OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 24. kapitola

09.06.2015 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 876×

NERIA

Při cestě zpátky na hotel se naše loď zastavila v zátoce, abychom se tam při světle noční hvězdné oblohy a reflektorů z jachty mohli vykoupat. Všichni z toho nápadu byli dočista nadšení, obzvlášť po několika chutných drincích po večeři v salonku, no, až na mě. Po dnešním odpoledni na ostrově Tortuga mě dokonce přešla chuť trochu otupit smysly pitím. Na tohle už ani alkohol nestačil. Jared mi dal svoje sbohem, a jako by tohle samo o sobě nestačilo, celkem drsným způsobem mi připomněl, že na žádný vážný vztah nemám. Sí, já jsem si toho plně vědoma, ale takhle nahlas to slyšet… Prostě to na mě bylo nějak moc.

Jared byl ten jediný, se kterým jsem se kdy těsně přiblížila té krásné iluzi dokonalého vztahu. Úplného štěstí. A nebýt toho mého psychického bloku spojeného s neschopností bezpodmínečné důvěry, tak toho s Jaredem nepochybně dosáhnu. Natolik jsem si své lásky k němu jistá. Té lásky, která stále trvá, a proto je to mnohem těžší, složitější, bolestivější. Kéž by mi alespoň dovolil, abychom byli opět přátelé. Na druhou stranu absolutně chápu, proč to takhle vyřešil. Sama si těžko dokážu představit mu být nablízku, když předem přesně vím, že to nebude stačit, protože to nebude dostatečně blízko. Jenomže další extrém je k tomuhle ten opak. Nevydržím dělat, jako že se neznáme a že jsme spolu neprožili nic z toho, co jsme prožili. A že to bylo tak neskutečně intenzivní… A vím, nejprve jsem to od něj žádala já sama, ale beztak bych to nevydržela. Přátelství by mezi námi už tuplem nefungovalo.

„Nerio? Ty s námi nepůjdeš?“ vyrušila mě z mého přemýšlení Ana, když mě vyzvala, abych se přidala k ostatním nočním plavcům. Nezúčastněně jsem jí to odkývala, že teda ano, ale stejnak jsem se do toho dvakrát nehrnula. Kapitán jachty nám našel takovou menší zátoku kousek od Bonaire, která skvěle posloužila našim účelům. Mezi prvními do osvětlené vody naskákali na nejrůznější varianty Tomo s Vicki a Shannon s Natalií. Za nimi se pod hladinu zběsile vrhli Emma s Jamiem a Robertem. Mezi posledními jsem zůstala já s Jaredem a můj brácha s Anou. Naši linii nejprve narušil Jared, který poněkud ukvapeně zaplul ladně do vody, když letmým pohledem zjistil, že jsem tam zůstala i já. Mírně jsem se vylekala, když mě najednou brácha vzal za ruku, za druhou vzal zase Anu a obě nás stáhnul dolů. V závěru mi to přišlo daleko víc vhod, než kdybych tam měla skočit sama. Nemluvě o tom, že to bylo od bráchy milé a pozorné.

Nakonec mi to koupání nesmírně bodlo. Tak nějak jsem se probrala z toho splínu a pořádně jsem se vyblbla. Zkusili jsme si jen tak potápět se, taky jsme si zahráli přetahovanou na ramenou a další vodní hry, u kterých jsme se hodně nasmáli. A nebylo mi ani trošku divné, že se mě jakoby ujali Luca s Anastasií, poněvadž mi samozřejmě neušlo, jak Ana mluvila s Jaredem a jak vyjeveně se u toho tvářila. Pravděpodobně se jí Jared svěřil s tím, co se mezi námi odpoledne odehrálo, což Ana zajisté obratem sdělila i bráchovi, takže se nade mnou oba dva slitovali a udělali ze mě ukázkového křena. Nebylo mi taktéž ani v nejmenším divné, že se ode mě Jared držel viditelně dál a věnoval mi sotva jeden skoupý pohled. Takže on mi dá košem a bude na mě ještě navíc uražený? Anebo si tou situací není úplně tak jistý?

„Ano, poslyš, můžu s tebou mluvit?“ požádala jsem ji s co nejmíň zoufalým tónem, aby si hnedka nedomyslela, že od ní hodlám vyzvídat. Jenomže ona se na mě tak rozjařeně zadívala, což mi okamžitě naznačilo, že dobře ví, s čím na ni vyrukuju. Obě jsme se mírně vzdálily od skupinky rozblázněných přiopilých dospěláků a usadily jsme se na takovém poměrně pohodlném skalním výběžku.

„Jasně že jo, a konkrétně o čem?“ navázala na mě, když jsme si našly vhodné místo pro relativně klidný rozhovor.

„No… o… o Jaredovi,“ vylezlo ze mě s velkými potížemi, jelikož se mi zrovna do tohohle tématu nijak valně nechtělo, ale přesto jsem si nemohla pomoct a nakousla jsem to. Nemohla jsem to vydržet, ani až se vrátíme zpátky na jachtu, protože když jsem sledovala Jareda, jak se ode mě drží úzkostně dál, můj veškerý elán bleskově mizel neznámo kam. Asi ze svých sobeckých pohnutek jsem si momentálně vynucovala Anastasiinu pozornost, abych od ní uslyšela několik povzbudivých slůvek. Nic jiného mě už fakt nenapadá…

„Zlato, to je mi naprosto jasný, ale… o čem?“ přeptala se mě se vší shovívavostí a mile se usmála.

„Ty to víš, že…“ nedařilo se mi jakkoliv srozumitelně a souvisle vymáčknout, takže jsem na Anu akorát němě zírala a na prázdno jsem klapala pusou.

„Odkdy jsi změnila názor, že tě věci ohledně Jareda zajímají? A navíc tolik, že o tom chceš mluvit sama od sebe?“ využila té mé chvíle bezradnosti pro svoji vlastní zvědavost, kterou mě úspěšně umlčela zase o něco déle. „To kvůli tomu, že ti dal vale on?“ pokračovala dál v té své skoro samomluvě a najednou se jí v obličeji zjevil takový ukázkový výraz příjemně překvapujícího uvědomění.

„Tím to určitě není,“ zapřela jsem jí bez zaváhání, že by to bylo podezřelé naprosto každému, a nejen někomu natolik vnímavému, jako je právě Anastasie. Proto povytáhla obočí prudce vzhůru a na ústech se jí objevil takový potutelný úsměv, který jasně ukazoval, že mě prokoukla.

„Čím teda? Kvůli tomu, co ti řekl?“ vyzvídala na mě záludně a nespustila ze mě zrak. Možná protože moc dobře věděla, že takhle potom přemýšlím pod tlakem, takže vlastně nepřemýšlím…

„N-ne, ani proto. Já… já nevím. Možná.“ Totálně mě rozhodila, takže jsem jenom tak plácala. Hlavně abych nešla s pravdou ven. Mohla by se totiž pak dostat někam dál a pak ještě dál, a kdoví, k čemu by se až dostala.

„Já bych řekla, že to bude nejspíš tím. Spíš určitě. Však si vzpomeň, že dokud jsi ho odháněla ty, tak to byl z tvojí strany absolutní nezájem. A když tě odehnal on? Jak jsi najednou aktivní, co?“ připomněla mi s určitou škodolibostí, která by mě asi značně dopálila, kdyby mi tím nevnukla dosti zvláštní myšlenku. Vsadím se, že jsem měla pro změnu ve tváři ten výraz příjemně překvapujícího uvědomění já, protože mi tím dala jistou odpověď na otázku, na kterou jsem se zatím ani nestačila ve své mysli zeptat. Není to sice úplně jisté. Jen spíš… vysoce pravděpodobné. Anatasii v mžiku docvaklo, že jsem se sama dovtípila, co by to mohlo znamenat, což podle jejího ztuhlého obličeje nebylo dobře. Hah, tohle jsem asi neměla vědět… Jejda!

„A jak se vlastně cítíš, Nerio? Hm? Co? Víš, po tom, co ti Jared řekl. To bylo… jako páni! Hodně drsný. Já být na tvém místě, tak to asi takhle dobře neustojím. Ani nechápu, jak ti něco takového mohl říct. Po tom všem, co se mezi vámi stalo, že si to vůbec dovolil?! Někdy jsou ty mužský fakt úplně… bezohlední a bezcitní, že?“ rozvyprávěla se sáhodlouze a zejména rozpačitě, což mi moji teorii pouze potvrzovalo. Do toho všeho na mě ještě kulila nervózně bulvy, a čím víc se snažila to zakecat, tím to bylo usvědčující. Měla jsem co dělat, abych se na ni nezačala rozpustile culit, poněvadž mi tohle odhalení udělalo celkem radost. Jenomže pak mě moje myšlenkové pochody zavedly o něco hlouběji, a to už zase takové radostné nebylo. Skončily totiž u Shannona a toho jeho rádoby přátelského varování ohledně Jareda. Svým způsobem to bylo další nemilé potvrzení toho, že si se mnou Jared doopravdy zahrává. Používá na mě pěkně podlé metody, jako třeba odmítnutí, které nijak dobře nezvládám, což on důvěrně ví. A všechny ty jeho narážky, poznámky a pokusy, to byly jen velice šikovné zástěrky pro jeho skutečné záměry. Anebo jsem prostě paranoidní a z ničeho dělám obří něco. Já vážně nevím. Netuším, co si mám myslet… Qué hacer?

„Nerio?“ oslovila mě Ana nervózně, když jsem na její obsáhlý proslov nereagovala, čímž mě probrala z toho dumavého transu. Několikrát jsem na ni zamrkala, jako že ji opět vnímám, ale ona se na mě pouze zatvářila, jako že čeká na nějakou odpověď. Jo, jasně, ale o čem to, ksakru, mluvila?

„No… já jsem se s ním předtím taky nijak nemazlila, ale o tom nejspíš už taky víš,“ nezastírala jsem jí zhola nic, když se jí Jared beztak s mnohým svěřoval.            

„Podle mě se před sebou zbytečně uzavíráte. Měli byste spolu mluvit narovinu. Být k sobě upřímní. To si zasloužíte jeden vůči druhému, ne? Oba dva jste trpěli už dost, tak proč si ještě navíc navzájem ubližujete? Já to fakt nechápu,“ vrtěla nade mnou, a taky nad Jaredem, hlavou, div si krk nevykroutila. Nejspíš tím mínila, že mě účinně rozptýlí, ale to se jí rozhodně nepovedlo. Měla jsem v mysli jedinou myšlenku a té jsem se nemohla zbavit, takže jsem nemohla přemítat nad něčím jiným.

„To ani nemusíš, Ano. Přeci jen je to mezi mnou a Jaredem, takže tohle všechno je na nás,“ odkázala jsem ji v maximální zdvořilosti k tomu, že až takhle hodnotně do toho zasahovat nemusí. Jinak řečeno jsem ji poslala do háje, a protože to bylo vskutku velice opatrné, neměla jsem z toho špatný pocit, přestože mi byla Anastasie pokaždé nanejvýš nápomocná. Naopak je celkem fajn si stanovit jisté hranice, no ne?

„Já se snažím jen pomoct,“ ospravedlňovala svoje konání a já se na ni pouze shovívavě pousmála.

„Ano, těžko říct, jestli je ještě něčemu pomáhat. S Jaredem jsme oba někde jinde. A odcizili jsme se od sebe, možná proto spolu nejsem schopní komunikovat jako dřív. Anebo se po tom veřejném fiasku oba bojíme spolu na rovinu komunikovat, protože by nás to opět sblížilo, a potom by se dělo kdoví co,“ poskytla jsem jí záměrně nějaké teorie pro přemýšlení, jenomže ona se netvářila tak zaujatě, jak bych očekávala.

„Nic proti, Nerio, ale já bych řekla, že tohle je hlavně tvůj problém,“ srozuměla mě se svým názorem, který mě pochopitelně rozhodil. Proto jsem několikrát naprázdno zaklapala bradou s úpěnlivou snahou jí na to něco namítnout, ale zbytečně. Ne že by mě to už samotnou nenapadlo, ale stejnak. Slyšet to takhle surově a nekompromisně, to by nechalo klidným málokoho.

„Tak to je potom asi dobře, že to Jared vzdal,“ vypadlo ze mě zničehonic, že to překvapilo nejen mě, ale i Anu. Pak jsem jakoby lhostejně pokrčila rameny, což byla poslední tečka za naším prazvláštním hovorem, během nějž jsem se několikrát zrakem zatoulala k jeho hlavnímu aktérovi. Párkrát jsem ho dokonce načapala, že nás dvě po očku sledoval. Brácha nás zachránil před trapným hledáním nového tématu konverzace, když k nám přičvachtal a vypůjčenou Anu si přivlastnil opět k sobě. A tak jsem tam zůstala sedět sama s fůrou prostoru k dalšímu únavnému hloubání nad věcmi minulými. Tohle mě jednou nadobro zničí…

JARED

Po tom nočním koupání v tý nejhezčí zátoce, jakou jsem kdy viděl, byla moje nálada definitivně u bodu mrazu. Nedokázal jsem se totiž soustředit na nic jinýho, než na to, jak bych si tuhle nevídanou romantiku chtěl s někým společně užít. Jasně, s kým jiným, než s Neriou. Hádám, že to je tím, že jsem ji nechal, takže o to víc mi ji teď bude ve všech možných ohledech moje podvědomí připomínat. A navíc po tom jejich rozhovoru s Anou, kdy mi velice rychle došlo, že mluví o mně, protože po mně Neria chvíli co chvíli pokukovala, moje nálada klesla hluboce pod bod mrazu. Jenomže to jsem zatím netušil, co mě ještě dalšího čeká. Zanedlouho, co Ana domluvila s Neriou, jsme se všichni vrátili zpátky na palubu jachty, tak si mě Ana odchytila s takovým omluvně provinilým výrazem, až jsem se zděsil.

„Musím ti něco říct, Jayi a asi z toho nebudeš úplně nadšený,“ načala náš rozhovor tímhle stylem, čímž mě vyděsila samozřejmě jednou tolik. Uvědoměle jsem jí na to přikývl a pak jí gestem ruky naznačil, abychom se přesunuli někam bokem od zbytku. Zastavili jsme se až venku na sedačce pod slunečníkem, který byl pořád roztažený, přestože slunce bylo již nějakou dobu schované za obzorem.

„A co mi chceš říct?“ vyzval jsem ji, ať pokračuje, a nespustil jsem z ní oči. Nečekám, že by se mnou chtěla probírat někoho jinýho než Neriu, když s ní nedávno mluvila a od tý doby mi připadala taková nesvá.

„Myslím, že Neria prokoukla tu tvoji taktiku odmítnutí… aa, tak trošku kvůli mně,“ přiznala mi z donucení, který jí kázalo její svědomí, což jsem musel přinejmenším ocenit. Vážně jsem si vážil toho, že mi to řekla, ale jinak měla recht. Vůbec jsem z toho nebyl nadšený.

„Díky, žes mi to řekla, Ano. A nic si z toho nedělej. Ona to není ani taktika, jako spíš realita, takže… Je jedno, jestli to ví, nebo to neví,“ uklidnil jsem ji s poklidným úsměvem a pro lepší účinek jsem ji pohladil po hřbetu dlaně. Bylo na ní evidentně znát, že se jí ulevilo, když jsem to vzal takhle rozumně. No, a i kdyby ne. Ana mi byla vždycky velkou oporou, takže kvůli jednomu přešlapu ji přece nemůžu odsoudit.

„Vlastně to ani nebyl můj nápad. Nejdřív s tím přišel brácha a pak to napadlo i tebe, tak jsem si řekl proč ne, ale… jinak jsem to myslel fakt vážně,“ dodal jsem pro úplnost a trošku jsem do ní drcnul, aby se z toho zaražení probrala a zářila radostí jako obvykle. Tím bude prospěšná mnohem víc, a nejenom mně.

„Takže to necháš tak, jak to je?“ přeptala se kontrolně s jedním obočím tázavě pozdviženým.

„Přesně tak. Já už prostě takhle dál nemůžu, víš. No, ani nechci… Nejde jen o to, co Neria říká a co dělá, ale… Heh, snažit se jen proto, abych dosáhl další nejistoty? Strachovat se o to, že by to mohlo skončit dalším rozchodem? O to doopravdy nestojím. Svůj čas i snahu můžu investovat do něčeho, co se mi vyplatí víc a líp,“ svěřil jsem se jí poněkud rezervovaně, ale ona si dá snadno dvě a dvě dohromady. Povedlo se jí to bleskově, když na mě začala soucitně a lítostně koukat. Takhle se na mě nedívala, ani když jsem měl ty nejhorší dny po tom, co Neria odjela. Tohle byl milosrdný pohled někomu, kdo něco vzdal. Tomu, který nic nevzdává a vždycky si jde za svým a dostane to. Ačkoliv, malá technická. Já jsem se toho zřekl. Nevzdal jsem to…

„Ale Jayi… Ještě všem dnům není konec. Nebudu tě tu o něčem přesvědčovat, když ty sám jsi ztratil víru, ale já ne… Já si pořád myslím, že si k sobě nějak nakonec najdete cestu. Nejspíš ne hned, ale jednou… jednou určitě,“ povzbuzovala mě Ana jako pokaždý, když jsem to potřeboval, ale dneska mi to žádnou útěchu nebo odvahu nepřineslo. Nedalo mi to absolutně nic. Ale abych to nepřešel jenom tak, alespoň jsem se na ni znovu usmál. Protentokrát s o něco širším úsměvem, jenže jak mi záhy došlo, že by mohl působit nepatřičně, sklouzl nepatrně do křeče. Ana si toho naštěstí nevšimla, jelikož v ten moment se mezi futry skleněných šoupacích dveří objevil brácha a kupodivu bez Natalií v závěsu.

„Co se tu vy dva zašíváte? Luca tě mimochodem hledá, Ano. A já zas bráchu,“ spustil na nás horlivě a pohledem těkal z jednoho na druhýho, jako kdyby dopadl dva spiklence při intrikování, či co. Nebo hůř, což snad ani raději nechci dál rozvádět…

„Ou, díky za info, Shanny. Běžím za svým manžílkem. Bože, to je vážně neskutečně super říkat, že běžím za svým manžílkem. Chápete to, lidi?! Já jsem vdaná. Jsem manželka!“ tetelila se štěstím Anastasie, který doslova vyzařovalo z každýho kousku jejího drobnýho tělíčka, ve kterým se skrýval obrovský duch.

„Hej, Jayi, asi jsem nechtěně zaslechl kousek vašeho rozhovoru, jak jsem tě hledal a… Neria už ví, že jsi na ni nahrál ten rozchod, jo? Co myslíš, že teď udělá?“ Vyměnil Anastasii nejen na jejím fyzickým místě, ale i na tom psychickým, protože mě jeho zapálenost a angažovanost nápadně připomínala právě Anu.

„Že kousek? Spíš celej rozhovor. A aby bylo jasno, znova ti opakuju, že to s Neriou nebyl žádný záměr. Myslel jsem to všechno vážně. To tys mi nakukal, že bych toho mohl využít. Hele, to je jedno. Říkal jsi, že jsi mě hledal. Proč?“ zavedl jsem řeč jinam, abych si chvilku odpočinul od toho ustavičnýho probírání Nerii, se kterou to nijak růžově nevypadalo. Předtím to takhle na přetřes teda nešlo…

„Tak moment, brácha. Sice to byl můj nápad, ale já tě netlačil do toho, aby ses tím řídil. Říkáš to, jako bych za to snad mohl já, což nemůžu. To Ana to prořekla, a navíc… vždycky můžeš Nerie říct, že to žádný trik není, ne? Já bych řekl, že to na ni bude mít ještě větší účinek, než když budeš dělat, že ji jenom zkoušíš. Víš ty co, Jayi? Dělej si, co chceš a co uznáš sám za vhodný. Však jsem ti jasně řekl, že s Neriou je to pro mě uzavřená kapitola a že ohledně ní nic řešit nechci, takže bys měl bejt vlastně rád, že se ti snažím pomoct, a ne na mě takhle držkovat,“ opřel se do mě zhurta, když ho ten můj přístup docela namíchnul. Proboha, snad jsem toho zase tolik neřekl. Nebo jo? Asi jde spíš o to, jak jsem to řekl. No jo, lehký náznak rozčilený výtky se mi tam jaksi vloudil. Jenže já jsem naštvaný hlavně na sebe, že jsem k něčemu takový vůbec přistoupil. Hm… ono ale zase o tak moc nejde. Výsledek je to pořád stejný.

„Promiň, Shannone. Nějak mě to rozhodilo. Nemyslel jsem to tak a… máš pravdu. Neřešme to dál, pro dobro nás obou. A co jsi mi teda chtěl?“ ustoupil jsem mu a vrátil jsem se zpět k tomu, co mi přišlo zajímavější. Už jsem z toho debatování ohledně Rii byl unavený a otrávený. Dneska toho bylo proklatě hodně…

„Mluvili jsme s Robem a Jamiem o tom, že bysme na hotelu zašli ještě někam na bar. A podle toho, jak se dneska tváříš, by ti to fakt bodlo. Chvíli oddech od Nerii. A jo, vim, žes chlastal včera, ale jeden, dva drinky by ti neuškodily. Aspoň by ses srovnal,“ doporučoval mi jako největší znalec a tvářil se u toho značně věcně. I když je fakt, že on s tím z mládí má nepřeberný množství zkušeností. A ne pouze s tím alkoholem.

„No, takhle se tvářím i proto, že jsem se včera ožral a celý den je mi z toho zle. Na moři je to s kocovinou totiž fakticky parádička. Ale… je fakt, že bych potřeboval vypadnout někam, kde není Neria, a protože spolu jsme na pokoji…“ nechal jsem větu vyznít do ztracena, ale doplnil jsem ji o odpovídající grimasu, kterou se Shannon upřímně krátce zasmál.

„Já věděl, že neodmítneš,“ pochvaloval si brácha nepokrytě a křenil se na mě jako to pako.

„Bodejť, s takovýma argumentama,“ přitakal jsem mu ochotně a zakřenil jsem se na něj taky.

„Ty už jí máš fakt dost, co?“ neodpustil si jednu škodolibou poznámku a začal se mi vyloženě tváří v tvář posmívat. A to je moje vlastní krev! Místo pochopení posměch. No jo, celý brácha…

„A ty a Natalie? Protože si jako nešlo nevšimnout, že se od tebe skoro nehne. Navíc jste spolu taky na pokoji a tys byl vždycky takový, no, samorost, tak si říkám, jestli jí už taky nemáš dost. Oba dva moc dobře víme, jaká Natalie je a jaká dokáže být. Ale nejsi s ní poprvý, takže víš, na čem seš a do čeho jsi šel,“ zaměřil jsem se na něj, abysme se taky bavili o někom jiným, než o mně.

„Stanovili jsme si nějaký pravidla a zatím v pohodě fungujou. Akorát má Natalie nějaký mindrák z Nerii, nebo si jinak tu její strašnou averzi vůči ní neumím vysvětlit,“ podělil se se mnou o svoje pochybnosti ohledně vztahu mezi Neriou a Natalií, který nikdy nestál za moc, aspoň co si pamatuju. Tipl bych si, že za to mohla Nataliina žárlivosti vůči Nerii, kvůli mně a později kvůli Shannonovi. A taky bych řekl, že Natalii pořádně dožralo, že nejprve chodila se Shannonem a pak se provalilo, že jsme spolu byli i my dva.

„Jo, tak do tohohle bych raději vůbec nezasahoval, brácho. Naprosto mi stačilo to, co se dělo mezi Neriou a Anahi, a už bych nikdy nechtěl stát mezi dvěma ženskýma. Teda, nechci říct, že teď bys snad stál, ale Natalie má na Neriu pifku už hodně dlouho,“ nastínil jsem mu svoje hledisko, který značně ovlivnily nedávný boje mezi dvěma ženama, který tvořily středobod mýho života. Hah, a jak to nakonec dopadlo…

„No jo. Vidíš to. Co proti Nerii ostatní ženský mají?“ položil mi spíš takovou řečnickou otázku, když jsem bezděčně pronesl, že s ní měla problém i Anahi. Jenže to byla tehdy zcela oprávněná nesnášenlivost. Anahi se cítila Neriou ohrožená, a měla proč. Správně odhadla, že pro sebe máme mnohem větší slabost, který jsme nakonec oba dva podlehli, mnohem dřív, než jsme měli.

„Jaký ostatní? Neria jinak s ostatníma vychází dobře. Anahi na ni žárlila kvůli mně, a rozhodně právem. A abych byl upřímný… U Natalie jde nejspíš o to samý. Žárlí na Neriu, protože jsi s ní chodil, tak si možná myslí, že k ní pořád něco cítíš,“ aplikoval jsem svoje jediný poznatky, který by mohly sedět i na Natalii, a to proto, že mi to připadalo, že to na ni docela dobře sedí.

„No jasně, proto jsem s ní, protože cítím něco k holce, kterou chceš ty. To je hovadina…“ usoudil bez zaváhání, že můj výrok shledává za totálně směšný, a vrtěl nad ním nechápavě hlavou.

„Spíš jde o to, že jsi s ní proto, že nemůžeš mít Neriu, a tak si to u ní nějak… kompenzuješ,“ vysvětloval jsem mu to srozumitelněji, alespoň tak, jak jsem to pochytil od Anahi. Nedá se říct, že bych měl živě v paměti ty naše nekonečný dohady ohledně Nerii, abych mu to mohl vylíčit podrobněji a věrohodněji.

„Tohle zní fakt praštěně,“ vyhodnotil zaraženě a vyslal ke mně jeden zděšený pohled částečně volající o pomoc. Rád bych mu pomohl víc, ale s tímhle si musí poradit sám. Je to pouze mezi ním a Natalií.

„Jenže takhle nějak ženský prostě uvažujou. Anastasie by mi to určitě odsouhlasila. I já jim občas naprosto nerozumím. Třeba Nerii nerozumím v poslední době vůbec. Hele, já jsem to takhle zažil akorát s Anahi. Žádný další podobný zkušenosti nemám, ale… však víš. Anahi byla někde trochu jinde,“ poukázal jsem duchapřítomně, že Anahi měla problémy především sama se sebou a že od toho se odvíjelo její chování vůči ostatním. A to jsem si zezačátku myslel, že bych s ní mohl mít nějakou budoucnost. Kdo ví, kdyby tu nebyla Neria, kam bysme se spolu až dostali. Ovšem kdyby tu nebyla Neria, tak bych si jí pravděpodobně ani nevšimnul, protože jsem si ji našel na popud toho, že se mi pod kůži dostávala právě Neria.

„Co si budem povídat. Natalie se taky občas chová podivně,“ poznamenal trefně, protože já jsem pomyslel úplně na to samý, jen co dozněla moje poslední věta. Plus pro něj, že si to uvědomuje včasně, a taky že nic nezastírá a nepopírá.

„Jo, to vim. Taky v tom vidíš takovou ironii? My si fakt umíme vybrat,“ obrátil jsem to ve vtip, protože jinak bych řekl, že to je celkem žalostná situace, v jaký oba jsme. Až na to, že on si na rozdíl ode mě užívá sexu, kdy se mu jen zachce.

„Bratři, jak se patří,“ nasadil tomu korunu Shannon, čemuž se nešlo jinak, než se zasmát. „Asi bych do toho znova s Natalií nešel, jenže ona je v posteli fakt hodně dobrá a po tom, co jsem v ní byl s…“ Vtom se zarazil a celý jeho obličej poněkud zkameněl. Ve vzduchu znovu viselo Neriino jméno, ale tentokrát kvůli něčemu, co nás dva dostalo do opravdu nepříjemný a absolutně nevhodný situace. O tomhle jsme spolu nikdy nemluvili, protože to bylo nad slunce jasný tabu, a nebýt toho, že byl Shannon takový uvolněný a upovídaný díky celýmu dni a i pár sklenkám whiskey, nestalo by se.

„Tohle je to nejdivnější, co se nám kdy stalo,“ reagoval jsem alespoň mimo jeho poslední komentář a zíral jsem na něj s podobně vyjeveným obličejem, jako on na mě.

„Rozhodně. Něco takovýho se už nikdy nesmí opakovat,“ rozvedl to Shannon dál a já s ním plně souhlasil. Pomalu jsme se začali z toho šoku probírat, což se ale líp dařilo bráchovi, jelikož se mu na tváři objevil takový podivně rozverný výraz, který bych si asi přiradil k tomu, že vzpomínal na to, jaký to bylo s Neriou. No do háje, tohle je teda pěkně ujetý…

„Že budeme spát s jednou holkou? To je zaručený,“ vyřkl jsem to se zřetelným příslibem, ale když jsem tak sledoval bráchu, jak se dál probírá svýma pestrýma zážitkama, přestávalo se mi to líbit.

„Ty na to teď myslíš, co?“ uhodil jsem na něj s veškerým svým sebezapřením, že to musím načínat, ale prostě jsem se cítil nějakým neobvyklým stylem ohrožený. A taky jsem okusil onu hořkou pachuť žárlivosti. A v neposlední řadě i jistou tendenci si nárokovat svoje. Respektive Neriu. Zcela nepodmíněně, ale přesto.

„Cože?“ vypadlo z něj konsternovaně, ale prozradilo ho to přistižení, který se mu zrcadlilo v očích.

„Na tebe a na Neriu,“ napověděl jsem tak, abych nemusel použít žádný usvědčující termín, který by mě i jeho uvedl do ještě větších rozpaků.

„Nee. Myslim na sebe a Natalii,“ odpověděl mi přesně podle toho, jak jsem očekával. Jak by očekával každý u člověka, který se chce vyhnout konfrontaci. Který bych se měl naopak vyhnout zase já, poněvadž nemám jediný sebemenší důvod od bráchy požadovat, aby nemyslel na Neriu, když jsem ji sám od sebe dneska poslal k vodě.

„Chápeš, že ti to moc nevěřim, brácho,“ namítnul jsem mu na to s co největší povzneseností a bez nějakýho skrytýho podtextu a nápadnýho zabarvení, aby hnedka poznal, na co to narážím.

„No chápu, ale i kdyby. Ty si na ni děláš až takovýhle nároky i po tom, cos jí dal dneska sám kopačky, a po tom, cos mi ji v podstatě ukradnul? To je dost sobecký i na tebe, Jayi,“ odhalil moje čistě egoistický pohnutky poměrně lehce, což mě zase až tolik nepřekvapilo. Však jsme bratři…

„Nedělám si nároky. Akorát mi to přijde docela nechutný, když sedím vedle tebe,“ bránil jsem se jeho nařknutí akorát proto, že kdybych mlčel, tak bych mu dal za pravdu, kterou beztak má. Ačkoliv ohledně toho, že jsem mu ji ukradnul, bych měl jednu dobrou námitku. Kdyby to sama nechtěla, tak se to jaktěživ nestane, což mu říct ale nemůžu, protože by to jistojistě vedlo k hádce, a o tu fakticky nestojím.

„Ale prosim tě. Najednou seš taková konzerva. Já si jdu raději sednout někam jinam. Anebo ještě líp! Půjdu za svoji skutečnou holkou, na kterou bych si mohl dělat skutečný nároky, kdyby mi do ní někdo dělal,“ rýpal do mě podle jeho zvyklostí a opět se na mě blbě šklebil, zatímco se zvedal ze sedačky a bral si do ruky sklenici s pitím, ze který si přede mnou ani jednou neupil.

„Trhni si, blbečku. Jenže nikdo, kdo Natalii dobře zná, by to na ni nezkoušel, protože to jenom takový blázen jako ty se s ní spustil!“ nedal jsem se a taky jsem se do něj strefil, potažmo do jeho skutečný holky, čímž jsem si ale nemile naběhl.

„A pouštět se po jednom rozchodu znova do jakýhosi vztahu s holkou, kterou obdělával i tvůj brácha, bláznovství asi není, co?“ setřel mě s definitivním trumfem, se kterým zmizel vevnitř jachty, ale předtím se na mě samozřejmě stačil ještě posměšně zaksichtit. Dobře, že vypadl, protože aspoň neviděl ten můj nafučený obličej kvůli tomu nehoráznýmu dopálení, který jsem momentálně pociťoval.

„A nezapomeň, že pak jdeme na ten bar,“ vystrčil hlavu mezi futry celý vysmátý a mrknul na mě, zrovna když jsem si uraženě zakládal ruce na hrudníku. „Zalez už,“ štěknul jsem na něj zostra a on pro jistotu tu hlavu v rychlosti zastrčil, aby nedošla k nějaký nechtěný úhoně. Jak já jsem to s ním mohl takových let vydržet?  

Příště nás čeká další klíčová kapitola, která poměrně zahýbe s dějem. Ukáže se totiž naprosto nečekaně Shannon, pro kterého nastane ten správný čas. :) A správný čas na co? Na to si týden počkejte. :D 

Všem jinak mockrát děkuji za podporu!! :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 24. kapitola: