OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 9. kapitola

20.09.2012 (20:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 684×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Chodil jsem po pokoji a doufal, že Lau přijde. Šel jsem na smluvené místo o pár minut dřív a už jsem jen počítal minuty, které ubíhaly. Ještě bych si měl alespoň promyslet, co všechno mu povím. Rozhodně mu chci říct, že pro mě znamená všechno. Že si nedovedu představit den bez jeho jediného slova úsměvu. Ale asi to nemůžu všechno vybalit. Přece jenom, jestli mu teď dělají čtvrťáci ze života peklo, co by řekli na to, kdyby se dozvěděli, že chodí s někým, jako jsem já? Jediné co chci, je, aby Lauovi nikdo neubližoval, a abych mu mohl být po boku. I kdyby to mělo znamenat, že mu neřeknu o svých citech.

„Tome?“ Lauův šepot se roznesl po chodbě, až jsem dostal husí kůži.

„Lau! Jsem rád, že jsi přišel.“

„Dlouho jsem nad tím přemýšlel… takže, co mi chceš říct tak důležitého?“

Na prázdno jsem polkl. Takže, co mu to vlastně chci říct?
„Víš, popravdě se chci vrátit k včerejšímu večeru.“

Lau sebou škubl a otočil hlavu na stranu.

„Totiž, já jsem u té fontány, nějak… nevěděl… ty světla byla… oslňující… na všechno jsem zapomněl,“ koktal jsem.

Lau pořád koukal pryč a ani se nehnul.

„Já…“

Miluji Tě… řekni to! MILUJI TĚ!!!

„… se omlouvám, za to co jsem udělal. Neměl jsem na Tebe sahat.“

V tu chvíli se na mě Lau podíval a zaťal pěsti.

„Musel jsem Tě rozzlobit, promiň.“

Já ho opravdu nechci ztratit, nechci!

Lau se mi pořád díval do očí a najednou se začal chvět.

„Tome… já to nevydržím…“

Překvapeně jsem sebou cukl. Mohl by snad Lau cítit to samé ke mně, co já k němu?

„Já Tě miluju,“ neslyšitelně zašeptal Lau.

Otevřel jsem překvapením pusu.

„Co si to říkal?“

Lau se narovnal a chytil mě za ruku.

„Jsi mým snem!“ procedil panovačně skrz zuby.

„Lau…“ nahnul jsem se k němu.

Nestihl jsem nic říct ani udělat, v tu chvíli do místnosti vběhl Perry.

„Tome! Probudil jsem se a lekl se, když jsem Tě neviděl v posteli! Bál jsem se!“

Lau mě pustil a díval se do země.

„Perry? Já jsem v pohodě, na cestě ze sprchy jsem potkal Laua a zapovídali jsme se.“

Perry si změřil Laua pohledem a pak mě chytil za rukáv.

„Tak se rozlučte a jdeme! Nebudeš se takhle pozdě zdržovat zrovna v těchto místech! Jdeme!“

Perry mě táhl pryč a stiskl pevně, že jsem se nemohl vytrhnout, jen jsem se stihl ještě podívat na Laua, který zdrceně koukal za námi. Bože, to vypadá, jako bych s Perrym chodil, že se o mě takto stará. Budu to muset zítra Lauovi vysvětlit. Perry nás vyrušil v tu nejnevhodnější chvíli, už jsem měl na jazyku ty dvě slova, která jsem Lauovi chtěl říct.

Perry nakvašeně zamkl dveře a lehl si do postele.

„Jsi fakt blázen, Tome! Co si myslíš? Kdyby si dal ředitel okružní procházku jako vždycky, tak jste ve velikém průseru, máš štěstí, že jsem Tě našel… Pořád se kolem Tebe ochomýtá ten Lau, nemá na Tebe moc dobrý vliv…“

„Perry, zklidni se. Jsem v pohodě a měl jsem to všechno pod kontrolou.“

Perry vstal, došel ke mně, přimáčkl mě k sobě a pevně tiskl. Zastavilo se mi srdce. Proč? Co to dělá?

Odtrhl jsem se a nevěřícně koukal na Perryho.

„Jdeme spát, už je pozdě a zítra jsem nám naplánoval jednu akci venku, takže si na zítřejší sobotu nic neplánuj.“

Shodil jsem ze sebe kravatu, košili a kalhoty. Vzal na sebe pyžamo a zalehl jsem. Hodil jsem přes sebe deku a v hlavě si pořád přehrával ty slova, která Lau pronesl.

„Jsi mým snem!“

Pořád a pořád jsem ho ve své hlavě slyšel.

Znamená to, že mě miluje? Že ke mně cítí to, co já k němu?

Nejhorší je, že jsme byli v tu chvíli připraveni říct vše na rovinu. Příště až se sejdeme, už to takové nebude. Budeme se bát říct něco o svých citech. A já už neuslyším tu větu, ze které mám pokaždé husí kůži.

„Tome?“

Perry se ozval ze tmy, ale já jsem se rozhodl ho po incidentu ignorovat.

„Nebuď naštvanej, mrzí mě to. Jednal jsem rychleji, než jsem myslel. Prostě jsem se o Tebe bál, když jsem se vzbudil a ty jsi tu ještě pořád nebyl. A pak jsem Tě viděl s Lauem, tak jsem se naštval, že zrovna on Tě tahá do průserů a zdržuje Tě. Jsme parťáci a kryjeme si záda, druhý bez prvního není nic.“

 Parťáci?

To myslí vážně? Při každé příležitosti se do dvojic chytne Chada, ne že by mi to vadilo, ale proč teď mele o tom, že jsme parťáci? Tak spolu sdílíme pokoj, víme o sobě dost, jsme dobří přátelé a známe se už pekelně dlouho, ale stejně všechny akce jede s Chadem, tak proč teď? Bolí mě z toho všeho hlava.

„To je v pohodě, dobrou.“

Ráno jsem se vzbudil. Byl to výborný pocit, že jsem nemusel vstávat. Perry ještě spal. Na dnešek nám něco naplánoval. Proč? My dva jsme nebyli nikdy spolu venku. Vlastně jednou jo. Na bazéně, pak jsme dostali společný pokoj a teď chodí všude s jenom s Chadem, ale furt tvrdí, že jsme nerozlučitelná dvojka. Ten toho nakecá… Ale tak jak se choval včera večer, se ještě nikdy nechoval. Mám celkem obavy.

Bylo 8 hodin, když Perry procital.

„Kolik je?“

„Přesně 8 hodin, dneska se můžeme konečně v klidu najíst.“

Teda takhle, nasnídat se můžete i ve všední den, ale kuchařky jídelnu otvírají v 7! To bych musel vstávat v půl 7, abych se najedl. A to jsme s Perrym zavrhli, raději se vyspíme.

„Na jídelnu kašleme, říkal jsem Ti, že dneska jdeme pryč. Dáme si snídani u Ranního Wollyho, Zvu Tě.“

To byla také vynález ředitele. Jeden víkend v měsíci můžou jít žáci ven bez propustky, ale řediteli se musí podepsat.

„Proč? Proč něco plánuješ? Jdi radši s Chadem, mně se dnes nikam nechce. Jsem utahanej a chci relaxovat.“

To byla trošku lež, ve skutečnosti bych moc rád šel ven, ale ne s Perrym, chtěl bych být s Lauem.

„Takže nehodláš vytáhnout zadek z pokoje krom oběda, večeře a potřeby?“ Perry si mě měřil pohledem.

„Přesně tak, jdi s Chadem, víc si to užijete…“

Perry někam odběhl a za pár minut se vrátil s bagetou v jedný ruce a s čajem v druhé. Položil to na stůl a hodil na sebe oblečení. Vzal si peněženku, klíče a pak vytáhl můj klíč od pokoje z misky, do které házím klíče.

„Nemáš v plánu nikam jít, tak se nasnídej a já zamykám, aby Tě nikdo nerušil v relaxaci…“

Perry se uchichtl, zabouchl dveře a začal zamykat. Rozběhl jsem se ke dveřím a začal jsem tahat za kliku.

„Co do pekla…?“

Slyšel jsem, jak se tam Perry směje s Chadem.

„Perry, to není vtip. Odemkni! Chade! Řekni mu něco, přece mě tu nenecháte?“

„Neboj, vrátím se k půl 1, zatím se nasnídej.“

Pak už jsem slyšel jen kroky, vzdalující se od našeho pokoje a jejich smích.

Seděl jsem a přemýšlel, co budu dělat. Opravdu, připomeňte mi, že chci Perryho zabít! Nevěděl jsem co dělat, tak jsem sáhl po první možnosti, která mě napadla… Vzal jsem do ruky mobil a začal vytáčet číslo.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 9. kapitola: