OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 30. kapitola

15.05.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 568×

„Krásné pondělní ráno přeju,“ zašveholila jsem medově sladkým hláskem, když jsem vcházela do Matteovy kanceláře. Samozřejmě s jeho nutnou denní dávkou pravého tureckého čaje, který bych teď zvládla připravovat i poslepu. Vzhlédl od monitoru a radostně se na mě usmál, když spatřil jednak mě, ale možná spíš tu teplou, karmínově rudou vzpruhu. Donesla jsem mu skleničku i s podšálkem na stůl a pusu jsem si u toho div neroztrhla, jak jsem se na něj nemohla přestat usmívat. Tak jako vždy jsem měla o něco zrychlený tep a sucho v krku, jako bych ho snad viděla úplně poprvé.

„Pěkné ráno i tobě, Em,“ pozdravil mě nazpět, načež se ke mně natáhl, aby mě mohl chytit za zápěstí a stáhnout mě trochu stranou, z dosahu dalších zvídavých očí, aby ničemu dalšímu nemohly být svědky. Poslušně jsem za ním klopýtala a nepřestávala jsem se poťouchle culit. „Pojď ke mně,“ houkl zastřeným hlasem, když se ke mně začal naklánět, aby mě mohl na přívítanou ještě políbit.

„P-počkej, to bychom v práci asi neměli.“ Zastavila jsem ho včas, než mě umlčel svými lahodnými rty, a raději jsem mu ještě položila ruce na ramena, abych si ho od sebe držela bezpečně dál. Opravdu jsem nestála o to, aby nás někdo viděl, jak se spolu muchlujeme. Hlavně ne slečna Bianca, protože ta by mě pak totálně roznesla na kopytech…

„Jen bych rád políbil svou př…“ zmlknul, když jsem na něj nevybíravě podmračila, přičemž se tenhle můj negativní výraz vázal nejenom k jakýmkoliv intimním kontaktům na pracovišti, na které jsem měla vyhraněný názor, ale především k tomu označení, které chtěl v souvislosti se mnou vyslovit. Jemu vyskočilo obočí tázavě nahoru, jak chvíli nevěděl, co se děje, ale velmi rychle se dovtípil, co mi asi tak mohlo vadit. „Svou stážistku?“ poupravil důvtipně svůj prvotní neúplný výrok, kterým mě docela pobavil, takže jsem uvolnila rysy tváře do skoupého úsměvu, načež jsem se opřela svou zadnicí o hranu stolu.

„Matteo, tohle to mezi námi...“ odmlčela jsem se, ale několikrát jsem ukazovákem zakmitala mezi námi dvěma, načež jsem pokračovala: „By asi mělo raději zůstat jenom mezi námi. Alespoň prozatím…“

„A to chceš kvůli ostatním anebo kvůli sobě?“ přeptal se mě nejistě a ještě během mého monologu jako mávnutím kouzelného proutku naprosto zvážněl. Opřel se naproti mně o zeď s rukama založenýma na hrudi a díval se na mě zpod obočí, jelikož měl hlavu skloněnou dolů.

„Sejde na tom?“ vrátila jsem mu to v otázce, abych nemusela přímo odpovídat, což snadno prokoukl. Jen se nespokojeně ušklíbl, ale dál se snažil tvářit neutrálně.

„Vlastně docela jo.“ Potvrdil mi, že by o tom chtěl ode mě slyšet trochu víc.

„Neber to nijak zle, Mattteo, ale… nestojím o to z obou důvodů. Nechci, aby o tom ostatní věděli, naprosto stačí, že už si o tom i tak všichni šuškají,“ vyšla jsem s pravdou ven, protože mi bylo jasné, že když už jsem to takhle nešikovně nakousla, tak jsem to musela dokončit a on by to ze mě tak jako tak vytáhl. Ty jeho hluboké, čokoládové oči mě dokázaly dokonale zhypnotizovat, že jsem byla přesvědčená o tom, že mi jimi stejně dohlédne až na dno duše, ze které by tu pravdu nakonec vyčetl.

„Když jim to potvrdíme, tak jim to alespoň zavře pusu,“ poskytl mi další náhled na věc, který jsem nemohla jinak než odkývat, ale přesto jsem s ním nesouhlasila.

„A to je právě to… Co bys jim chtěl říct?“ vyrukovala jsem na něj s dost záludnou otázkou, která ho evidentně solidně vyvedla z míry. Zmateně na mě mrkal a rozpačitě přitom těkal očima sem a tam, ale nevěděl, co na to říct, a tak jsem se řeči znovu ujala já: „Podle mě je ještě hodně brzo tohle jakkoliv pojmenovávat… Dávat tomu nějaké nálepky, někam to škatulkovat… To taky nechci, prostě to nechme… tak jak to je,“ soukala jsem ze sebe po dávkách, když jsem víceméně hledala slova za pochodu a taky jsem si dávala pozor, abych ho tím nějak neranila. On jen chvíli mlčky stál a nejspíš vstřebával to, co jsem na něj právě vychrlila. Pak se mu obočí stáhlo blíž k sobě a mezi ním se objevilo několik hlubokých, zádumčivých vrásek.

„Ale to potom jako by…“ Umlkl pod tíhou své myšlenky, čímž opět nechal veškerý prostor v konverzaci pro mě.

„Prosím, Teo,“ požádala jsem ho úzkostně a vzala jsem ho za obě ruce, abych tím své žádosti dodala na nutné důraznosti. On mě ihned chytil o něco pevněji, jako by potřeboval stoprocentně vnímat moji přítomnost.

„Tak dobře, dobře… Budu tvoje rozhodnutí respektovat, i když se mi ani v nejmenším nelíbí,“ svolil nakonec, když vzdal jakékoliv námitky nebo dotazy, aby lépe pochopil, co mě k tomuhle názoru dovedlo. Jednak tyhle důvody, které jsem mu nastínila, a především to, že jsem jednoduše nemohla nahlas přiznat, že mám někoho jiného, když jsem zasnoubená s Williamem.

„Nezlobíš se?“ zajímala jsem se, jestli se mi ho tím nakonec opravdu nepodařilo nějak dotknout. Zavrtěl hlavou, že ne, a slabě se pousmál, aby tomu dodal na důvěryhodnosti, ale já tomu beztak příliš nevěřila. Ač se tomu pokoušel vyhnout, seč mu síly stačily, v jeho tváři se zrcadlil určitý smutek. Odrazila jsem se od stolu a přiblížila se víc k němu, abych si mu mohla položit ruce na jeho široká ramena. Na hřbetech ruky mě šimraly konečky jeho vlasů, jejichž spodní část nad šíjí měl rozpuštěnou, zatímco většinu vlasů měl staženou do drobného úhledného drdolu.

„Já tomu rozumím, Em,“ ubezpečil mě, že má pro mé oprávněné důvody naprosté pochopení.

„Jen bych si to chtěla chvíli užít sama… s tebou, bez dalších lidí, kterým do toho stejně nic není…“ vysvětlovala jsem mu polohlasem, abych nějak zmírnila to jeho zklamání, které jsem mu nechtěně způsobila. Přitom to ale v podstatě byla jeho původní doporučení, díky nimž mě víceméně sbalil. Nechat věci plynout, tolik je neřešit… Měl by mít spíš radost, že jsem na jeho rady konečně dala…

„Chápu, vážně,“ zopakoval mi o něco důrazněji, nejspíš abych s tím vyptáváním už konečně přestala. Mírně zaskočeně jsem se na něj podívala a mínila jsem ho pustit, abych neměla nutkání se dál jakkoliv ospravedlňovat, ale on mě včas zadržel a místo toho si mě k sobě těsně přitiskl. Slabě jsem úlekem a především vzrušením zalapala po dechu a tělem se mi rozběhlo hřejivé mravenčení. 

„Může to být naše malý tajemství,“ navrhla jsem mu s významným zahýbáním obočí, jak mi to nedalo a musela jsem to raději obrátit v lehkovážný žertík, aby atmosféra mezi námi ještě o něco nezhoustla.

„To nezní špatně,“ přistoupil na mou hru a znovu se ke mně natáhl pro polibek, kterému jsem se tentokrát nebránila, poněvadž jsem cítila, že alespoň v tom bych měla povolit a vyhovět mu. Svolila jsem ke krátkému, ale o to víc procítěnému polibku, na němž bylo cosi velmi opojného. Možná proto, že jsme oba dva věděli, že za zdí sedí spousta kolegů, mezi nimiž by tohle zjištění zapříčinilo přinejmenším druhý Velký třesk. Neochotně jsem se od něj odtáhla, ale pak jsem si sama ještě ukradla další letmou pusu a pak ještě jednu a ještě jednu, což ho nakonec rozesmálo.

„Na tebe se nejde zlobit, i kdybych snad doopravdy chtěl,“ pronesl v již utichajícím smíchu, načež mě láskyplně objal a vracel mi ty kradmé polibky na krk, na tvář, na čelist, kamkoliv se jen dostal. Vtom jsme ode dveří uslyšeli rázné zaťukání a než Matteo stihl odpovědět a pozvat dotyčnou osobu dovnitř, dveře se již svižně otvíraly. Prudce jsem od něj uskočila, jak mocně jsem se vyděsila, až se mi uvnitř tím šokem otřásly snad veškeré vnitřnosti. Bezmyšlenkovitě jsem se jednou otočila kolem dokola s rukama za zády, když doposud nenechavě ohmatávaly Mattea.

„Matteo? Měla jsem...“ zasekla se, když vzhlédla od nějakých papírů a zjistila tak, že tam jsme spolu oba dva, podezřele blízko u sebe a že se nejspíš oba tváříme ,jako by nás právě nachytali na švestkách. Anebo alespoň mě, a tak jsem raději zrak zavrtala k zemi.

„Bianco, je základní slušnost po zaklepání počkat na vyzvání,“ připomněl jí zásady slušného chování, zatímco ona na nás docela konsternovaně valila oči. Já jsem po očku sledovala Matteovu reakci, která byla daleko pokojnější než ta moje. Ihned se dostal do své role šéfa a dal to také dostatečně najevo. Bože, proč zase ona?! 

„Omlouvám se, pane Tekine. Už se to nebude opakovat,“ prohlásila rezolutně a sama sklopila zahanbeně oči, když ji Matteo celkem solidně zpražil.

„T-tak já se vrátím zpátky do práce… Ty vaše starší projekty mi ukážete třeba někdy jindy.“ Nedalo mi to a vyrukovala jsem s nějakou rádoby racionální výmluvou, abych nějak zakamuflovala to naše podivné umístění v místnosti, které Biancu značně rozhodilo. Stáli jsme s Matteem vedle vysokých, uzavřených skříní a bylo to to jediné, co mě v ten kritický moment napadlo, aniž bych tušila, co se v nich vlastně skrývá. Ale asi bych udělala líp, kdybych mlčela, protože to vyznělo přinejmenším podivně.

„Jistě, žádný problém,“ odsouhlasil mi ochotně, pousmál se na mě a poodešel vstříc Biance, která se tvářila dost zvláštně. Evidentně jí to celé nebylo nikterak po chuti. Tak jsem se bez dalších okolků sebrala a kvapným krokem odešla pryč, přičemž jsem ve svých zádech zřetelně cítila její pichlavý a především zlověstný pohled, který dozajista bude přecházet dalšímu jejímu terorizování. 

* * *

„Tak co tvůj víkend, Em?“ zahájil konverzaci Enzo zvídavě, jakmile jsem se vedle něj usadila a zhluboka jsem si vydechla, když ze mě konečně spadlo to napětí vyvolané Biančinou přítomností v Matteově kanceláři. 

„Jo jo, skvělý,“ zahučela jsem víceméně nepřítomně, jak jsem se stále vzpamatovávala z toho nepříjemného pocitu přistižení. Enzo vedle mě seděl a křenil se na mě jako pako, jelikož si pravděpodobně domýšlel jiné alternativy, které se k programu mého víkendu nabízely. Na tváři si evidentně již pár dní pěstoval nepříliš hustý vous, ale přesto to úplně změnilo celkový ráz jeho obličeje, který byl rázem z takového toho jemného a chlapeckého o dost vyzrálejší, mužnější. Vážně mu to prospělo, až tak moc, že jsem se přistihla, jak na něm nechávám pohled o něco delší dobu, než by bylo vhodné. Hm, že by se nechal inspirovat svým šéfem? Nebo chtěl jen změnu? Tak či onak, fakt mu to slušelo. 

„No koukám, že seš z toho vedle ještě teď,“ rýpl si do mě pohotově, aby mě nějak probral. 

„Hmhm… to jo,“ zabručela jsem zas něco neurčitého, načež jsem zatřepala poněkud divoce hlavou, abych se začala konečně zase plně soustředit na přítomné dění. 

„Seš v pohodě, Em? Nevyvedla jsi zase něco, že se tváříš tak zaraženě?“ staral se trochu vyplašeně, když přihlížel mému podivnému chování. Již s plným vědomím jsem nad tím protočila panenky, protože mě tohle jeho v podstatě dogmatické očekávání docela rozčilovalo. Pak jsem se na něj ještě kysele zašklebila, načež jsem mu vrtěním hlavy naznačila, že se nejednalo o žádný můj trapas. Víceméně. Spíš možná o náš trapas…

„Tak co jsi vyváděla o víkendu, že ses ani neozvala? Asi jsi měla docela na pilno, ne?“ zopakoval svůj prvotní dotaz, kdy ze mě zřejmě cíleně chtěl dostat jakési doznání, které by potvrdilo jeho podezření. Naposledy mě v páteční odpoledne ponoukal, abych si Matteovu pozornost ukradla od té dlouhonohé kozy Alessie jenom pro sebe. Což se mi povedlo a heleďme se, jak se to až vyvrbilo… Takže za to vlastně může Enzo! Ten nás s Matteem dal nepřímo dohromady. Dohazovač jeden zpropadený… 

„Joo… měla. Když tak spolu můžeme podniknout něco v týdnu, hm?“ navrhla jsem mu ochotně, kdyby to ode mě snad toužil nějak vynahradit. 

„Řekl bych, že s naším panem šéfem, co?“ Naklonil se ke mně, ale stejně šeptal a ještě u toho tak spiklenecky pomrkával a uličnicky se culil, jak si ze mě typicky utahoval a náramně se tím sám bavil. Neubránila jsem se tomu, abych se taky začala hloupě culit a zároveň lehce červenat.

„Takže vy ste to fakt dali dohromady?!“ vypálil ze sebe rozjařeně, ale přitom potlačoval veškerou svou hlasitost, kterou by jinak do svojí otázky nadšeně vložil. Oči měl skoro až navrch hlavy a tak všelijak se ošíval, jak byl celý jako na trní, než na vlastní uši uslyší můj souhlas.

„To asi vyloženě ne, Enzo…“ vyvedla jsem ho z omylu a dívala jsem se na něj s mírně znepokojeným výrazem, protože už jenom to slovní spojení ve mně vyvolávalo neskutečné rozpaky. „Vždyť mám snoubence,“ připomněla jsem mu pohoršeně, což ale patřilo zejména mně samotné a začínala jsem se kvůli tomu cítit nesmírně provinile. Tohle se tak šíleně zvrtlo. Naprosto jsem to celý podělala. A přitom... je mi jinak tak dobře. 

„Jo, to máš, ale daleko odsud,“ osvěžil paměť i mně, nad čímž jsem se jenom kysele ušklíbla.

„To není omluva,“ zabručela jsem nepatrně znechuceně nad tímhle stylem uvažování. A opět ani ne kvůli němu, ale protože já měla dost často podobné myšlenky, kterými jsem si mínila nějak ospravedlnit své tristní konání…

„Ale docela dobrá výmluva,“ upravil moje prohlášení a pochopitelně jemu to tolik nevhodné nepřipadalo, jelikož on nebyl v mé kůži. A rozhodně jakožto Ital měl úplně jinou náturu a jakékoliv milostné eskapády k jejich stylu života neodmyslitelně patřily. Já jakožto rozená Irka, ale léta ovlivněná anglickým smýšlením, jsem to vnímala daleko hůř. Koneckonců jsem podváděla já, ne nikdo jiný…

„A jak se mám jako pak vrátit domů k němu a dělat jako že nic?“ osočila jsem se na něj, jako by to snad byla jeho vina, ale on si to naštěstí ani v nejmenším nebral osobně, protože chápal, že uvnitř sebe řeším obrovské dilema.

„To, co se tady stane, tady taky zůstane,“ našeptával mi jako čertík na rameni způsoby, jak se s tím vypořádat. 

„Chápu, že vám chlapům to takhle asi stačí, ale my ženský přemýšlíme asi trochu jinak…“ odbyla jsem jeho pokus celkem nevybíravě a pobouřeně jsem se do něj zabodla pohledem.

„Emo, dělej to, co uznáš za vhodné… Hlavně tak, abys to nějak zvládla, jo?“ doporučoval mi důležitě a díval se na mě s okázalým varováním, abych to rozhodně nebrala na lehkou váhu. Já jsem si nad tím pouze trpitelsky povzdechla a složila jsem si hlavu do dlaní, načež jsem se položila na desku stolu, abych tím o to víc poukázala na svoji bezbřehou beznaděj.

„Heh, tak ti teda díky za cenné rady,“ ocenila jsem, avšak s notnou dávkou kousavé ironie, jakmile jsem se opět napřímila. 

„Nemáš vůbec za co, Em… Hele, přemýšlela jsi třeba nad tím, co vlastně dělá tvůj snoubenec, když tam ty nejsi?“ Usoudil, že mi nedal dostatečně zabrat předešlými řečmi, a tak se vytasil s něčím, čím mi chtěl asi pomoct, ale naopak mě tím rozebral daleko víc. 

„Tak s tímhle ani nezačínej!“ přikázala jsem mu bez nějakých servítek a on z mého tónu hlasu a vražedného výrazu v obličeji rozpoznal, že tady přestává všechna sranda. Ostentativně se narovnal v kolečkovém křesle a zřejmě dumal nad tím, jestli dát na svůj instinkt anebo zvědavost. 

„Proč ne?“ Přesto se nebál v rozhovoru pokračovat, čímž mě značně udivil. V očích se mu blyštila jistá pokora a smíření, abych na něj znovu nevystartovala jako před momentem. 

„Will mě miluje a nikdy by… neudělal to, co já,“ konstatovala jsem suše a hlavně zoufale, když jsem tenhle nezpochybnitelný fakt a propastný rozdíl mezi námi dvěma vyřkla zplna hrdla. Srdce mi u toho tak zvláštně zakolísalo a kdesi hluboko v žaludku mě bolestivě píchlo. Kdo nevěří na psychosomatiku, co? 

„Seš si fakt jistá? Chlapi nemají zpravidla vůbec žádný problém se sexem bez nějakých citů...“ poučoval mě zcela věcně, jak mi to podával jako zprostředkované sdělení. 

„Tak a dost, Enzo. Tohle fakt poslouchat nehodlám,“ zastavila jsem ho rázně a ukázala jsem mu vztyčený ukazovák, který ho měl v dalších nevhodných a nepřístojných věcech zastavit. On se sice tvářil jako provinilé štěně, což bych považovala za nanejvýš roztomilé, kdyby mě těmi narážkami nezpůsoboval nesnesitelné výjevy mé bujaré představivosti, v nichž se mi zjevovaly obrazy toho, jak se William intimně sbližuje s mou sestrou. Ne, ne, ne!

„Hmm… Neráčej se na mě zlobit, ale tebe něco hodně štve, viď? Jak to je s tím Williamem?“ odhadnul celkem snadno z mých přehnaně svérázných reakcí a já nad ním akorát žasla, jak se mu podařilo k tomu dovtípit. Že by fakt to vyšší EQ? 

„Jak jsi na to jako přišel?“ nechápala jsem jeho důvtipnost.

„Musela by ses vidět, jak ses tvářila, když přišla řeč na tvého snoubence,“ napověděl mi, dle čeho usuzoval, nad čímž jsem si rezignovaně povzdechla, jelikož asi nemělo jakýkoliv smysl dál zastírat ten zjevný fakt, že ohledně Williama jsem se chovala poněkud rozrušeně. „Tak o co jde? Přestaň se namáhat tím, že budeš předstírat, že mi to nechceš říct, protože oba dva moc dobře víme, že to nakonec nevydržíš a všechno mi to stejně vyslepičíš, až toho budeš mít po krk. To už je ověřená praxe.“ oznámil mi absolutně poklidně a přívětivě se na mě pousmál, abych dala na něj a svěřila se, čímž by se mi velmi pravděpodobně ulevilo. 

„Fajn, fajn,“ povolila jsem a rozhodila jsem bezděčně ruce do stran v gestu kapitulace. „Když jsem teď pryč, tak k nám na víkendy jezdí moje sestra, která se… kdysi se snažila Willa sbalit,“ přiznala jsem, nebo jeho slovy vyslepčila, jsem mu to rovnou a opravdu jsem zaznamenala patrný pocit úlevy. 

„Takže tě spíš štve tvoje sestra a ne Will.“ Dával si dohromady souvislosti a nechával si záležet na tom, aby zněl co nejvíce chápavě.

„Moje sestra je… prohnaná potvora a v tomhle ohledu jí moc nevěřím,“ odkrývala jsem mu po kousíčkách svoje pocity a on svoje obličejové svaly zkroutil do dokonalého výrazu, který bez pochybností ukazoval, že tohle klišé o zlé sestře naprosto očekával. Tady se někdo asi hodně koukal na pohádky od Disneyho jako malý špunt…

„Ale Willovi jo,“ pravil veledůležitě, v podstatě za mě. Jenže ani to mě nezbavovalo toho plíživého stínu podezření a hořkého ostnu žárlivosti, které mě při pomyšlení na mou sestru u nás v bytě příšerně sžíraly. 

„Samozřejmě, ale...“ stvrdila jsem neoblomně, akorát se mi tam nějakým nedopatřením vetřelo to ale. Enzovi obočí bezprostředně vyskočilo nahoru na znamení toho, že mi plně naslouchá. Já jsem si mezitím sumírovala na jazyk to, čím bych chtěla dál pokračovat: „On mi taky věří, ani by ho nenapadlo o mojí věrnosti jakkoliv pochybovat a podívej se, co to tu vyvádím! Proč by se nemohlo něco takového přihodit i jemu?“

„To je asi riziko, který tohle vaše odloučení s sebou nese. Každopádně vám to alespoň něco řekne o vašem vztahu, něco jako zkouška, která buď vyjde, anebo... ne,“ rozumbradoval, zatímco se sotva dovedl vžít do mé situace. „Ale já být tebou, tak bych se soustředil na to, co se děje tady a ne někde za louží. Beztak s tím vůbec nic neuděláš… Tady si to mezitím co nejvíc užij a pak se vrať zpátky do svýho starýho, dobře zaběhlýho života, jestli o to ještě budeš stát,“ dodal vzápětí a já s tou debatou hodlala definitivně skončit. Proč? Protože tihle italští gentlemani mají očividně myšlení jako podle kopíráku! 

  Je to radost mít takovýho kamaráda, že? Hádám, že kamarádka by měla asi jiné rady, ale Ema je především vděčná, že má vůbec s kým probrat svoje milostné trable. Alespoň jí Enzo naslouchá, i když je to fakt takový ten čertík na rameni. :D Příště velká pracovní šance pro Emu a na scéně se znovu objeví dlouhonohá Alessia. :)

Moc všem ze srdce děkuji za nekončící zájem! Jsem nadšená a udivená zároveň, ale hrozně mě to těší, fakt. Díky! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 30. kapitola: