OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Města Prastarých - 12. kapitola

05.11.2022 (10:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 860×

Cesta z Athén byla utrpení. Nemělo to co dělat s bolavým pozadím, se ztuhlými zády nebo s bolestí hlavy, která se mi nepříjemně začala šířit do zadní části mé hlavy. Ne. Utrpení nebylo fyzické, utrpení bylo psychické. Mentální. Ta bolest byla tak nesnesitelná, že jsem skoro nemohla dýchat, jak moc mě bolelo na hrudi.

Tichý hlas našeho nového společníka se mi ozýval v hlavě pořád dokola, až jsem se bála, že můj mozek se rozpadne na tisíc kousků. Každou další minutou jsem byla připravená seskočit z koně, jen abych mohla uniknout od toho povědomého hlasu, který mě tahal zpátky do minulosti a do bolesti.

Měla jsem pocit, že Alexios tušil, že bych nejradši seskočila z koně, protože jeho ruka kolem mého pasu mě sevřela pevněji. To byla jediná známka toho, že mě bere na vědomí, jinak dále mluvil se Satorem. Nejradši bych odtrhla jeho ruku a utekla bych někam daleko. Můj pud sebezáchovy a Alexiosova ruka mi zabraňovala v té nebetyčné hlouposti. Utéct od ochrany, kterou poskytovala jeho družina, by bylo čiré zoufalství. Vezmu-li v potaz nestvůry tam venku.

Mé srdce se mi snažilo vyskočit z hrudníku, když jsem zaslechla jeho hlas z větší blízkosti. A jeho slova byla namířena na mě.

„Je tvá přítelkyně v pořádku, Xiosi?" Jeho hlas se do mě zařezával jako ostrý nůž.

Jeho ruka mě sevřela pevněji. „Je v pořádku.“ Jeho hlas byl jako záchranné lano. Měkký hlas plný sebevědomý. Naprostý opak mého vnitřního uspořádání. Jeho ruka na mém pase lehce přejela po mém boku, jakási tichá podpora.

Myšlenky v mé hlavě vířily v takovém sledu, že jsem je nestačila sledovat. Proč tu byl? Jak ho Alexios znal? Proč se pro mě Sator nikdy nevrátil zpátky? Proč dovolil, aby mě jeho bratr prodal? Proč? Zloba a vztek začalo nahrazovat otupění.

Najednou jemné hlazení Alexiosovy ruky nahradil jeho pevný stisk. Potřásla jsem hlavou, abych se vzpamatovala. Až poté mi došlo, že celé mé tělo se třese vztekem a tím pádem to poznal i Alexios. Zhluboka jsem se nadechla, abych se vzpamatovala a přestala se třást. Neměla bych se nechat podat emocemi. Neměla bych dát najevo, co cítím. Věděla jsem to. Jakákoliv emoce mohla být zneužita. Věděla jsem to moc dobře, že vztek vyvolá v člověku jen další vztek a slzy… další vztek. A to bude použito proti mně. Trhaně jsem se nadechla.

Nechtěla jsem se nechat strhnout, ale věděla jsem, že mé sebeovládání nevydrží. Nastane chvíle, kdy budu muset Satora konfrontovat. A věděla jsem, že se neudržím. Můj vztek mě držel. Tolik probrečených nocí jsem nemohla jen tak zapomenout. Moje emoce mě doženou.

Zvedla jsem ruku, abych si otřela slzy, které mi nevědomky stekly z mých očí. Zavřela jsem oči a snažila jsem se utlumit bolest hlavy, která se začínala zvětšovat. Bolest vzadu v hlavě začínala být nesnesitelná. A horko, které putovalo po celém mém těle až do obličeje, mi začínalo být nepříjemné. Zvedla jsem hlavu, abych na sebe pustila trochu čerstvého vzduchu. Ihned jsem poznala, že to nebyl dobrý nápad. Nevolnost do mě narazila jako těžký balvan. Obloha najednou, nebyla oblohou a země nebyla zemí. Věděla jsem, že musím ihned z koně pryč.

Sevřela jsem Alexiosovu ruku a odstrčila ji. „Jsi v pořádku?" Alexiosův hlas zněl v dálce. Dřív než mě mohl chytnout, tak jsem skočila dolů… za jízdy. To že to nebyl dobrý nápad, jsem poznala ihned. Místo nohou jsem dopadla na kolena, ostrá bolest se do mě zakousla, ale ignorovala jsem ji. Moje tělo mělo větší starosti. V dálce jsem zaslechla Alexiosovo zakletí, jako by byl sám překvapený, že jsem se mu dokázala vyvléknout. Následovala těžká rána, jako by seskočil z koně. Ignorovala jsem všecko kolem sebe a snažila jsem se odpotácet někam hodně daleko.

Bylo hodně naivní si myslet, že bych snad mohla utéct Alexiosovým rychlým nohám. A jeho magii a bůh ví čemu ještě.

Netušila jsem, co se děje, proč mě najednou přemohla taková nevolnost. Moje nohy byly velice slabé, že mě skoro nemohly unést.

Najednou jsem kolem sebe ucítila teplé a pevné paže. Alexios. Ani jeho uklidňující paže mi nepřinesly úlevu od tíživého pocitu, který mě svíral.

Pocit bezpečí mě opustil, když se mě dotkla jiná ruka a hlas, který se dotkl mých uší. I přestože jsem byla na pokraji svých sil a něco uvnitř mě nebylo v pořádku, dokázala jsem se zvednout a celou svou silou se vytrhnout z Alexiosova sevření a doteku Satora.

„Nesahej na mě," zasyčela jsem směrem k Satorovi a otočila se čelem k němu. Ihned jsem poznala moment, kdy mě poznal.

Celá naše družina se mezitím zastavila. Myriáda pocitů se proháněla obličeji v celé družině. Alexiosovi vojáci se mračili a tvářili se ustaraně. Jeden z urozených mužů se tvářil otráveně a ten další neutrálně. Alexios se na mě mračil, ale v jeho očích jsem mohla vidět, že je ustaraný. Jeho modré oči mě naprosto pohltily. Stál kousek ode mě a s rukou nataženou ke mně se ke mně přibližoval, jako by se bál, že na něj vyjedu. Jako bych snad byla vyplašený kůň. Za to výraz Satora byl k nezaplacení, a kdybych nebyla v tak mizerném stavu, že se mi chtělo poddat temnotě, tak bych se snad i zasmála. Jeho oči byly vykulené a v jeho očích proběhla směska pocitů - zděšení, šok, smutek, dokonce snad i radost, ale převládal strach. Netušila jsem proč a bylo mi to jedno. Tenhle člověk byl pro mě mrtvý. Zemřel ve chvíli, kdy mě opustil a nechal svému bratrovi.

„Bohové," zašeptal Sator. Jeho výraz byl výraz naprosté beznaděje.

Do očí mi vhrkly slzy. Chtěla jsem říct něco opravdu ošklivého, ale všechny slova, která jsem si připravovala pro případ, že bych snad někdy potkala Satora, se vypařila. Nemohla jsem vytvořit ta slova vzteku. Nešlo to. Vztek mě opustil a zbyla beznaděj, smutek. Chtěla jsem na něj začít křičet. Jenže moje energie rychle mizela.

Alexios se zamračil, sledoval mě, jako by se snažil pochopit, co se tu děje.

Se slzami očích jsem si sundala kapuci a zpříma se zahleděla na Satora. Čekala jsem, že snad něco řekne, ale jako by ztratil hlas. „Zdravím strýčku."

Následovala chvíle ticha, když hrozivým hlasem promluvil Alexios: „Strýčku?" Alexiosovi muži ze sebe vytrousili slova, kterým jsem nerozuměla, ale zněly jako zakletí. Alexiosova hlava se prudce otočila k Satorovi. Jeho ruce se sevřely v pěst. Nechápala jsem, co se děje, ani proč je Alexios tak rozčílený, ale začínalo mi to být jedno. Bolest v hlavě se dostala do takového stádia, že byla nesnesitelná.

„Já… já…“ Sator jako by nemohl najít slova.

„Vysvětli mi, Satore, proč ti Adía říká strýčku?" Alexiosův hlas byl tichý a klidný, což jej dělalo víc nebezpečným. Bezmyšlenkovitě jsem udělala krok zpět. „Zůstaň, kde jsi, Adío!" Jeho oči furt sledovaly Satora, jako by byl kořist.

„Ona… já…“ Sator nebyl v rozpoložení, kdyby mohl cokoliv vysvětlit.

Proto jsem promluvila já a ignorovala Alexiosova slova. „Kde jsi byl?" Svůj hlas jsem nepoznávala. Byla jsem to opravdu já? „Proč jsi mě nechal u Castora? Proč jsi na mě zapomněl? Víš vůbec, že mě tvůj bratr prodal? A že mě můj nový pán bil? Že mě ponižoval? Já tě nenávidím, nenávidím!"

To už jsem křičela. Rozeběhla jsem se k němu i přes moji nulovou sílu a strčila do něj. Než jsem mohla pokračovat ve svém útoku, tak jsem kolem sebe měla pevné ruce. Alexiosova vůně se kolem mě rozprostřela jako bezpečný háv.

„Šššš," slyšela jsem Alexiosův hlas. „Jsi v pořádku. Je to dobré." Vztek v jeho hlase jsem už neslyšela. Jeho hlas držel klid a něžnost. „Jsi v pořádku."

Vrtěla jsem hlavou. Ne. Nebyla jsem v pořádku. Nebyla jsem. Všechno se ve mně svíralo, nemohla jsem myslet. Moje hlava už teď třeštila takovým způsobem, že jsem nemohla ani dýchat. „Adío, musíš se uklidnit, zhluboka se nadechni. Jsi v pořádku. Všechno je v pořádku."

Na svém krku jsem ucítila Alexiosovu ruku. Slyšela jsem, jak zaklel. „Je to opravdu ona?"

Nechápala jsem co se děje, ani na co se ptá. V dálce jsem slyšela zhrublý, zlomený hlas mého strýce. „Ano, ano, je to Adiena." Mé jméno, verze mého jména, které jsem neslyšela a nepoužívala od svých pěti let, protože to bylo příliš nebezpečné.

„Má reakci na tebe," slyšela jsem někoho říct. Nechápala jsem, o čem to mluví. Co se mi to děje? Proč mi přijde, jako bych měla zemřít?

„Ale proč až teď? To nedává smysl!"

„Někdy trvá, než nastane chemická reakce. A víš moc dobře, že psychický stav hraje velikou roli." To byl Espi. Netušila jsem, co říká, ale najednou jsem nemohla cítit nohy. Snažila jsem se Alexiose odstrčit, ale držel mě pevně. Nohy se mi podlomily, ale místo pádu na tvrdou zem, mě čekala jeho teplá a něžná náruč.

„Bude to v pořádku, Adi," jeho tichý hlas mi šeptal do uší. Stiskla jsem oči k sobě, abych překonala silnou bolest v hlavě.

„Bolí to." Můj hlas byl plný slz. Proč to tak bolí? Co se to se mnou děje?

„Já vím," byla odpověď Alexiose. „Pomůžu ti." Nechápala jsem, jak by mi mohl pomoct, ale neměla jsem moc možností. Bolest mi vystřelovala do celého těla. Jen matně jsem cítila jeho pevné tělo za svým. Oba jsme byli na zemi a jeho ruce držely mé ruce. Najednou jsem ucítila teplo, které se šířilo do mého těla. Teplo, které mi připomnělo jedinou věc.

Domov.

Což bylo zvláštní, protože já nikdy žádný domov neměla, alespoň ne ten, který bych si pamatovala. Ale tohle teplo reprezentovalo vše, co jsem si pod pojmem domov představovala. Reprezentovalo bezpečí, lásku, něhu. Něco po čem jsem toužila, chtěla to mít a nikdy to nemněla.

Zalapala jsem po dechu pod tíhou toho pocitu. Nevěděla jsem, co si s tím počít. Až po chvíli jsem pochopila, že to teplo jde s Alexiosových rukou. Jeho ruce jsem přikryla svýma a celým svým tělem jsem se přitiskla ke zdroji toho pocitu. K Alexiosovi. K muži, kterého jsem znala pouze pár dní, ale připadalo mi to jako věčnost.

Alespoň na malou chvíli jsem chtěla mít pocit, že mám budoucnost. Že tam někde je přece jen domov, kde bych mohla být.

Uchopila jsem ten pocit a nechala se jím vtáhnout. V tu chvíli mě bolest celého těla přemohla a zachvátila mě temnota.

Uff. Už jsem si vážně nemyslela, že někdy budu pokračovat v tomto příběhu. Rozhodně jsem nevěřila, že to bude o tři roky později. Ani netuším, jestli je tady ještě někdo, kdo můj příběh bude číst, ale před pár dny se mi v hlavě ozval tento příběh a začaly se tam tvořit různé příběhy a události. Takže jsem se rozhodla vydat tuhle kapitolu. 

Budu ráda za jakýkoliv komentář a jakoukoliv zpětnou vazbu. 

Přeji hezké čtení,

Denisa 

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Města Prastarých - 12. kapitola: