Moje vina, že Tě miluju! - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

další pokračování o chlapecké lásce.. :)
jak dopadne pozvání na "rande"?
opět varuji homofobiky, nečíst.. :D

04.09.2012 (17:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 678×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

ruhý den jsem vstal v 7 hodin. Perry budík ignoroval a nerušeně spal dál. Rychle jsem budík vypnul. Vracím Perrymu ránu za včerejšek. Sbalil jsem si všechny věci na matiku a vyrazil jsem do třídy. Je minuta po osmé hodině a profesor už vykládá látku. Perry nikde, ještě pořád spí a neví o světě…

Měl jsem nutkání se otočit a podívat se jestli vzadu sedí Jim a Lau, kteří spolu sedí na každé hodině. Tedy, seděli. Otočil jsem se. Jim seděl na svém místě a viděl jsem, jak urputně se snaží rýsovat. Lau však nikde nebyl. Trochu mě to rozptylovalo, pořád jsem na něho myslel a nesoustředil jsem se na to prokleté rýsování.

„Tome, pomož mi prosím s rýsováním,“ sykla z druhé lavice Miya, která ovládala počty jako bohyně, ale na geometrii byla levá.

„Ukaž! Načrtnu Ti to a ty to podle toho narýsuješ.“
„Ještě že Tě mám. A nezašel bys po zemáku na pohár?“
Už je to tu zase! Miya je milá a krásná, proč si sakra vybrala mě? Minulý měsíc do mě hustila tak dlouho, až jsem povolil a šel s ní na veřejné koupaliště.
„Miyo, je to vhodné? Tedy, co by na to řekl Pete?“

Pete byl ze třeťáku, a co jsem slyšel, chodí s Miyou.

„Nejsem jeho majetek, můžu chodit ven, s kým chci. Takže v půl 4 skočíme na pohár,“ uzavřela Miya konverzaci.

V duchu jsem se vztekal, že ji neumím říct ne. Po zeměpise se na něco vymluvím.

Matematika končila a profesor zadával práci na další hodinu, kterou jsme měli hned odpoledne. V půlce zadání do třídy vletěl Perry. Jako načas!

„Jsme rádi, že jste se na nás přišel podívat. Ale Vaše nepřítomnost nás vůbec netrápila.“

Perry ze sebe několikrát vypravil omluvu a sedl si vedle mě.

„Proč jsi mě nevzbudil?“ zaútočil na mě hned, jak dosedl.

„Přišlo mi, že takhle se Ti alespoň z poloviny pomstím za Tvoji prdel,“ pronesl jsem napůl úst a pak se na něho pomstychtivě zazubil.

Mám 10 minut skočit do pokoje pro blok a učebnici na dějepis. Což zvládám za 3 minuty. Už vím, co udělám se zbytkem. Skočím zaklepat na pokoj č. 41.

„Lau? Jsi tam?“

Minule v pokoji Jima jsem to po prvním klepání vzdal, tady se nehodlám vzdávat.

Tohle bude ten největší podraz, který kdy užiju, ale nemám úplně jinou možnost.

„Lau, tady Jim. Chci s Tebou mluvit.“

Jsem hajzl!!! Je mi ze mě opravdu na blití. Jestli Lau otevře, bude zklamaný.

V zámku zachrastily klíče.
„Jime?“

Dveře se pootevřely a ve škvíře se objevila zdrcená tvář Laua. Dnešním dnem si podepisuji ortel a získávám vstupenku do pekla. Strčil jsem do dveří a Lau se zapotácel do zadu ke svému stolu.

„Tome?“

„Je mi líto, že jsem Ti lhal, ale neotevřel bys mi.“

No výborně! To je výmluva, za kterou bych měl dostat Oscara.

„Prosím odejdi. Nechci se s nikým bavit.“

Do hajzlu, veškerá odvaha v mém těle vyprchala. Vzdávám se a otáčím se ke dveřím.

„Lau? Budeš v pohodě? Nechceš přijít aspoň na latinu, kterou máš rád?“

„Není mi dobře. Řediteli jsem to pověděl, takže je vše v pořádku.“

Ok, poslední pokus.

„Odkoupil jsem od čtvrťáka propustku do města. Dneska bychom mohli, ne? Trochu se nadýchat smogu,“ zadrmolil jsem, jak nejrychleji jsem dokázal a čekal na odpověď.

To byl výmysl čtvrtých tříd. Oni dostávají propustky každý den. Třeťáci jednou za týden. Prváci a druháci jednou za měsíc. A peníze jsou pro čtvrťáky důležitější, tak jednu propustku prodávají nižším ročníkům za kilo.

Viděl jsem, že váhá. To bylo dobré znamení.

„To bychom asi mohli. Přitom bych si zaskočil do lékárny. Dobře, až půjdeme, stav se pro mě.“

Lau zabouchl dveře a zamkl. Vyskočil jsem a vítězně zamával pěstmi. A pak pádil do třídy.

Po dějepise jsem musel přetrpět latinu a španělštinu. Poté přišla na řadu fyzika, kterou mám rád, už jen díky skvělé, trochu odulé profesorce. Při další matice si profesor slušně vyřval hlasivky a v půlce hodiny rezignoval a pustil nás. Teď už jenom zeměpis a budu s Lauem venku. Slepou mapu Afriky jsem měl za pár minut. Takže jsem si začal v hlavě plánovat, co a jak udělám, až budeme venku. Nejlepší na tom je, že prostě budu s Lauem, a když seberu dostatek odvahy, řeknu mu, že ho miluji. A druhá strana mince, budu mít pravdivou výmluvu pro Miyu, proč jsem s ní nezašel na ten pohár. Vlastně, jsem jí to ani neslíbil, ona sama řekla, že půjdeme a mě nedala šanci odpovědět, takže je to také její vina a mě z toho nemůže vinit. Copak toho po ní chci opravdu moc, když jen chci, aby mne nechala? Má přece Peta… A mé srdce také bije pro někoho úplně jiného. No, není nutné to řešit, je prostě nad Slunce jasné, s kým půjdu ven… A Miya to nebude…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování