OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 13. kapitola

26.10.2012 (17:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 648×

Vešel jsem do pokoje potom, co mě ten kluk vyzval. Bratři to asi nebudou, není v nich za mák podoby, ale taky nesmím dávat na první pohled. Perry taky nevypadá jako jeho starší bratr, ale jsou stejně ujetý. Pozorně jsem si oba prohlížel a hledal známku příbuzenstva.

„Takže?“ otázal se mě ten hnědovlasý.

Otočil jsem se k němu a zakoukal se do jeho zelených očí. Až příliš se podobaly těm Lauovým, ale Lau je má pořád zelenější a krásnější.

Blonďák si všiml, že ho pozoruji, a tak mi poklepal na rameno.

„Co chceš?!“

Rozhodl jsem se, že bude lepší mluvit s ním, protože jak se zdá, v tomhle pokoji má hlavní slovo on.

„Od správce studentské rady jsem se dozvěděl, že tenhle pokoj bude na tento večer prázdný, a já zrovna potřebuji jeden prázdný pokoj.“

„Copak ty nemáš vlastní pokoj, že musíš lézt do cizích?“ vyjel na mě.

„O to nejde, pokoj samozřejmě mám, ale mám opravdu otravného spolubydlícího, od kterého si potřebuji odpočinout, potřebuji klid na úkoly a na ostatní věci. Jenže nikde jinde není volný pokoj.“

„Na to jsou společenské místnosti, aby sis mohl udělat úkoly. To vím i já, a to jsem tu teprve 3 měsíce. Vybal ten pravý důvod, nebo vystřel a jdi si dělat blbce z někoho jiného!“

Sakra, ten jede. Každopádně má výhodu do budoucna, nikdo si ho nebude dobírat a nebude terčem šikany.

Hnědovlasý kluk k němu přiskočil a začal mu něco šeptat do ucha. Pozoroval jsem je a stále jsem nemohl zařadit vztah, který mezi nimi panuje.

Blonďák rezolutně zavrtěl hlavou a řekl zřetelně “NE!“. Všiml jsem si, že ho ten hnědovlasý chytil za ruku a pořád se mu díval do očí, přičemž se začal mračit. Blonďák si odfoukl vlasy z očí a otočil se na mě, stále ho držel za ruku a stoupl si před něho.

V ten moment, kdy si před něho stoupl, stále ho držel za ruku, kterou mu tiskl pevně, ale tak, aby ho nezranil, mi to všechno doklaplo. Samozřejmě, že nejsou příbuzní, sourozenci se nenechají přemlouvat tím, že se na něho začne člověk mračit. Leda kdyby to bylo jako v těch klasických filmech, kdy dva sourozenci ztratí rodiče a ten starší se zapřísahá, že bude mladšího chránit, ale to by pak nejeli k rodině. Samozřejmě, mohla by to být vzdálená rodina, například babi, děda, teta, strýc, ale to by pak nebyli tady. Rodina by si je po smrti rodičů vzala a nechala by je chodit do normální státní školy, ovšem mohlo by to být jejich samotné rozhodnutí, jít na internátní školu. Ale jsem si určitě jistý, že sourozenci nejsou. Vždyť takhle já držím Laua.

„Mám otázku - vy nejste sourozenci, že jo?“

Jako, já přece vím, že mi do toho nic není, ale třeba bych to mohl obrátit ve svůj prospěch.

„Nejsme a tobě do toho opravdu nic není!“ opět na mě vycenil zuby blonďák.

Měl jsem pravdu! Je to jasný, oni se musí mít rádi! Sakra, je na čase zabodovat a tenhle výřečný souboj vyhrát.

„Nic mi do toho není, ale nemusíš se bát odsouzení, protože já jsem na tom stejně. Jsem jako vy, mezi námi je akorát věkový rozdíl…“

„Ne, ty to nechápeš. Neříkej, že mezi námi není rozdíl.“

„Ty máš taky někoho opravdu rád?“ ozval se najednou zpoza blonďáka ten hnědovlásek. Viděl jsem, jak si mě měří pohledem a stoupl si vedle svého spolubydlícího, kamaráda a přítele.

 „Ano, mám. A mám stejný problém jako vy. Nechci, aby do našeho vztahu někdo rýpal a komentoval nás. Nechci, aby ho kvůli tomu, že jsme jiní, otravovali ostatní. Byl bych ochotný se za něho poprat. Jenže nám poslední dobou není přáno být spolu nebo minimálně spolu promluvit. Můj spolubydlící nám to všechno tak nějak hatí.“

„A spolubydlící o vás ví?“ zeptal se blonďák a vypadalo to, že svojí obrannou zeď začíná bourat.

„Neví, ale nemá ho rád. Popravdě, jen málo lidí se s ním baví, proto s ním chci být co nejčastěji, aby nebyl sám.“

Viděl jsem, jak hnědovlásek zaťal pěst a zmáčkl trochu více ruku blonďáka.

„Chceš náš pokoj, abyste spolu mohli chvíli být, aniž by vás někdo rušil a byli na vás zlí a rýpali do vás?“

Blonďák rezignoval, zeď celou zboural a viděl jsem, že mi začíná věřit. Hnědovláska najednou držel úplně jinak, jemněji než předtím, protože věděl, že já je za to neodsoudím.

„Přesně tak, strašně byste mi kluci pomohli a byl bych vám opravdu vděčný.“

Ani ne do deseti minut jsem od nich obdržel náhradní klíč a svolení, že můžu jít do jejich pokoje.

Vyšlo mi to přesně podle plánu. Navíc mám nové přátele a to mezi nováčky, což je občasná výhoda. Cestou do pokoje jsem nad nimi přemýšlel. Viděl jsem trochu sebe a Laua, ale v jiném a menším provedení.

Cestou do pokoje jsem podle svých plánů potkal Chada.

„Čau Chade, nepřijde ti Gill poslední dobou tak nějak odstrčený?“ zaútočil jsem, protože času bylo málo.

„Popravdě? Ani ne, on je v pokoji s Lauem? Tak to se nedivím, že se cítí odstrčený, vždyť ten kluk je tragickej. Máme v plánu jít s Perrym do herny, možná bychom ho mohli vzít taky, ať se trochu odreaguje.“

„Není tak špatný, kdybyste si s ním někdy trochu víc pokecali. Nicméně to s tou hernou není tak špatný nápad. Vždyť jediné, co dělá, jsou úkoly ostatních lidí, potřebuje odreagování…“

Teď máme z krku i Chada, Perryho a Gilla… To je naprosto boží. Lepší to nemůže být. Všechno to tak pěkně vychází. Teď aby nebyl problém u Laua, ale neměl by. Přece jenom, když jsem většinu zařídil, na něm už je jen kývnutí. Přemýšlel jsem, jestli bych neměl ještě zaskočit do večerky pro maracujový džus. Rychle jsem našmátral v zadní kapse kalhot rezervních 30 korun a letěl k vratům.

„Kam letíš? Za 2 minuty zamykám!“ křikl na mě školník.

„Pane školníku, jen si skočím pro džus tady do večerky. Přísahám, že jsem do pěti minut zpět!“ Chvíli jsem žadonil, ale nakonec mě přeci jen pustil.
Běžel jsem celou cestu a stíhal jsem to jen tak tak. Proběhl jsem kolem školníka, poděkoval mu a letěl do pokoje. Před pokojem jsem zabrzdil a začal štrachat klíče. Bylo půl osmé a to už by měli být kluci teoreticky dávno v herně. Strčil jsem klíč do zámku a otočil, bylo zamčeno na dvakrát, takže Perry byl už v tahu. Vešel jsem do pokoje. Všude byla tma, tak jsem zašmátral po vypínači a rozsvítil si. Vytrhl jsem papírek z bloku, který jsem měl na stole, a rychle na něj napsal vzkaz pro Perryho. Pak jsem vzal džus, dva kelímky ze skříně, peněženku a klíče. Zhasl jsem, pokoj opět zamkl a vydal se chodbou směrem k Lauovýmu pokoji.

Došel jsem k němu a zaklepal. Nic se neozývalo a tak jsem zaklepal znova. Pořád nic, na večeři nemohl být. Chodil před sedmou na večeři, už musí být dávno zpátky. Znova jsem zaklepal. Přiložil jsem ucho ke dveřím, ale nic jsem neslyšel. Sakra, kde může být? Rozhodl jsem se, že to zkusím zase za půl hodinky. Otočil jsem se na podpatku a šel pryč. No dobře, blafuju. Nešel. Udělal jsem tři kroky, přitiskl se ke zdi a zatajil dech. Najednou jsem slyšel, jak zevnitř do dveří něco narazilo. Bylo jasné, že Lau u těch dveří stál. Udělal jsem malý plíživý krok směrem ke dveřím. Tak já jdu na to.

„Lau? Myslíš si o mně, že jsem nějak mimo nebo co?“ pronesl jsem to tónem, aby pochopil, že se nezlobím, ale aby věděl, že se mi nelíbí, jak se chová.

Nic se zpoza dveří neozývalo.

„Tak dobrá. Pokud chceš hrát tuhle svoji tichou hru a myslíš, že mě tím nějak donutíš odejít, tak se pleteš. Já si sednu tady ke dveřím, budu tu čekat, dokud nevyjdeš, a pokud půjde Gill, tak mu prostě řeknu, že čekám na tebe. Já s tím problém nemám.“

Sedl jsem si ke dveřím a opřel se o ně. Svému slovu dostojím a opravdu tu hodlám čekat klidně i celou noc. Neuběhlo ani pět minut a ve dveřích zachrastily klíče. Dveře se otevřely a v nich stál Lau, který na mě hleděl skrz vlasy, které mu spadly do očí.

„Neseď na zemi nebo se nastydneš,“ pronesl Lau a vykouzlil na své tváři unavený úsměv.

Loupl jsem po něm očima a vyskočil na nohy. Posbíral jsem své věci a vlezl k němu do pokoje.

„Kde jsi sehnal maracuju?“ zeptal se užasle Lau.

„Jednoduše, večerky zavírají až ke dvanácté hodině,“ prohodil jsem mezitím, co jsem pokládal věci na stůl.

„Co tu ale děláš takhle pozdě? Perry tě bude hledat a Gill taky za chvíli přijde, šel jen na chvíli s klukama do herny.“

Došel jsem k němu a dal mu pusu, kterou jsem krapet protáhl.

„Perrymu jsem nechal vzkaz, že mě nemá čekat, že přijdu až ráno, a s Gillem si také poradíme, není to problém.“

Jeho ruce mě objaly a já cítil, jak mne k sobě tiskne.

„Gill se bude vyptávat, proč nejdeš spát k sobě, bude se hodně vyptávat.“

Opřel si hlavu o moji hruď, tím, že jsem vyšší, jsem si mohl položit svoji hlavu na tu jeho. Objal jsem ho a pomalu vdechoval jeho typickou vůni. Přesně tohle jsem potřeboval. Držet u sebe Laua a přitom mít kolem sebe hrobové ticho. Chytil jsem ho za bradu oběma rukama a obličej nasměroval ke svému. Začal jsem ho líbat a užíval si Lauovi přivřené oči a především víčka, která se mu chvěla pod tím pocitem.

„Gill opravdu přijde během dalších patnácti minut. Radši ne,“ hlesl Lau.

Vzal jsem své věci a chytil ho za ruku. Vyndal jsem ze dveří klíče a dal mu je, aby zamkl. Lau poslušně zamkl a nechal se opět chytit za ruku. Táhl jsem ho skrz celé levé křídlo a došli jsme až do chodby, kde byli zabydlení jenom nováčci.

„Tady bydlí prváci a nižší ročník, co tu chceš dělat?“

Na otázku jsem neodpověděl. Došel jsem k pokoji, který jsme měli rezervovaný, a z kapsy vytáhl klíč. Lau vyjeveně pohlédl na klíč, na dveře a pak na mě.

„Kde si…? Co si…?“ Lau ani nedokončil otázky, když jsem trhnutím otevřel dveře. Vše bylo tak, jak jsme se domluvili. Kluci si pozamykali, co mohli, a věci narvali, kam se dalo, většinu skříní zalepili a zabarikádovali dalším nábytkem, aby bylo obtížné s tím hýbat. Trochu silná opatření, ale nedivím se jim.

Lau pořád nechápal, co se děje. Otočil se na mě a už zvedal ukazováček, aby ukázal na všechny věci, které nepobral. Než stihl otevřít pusu, přiskočil jsem k němu a propletl své ruce s těmi jeho. Zadíval jsem se do těch jeho zelených očí. Pořád jsou nádherný a nepřekonatelný. Pokračoval jsem tam, kde jsem skončil u nich v pokoji. Začal jsem ho líbat. Tentokrát jsem ale nestál o to, abychom spolu stáli uprostřed pokoje, rád bych se vrátil úplně k prvotní akci. Chytil jsem ho za ramena a pomalu ho postrkoval k posteli. Donutil jsem ho si sednout a já se nad ním skláněl. Sundal jsem mu kravatu a pověsil ji na skříň, která byla hned u postele. Začal jsem se zabývat knoflíky a pořád čekal, kdy i on mně sundá alespoň kravatu. Pootevřel jsem oko a všiml si, že se Lau začíná červenat. Usmál jsem se v duchu, tohle je prostě kolosální. Rozepnul jsem mu košili a dvěma rychlými pohyby jsem jí z něho sundal. Položil jsem ho na postel a sedl si na něho obkročmo. Začal jsem ho líbat na krku a poslouchal jeho tlumené vzdechy, které se snažil udržet ve svém hrdle. Odtáhl jsem se a donutil ho otevřít oči. Viděl jsem, jak jsou přeplněné slastí. Projel jsem rukou v jeho vlasech a naklonil se k jeho oušku. Jemně jsem ho skousl a hned na to jsem ze sebe vypravil:

„Neskutečným způsobem Tě miluju…“

Lauovi se rozšířily zorničky.

„Miluj mě, dokud jeden z nás nezemře,“ zašeptal polohlasně a začal mi rozvazovat kravatu.

Speciálně pro: martinexa

Dělá mi neskutečnou radost, že se Ti to líbí... =) Děkuji Ti!

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 13. kapitola: