OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ kapitola 4.

06.12.2012 (11:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 564×

Čas jako by se zastavil. Náhle jsem ztrácela dech, neschopná se pohnout, neschopná se rozhodnout, co mám dělat. Lidé, kteří mě míjeli, pro mě neznamenali nic než vzduch. Soustředila jsem se jen na luk, který jsem až příliš křečovitě svírala v rukách. Jeden moment, stačil jeden pohyb... Cítila jsem se jako hloupý slaboch. Co bylo tak těžkého na tom, sprovodit ze světa jednoho darebáka? Snad jen fakt, že nejsem jako on, nejsem vrah. Přesto bych to možná bývala udělala, nebýt mužského těla, které mě v okamžiku srazilo k zemi a přišpendlilo do mokré trávy. Vykuleně jsem na muže zírala. Alexander. Jeho výraz byl tak vyděšený, tak... nepopsatelný.
Váhavě jsem se podívala kolem sebe, ucítila jsem na sobě pohledy tolika lidí včetně samotného Valcara. K mé hlouposti jsem pozapomněla luk upustit.
„Chytit!“ ozvalo se za mnou. Ucítila jsem závan ledového vzduchu na mém zátylku, závan osudu. Tělo mě odmítalo poslechnout, netušila jsem, jestli z toho šoku, nebo protože se nade mnou Alex stále ochranitelsky skláněl. V tu ránu jsem se octla v jeho pevné náruči. Tiskl mě k sobě tak silně, až jsem měla pocit, že mě snad umačká. „Ta dívka je jen vyděšená!“ bránil mě. Ale stráže plnili svou povinnost.
„Omlouvám se, mladý pane,“ prohlásil strážný a vytrhl mě z jeho bezpečné náruče. Nebránila jsem se, neměla jsem na nic takového sílu. Poslední, co jsem za sebou uslyšela, bylo.: „Vaše Výsosti, nestalo se vám nic? Ten blázen vás chtěl přece zabít!“
Král na to odvětil: „Zítra se shledá s oprátkou.“

Octla jsem se v chladné cele, tentokrát však bez jídla i bez tekutin. V duchu jsem si nadávala, nenávidíc se za to, co jsem sama sobě provedla.
Sedla jsem si do rohu na trochu navlhlé slámy, kolena jsem si tiskla k bradě a přemýšlela. Alespoň do té doby, než se u mřízí objevila mně známá osoba. „Failo bude v pořádku,“ zamumlal. V očích se mi objevila malá jiskřička naděje, alespoň někdo... Následník trůnu si klekl k mřížím a prostrčil jimi ruku, snad v gestu, abych k němu šla. Chvíli jsem váhala, občas jsem k lidem chovala nedůvěru, což v tomto případě asi nemělo cenu. Alexander byl jediný, kdo mě chápal a kdo mě i přes mé chyby měl stále rád – alespoň mi to tak připadalo. Pomalu jsem se zvedla a došla až těsně k mřížím, kde jsem propletla své prsty s těmi jeho v podivně důvěrném gestu. Cítila jsem se zvláštně, vždy jsem muži trochu opovrhovala a to z jediného důvodu, oni mě podceňovali, se svou omezenou fantazií a zastřenými vizemi viděli jen pěknou tvářičku, ne potencionální bojovnici, ne dívku, která by byla raději než hospodyně živa v divočině. Ale teď? Teď jsem pocítila něco nového, něco, co můj pohled na jediného muže změnilo. Alexander si mou ruku přitiskl na rty a políbil ji, až jsem se musela váhavě pousmát. Nechtěla jsem být poddajná, jestli o mě stojí, musí si mě zasloužit, musí o mě bojovat. Ale co na tom, když mám zítra zemřít? Proč si neužít pár něžných gest?
„Teď na chvíli odejdu, ale brzy se vrátím. Slibuji,“ špitl, sjel po mé dlani na zápěstí a poté až na paži, dotýkal se mé ruky. jako by byla z nejjemnějšího hedvábí. Váhavě jsem přikývla a nechala jej odejít.
Jakmile jsem zůstala sama, posmutněla jsem.

~ ~ ~ ~

Byla hluboká noc, už jsem si začínala myslet, že Alexander zapomněl, že už nepřijde. Mé tvrdohlavé já si nepřipouštělo, že by se mi po tom „otravovi“ mohlo vůbec stýskat, ale... ať jsem si to někdy nechtěla připustit, v hloubi mé duše bylo něco křehkého, ženského, toužícího po něčem jako láska. Netoužila jsem sice po lásce, která by znamenala být uvězněná celý život na jednom místě, mé tužby byly zcela jiné. Toužila jsem se vedle svého milovaného protějšku prohánět po lesích, ubytovávat se v hostincích či jen tak po širým nebem. Žít v souladu s přírodou.
Povzdychla jsem si. Alexander byl následníkem trůnu, od něj se očekávalo, že bude mít ženu, která bude po jeho boku vládnout. Ale já? Já jsem možná skutečně jen ta divoženka v mužských šatech, doufající v lásku do konce života.
Konečně. Uslyšela jsem zaskřípání dveří od vězení a hned potom ze schodů seběhl Alexander. Přispěchal k mřížím a podal mi skrz ně jakýsi vak. Na čele mi naběhla nepatrná vráska, netušila jsem, co to má jako znamenat. „Obleč si to. Je tam i dýka, prosím tě, použij ji, až bude nejvhodnější čas. Nepromrhej ji.“ Vypadal tak vážně, až jsem začala být nervózní. On se o mě snad vážně bál!

Pak jsem znovu ucítila jako horké ruce na těch mých. Mé oči se setkaly s jeho starostlivým pohledem. „Je mi líto, do čeho jsem tě zapletl. Je to jen má vina. Uteč tak daleko, jak budeš moci.“ Na každé slovo dal zvlášť důraz, jako by se mě snažil přesvědčit, abych neudělala nějakou hloupost, jak jsem to obvykle měla v povaze.
Zakroutila jsem hlavou. „Nesváděj to na sebe. To já jsem si to všechno vymyslela. Myslela jsem si, že nad Valcarem snad budu mít nějakou moc. Zachovala jsem se jako malé dítě.“ Dotkla jsem se konečků prstů jeho tváře. Chvíli jsme se na sebe ještě dívali, než se mě pustil. Omluvně se na mě podíval a nechal mě opět mému osamělému rozjímání.
Srdce mě začínalo nevýslovně bolet, jako by krvácelo... Jako by se rozpadalo na malé střípky, které se zabodávaly do mého těla a zanechávaly za sebou jizvy.

Nezbývalo mi nic jiného, než se dle jeho rady převléci. Ve vaku byla čistá bílá košile, přiléhavé kalhoty a černá kápě. Vše jsem na sebe hodila a dýku v sametovém váčku jsem skryla ve výstřihu, doufajíc, že tam mě prohledávat nebudou. Nakonec se stačilo zbavit starého oděvu, aby to nebylo příliš podezřelé. Vyšplhala jsem k nepatrnému okénku, díky němuž dopadal měsíční svit na podlahu neútulné cely. Prostrčila jsem staré oblečení a hodila ho ven. Nato jsem usedla do koutu kobky, sledujíc třepotavý, již pohasínající plamínek malé svíčky. Vosk se roztékal a nechával na zemi bílé cestičky. Další závan ledového větru dohasínající plamínek navždy uhasil a já zůstala sedět v nepronuknitelné tmě.

~ ~ ~ ~

Za zvuku hlasitých bubnů jsem kráčela se svázanýma rukama vstříc svému chmurnému osudu. Statný muž mě dovedl až na onen výstupek - šibenici. Rozhlížela jsem se kolem, zvláště proto, že se zde najednou objevilo až příliš lidí na můj vkus. Muži nade mnou kroutili hlavou, ženy mě ukazovaly svým dětem, které byly nadšené z toho, že se dnes někdo bude věšet. Valcar seděl v čele toho všeho, viditelně spokojeně na mě shlížejíc. Jako na bídnou lůzu plazící se u jeho nohou. Alexander stál po jeho boku, vcelku nervózně poklepával na židli svého otce, nespouštíc ze mě svůj zrak. I já jsem se snažila dívat jen na něj, nevnímat všeobecké dění, ruch a především ten přihlouplý zvuk bubnů.

Muž v černém oděvu přistoupil ke mně, vytáhl pergamen a přesně ve chvíli, kdy hromotluk nasadil na můj krk oprátku, začal předčítat. „Slečno Shaylo Laitaine, rozsudek vaší smrti byl rozhodnut včerejšího dne za důvodů: Pokus o vraždu váženého panovníka Valcara Antanvarna IV.. Nechť je Bůh milostiv k vaší duši.“ S těmi slovy muž odešel. Zvuk bubnů zesílil. Oprátka se mi nepříjemně zařezávala do hrdla. Špalek pod mýma nohama se začal kývat zrovna ve chvíli, kdy se podlaha popraviště začala otevírat, aby oprátka vykonala své. Nemohla jsem pohnout rukama, proto jsem ani nemohla využít dýku, kterou mi včera dal Alexander. Začínala jsem být zoufalá.

Náhle se naproti mně objevil muž celý v černém, neviděla jsem mu do tváře, takže jsem jej nemohla identifikovat. V rukou se mu zablýskla dýka. Než jsem se stačila vzpamatovat, padala jsem dolů, avšak živá. Ostří dýky hladce přeřízlo provaz v čistém letu. Octla jsem se pod šibenicí. Rychlostí blesku jsem se i se svázanýma rukama otočila.
Slyšela jsem jediné, to, co mě donutilo se rozběhnout jako o život. Alexandrovo hlasité. „Utíkej!“
Proběhla jsem skrz udivený dav, proběhla hradní branou, kde jsem se skryla za obrovskou zdí. Sklonila jsem hlavu tak, abych chytila provázek, držící dýku v pytlíčku v mém výstřihu. Naštěstí se mi podařilo ji vytáhnout, zuby osvobodit a velmi nemotorně přeříznout nepříjemně se zařezávající provazy z mých rukou. Byla jsem volná. Hladce jsem se vyhnula strážím, které mě už hledaly. Spatřila jsem Calime, která stála osedlaná hned za druhou branou z nádvoří. Možná proto mé rychlé kroky vedly právě tam. Nebyl čas se zabývat Failem, věděla jsem, že se o něj Alexander postará. Vyhoupla jsem se do sedla své kobylky. Ta se nadšeně postavila na zadní a bez jakéhokoli pobídnutí se cvalem řítila uličkami královského města. Dunění kamenné cesty pod jejími kopyty nutilo ty, kteří nebyli na slavnosti, se na mě překvapeně otáčet. V té rychlosti jsem si nasadila kápi na hlavu a nasměrovala Calime do lesa. Vstříc svobodě.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ kapitola 4.: