsem se tam na římsu a vyčkávala jeho odpovědi.
„Tohle bylo určitě účinnější,“ odůvodnil mi svůj skok do bazénu, kde se už jen houpal na hladině. „Špatně jsem se vyspal. Máme kafe?“ vyptával se, zatímco zíral směrem k nebi.
„Jasně, sama jsem neměla dobrou noc,“ zmínila jsem rozmrzele, protože dnešní den nebude snadný ani pro jednoho z nás. Ani litry kafe ten těžký nedostatek spánku nezachrání. Nepokrytě jsem zírala na jeho tělo, které nechával na vodě splývat a doslova mě fascinovalo, jak dokonale se lesklo v slunečních paprscích a jak zřetelně vystupovaly jeho vyrýsované svaly. Bože, takhle nějak jsem si vždy představovala obyvatele Olympu.
„Tak proč už nejseš tady?“ odzbrojil mě dotazem, který záměrně položil jako nezpochybnitelnou výzvu. Nejprve jsem to chtěla bezmyšlenkovitě odmítnout, ale vlastně mě to k němu vyloženě táhlo.
„Heh, vlastně… proč ne,“ zamumlala jsem ledabyle, načež jsem vstala a přešla k okraji. Matteo se mezitím udiveně narovnal a nevěřícně na mě koukal, protože si evidentně nemyslel, že bych jeho návrhu vyhověla. Já ale vzápětí skočila do bazénu kufr, kousek od něj. Když jsem se vynořila, velmi blízko u něj, pobaveně se tomu smál.
„To jsem nečekal,“ konstatoval s doznívajícím, velmi sexy hlubokým hlasem.
„Já vím,“ špitla jsem, načež jsem udělala další překvapující věc, a to, že jsem kolem něj obmotala svoje končetiny jako popínavá rostlina. S povytaženým obočím mé konání sledoval, ale na rtech se mu rozlil dvojsmyslný úsměv. Dřív než cokoliv řekl, jsem se lačně zmocnila jeho lahodných úst. Spokojeně přitom zamručel a přitiskl si mě blíž k sobě, tak moc, že jsem ve svém klíně pocítila dost jasně zase jeho intimní partie. Srdce se mi prudce rozbušilo a v podbřišku se mi rozpoutal spalující žár. Tak moc jsem po něm dychtila, až ta touha zaživa sžírala i mě. Nebylo na čase ten chtíč konečně utišit? A není ten nejlepší čas právě teď? Mohlo by to lecčemu pomoct, ne?
„Na to,... že ses moc... nevyspala, máš nějak... moc energie,“ poznamenal ochraptěle, když jsme se od sebe museli odtáhnout, protože jsme se oba nutně museli nadechnout. Vpíjel se mi do očí a rozpustile se culil.
„Jen zjišťuju, jestli… se něco nezměnilo,“ vypadlo ze mě nedopatřením, jak jsem byla omámená jeho žhavým polibkem, který mě rozpálil natolik, až jsem se divila, že z bazénu okolo mě již nestoupala pára. Nebo spíš že se celkově z bazénu nestala vířivka, jak moc jsem pod jeho doteky vřela. Sotva patrně nad mou bláhovostí zavrtěl hlavou a pevným dotekem pravé dlaně mi přejel po liniích všude, kam jen dosáhl.
„Dokud mi nedovolíš zajít dál, tak se tohle rozhodně jen tak nezmění,“ vychrlil ze sebe, jak si tím byl neomylně jistý. To mě přimělo se zeširoka usmát, ale on se mezitím zlehka podmračil, jak si nejspíš můj komentář vyložil i jinak. „Nebo... co by se mělo snad změnit?“
„A-asi nic… To já jen, že jsi teď takový nesvůj. Sama jsem z toho nervózní, jestli se neděje třeba něco víc...“ odhalila jsem mu svoje skryté pochybnosti a přitom jsem mu bezděčně zajela zespodu šíje ke kořenům vlasů, kde jsem ho začala nehty s citem škrabkat.
„Dneska se rozhodne a pak už bude zase klid. O nic dalšího fakt nejde, Em… Ale kdyby jsi mě náhodou chtěla nějak rozptýlit, vůbec bych se tomu nebránil,“ pronesl v cíleném odlehčení a ukradl si letmý, avšak přesto vášnivý polibek. Zcela automaticky jsem se mu poddala a zcela oproti mým neochvějně nastaveným zábranám, jsem náš polibek ještě o něco prohloubila a zintenzivněla. Balancovat na hraně toho, kdy je naše laskání rádoby nevinné a kdy již předchází něčemu vážnějšímu, mě na jednu stranu nesmírně bavilo. Na tu druhou to bylo hodně náročné, protože přestat včas, než by bylo pozdě, mě někdy stálo veškeré síly, které jsem vkládala do toho přemáhání se.
„Mám už... hotovou snídani,“ zamumlala jsem mu do rtů, když jsme se od sebe odtrhli.
„Já mám ale teď... chuť na něco úplně jinýho,“ zachrčel zastřeně, jak ho stále ovládal onen primární pud, který potlačoval jeho veškeré jiné způsoby. Nemohla jsem si pomoct, ale rázem jsem v jeho náruči strnula, když jsem zjistila, že jsem opět tu hranici únosnosti poněkud nezodpovědně porušila. Matteo tu změnu zaznamenal a o něco povolil svoje naléhavé sevření, což mi najednou přišlo naprosto špatně, ale přesto jsem se spustila z jeho boků dolů. Bože, pitomější podnět, proč se s někým vyspat, jsem si vymyslet asi nemohla. Já jsem fakt úplně marná... Co to se mnou je?!
„Včera mi volali z hotelu, že je můj pokoj zase k dispozici,“ plácla jsem první, co mě napadlo, abych to trapné, napjaté ticho pramenící z určité frustrace nějak zaplnila.
„Takže se z něj odhlásíš?“ přeptal se, co si toho mého monologu má vyvodit a upřeně sledoval můj obličej. Nejapně jsem pokrčila rameny a vytušila jsem, co bude chtít slyšet, přestože moje rozhodnutí s tím ani v nejmenším nekorespondovalo.
„Já nevím,… měla bych?“ zasekla jsem nad tím na oko, abych ho zase trochu poškádlila. Tentokrát trochu jinak.
„Děláš si ze mě srandu, že jo?“ zabrblal nepatrně mrzutě, ale v očích mu vědoucně zablýsklo.
„Chceš mě tu ještě vůbec? Nelezu ti už na nervy?“ vyptávala jsem se slyšitelně ironicky, nad čímž se ušklíbl.
„Právě teď strašně… občas mě dost nesnesitelně mučíš, a za to tě pak alespoň na pár sekund nesnáším, ale rozhodně nechci přijít o jediný den mít tě tady u sebe, když… kdo ví, co bude,“ svěřil se mi bez jakéhokoliv zastírání či vtipkování, aby ve mně nevyvolal jakýkoliv mylný dojem. Svou upřímností ve mně ale o to víc uživil ten pocit rozporuplnosti nad svým trestuhodným konáním, které mě v posledních dnech trápilo opravdu neúprosně. Nebylo spíš na čase se mu konečně přiznat s tím, jak se to má s Williamem?
Zatímco jsem si tříbila svoje rozporné myšlenky, dostala jsem se po vlnách až ke stěně bazénu, o kterou jsem se zády opřela. Matteo mě oddaně následoval a položil si loket na okraj, těsně vedle mého ramene. To mi na nerušeném přemítání rozhodně nepřidalo, jelikož mě svou blízkostí příšerně rozptyloval.
„Co se děje?“ odtušil docela snadno, že něco není v pořádku. Upřeně mě pozoroval, ale víc na mě netlačil. Já jsem totiž útrpně váhala nad tím, jestli mu všechno vyklopit anebo raději dál mlčet. A když všechno, tak fakt všechno.
„Matteo, j-já…“ nakousla jsem, ale další slova jsem bojácně polkla. Teď, nebo nikdy. Matteo na mě hleděl se svou plnou pozorností a konejšil mě svým vlídným pohledem a hřejivým, laskavým úsměvem. Vnímala jsem, že čím delší dobu na něj civím, tím neschopnější ze sebe něco, cokoliv dostat, jsem. „Já o tebe nechci přijít. Nikdy,“ vypadlo ze mě rozpačitě, přičemž jsem se na něj stejně tak usmála. Koutky úst se mu znatelně roztály do šířky, až na mě vykoukl jeho bělostný chrup, který kontrastoval s tou hříšně opálenou pokožkou a tmavými vousy.
„Uděláš ze mě toho nejšťastnějšího chlapa pod sluncem, jestli zůstaneš,“ pronesl unešeně, načež se ke mně naklonil, aby svoje dojetí vložil do jednoho ze svých přesladkých polibků. Byla jsem ráda, že mě momentálně ztratil ze zřetele, protože by mi jinak jednoduše vyčetl z výrazu tváře, jak strašně provinile jsem se cítila. Obelhávala jsem ho, a to si absolutně nezasloužil. Tížilo mě to tak příšerně moc, že kdybych se pokusila splývat na hladině jako před chvílí on, šla bych jistojistě rovnou ke dnu. Zdálo se, že to mezi námi spělo do takového bodu, kdy jsem nedokázala být bez něj, ale s ním také ne. Kruci, jak z toho teda ven?!
* * *
Celý den jsem v práci usilovně zírala do monitoru počítače a pracovala na tom katalogu, který jsem během dneška mínila dotáhnout do konce. Sice určitě na přesčas, ale hlavně že to dokončím. Zatímco jsem odpoledne zůstala v práci, Matteo ho trávil opět se svou nevlastní sestrou, aby konečně dořešili tu nemovitost. Trochu mě štvalo, že jsem s ním u toho nemohla být, jelikož bych ho chtěla nějak podpořit, ale bylo důležité, že to řešili jenom v kruhu rodinném.
Vracela jsem se z terasy, kam jsem se asi na půl hodiny uchýlila, abych se protáhla a nadýchala čerstvého vzduchu, nemluvě o tom, abych nechala odpočinout své těžce namáhané oči. Zůstala jsem ve studiu mezi posledními. Než jsem se odporoučela ven, zahlédla jsem ve firemních prostorech už jenom Rica, Stephana a Biancu. Načapala jsem přitom Biancu u svého počítače, jak se nad ním sklání a nějak s jeho obsahem manipuluje. Zarazila jsem se v pohybu a rychle uskočila za betonový sloup, kdyby mě náhodou Bianca nespatřila, v čemž jsem se během pár okamžiků utvrdila, jelikož pokračovala nerušeně dál. Bedlivě jsem pozorovala její počínání a pojímala neblahé podezření, že mi beztak nějak škodí. Už předtím jsem se domnívala, že mi ten katalog smazala ona.
„Co to tady děláte?!“ vyjela jsem po ní zostra a ona s sebou prudce trhla, jak se mě lekla. Narovnala se jako voják do pozoru a střelila ke mně pohledem vyděšené laně. Potom ale opět nabyla svou typickou tvář, když se na mě vyloženě spatra podívala. Překotně jsem přišla až k ní, abych zkontrolovala displej monitoru, co na něm po jejím zásahu najdu. Kromě neoriginální tapety na ploše tam ale nic zvláštního nebylo, za což si mě pořádně vychutnala.
„Chtěla jsem se podívat, jak na tom seš s tím katalogem,“ odsekla mi chladně a samolibě se ušklíbla. „Ale ty ses někde flákala, takže jsem se podívala sama,“ odůvodnila mi svou přítomnost u mého stolu a pořád se blbě křenila.
„Jsem tady na přesčas, takže je jen na mně, kdy si udělám pauzu,“ srozuměla jsem ji nekompromisně a hutně jsem se na ni mračila, ale to bylo tak to jediné, na co jsem se vzmohla. Nicméně se mi aktuálně nabízela asi ta nejlepší příležitost ji na přímo konfrontovat. Nikdo jiný už tu nezůstal, kluci pravděpodobně odešli během mé pauzy.
„Dokončíš to dneska už?“ dolovala ze mě nějaký pevný deadline. Frustrovaně jsem zafuněla, jelikož toho jejího nekonečného peskování jsem měla již po krk. U Mattea jsem to se svým odhodláním vzdala, ale v jejím případě bych se držet zpátky víc neměla. Pročistit vzduch mezi námi bylo již nutně potřeba…
„Jestli mou tvorbu zase nebudete nějak bojkotovat, pak ano,“ nadhodila jsem udičku, na kterou se nijak okatě nevrhla. Na okamžik se jí pouze rozšířily oči, ale poté se pouze blahosklonně usmála. Arogantní potvora.
„Co tím chceš říct?“ zasyčela zlostně, aby se ohradila vůči mému obvinění, přičemž na mě přezíravě civěla.
„Podívejte, jsme tady samy, takže si fakt na nic nemusíme hrát,“ připomněla jsem jí, když jsem gestem ruky obsáhla veškerý zdejší prostor, který zel prázdnotou.
„Ty ses včera asi hodně praštila do té své roztomilé hlavinky, že?“ shazovala mě opět, což byl prostě její styl.
„Hádám, že to byla taky vaše práce,“ osočila jsem se na ni znovu veskrze přesvědčeně, jelikož nikdo jiný, kdo by mi tady mohl škodit, logicky nepřipadal v úvahu. Naopak já jsem jí nejednou zavdala důvod k tomu, proč by mi mohla chtít způsobit jakoukoliv újmu. Několikrát mě načapala s Matteem a především jsem jí přebrala tu roli v reklamě, se kterou domýšlivě počítala. A její uražené ego za to vinilo samozřejmě mě.
„Hlavně, když je vlastní neschopnost a nešikovnost na koho shodit,“ podotkla jízlivě a nepřestávala se na mě šklebit, čímž akorát dál ponižovala, ale ne a ne přiznat barvu.
„Tak jinak… Jaký se mnou máte problém? Co vám vadí?“ Zaútočila jsem na ni bez dalších vytáček, protože ona byla snad kluzčí než had, jak se neustále šikovně vyhýbala mým pokusům ji usvědčit. Nad mou ofenzivou akorát povytáhla překvapeně obočí a založila si ostentativně ruce na prsou.
„Nemám tě ráda, to je vše,“ procedila skrz zuby, když je zatnula a ostré čelisti jí zřetelně vystouply. Já se nad její obligátní odpovědí pouze sarkasticky uchechtla.
„Vždyť mě vůbec neznáte,“ namítla jsem nechápavě a vrtěla jsem nad jejím dětinským postojem hlavou.
„To ani nemusím, protože moc dobře znám tyhle typy, jako seš zrovna ty,“ zavrčela znechuceně a zvedla bradu bojovně o něco výš.
„Odvaha mě neustále shazovat ti nechybí, ale na to být upřímná nemáš,“ pravila jsem výsměšně a překročila jsem vědomě tu mez, kdy jsem jí bez dovolení začala tykat, což by mi jako moje nadřízená měla jako první nabídnout ona. Já ji tím ale mínila zejména vyprovokovat, a to se mi nesporně povedlo, když jí mrazivé modré oči zahořely zlověstným plamenem, kterým se mě snažila sežehnout na uhel.
„Prostě nesnáším ženský, jako jsi ty! Prospěchářský mrchy, který si jdou za svým i přes mrtvoly. Já bych se takhle nikdy snížit nemohla. Sice jsem kvůli tomu jednou přišla o místo a jednou taky o partnera, ale v životě bych nezradila svoje hodnoty. Vždycky jsem si všechno zasloužila tím, že jsem dřela jako mezek a ne že jsem někomu musela roztáhnout nohy, abych se dostala na lepší post nebo k lepším penězům. To je tak nechutný… Je mi z tebe zle, jen se na tebe podívám a fakt se nemůžu dočkat, až odsud vypadneš. Ty sem nepatříš,“ zpražila mě opovrhujícím pohledem a z příkrého hlasu jí přímo odkapávala nenávist, kterou chovala k typům lidí, který mi právě popsala a mezi ně řadila také mě. Němě jsem na ni zůstala civět s povolenou bradou, jelikož mi toho řekla víc než dost. A já pochopila, že její hněv pramenil především z toho, že ji někdo kdysi zranil a zradil a ona se s tím zatím ještě nedovedla vyrovnat. Najednou mi jí bylo kupodivu líto…
„Chápu, proč si myslíte, že jsem jedna z těch, které právem odsuzujete, ale já taková doopravdy nejsem, slečno Bianco. Nemám k tomu ani důvod, jsem tu pouze na stáži. Žádná kariéra mě tu nečeká a brzy se vrátím zase domů. Ale jestli si musíte svou zlost na někom vylévat, protože jste se ještě nevyrovnala se svou minulostí, tak budiž. Já to zvládnu. Akorát nezapomeňte, že když budete podkopávat nohy mně, tak tím podkopáváte i tuhle firmu, kterou se údajně snažíte zvednout zas nahoru,“ odvětila jsem jí sotva v polovičním monologu, co byl ten její, ale ona mi při něm velmi pozorně naslouchala a nehnula ani brvou. Domnívala jsem se, že moje slova padla na úrodnou půdu.
„Teď se vrátím ke své práci a až to bude hotové, pošlu to rovnou do tiskárny,“ sdělila jsem jí věcně a pohodila vyzývavě hlavou k počítači.
„Tak to, prosim tě, zase nějak nezvrtej,“ varovala mě takovým zvláštně dutým tónem, načež se otočila na jednom ze svých šíleně vysokých podpatků a odklapala kvapem pryč. Hodila si kabelku na rameno a za pár vteřin opustila studio, kde jsem zcela osaměla. Každopádně jsem měla opravdu dobrý pocit z toho, jak jsem ten konflikt s ní ustála. A taky jsem nabyla dojmu, že jsem jí konečně přišla tak nějak na kobylku. Nicméně ty nové informace jsem nehodlala jakkoliv použít proti ní, začínat s ní jakkoliv nesmyslnou válku. Přece jen to byla zlomená, zahořklá ženská, ačkoliv se to pokoušela kompenzovat tím nejhorším možným způsobem. Na tom by měla zapracovat. Já bych ji ale asi neměla vůbec nijak moralizovat, protože já se vlastně chovám ještě mnohem, mnohem hůř…
Tak jo, jedna nevyřešená otázka je odhalená. Která bude další? No přece ta ohledně Ismet. Jak byste chtěli, aby to dopadlo? :)
Mockrát všem děkuji za zájem, jsem za to neskonale vděčná! Bez toho bych to snad ani nedokončila, neměla bych ten potřebný hnací motor. Takže ještě jednou ze srdce děkuji! <3
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Mr. Perfect - 43. kapitola:
May: No, protože se to týká Emy, a protože je to takový nesnesitelný střevo, nebude to tak jednoduché... s ní nic není jednoduché, to už je za tolik kapitol zjevné konec už mám napsaný, konečně! sice s tím nejsem spokojená, ale to už nejsem delší dobu s touhle povídkou, takže... se omlouvám, je to znát
Další kapitola čeká na schválení, brzy tu bude
Opravdu moc ti děkuju za to, že pořád čteš a pořád komentuješ! Fakt si toho vážím a hrozně mě to těší, jsi skvělá čtenářka!
Já bych chtěla Aby s Matteem byli spolu, ale samozřejmě to záleží na tom za jakých okolností se vše dozví. A hlavně jaká bude pravda? To je stále otazkou
Těším se na další
Přidat komentář:
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!