Midnight Memories 5 • OurStories.cz ~ naše povídky

Hádka...

16.01.2014 (10:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 504×

Posadí se a moje nohy si dá na sebe. Položím hlavu na deku a se založenýma rukama čekám. Pohladí mě po nártu. Zvednu hlavu.

„Klid, nic ti neudělám." Mám chuť mu odseknout, ale místo toho zase položím hlavu.

„Oukej!" řeknu do prostoru až moc hlasitě. „Ale stejně nechápu, proč to děláš." Louis mě pustí a nahne se nade mě.

„Tak hele, Jane, já vím, že jsi opilá, ale říkám ti to stokrát a už mě to nebaví." Polknu a pokusím se usmát. Jo, tahle situace mi přijde vtipná, ale nemůžu se mu smát do obličeje, ne? Pokládám hlavu zpátky dolů a snažím se nemyslet na tu stovku aklkoholových bublinek proudících v mém těle.

***

Oči upírám do těch jeho. V rukách pevně svírám teplý čaj. Nevím, co říkat, nechci nic říkat. Cítím, jak se mi pomalu potí záda, a je mi z toho špatně. Přejedu palcem po teplém hrnku, ze kterého občas ukapne nějaká kapka, je plný a mně se nekontrolovatelně třesou ruce.

„Řekni něco," poposedne si přede mnou Louis.

„Kde jsou ostatní?"

„Harry spí, Liam je u Sophie, Zayn u Perrie a Niall někde sbírá Michele. Myslím, že Harry taky odejde."

„Proč by to dělal?"

„Protože nám chce dát prostor, jako všichni ostatní."

„Nevím, jak jsi na tom ty, ale já žádný prostor nepotřebuju."

„Jane..."

„Co?"

„Mohla by ses alespoň snažit."

„Ty ses nesnažil rok," nakloním se víc k němu, aby věděl, že to myslím vážně.

„Víš, jak to bylo," nakloní se taky. „A omluvil jsem se, mimochodem." Přikývnu a zase se vrátím do předchozí polohy. Ignorace z mé strany je zřejmá.

„Fajn."

„Co budeš dnes dělat?"

„Nevím, co ty?"

„Co můžu dělat, když jsi mě tu zavřel?"

„Můžeš kdykoliv odejít."

„Aniž byste mě nehledali, nechali a všechno okolo?" Louis s polknutím přikývne. Okamžitě se zvedám a vydávám se ke dveřím rozhodnuta odejít. Běh... Louis vjede do malého prostoru mezi mnou a dveřmi, až mě trochu odrazí, ale bohužel se zase vrátím a musím se na něj přimáčknout. Ten dotek mi působí takovou bolest, že musím odstoupit.

„Něco jsi říkal."

„Nedělej to," zakroutím hlavou a sklopím ji k zemi. „Prosím." Chytne mě za bradu a donutí mě se na něj podívat. V jeho očích se zračí hrůza. Zřejmě z toho, že jsem se doopravdy zvedla a hodlala odejít. Nic neříkám a jen tam stojím. Udělá krok a stále mě drží za bradu. Nehýbám se ani o píď, mám strach, že kdybych to udělala, zase bych upadla. A to beztak na něj.

Jeho ruka z brady sjede podél brady dozadu a chytne mě za krkem. Přistoupí ještě blíž. Dýchám jen občasně a zírám do mu do očí.

„Co chceš udělat, Tomlinsone?" oslovím ho, ale on si zachová kamennou tvář a dělá, jako by mě ani neslyšel. Vzdychnu a otočím se. Tím pádem se mu vytrhnu a nechám ho tam stát s rukou nataženou před sebe. Po chvíli ji spustí podél těla.

„Proč tohle děláš?" zasměju se a otočím se na něj.

„Děláš si srandu, Louisi? Jako fakt? Já že něco dělám? Já?" vyjedu na něj.

„Pořád se měníš v něco, co neznám."

„V něco, co nechce poznat tebe," řeknu tvrdě a na jeho tváři se usadí šokovaný výraz.

„Tak promiň, že se vůbec ještě snažím!" vyjede na mě. „A že mi na tobě záleží! Protože já tě mám doopravdy rád!" ukazuje na mě prstem a má tak tvrdý tón, že občas ucouvnu, abych mohla kdyžtak rychleji utéct. „Zatímco ty?! Ty! Ty se mi odvěčuješ jen tím, že jsi hnusná a protivná! Já, sakra, vím, co jsem ti udělal! A kurva se za to nesnáším! Chápeš to?! Já tě miluju! Miluju tě nade všechno na světě, a když byl ten den, jak přišla moje rodina! Chtěl jsem jim říct, že se s Eleanor rozcházím a že bych si tě rád vzal, protože jsem na to dost starej, ale všechno se to z prominutím posralo a zkurvilo, sakra!" vyprskne na mě ta slova a já nejsem schopná uvažovat logicky. „Nechci říct, že bys za to mohla," zjemní. „Jen říkám, že se to nemělo stát. A že toho příšerně lituju."

Vytáhne si z kapsy malou červenou krabičku a ukáže mi ji na dlani.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování