OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mentalist - 1. kapitola

05.12.2011 (11:00) • cvisel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 655×

„Vítej ve cvokhauzu,“ říkal si Taylor při pohledu na bytost před sebou.

Sám vlastně ani nevěděl jak to popsat.

Ve vteřině se staly dvě věci najednou.

Ona zářící dívka nepatrně pohnula rty a zkřivila je v jemný úšklebek.

Taylor měl pocit, že chytil tik do obočí z toho, jak udiveně na postavu před sebou valil oči.

Až teď si uvědomil, že po celou dobu tajil dech.

Obezřetně se nadechl a otevřel pusu v odpověď, kterou ale v mžiku sklapl v němém úžasu.

„Co zde pohledáváš, cizinče?“ otázala se dívka, aniž by pohnula rty.

Její hlas byl v Taylorově hlavě rezonující, jako ozvěna v hloubi nejhlubší propasti.

Avšak naproti tomu tak něžně líbezný, že ho úplně uchvátil.

Taylor už opravdu nevěděl, co si má myslet.

Jestli už opravdu přišel o zdravý rozum, nebo si jen ránou do hlavy něco poškodil.

Během minuty mlčení, která nastala, připadala Taylorovi jako ta nejdelší v jeho životě.

„Odpověz mi, Taylore White juniore, neb pocítíš hněv Draguelin,“ proťala němá slova Taylorovo hluboké zamyšlení.

Taylor se ošil. Navzdory tomu, jak by rád z této noční můry co nejdříve zmizel, nenacházel způsobu, jak tohle všechno racionálně vysvětlit.

A tak jen sveřepě zíral na dívku, která se nepatrně pohnula jeho směrem.

Pomalu si  začal uvědomovat, že se mu to nezdá a že dívka stojící před ním, není jen výplod jeho fantazie.

Sebral všechnu odvahu, která v něm zůstala, aby se zmohl na odpověď.

„Stejnou otázku můžu položit i já tobě. A kdo vlastně jsi?“

Jeho hlas mu zbarvil suchý pocit v krku, kde se mu začínal dělat knedlík.

Nejistě se postavil na rozechvělá kolena oprašujíc si kalhoty od sněhu v němž dosud ležel.

„Já jsem Ushia Lamptanos Elde Santes. A proč tu jsem a co dělám, je jen moje věc.“

„Ushiea Lampta..., co?“ pokusil se zopakovat jméno dívky, jež se mu představila.

„Tím se nezabývej, Juniore. Co tu u všech všudy vyvádíš? A jak to, že mě můžeš spatřit, když nejsi hoden spatřit nás?“ proběhla Taylorovi Ushiina myšlenka hlavou.

„Jak to, že tě slyším ve své hlavě? A koho tím myslíš? Jeden z vás?“

Než Taylor vypálil tato slova, uvědomil si dvě věci.

Za prvé, že neznámá zná jeho jméno.

A že také, i když nevědomky svá slova nevyslovil nahlas, nýbrž pomocí mysli, tak jako dotyčná.

„Myslím, že bych tě měla zavést k Draguel, aby ti vše objasnila, nejsem tu od toho, abych se zabývala někým jako jsi ty, Taylore juniore.“

Poslední slova ještě doteď doznívala Taylorovi v uších.

Nemohl si nevšimnout i nádechu opovržení v jejích posledních slovech.

„Ale já s tebou nemůžu nikam jít,“ vypálil Taylor bez rozmyšlení. „Mám zpoždění i tak, a vůbec proč bych měl jít někam s někým koho vůbec neznám? A kdo vypadá..., no zkrátka jako…“ namítl ale větu nedokončil.

Visela ve vzduchu nevyřčena.

„Nemáš ponětí s kým mluvíš, Taylore White,“ přerušila jeho hřímání nad tím, s kým vlastně mluví, proč je vůbec tady a jak se dostal do této zapeklité situace.

„Mám takový dojem, že mi dlužíte více než odpovědi,“ vypravil ze sebe.

„Čas jsem pro nás získala také. A odpovědí se dočkáš jedině, když mne budeš nyní následovat.

To co se tu stalo ti nedokážu vysvětlit ani já, ani ty sám.

Ráda bych ti řekla, že máš na výběr, ale nerada bych ti lhala. Nemám to v povaze.

Bojím se ale, že by jsi se dobrovolně a ze své svrchní paličatosti sám nikdy nerozhodl.

A proto se mnou půjdeš, ať chceš nebo ne.“

Taylorovi chvilku trvalo než si uvědomil plný význam jejích tichých vnitřních slov, která vyřadila  směr jeho myšlení na  jiné věci, které mu ležely na jazyku.

Než se ale nadál, stála u něj a svírala jeho zápěstí.

Její dotek byl horký, až spalující.

Ucukl a snažil se z jejího sevření vymanit, ale nezmohl nic.

Ocelové sevření se ještě ucelilo kolem jeho ruky a on jen mohl sledovat jak s trhnutím jeho ruky ho k sobě doslova přitiskla.

S pocitem bezmoci se oddal Ushiinině počínání.

Stáli k sobě v tváří tvář.

Teprve teď si Taylor mohl všimnout jejích tmavě jantarových očích.

Ztratil se v nich ani si přitom neuvědomil, že na sobě nemá žádné oblečení.

Měl jen jakýsi dojem, že na sobě má přilnavou aklimatizující tkaninu, která mu trochu připomínala neoprénový oblek, jaké používají potápěči.

V pocitu opájení a ve stavu euforie z jejího nádherného vzhledu zapomněl na vše, co se dělo kolem.

Nevšiml si ani že už nestojí na pevné zemi a že se už vůbec nenacházejí v jeho rodném městečku Eastwoodu.

Mimo veškerý čas a prostor.

Oba je jako celek obestřela aureola zlaté světélkující záře, tak pronikající, až Taylora dočista oslepila a zaplnila vše kolem.

Záře začala být čím dál více pronikavá a jakoby nabývala na hustotě až vše úplně pohltila.

Okolí dávalo lidskému oku iluzi jakéhosi mihotání veškerých detailů, až bylo skoro nemožné nezavřít oči, aby člověka ze všech těch zrakových vjemů nerozbolela hlava.

Když Taylor po nekonečném mlčení a trnutí ve stále stejné pozici s pevně zavřenými víčky uvědomil, že se vše kolem ustálilo pomalu oči otevřel…

Autor: cvisel, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mentalist - 1. kapitola: