OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Milovat? Nikdy! - 1. kapitola

22.12.2014 (09:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1630×

Zhoupl jsem se v kolenou, jak jsem čekal, až na semaforu blikne zelený panáček. Konečně se silný provoz na hlavní silnici zastavil a celý ten dav i se mnou mohl se ve vlně přesunout na druhou stranu. Byl tu celkem blázinec, tady v Yokohamě. Už se pomalu začalo stmívat, nějak jsem měl dnes své práce dost, byl jsem tak rád, že na dnešní večer nemám žádného klienta.

Unaveně jsem se protáhl, jak jsem šel loudavou chůzí parkem k jedné z ulic, abych se mohl dostat do svého hodně luxusně vybaveného bytu…

Odkousl jsem kousek ze zelného jablka, které jsem svíral v dlaních. Trochu se mi zkřivila pusa, jak moc bylo kyselé, ale zachutnalo mi, a tak jsem horlivě ukousnul ještě několikrát. Procházel jsem parkem. Stmívalo se a já se chtěl dostat do živějšího centra, kde byla mnohem větší pravděpodobnost, že se mi povede sehnat práci na večer a tím pádem i peníze na další den.

Odkopl jsem malý kamínek, ale když zanechal na bílých teniskách nepěknou šmouhu, tiše jsem zaklel a ohnul se, abych ji mohl papírovým kapesníčkem otřít. Když jsem se zvedal, zavadil můj pohled o muže, mladého, tak čtyřiadvacet let, velmi módně a luxusně oblečeného. Skousl jsem si ret a rychlým krokem vyšel za ním. Odkašlal jsem si, když jsem stál za ním, a tím stáhl pozornost na sebe. Nebojácně jsem k němu zvedl pohled.

„Neměl byste zájem o… dejme tomu… příjemný večer?“ pravil jsem lehce svádivým hlasem a hleděl mu přímo do očí.

Zadíval jsem se na kluka před sebou, vypadal docela vyspěle. Něco mě na něm vážně provokovalo. Ano, přitahovali mě muži, ale to jaksi korespondovalo s mým povoláním. Jenže kdo se o to zajímá?

„Kolik vám je let?“ zeptal jsem se ho milým hlasem, i když jsem jasně na něm viděl, že chce jen vydělat peníze.

„Dvacet,“ odpověděl jsem okamžitě. „Rozmyslete se, prosím, rychle,“ požádal jsem a znovu se zakousl do jablka v ruce. Ohryzek jsem vyhodil do koše opodál a pak si jen olízl prsty od sladké šťávy.

„Kolik si účtuješ?“ zajímal jsem se dál. Po dalším zkoumání jsem se ujistil, že jde o prostituta, který nabízí své tělo a ne svou společnost. Ne že bych neměl chuť, když jsem ho uviděl…

„To je na domluvě,“ pokrčil jsem rameny. „Ale pod tři tisíce nejdu!“ upozornil jsem černovláska vzápětí. Prohlížel jsem si ho a v duchu jsem si říkal, že pokud půjde, budu mít dnes vážně štěstí.

„No, proč vlastně ne?“ pokrčil jsem rameny. Přece nedám nic za to, že si jednou zaplatím tuhle službu já. Nabídl jsem mu rámě a mrkl na něj svůdně okem. „Nemáš hlad?“ zeptal jsem ho.

Lehce jsem se do něj zavěsil, ale na jeho otázku jsem povytáhl obočí.

„Záleží na tom?“ zeptal jsem se trochu pochybovačně a nedůvěřivě.

„Jistěže záleží!“ vyvedl jsem ho z omylu. „Mám rád takovou tu příjemnou atmosféru.“

Usmál jsem se na něj. V hlavě jsem si připravil několik okruhů, o kterých můžeme mluvit, než bychom došli do restaurace. Ukázal jsem mu směr, jímž se vydáme. Pomalu jsem přizpůsobil krok těm jeho krůčkům.

„Tak jak ti mám říkat?“ zněla má první zahřívací otázka.

„Tak tedy, když na tom záleží, hlad mám,“ pokrčil jsem rameny. „A říkejte mi jen Tsubaki,“ pousmál jsem se na něj. Já nevím, bylo to příjemné, snad i docela přátelské, i když, co já vím, na jak dlouho? „Jak mám říkat já vám?“ zeptal jsem se po chvíli, i když to bylo docela nezdvořilé.

„Říkej mi Jun,“ široce jsem se na něj usmál. „A můžeš mi tykat, nechci, abychom byli nějak neosobní…“

Znovu jsem se na něj usmál. Líbilo se mi, jak byl z mého chování nejistý. Ale to už jsem otvíral dveře mé milované restaurace. Sem jsem však chodíval sám, ne se svými klientkami.

„Jako obvykle, Jun-san?“ ozval se od baru příjemný ženský hlas.

„Dnes ne,“ oplatil jsem jí pozdrav pokývnutím, ale to už jsem Tsubakiho vedl k jednomu ze stolů s bílým ubrusem, na kterém byly překrásné výšivky.

Trochu vyvedený z míry jsem odpověděl: „Pokud chcete…“

Byl jsem z něj trochu nesvůj. Nejsem zvyklý si povídat, vlastně… na řeči nikdy moc není čas! A teď jdeme do restaurace, protože mám hlad?!

Už u dveří jsem měl pěkně nepříjemný pocit, že tohle nebude jen tak obyčejný podnik. A taky nebyl! Chvíli jsem se jen rozkoukával kolem sebe, následně jsem vzal do ruky nápojový lístek, který stál v okrasném stojánku na každém ze stolku. Vytřeštil jsem oči.

„Proboha! Na to já přece nemám!“ pravil jsem mírně zděšeně. „Opravdu budeme muset jít někam jinam!“

Ani jsem v podobném podniku nikdy nebyl. Vždy si jen zaskočím do pouličního stánku na rámen!

Chlácholivě jsem ho pohladil po ruce a zadíval se na něj velmi mile. Prstem jsem přejel po hřbetu ruky, pošimral u ukazováčku, však ruku skoro zase chvilku nato stáhl zpět.

„Nic se neděje,“ stále mi hrál na rtech ten úsměv, „zvu tě.“ Našel jsem na lístku, co mi nejvíce chutnalo. „Necháš výběr na mně?“

Zvedl jsem k němu pohled. Jak může být stále tak příjemný, usměvavý? Je to… vlastně fajn, trávit s ním čas.

„No... když to nebude příliš drahé, abych pak z večera ještě něco měl... tak proč ne?“ oplatil jsem mu úsměv. Za ruku, kterou mě hladil, jsem ho chytl.

Něžně jsem se vymanil z jeho sevření, abych mohl nalistovat stránku v jídelním lístku. Najednou se vedle mě objevila na blond odbarvená usměvavá dívka. Mira, tak si nechala říkat, a pracovala tu jako servírka. Mimochodem, byla mou první klientkou na začátku mé kariéry.

„Jun-san, co si dáš k jídlu?“ nechala úsměv příjemně rozlít na tváři.

„Mira!“ usmál jsem se na ni stejně příjemně. „Hm… dáme si kari…“

Vše si zapsala a odtančila svůdnými kroky do kuchyně, aby oznámila objednávku.

Seděl jsem potichu a prohlížel si nový prostor. Jako Jun jsem se posadil, jen naproti němu. Sundal jsem si mikinu, přeci jen venku bylo už k večeru chladno, a povytáhl tričko přes jedno rameno. Pohodlně jsem se uvelebil, sundal botky a stočil nohy pod sebe do tureckého sedu. Nevěděl jsem, jak mluvit, o čem si povídat, tak jsem si jen hrál s oranžovým ubrouskem, složeným do složitého tvaru. Rozložil jsem ho a podle přehybů, které tam již byly, ho opět složil. A takhle několikrát, dokud se v jednom místě neroztrhl.

Velmi bedlivě jsem si ho prohlížel, abych si mohl tak nějak odhadnout jeho povahové rysy, ale jedna věc mi nějak neseděla. Mira nám přinesla železnou skříňku s mřížkou a uvnitř ní slabým plamínkem hořela svíčka. Ještě na stůl postavila dva talíře.

Počkal jsem, dokud neodejde, abych se mohl zeptat naplno. „Tsubaki, kolik ti je doopravdy let?“

Překvapeně jsem zamrkal, ale hned nato jsem se usmál a zavrtěl hlavou.

„Už ses ptal, říkal jsem, že dvacet,“ sledoval jsem bedlivě plamínek svíčky za mřížkou, jak se mihotá a na strop hází vzor mřížky, neboť v restauraci bylo příjemné šero.

Před námi na železné mřížce se objevil oválný talíř s velkou porcí připraveného masa s bambusovými výhonky a několika houbami. No, prostě kuře na kari… Hned vedle Mira položila tradiční porcelánovou misku s rýží a speciální lžící. Byl nám přinesen i čaj v konvičce ozdobené modrým drakem. A zase jsme byli sami…

„Zeptám se znovu, kolik ti je?“ hleděl jsem na něj přísným a neoblomným pohledem. „Vím, že ti dvacet není…“

Zamračil jsem se.

„Jak něco takového můžeš vědět? Neznáš mě, nevíš o mně zhola nic! Je mi dvacet!“ trval jsem si na svém, ačkoliv jsem se musel mírně ošít pod tím pohledem. Hned jsem ale pohled upřel na plnou misku rýže i oválný talíř na té mřížce. Tak krásně to vonělo…! Jen… z jaké strany? A jak??

„Nečerti se kvůli tomu,“ pobaveně jsem zvedl ruce v obraném gestu. Avšak pobavení netrvalo dlouho. Ukazováčkem jsem mu zvedl hlavu. „Čekám na tvou pravdivou odpověď…“

Jak může poznat, že… sklopil jsem hlavu i přes ten jemný tlak, kterým mi tvář zase zvedal.

„Dobře… dobře, je mi devatenáct. Spokojený? Prokoukl jsi mě!“ pokrčil jsem rozčileně rameny. Ať se dál nevyptává, ať se dál nevyptává! Jen mi to uvěř, no tak, věř tomu!

„Nevěřím,“ svraštil jsem obočí a přesto můj pohled působil uhrančivě než kdy jindy. „Podívej se na mě a řekni to znovu.“

Zoufale jsem se rozhlédl kolem sebe. Haló! Pomozte mi někdo!

„Devatenáct!“ našpulil jsem zlobně rty, ale do očí jsem se mu nedíval. A bylo vidět, že mi to ani trochu nevěří. Byl jsem rozčilený. „Fajn! Jo, super! Bude mi sedmnáct, spokojenej? A nezapomeň zavolat sociálku nebo rovnou poldy!“ To už jsem mu ale zíral do těch ocelově šedých očí, které mě přinutily mluvit pravdu.

Najednou jsem se spokojeně usmál a nechal rozzářit i oči. Jeho rozohněnou tvář to vyvedlo z rovnováhy úplně. Pustil jsem jeho bradu. Takhle rozžhavený se mi líbil ještě víc. Upravil jsem si rukou několik pramenů vlasů, co se mi přiloudaly do tváře.

„Doufám, že teď mi už nebudeš lhát,“ mluvil jsem naprosto klidně, „se můžeme najíst. Mám takový hlad!“

Nechápavě jsem na něj zíral. To se nic dít nebude? A-ale jak to? Já myslel, že když to zjistí, tak-... je pravda, že stále mám času. Měl jsem v krvi naplaveno docela dost adrenalinu. Ale Jun byl v naprostém klidu. Nemluvil o tom dál, ani slovem se nezmínil. Jen se mlsně zadíval na přinesené jídlo a začal si nandávat na talíř před sebou. Mně to v hlavě šrotovalo o sto šest.

„Nebudeš to… řešit?“ zeptal jsem opatrně.

„Co mám řešit?“ zeptal jsem se, jako bych netušil, o čem mluví.

Mé myšlenky teď však hnal jiný pud… jiný impuls… JÍDLO!!! Nadšeně jsem si nandal několik bambusových výhonků na vidličku a vložil do úst. Labužnicky jsem přivřel oči, jak moc jsem si užíval tu chuť.

A zase jsem mohl jen zírat. Jenže pak se mi na tváři vytvořil vděčný úsměv. Též jsem si chtěl nandat malou hromádku rýže z misky, jako Jun jsem si nandat zvládl, ze žluté omáčky plné kuřecího masa jsem nejdřív odsunul několik hub a pak ji, opět po vzoru svého společníka, opatrně nandal na rýži. Jenže pak přišel problém s příborem. Já nevím, jedl jsem jen hůlkami! Tohle jsem neměl v ruce. Neztrácel jsem hlavu, snažil jsem se opět jen napodobit, jak kovovou věc se čtyřmi hroty drží Jun.

Všiml jsem si jeho nešťastného počínání. Shovívavě jsem se na něj usmál.

„Pojď ke mně,“ vyzval jsem ho skoro okamžitě, rukou si naznačil na svůj klín.

Bez nějakého ostychu jsem rychle skočil do tenisek a uvelebil se na Junově klíně.

„Hm?“ zamručel jsem tiše. K mému překvapení se přes stůl natáhl pro můj příbor a opět mi čtyřhrotý předmět vložil do dlaně, tentokrát jinak, než jsem ho já držel před tím.

Tiše jsem mu do ouška vysvětloval, jak držet vidličku, však názorně jsem mu to taky předvedl. Několik prvních soust jsem mu osobně vložil do úst. Tohle mě bavilo, opravdu…

Když se odhodlal to zkusit sám, opřel jsem si hlavu o jeho odhalené rameno.

Když už jsem se krmil sám, měl opřenou hlavu o mé rameno. Soustředěně jsem nabral z jeho porce, neboť jsme seděli na jeho polovině a můj talíř zůstal před tou prázdnou židlí. Proto jsem tohle první, mnou nabrané sousto nabídl Junovi, kterému jsem stále seděl na klíně.

Nejprve jsem se mazlivě otřel tváří o jeho, abych si přilákal jeho pozornost, a pak jsem vidličku, s dlaní jako malou mističkou, abych nás nepokapal, pod ní přindal k jeho ústům.

Nechal jsem se nakrmit a za odměnu mu vtiskl něžný polibek na krk. Nijak jsem na něj netlačil, jen jsem opět hlavu položil na jeho rameno a ruku položil nenuceně, ani dobyvačně, ne… jen tak jemně či volně na jeho bříško.

„Jen se najez pořádně,“ nabádal jsem ho. Nějak má společenská nálada byla totálně opotřebovaná, že jsem neměl příliš náladu na dlouhý rozhovor, ale přesto jsem se občas zeptal na pár drobností.

„Taky jsi měl hlad,“ oponoval jsem mu.

„Na všechno bude spousta času večer, teď se taky najez,“ zašeptal jsem svůdně a začal se drápat z Junovy náruče.

Pousmál jsem se nad tím. Rukou jsem mu zabránil, aby kamkoli chodil, a spíše ho na sebe víc natiskl.

„Nechce se mi tě pouštět,“ oznámil jsem mu mírně překvapeně. „Jen v klidu seď, budu jíst taky.“

A abych mu ukázal, že to myslím vážně, ukradl jsem mu kousek masa z vidličky, kterou držel v ruce těsně u svých úst. V ten moment, jak jsem se otřel tváří o jeho, námi projelo takové napětí, až mi z toho zamrazilo v zádech.

Myslím, že byl záměr nás obou, nechat to zajít ještě dál. Proto jsme několik soust snědli střídavě, pak jsem ale příhodný větší kus masa skousl mezi zuby a němě, jen pohybem hlavy, ho Junovi nabídl.

Nenechal jsem se vábit příliš dlouho. Tohle byla jasná pozvánka. Stačilo se jen o pár centimetru přiblížit… skousl jsem kousek masa. Šťáva z něj se mi rozpouštěla na jazyku. Ale mě lákala ještě jedna chuť.

Tsubaki se chtěl zase odtáhnout… Avšak já ho nenechal, rukou jsem si ho za zátylek přitáhl blíž, abych mu věnoval polibek na rty.

Ten polibek jsem mu horlivě oplácel. Velmi dravě jsem bojoval o nadvládu, ačkoli jsem věděl, že June se jí nevzdá. A nevzdal. Nakonec jsem se podvolil a nechal se jeho rty i jazykem jen vést. Ovšem ne příliš dlouho. Zavrtěl jsem se v jeho klíně, několikrát, a stačilo to, abych ho vyvedl z rovnováhy.

Odtáhl jsem se a snažil se uklidnit. Tím, že se vrtěl na mém klině, mě trochu rozhodil.

„Rád si hraješ?“ zeptal jsem se mírně zastřeným hlasem. „Možná bychom měli už jít...“

„Jako jakou hru? Tu na schovávanou moc nemusím,“ zavrněl jsem svůdně a znovu se zavrtěl. „Ještě nemůžeme, stále máme plné talíře.“

Zasmál jsem se té jeho odpovědi ve stylu „jsem v tom nevinně“. Kritickým okem jsem si prohlédl misku z poloviny ještě plnou.

„To ještě nějaký čas zabere,“ okomentoval jsem to a snad jakoby náhodou jsem nechal ruku sklouznout z jeho stehna do klína.

Málem jsem se zakuckal, ale zvládl jsem si zachovat profesionální tvář a trochu se ruce vybídnout, zatímco s chladnou tváří jsem nabral další sousto. Zvládl jsem ho prostě sníst a po chvíli se napít čaje.

„Když nebudeš jíst, budeme tu o to déle,“ sjel jsem po vlastním bříšku k jeho ruce, kterou jsem vytáhl nahoru.

„Hm,“ protáhl jsem to, ale přesto poslušně vzal do rukou příbor s úmyslem zapříst konverzaci. Opět milým, nenuceným hlasem jsem se ho zeptal, jaký měl dnešní den.

Nepobíral jsem, jak může mluvit o obyčejných věcech tak lehce. Já mu o svém dnu neměl moc co vyprávět.

„Je to rutina, opakující se den co den, rok a půl, není co vyprávět o jednom konkrétním dni,“ pokrčil jsem rameny.

„Vážně? Copak není nic... maličkost... co by tě potěšilo.... drobnost?“' natáhl jsem se pro konvičku čaje, abych si nalil. „Přece každý den není jako ty předchozí,“' namítl jsem.

„No, ne, dneska byla ráno mlha. A! Došel mi perník,“ ohrnul jsem nos při pomyšlení na absťák, který přijde, pokud neseženu dávku. „Takže dnes mě těší akorát tyhle dvě hodiny,“ usmál jsem se.

„Tak to dnešek asi nepatři k dobrým dnům,“ okomentoval jsem to. „Mimochodem, v ničem tvrdším nejedeš, nebo jo?“ zeptal jsem se, „Neboj, já sám nejsem taky úplně čistej.“

„Předtím to byl heroin, koks, LSD, na zábavách éčko, ale skončil jsem u pervitinu. Ale neboj, dávám si na stříkačky dost dobrý pozor. Jsem zdravej!“ ujistil jsem ho. „Jestli chceš potvrzení od doktora, mám ho sebou taky...“

„To je dobrý,“' zavrtěl jsem záporně hlavou, protože jsem to vidět fakt nepotřeboval. „Je toho celkem dost...“

Znovu jsem nabral sousto. Jídla pomalu, ale jistě ubývalo.

„No, zprvu to byla sranda. Byl jsem mladej kluk, blbá parta, znáš to, všude je o tom plno řečí,“ mávl jsem nad tím rukou a taky pokračoval v jídle.

Nevím, působil docela důvěryhodně. Snad mi sympatizovalo, že se o mě někdo zajímá po dlouhé době, měl jsem nutkání vyprávět mu aspoň útržky celého toho hloupého příběhu mého života. Ale včas jsem se zastavil.

„Jo, až moc dobře znám tyhle party,“ přikývl jsem. Byl jsem rad, že se Tsubaki uvolnil a mluvil sám za sebe, aniž by si vymýšlel nějaké lži či tak něco. „Docela mě zajímá jedna věc. Baví tě tvoje práce?“' upřímně jsem se ho zeptal, když jsem se vidličkou vrtal v bambusovém kořínku.

Opět mě dokonale šokoval. V prvé řadě jsem zapomněl zavřít pusu. Když jsem si uvědomil, jak na něj čučím, papulu jsem rychle zavřel.

„Koho by to bavilo… Ale mám snad umřít hlady??“ ušklíbl jsem se nakonec. Mohl jsem mluvit víceméně otevřeně.

„Nechtěl jsem se tě nijak dotknout, jen mě zajímalo, jak tuhle práci vnímáš,“ upřesnil jsem důvod, proč jsem se ptal. Jen mě opět pobavilo, jak na mě reagoval. Zvláštní… asi opravdu není zvyklý si povídat.

„Jak tuhle práci vnímám…?“ zopakoval jsem tedy zamyšleně. „Prostě jako práci. Něco, co musím, abych přežil. Není to vlastně zase tak špatný, jen zprvu, když má člověk ještě nějakou hrdost. Pak už je to vlastně všechno fuk,“ odpověděl jsem tedy trochu nejistě. Nikdy se na to nikdo neptal. Nikdy nikdo nepřemýšlel, jestli je to, co říkám, pravda. Tak proč on ano?!

Přikývl jsem a přemyslel nad tím, co řekl. Jo, v některých věcech měl pravdu… když jste měli svoji hrdost, kterou já osobně stále mám, jsou některé věci opravdu ponižující…

„Vlastně to chápu,“' přikývl jsem vážně.

„Jak to můžeš chápat…?“ zeptal jsem se velmi ironicky a pochybovačně. „Nevypadáš na někoho, kdo o tom něco ví. Co děláš ty? Jsi ředitel nějaké prosperující firmy? Vsadil bych na manželku, dvojčata a každý víkend u babičky na venkově… Jen je tu určitě malý zádrhel, jsi gay!“ pravil jsem vědoucně.

Pobaveně jsem se usmál, když mi vyjmenoval to, co podle něho jsem a mám.

„Hm, vážně mě takhle vnímáš?“ Byla to spíše řečnická otázka. „Jestli bys na to vsadil, prohrál bys. Protože já jsem...“ udělal jsem dramatickou pauzu a přesto byl stále klidný, vyrovnaný, „... gigolo...“

Vyprskl jsem čaj. Beze srandy! Začal jsem kuckat a měl pocit, že už se nenadechnu.

„Takže sis ze mě jen hloupě vystřelil? Bezva...“ pokýval jsem, když se mi konečně povedlo lapnout po vzduchu. Znovu jsem se rozkašlal. Čekal jsem hodně, opravdu hodně věcí, ale tohle. ON? Jak někdo, vypadající jako on-… je hodně hezký, to jo, ale to, jak je oblečený, i to, jak mluví… ehm, fajn, asi to sedí, ale… páni, vždyť.

Musel jsem se rozesmát naplno. Asi jsem ho opravdu překvapil.

„Říkal jsem ti, že bys prohrál,“ smál jsem se dál. „Neutahoval jsem si,“ trochu jsem zvážněl. „Vypadalo to, že nemáš dobrej den, tak proto jsem souhlasil s tvou nabídkou.“

Povytáhl jsem obočí.

„Jen proto? Ze soucitu?“ zamračil jsem se a odmlčel se. Pak se ale ta vráska z mého čela vytratila. „Vlastně mě tvůj důvod ani moc nezajímá,“ dodal jsem opět hlasem bez stopy nějakých pocitů. „Ale stejně... jako gigolo si přece nemůžeš vydělat... tolik...“ ukázal jsem na celou jeho maličkost.

„Vím, že tě to zajímá,“ pobaveně jsem ho cvrnkl do nosu... nelíbilo se mi, když city mizely z jeho obličeje. „Připomněl jsi mi moje začátky... tehdy bych šel fakt s každým, abych se aspoň najedl...“ Sám sebe jsem si prohlédl hodnotícím okem. „No... ono stačí být jedním z nejlepších a vyděláš si toho dost. Prostě jsem měl štěstí.“

„Štěstí…“ zopakoval jsem a slezl z jeho klína. „Víš, přijdu si teď fakt podřadně,“ posadil jsem se na svoji židli a podepřel si bradu. „Ale…“ usmál jsem se pěkně škodolibě, „uděláme to velmi, velmi jednoduše,“ napíchl jsem na vidličku kousek bambusu a snědl ho, až pak jsem pokračoval. „Chci přesně tolik, kolik si účtuješ ty!“

Sjel jsem ho pohledem dost zkoumavým.

„Na to nemáš,“ ušklíbl jsem se snad poprvé za dnešní večer. „Můj zisk je za práci, kterou odvedu, a není tím myšlený sex...“ změřil jsem si ho pohledem. „Ale mám nápad.“

Nakrčil jsem nos, jak pro mě bylo docela typické. Nemám…? No… Eh, jo, asi-asi ne, co já vím, ale...

„Jsem ochoten vyjednávat,“ díval jsem mu přímo do očí. „Říkej, co tě napadlo?“

„Ukážu ti, co obnáší moje práce... ale to se nedá odbýt v jednom večeru...“ začal jsem pomalu upřesňovat svůj plán. „A uvidíme, jestli budeš na to mít, abych ti zaplatil tolik, kolik platí mně za jeden večer.“

Bedlivě jsem ho sledoval... Opravdu jsem byl zvědavý, jestli na to kývne...

„Jo, a abys věděl, o jakou částku mě tu zadáš, tak průměrně je to třicet tisíc yenů. Některé klientky si mě chtějí udržet, a tak mi občas zaplati i dvojnásobek, pokud jde o něco důležitého,“ pohrával jsem si s vidličkou mezi prsty.

„Třicet tisíc? Dvojnásobek? Děláš si prd*l?!“ zahuhlal jsem konsternovaně. „No... tak tolik jsem nikdy pohromadě ani neměl,“ pokýval jsem hlavou. „Ale můžeš si být jistý, že na to mám. Nejsem jen tak někdo, abys věděl!“ našpulil jsem rty. „Beru to!“ usmál jsem se následně vítězně. „Když mi slíbíš, že mě nepodrazíš a slovo policie a sociálka ti budou na kilometry vzdálený! A že ty peníze fakt dostanu, když to zvládnu!“

„Copak jsem to nějak řešil?“ povytáhl jsem obočí. „Máš mé slovo, že o policii nepadne ani slovo a ty prachy dostaneš, když to zvládneš,“ měřil jsem si ho. „Na oplatku slib ty mně něco...“

„Jen se ujišťuju! Děcák mě fakt neláká,“ zdvihl jsem ruce v obraném gestu. „Ale mluv! Co chceš slíbit ty?“ zeptal jsem se horlivě.

Tentokrát jsem na rtech nechal roztančit jeden ze svých milých úsměvu.

„To, co budu dělat, bude velmi příjemné,“ upozornil jsem ho na fakt. „Takže moje základní pravidlo je, že v tom nesmí být cit... Respektive nesmíš se do mne zamilovat... Takže abych to upřesnil, když tohle všechno ustojíš bez toho, abys ke mně začal cítit lásku či náklonost, uznám, že na to máš,“ mluvil jsem dál a díval se mu do očí. „Slib mi, že se do mě nezamiluješ.“

Vítězně jsem se usmál.

„Proč bych se JÁ měl do TEBE zamilovat?“ uchechtl jsem se. „Platí! Se vším všudy! Naučíš mě při tom všechno, co umíš!“ pak jsem se zarazil. „Na jak dlouho to bude?“

„Výborně, jsem rád, že si věříš,“ usmál jsem se koketně. „Bude to měsíc, ale pokud ti nebude vadit, schůzky bych rad určoval tentokrát já, aby se mi to nemotalo do pracovní doby. Jen... nenaučím tě úplně všechno, to by nám nestačilo ani deset let,“ připustil jsem tenhle fakt. „A všechno budu zkoušet na tobě a poslední den budeš muset projit zkouškou... Platí?“ natáhl jsem k němu ruku.

Bez sebemenšího zaváhání jsem mu ruku sevřel.

„Jistěže platí! A to si piš, že to dokážu!“ usmál jsem se odhodlaně. Nesmět se zamilovat bude hračka. Jen práce, jen měsíc. Žádný problém. „Vlastně to není až tak úplně špatný den,“ připustil jsem a dojedl poslední sousto.

Pobaveně jsem se usmál. Ta sebejistota mě trochu dráždila, ale počkej, ukážu ti, že to, co dělám, je trochu na jiném levelu, než to, co děláš ty.

„Jsi připravený? Od teď cokoli udělám, bude součásti sázky...“ ujistil jsem se, zda mohu začít.

„Nikdy jsem nebyl připravenější!“ ujistil jsem ho nadšeně. Byl jsem zvědavý, mohlo to být rozptýlení, zábava. I Jun se usmíval, věřil jsem, že to bude zábava, něco nového. A v neposlední řadě, že vyhraju a ukážu mu, zač je toho loket!

Mira mi přinesla automaticky účet... s milým úsměvem a několika slovy jsem celou večeři zaplatil. Jako první jsem vstal od stolu, abych došel k jeho židli, odsunul ji a nabídl Tsubakimu rámě jako gentleman.

„Dnes to uděláme jako úvodní hodinu... co na to říkáš?“ navrhl jsem.

„Mám si snad psát poznámky?“ oplatil jsem mu s úsměvem a rámě i nabízenou první hodinu přijal, jen co jsem si přes hlavu přetáhl mikinu a upravil si vlasy. „Já jsem připravený!“ ujistil jsem ho s úsměvem.

„To je správný přístup!“ pochválil jsem ho. Uzpůsobil jsem mu krok, aniž bych se o tom zmínil jediným slovem. „Co máš rád za barvu?“ začal jsem se tradičně ptát.

„No,“ chtěl jsem hned vypálit odpověď, ale zasekl jsem se. Jakou mám vlastně rád barvu? „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, asi bílou. Ty?? Jaká je tvoje oblíbená barva?“

Moje mysl si psala pomyslnou poznámku „bílá“ k jménu Tsubaki.

„Bílá je taková nevinná barva,“ zamyslel jsem se. „Co mám rád já? Mám rád kombinaci bílé s černou, spolu jsou krásným kontrastem.“

„Nemám černou rád,“ konstatoval jsem tiše. Byla to barva, která všechny ostatní dokázala překrýt. „Co se vlastně teď bude dít…?“

„Jsi zvědavý?“ oplatil jsem mu otázkou. Avšak už jsem mu otvíral dveře velmi luxusně vyhlížející budovy. „Půjdeme ke mně do bytu,“ pousmál jsem se.

„Tady?? Tady ty bydlíš??“ vyvalil jsem oči. „Pane bože! Počkej!“ zastavil jsem. „Tam já přece nepatřím, to-to nejde!“ bránil jsem se.

„Vzdáváš to?“ díval jsem se mu vážně do očí. „Nějak brzo, nemyslíš?“

„Neříkám přece, že to vzdávám!“ zamračil jsem se, „Tak jdeme, veď mě!“ pobídl jsem ho rozčileně.

„Když budeš se mnou, povedu tě,“ zašeptal jsem mu ujištění do ouška, snad jako bych si nevšiml jeho podráždění, ale já věděl, že kdybych to neřekl, nahoru bych ho nedostal. „Nemáš klaustrofobii?“ zeptal jsem se ho shovívavě při nervózním pohledu na dveře výtahu.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Je to jen příliš luxusní!“ obhájil jsem se s nejistým úsměvem. „Zvyknu si,“ ujistil jsem Juna a přivolal ho tlačítkem.

„Horší bude odvykaní, co?“ zasmál jsem se.

Dal jsem mu přednost ve dveřích a hned ho následoval. Zmáčkl jsem na číselníku pětku. Stali jsme vedle sebe. Nenápadně jsem toho využil. Prsty jsem mu začal kroužit po dlani a hřbetu ruky. Jen lehounce, že by si snad mohl myslet, že sní.

„Po měsíci?... Nepochybně,“ pozasmál jsem se. Výtah byl prosklený, bylo možné pozorovat jednotlivá patra, jak se míhají. Tu jemně se dotýkající dlaň jsem vnímal všemi smysly a přesně v momentě, kdy cinknul zvonek ohlašující cíl našeho stoupání, jsem Juna chytil a opět se zavěsil za jeho rámě.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovat? Nikdy! - 1. kapitola: