OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 41. kapitola

30.10.2015 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 694×

NERIA

Brzy ráno jsem se vydala na nedlouhou procházku po okolí, jelikož jsem očekávala onu avizovanou návštěvu Diega. V noci jsem totiž nezamhouřila oka kvůli tomu nešťastnému rozhovoru s Jaredem, po kterém opustil náš společný pokoj s Anou a Lucou, a tak jsem se obdařila relaxační vycházkou na čerstvém vzduchu, ačkoliv v poněkud postapokalyptickém prostředí. Po odchodu Jareda jsem chtě nechtě musela absolvovat se svými novými spolubydlícími nepříjemný rozhovor o tom, proč a kvůli čemu nebude přes noc na pokoji s námi. Naštěstí byli oba dva natolik ohleduplní a chápaví, že mě nijak detailně nezpovídali a nechali mě v tichosti pitvat se ve svém žalu.

Ne že bych snad nepochopila, co se mi Jared snažil říct a naznačit, ale to neznamenalo, že se mě to nedotklo. Vlastně ani ne tak dotklo, jako že mě to spíš ranilo. O to hůř, když jsem se musela srovnat s tím, že to byla má vina, jejíž váhu jsem pociťovala s každou vteřinou čím dál hutněji. Všechno jsem to pokazila jenom já sama. Bylo to neskutečně frustrující, protože já jsem ani v nejmenším netušila, že dělám něco špatně. Že by to pro Jareda mohlo být takovým nepřekonatelným problémem. Možná zpočátku nebyl, ale já jsem to s každou další kajícnou větou pouze zhoršovala, a on v tom nakonec ten problém spatřil. Strašně mě štvalo, že ten problém na Jaredově straně vznikl z mých čestných, altruistických důvodů, když jsem se snažila pomoct Diegovi a taky sobě. Netušila jsem, že jsem kvůli tomu byla vůči Jaredovi jaksi bezohledná. Opravdu mě to nenapadlo. A právě v tom byl zřejmě ten největší zádrhel…   

A teď mi nezbývalo nic jiného, než nečinně sedět a netrpělivě čekat, jestli se Jared přes ten problém přenese. Musím mu dát nějaký čas pro sebe a nechat ho se s tím nějak poprat, což bude asi jedna z těch nejtěžších zkoušek, kterými jsem si zatím kdy musela projít. Nejraději bych za ním ihned zašla a zkusila všechno možné, jenom abych mu ukázala, jak jsem z téhle proklaté situace zoufalá. Jenomže jsem si musela zachovat chladnou hlavu a nějak ty příšerné dny nejistoty a obav přetrpět. Hah, no a na to se mi osobní barman bude náramně hodit…

S postupující nocí jsem dokonale pochopila Jaredovy myšlenky, kterým jsem během našeho rozhovoru prvně příliš dobře nerozuměla. Trvalo mi to sice téměř až do svítání, ale pozbyla jsem veškerých nezodpovězených otázek, které od Jaredova odchodu tížily moji mysl. Co mě ale tížilo nesrovnatelně víc, byla ta ohavná možnost, že by Jared moji lehkovážnost skousnout nedokázal. Já vím, já vím. Ujišťoval mě, že rozchod nepřipadá v úvahu, jenže… Co když! Co když jsem jeho důvěru ke mně natolik nalomila, aby nechtěl pokoušet, že ten rozchod třeba jednou vážně přijde. Že je kvůli mému pochybení dost možná nevyhnutelný, a to nebude chtít riskovat. Přesně tohle mě nejvíc děsilo a kvůli tomuhle jsem měla neutuchající ponoukání za Jaredem neodkladně jít a donutit ho, aby mi odpřísáhl, že mi něco takového nakonec přeci jen neřekne…

Co bych si pak počala? Život bez něj už si nedovedu představit. Ani to neumím. Nechci to. Bezvýhradně do něj odjakživa patřil, byl jeho neoddělitelnou součástí, ale od toho zlomového okamžiku… On byl totiž můj život. Kolem něj se točil celý můj svět, protože on byl můj svět. Díky němu se můj vesmír zvětšil a rozšířil, protože on definoval můj vesmír. Kdybych o něj měla přijít, ztratím všechno. Nezbude mi naprosto nic. Takhle to prostě nemůže dopadnout. Nesmí!

Nepochybuju o tom, že Jared to vnímá naprosto stejně, a zřejmě proto ho tak moc vzalo to, s čím vším jsem se mu svěřila. Jelikož to otřáslo tím jeho světem. Negativně to ovlivnilo jeho harmonický vesmír. I proto reagoval takhle přehnaně, čemuž by se jinak zajisté vyvaroval. Však mi přesně tohle i on sám řekl. Nejenže ta naše zásadní chvilka posunula náš vztah na úplně diametrálně odlišnou úroveň, ale evidentně s sebou přinesla i méně vítané změny. Nebylo by to takhle překvapující, kdybych se k tomuhle faktu dovtípila dřív. Pak by šlo jenom o to, kdy se ty důsledky projeví a aspoň bych na ně mohla být minimálně připravená. Teď jeden pro druhého znamenáme zcela vše. Jared měl pravdu v tom, že nás kvůli tomu bude ohrožovat mnohem víc okolních faktorů než doposud. A nejvíc se budeme ohrožovat my dva navzájem…

Naštěstí jsem ale prohlédla a poučila jsem se z toho. A nepotřebuju nic jiného než dostat příležitost to nějak dokázat. Napravit tuhle chybu, které jsem se nevědomky a nechtěně dopustila. To se ovšem bude odvíjet od toho, jak se s tímhle Jared popasuje. Pevně doufám… Ne, já věřím, že to zvládne. My dva jsme zázrakem dostali opravdovou druhou šanci, tak se ji přeci nemůžeme jakkoliv snadno vzdát. Tohle nedorozumění nemůže zničit naši druhou šanci. Něco takového prostě nedovolím…

Cestou zpátky jsem naprosto nečekaně narazila u vchodu na Diega, který za mnou právě přicházel. Jakmile mě zaregistroval, tak se jeho zachmuřená tvář decentně rozjasnila, ale pořád v ní byly zřetelné stopy po bezútěšných starostech. Nejprve mě z dáli okázalým pokynutím hlavy pozdravil, což jsem mu ihned oplatila, a pak na mě počkal před dveřmi, které mi zdvořile podržel, abych jimi mohla projít jako první.

„Jsi tu docela brzo,“ rozvázala jsem naši konverzaci bez nějakého zvláštního tónu hlasu anebo výrazu v obličeji. U něj to bylo nejinak.

„Ale ty už jsi stejně vzhůru a navíc jsi stihla procházku kolem,“ konstatoval věcně, aby nestáhla řeč, když sotva započala. Jen jsem souhlasně zamručela a po boku s ním jsem postupovala do společenské místnosti, která byla součástí recepce, za níž ovšem nestála ani noha. Dokonce se zdálo, jako bychom byli v ubytovně jediné bdící bytosti zrovna my dva, poněvadž se budovou neslo akorát hrobové ticho.

„Nespala jsem celou noc a už mě nebavilo se povalovat v posteli,“ vysvětlila jsem mu, zatímco jsme usedali do postarších, rozvrzaných křesílek. Záměrně jsem vynechala zmínku o Jaredovi, protože se mi o něm zaprvé nechtělo mluvit, a zadruhé jsem Diega nechtěla nijak rozrušovat. Jinak řečeno ho zrazovat od jeho rozhodnutí, poněvadž on nevypadal, že by byl nezdolně přesvědčený o tom, že dělá dobře ohledně toho stěhování do L.A.

„Tak to jsme dva. Nemohl jsem vůbec vypnout mozek, i když jsem z toho všeho šílenství k smrti unavený. Celou noc jsem nad tím vším přemýšlel, až mě z toho rozbolela hlava…“ popsal mi stručně svoji krušnou noc, která se na něm značně podepsala.

„Mám možná někde prášky na spaní, jestli chceš. Potřebuješ se aspoň trochu vyspat. Vypadáš, jako by ses měl každou chvíli zhroutit, a v takovém stavu bys asi do letadla nasedat neměl,“ radila jsem mu dobromyslně a soucitně jsem si ho prohlížela, jelikož jenom při té představě, jaké to je v jeho kůži, mi bylo příšerně úzko. On ale zatřepal odmítavě hlavou a zvedl dlaň vzhůru, abych tenhle návrh nadobro zavrhla.

„Víš, ona se trochu změnila situace… I proto jsem přišel takhle brzo, protože jsem nemohl vydržet…“

„Jak změnila? Ty sis to rozmyslel? Nepoletíš se mnou do Států?“ zahltila jsem ho svými šokovanými dotazy, jelikož mě opravdu nepotěšily. Tak nějak jsem již sobecky počítala s tím, že mi bude psychickou oporou během Jaredova distančního období.

„Ale ne, o mě nejde. Včera jsem se totiž viděl se svým nejlepším kámošem nějakou chvíli potom, co jsi odjela a… On a jeho rodina nedopadli o moc líp než ta moje. Vlastně díky němu jsem se rozhodl odstěhovat se s tebou do Los Angeles, protože mě vyloženě dotlačil, abych tu tvoji nabídku přijal. Pořád něco mlel o tom, že je to jedinečná šance, jak se s touhle katastrofou vypořádat. Ale to jsem odbočil, no a jde o to… Víš, slíbil jsem mu, že se tě zeptám, jestli by se k nám nemohl přidat. Kdyby ti to nevadilo, samozřejmě. Chápu, že je to ode mě i od něj hodně troufalý, ale je na tom špatně stejně jako já, takže se mu snažím pomoct, jak je to jen možný. Zeptat se tě je úplně to nejmenší, co zmůžu,“ obhajoval se přede mnou zcela nepodmíněně, jelikož jeho motivy byly absolutně pochopitelné. Navíc se mě pouze nezávazně ptal, takže se vůbec nemusel cítit jakkoliv nepatřičně, jak se totiž při tom svém monologu tvářil.

„Myslíš toho kamaráda, se kterým si chceš založit tu taneční školu?“ ujasňovala jsem si rozvážně, ačkoliv jsem si svoji odpověď rozmyslela již při jeho povídání.

„Jo, to je přesně ten. Jmenuje se Santiago. Tak… co si o tom myslíš?“ pídil se po mém zásadním rozhodnutí a opatrně po mně prosebně pomrkával, abych se nad tím Santiagem slitovala. Ovšemže jsem upřímně soucítila i s ním, když se ten chudák nešťastný ocitl v totožně svízelné situaci jako tady Diego.

„Že se ještě jedno místo v mém domě určitě bez problémů najde,“ vyřkla jsem s těžko přeslechnutelnou radostí, protože koho by vnitřně nepovzneslo, když se právě rozhodl udělat dobrý skutek. Jedna z nejhezčích věcí, které mezi lidmi existují, je ta svobodná volba někomu z dobroty a ochoty srdce nezištně pomoct. A já jsem tenhle opojný pocit lidskosti mohla okusit už druhý den po sobě.

„Počkej… To jako vážně? Ty s tím souhlasíš?“ vybafl na mě vyjeveně a rysy ve tváři se mu všelijak podivně cukaly a kroutily, jak nejspíš přesně nevěděl, pod jakou emocí je má nechat vytvarovat.  

„Těžko se říká ne někomu, kdo je v takové situaci, jako jsi ty… Sí, sice je ten Santiago pro mě úplně cizí člověk, ale mám takový pocit, že když si my dva dobře rozumíme a on je to tvůj nejlepší kamarád, že s ním budu taky vycházet. A navíc se mi v domě bude hodit nějaká společnost… na nějaký ten čas určitě,“ zdůvodnila jsem mu svůj, z jeho úhlu pohledu, možná poněkud ukvapený úsudek, jenže já v tom vskutku nespatřila sebemenší potíž, která by mi bránila se souhlasem.

„Santiago je mnohem větší gentleman, než jsem já. To ti garantuju. Jeho vychovávali děda s babčou, takže je to tak trochu stará škola. Oblíbíš si ho mnohem rychleji, uvidíš! Ale, por favor, seš si tím fakticky jistá? Nevadí ti, že si nás dva nastěhuješ do baráku? A co na to Jared?“ ubezpečoval se významně, jestli jsem obeznámena se všemi klady i zápory soužití s dvěma maníky, a hlavně se všemi těmi mužskými zvyky a zlozvyky. A na závěr dodal tu nejzáludnější otázku, kterou pro tenhle moment mohl vyslovit. Nechtěla jsem se o Jaredovi bavit, teď ne.

„Hm, co na to Jared? Oba dva děláme svoje rozhodnutí a musíme se s nimi nějak navzájem poprat. Jareda ale vůbec neřeš, jo? Jemu v domě přespává každou chvíli někdo, a není to proto, že by se někomu snažil zlepšit život. A beztak se u mě budeme potkávat spíš mezi dveřmi, protože až se vrátím zpátky do práce, tak se sotva zastavím,“ obkecávala jsem ten jeho osobní dotaz, jak se to jenom dalo a jemu to evidentně docvaklo, když se mu najednou vytřeštily oči a v té sedačce se pozorně narovnal.

„Ale ví o tom, že jo? Nerad bych, kdyby pak naběhl k tobě domů a chtěl mi rozbít držku, entiendes. On totiž vypadá, že tu ránu umí správně namířit,“ nastínil mi svoje největší obavy, které byly doopravdy oprávněné. Dočista mi stačilo, že jsem byla svědkem toho, jak si Jared málem udělal z Fabia živý boxovací pytel.

„Joo, ví o tom,“ zahučela jsem neurvale, jelikož se mi to opravdu nechtělo rozebírat. No a Diega to proto pochopitelně zaujalo o to víc.

„Hádám, že se mu to nelíbí. Nepohádali jste se kvůli tomu, že ne? Kvůli mně? Já na tobě vidím, že jsi nějaká nesvá. Poznám to na tobě, abys věděla. Hele, jestli to vadí jemu, tak… tady zůstanu. Nechci, abyste se kvůli mně hádali, když jste se konečně dali zase dohromady. Nějak to tady…“

„No! Zapomeň na to, Diego. Tohle se Jareda stejně netýká,“ skočila jsem mu důrazně a nesmlouvavě do řeči, aby zbytečně neplašil a nepřipravil se o tu nejnadějnější šanci pro svoji rodinu. „Ty mysli hlavně na svoji rodinu, kvůli které jsem ti tu pomoc nabídla. O mě a o Jareda se starat nemusíš, což bych vlastně docela ocenila,“ přidala jsem ještě stručný dovětek, v němž jsem na něj apelovala, aby si můj návrh nedal vymluvit jenom proto, že se naprosto mylně domnívá, že mezi mnou a Jaredem působí zlou krev. Sice správně vytušil, díky mé popuzenosti, že něco není v pořádku, ale jeho zapříčiněním to vskutku není. Nanejvýš by se dal teoreticky označit jako nějaký spouštěč toho našeho problému, ale určitě to není jeho původce. Vina padá na moje zkroucená bedra…

„Jak bych se o vás dva nemohl starat, když se vám chystám zasahovat do vašeho soukromí? I proto jsem se tě ptal, jestli seš si tím fakt na sto procent jistá. Hodně nerad bych pomáhal svojí rodině na úkor vašeho vztahu, jasný?! Tak by to nešlo, Nerio. To já nemůžu,“ otočil svoje rozhodnutí úplně naopak, než s čím sem původně přišel. Tvářil se u toho hodně sklíčeně, ale přitom mu z očí zářila nekonečná neoblomnost.

„Nic takového! Tohle se dít určitě nebude, to tě ujišťuju! S Jaredem je to… komplikované, jako vždy. Všechno ti řeknu až doma, hm? Máme tu přece řešit letenky a takové věci, ne? Nebo snad chceš Santiagovi říct, že jsem s tím souhlasila, ale že jsi to ty sám odpískal, protože nechceš dělat zle mezi mnou a Jaredem? Já si to dokážu srovnat sama, o to se ty doopravdy nestrachuj. Platí?“ domlouvala jsem mu, aby nepochyboval o tom, že si zvolil to dobré řešení své zoufalé situace, a že na mě brát ohledy není v žádném případě potřeba.

„Ty seš si evidentně jistá, ale… já ne. Spíš mi to přijde jako horší a horší nápad,“ cukal se dál a dál, přičemž si tak ostentativně založil ruce na hrudi a jednou rukou si počal mnout bradu, jak nad tím zarputile dumal. Já jsem nad tím vším akorát teatrálně zavrtěla hlavou a nemínila jsem to raději nijak komentovat.

„Já tě přemlouvat nehodlám, amigo. Zvaž sám, co bude pro tebe a tvoji rodinu nejlepší. Podle mě odpověď oba dva známe už předem,“ argumentovala jsem velice obstojně, jelikož on pouze bezděčně otvíral a zavíral pusu, jak nenacházel adekvátní námitky, které by podpořily jeho mínění. Občas si rezignovaně oddychnul a co vteřinu těkal zorničkami sem a tam.

„Lo sé… Máš pravdu, Nerio. Ale aby bylo jasno, tak u tebe zůstaneme tu nejkratší možnou dobu, co to půjde. Jakmile se postaráme o naše rodiny a postavíme se na vlastní nohy, odstěhujeme se někam do svýho, okay? A nevyjdeš z toho škodná, s tím taky počítej,“ smlouval se mnou o podmínkách, které jsem hodlala bez řečí přijmout. Ovšemže po nich pak nebudu vymáhat nějaké příspěvky na vedení domácnosti nebo tak nějak. To ani náhodou. Jen jsem mínila tyhle podružnosti co nejrychleji přeskočit, abychom se ještě dneska dobrali k tomu podstatnému.

„Dobrá, beru na vědomí. Tohle ale nechme na později, protože teď musíme vyřešit aktuální záležitosti, jako třeba ty letenky,“ upozornila jsem ho lehce kousavě, abychom se v naší konverzaci pohnuli konečně dál.

„Stačí jen zarezervovat dvě místa v letadle, nic víc. Tak nějak jsme se Santim během řeči dohodli, že bychom na ty letenky použili společný peníze, který jsme si odkládali na tu naši taneční školu. Ne že bychom si byli jistý, že s tím budeš souhlasit, ale prostě to tak vyplynulo, když jsme probírali coby kdyby.“ Celý úplně zrozpačitěl, když se podle svého názoru špatně vyjádřil. Hloupé slovíčkaření, které mě nijak nevytrhlo…

„To je v pohodě, Diego. Já vím, jak jsi to myslel… Hele, já vás klidně s těmi letenkami založím, abyste nemuseli brát z těch vašich těžce vydělaných peněz. Pak mi to vrátíte, až budete moct,“ vymýšlela jsem další způsoby, jak těm dvěma do začátku vypomoci a povzbudivě jsem se na něj skoupě usmívala.

„Ani náhodou, Rio! Naprosto stačí, že nám poskytneš střechu nad hlavou, natož ještě navíc takový velký závazek, jako je půjčka. Na letenky nám to snad vyjde. Na ty peníze jsme nikdy ani jeden nesáhli a šetříme nějakých… pět, možná šest let,“ osočil se na mě pobouřeně, ovšem v tom dobrém slova smyslu. Avšak v podtónu jeho zatvrzelého hlasu byla znát nepatrná stopa po dotčení. Nejspíš jsem to s tou svojí dobročinnosti přehnala. No co, jen se snažím pomoct…

„Ale kdyby vám to náhodou nevyšlo, tak zbytek doplatím. Lepší si půjčit ode mě než od banky, ne? Ta by z vás tak akorát sedřela kůži, a kdo ví, jak to bude vypadat po tom hurikánu,“ protiřečila jsem mu s triumfálním výrokem, který jeho chabé umanutí opět přebilo. Jenom co se přestal nesouhlasně šklebit, zpříma se na mě podíval takovým dojatým pohledem, který věrně zrcadlil veškeré jeho vnitřní pocity překypující vděkem a obdivem.

„Fakt nevím, jak bych ti za to všechno měl poděkovat, Nerio. Na to slova rozhodně nestačí...“ povzdechl si bezradně a svěsil nešťastně ramena, jako by to byla nějaká další pohroma.

„Zatím bude stačit jedno přátelské objetí,“ pobídla jsem ho s jednou tolik nešťastným podtextem, aby věděl, že mě jeho a kamarádovo přistěhování do mého domu ani v nejmenším netrápí, ale že je to něco zcela jiného. Anebo přesněji někdo jiný. Diego nijak neváhal a obratně vyskočil z toho křesla, aby mi mohl věnovat ono předlouhé soucitné objetí, které jsem si užívala do poslední vteřiny, jak jsem se jím nechávala nenasytně utěšovat. Hodně mi bodlo…

„Strašně moc si tvé pomoci vážím. Nikdo pro mě nikdy něco takového neudělal, a my se známe sotva jenom pár dní. Jsem z toho ještě teď uplně vedle, ale… Jsem ti vděčný jako nikomu jinýmu a budu ti tak vděčný až nadosmrti. Seš vážně úžasná holka, Rio, a Jared může být rád, že v tobě našel svoji spřízněnou duši. Vy si k sobě zase cestu zase najdete, o to se bát nemusíš,“ svěřil se mi rozechvěle, když se ode mě odtáhl a zůstat klečet u mých nohou, přičemž mě držel konejšivě za ruce a nespouštěl ze mě svoje krásně sladce oříškové oči, ve kterých se musela topit nejedna slečna. Ve Státech se o něj za tím barem zaručeně poperou…

„Každý občas potřebuje pomoc od někoho jiného. Tak to prostě chodí. Já když na tom byla špatně, tak jsem měla taky někoho, kdo mi tu pomoc nabídl. A já jsem ráda, že můžu pomoct zrovna tobě. Asi je to docela zvláštní, protože se známe fakt jen chvíli, ale… tak nějak si mi i za tu krátkou dobu přirostl k srdci a já mám teda spíš pocit, jako že se známe už věky. To se taky občas stává, když narazíš na člověka, se kterým tě něco nečekaně spojí a vytvoří to mezi vámi nějaké jedinečné pouto. Takhle to mezi námi aspoň vnímám já. Snažila jsem se to Jaredovi nějak vysvětlit, ale on to pravděpodobně nechce chápat. Nějak se zasekl, a protože je strašně paličatý, tak to chce nějaký čas, než na to sám přijde. A myslím, že tomu jeden spolubydlící navíc jedině napomůže. A jestli se přes to Jared nepřekouše, tak za to rozhodně nebudete moct ani jeden z vás, protože… Víš, jak jsem předtím couvala z toho závazku já, no… proč by nemohl i on.“ Rozvázal se mi zničehonic jazyk a byla jsem najednou skoro k nezastavení. Diego mi soustředně naslouchal a zpracovával všechny mnou poskytnuté informace, aby mohl provést nějakou výstupní analýzu z toho nepřeberného množství vyslechnutých zkušeností, které mu kdy jeho zákazníci svěřili. Ha, mít za kamaráda barmana se vyplatí z mnoha různorodých hledisek!

„Takže si myslíš, že tentokrát z toho vztahu couvá Jared a že to falešně svádí na to, že mu vadí, jak jsi mi nabídla tu pomoc. A fakt to nemůže být tím, že ho to štve a že žárlí? Někdy se věci mají prostě tak, jak se na první pohled zdají a jak ti ostatní říkají. Nic víc za tím není,“ připomněl mi blahosklonně, jak se mi opatrně snažil naznačit, že si možná namlouvám nějaké nesmyslné lži a nechci si přiznat pravdu. A taky jako by si chtěl prosadit ten jeden jediný podstatný důvod, proč se do těch Států nestěhovat.

„Tohle je jedna z možností. Vlastně ta lepší, kvůli které by si chtěl dát na čas pauzu,“ obeznámila jsem ho s aktuálním stavem našeho vztahu, a při vyslovení posledního slova ve větě se mi rty svévolně zkroutily, jako kdybych kousla do kyselého citronu. Jednoduše mě štvalo, že potom všem, co Jared udělal pro to, aby mě zase získal zpátky, to je nakonec on, kdo našemu vztahu udělil stopku.

„A ta horší je jaká?“ zajímal se starostlivě, ale ne z pouhé sobecké zvědavosti, ale z nehrané péče o moji ztrýzněnou maličkost. A poté, co mě několikrát pohladil po hřbetu dlaně, se postavil, a posadil se zpátky naproti do křesla. Vzápětí mi myšlenkami proplula vidina terapeutického sezení s nějakým psychologem, kterou jsem dosud neabsolvovala, ale asi začnu uvažovat o tom, že to zkusím. Je to skutečně náročné chovat city takového charakteru k takové složité osobnosti, jakou je právě Jared. Al fierno, náš příběh by si zasloužil nějaké filmové zpracování, protože něco takového nejspíš nikdo ještě nenatočil. Byl by to zaručeně trhák! Kdo umí točit nejlepší psychologické drama v Hollywoodu? To je fuk. Takový Spielberg by určitě zvládl dokonale věrně přenést na plátno všechny ty bláznoviny, kterými jsme si s Jaredem kdy prošli a ještě nepochybně projdeme.

„No… ta je horší,“ konstatovala jsem úhybně, jelikož se mi pořád nechtělo probírat jádro toho našeho problému, jelikož jsem se s tím sama pokoušela nějak srovnat. Diego se tomu pobaveně potutelně zasmál, ale neustále na mě upřeně zíral a sledoval každičký můj pohyb a výraz. Kruci, řeč těla dělá dost… „No fajn,“ svolila jsem po několika sekundách přemítání a dopáleně jsem protočila panenky.

„Jareda nejvíc rozčílilo, že jsem s ním neprobrala tu nabídku tobě, entiendes. Řekla jsem mu to, až když jsi mi zavolal, že to bereš. Tak se naštval, že jsem se rozhodla bez něj. Vzal si to osobně a… zapletl do toho věci ohledně důvěry a tak. Najednou se to všechno začalo bortit jako domeček z karet a já s každou další větou sama tu jednu kartu dávala pryč. A teďka nezmůžu nic, jen čekat a čekat. Takže je dobře, že budu mít tebe a tvého kamaráda v domě, protože očekávám, že mě během toho čekání budete rozptylovat, jasné?“ poručila jsem si neústupně a záměrně přísně jsem se na něj podívala.

„Ty jo, Nerio, nezlob se na mě, ale… já Jareda docela chápu. Ne, naprosto ho chápu. Taky by mě nepotěšilo, kdyby moje přítelkyně dělala takováhle rozhodnutí bez mého vědomí. O tom přece vztah dvou lidí taky je, ne? Že tím svým rozhodnutím nějak ovlivníš toho druhého, takže se tak trochu rozhoduješ za dva. V tomhle je Jared jako že v právu. A hádám, že tohle je ten důvod, proč chtěl pauzu…“ zastával se ho i Diego, což mi zase pouze napovědělo, že je vina především na mojí straně. Jsem si toho vědoma, ale těžko se snáší ten fakt, že se z té viny nemám šanci nějak vykoupit.

„Takhle jsem si teda tu tvoji podporu nepředstavovala, amigo,“ sykla jsem s teatrálním odsouzením, které okamžitě rozeznal jako nahrané, takže se na mě lehkomyslně zašklebil. „Vždyť já dobře vím, že si za to můžu sama, ale… Za těmi mými rozhodnutími nestály vůbec žádné špatné úmysly. Prostě jsem si včas neuvědomila ty následky, toť vše. Odteď už se mi něco takového zaručeně nestane,“ prohlásila jsem sarkasticky a odfrkla jsem si jako ta čtyřnohá kobyla.

„O tom já nepochybuju, že jsi to myslela dobře, a Jared určitě taky ne,“ uklidňoval mě Diego s takovým ledovým klidem a rozverně na mě mrknul.

„No právě! Takže, co když se vážně snaží jen vycouvat z toho vztahu? Našel si dokonalou výmluvu jako já tehdy tu směšnou aférku s Anahi a akorát ji využívá ve svůj prospěch? My dva… zažili jsme spolu něco výjimečného a já se bojím, že ho to nějak vyděsilo a že se toho raději vzdá, protože neví, co si s tím má počít. Já ale taky! Jenže teď vím, že my dva k sobě patříme, a že když budeme spolu, tak bude všechno v pořádku. Tak, jak má být. Předtím jsem se já totiž bála toho, že když to spolu znovu zkusíme, tak že to akorát zase nevyjde. Nevěřila jsem sama sobě, že bych s ním dokázala být a naplno se mu odevzdat. Nechtěla jsem ho znovu zklamat a ranit ho. Jenže toho se už nebojím a vím, že my dva máme být spolu. Na ničem jiném nezáleží,“ vyzradila jsem mu i ty poslední střípky mého tajemství, které jsem v sobě držela proklatě dlouho, než jsem ho byla schopná vynést ven na světlo. Ostatně mi zatraceně dlouho trvalo, než jsem na něj vůbec přišla.

„Dios mío, máte to mezi sebou příšerně složitý. Slyšel jsem už ledacos, ale takovouhle psycho telenovelu snad jaktěživ ne. Proč spolu prostě nemůže bejt, když se milujete? Půjde to samo, jestli jste si fakt souzení, čemuž zatím nasvědčuje úplně vše, co jsi mi řekla,“ divil se Diego lehce vyčítavě a vrtěl nad námi oběma ostentativně hlavou.

„To máš tak, když se dají dohromady dvě složité povahy. Z toho zákonitě nemůže vzniknout nějaký jednoduchý vztah,“ podala jsem mu triviální vysvětlení s takovým moudrým tónem hlasu, který ho rozesmál.

„V tom případě se vykašlete na rozum a dejte prostor citům, které jednoznačně rozhodnou,“ poradil mi dobromyslně, jakmile se mi dostatečně ostentativně vysmál. Pako…

„Nechceš si spíš ve Státech udělat atestaci na psychologa? To ti jde snad ještě líp než míchaní drinků,“ rýpla jsem si do něj jízlivě, ale nedovedla jsem u toho setřást rozpustilý úsměv z úst. Přesně tohle rozptýlení jsem měla na mysli! Zatím to Diego zvládá na jedničku, takže doufám, že mu to vydrží i po příletu do L.A.

„Až si na to vydělám, tak klidně,“ setřel mě s naprostým přehledem, čímž rozesmál zase mě.

„No nic, konec srandy. Měli bychom jít zabookovat ty letenky, co?“ zahlásala jsem zvesela, když jsem zkrotila svůj smích a mohla jsem zase nerušeně mluvit dál.

„Jdem na to,“ odsouhlasil mi to s určitým nadšením, načež vyskočil z křesla, aby z něj, s nabídkou rámě, pomohl mně. A to že má být ten Santiago větší gentleman, jo? To jsem ale vskutku zvědavá…

Znuděně jsem vysedávala v letištní hale se všemi účastníky zájezdu, než nás letušky vpustí do letadla. Vyhlížela jsem přitom Diega se Santiagem, kterým se čas šeredně krátil. Naběhli do haly ověšení zavazadly sotva čtvrt hodiny před otevřením brány a oba už na dálku působili uvolněně a natěšeně. Jistěže jsem mezi rodinou a přáteli způsobila rozruch, když jsem jim vyšla vstříc, abych je přivítala. Mě ovšem pochopitelně nejvíc zajímala reakce Jareda, která ovšem nebyla nijak postřehnutelná. Pouze reflexivně vzhlédl od svého Blackberry a pak zase hlavu sklonil dolů k displayi. Celkově mi oproti svému nejlepšímu kapesnímu příteli věnoval sotva třetinu své pozornosti, a když už přeci jen, tak jsem v jeho pohledech a výrazech nezaregistrovala žádné skryté signály. Tvářil se zcela neutrálně a chvílemi i odměřeně, jako bychom snad byli jenom nějací známí, co se spolu nedohodli. Neradostně jsem to akceptovala a v tichosti jsem nad tím skřípala zuby. Tohle mu dám potom pořádně sežrat... jestli mi tedy ovšem nezavřela pusu tím, že mě pustí k vodě. Mierde!!!

„Hola, amigo. Jdete na poslední chvíli, vy dva,“ pozdravila jsem je, hnedka s menší výtkou, protože dochvilnost je na letištích naprosto stěžejní věc. Zvídavě jsem se zadívala na mladého muže po Diegově pravém boku, abych si ho důkladně prohlédla. Můj první dojem ze Santiaga byl velice pozitivní, protože to byl skutečně pohledný mladík. Měl polodlouhé, kaštanové, divoce rozvlněné vlasy, které mu rámovaly přiměřeně úzký obličej, který ústil takovou decentně protáhlou, placatou bradou. Byl hladce oholený, ale bylo poznat, že na jeho mužné tváři rašilo o dost víc vousatého porostu než u Diega. Ono celkově Santiago vyzíral o něco starší, což se těžko odhadovalo o kolik, když mi Diego dosud nepověděl, kolik mu je let. Každopádně byl takový urostlejší, sportovnější a mužnější. Měl uhrančivé, uhlově hnědé oči, kterými se do člověka doslova propíjel, když se jimi na něj zahleděl. A měl taková tenká ústa s pěkně vykrojeným horním rtem a se sladce narůžovělým zbarvením. Byl opravdu nadmíru přitažlivý.

„To víš, loučení s rodinou,“ pronesl sice stručně, ale pro pochopení to absolutně postačilo. Chápavě jsem mu to odkývala a neubránila jsem se nutkání ohlédnout se přes rameno, abych zkontrolovala Jareda, který se od toho mobilu nebyl schopný odtrhnout. Ignorant jeden… „No, poslyš, Nerio, tohle je Santiago. Kamaráde, tohle je ta hodná, milá duše, která nám a našim rodinám poskytne šanci na lepší život a vezme si nás k sobě. Krásná Neria,“ ujal se představování Diego, jakmile uznal, že je ta vhodná chvíle a s úsměvem se obracel z jednoho na druhého. Santiago si mě bez ustání obezřetně prohlížel a oči mu u toho tak jiskřivě blýskaly, že jsem se na něj nemohla přestat dívat.

„Strašně moc mě těší, Nerio. Jsi ještě mnohem půvabnější, než jak mi tě Diego popisoval. Ale to není jeho chyba, protože to bude tím, že se tvá oslnivá krása pouhými slovy vyjádřit nedá,“ skládal mi velkolepé poklony, po kterých se mi nechtěně začervenala líčka. On to říkal s takovou samozřejmostí a neomylností, že na to nešlo jinak důvtipně reagovat a jenom se polichoceně culit. Diego se vedle Santiaga škodolibě škebil a němě artikuloval věhlasné sousloví stará škola. Santiago ke mně natáhl pravačku, aby si s tou mojí zdvořile potřásl.

„T-taky mě těší, Santiago,“ vysoukala jsem ze sebe stěží a dál jsem se na něj nesměle usmívala. Jeho stisk byl pevný, neochvějný, hřejivý a taky poněkud hrubý. S úlekem jsem se ho pustila, když mi svým palcem přejel po kůži na mém palci, což mělo být jakési imponující gesto. Bastante, hodně troufalá stará škola toto…

„Nemohl jsem se dočkat, až tě osobně poznám. V dnešní době se už takoví velkorysí lidé jako ty běžně nepotkávají. Je to od tebe opravdu odvážné a hlavně obdivuhodné, že si k sobě vezmeš prostě jenom tak dva cizí muže. Jsme ti za to samozřejmě nesmírně vděční a nebudeš litovat toho, že si nás k sobě nastěhuješ. Takhle to zní zatím jako prázdné sliby, ale my si tvojí pomoci neskutečně vážíme. Nevěřil jsem tomu, že bys řekla ano na ten nápad, abych jel taky, ale když Diego přišel s tím, že jsi na to kývla, tak jsem byl skutečně ohromený,“ zpovídal se mi ze svých dojmů naprosto nepokrytě, čímž mě uváděl do rozpaků čím dál silněji. Nepřestával mě hypnotizovat svýma rentgenovýma očima, kterýma se mi nezvratně vrýval pod kůži. Ten tedy umí zaujmout…

„A já už jsem z těch všech lichotek jaksi ochromená, takže… Navrhuju, že byste se měli nechat odbavit, ať něco nezmeškáte. Přišli jste vážně na čas, ale už jste tady, tak se nezdržujte,“ vybídla jsem je, aby tu se mnou planě netlachali a pak něco neprošvihli. V první řadě jsem si přála zbavit se toho Santiaga a jeho hypnotickému pohledu, který mě totálně vyváděl z míry. Diego to pouze tiše sledoval a nejspíš se mi v duchu posmíval. Jsem moc ráda, že se takhle dobře baví, ale já nějak nevím, která bije. Však jsem zvyklá přijímat komplimenty všech možných stylů od různých lidí, ale nějaký Santiago mě rozhodí? To bude dozajista kvůli té rozmíšce s Jaredem, protože jsem od té doby celkově prostě nesvá. U připomínky na něj jsem se neudržela a znovu jsem se zrakem nenápadně zatoulala k němu a zjistila jsem, že naši trojčlennou skupinku poněkud podezřívavě sleduje. No aspoň něco…! Alespoň nějaký zájem!

„Máš recht, Rio. Díky ti, že jsi nám to všechno zařídila. Jsi skvělá,“ chválil si Diego a bezmyšlenkovitě si mě strhl na svůj hrudník, aby mě uvěznil ve svém medvědím objetí. Se smíchem jsem mu ho opětovala a v duchu si říkala, jestli by bylo fajn, kdyby to Jared viděl anebo raději neviděl. Pravděpodobně to zadruhé…

„Přesně tak,“ přitakával pohotově Santiago a oslnivě se na mě usmíval. Jeho široký úsměv byl příšerně nakažlivý, takže i proti své vůli jsem se na něj zubila taky, zatímco jsem se pouštěla Diega a vzdalovala se od něj. Santiago vypadal, jako by se chtěl taky objímat, ale zaujala jsem takový postoj, který mu jasně napovídal, že si o tom může nechat leda tak zdát.

„Rádo se stalo. Hlavně aby se vám a vašim rodinám ta cesta do Ameriky vyplatila, jak všichni tři očekáváme. Bude to určitě dobrá zkušenost,“ vyřkla jsem svoje přání a na oba jsem se zadívala skrz naskrz nadějeplně. Hodně bych si vyčítala, kdybych je od jejich bezradných rodin odtrhla pro nic za nic.

„O tom nepochybuju,“ ujišťoval mě Santiago poklidně a dál se rozverně usmíval.

„Já taky. Tak pojď, kámo, ať nám ty věci nebudou muset posílat dodatečně,“ vyzval Diego svého kamaráda a dvakrát ho přitom poplácal po rameni, načež se s ním v závěsu vydal k oddělení odbavení zavazadel. A já jsem se naopak vydala směrem k našemu hloučku, ale to protože tamtudy byly toalety, které jsem mínila navštívit. Zdržela jsem se tam sotva necelých pět minut, a když jsem vyšla do chodbičky ústící do rozcestí mezi pány a dámy, číhal tam na mě netrpělivý Jared, který si neuroticky poklepával nohou o podlahu potaženou kobercem se zemitě oranžovou barvou. Zaraženě jsem se zastavila v pohybu a zadívala jsem se na něj s výrazem očekávajícím nějakou konfrontaci. Jakmile si povšiml, že jsem vyšla z toalet ven, ihned vyrazil blíž ke mně.

„O-ou,“ broukla jsem polohlasně a smířeně, poněvadž se schylujícímu konfliktu nevyhnu.

„Co to má, kruci, bejt, Nerio?! Kdo je ten druhej chlápek s Diegem? Já jen že za sebou táhne kufry taky, jako by se snad někam stěhoval,“ spustil na mě značně jízlivě a odsuzovačně na mě hleděl s obočím staženým až k řasám. Jeho neurvalost mě docela zaskočila, ale v rámci možností jsem se cítila klidná.  

„To je jeho nejlepší kamarád, který se ke mně stěhuje taky, protože je na tom jeho rodina úplně stejně zle jako ta Diegova. Nemohla jsem mu říct ne, a navíc mi to přišlo, že to takhle bude lepší,“ odvětila jsem mu bez nějakého výmluvného tónu, ale za to jsem na něj nepřetržitě upírala oči.

„A ty ses mi opět neobtěžovala ani náznakem zmínit, že si ze svýho domu hodláš udělat jakýsi azyl pro takový chudáky? Jestli jsi to udělala záměrně, abys mě naštvala, tak to se ti teda ukázkově povedlo!“ prskal kolem sebe jako vzteklý křeček a všemožně rozhazoval ruce, jak byl vzteky víceméně nepříčetný. Čelo měl plné svraštělých vrásek, jak se na mě odpudivě mračil a z přitažlivě tvarovaných rtů měl pouhou tenkou přímku.

„Myslela jsem, že když jsi říkal, že chceš pauzu, tak že to platí s čímkoliv.“ Nechápala jsem, co jsem udělala špatně tentokrát, protože ta závěrečná část našeho posledního rozhovoru přeci mluvila za vše. A pak že to jen ženský nevědí, co vlastně chtějí! U Jareda to rozhodně neplatí…

„To sis teda myslela špatně! Ty jsi snad vůbec neposlouchala, co jsem ti říkal, nebo co?!“ rozčiloval se nad mými chybnými úvahami, které já ovšem považovala za logické, a proto se mi nelíbilo, že se mnou právě takhle přísně jednal.

„Nemluv se mnou jako s nesvéprávnou, sí?! Jestli jsi tu pauzu doteď nebral se vším všudy, tak odteď už teda je! Budou u mě dočasně bydlet oba dva, to je moje definitivní rozhodnutí. Až a jestli se s tím vším nějak smíříš, pak se mi klidně ozvi,“ nemazlila jsem se s ním ani v nejmenším, jelikož jsem byla stále podrážděná sama se sebou a tím, že jsem tenhle problém zavinila já sama. Paradoxně jsem si to opět vybíjela na Jaredovi, který byl v podstatě plně v právu. No tak nic…

„Víc mi k tomu neřekneš?“ žasl nade mnou nechápavě a najednou měl obočí snad až u kořínků vlasů.

„Vždyť sám dobře víš, že ten problém není o tom, kdo u mě bude nebo nebude bydlet,“ osvěžila jsem mu paměť domlouvavě a slabě jsem si povzdechla.

„No to je sice pravda, ale to stejně nic nezlehčuje, ani neomlouvá,“ uzemnil mě nevybíravě a kriticky nade mnou vrtěl hlavou.

„Fajn, chápu. Dal jsi mi dost jasně najevo, že jsem to pokazila. Už stačilo, jo? Já si to moc dobře uvědomuju! A proto opravdu doufám, že se mi potom ozveš, až budeme doma, protože ti to chci vážně všechno vynahradit a chci to napravit,“ podělila jsem se s ním o svoje nedychtivější tužby, které se mi zakořenily v mysli, v srdci i duši. Bezmezně jsem po tom toužila celičkou svojí podstatou.

„Fakticky? Zatím to totiž vypadá, že se spíš snažíš o opak,“ znevažoval mě i s mými výroky a jeho hlas zněl nanejvýš útočně. Napadlo mě, že si na mně taky pouze vybíjí svoji zlost a možná i frustraci, za kterou mohlo to vzájemné odloučení, kterým jsem trpěla přesně jako on, ale nejspíš šlo zejména o nepochopení mých rozhodnutí. Naše srdce po sobě ale přesto stále prahla, avšak rozum nám oběma kázal něco jiného. Věčný a nepochopitelný rozpol…  

„Jayi, tohle vůbec nikam nevede… Užij si let a snad v L.A. na viděnou,“ vzdala jsem sama od sebe tuhle naši slovní přestřelku, což mi nebylo úplně podobné, jenže já na tohle dohadování neměla ani špetku síly, takže jsem se nachystala k odchodu. Jared mi ale provokativně vstoupil do cesty a zatarasil mi ji svým urostlým tělem, přičemž na mě zeshora poněkud výhružně zíral. I tak bych se k němu chtěla zoufale moc přitisknout…

„Proč mi to vlastně děláš, Nerio?“ zeptal se mě kupodivu naprosto ztraceně a v jeho očích jsem zahlédla stín žalostného utrpení. Najednou úplně zjihnul a těma prozřivýma očima ke mně vysílal prosebné signály. Okamžitě se mi ho zželelo, až mi z toho v krku vyskočil neprostupný knedlík, přes nějž se mi ztěžka polykalo. 

„J-já nevím… Možná proto, že jsme to prostě pořád ty a já,“ poskytla jsem mu rozpačitě asi to nejbanálnější vysvětlení, jaké jsem mohla, a se sklopenou hlavou jsem ho obešla, abych mohla odejít. V zádech jsem neutišitelně cítila jeho soustředěný pohled, se kterým mě zadumaně vyprovodil až ke dveřím. Kruci, tahle jeho otázka mi dneska nedá spát. Stejně jako ta moje odpověď... 

 Přesně tak! Protože ti dva jsou ti dva :D :) Příští kapitola bude asi dost zásadní pro vývoj třetí řady téhle série, takže tu tedy rozhodně nepropásněte. :D 

Všem strašně moc děkuju! :3 :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 41. kapitola: