OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 10. kapitola

11.10.2012 (18:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 661×

„Lau? Vzbudil jsem Tě?“

„Tome? Ne, nevzbudil, už jsem dávno vzhůru. Co se děje?“  

„Mohl bys prosím přijít před naše dveře? Pokud možno hned, díky.“

Zavěsil jsem a čekal, dokud jsem neuslyšel zaklepání.

„Lau? Jsi to ty?“

„Jo, jsem. Můžu dovnitř?“

„No, to je právě to s čím potřebuji pomoct.“

Celé jsem to Lauovi skrz dveře pověděl a netrpělivě jsem čekal, co Lau vymyslí. Náhradní klíče má jen ředitel a toho se mi nechce otravovat, hlavně ne o víkendu.

„Počkej tak 10 minut, mám jeden nápad, který možná vyjde.“

Slyšel jsem jak Lau utíká pryč. Nezbývalo nic jiného než čekat na Lauův promyšlený plán. Sedl jsem si na postel a začal jsem usrkávat čaj, aspoň že tu snídani mi donesl, takže nepojdu hladem.

Uběhlo 30 minut a stále se nic nedělo. Začal jsem se bát, že na mě Lau zapomněl… Znova už mu volat nebudu, vypadalo by to opravdu divně. Ještě skoro 4 hodin a Perry se vrátí. Já ho opravdu zabiju.

Lehl jsem si na postel a podepřel si hlavu rukama, přemýšlel jsem o tom všem, co se semlelo za poslední měsíc. Co měsíc, za poslední 2 týdny. Tohle jsem si vždycky přál, že si budeme s Lauem blíž a že budeme dvojka, bez Jima, což se vlastně povedlo, ale takhle hrubě jsme ho nemuseli vykopnout. Když nad tím přemýšlím, proč se vlastně pohádali? Ještě pořád jsem to nezjistil, měl bych se pak Laua zeptat nebo Jima, pokud o tom bude chtít mluvit. Se mnou se Jim baví, posledně ve třídě, když se mě ptal, jak jsem narýsoval poslední úkol na matiku a pak mi tam začal vyprávět něco o motorkách… Takže se mnou se Jim baví, ale proč ne s Lauem? Kdybych do toho lesa doběhl o fous dřív, třeba bych to zjistil. Byl jsem venku v zadní zahradě a zpoza skleníku koukal na celou školu, jak poslouchala tu přednášku… Mně se tam nechtělo… Až pak kolem mě probíhal Rob a ptal se mě, jestli znám Laua. Po odkývnutí mi prozradil, že šel do lesa, a že by to měl vědět někdo, koho zná, aby se mu tam nic nestalo. A letěl rychle na přednášku. No, hned jak jsem uslyšel jméno Lau, tak jsem se samozřejmě vydal do lesa ho najít. A pak přišel do té rozhádané scény.

„Tome?!“

Vyskočil jsem z postele a nevěřil vlastním očím. Za oknem se na mě usmíval Lau a mával. Čelist mi spadla až na zem. Pak jsem si uvědomil, že by si mohl ublížit. Rychle jsem přiskočil k oknu a otevřel ho.

„Lau? Děláš si srandu? Rychle pojď dovnitř, než spadneš… Ježíši!“   

Rychle jsem Laua chytil za rukáv a vtáhl ho dovnitř. Lau se ještě stále usmíval a byl pobaven mojí reakcí.

„Jsem rád, že se bavíš, ale já měl málem zástavu srdce!!!“

„Promiň, ale chtěl jsi pomoct a tohle mi přišlo jako dobrej nápad…“

„Jsem takříkajíc na vážkách,“ zazubil jsem se…

Nebudu mu přeci nic vytýkat. Kvůli mně lezl do 2. patra. Jsem nakonec vlastně rád, že to udělal. Alespoň tu nebudu tak sám. Došel jsem do skříně a vytáhl dva plastové kelímky, které jsme měli s Perrym na občasné připití nějaké události. Skočil jsem do Perryho malé chladničky a vytáhl Colu.

„Pomsta bude sladká,“ pomyslel jsem si.

Rozlil jsem ji do kelímků a jeden podal Lauovi.

„Díky. Koukám, že se to tady nezměnilo, stejný plakáty, obrazy, bordel,“ řekl a střelil pohledem ke kopě špinavého prádla.

„To, ale není moje!“ začal jsem bránit svou čest.

Lau dosedl na moji postel a kelímek položil na stůl. Chvilku jen tak přejížděl očima po pokoji a pak si všiml, že ho bedlivě pozoruji. Podíval se mi do očí, tenhle pohled vydržel zhruba 20 sekund, pak opět uhnul pohledem a koukal do země.

Položil jsem kelímek vedle jeho a udělal tři kroky k němu. Sedl jsem si na zem a podíval se mu ze spod do očí. Překvapené se odtáhl. Nutil jsem ho, aby se mi díval do očí. Svýma očima jsem ho probodával a dostával se hlouběji do těch jeho.

„To- Tome? Je to celkem nepříjemný, jak mě p - probodáváš…“ koktal Lau.

„Já Tě neprobodávám, prohlížím si Tvé oči.“

„Lau, nemůžeme se vrátit ke včerejšku? Omlouvám se za Perryho, udělal šílenou scénu. Připadám si blbě, že mám takového spolubydlícího.“

„To je v pořádku. Jen měl o Tebe starost. Nemůžeš mu to zazlívat.“

Viděl jsem jak Lau zaťal pěsti a začal se třást.

Chytil jsem ho za ruce a propletl s ním prsty.

Lau se na naše ruce podíval a pak se začal vyplétat. Já mu to však nedovolil.

„To už jsi ztratil veškerou odvahu ze včerejška?“

Postavil jsem se a snažil se ho zvednout. Vyškubl se z mého sevření, dál seděl a koukal do země. No, dobrá. Udělám první krok já, ale to je doufám naposledy.

Chytil jsem rukama jeho tvář, zvedl ji a přiměl ho, podívat se na mě. Ve chvíle kdy se jeho pohled zastavil na mých očích, sklonil jsem se a políbil jsem ho.

Lau neucukl, neodstrčil mě. Stále jsem ho držel a líbal. Jestli jsem o tohle včera přišel, tak Perryho budu muset zabít dvojnásob. Pootevřel jsem jedno oko, abych se podíval. Lau měl oči zavřené, ale skrz pravé oko mu tekla malá slza. Lekl jsem se. Pustil jsem ho a začal se narovnávat.

Lauovi ruce mne chytily kolem krku.

„Ne… neodtahuj se, prosím,“ šeptal Lau.

„Ale, vždyť brečíš.“
„Radostí,“ řekl Lau a podíval se mi zpříma do očí.

Opět jsem se ho pokusil zvednout, tentokrát úspěšně. Stáli jsme tam a koukali na sebe. Přiblížil jsem svoji tvář k té jeho, začal jsem ho zase líbat. Teď už vím, že o to stojí. Rád bych uvěřil tomu, že se to děje, že mě Lau také miluje.

Lau mě k sobě tiskl, byl jsem opravdu maximálně šťastný. Udělal jsem s ním dva kroky a přitlačil ho ke zdi. Potřeboval jsem alespoň minutku na nádech, ale nechtělo se mi pouštět Laua, nechtěl jsem přestat, bál jsem se, že kdybych přestal, přetrhla by se nitka a Lau už by se nenechal znova políbit. Viděl jsem, že i Lau by se rád nadechl, ale nechtěl jsem to připustit.

„Tome,“ vydechl konečně Lau, který začal okamžitě rychle rozdýchávat ty 3 minuty bez nádechu.

Na chvíli jsem přestal a rozhodl se také vydýchat, i když opravdu nerad.  

„Tohle nemůžeme,“ řekl mezi nádechy Lau.

„Pochop mě, v téhle škole platím za jednoho z největších póvlů. Kdyby tohle někdo věděl, udělal by peklo i Tobě…  Vyčítal bych si to a nemohl bych se na Tebe ani podívat.“

Lau to na mě všechno vysypal. Za každé situace na mě myslí, copak ho můžu nemilovat?

„Lau, ptám se Tě… Miluješ mě? Máš mě trochu rád? Znamenám pro Tebe něco víc než přítel?“

Lau se mi podíval do očí a stiskl mi ruku. Po chvíli sklopil hlavu, až se bradou dotkl svého hrudníku.

„Miluji Tě víc než cokoliv jiného. Musím na Tebe myslet minimálně 5 hodin denně, abych měl ze dne dobrý pocit. Čím déle Tě znám, tím více jsem okouzlen a překvapen, jak moc dobře mne znáš.“

Usmál jsem se. Vždycky jsem si přál tohle slyšet a teď se mi to splnilo. Chytil jsem ho za bradu a zvedl mu hlavu.

„Miluju Tě,“ pronesl jsem a začal ho líbat.

Tohle všechno se kdysi nazývalo “Mé sny“, jsem neskonale šťastný, že to mohu nazvat skutečností.

Začal jsem Lauovi rozvazovat kravatu, kterou měl tak dokonale zavázanou na bílé košili. Úspěšně jsem ji rozvázal a zahodil ke stolu. Když jsem viděl, že se Lau vůbec nebrání, začal jsem rozepínat košili. Chytil jsem ho za ruce a táhl ho pomalým krokem k posteli. 

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 10. kapitola: