OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 13. kapitola



Mr. Perfect - 13. kapitolaVečer v klubu pokračuje, ačkoliv zdaleka ne tolik vesele jako před oním tanečkem. Co se Emě přihodí, když si protentokrát neodepře pojídání mořských plodů?
Užijte si další kapitolu, přeje Sabienna

„No, co na mě tak zíráš?!“ zabručela jsem popuzeně na Enza, když jsem se vrátila z toalety a přidala jsem se ke své původní skupince, než jsem se dala do řeči s Matteem. Ten se momentálně zase opíral o bar a zádumčivě hleděl na dno své sklenky. Nejspíš přemítal nad tím, proč mi najednou tak hráblo…

„Zírám na to, jak jste na sebe zírali vy dva,“ pohrával si se slovesem, které jsem jako první použila já a svůj výraz raději změnil na provokativně pobavený, čímž mě iritoval ještě o něco víc. Ostatní v boxu po mně neustále dál zvědavě pokukovali a zároveň i s určitým odsouzením, v případě dam závistivostí. A taky se asi snažili odposlechnout náš hovor s Enzem, se kterým jsem si ze všech lidí rozuměla nejvíc, ačkoliv jsme se neustále popichovali, takže ještě že tu tak nahlas vyhrávala hudba.

„Tak to jsi nejspíš špatně viděl. Už jsi toho hodně vypil,“ odmítala jsem jeho postřeh, kterým mi opět naznačoval, že mezi námi s Mattem probíhá něco víc.

„Spíš jsi toho hodně vypila ty,“ nenechal se jen tak umlčet, což mu bylo zcela vlastní, ale při téhle sprosté poznámce jsem se do něj jen zabodla ostře pohledem, aby svoje slova trochu vážil. On na mě pouze spiklenecky mrknul, aby si mě zase udobřil, ale já nějak nestála o to, abychom se v čemkoliv jakkoliv vrtali. Byla jsem sama na sebe dost naštvaná, že jsem se tu takhle veselila, zatímco Will nejspíš seděl doma a prohlížel si naše společné fotografie. Will je docela citlivá a sentimentální duše, proto bych se asi nebála tvrdit, že se s tím naším odloučením vypořádával o něco hůř právě on. Neuměl sice svoje pocity dát úplně najevo, ale já už dokázala odhadnout, co v něm asi tak všechno může probíhat. 

„Teprve teď začnu,“ ucedila jsem cynicky, protože momentálně jsem měla náladu hluboko pod bodem mrazu. Předtím, když jsem sledovala Mattea s tou dlouhonohou kozou, a kvůli čemu jsem do sebe naházela půl tuctu panáků, tak to byl jen slabší odvar toho, jak jsem se cítila teď.

„Já jsem ti říkal, že tě nebudu soudit,“ připomněl mi vlídně, když pochopil, že mi zrovna fakt není do zpěvu.

„Díky, protože to zvládnu dost dobře i já sama,“ zabrblala jsem s výčitkou sobě samé a natáhla jsem se po prvním panáku, který jsem měla na dosah, abych ho do sebe ihned celý obrátila. A pak jsem v tom pokračovala dál, přičemž jsem ty panáky prokládala nějakými jednohubkami z mořských plodů, abych se vyvarovala zítřejší nemilé kocovině. Neustále jsem přitom kontrolovala Mattea, co dělá nebo nedělá, s kým se baví nebo jak se u toho tváří. Přestože se velmi snažil tvářit, že je nad věcí, tak z něj vyzařovalo cosi skličujícího a úzkostného, což bylo dozajista pouze a jen mojí zásluhou, takže jsem měla zas o jednu věc navíc, kterou jsem si mohla frustrovaně vyčítat.

Asi o hodinu později, kdy jsem začínala být jakási znavená, nejen společensky, ale také fyzicky, protože se v mém žaludku začínaly dít věci, které by se dít neměly, jsem usoudila, že bych se měla raději odebrat na svůj hotel. Hlava se mi trochu točila a vidění jsem měla nepatrně rozostřené, a tak jsem se raději odebrala ven na čerstvý vzduch, abych to tam trochu rozdýchala a možná třeba i rozchodila. Posadila jsem se na lavičku, držela jsem se za její okraj rukama a sledovala jsem přitom noční oblohu, na které svítily miliony milionů hvězd. Jen jsem zhluboka dýchala a doufala, že mi to pomůže, a naštěstí alespoň na ten kolotoč v hlavě to zabralo, nicméně na ty podivné pohyby v mém zažívání to bohužel neplatilo. Z mého rozjímání mě zanedlouho vyrušil mužský hlas, který mi byl neomylně povědomý a který se s kýmsi loučil. Jistě, byl to Matteo. Ten hluboký, zastřený a proklatě svůdný hlas bych bezpečně poznala i mezi stovkami lidí.

Hned jsem se otočila za sebe, abych se stoprocentně přesvědčila o tom, jestli jsem se náhodou nespletla. Ovšem, že to byl on, ale ten, s kým se právě rozloučil, už byl pryč, načež se jenom tak mimoděk rozhlédl kolem sebe, až se svýma bedlivýma očima zastavil u mě. Automaticky jsem se na něj pousmála, ale on na to nehnul ani brvou. Ba naopak sklopil bradu dolů a rozpochodoval se pryč. Tím mi nepochybně potvrdil, že je na mě kdo ví do jaké míry naštvaný a mě pochopitelně nenapadlo nic jiného, než se trochu potácivě zvednout a pospíchat za ním, abych ho zastavila. A řekla mu netuším co, protože jsem nad tím zatím nepřemýšlela, protože jsem nepočítala s tím, že to budu řešit ještě dneska. Lepší by to bylo nechat trochu vychladnout, ale já ho prostě nemohla nechat takhle odejít…

„Matteo? P-počkej chvíli!“ vykřikla jsem k jeho zádům docela důrazně, abych tu na něj nemusela hulákat vícekrát. On byl naštěstí natolik taktní, že se zastavil hned napoprvé a čekal na mě, než ho doběhnu, což mi vůbec nepomohlo na ten žaludek. „Ty už odcházíš?“ vypadla ze mě naprosto bezpředmětná otázka, protože to byl zcela zjevný fakt, že se vydal na odchod domů. Nebo se spíš vydal najít taxi, nebo pro svoje auto, jestliže nepil…

„No jo, jak vidíš,“ potvrdil mi trochu nechápavě, když i podle něj byla ta otázka poněkud zbytečná. Jen bezděčně rozhodil ruce do stran, aby tím poukázal na nepopiratelnou očividnost jeho činnosti.

„J-já bych… chtěla bych se ti omluvit za… za tamto,“ vysoukala jsem ze sebe s obtížemi, na kterých se podílelo hned vícero faktorů, ale předně to teď byla potupa, kterou jsem prvně způsobila já jemu. Přesně takhle funguje karma, ale já zas vůči němu zažívám potupu docela často…

„Nějaké omluvy mě moc nezajímají, Em…“ utrousil poměrně mrzutě a stáhl rty do úzké linky, načež jsem tak nervózně polkla, protože se tvářil opravdu nezvykle nepřístupně. Najednou mu ale v očích tak zablýskalo a vzápětí se nadechl, aby ještě něco dodal, na což jsem se těšila a zároveň jsem se toho i obávala. „Raději bych slyšel, co se stalo, že ses najednou sebrala a odešla pryč. Něco jsem udělal špatně, nebo řekl, nebo co…?“ vyzval mě k upřímnému vysvětlení, do kterého se mi nechtělo, ale zřejmě nebylo vyhnutí.

„Ale ne, ty jsi nic špatně neřekl ani neudělal, Matteo…“ ubezpečila jsem ho významně, přičemž můj hlas zněl takovým tím mírným opileckým akcentem, čemuž jsem prostě nemohla nějak zamezit po tolika vypitých panácích.

„Tak co se stalo?“ vybídl mě znovu, ať mu řeknu, co mě vedlo k tomu nečekanému úprku.

„Prostě… všimla jsem si toho, jak na nás všichni zírají a nějak mě to rozhodilo,“ sdělila jsem mu zcela popravdě, přičemž bylo slyšet, že se mi do toho zrovna dvakrát nechtělo, ale vymýšlet si nějaké hlouposti jsem zavrhla rovnou. Už jsem mu navykládala všeho všudy dost hloupostí…

„A tohle ty řešíš, hm? Takovýhle věci?“ divil se mým argumentům s obočím vysoko pozdviženým a nakrčeným čelem, které ovšem pramenily z úplně jiných motivů, než on vypochopil, ale které jsem mu ani omylem prozradit nesměla. Proto jsem si trochu nešťastně povzdechla a nakrátko jsem se podívala někam jinam, protože jsem nezvládla ten jeho pohled, kterým na mě teď docela silně tlačil. To bylo trochu ironické, protože mě zevnitř tlačil můj žaludek, který nebyl úplně tak v pořádku. Nešlo o alkohol, tolik pod vlivem jsem zase nebyla, ale spíš jako by mi nesedlo to jídlo, kterým jsem v baru ty panáky zajídala, protože mi v něm tak zvláštně kručelo a jako by se mi tam cosi svíjelo.

„Nechtěla jsem se tě tím nějak dotknout…“ pípla jsem kajícně a velmi skoupě jsem po něm pokukovala.

„Kašli na to, Em. Jsem unavený, chci se jít domů prospat." Poslal mě ve vší slušnosti někam a sám se díval kamsi k zemi, jak mi chtěl i tímhle způsobem naznačit, že nemá zájem o to se se mnou nějak zdlouhavě vybavovat. To jsem ale okamžitě vnitřně odmítla, abychom spolu dnes ukončili rozhovor zrovna tímhle stylem. Já bych kvůli tomu určitě nezaspala. Jedině že bych se zřídila až do bezvědomí, což asi udělám, jestliže tímhle zničím… Ne, nemám přece co zničit!

„Nemůžu na to kašlat, když… když vidím, že jsi na mě zřejmě naštvaný,“ ohradila jsem rezolutně, ačkoliv jsem na něj hleděla veskrze omluvně a doufala jsem, že to bude stačit, abych ho tím nějak obměkčila. Ten alkohol na mě měl zajímavé účinky.

„Vážně se nezlobím, je to tvoje rozhodnutí,“ stál si zas svým, ale přitom se mnou protentokrát pasivně agresivně jednal on. Tvrdil něco jiného, než mi dával najevo…

„Tak to ale není, Matteo. Akorát… nestojím zrovna o takovouhle pozornost. To je všechno,“ nastínila jsem mu svůj problém o něco jasněji, což přešel s uvědomělým pokynutím, ale stále se na mě přitom trochu rozmrzele mračil.

„Dobře, už se to nestane, Em,“ přislíbil mi důležitě s takovým kousavým podtónem, a tak kysele se u toho ušklíbl, jak mu moje obtíže přišly možná poměrně malicherné. To mě trochu zaskočilo, až mě z toho několikrát píchlo kdesi v břiše, že jsem se za něj dokonce chytila, abych se to nějak instinktivně pokusila zmírnit.

„Ale ne, j-já… já chci, ale… ne takhle,“ vykoktala jsem zaraženě, jak mi ta pomalu se plížící nevolnost dávala celkem zabrat.

„Já ti nějak nerozumím. Seš evidentně opilá a asi bys měla jít taky raději domů,“ doporučil mi nesmlouvavě, když si mě prohlížel a všiml si, že se se mnou něco zjevně děje.

„Jen podnapilá. My Irové umíme popíjet!“ poupravila jsem jeho výrok, protože jsem skutečně nebyla opilá. Pravda, trochu jsem to na sobě cítila, těch panáků přeci jen nebylo úplně málo, ale větší starosti mi dělal ten můj žaludek, který si asi myslel, že jsem zlitá pod obraz podle toho, jaké věci se v něm odehrávaly. 

„Nevypadáš úplně ve formě,“ ucedil bez nějakých rozpaků, ale mně se ten jeho pokus o urážku nechtělo jakkoliv pitvat, protože jeho slova byla fakt trefná.

„No tak to dík. Neříkal jsi, že už chceš jít domů?“ opáčila jsem asi přehnaně uštěpačně, načež do mě překvapeně zabodl ty svoje pronikavé oči, díky čemuž jsem se snadno dovtípila, že mu to ode mě úplně nesedlo.

„Pravda, takže… dobrou,“ rozloučil se se mnou kvapně, pouze ledabyle mávnul rukou a otočil se na patě, aby odsud mohl co nejdřív zmizet a nenechat se mnou takhle dál vydeptávat. Mně ovšem v té mé choré hlavě zase něco přeskočilo, protože jsem ho duchapřítomně chytila za rukáv toho šedého saka, abych ho na tom úprku zastavila.

„Zastav se ještě!“ poručila jsem mu odhodlaně a jakmile se ke mně zaskočeně obrátil zase čelem s ústy pootevřenými, aby něco namítl, nedala jsem mu k tomu sebemenší šanci, protože jsem se k němu pohotově natáhla, abych ho umlčela tím nejlepším možným způsobem. Dychtivě jsem se přisála na jeho rty, abych v sobě konečně utišila tu touhu po poznání, jak vlastně chutnají. Jenomže dřív, než jsem si to stačila uvědomit a vychutnat, se mi ozval ten můj rozbouřený žaludek, který se mi rozhodl po dnešním večeru asi pomstít. Urychleně jsem se od něj zase odtrhla, znovu jsem si položila dlaně na žaludek a mírně jsem se ohnula v pase, jak mi bylo čím dál hůř.

„Je mi blbě,“ zabručela jsem zmoženě, protože jsem to přestávala zvládat. Matteo na mě nejistě koukal a asi ani v nejmenším nevěděl, jak si to má všechno v myšlenkách přebrat. Tvářil se absolutně zmateně a nemohl se nejspíš rozhodnout, jestli to má brát jako žert, anebo vážně. 

„Tak takovouhle reakci slyším úplně poprvé,“ pronesl hořkosladce a dal si obě ruce v bok, jak tím byl solidně vyvedený z míry.

„Ne, Matte, je mi fakt dost… Šmarja, já...“ Žaludek mi udělal dvojitý kotoul a jeho obsah se začal neúprosně tlačit ven, takže jsem si jen rychle dala dlaně na pusu a vytřeštěnýma očima jsem hledala něco, kam bych ho mohla přesunout. Jako prvního jsem si všimla koše, a tak jsem k němu hbitě přiskočila a prostě jsem se do něj regulérně vyzvracela, rovnou ve dvou dávkách. 

„A teď je ti líp aspoň?“ staral se, jakmile jsem vystrčila hlavu z koše s očima plnýma slz a tím vůbec nejpotupnějším pocitem, jaký jsem kdy vůči někomu zaznamenala, protože něco takového se mi dosud jaktěživ nestalo. Matteo na mě soucitně hleděl a sám nevěděl, jak mi má pomoct, z čehož byl docela vyděšený.

„Ani trochu,“ konstatovala jsem, protože mi bylo zle snad ještě víc, a fakt bych se nejraději hanbou propadla do země, kdyby to šlo. Ale teď jsem se maximálně soustředila na to, abych znovu nevrhla a zbytek obsahu žaludku udržela v sobě. Opírala jsem se o ten koš, protože v nohou jsem měla jakousi slabost, která mi podlamovala kolena, což se mi běžně stávalo jen kvůli Matteovi, a to bych aktuálně uvítala stokrát raději.

„Seš celá zelená,“ zhodnotil můj stav objektivně a pro jistotu ke mně přikročil, aby mě gentlemansky podepřel, když jsem byla taková jakási vratká.

„To kvůli těm zatraceným mořským potvorám,“ zasyčela jsem dopáleně, protože se mi teda proklatě nevyplatilo udělat jednou za čas výjimku a sníst je, aniž bych si je já sama předem připravila.

„Já myslel, že to nejíš,“ vybavilo se mu ihned, protože jsem na té naší společné večeři kolem toho dělala cavyky před číšníkem a tady jsem se jimi naopak celkem horečně cpala. Ale tohle bylo přesně to, co jsem říkala! Že je málokde umí připravit dobře, no ne? A to ani v jeho vlastním klubu, ale… co na plat. Pozdě. Teď za to budu pykat…

„Po tomhle už nikdy nebudu, to ti… přísahám,“ zařekla jsem se, když se o mě pokoušela další vlna, kterou jsem ale naštěstí zvládla utlumit a nenechala jsem si znovu obrátit žaludek vzhůru nohama. „Dám na tvé rady a odeberu se na hotel,“ oznámila jsem mu a narovnala jsem se, ale v tu ránu mě chytly znovu křeče do břicha, takže jsem se znovu s bolestným zaúpěním za něj popadla. Trochu jsem se přitom zamotala, takže ještě že mě tak ochotně držel, protože jinak bych nejspíš skončila na zemi. On mě reflexivně chytil kolem pasu, aby mě mohl líp podržet, za což jsem mu byla vskutku nesmírně vděčná.

„Ani náhodou, Em. V tomhle stavu tě nenechám samotnou někde na hotelu. Měla bys být raději pod dohledem, takže… pojedeš se mnou domů,“ vydedukoval po logické úvaze a rozhodl za mě, aniž by si vyslechl můj názor. Pouze jsem k němu tázavě vzhlédla a sotva jsem povolila čelisti, abych něco namítla, ujal se slova bleskově on: „A bez řečí! Můžeš mít nějakou otravu jídlem například. Prostě pojedeš se mnou. Bude lepší, abys nezůstala sama,“ rozkázal mi takovým kategorickým tónem, že jsem veškeré svoje protiargumenty spolkla a rezignovaně jsem si povzdechla.

„Kdyby to byla otrava, tak bych tě za to mohla žalovat, víš to?“ vtipkovala jsem, abych tu situaci alespoň trochu nadlehčila, když jsme se vydali vstříc jeho autu, které stálo kousek odsud na parkovišti, ale bylo na dohled. On jenom cosi zabručel, když mu to připadalo asi příliš brzo na tyhle nemístné žerty.

„Pro dobrotu na žebrotu, že jo,“ pravil naoko uraženě, v rámci vzájemného pošťuchování, které mi nakrátko vykouzlilo úsměv, nebo spíš úšklebek na tváři, protože mě znovu zasáhla trýznivá křeč, ale on mě ihned podepřel.

„To se uvidí podle toho, jak se o mě postaráš,“ pokračovala jsem v tom humorném duchu a na něj to docela zabíralo, protože ten jeho převažující zachmuřený výraz postupně ustupoval a on se jenom šibalsky pousmíval, ačkoliv mi ten pohled záměrně upíral, když hlavu natáčel spíš ode mě. Nejspíš si chtěl hrát pořád na tvrďáka, jako že bude ještě chvíli dotčený za ten můj podraz na parketu, ale nemohl si kvůli mému ostrovtipu zjevně pomoct.

„Jsem fakt rád, že tě ten humor nepřechází ani v takovéhle situaci,“ ocenil mou schopnost neklesat na mysli ani na duchu, přestože mi bylo opravdu fyzicky špatně. Měla jsem najednou o sto procent lepší náladu, že už se na mě víc nemračil a nebručel, ale znovu se se mnou bavil tím naším osobitým stylem.

„A já jsem ráda, že už se na mě nezlobíš,“ vrátila jsem mu to ve své verzi, která mě momentálně velmi těšila a zčásti zastíňovala ten fakt, že je mi pořád slušně blivno.

„Ale já se na tebe nezlobil,“ zopakoval mi tvrdohlavě, ale já nad tím jenom povzneseně mávla rukou.

„Jaaasně, že ne, Matte,“ zahlásila jsem takovým důmyslným tónem, kterým jsem mu v žertu sdělila, že si stejně myslím svoje, a jeho to nefalšovaně rozesmálo, že se v pase ohýbal skoro jako já. Dál jsme spolu postupovali k jeho velkému, prostornému autu, do kterého mě se vší opatrností naložil a odvezl k němu domů. No, to jsem zvědavá, jak si pan Tekin bydlí…

 

Vypotácela jsem se z luxusní, prostorné koupelny, kterou jsem si nijak dvakrát nestačila prohlédnout, protože jsem civěla především do útrob mísy. Byly to asi poslední zbytky, protože se mi stěny žaludku už třely jedna o druhou. Matteo mi mezitím připravoval postel v pokoji pro hosty, kam jsem se stěží došourala, jak jsem byla vyčerpaná.

„Tak jak ti je?“ ptal se mě ustaraně a hned mi šel naproti, aby mě doprovodil do postele.

„Ještě hůř než hrozně,“ zhodnotila jsem, protože ani postupem času se mi nijak neulevovalo. S jeho dopomocí jsem se svalila do té nejměkčí postele, ve které jsem kdy ležela. Povlečení mě doslova hladilo po kůži a navíc tak mírně chladilo, což jsem uvítala, protože jsem měla nejspíš o něco zvýšenou teplotu. Mohla by to být ta otrava... „A to, že na to jdeme takhle rychle, to mi teda taky moc nepřispívá,“ pravila jsem s nepatrným popíchnutím, abych nevyšla ze cviku. V té lehké opilosti ze mě tyhle perly padaly dočista samy. 

„C-cože? Jak rychle?“ nerozuměl mé průpovídce, které já už jsem se mezitím křenila jako to pako. 

„No máme za sebou teprve první pusu, která navíc nedopadla zrovna nejlíp, ale i tak jsem hned skončila v tvojí posteli,“ rozvedla jsem svůj přechozí výrok, aby mu vysvětlila, jak jsem to myslela, načež se tak podivně zašklebil. 

„Haha, Emo. Tobě už určitě nemůže být tak špatně, když máš náladu na takový vtípky… A tohle není moje postel, seš v pokoji pro hosty. Jen pro úplnost," vyvedl mě hbitě z omylu, že by si mě snad vzal do své postele, což jsem plně chápala, když tu hrozilo to riziko, že bych mu do ní nablinkala. 

„No jo, kdo by taky chtěl takovýho lazara, že," utrousila jsem s nepatrně kyselým ostnem v hlase, protože jsem si již po nebývale dlouhou dobu připadala příšerně neatraktivní, spíš až nechutná. 

„Em, mě to fakt mrzí,“ vyjádřil mi svou omluvu a tvářil se značně posmutněle, přičemž to vyznělo, jako by si za to dával sám vinu. Když z mých neomalených pohybů vypochopil, že bych se ráda přikryla, opět převzal iniciativu a pomohl mi i s tímhle, přičemž mě do té peřiny zachumlal skoro až po bradu. To je takové zlatíčko, ach jo... 

„Vždyť ty za nic nemůžeš,“ houkla jsem nazpět a naprosto jsem o tom nepochybovala.

„Měl jsem si tu cateringovou firmu líp prověřit a nejspíš nevybírat takový jídla, který by mohly něčím takovým hrozit, takže vlastně jo, za tvůj stav můžu já,“ stál si tvrdošíjně za svým, přičemž mi odhalil i podněty, které ho k tomu scestnému přesvědčení vedly. Bez váhání jsem nad tím odmítavě zavrtěla hlavou. 

„Matteo, teď říkáš výjimečně ty úplný blbosti,“ upozornila jsem ho shovívavě a pobaveně jsem se na něj zašklebila, protože to se častěji stávalo mně, čehož si byl plně vědom, proto se na mě hned ušklíbl nazpět.

„Jenže já se za to cítím prostě zodpovědný,“ nedal si vymluvit a koukal na mě jako smutné štěně, které jsem měla nutkání neprodleně utěšit, kdybych se sama necítila těžce pod psa. Metafory z oblasti fauny by mi docela šly, ne?

„Za to, jak se o mě zodpovědně staráš, jsi to zcela odčinil.“ Zvolila jsem opačnou metodu, abych nějak zmírnila jeho výčitky, když si jinak vedl zabedněně tu svou. Tomu se vděčně pousmál, ale pořád se na mě díval, jako bych snad ležela na smrtelné posteli, na kterou jsem se dostala jeho přičiněním. „Ale ne, teď vážně… Moc ti děkuju, že jsi mě tady nechal, Matte. To jsi fakt nemusel,“ uznala jsem záhy a těkala jsem plaše očima z něj na všechno možné okolo, protože jsem ten jeho upřený pohled prostě nevydržela.

„Ale musel,“ opravil mě naprosto smířeně, a tak roztomile se na mě zaculil, že mi z toho teplota stoupla zas o něco výš.

„Děkuju,“ zopakovala jsem s bezbřehou věčností, protože jsem byla o dost klidnější, když jsem měla někoho u sebe. O to víc, že tím někým byl právě Matteo, který prokázal neskutečné množství empatie a milosrdenství, když si mě vzal k sobě domů, přestože jsem byla natolik toxická.

„Zůstanu tady s tebou přes noc, hm? Pro jistotu,“ zahlásal skálopevným hlasem, který předem jasně vylučoval jakékoliv úhybné manévry, na které jsem asi stejně neměla žádnou sílu vůle.

„Je mi už jasný, že ti to nevymluvím, ale to budeš jako spát na zemi?“ podivila jsem se, k čemu se to právě odhodlal, čímž jsem zase převzala štafetu provinění, protože mi to vůči němu přišlo skutečně neférové, aby kvůli mně strávil noc na zemi.

„Jasně, když jsem na cestách, tak spím vždycky na zemi, takže neboj, není to nic, co bych nezvládl,“ uklidňoval mě, abych si z toho nedělala těžkou hlavu. „Pod širákem normálně nocuju i teď, počasí je k tomu ideální,“ přidal k tomu svému původnímu suverénnímu prohlášení menší dovětek, který mě pouze utvrdil v tom, že ho tím svým nečekaným vpádem do soukromí nemálo omezuju.

„Takže kvůli mně zůstáváš tady, místo toho, aby sis užíval hvězdné oblohy,“ konstatovala jsem suše a zafuněla jsem, když mě samotnou tohle zjištění prostě popudilo.

„To je v tuhle chvíli naprosto vedlejší,“ pravil mírně káravě, že jsem byla schopná stavět nemoc a požitek do jedné roviny, přičemž on měl bezpečně jasno v tom, čemu dát přednost. Zevnitř mě nesmírně hřálo, že se takhle bezhlavě vrhl do péče o mě, aniž by snad musel. Chtě nechtě jsem se domýšlivě tetelila nad tím, že to určitě nebude jenom tak a navíc v souvislosti s tím, že při tom našem tanci řekl, že se mu svým způsobem líbím, takže jsem měla pádné motivy se domnívat o jeho sympatiích k mé maličkosti.

„J-já… nevím, jak bych ti poděkovala, Teo,“ vydechla jsem obdivně k jeho osobnosti, která nejenom působila charakterně, ale do slova a do písmene mi to svým chováním potvrzoval dalším a dalším svým slovem nebo činem. On s sebou, při té mé nové zkratce jeho jména, lehce trhnul, o poznání intenzivněji se na mě podíval, ale pak se mu ta lahodná ústa roztáhla do nenápadného, ale o to víc odzbrojujícího úsměvu, který budu mít jistě před očima, dokud neusnu, a který mě uvede do říše těch absolutně nejkrásnějších snů. 

„Měla bys jít už spát, Em. Ať má tvoje tělo dost času se s tím vypořádat,“ poradil mi dobromyslně a ten úsměv ho naštěstí stále nepřecházel.

„Rozkaz, šéfe,“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě, ale už jsem neměla ani sílu na to si připadat jako debil.

„Dobrou, Em,“ popřál mi k závěru naší konverzace, která si dnes prošla všemožnými turbulencemi, ale nakonec jsme opět skončili na růžovém obláčku, a tak to bylo správně. Pak ke mně natáhl svou svalnatou paži a se vší něžností mě pohladil po vlasech, až jsem při tom láskyplném gestu přivřela slastně oči, jak jsem si alespoň tohle mohla se vším všudy vychutnat.

„Dobrou, Teo,“ šeptla jsem téměř na půl v limbu, když už se mi víčka od sebe nechtěla moc rozevřít. Usínala jsem se zrakem namířeným na jeho vlídnou tvář, s hloupým úsměvem a bohulibým pocitem, zatímco on klečel u postele s rukama složenýma v sobě a bedlivě mě pozoroval, kdyby náhodou nastaly nějaké další komplikace. Myslím, že se do něj brzo totálně zabouchnu, jestli to takhle bude pokračovat dál… Nebo spíš jsem si tím přímo jistá…


 Teo


 Huhůůů, konečně je za nimi první pusa! Ale... samozřejmě nemohla dopadnout nějak normálně, když byla v režii samotné Emy. Ale tohle už bylo trochu hustý, že? :D Naštěstí, Matteo je prostě neuvěřitelný milouš, jehož velkému srdci se dá věřit. Příště nás čeká ráno poté, které opět nebude probíhat jakkoliv tradičně, protože to s Emou prostě nejde. 

Mockrát Vám všem vytrvalým čtenářům děkuji, jste báječní! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 13. kapitola:

4. Sabienna přispěvatel
12.09.2020 [10:21]

SabiennaRia: To je naprosto v pořádku, nemusím se omlouvat Emoticon já moc dobře vím, jak je to časově občas naprosto šílený.. 24 hodin prostě nestačí Emoticon Emoticon Emoticon jestli tě to stále baví číst, já jsem naprosto samolibě spokojená Emoticon Emoticon Emoticon
Matteo je milouš, snaží se, jak může, má svatou trpělivost a naprosto nekonečné pochopení.. to je vražedná kombinace Emoticon No jo, Ema stále neví, bojuje sama se sebou a má to dost těžké.. tu stáž ji byl čert dlužen, o takové komplikace nikdo nestojí Emoticon dokud nepřijela do Itálie, byla se svým životem dokonale spokojená a pak najednou bum.. všechno jinak Emoticon to s jedním trochu zacvičí Emoticon

May: Ema stíhá občas oboje najednou Emoticon Emoticon častěji jedno po druhém, ale i zároveň to jde Emoticon Emoticon S Emou je holt sranda Emoticon Emoticon

Flu: Emoticon Emoticon jako upřímně jsem se u toho psaní celkem bavila, jak mi to běželo před očima Emoticon takovouhle první pusu člověk prostě zažít nechce Emoticon hmm, tak na to, že Přátelé docela znám, v televizi jedou už tolik let, ale tohle mi nějak absolutně uteklo Emoticon vím, že ti dva spolu něco měli, ale že se jim stalo to samé, tak to si vůbec nevybavuju Emoticon
Ono na druhou stranu, co si budeme povídat, protože.. co mu jiného zbývalo Emoticon nechat ji tam, zatímco ji bylo zle, to by bylo solidně bezohledný i přestože se zrovna nepohodli Emoticon Emoticon
Tak to ti nemůžu potvrdit, až takhle nad tím úplně do hloubky nepřemýšlím, ale jestli z toho máš takový pocit.. možná tam přece jenom něco takového podvědomě bude, nevím Emoticon Emoticon ale tenhle tvůj postřeh mě fakt neskutečně moc potěšil.. jako že ne přímo kvůli mě, že jsem to jako psala a tak, ale spíš prostě kvůli těm dvěma Emoticon já píšu tak nějak intuitivně, pochopitelně něco promyšlené mám, ale velmi často za mě přebírají šéfování ty postavy, které si tak nějak podmaní moje myšlení a tvoří ten příběh skrz mě.. nevím, jak bych to jinak popsala Emoticon je to trochu crazy Emoticon a ne, neberu žádné psychotropní látky Emoticon Emoticon sice spousta umělců napříč celou historií stvořila svá nejlepší a nejznámější díla pod vlivem kdoví čeho, já si max občas dám nějakou sklenku, ať se uvolním a s tím i moje někdy příliš zasekaná mysl Emoticon

Strašně moc Vám děkuju, dámy Emoticon Emoticon Emoticon děláte mi svými úžasnými komentáři neskutečnou radost každý týden! Totálně nejlepší motivace, jakou autor může mít, děkuju!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Fluffy admin
09.09.2020 [21:33]

FluffyJoo, pusa padla! Emoticon Sice na tom nic romantickýho absolutně nebylo, úplně jsem si vzpomněla na jeden díl Přátel, tam Rachel měla po polibku s Joyem stejnou reakci. Emoticon Ale Matteo se zachoval zas jako gentleman a postaral se o ni. Emoticon Nevím, jestli je to můj postřeh, nebo zas hledám mezi řádky něco, co tam ani není, ale přijde mi, že jakmile bylo Emě blbě a ten její moc přemýšlivej mozek měl moc práce, najednou byl vztah s Mattem naprosto krystalově čistej. Přirozenej. Takovej, kterej by ti dva mohli mít, kdyby tu nebyl Will a celá tahle komplikovaná situace... Emoticon Jejich konverzace, to, jak s ním mluvila a chovala se k němu... No, bylo to napsaný fakt naprosto skvěle. Emoticon Těším se na další! Emoticon

2. Maya666
08.09.2020 [0:10]

No jelikož známe Em tak je jasné, že to bude buď opět trapas, anebo pořádná slaďárna Emoticon Emoticon těším se na další Emoticon

1. Ria
06.09.2020 [12:30]

Ahooj a odpusť moje mlčanie v písaní komentárov, nebol čas. :( Ale nadšene čítam každú jednu časť a som do tých dvoch zaľúbená stále viac a viac. Emoticon
Páči sa mi, ako sa to medzi Emou a Matteom vyvíja, ako sa on o ňu pekne stará... pri tom sa rozplývam. Emoticon Emou by som občas zatriasla, lebo hrá na 2 strany, ale zas ju chápem, takže má všetko odpustené. Emoticon
Teším sa na ďalšiu časť, som zvedavá, čo si pre nás vymyslíš. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!