OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 2. kapitola

03.09.2012 (21:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 648×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Perry šel po prohlídce na hřiště a já jsem si konečně po velmi náročném dni zdříml. Nemůžu si vynachválit sen. Ležel jsem o prázdninách u školního bazénu. Většina dětí jela domů, ale já ne. Vegetil jsem a přemýšlel, jak by bylo fajn mít tu Jima a Laua. Najednou mi někdo zakryl oči. Odtrhl jsem ruce a přede mnou zčista jasna stál Lau. Jeho nádherné vlasy byly vzadu stažený gumičkou a vepředu volně visely podél uší. Usmíval se na mě a něco říkal. Chtěl jsem mu říct, že ho neslyším, ale sotva jsem otevřel pusu, byl u mě a položil mi prst na pusu, abych byl potichu. Odmítal jsem ticho, musel jsem mu toho tolik říct. Chtěl jsem se zvednout, ale posadil mě znova na lehátko. Byl jsem rozzlobený. Chytil jsem ho za ruce, aby mě nemohl umlčet.

„Já Tě miluju. Už od první chvíle, kdy si vstoupil do naší třídy,“ zadrmolil jsem rychle, abych to stihl.

Lau si klekl z boku k lehátku. Po tváři mu začaly stékat slzy a zase něco neslyšně říkal.

„Neslyším Tě,“ hlesl jsem a byl jsem zarmoucen ještě víc.

„Lau, je mi líto, že ses pohádal s Jimem, ale když mi neřekneš, co se stalo, nepomůžu Ti.“

Při jméně Jim Lau úplně ztuhl a slzy mu nepřestaly téct.

Klekl jsem si vedle něco a podíval se mu do očí.

„Cítím se osaměle,“ zašeptal Lau, měl jsem radost, že ho konečně slyším.

„Tak se držme za ruce tak dlouho, dokud osamělost nezmizí.“

Držel jsem ho za ruku a pořád se mu díval do očí. Lau se chabě usmál… Rozhodl jsem se zkusit pronést ještě nějakou takovou větu.

„Čím častě jsme spolu, tím opuštěnější budeme.“

Lau něco šeptal.

Vzal jsem jeho tvář do rukou a už jsem na všechno sral. Miluju ho a klidně mu to dokážu. Políbil jsem ho!

V tu chvíli jsem se probudil a zděšeně koukal tváří v tvář… no dobře, nebylo to úplně tváří v tvář, spíš tváří do zadku. Perry a Chad, jeho kámoš, se zlomili v pase a řehtali se.

„Promiň, ale špulil jsi pusu, neodolal jsem,“ hýkal Perry.

Um, připomeňte mi, že mám Perryho v noci zabít, prosím. Byl jsem vážně nasranej! Vstal jsem z postele a práskl dveřmi. Nechal jsem za sebou Perryho i s Chadem.

Šel jsem se projít na pravé křídlo školy. Ohlížel jsem se, kdybych náhodou někde zahlédl Laua. Po snu jsem se cítil docela dobře a především jsem v sobě cítil pořádný kýbl odvahy. Kdybych ho viděl, šel bych hned za ním. Na pravém křídle bylo celkem ticho, ale nic neobvyklého, čtvrťáci byli věčně v tahu, mohli chodit do města, když už jsou plnoletí. My druháci pomalu nesmíme opustit levé křídlo. Večeranku, jak to nazval ředitel, máme trapně v 10 hodin.

Bylo půl 7 a já se rozhodl, že si skočím na večeři o něco dřív. Všichni chodili až po 7 hodině, ale ti, co chtěli jíst o samotě a odříznout se od lidí, chodili už v půl 7. Když jsem dorazil do jídelny, jedli tu jen 4 lidi. Každý u jiného stolu. Mezi nimi jsem poznal Chucka, čtvrťáka, který je abnormálně inteligentní a ve třídě si ho proto většina dobírá.

Vzal jsem si plátek sekaný s bramborami a rozhodl se, že si k němu přisednu.

„Čau Chucku, můžu si k Tobě přisednout?“

„Tome? Jistě, přisedni.“

Chuck seděl shrbený nad tuňákovým salátem.

„Jak se máš?“ ledabyle jsem pronesl.

„Jsem na večeři a než si přišel, byl jsem sám, ve třídě se semnou baví jen profesor a nejlepší kamarád je můj pes, Willy. Ale přece jsem spokojen. Co Ty?“

Zamrkal jsem, vybalil to na mě a nerušeně jedl dál.

„Hm, mám teď trochu špatné období a nějaké problémy, ale nic vážného,“ pronesl jsem ještě více v klidu, abych mu dal najevo, že to opravdu není nic vážného. No, ve skutečnosti jsem měl vážnou chuť mu to všechno vysypat.

„Zítra tu budu ve stejnou dobu. Přijď o něco dřív a můžeš mi o tom něco říct. Teď čtu velkou knihu o psychologii a o lidské mysli. Rád Ti pomohu.“ Chuck se zvedl a odešel.

Chvilku jsem přemítal o jeho nabídce, ale v hlavě jsem to rychle zamítl. Bylo 5 minut před 7, když jsem dojedl. Už se to tu začalo hemžit lidmi.

Rozhodl jsem se, že si ještě dojdu do knihovny pro jednu knihu o partnerských vztazích. Tahle četba mě nebere, ale je tam jedna pasáž o přátelství, kterou si chci přečíst.

Došel jsem do svého pokoje, Perry v pokoji nebyl. Bodlo mi to, byl jsem na něho pořád naštvaný. Vzal jsem si pyžamo a ručník a letěl jsem do sprchy, abych si zajistil místo ve své oblíbené sprše. Byla to jedna z mála nejčistších sprch. Byla volná. Radoval jsem se a rychle se zamkl.

V půl 8 jsem dorazil na pokoj.

„Éj, Tome! Jsi pořád naštvanej?“ Perry se rozvaloval na své posteli a žral gumové medvídky.

„Nechám Tě hádat, máš jeden pokus,“ špitl jsem a dělal, že se ukládám ke spánku.

„Předpokládám, že Tě to furt žere,“ hlesl Perry.

V tu chvíli jsem vyskočil a švihl jsem ho polštářem do obličeje. Nečekal to, ale hned začal útočit a strhla se bitva. Dostal jsem dost ran, ale na oplátku jsem mu jich také pár uštědřil. Do postele jsme ulehli 10 minut po 10 hodině.

„Tome?“ ozval se Perry ze tmy.

„Co?“

„Koho jsi líbal v tom snu, že ses předtím tak usmíval?“

Polkl jsem a nevěděl na co se vymluvit.

„Pamatuješ na moji bejvalku Sally? Trochu jsem vzpomínal,“ usmál jsem se do tmy. Sally je můj výmysl. Perry si mě dobíral, tak jsem si jí vymyslel. A teď mi opět zachránila život. Už jsem konečně usínal. Dneska to byl vážně záhul.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 2. kapitola: