OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Měsíční svit - 1. kapitola

31.08.2012 (19:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 676×

EDIT: Článek neprošel korecí!

Procházela jsem se parkem. Zase a sama. Už dlouho jsem sama, od svých třinácti let nemám žádné kamarády. Od té doby, co na mě má matka uvalila hroznou kletbu, se s nikým nekamarádím. Ani by to nemělo smysl, když jsem přes den jenom vzduch. Lidi v noci spí a zbytečně bych je otravovala, stejně na mě nikomu nezáleží. Vůbec nevím, co se stalo, proč to matka udělala? Na nic si nemůžu vzpomenout. Jsou to už tři roky co takhle žiju, jestli to tak půjde dál, asi se zblázním. Nejhorší je, že na to celé jsem sama, úplně sama. Uvěřil by mi to vůbec někdo, Kdybych to někomu pověděla?  Mé ohnivě červené vlasy mi vlály ve větru.

Rozhodla jsem se, že se radši půjdu projít do lesa, mám to tam moc ráda, vlastně tam chodím každý den, kam jinam bych taky šla, stejně se za pár hodin zase rozplynu. Šla jsem lesem a po chvilce jsem si sedla na spadlý kmen stromu a pozorovala hvězdy na obloze. Přemýšlela jsem nad tím, jaké to asi je ve vesmíru, tak ráda bych to viděla.

Z přemýšlení mě vytrhly něčí kroky, někdo šel směrem ke mě, byl to kluk. Přišel ke mě a prohlížel si mě, já jsem si ho taky prohlížela, byl fakt krásnej, v tom měsíčním svitu na něj šlo dobře vidět. Měl kaštanově hnědé kudrnaté vlasy a tmavě hnědé oči.

„Ahoj," řekl mi.

„Ahoj," oplatila jsem mu pozdrav.

„Můžu si k tobě přisednout?"

„Jasně, můžeš," odpověděla jsem. Posadil se vedle mě a díval se na oblohu.

„Ty hvězdy, planety, celý vesmír, všechno je to krásný..." řekl mi.

„Ano, to je, ráda se na ně dívám."

... „Ale zdaleka nejsou tak krásné, jako ty."

Překvapeně jsem se na něj podívala, něco takového mi už dlouho nikdo neřekl. Usmála jsem se na něj a on na mě taky.

„Jak se jmenuješ?"zeptal se mě.

„Rosalyne, ale můžeš mi říkat Rose."

„To je krásné jméno, já jsem Nathaniel, ale říkej mi Nate." Sladce se na mě usmál.

„Nechceš se se mnou projít?"

„Jasně že chci." Vstali jsme a šli jsme hlouběji do lesa. Cestou jsme si povídali o různých věcech, došlo i na školu.

„Víš Nate, já do školy nechodím, ani bych tam chodit nemohla," řekla jsem trochu smutně.

„Ne? A proč?" řekl s údivem.

„Nevím, jestli by jsi to pochopil." Prosebně se na mě zadíval a tak jsem se zhluboka nadechla a všechno jsem mu o té kletbě řekla.

„Takže jsi přes den jen vzduch? To je škoda, velká škoda."

„Ano, je to škoda. Ani nevím, proč se to všechno stalo... a za chvíli stejně zmizím, ale stejně ti děkuju za všechno, už dlouho jsem si s nikým nepopovídala, byla to nádherná noc."

„Jestli chceš, můžem si to zopakovat, já totiž chci."

„Samozřejmě, že chci. Tak se sejdeme zase u kmene jak jsme seděli,jo?"

„Budu tam čekat," řekl a usmál se na mě. Už začlo pomalu svítit slunce a já se začala rozplývat. Ještě jsem se mu stačila podívat do očí.

„Zatím ahoj," řekla jsem a celá se rozplynula.

Doufám, že se kapitola někomu z vás líbila i přes to, že je krátká, příště se pokusím o delší, prosím napište mi komentář, at vím, jestli má cenu pokračovat.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měsíční svit - 1. kapitola: