OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Milovat? Nikdy! - 4. kapitola

19.01.2015 (09:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 900×

Bylo za deset minut sedm. Nějak se za ten další týden stalo zvykem se setkávat přesně v tento čas. Jen smutné bylo, že jsme byli již v polovině časového úseku, a zdálo se, že začínám prohrávat… Vešel jsem do květinářství, které jsem měl po cestě. Dnes má Tsubaki narozeniny, proto jsem se rozhodl pro romantiku… Bílé kamélie, ty jsem hledal v nabídce…

„Kur*a, seber se, Tsubaki!“ křiknul jsem sám na sebe a praštil hlavou o futro. „Nejseš zamilovanej! Krucinál! Nejsi, nejsi, nejsi!“ praštil jsem hlavou opět s každým slovem nejsi. Přesně polovina naší sázky, a já byl na pochybách. Proč bych měl mít rád někoho, kdo je ke mně milý, pozorný a chová se ke mně hezky?!…

Ehm, protože to nikdy předtím nikdo nedělal… Ale je to jen přechodné! Určitě! Musí!! Připravený jsem celý rozpolcený seběhl ze schodů. Vzkázal mi, že mám být oblečený do společnosti, což mě poněkud rozložilo. Vyřešil jsem to úzkými černými kalhotami, košilí s vyhrnutými rukávy a módní vestičkou, kolem krku povolená kravata. Jen ty tenisky… Ale nad tím jsem jen mávnul rukou.

S několika krásně vázanými kaméliemi jsem vyšel v luxusním saku ven. Středně rychlým krokem jsem mířil k mému bytu, kde jsme se opět měli sejít. Pousmál jsem se, když jsem ho viděl už z dálky nervózně přešlapovat. Nenápadně jsem se dostal za něj…

„Tohle ti opravdu sluší, Tsubaki,“ tiše jsem mu broukl do ouška.

Nadskočil jsem.

„Už zase! Seš jak duch!“ vynadal jsem mu s hraným zamračením. „Ale stejně mi prozraď, kam jdeme dnes? Co se bude dít? Proč jsem měl přijít takhle oblečený?“ naléhal jsem.

„Neměj strach, všechno se dozvíš včas,“ usmál jsem se nad jeho zvědavostí, ale to už jsem mu podával svazek kamélií. „Tohle je dárek ode mne,“ naklonil jsem se k jeho hrané nahněvané tváři. „Všechno nejlepší, Tsubaki.“

Lehounce jsem ho políbil na rty… bez použití jazyka… prostě to byl jen takový malický polibek, ale velmi efektivní.

„Pro mě?“ zašeptal jsem nechápavě. „Jak víš, že mám-"

„Sedmnáctý,“ dodal s úsměvem a já překvapeně zamrkal. Dojal mě. Vždyť… Moje narozeniny… Já sám bych na ně zapomněl. A kamélie…

„Já nevím co… Děkuju mnohokrát Je to od tebe fakt moc hezký,“ usmál jsem se. Nejsem zamilovaný, ne, ne, ne!

Jasně, koupil jsem je jen kvůli tomu, abych ho zviklal… určitě v tom nebylo nic víc… určitě… Přece mám klientky, co mají taky narozeniny. Urputné jsem se snažil si vzpomenout aspoň na jednu, které jsem koupil květiny dobrovolně jen proto, že by měla narozeniny… Přemýšlel jsem, ale… žádná nebyla!!! Určitě to dělám jen kvůli sázce! Určitě!

Pousmál jsem se trochu nejistě a nabídl mu rámě. Vedl jsem ho ke svému autu zaparkovanému v prostorné garáži. Černé BMW schované pod plachtou…

Nechal jsem se posadit na místo spolujezdce. Už jsem s Junem jel, tehdy, když mě s absťákem vezl domů. Bohužel jsem z jízdy moc neměl, soustředil jsem se tehdy, abych mu nepozvracel potahy. Tentokrát jsem si to chtěl vychutnat. Položil jsem si bílé květiny na klín a pohrával si s jejich květy prstem. Stále jsem měl před očima to gesto… Kéž by to nedělal jen kvůli mojí prohře…

Příjemně jsem se usmál na Tsubakiho vedle mě. Motor auta začal příjemně vrnět a my mohli jet. Nikam jsem nechvátal… jednou samozřejmě že „nechtěně“' mi ruka spočinula na jeho stehně místo na řadicí páku. S omluvou jsem ruku opět stáhl. Všiml jsem si, že dnes je trochu rozpačitý.

„Stalo se něco?“ hned jsem se zajímal.

„Co by se mělo stát? Jen sis vzpomněl na moje narozeniny, které jsem nebral v potaz ani já. Potěšilo mě to,“ usmál jsem se naučeným úsměvem. „Tak povídej, kam jedeme?“ začal jsem odjinud.

Zasmál jsem se. Tak takhle to je...

„Jsem rád, že jsem ti udělal radost,“ svěřil jsem se mu, ale přesto o místě, kam jedeme, jsem neřekl jediné slovo, „Bude to malý dárek pro tebe. Rozhodl jsem se, že dnešek bude plný jen krásných věcí.“

V duchu jsem zaúpěl. Proč dnešek? Nikdy nebyl plný krásných věcí, tak proč dnes.

„Jsi si jistý? Musel jsi mít naplánovaného úplně něco jiného. Já narozeniny neslavím, není to nutné, jestli to děláš kvůli tomu. Den jako každý jiný!“

„Žádný takový,“' zamračil jsem se, ale to už jsem parkoval před velkou budovou, kde bylo taneční studium. Natočil jsem se na něj. „Dnešek je tvůj,“ cvrnkl jsem ho do nosu. „A já si přeju, aby sis ho užil tak, jak bys měl. Abys byl šťastný, že zrovna dnes ses před sedmnácti lety narodil… abys byl rád, že ten důležitý den jsi se mnou…“

A jak mám asi být šťastný, když vím, že je to jen jako?! křičelo mé podvědomí.

„Jenže já nejsem šťastný! Proč bych měl být? Kvůli tomuhle dni je planeta o 58 kilo těžší úplně zbytečně,“ konstatoval jsem.

„To neříkej,“ požádal jsem ho shovívavě. Rukou jsem ho vzal za bradu, abych mu ji natočil k sobě a mohl ho políbit opět stejně nevinně. „Prostě dnes buď sám sebou. Slib mi, že si dnešek zkusíš užit aspoň trochu…“

Pousmál jsem se a víc si k tělu přivinul květiny.

„Když na tom trváš,“ pokrčil jsem rameny a nevesele se pousmál. „Stejně ti děkuju,“ chytil jsem Juna za ruku a líbl ho na tvář.

„Ještě nemáš za co děkovat,“ usmál jsem se a s tím polibkem na tvář o to s vetší radostí. Vešli jsme do haly… Tsubakiho jsem vedl k jedněm dveřím a z kapsy vylovil klíč. „Zamluvil jsem jen pro nás dva jeden maličký sál,“ upřesnil jsem. „Jen pokud ti to nebude vadit, za tohle pronajatí ti pak kvůli tomu dnešek nebudu moct zaplatit. Nezlobíš se?“

Přemýšlel jsem, že si budu muset na další dny vzít dvojnásobek klientek, abych se náhodou nedostal do mínusu.

Oněměle jsem zíral.

„Co blázníš! Proč by mi to mělo vadit? A-a.. Takovou škodu si dělat. Vždyť… Muselo to být dost drahý!… Seš blázen!“ brebentil jsem.

„Blázen? Jo, asi jsem,“ připustil jsem a pustil ho dovnitř. Byla tam již připravená váza s vodou, aby jeho květiny neuhynuly. Chvíli jsem vyčkal, než jsem pustil na přehrávači hudbu vhodnou pro waltz…

Taneční sál…?

„June, ale já neumím tančit! Ani trošku!“ sklopil jsem pohled k zemi. „Nikdy jsem netančil,“ dodal jsem zahanbeně. Já vím, že netančí hodně lidí, ale s ním jsem měl pocit, že je to jen další z mých nedostatků, které oproti němu mám.

„Neboj se,“ usmál jsem se. „Naučím tě to.“

Naprosto uvolněně jsem si stoupl před něj a položil mu ruku k jeho lopatce. Radil jsem mu, jak se mě má držet. V levé ruce jsem uchopil jeho dlaň.

„Uvolni se, o nic nejde,“ nabádal jsem ho. Ukázal jsem mu, kam půjdeme, a zároveň mu předem říkal kroky... „Povedu tě, není třeba zmatkovat,“ povzbudivě jsem se na něj usmál.

Pečlivě jsem se soustředil na jeho pokyny. Levou dozadu -dva-tři... Pravou dopředu -dva -tři. Pravá…! Ne! Levá! Dozadu! Dozadu!

„Promiň! Omlouvám se,“ zabrblal jsem, když jsem mu dupl na nohu a vyhodil nás z rytmu.

Pustil jsem na chvíli jeho ruku, abych ho mohl pohladit po tváři.

„Nic se neděje, vedeš si skvěle,“ usmál jsem se na něj jedním ze své zásoby úsměvů. Znovu jsme se postavili do tanečního postavení… a začal jsem počítat nahlas, aby se mohl soustředit jen na kroky…

Nakonec se z toho vyklubala skvělá zábava. Nasmáli jsme se, zvlášť když pomalou hudbu na tři doby vystřídala běžná taneční moderní hudba, která zřejmě neměla na CD co dělat. Ale nenechal jsem Juna to vypnout.

Překvapila mě náhlá změna rytmu, ale Tsubaki mi nedovolil to přepnout, tak jsem se mu se smíchem podvolil. Už nám oběma taneční kreace docela šly. Ale to už se hudba opět zpomalila na klasický ploužák. Za ruku jsem si ho přitáhl blíž a ruce mu položil na boky… Netančili jsme klasickým přešlapováním na místě, ale v našem podání to mělo i erotický podtón.

Vzájemně jsme se o sebe třeli. Dotýkali jsme se jeden druhého, ale když už jsme měli spojit rty v polibku, ucukl jsem se smíchem.

„To není fair,“ konstatoval jsem mírně zklamaný a dotčený jeho smíchem. Ale popravdě jsem to jen hrál…

Netušil jsem, že by to mohla být taková zábava! Smáli jsme se. Někdo nám musel donést i skleněnou karafu džusu s ledem. Tázavě jsem se podíval na Juna, který to odůvodnil mou neplnoletostí a tím, že musí řídit a nevezme si na svědomí žádnou dopravní nehodu. Zamračil jsem se a vzal si tedy sklenici džusu s ledem na osvěžení. A byli jsme schopni pokračovat v tanci.

Pousmál jsem se povzbudivě na Tsubakiho, když jsme se snažili tančit další sestavu. Zvedl jsem dlaň do výšky, aby se mohl pod mou rukou podtočit. Ale čas letěl a my museli opustit taneční sál.

Venku bylo chladno. Zalitoval jsem, že nemám kabát ani sako. Ale tenhle večer…! Tenhle překrásný večer byl opravdu výjimečný… A ujistil mě v tom, že ačkoli to Junovi nehodlám říct, prohrál jsem… Ano, jsem zamilovaný, beznadějně, poprvé za tu dlouhou dobu sedmnácti let. Přivinul jsem si blízko ty bílé květy.

„Bylo to vážně dokonalý! A šlo mi to… Teda, když jsi vedl. Ani jsem netušil, že by to mohla být taková legrace.“

„To mám opravdu radost…“ přitáhl jsem si ho k sobě blíže, ale záhy jsem ho musel pustit, protože jsme nastupovali do mého autíčka. „U mě bude ještě malé překvapení,“ pokračoval jsem, když jsem si zapínal bezpečnostní pásy. „Nebo možná vrchol večera.“

Trochu mi klesla ramena. Sex? Popravdě, nechtělo se mi, ale po dnešku bych ne říct nemohl.

„Dobře, jak jen chceš,“ pousmál jsem se trochu nuceně. Jun se rozjel po silnici. Celý den byl překrásný, ale ta slova… Vrchol večera… Jestli jsem se teď cítil výjimečný, tohle mi připomnělo, kam patřím.

Jízda autem nám trvala půl hodiny, než jsme se dostali ke garáži. Tsubaki se zdál být najednou o trochu smutnější a já nechápal proč. Oba jsme vystoupili, jen jsem musel ještě přehodit plachtu přes auto.

„Těšíš se na to, co mám pro tebe připraveného?“ zeptal jsem se ho. „Tak pojďme,“ popoháněl jsem ho.

Přidali jsme do kroku.

„Připraveného…?“ zašeptal jsem to slovo s jistou dávkou sarkasmu. „Jsem docela zvědavý,“ pokrčil jsem neurčité rameny.

„To je dobře, vážně doufám, že se ti to bude líbit,“ přiznal jsem a jen nadšeně ho vedl do svého bytu. Elegantně jsem mu podržel dveře, aby mohl vstoupit dovnitř. Vyzývavě jsem se na něj usmál.

„Chci tě opravdu překvapit, takže,“ začal jsem, „mohl by ses posadit na gauč, já bych ti zavázal oči, než vše připravím…“

Stáhlo se mi v krku. Hloupý Tsubaki!

„Jak si přeješ,“ ten úsměv mi přes rty nějak nešel. Zadržoval jsem slzy, které se ale hned vpily do jemného šátku. Den, kdy mám být šťastný, že jsem se narodil? Děkuju, to asi nepůjde.

Opatrně jsem mu převázal šátek kolem očí. Tak, a teď všechno přepravit. Doběhl jsem do kuchyně. Z ledničky vytáhl nově koupené saké vysoké kvality. Z poličky vyndal dvě baculaté skleničky. S nadějí, že něco objevím, jsem prohledával ledničku. Nakonec jsem zvolil sýr, který jsem nakrájel na kostičky, a přidal k tomu na talířek jahody a bílé hroznové víno. Celé jsem to naaranžoval, aby jahody vyobrazily číslo sedmnáct. Vše jsem naskládal na podnos a nechal tam, kde to bylo. Musel jsem odběhnout do koupelny, kde jsem chtěl dodělat poslední přípravy. Pustil jsem kohoutek a nechal teplou vodu téci do obrovské vany. Místo pěny do koupele okvětní kvítky rudých růží. Kolem vany jsem rozmístil několik svíček. Samozřejmě jsem je hned nezapaloval. Stonky růži jsem musel dojít do kuchyně vyhodit do koše. Vzal jsem do rukou tác s talíři. Decentně jsem je umístil do rohu a hned k nim naservíroval lahvinku i se skleničkami. Nadšeně jsem došel k Tsubakimu. Vzal jsem ho za ruku.

„Už můžeš vstát, povedu tě do místnosti, ale tam budu ještě muset něco přichystat, tak ti nechám oči zavázané,“ promluvil jsem k němu.

Poodešli jsme jen o pár kroků.

„June, jestli se mnou chceš jen spát, nemusíš to balit do vaty,“ zašeptal jsem a opravdu se smířeně usmál. „Nemusíš se kvůli tomu tak snažit, stačilo říct,“ dodal jsem. Vypustil jsem, že mám narozeniny, vypustil jsem všechno.

Jen co za mé asistence vstoupil do koupelny, zavřel jsem za námi a nijak nekomentoval, co mi právě řekl. Zapálil jsem tu spoustu svíček, ještě jsem zhasl osvětlení. Už jsem stal za jeho zády.

„Nechci s tebou spát,“ konečně jsem mu odpověděl a stáhl šátek dolů.

„Počkej, ty nechceš…!“ stihl jsem ještě zamumlat, než mi stáhl šátek z očí a já uviděl tu nádheru. „Panebože!“ zamumlal jsem a zakryl si pusu dlaní. Opět se mi roztlouklo srdíčko, opět jsem cítil tu naději kdesi v podvědomí, které také mumlalo cosi o růžových brýlích. „Tohle! Já-já... June! Je to nádherné. Nejkrásnější narozeniny!“

Usmál jsem se, jak mi jeho reakce udělala radost, a objal ho kolem pasu.

„Jen dort jsem nesehnal,“ smutně jsem dodal, ale i tak ho něžně políbil na rty. „Tak, měli bychom se svléknout, než nám vychladne voda.“

„Vážně se snažíš, ale neprohraju,“ zašeptal jsem, sundávajíc si košili. Vím, možná jsem měl mlčet, ale tohle ze mě vypadlo v jakémsi obranném reflexu.

Skousl jsem si ret, jak mě ta poznámka naštvala. Už několik dní nad tou sázkou ani nemyslím… A on…

„Dnes jsem na tu sázku nemyslel,“ odpověděl jsem mu velmi tiše. Sám jsem se začínal také svlékat, abychom se následně uvelebili ve vaně.

Zvedl jsem k němu omluvný pohled. Jak já bych na ni rád nemyslel. Kéž bych ji z té hlavy vyhnal!

„Promiň, tak to asi jen mně stále leží v hlavě,“ nechal jsem kalhoty sklouznout z boků.

„Možná…“ neutrálně jsem pokrčil rameny. „Chceš pomoct?“

Svěsil jsem ramena.

„Promiň mi to,“ objal jsem Juna kolem krku. „Jen nemůžu uvěřit, že něco tak krásného může udělat někdo jen tak.“

„Nezlobím se...“ usmál jsem se a vytáhl si ho do náruče, abych ho mohl posadit do vany. Hned jak jsem si stáhl spodní prádlo, následoval jsem ho. Seděli jsme proti sobě a já nám naléval čistého vína. Jednu baculatou sklenku jsem podal do jeho dlaní. „Tak na tento den a na tebe?“ navrhl jsem přípitek.

V ten moment, kdy rozléval víno, jsem si přišel velmi dospělý.

„Na ty nejkrásnější narozeniny za posledních sedmnáct let,“ svolil jsem k cinknutí sklenic s úsměvem od ucha k uchu.

Skleničky cinkly o sebe… Chuť vína byla mírně nahořklá, ale to neměnilo nic na té jedinečné chuti. Opatrně jsem do rukou vzal talíř s hroznovým vínem a sýrem. Jednu kuličku jsem utrhl, abych mu ji vložil do úst.

„Jak chutná?“ zajímalo mě.

„Je to úžasné, celé tohle…“ zašeptal jsem, jen co jsem šťavnaté ovoce rozkousal a polkl. Opřel jsem se zády o okraj té obří vany, přivřel oči a užíval si horkou vodu. Výjimečný! Musím být výjimečný, když se tohle děje.

Pozoroval jsem, jak se uvolňuje a s naprosto klidným výrazem sedí proti mně v té vodě. Proč se mi o tolik libí víc, než kdokoli jiný? Upil jsem opět ze sklenky. Ta sázka je opravdu prohraná….

Ta tepla voda mě dokonale omamovala. Klížila se mi víčka, v srdci jsem měl dokonalý klid a pohodu. S Junem jsme nemluvili, a přesto bylo všechno do puntíku perfektní. Pomalu, ale jistě jsem začal pravidelně oddechovat, uvolňovat krční svaly a usínat s pocitem, že tohle byl ten nejkrásnější den ze všech.

Všiml jsem si, jak pomalu začíná klouzat do vody. Rychle jsem ho zachytil, vlasy mu odhrnul z čela.

„To tě to tak unavilo?“ zeptal jsem se ho, i když jsem věděl, že mi nemůže odpovědět, protože spí. Vtiskl jsem mu něžný polibek do vlasů. Opatrně jsem ho vytáhl z vody a posadil na zem. Jen narychlo jsem mu osušil tělo a pořádně vlasy. Sám jsem osušení odbyl. Nechal jsem vypustit vodu a už jsem něžně bral Tsubakiho do náruče, abych ho uložil do postele. Nakonec po delším rozmýšlení jsem mu došel pro spodní prádlo a natáhl mu ho. S menšími obtížemi jsem mu oblékl mé triko, teprve potom jsem ho zavrtal pod pokrývku. Oblekl jsem si též boxerky a natáhl si volnější triko. Jen jsem si lehl, už jsem spal s překrásným pocitem někde uvnitř…

Tak jak se líbí pro změnu tato kapitola? Chichi, to je ale náhoda, že se mi povedlo sladit tyhle dvě kapitolovky tak, aby oba uke - Tsubaki, Torio - měli narozeniny ve stejný den, kdy to sem dávám. Moc jsme byly nadšené z komentářů u předchozí kapitoly a jsme rády, že se tohle dílo tolik líbí.

Jen i tady čas utíká až příliš rychle. Bohužel, tato povídka patří mezi ty krátké, co jsme napsaly, takže nás čekají už jen dvě kapitoly a epilog. Je to hrůza, jak to letí. Doufáme, že vydržíte až do posledního dílu. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovat? Nikdy! - 4. kapitola: