OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 40. kapitola



Lost of the Love - 40. kapitola Neria se Jaredovi vyzpovídá ze všech svých nejhlubších tajemství, a toho se to naopak opravdu hluboce dotkne. Dokáže se přes to přenést ve jménu jejich osudové lásky? Přeji příjemné počteníčko, Vaše marSabienna

NERIA

„No tak spusť. Když seš tak celá žhavá do tý upřímnosti. Nemůžu se dočkat, jak šikovně se vykroutíš z tohohle,“ ponoukal mě Jared uštěpačně, jakmile se vzpamatoval z toho udivení, jelikož jsem souhlasila s tím, že mu pravdivě vysvětlím svoje nejniternější pohnutky ohledně bojkotování veškerých jeho úpěnlivých snah o naše opětovné sblížení. Mínila jsem svoje zařeknutí do puntíku dodržet a se vším se mu svěřit. Do posledního detailu. Aby stoprocentně pochopil, proč a kvůli čemu jsem tu další šanci pro nás dva odmítala.

„Dios mío, deja de hacer eso! Já chápu, že jsi na mě naštvaný. A taky chápu, proč ignoruješ všechny moje pokusy ti to vysvětlit, ale ty jízlivosti si můžeš, laskavě, nechat! Ať už si myslíš cokoliv o tom mém rozhodnutí, co se týče Diega, tak mi věř, že moje důvody byly doopravdy čestné! Nemyslela jsem z toho vůči tobě nic špatně a už vůbec jsem tě tím nechtěla nijak ranit, to ti přísahám. Jen jsem to asi prostě nedomyslela… Neuvědomila jsem, jaké následky by to mohlo mít, když jsem mu to navrhla. Jak by ses kvůli tomu mohl cítit. A mrzí mě to, ano? Ale vážně není fér, že se ke mně chováš takhle! Obviňuješ mě a zpochybňuješ. Mám z toho pocit, že… no, jako bys mi nevěřil. Nechce se mi na to myslet, natož to říkat nahlas, ale proč by ses kvůli tomu jinak takhle vztekal?! Jenže… po tom všem, co se mezi námi stalo? Tak to být prostě nemůže,“ vychrlila jsem ze sebe rozpačitě skoro na jeden nádech a zmateně jsem se na něj dívala. Tak nějak jsem se nemohla dovtípit k tomu správnému podnětu, který by u něj vyvolal tohle nepochopitelné chování. Vždyť jsem se pouze snažila někomu pomoct, tak za co si zasloužím tohle osočování a znevažování?! On by na mém místě udělal zaručeně to samé! Jared je stejný humanista a pacifista jako já, takže proč to v Diegově případě odmítá pochopit, i přes to mé nezpochybnitelné vysvětlení? Por qué?!

„A taky že není. Nejde o to, že bych nevěřil tobě, Nerio. Já nevěřím jemu, a mám k tomu naprosto logický důvody, který ty budeš odmítat stejně jako já, že si nedomyslela ty následky. Na to se navzájem známe až příliš dobře. Ale neodbíhej od tématu, jasný? Jde ti to moc dobře, ale já chci slyšet… Chci slyšet proč,“ nebral si dál žádné servítky, ale každopádně jeho hlas byl daleko přívětivější a jemnější. Zajisté si vzal moje oprávněné stížnosti k srdci a v tichosti uznal, že v tom mám dost možná pravdu. Já se totiž ze všeho nejvíc nechtěla hádat. Nechci zbytečně kazit tu sladkou atmosféru našeho malého, soukromého a zázračného vesmíru. Tohle nedorozumění rozhodně nestojí za ohrožení naší opojné pohádky. Alespoň z mého pohledu ne…

„Ale no tak. Když nevytáhneš náš věkový rozdíl, tak je to pro změnu rozdíl mezi pohlavími! To si taky příště nech pro sebe, entiendes?“ sykla jsem uraženě, protože mě tyhle jeho otřepaný argumenty strašlivě vytáčely. S každou další hádkou víc a víc. Protože jsme si čím dál blíž, čím dál víc si spolu vnitřně rozumíme, ale on se těchhle naprosto irelevantních faktů přesto nevzdá, No a když se mu to hodí, tak je na mě vytáhne!

„Jak chceš, ale tím ty rozdíly stejně nikam nezmizí,“ zahlásil rezignovaně a stejnou měrou i posměšně.

„No tak ať si tam klidně jsou, ale pořád mi je předhazovat teda nemusíš! A víš proč?! Protože je to to poslední, co mě zajímá! Mezi námi to o nějakých hloupých rozdílech přece nikdy nebylo!“ prskala jsem kolem sebe jako vzteklá kočka, poněvadž mě Jared svým dětinským postojem příšerně rozčiloval. Dávala jsem to najevo i tím, že jsem ho svýma očima, schovanýma pod zachmuřeným obočím, probodávala skrz na skrz. Rty jsem k sobě pevně tiskla do příkré linky a můj hrudník se zběsile nadzdvihával, jak jsem byla nefalšovaně rozrušená. No jo, nikdo mě jaktěživ nedokázal tak velkolepě nakrknout jako právě Jared. 

„A o čem teda? Protože o důvěře to evidentně taky nebylo,“ pronesl hořce a zejména uvědoměle, aby mi neochvějně naznačil, že zatraceně dobře ví, o čem to mluví. Že to nejsou pouze nějaké plané řečičky, které ze sebe bezmyšlenkovitě vypravil v záchvatu hněvu. Sice se mi vyloženě protivilo, že mluvil v minulém čase, ale zapadalo to do kontextu. Ten minulý čas nepříslušel našemu současnému vztahu, což mě částečně uklidňovalo. Nicméně ten jeho přesně mířený, jedovatý šíp mě zasáhl rovnou do srdce. Vážně to zabolelo. Ucítila jsem skutečnou fyzickou bolest skoro uprostřed hrudi, a to mě dočista paralyzovalo. Trefil se naprosto dokonale. Přímo do středu terče. A zatraceně dobře si toho byl vědom. Nakonec na to sám přišel…

Zalapala jsem bezděčně po dechu, kterého jsem měla najednou značný nedostatek. Poraněné srdce se mi rozbušilo jako splašené a již podruhé během naší rozporuplné debaty jsem musela odolávat náporu štiplavých slz. Tentokrát se mi je ovšem nedařilo zlikvidovat tak nenápadně a úspěšně jako předtím. A Jaredovi to pochopitelně neušlo, stejně jako předtím. Moje slzy ho dovedly pokaždé znejistět, a teď tomu nebylo jinak. Proto uhnul svým neústupným, odměřeným zrakem pryč ode mě, aby nemusel tomu bolavému výhledu čelit naplno.

„Máš pravdu. Naprostou pravdu,“ vydechla jsem pokorně a i já jsem svůj pohled uvrtala kamsi mimo Jaredovu nekompromisní tvář, která ovšem postupně jihla. Stejnak jsem se očnímu kontaktu s ním nevyhnula, zatímco jsem urputně dumala nad tím, jak ze sebe srozumitelně vyplavím všechny ty svoje dávno zakořeněné myšlenky, protože se mi v hlavě nezastavitelně všechny mísily, jak chtěly po té proklatě dlouhé době konečně vypustit ven, takže mi bylo totálně jedno, jestli před ním slzím sebevíc. „Jenomže to nebylo o důvěře v náš vztah nebo snad v tebe. Vždyť víš, že jsem ti vždycky říkala, že v tebe věřím. To pořád platí! Věděla jsem, že ty v nás dva bezmezně věříš a o tom jsem nikdy nepochybovala… Ale o sobě ano. Proto jsem z toho pak při první příležitosti raději vycouvala. Proto jsem nám dvěma odmítala dát druhou šanci. Nechtěla jsem riskovat další fiasko, které by nám dvěma znovu ublížilo,“ svěřila jsem se mu úlevně se svými nejskrytějšími a nejtajnějšími pocity, které mě tížily šíleně dlouho. Z mých beder okamžitě spadla obrovská váha několikatunových kamenů, kteréž se na mě navršily během těch pár měsíců.

Teprve po doznění posledních slabik v téhle k prasknutí napjaté atmosféře, jsem se znovu odvážila o oční kontakt s ním, což bylo jednoduché, jelikož on mě při tom mém proslovu doslova rentgenoval očima. Důsledně pozoroval každý můj mimický pohyb, který by mu mohl taky mnohé napovědět. Nemohl mu ovšem říct nic víc, než že to myslím naprosto otevřeně a vážně. Na závěr jsem bezradně pokrčila rameny, jako gesto mé tehdejší bezradnosti. Sklíčeně jsem se na něj dívala s očekáváním nějaké reakce, ale ta stále nepřicházela. Jared na mě akorát zamyšleně zíral a nejspíš se to snažil zpracovat a k té reakci se teprve nějak postupně dobrat. Pak ale udělal pár kroků zpět a laxně se posadil na okraj postele. Zjevně ke vstřebání těch přímočarých informací potřeboval víc času. Odrovnaly ho podstatně víc, než by mě vůbec nepadlo. Ta pravda pro něj byla mnohem fatálnější, než například pro mě to uvědomění, že mu došlo, co mě tehdy drželo zpět. Ale kruci! Právě proto, že to bylo tehdy! Teď se mají věci radikálně jinak!

„Ale to bylo předtím, sí? Kvůli tomu, co se stalo tam v té chatě, už nepochybuju naprosto o ničem. O ničem ohledně našeho vztahu. Ale… co ty?“ připomněla jsem mu důrazně, aby to nijak neznevažoval. On se dokonce neopovážil se ani nijak opovržlivě zatvářit, což bylo pouze v jeho zájmu. Kdyby napadl i tenhle můj výrok, tak to bych ho nejspíš potom já napadla taky. Jenomže ne verbálně, nýbrž fyzicky. Fakt bych se totiž neudržela. Naštěstí ale nebyl natolik rozhořčený, že by se k tomu rozhoupal.

„P-počkej… A proč jsi předtím o nás dvou pochybovala? Hádám, že to nebylo tím, protože jsme se spolu dali dohromady tou nevěrou, že ne?“ snažil se zorientovat v těch všech mých vymlouvavých výmyslů a polopravd, které jsem mu kdy nabulíkovala. Někdy se v tom ztrácím já sama, natož potom chudák on…

„Ne, tím to vážně nebylo. Důvod mojí nedůvěry je úplně jiný. Vlastně za to může někdo úplně jiný... Pamatuješ na Rodriga, moji první lásku? U něj jsem věřila, že k sobě patříme a pak jsem zjistila, že mě podvádí. Asi… asi to ve mně zanechalo mnohem hlubší rány, než jsem si myslela. Netušila jsem, jak moc hluboké, protože jsem po něm nezažila žádný opravdu vážný vztah. To až potom s tebou. Díky tobě jsem zjistila, jak moc moji důvěru narušil, že jsem ji nemohla vložit ani do našeho vztahu, a to jsem ho vnímala jako ten nejslibnější a nejsmysluplnější. Věděla jsem, že jestli chci s někým být do konce svého života, tak to jedině s tebou. Že jedině s tebou bych mohla dosáhnout maximálního štěstí a jedině tobě bych se dokázala odevzdat. A přesně to se nakonec stalo… Sice nepředvídatelně, ale stalo se to. Už na ničem z naší minulosti nezáleží, protože naše budoucnost je jistá a jasná asi tak jako, že zítra bude nový den,“ zpovídala jsem mu rozvážně a souvisle, aby mě co nejlépe pochopil. Kupodivu jsem se ani nijak zvlášť nezadrhávala, ani jsem nekoktala, ale za to jsem zrakem neustále létala všemožně po chudém interiéru místnosti a taky jsem horečně rozhazovala rukama kolem sebe, že bych komukoli v bezprostřední blízkosti byla určitě nebezpečná. Moje přehnaná gestikulace vypovídala pouze o tom, jak bylo pro mě bylo aktuální téma důležité a jak moc mi na tom záleželo.

„Moment, Rio. Přestávám tomu všemu nějak rozumět… Říkala si, že jsi nevěřila sama v sebe, ale… tahle povídačka o Rodrigovi je spíš o tom, že kvůli němu nevěříš chlapům, čemuž bych se vlastně vůbec nedivil. Dávalo by to smysl a hodně by to vysvětlovalo,“ okomentoval nechápavě moje ohleduplné ospravedlňování svých nedávných prohřešků a jeho obočí se tak všelijak podivně vlnilo, jak si to v hlavě bezvýsledně srovnával.

„Je to sice jím, ale za tohle on nemůže. Ta chyba byla pouze ve mně. Nevěřila jsem sama v sebe a v to, že dokážu dát do našeho vztahu vše. Vrátit do něj to samé, co bys do něj vkládal i ty. Dát ti všechno, co by sis zasloužil. Nevěřila jsem tomu, že bych se ti dokázala… no, celá odevzdat, chápeš? O tomhle všem to bylo,“ objasnila jsem mu ty nejasnosti, které ho i přes moje obšírné rozprávění atakovaly. Jak by taky ne, však i mně nějaký ten čas trvalo, než jsem se ve svých vlastních chaotických pocitech a myšlenkách vyznala. Pár lidí mi k tomu navíc muselo i dopomoct, jako Anastasie a Diego. Taky k tomu bylo potřeba několik vyhrocených situací, abych konečně definitivně prozřela. Záměrně jsem se bránila onomu zásadnímu procitnutí, jelikož to by pro moji zdravě prosperující psychiku mohlo být příliš destruktivní. To zaslepení ale jednou muselo skončit, a díkybohu za to! Jinak bychom nebyli teď tady…

„Teďka nerozumím tomu, proč ses mi s tímhle vším nesvěřila už předtím a místo toho sis vymýšlela všechny ty pitomosti kolem?“ pozastavil se nad mojí častou nepodmíněnou roztržitostí, kterou jsem někdy maskovala za svoji bláznivou spontánnost. Ústa se mu u toho nepřirozeně zkroutila, jak mi nevědomky neverbálně demonstroval svoje nepochopení.

„No lo sé… Na tohle žádné vysvětlení nemám. Před naším rozchodem jsem o tom neměla ani ponětí. A po rozchodu zas nepřipadalo v úvahu, že bych se ti s tím svěřila. Neuměli jsme spolu normálně mluvit, natož potom probírat takovéhle důvěrnosti. Dost možná jsem se jenom styděla přiznat, že mám problém někomu věřit. Chápeš, s něčím takhle… základním.. A navíc tobě. Jsi totiž ten nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Fakt nevím, až takhle jsem se nad tím vším nezamyslela… Víš, kdybych dala na tebe a znovu to s námi dvěma zkusila, a potom z toho znovu nějak vycouvala. Nechtěla jsem tě zklamat. Ty bys přišel na to, že je něco špatně na mé straně, a to bych si neodpustila. Nejvíc jsem se ale bála toho, že bych pak o tebe přišla úplně. Nejen, že bych tě zklamala, ale že bys mě za to třeba i nenáviděl. Pomyšlení na tohle mě strašně děsilo. A víš, jak jsi říkal, že tě už nemůžu ničím zklamat, když jsem ti řekla, že tě miluju? To bylo něco jako znamení, že ti nemám říkat ten opravdový důvod toho, proč s tebou nechci být,“ vyprávěla jsem pořád tak sáhodlouze na ty jeho poměrně stručné dotazy, které ve mně ovšem vyvolávaly dojem, že jim patří opravdu adekvátní odpověď. Jared po čas mých neúnavných proslovů bystře naslouchal a postupně zpracovával ta nová, bohatá data, jimiž jsem vytrvale zahrnovala jeho abnormálně výjimečný mozek, aby je bezchybně zařadil na ta správná, chybějící místa.

„A co měla znamenat ta tvoje debilní nabídka na přátelství s výhodami?“ poskytl mi další námět k obsáhlému výkladu, přičemž se nemazlil s výběrem vhodných výraziv. Nicméně měl můj plný souhlas…

„Já vím, hloupý nápad, ale… Na druhou stranu to byl asi jediný způsob, jak s tebou být, a přitom si udržet nějaký odstup. Rozumíš tomu, nijak se nepouštět do těch všech věcí kolem důvěry a tak. Jakmile jsem ze sebe dostala, že tě miluju, tak jsem si nějak nedovedla představit, že bych byla bez tebe. Ale nechtěla jsem nic riskovat, takže mě napadla tahle blbost,“ odůvodnila jsem mu tenhle úlet, poněvadž Jared zaručeně znal můj radikální názor na takové a jim podobné typy vztahů. Být jím, tak mě asi docela znervózní, když bych najednou takhle diametrálně změnila svoje hledisko, a přijala něco, co jsem dosud tak tvrdošíjně odsuzovala.

„Teď už to chápu,“ zhodnotil věcně a několikrát zpomaleně zakýval hlavou. Pokojem zavládlo chvilku nehlučné ticho, abychom si oba dva odpočali od téhle značně náročné debaty. Vydržela jsem to sotva pár sekund, jelikož jsem ještě zdaleka neskončila. Moje svědomí se potýkalo s poslední nevyřčenou pravdou, kterou jsem si nemínila nechat pro sebe. Ráda bych naše lepší zítřky začala s dokonale čistým štítem.

„Tohle není všechno, co ti chci říct. Ještě něco bys měl vědět,“ pustila jsem se do finální fáze mé zpovědi, a než jsem pokračovala dál, odhodlaně jsem se zhluboka nadechla. Nedala se označit jako ta nejsložitější, ačkoliv se mi z ní chtělo vypovídat se co nejméně. Vytušila jsem, že se mu totiž nebude příliš zamlouvat.

„To není všechno? Já jen, že už tohle byla docela síla a nejsem si jistý, jestli toho víc zvládnu…“ stěžoval si nespokojeně a protřel si prsty svraštělé čelo, které mu, doufám, po tomhle komplikovaném rozhovoru nezůstane. Jared se tvářil jednoznačně nepřístupně, a ukazoval mi to i tím, že si zkřížil ruce na prsou. Já jsem si naopak neradostně povzdechla a třemi táhlými kroky jsem překročila k malému stolečku, abych se posadila na židli. Dělilo nás od sebe asi dva a půl metru a viditelně nám ta neosobní vzdálenost momentálně opravdu vyhovovala. I když co by nám dost pravděpodobně prospělo, tak to by byl právě nějaký důvěrný kontakt.

„Nás se to už netýká. Věci se změnily, však víš. Ale… před návratem do Los Angeles jsem plánovala strávit ještě nějaký čas ve Španělsku. Rozloučit se s rodinou a tak. Popravdě… Jak jsme mluvili o tom, že chci uzavřít jednu kapitolu svého života a nechat ji v minulosti, abych mohla začít novou. Jenže abych tu minulost nechala být… Chtěla jsem se proto vidět s Rodrigem a vyřídit si s ním to, co mi provedl. Myslela jsem si, že by mi to mohlo třeba pomoct se přes to konečně přenést a že by se pak ty moje potíže s důvěrou nějak spravily. Neviděla jsem se s ním od toho momentu, co jsem se dozvěděla, že mi zahýbal. Je fakt, že jsem si s ním tenkrát nebrala vůbec žádné servítky, ale hodně moc toho ve mně potom zůstalo a neměla jsem tu příležitost to ze sebe dostat. Za ta léta to ze mě pochopitelně částečně vyprchalo, ale beztak bych mu k tomu měla pořád co říct, což jsem chtěla udělat. Před tímhle vším. Na ničem z tohohle ale už nezáleží. Na ničem,“ obeznámila jsem ho se svými nedávnými spásnými úmysly, s takovým vynuceným tónem hlasu, který mu samozřejmě neušel. O tomhle se mi fakticky těžko mluvilo, a ještě podstatně hůř, když si mě během mého monologu prohlížel s takovým podezřívavým pohledem, v němž jsem postřehla jakési zlověstné jiskřičky, u kterých je jen otázkou času, než se rozšíří do spalujícího ohně. Nesporně se mu to nelíbilo, což mi dá dozajista okázale znát.

„Takže… tímhle mi chceš jako říct, že zatímco jsi mi tolik zapáleně slibovala, že všechno to svinstvo z minulosti definitivně uzavřeš, tak jsi přitom plánovala cestu do Evropy, aby ses v tý minulosti hrabala klidně dál?! Takže jsi mi v podstatě lhala přímo do očí! Vědomě si ze mě dělala totálního debila, Nerio! No do prdele… Co to má, kurva, jako bejt?!“ vyjel po mně rozzuřeně s plamenným projevem, když ho ten nenadálý hněv dočista pohltil. Prudce vyskočil na nohy a několika ráznými kroky si to namířil mým směrem, než zničehonic zahnul na stranu a ušel pár kroků doprava, kde se zastavil s vyjeveným výrazem v obličeji, se kterým netrpělivě čekal na nějakou moji odpověď. On mě ale totálně odzbrojil tím svým svérázným obviněním a hlavně tím běsnivým vyražením vůči mně, což mě vlastně poněkud vyděsilo. Co na tom ovšem bylo úplně nejhorší? Neměla jsem mu na to absolutně co namítnout. Na svoji obranu jsem neměla vůbec nic. Teda, něco bych si určitě našla, ale v tomhle špatném světle by to jistě vyšlo vniveč a spíš by mi to ještě uškodilo. Jared si to totiž do puntíku přebral správně, a to se nijak zlehčit nedalo.

„Přísahám, že jsem ti to chtěla říct, Jarede. Až by nastala ta vhodná chvíle, tak…“

„Hovno vhodná chvíle! Až by se to tobě hodilo, ne?! Takže nejspíš na poslední chvíli, abych neměl šanci ti to rozmluvit, co? Stejně jako s Diegem, že? Ty jsi tak nechutně vypočítavá, Nerio, to je neskutečný!“ skočil mi do řeči hlasitě ve výbuchu zloby, která se na něm docela podepsala. Zdál se mi jakoby nepříčetný, k čemuž jsem ho dohnala já svojí vlastní lehkomyslností. „Proč mi říkáš, že mě miluješ a podobný žvásty, když se ke mně přitom chováš takhle? Co to s tebou, kruci, je?! Takovouhle tě vážně neznám… Je teda něco pravda z toho, co jsi mi říkala?! Já už fakticky nevím, co si o tom mám myslet. Čemu z toho mám věřit?!“ pokračoval v tom závalu řečnických otázek s konsternovaným tónem a marně skrývanou zoufalostí vepsanou do rysů jeho překvapené tváře. Al fierno, to jsem zas pro jednou něco kolosálně pokašlala…

„Perdonáme! No lo sé… Nevím, co se to se mnou děje! Něco je se mnou asi špatně, nebo já nevím! Promiň mi to, por favor! Omlouvám se ti za všechno, Jayi. Vážně mě to hrozně moc mrzí, tomu věřit můžeš,“ škemrala jsem o jeho odpuštění, zdrcená všemi výčitkami, jimiž mě Jared znechuceně zahrnul. I já jsem se postavila na nohy a odvážně jsem se k němu přiblížila, ale k doteku jsem se neosmělila. Alespoň jsem ho donutila se zastavit a zadívat se mi do mých skleněných očí, jelikož se o mě znovu pokoušely slzy.  Pro změnu ne slzy ublížení nebo dotčení, ale slzy provinění. Zarazila jsem své chtivé ruce včas, protože měly jisté nutkání se k němu natáhnout a dotknout se ho, jenže on na mě seshora hleděl takovým odsuzovačným, příkrým pohledem, který se mi zavrtával snad až do morku kostí a po zádech mi z něj běhal mráz. Ten chladný stín v jeho nebesky modravých duhovkách byl děsivě odlišný od toho, co jsem v nich spatřila při tom zlomovém okamžiku, tam v chatě. Ta změna byla příliš markantní. A taky bolavá. Navíc k ní stačilo tak málo…

„Co kdybys na všechno z toho, co jsem ti řekla, zapomněl? Stejně na ničem z toho už nezáleží. Je to pryč, sí? Dnešním dnem to všechno zmizelo pryč. Tomuhle taky můžeš věřit, hm? Chci být s tebou, Jarede! O to jediné mi jde. Chci žít svůj život po tvém boku a to všechno štěstí sdílet s tebou. Protože šťastná můžu být jenom s tebou. Jsi moje spřízněná duše a já zas tvoje, to cítíme oba stejně, ne? Tyhle všechny podružnosti jsem ti řekla proto, jelikož jsem chtěla náš společný život začít s čistým štítem a ne to všechno pokazit. Což jsem zřejmě udělala… Občas svoje činy nepromyslím a jednám tak, že tím druhé raním. To o mně ale víš přeci dobře, Jayi. Ale nevěděla jsem, že ti bude tolik vadit pomoc Diegovi nebo vyrovnání se s Rodrigem…“

„Hele, neopovažuj se to otáčet proti mně, jasný?! Neházej to na mě, Rio! Tohle sis zavinila jenom ty sama! Nejsi přece tak pitomá, abys nevěděla, co děláš! Sama sis mě otočila proti sobě, protože ses rozhodovala zase sama za sebe, i když jsi neměla. O tom přece vztah taky je! … Není tohle tvoje další taktika, jak mě od sebe odehnat, že ne? Každopádně tahle jako jediná fakticky zabírá…“ skočil mi znovu neurvale do řeči a vysílal ke mně každou svou mikrobuňkou jakési varovně zastrašující signály. Naopak přitom ode mě ustoupil o tři kroky vzad, aby mě neměl nadosah, poněvadž ta vzájemná těsná blízkost nám dvěma otupovala veškeré smysly, takže by značně ovlivnila charakter téhle rozmíšky. I dál od něj jsem cítila, jak na mě celým svým já pouští hrůzu a jak mu z očí šlehají blesky, které se do mě zabodávají jako ostré hroty jehel. A ta jeho krutá slova se do mě štiplavě zařezávala jako čerstvě nabroušené ostří nože. Moje přeplněné slzné kanálky to již nevydržely a přetekly přes okraj. Zpod víček mi vyklouzly dvě slzy. Každá na jednu stranu tváře. Zničehonic mnou projela nová vlna energie, která mě nabyla vůlí a chutí se jeho odsouzení nějak ostentativně vzepřít. Naše hádka nabírala čím dál zlověstnějšího spádu, ale přesto jsem se hodlala bránit.

„No možná, že tak pitomá vážně jsem! Holt mi občas něco nedochází! Protože já nejsem žádná vystudovaná psycholožka nebo socioložka, abych neustále přemýšlela nad tím, co si o mých činech budou myslet ostatní! Nejsem ani žádný jasnovidec, abych předvídala, co si ostatní budou myslet. Na tohle kupodivu fakt nestačím. Kdybych měla pořád brát ohledy na ostatní, tak potom žádná svá rozhodnutí neudělám… Fakt mě mrzí, že se tě to takhle dotklo, ale slibuju ti, že za tím žádné špatné záměry nestály! Chtěla jsem jen pomoct… kamarádovi a sobě. Bueno, podělala jsem to, že jsem se před tebou nezmínila, protože… Už to chápu, sabes? Teď už to vím a poučím se z toho, okay? Nebuď na mě takový přísný, prosím. Prostě nemám tolik zkušeností jako ty, které po mně očividně vyžaduješ…“ mlela jsem pantem ostošest, abych neopomněla nic z toho, co podle mě stálo za vyřčení. Oproti téměř nemluvnému Jaredovi jsem toho měla opravdu velké množství k vyslovení a docela mě deptalo, že on to vše přecházel pouze ve vší stručnosti.

„Tady to máš, Nerio! Tohle jsou přesně ty rozdíly, o kterých jsem mluvil. Sakra, však jsi skoro o polovinu mladší než já, a to se přece musí nějak projevit,“ odsekl mi rozmrzele, avšak že to prohlásil vyloženě v takovým triumfálním zvolání. Strašně mě tím vytočil, protože dokonale ignoroval celou moji submisivní řeč, včetně těch tklivých omluv a závazných příslibů. Jeho to nejspíš nezajímalo. On si ve svém několika dimenzovém mozku vlezl do té pomyslné duté ulity, ve které vnímal pouze to, co sám uznal za vhodné. Na můj vkus toho bylo v téhle deprimující situaci proklatě málo…

„Takže co? Vzdáš to se mnou, protože jsem zatím neprošla tolika zkouškami a rozhodnutími, kde bych získala dost zkušeností? Necháš mě, protože jsem udělala pár chyb, které jsem si ani neuvědomila a za které jsem se nespočetněkrát omluvila? Al fierno, co to děláš, Jarede?“ pokládala jsem mu jeden zarmoucený dotaz za druhým, protože mě skutečně ubližovalo něco takového vyslovovat nahlas, ačkoliv v každé mé slabice šlo zaslechnout decentní výčitku. Přitom se mi po tvářích skutálela další dvojice slaných kapiček. Nestála jsem o to, abych vypadala jako nějaká přecitlivělá chudinka, ale nedovedla jsem se ovládat. Pomyšlení na to, že bych o něj zase přišla, mě prostě naplňovalo stravujícím žalem. Oba dva nás to taky pořádně vystrašilo.  

„A co děláš ty, Nerio? O nějakým rozchodu nepadlo ani slovo, tak… o tom už nemluv,“ přikázal mi neústupně a se starostlivou vráskou mezi obočím, načež opět zrušil tu nepatrnou dálku mezi námi, aby mohl podlehnout tomu pokušení se mě dotknout a vrátit mezi nás zase tu útěšnou intimitu. Já jsem na něj intenzivně upírala svůj skelný zrak plný nejapných otazníků a rozechvěle jsem sečkávala, k čemu se dál odváží. „Ani v žertu už o tom nemluv, ano?“ zdůraznil naléhavě a z obou lící mi setřel ty mokré cestičky. Takovým lehoučkým pohybem, který jsem na kůži cítila jako dotek motýlích křídel. Ten dotek mi působil velkou úlevu a potěšení, a tak jsem se do jeho něžných dlaní opatrně s potutelným úsměvem opřela.

„Tak proč jsi na mě tak hrozně naštvaný? Není to snad nějaká tvoje strategie, jak mě od sebe odehnat? Nevyděsilo tě to, co se mezi námi dnes stalo a ty nevíš, co s tím? Nebo jsou ty rozdíly pro tebe tak moc nepřekonatelné, jako pro mě neschopnost věřit? Co se děje, Jarede?“ starala jsem se, jakmile jsem se probrala, když spustil dlaně z mé tváře. To jsem pohotově vyřešila tím, že jsem mu položila ruku na rameno, přes které jsem ho na náznak své péče párkrát pohladila. Přímým pohledem do očí jsem ho povzbuzovala, aby se mi svěřil s tím, čím se momentálně trápí a co ho ponouká si na mně takhle hrubě vylívat zlost. Jared se na pár vteřin nepřítomně zahleděl kamsi za moji osobu, jak si asi rozmýšlel, jestli si ten svůj vnitřní stresující faktor má nechat pro sebe nebo ne. Během toho zádumčivého procesu si stihl promnout nakrabacené čelo a přejet si přes bradu tím stylem, jako by tam měl vousy, které měl ovšem zodpovědně oholené. Není nic horšího než příšerně škrábající, rašící vousy. Pak jen vydal takový neidentifikovatelný zvuk, který mi napověděl, že se o to břímě se mnou naštěstí chystá podělit.

„Děje se to, že… Myslel jsem si, že když mezi náma v tý chatě proběhlo… Kruci, nevím, co to bylo, ale kompletně to předefinovalo celý můj dosavadní svět. Můj vztah s tebou. Měl jsem za to, že my dva jsme se stali jedním a pak jsem se od tebe dozvěděl tohle všechno. Docela to otřáslo tím mým novým světem, kterýmu jsem díky tobě v podstatě okamžitě propadl. To spojení mezi náma, to zvláštní pouto… úplně mě to pohltilo. Tak strašně moc tě miluju a tak moc mi na tobě záleží. Znamenáš pro mě naprosto všechno… Asi se kvůli tomu chovám takhle paranoidně, nevím. Mělo by to být přesně naopak, ne? Třeba jsem rozhozený i kvůli tomu hurikánu, fakt nevím. Sám jsem tohle nečekal, ale… Víš, co jsem zaručeně čekal? Že budu součástí všeho, co se tě bude jakkoliv týkat, stejně tak naopak, ale tys mě potom postavila takhle mimo hru. To bylo docela krutý prozření, nemyslíš? Proto mě to nutí najednou o všem pochybovat. Najednou mám kvůli tomu paradoxně taky problémy s důvěrou…“ vysoukal ze sebe s rozpačitými odmlkami a s doopravdy žalostným podtónem, který mě zevnitř trhal na kusy. Teprve až s jeho doznáním jsem plně porozuměla tomu, jak jsem ho tím nenapravitelně ranila. Prohlédla jsem ty fatální škody, které jsem svými nedomyšlenými kroky napáchala. Poznala jsem ty nedosažitelné hranice, které jsem svojí neopatrností vymezila. Nezvratně jsem narušila jeho nový svět. Ten, který jsme vytvořili spolu. Podlomila jsem jeho zázračné základy, které jsme položili dnes, v onen zlomový okamžik. Mierde!!!

„Dios mío,… Tohle jsem vážně nechtěla, mi amor. Je mi to moc líto. Ale nemusíš o ničem vůbec pochybovat. Protože já tě bezpodmínečně miluju a v naši společnou budoucnost bezmezně věřím. Nenech ji zničit něčím, co naše jedinečné pouto ani v nejmenším neohrožuje,“ promlouvala jsem k němu plačtivě, zatímco jsem ho vzala za obě ruce, aby mě bral maximálně na vědomí. Pozorně jsem ho sledovala v rozmazaných obrysech, kvůli tomu dalšímu slzavému náporu a neochvějně jsem ho dlaněmi svírala a mnula ho jimi, protože jsem ho o tom hodlala zatvrzele přesvědčit.

„Mýlíš se, Nerio. Právě že ho ohrožuje úplně všechno,“ rozmlouval mi zcela nediskutabilně a díval se na mě absolutně bezmocně. Nejen pro můj teskný výraz, ale zejména pro jeho mylné smýšlení.

„En siero? Já mám dojem, že to ohrožení hledáš tam, kde naprosto žádné není. Za to můžou ty tvoje rozdíly! Kdyby ses nad ně konečně povznesl, tak bys o ničem z toho nepochyboval. Akorát ty ti brání uvěřit tomu, co se mezi námi skutečně děje a že nám dvěma naprosto nic nehrozí. Možná tak jedině – žili šťastně až do smrti,“ postěžovala jsem si na jeho nesmyslný, nepodložený úsudek, který ho viditelně neskutečně trýznil. I kdybych se přetrhla při snaze mu to jakkoliv vymluvit, on by si beztak zatvrzele vedl svou. Něco si vzal do hlavy a musí se s tím nějak srovnat sám. Ostatně to i já. Taky se budu muset rozdýchat, že jsem Jaredovi tolik ublížila a že jsem tím zavinila jeho pochyby a nedůvěru. Docela silný kalibr…

„Poslyš, nechme tohle na – pokračování příště, jo?“ navrhl mi v tom duchu slovních hříček a ve mně dočista hrklo. Normálně mě z toho polilo horko a krevní tlak se mi parádně zhoupnul, až se mi na mžik zatmělo před očima. Qué coño?!

„Jak to myslíš, Jayi? Říkal jsi přeci, že…“

„Ale ne, takhle ne. Jenom potřebuju tohle všechno v klidu zpracovat. Urovnat si to, co jsem se od tebe dozvěděl. To, co si myslím a co cítím. Nic víc. Bylo toho na mě fakticky moc… Bude lepší, když se sbalím a přespím někde jinde. Měli bychom si od sebe asi na chvíli odpočinout. Možná… Mohli bychom tohle nechat, až se vrátíme do Států, hm? Bylo toho vážně dost,“ uvedl na pravou míru svůj troufalý návrh, ze kterého mě málem trefilo. Jared na mě celkem vyjeveně zíral a dost často zorničkami sklouzával dolů k našemu propletenci rukou, aby mě nenápadně upozornil na to, že ho jimi vyloženě drtím.

„Seš si jistý, že to takhle chceš?“ nenamítala jsem vůči jeho únikovému stanovisku zhola nic, jelikož kdyby to neshledal za nezbytné, tak by k tomu jistě nepřistoupil. Ovšem to neznamenalo, že mě to nijak nezasáhlo. Popravdě to pro moje svědomí byla další nemilosrdná rána. A vskutku nebetyčné zadostiučinění.

„Neber to špatně, ale tvoje přítomnost by mi s ničím z toho, po čem tak toužím, nepomohla,“ odbyl mě jednou pouhou větou, kterou se ale perfektně ospravedlnil. Svolně jsem mu to odkývala a pustila jsem ho, abych ho nikterak nezdržovala. „Já se ti pak ozvu, až… až budu připravený,“ slíbil mi a vyčkával na nějakou mou odpovídající odpověď.

„Budu čekat,“ hlesla jsem smířeně a ustoupila jsem bokem, aby měl volnou cestu. Nebyl důvod ztrácet čas a otálet tu v trapném tichu. Když se rozhoupal a vyšel ke dveřím, nejprve se zastavil u mě. Mlčky se ke mně mírně sehnul, aby mě mohl na rozloučenou políbit na čelo. Zároveň s tím dlouhým, rozněžnělým polibkem mě i pohladil po délce mých vlasů.

„Lo siento,“ šeptla jsem kajícně a pak už jsem jen ztuhle sledovala Jareda, jak si bere svoje zavazadla a odchází z místnosti pryč, aniž by mi věnoval aspoň ještě jeden kradmý pohled. Jakmile se za ním dveře zaklaply, neudržela jsem v sobě ten nával emocí a dala jsem se do usedavého pláče. Dios mío, jak to že se to všechno tak zvrtlo? Tohle se mi teda vůbec nepovedlo...

 


Jay


 No, a takhle to je... :D Ale do konce jsou ještě tři kapitoly ve kterých se toho může mnohé změnit. :) Hned v té další se něco důležitého změní, co bude mít samozřejmě do budoucna svoje důsledky. :)

Všem moc srdečně děkuju! :3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 40. kapitola :

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!