OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 17. kapitola

05.04.2015 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 777×

NERIA

Pospíchala jsem do svého pokoje, abych se bleskově převlékla do uhlových jednodílných plavek s mnohými důmyslnými průstřihy. Nebyly nijak necudné, ale tak chytře řešené, že u nich nešetřily materiálem, ale přesto působily svůdně. Navrch jsem se chystala přehodit pouze šifonový šátek, do tašky pár potřebných věcí a mohla jsem jít. Než jsem stihla vůbec dorazit do apartmá, na chodbě jsem potkala Shannona. S Natalií. Naštěstí si mě nevšimli, jelikož byli jeden do druhého natolik zabraní, že nejspíš nevnímali absolutně nic.

Razantně jsem zpomalila svůj energický krok, přestože jsem pořád zmírala únavou, abych tomu jejich veřejnému dokazování si své vzájemné náklonnosti stihla uvěřit. Absolutně jsem nechápala, že si ji Shannon nechal opět připustit k tělu. To bylo ale nabubřelého kasání se, že s Natalií se znovu ani omylem nespustí. No jistěže, chlapi. Jakmile jim nějaká ukáže prsa a zavrtí zadkem, jsou hned její. Na nejvyspělejší organismus na světě mírně řečeno kapku primitivní, ne? Na to, aby se nechali ovládat pudy, je to rozhodně nemálo zarážející. Zapadla jsem za práh dveří ve stejnou chvíli, co se od sebe odlepili a vrátili se zpátky do reality. Fofrem jsem dveře za sebou zavřela a zůstala jsem o ně na pár sekund opřená, protože jsem to musela jaksi rozdýchat. K Shannovi již dávno nějaké romantické pocity nechovám, ale takovýhle výjev mě jednoduše zaskočil. Navíc to ve mně neúprosně vyvolalo o to silnější dojem, že Shannonovi nijak dvakrát důvěřovat nemůžu, když takhle snadno mění svoje názory. Anebo to jsou pouze posvatební stavy? Myslím tím, že i Natalie se stala jednou z těch zoufalých zničených družiček, skoro družiček, které si najdou útěchu v jakékoliv náruči…

Po krátkém, zbytečném promítáním si toho, čemu jsem právě byla nedobrovolným svědkem, jsem přichvátala ke skříni, kde jsem nahmatala ony plavky. Během chvilky jsem je měla na sobě a mohla jsem opět vyrazit ven. V plážové tašce jsem měla věci předběžně nachystané a slaměný veliký letní klobouk se slunečními brýlemi s černými protáhlými sklíčky jsem si před procházkou položila na almaru vedle dveří, abych je měla na očích i po ruce. U zrcadla na stěně jsem zkontrolovala, že vypadám neodolatelně, a s tím optimálně naladěným sebevědomím jsem opustila apartmá. Na nikoho jsem nikde nečekala a rovnou jsem si to namířila k hotelovému bazénu. Podle očekávání jsem tam nenašla žádnou známou tvář. Poklidně jsem se ulehla na lehátku, nechala jsem si od obsluhy objednat nealko drink a svoje tělo jsem vystavila horkým slunečním paprskům poté, co jsem ho ochránila opalovacím krémem ve spreji. Tenkou ozonovou vrstvu neberu na lehkou váhu, i přestože je moje kůže přirozeně snědá. Bylo by to docela nedůsledné, když se snažím jinak žít co nejzdravěji.

„Tak ty už jsi tady,“ vyrušil mě z lenošení známý hlas, který nepatřil mužskému, ale beztak jsem se nepatrně vylekala. Prudce jsem rozlepila víčka a nade mnou se vesele culila Emma, celá rozzářená vším štěstím a spokojeností. Podruhé, co ji tu vidím takhle samotnou. On se bude beztak někde ochomýtat Jamie. Krásně se nám tu rýsuje další povedený páreček.

„Ahoj, Emmo. Ty seš tu taky nějak brzo,“ rozvázala jsem rozhovor, protože s ní jsem si hodně dlouhou dobu takhle osobně nepopovídala. Tím nenarážím na to, že bych s ní snad plánovala mluvit o Jaredovi a něco z ní tahat, to vůbec. Pokynutím hlavy jsem ji přitom pobídla, aby si zabrala na lehátko vedle mě. Emma to s vděčným úsměvem přijala a uvelebila se na vedlejší lehátko.

„Jsem zvyklá chodit spát dlouho a vstávat brzo. Tady už jsem se naspala tolik, že jsem z toho všeho unavenější než normálně,“ odůvodnila mi svoji přítomnost, která mi byla oproti minule víceméně příjemná. Nedalo by se říct, že jsme se tu sešly brzo, protože se čas chýlil k poledni. Ovšem s ohledem na to, že se včera a dnes bujaře slavilo, se dá očekávat, že většina bude aktivně odpočívat v bezpečí měkkých peřin.

„Hlavně nezapomínej, že seš tady na dovolený. Ať si pořádně odpočineš,“ nabádala jsem ji s dobrou vůlí, protože tahle holka zvládá takové vysoké pracovní nasazení jako málokdo, takže si ten relax skutečně zaslouží. Jenže ona mi připadala mnohem čilejší než kdokoliv jiný z nás.

„Mně je fajn. Za to ty vypadáš nějak unaveně,“ povšimla si pozorně, že nějak nejsem ve své kůži.

„Bodejť by ne, když jsem se na dnešek skoro nevyspala. Fakt bych si ráda pospala jako ostatní, když jsem ponocovala, ale… No, holt půjdu spát večer s liškama,“ pronesla jsem v příslibu, protože na takovou únavu mi ani několik šálků kafe nezabere. Znám svůj biorytmus, který mám poslední dobou nemile rozházený. Konkrétně šest měsíců zpátky. Sí, i takhle se na mně Jared podepsal…

„Proto tenhle klidový režim. Chápu. Tak uvidíme, jestli novomanželé vůbec vylezou z postele. Jinak si může každý zařídit denní program podle svého,“ odvodila si logicky a já na ní ihned zpozorovala, že už se jí v hlavě rýsuje nějaký zábavnější plán, než se poflakovat u bazénu.

„Joo, já ti ani nevím, co si na nás Anna zase vymyslela,“ plkala jsem s ní dál v podstatě o ničem a včasně jsem se smířila s tím, že je to pouze otázka času kdy nám dojdou tyhle bezduchý řeči a nastane ono proklaté trapné ticho. Nemluvě o tom, že mezi námi visí to obávané téma s názvem Jared, které jsme zatím nestihly alespoň zběžně probrat.

„Řekla bych, že právě tohle. Celodenní válení se tady,“ tipovala si Emma, nejspíš správně. A kdo vůbec přijde, ten vyhrává!

„Jo, a taková by měla být dovolená, Em. Vem si to k srdci,“ ponoukala jsem ji, ať si dá kapku pohov a nastřádá další síly ke své práci. Emma je ale v pohybu neustále, a vlastně dost pochybuju o tom, že ona nějaký klidový režim doopravdy zná.

„Takhle si svoji vysněnou dovolenou zrovna nepředstavuju,“ poskytla nám k mé úlevě další námět k rozvedení hovoru, čehož jsem mínila šikovně využít. Hlavně ať nějak nedojde na Jareda.

„A jak si ji představuješ?“ ptala jsem se jí z čirého zájmu a ne abych jenom nějak zakecala to riziko.

„Ne že by se mi tu snad nelíbilo. Je to tu vážně nádherný, ale když už někde jsem, tak chci vidět co nejvíc. Nevydržím nijak dlouho v klidu.“ No, co jsem říkala. Za to může pracovní deformace, určitě.

„Kdybych nebyla tolik utahaná, tak bych ti navrhla, že se někam podíváme, ale jsem ráda, že jsem se dostala aspoň sem. Nejdřív se mi ani nechtělo vylézt z postele. A kde je Jamie? Ten by s tebou třeba rád někam vyrazil,“ nastínila jsem jí nenuceně další alternativu, kterou by mohla zvolit místo původního Anina plánu. Emma konsternovaně pozvedla obočí a ten lehký permanentní úsměv jí rázem opadl.

„Nějaký narážky, jo?“ pronesla s teatrálně ofenzivním hlasem a ta její zvážnělá tvář jí moc dlouho nevydržela, protože se na mě vzápětí rozpustile zubila. Ááh, tak odtud vítr vane…

„Já na nic nenarážím. Akorát podotýkám, že takhle tu spolu trávíte dost času, takže nějaký společný výlet navíc vás nevytrhne. Stejně to všichni ví,“ srozuměla jsem ji s rozverným pochechtáváním se, protože ten její nešťastně zmatený a zároveň rozkošně potutelný výraz mě úplně dojímal. Co si budeme povídat, jí a Jamiemu by to náhodou spolu slušelo. Těžko soudit, jestli se k sobě doopravdy hodí, zase tak moc času jsem s nimi pohromadě netrávila, ale jako samostatné osoby jsou oba dva nesmírně fajn.

„Jako všichni ví, že s Jaredem k sobě patříte,“ vypadlo z ní znenadání, až na mě překvapeně vyvalila svoje nestejně zbarvená kukadla. Docela mě tím uzemnila, což si velmi rychle uvědomila. „Promiň, Rio, to jsem asi neměla říkat,“ brala svoje slova zpět kvapně, ale já jsem jí absolutně nic nezazlívala. Víc jsem dumala nad tím, jak si to od ní mám přebrat v ohledu na tu moji trefnou připomínku. Jestli tomu věří jako ti ostatní, anebo naopak jestli je vůči tomu obecnému vědomí škodolibě skeptická. Nějak nevím, k čemu bych se měla intuitivně přiklonit. Ohledně své intuice jsem totiž zase skeptická já.

„V pořádku, nejsi první, která něco takového říká,“ uklidnila jsem chápavě její rozčarování z toho, co nedopatřením vypustila z pusy. Běžně se tedy nestává, že by Emma něco takhle impulsivně prořekla, jelikož je víceméně součástí její práce být diskrétní a korektní, ale každý občas povolí. Nemluvě o tom, že jsme tu přeci na dovolený, takže bychom měli vypnout.

„Ty si to nejspíš nemyslíš, viď?“ vyčetla z mého obličeje, přestože jsem se mohla přetrhnout, abych najevo nedala znát jedinou emoci. Příliš velké zklamání na to, aby se mi neodrazilo ve tváři. Slabě jsem si povzdechla, což Emma vzala jako jednoznačnou odpověď.

„Ale Jared si to zajisté pořád myslí,“ konstatovala jako takový nadbytečný dodatek, který ale v jejím případě mohl mít mnohem větší váhu. Zřejmě toho ví, co se týče Jareda o něco víc, asi jako Anastasie. Nicméně já z toho nepotřebuju vůbec nic vědět. Stejně jako moji chorobnou zvídavost burcovala v noci Ana a selhala u toho, i u Emmy to dopadlo shodně a kvůli pořád té samé příčině.

„S tím asi nic nenadělám,“ prohodila jsem téměř lhostejně, přičemž jsem uvnitř sebe cítila, že se moje bláznivě zamilované já bortí jako nějaký hrad z písku. Emma mě nepřetržitě obezřetně sledovala, až jsem pojala podezření, že je nějaký Jaredův tajný špion. Ať si mu řekne cokoliv, mně je to jedno.

„A nechybí ti? Víš, jako kamarád. Trávili jste spolu taky hodně času a dobře jste si rozuměli. A v LA to byl jeden z tvých nejbližších, když jsi byla tak daleko od rodiny. A… vrátíš se do Los Angeles?“ vyzvídala ode mě zapáleně, což opět napovídalo o tom, že tyhle informace získává pro Jareda. Každopádně nepochybuju o tom, že ji by to snad nezajímalo. I s Emmou jsem se hodně vídávala, když patří do nejdůležitějšího crew celé kapely. Častokrát to bylo v jejich takzvané laboratoři, ve studiu, kde natočili jednu svoji desku a odkud velmi rádi vysílají online. Tam jsem se s Emmou potkávala pravidelně a samozřejmě hlavně u bratrů doma.

„Určitě se vrátím. To neustálé houkání sirén a majáků, hořící panorama kopců a potkávání slavných při nákupu mi už vážně chybí. A nejvíc mi chybí moje práce,“ reagovala jsem pouze na její poslední otázku, jelikož ty předešlé se mi vskutku komentovat nechtělo. Zejména se mi nechtělo jí lhát, protože sobě si klidně můžu nalhávat dál pro svoje vlastní dobro, že bez Jareda se mi žilo blaženě, ale to je holý nesmysl.

„Já být na tvém místě, tak se asi zblázním. Nevydržela bych tak dlouho bez své práce,“ žasla nade mnou, ale přitom kroutila laxně hlavou. Ona si to beztak neumí ani představit, jaké to je se jen tak flákat.

„Jenže ty jsi workoholik, Em.“ S Emmou jsme se tomu obě nenuceně zasmály. Nijak nezastírala, že bych se v tomhle ohledu mýlila. Zaškatulkovala jsem ji dokonale přesně. Není to tak, že bych já snad nedávala do své profese maximum, ale znám své meze, za které nejdu, abych se neodrovnala. Emma tyhle meze pravděpodobně nemá, a to její práci považuji za vysoce náročnou.

„To je tak, když svoji práci miluješ,“ zatetelila se štěstím z toho životního úspěchu v podobě vysněné práce, ve které stoupala stále výš a výš. Ji čeká ještě zářná kariéra a já jí to strašně moc přeju. Zaslouží si to, když se takhle dře jako nějaký otrok.

„Já taky, ale stejně se nehoním jako ty,“ obdivovala jsem její neutuchající nadšení pro živobytí.

„Protože neděláš s těma třema pakama. Pro ně pracovat je hotová radost, takže mi vůbec nevadí, že jsem s nimi tak často. Však to znáš sama,“ pochvalovala si svoji dennodenní, úzkou spolupráci s Jayem, Shannem a Tomem a dalšími desítkami lidí, kteří se motají kolem.

„No jo, znám,“ přitakala jsem jí poslušně a v duchu jsem opět nostalgicky vzpomínala. Ach jo…

„Zdravím, krásky.“ Naše tiché rozjímání s Emmou maskované za odpočinek při opalování narušil protentokrát mužský hlas, který nepřeslechnutelně zaváněl sexistickým podtextem. Třikrát hurá, Fabio si mě našel. 3, 2, 1 – nasadit radostný výraz z jeho návštěvy – teď!

„Tak už jsi mě našel,“ zvolala jsem s tak okatou rozjařeností, že každý jiný, kromě adresovaného, by poznal, že jsem to nemyslela upřímně. Kdežto Fabio byl doslova poctěný tím, že jsem byla z jeho přítomnosti takhle odvázaná. Naoko.

„Ještě aby ne, když jsem tu viděl jen tebe,“ složil mi poklonu s rozpustilým úsměvem, jehož nezištnost mě skoro obměkčila. On má skutečně neuvěřitelně hřejivý úsměv. Ale! Je to had prohnaný… „Nic ve zlém,“ obrátil se pohotově na Emmu, která velice šikovně předstírala voskovou figurínu, a jeden z těch jeho vilných pohledů s vřelým úsměvem věnoval i jí.

„V pořádku… No, tak… já asi půjdu. Už jsem tu povalovala dlouho,“ pochopila duchapřítomně, že já a tady pan Okouzlující máme náramně romantické dostaveníčko u bazénu. Vystačila jsem si se souhlasným pokynutím hlavy, než mě ovšem napadla hodně příhodná připomínka, kterou jsem si prostě nesvedla odpustit: „Tak ode mě pozdravuj Jamieho,“ zašveholila jsem rozverným hláskem, zatímco se Emma zvedala z lehátka. Vrhla na mě svrchu značně káravou grimasu, že do ní takhle nevybíravě šiju, a kdybych předem věděla, co mi na to odvětí, nejspíš bych držela jazyk za zuby.

„Mám taky někoho pozdravovat?“ tázala se mě významně, škodolibě se na mě zakřenila a energickým krokem se vzdalovala od nás dvou. Jo, Emma je nediskutabilně tým Jared. Chvilku jsem ji sledovala, jak od nás odchází, tudíž jsem včas zjistila, že se k bazénu nakýbloval Jared s bohatým zástupem lidí, jako byl Tomo s Vicki, Shannon s Natalií a Luca s Anou. Nejdřív mě to nepříjemně zaskočilo, protože se mi srdce zběsile rozbušilo jako na poplach, ale vzápětí jsem uznala, že se mi to vlastně perfektně hodí.

„Už nemusíš,“ šeptla jsem si tichounce pod nos, což ale Fabiovi neušlo, když mě neustále tak užasle rentgenoval svými jiskřivě kaštanovými duhovkami.

„Co jsi říkala?“ zajímal se okamžitě aktivně, aby mu náhodou něco neuniklo. Ke vší ironii, Fabiovi toho uniká mnohem víc, než by bylo zdravé, ale tak… každý jsme nějaký, ne? Jenomže ne každý jsme všivácký, podlí a vypočítaví mizerové.

„Ale nic,“ odbyla jsem ho bezduchými slovy, přičemž jsem se dál ztrácela v mysli u Jareda, který se ocitl nedaleko mě, a o mojí přítomnosti se již dozvěděl. Kdo by to byl řekl, když jsem ho i na délku bazénu téměř propálila pohledem. Teprve až s odpovědí pro Fabia jsem se vrátila zpět k němu a dokonce i s omluvným úsměvem, který on kupodivu nepochopil. Jako další věci… „Víš, myslela jsem, že… Co by sis představoval jako protislužbu, jak jsi mi před pár dny vypomohl?“ Zařekla jsem se, že se teďka budu soustředit pouze na Fabia, abychom my dva spolu působili co nejvěrohodněji. Když se zadívám do jeho pohledného obličeje a pokusím se jeho slova vnímat tak na půl, snad mi to nebude dělat takové trable.

„Fakt se mě na něco takovýho musíš ptát?“ namítl mi na to v podtextu s jasnou sexuální narážkou, a jakože tak šibalsky se na mě zatvářil, že jsem se tomu zlehka stejnak zasmála. Ironicky ovšem…

„Drž se při zemi, jo? Zase tolik jsi toho pro mě neudělal. A i kdyby… Přece si nemyslíš, že by stačilo tak málo, abys mě dostal do postele,“ usadila jsem ho celkem zprudka, protože mě tímhle svým přidrzlým náznakem docela urazil. Přeci se o mně nemůže domnívat, že jsem taková snadná kořist. Anebo je jeho ego natolik enormní, že se takhle troufale chystá i na mě. Však on se bude ještě hodně divit…

„A přece si nemyslíš, že tady jde o víc jak o tu postel,“ utřel mě naprosto s přehledem, což jsem od něj tedy absolutně neočekávala. Aha, tady mi někdo dává sežrat ten můj prohřešek ohledně Diega. Budiž, aspoň bude větší sranda. A větší pocit zadostiučinění.

„No jistěže, když za týden a něco odjíždím zpátky do Států,“ zapitvořila jsem se sarkasticky, abych se nenechala zahanbit, alespoň nijak výrazně, protože tím by jeho samolibost zajisté opět o něco narostla. „Ale trošku pobavit se můžem. Ke správné dovolený patří nějaký nezávazný flirt, no ne?“ říkala jsem mu bez nějaké velké námahy to, co chtěl slyšet. Proto mě obdaroval dalším blyštivým úsměvem.

„Kde bys teda chtěla začít?“ dával mi galantně přednost, což od něj vlastně bylo doopravdy zdvořilé. Možná není úplně ztracený… Hm, spíš přesně ví, co má s ženskými dělat, aby dosáhl svého. Na mě ale takovéhle podřadné metody neplatí.

„U bazénu je to fajn.“ Spokojeně jsem vynesla svůj názor na nynější okolnosti, které považuju za takřka ideální. Následně jsem se ladně zvedla z lehátka a za doprovodu zraku nejen Fabiova, ale i Jaredova, jsem do klidné hladiny průzračné vody skočila příkladnou šipku. Velice jsem si tu pozornost několika mužů užila. Potom, co jsem se vynořila, se moje oči automaticky setkaly s těmi Jaredovými. Nespatřila jsem v nich ale ani údiv, ani obdiv, ale zejména skeptičnost. Já chci ale vidět žárlivost a uvidím ji!

Zakrátko jsem se otočila k Fabiovi, abych ho přizvala k sobě. Doplavala jsem k hraně bazénu a pažemi se o ni zapřela. Fabio ke mně na to přišel sám od sebe, vůbec nebylo třeba ho pobízet. Takhle se mi to líbí…

„Umíš zaujmout, to se musí nechat,“ liboval si při výhledu na mé mokřejší já a za tím jeho zastřeným tónem jsem si mohla snadno vylíčit, na co asi tak myslí. Polichoceně jsem se na něj usmívala se zřetelnou špetkou svůdnosti, jelikož není čas s ničím otálet. On si ke mně mezitím dřepnul.

„Nechceš se přidat? Voda je skvělá,“ lákala jsem ho do své blízkosti a spárů svých přesně řečeno intrik.

„Díky, ale ne, ve vodě jsem skoro každý den,“ odpálkoval mě ve vší slušnosti a žehlil si to dalším ze svých neodolatelných úsměvů, které mě sice potěšily, ale neutišily. On zatím neví, že někdy ne, pro mě neznamená ne.

„Ale ne se mnou,“ zavdala jsem mu nejjednoznačnější záminku proč do té vody jít. Jeho to ovšemže nepřesvědčilo, takže jsem přistoupila na radikálnější způsob. Jasně, že mě nenapadlo nic jiného, než ho popadnout za ruku a stáhnout ho do vody k sobě. Jako vystřižené z nějaké přiblbé romantické komedie. Naživo je to ale daleko větší sranda, a proto jsem se smála jako praštěná, když se vynořil zpod hladiny a vyjeveně na mě kulil oči a prskal vodu všude kolem sebe. Očividně ode mě ten zákeřný výpad naprosto nečekal.

„Zbláznila ses?!“ čertil se na mě Fabio a nepřívětivě se na mě mračil.

„Ty se na mě zlobíš?“ starala jsem se jaksi úzkostným hlasem, který měl navodit moji omluvu za ono hravé provinění. Neopomněla jsem na psí pohled a zejména na svoji odzbrojující blízkost, kterou jsem jeho pobouření obratem utlumila. Zachytila jsem se jeho širokých ramen a zpříma jsem na něj hleděla.

„Myslím, že ty víš, jak si mě udobřit,“ zavrněl rozdováděně, načež se ke mně začal přibližovat. Couvala jsem před ním s vábivým úsměvem až do té doby, než jsem zády narazila na stěnu bazénu. Fabio se nato zapřel pažemi s napnutými svaly o hranu bazénu a jeho rty se vlnily pod úsměvem plným vzrušení. Zvláštní, že mi tahle situace částečně nejen vadila, ale i zčásti mi imponovala. No jo no, je to tuze hezký chlap.

„A ty, jak toho udobření co nejrychleji dosáhnout,“ popichovala jsem ho v tom duchu flirtování dál, ale nějakému intimnějšímu kontaktu jsem se prozatím úpěnlivě vyhýbala. S tím pořádně stejně širokým úsměvem se ke mně začal Fabio naklánět, že by ode mě vyloudil nějaký ten polibek. Pohotově jsem to a zahrála do autu, když jsem se mu přitáhla k uchu, abych mu do něj něco pošeptala: „Akorát u toho nemusí být všichni tady ti u bazénu,“ nastínila jsem mu nesměle, že bych nerada u našeho sbližování měla nějaké publikum. Po celou dobu jsem očkem sledovala Jareda, který se zarputile snažil nepozorovat nás, ale naneštěstí se mu to naprosto nedařilo. Pod pojmem publikum jsem samozřejmě myslela zejména Jareda, a proto jsem musela s Fabiem postupovat obezřetně, aby nás hnedka neprokouknul.

„Najednou nějaká stydlivka, ne?“ dobíral si mě s jasnou provokací a nijak se nedržel zpátky, protože mě sice uvolnil ze svého zajetí, protože se pustil hrany, ale místo toho svoje ruce přemístil na mě. Rovnou je přiložil k mému pasu a podle toho, že s dlaněmi neostýchavě pokračoval dolů, odhadovala jsem, že by si mě rád k sobě natisknul a nejlépe si mě vysadil kolem svého pasu. I tentokrát jsem se zachovala prozíravě a vybruslila jsem z toho tím, že jsem se zapřela rukama o tu hranu bazénu a v ten moment, když si mě mínil na sebe vytáhnout, tak jsem využila jeho síly a vyskočila jsem z bazénu ven. Ladně jsem se usadila na kraji a rozmařile jsem se na něj usmívala, že se mi tohle opravdu povedlo.

„Což je opak exhibicionisty, že?“ Nezůstávala jsem mu nic dlužná, jelikož se tímhle frajírkem nedám v žádném případě zaskočit. Skvěle do něj vidím, takže mě teoreticky nemůže ničím zaskočit. Tyjo, takovéhle jednoznačné vztahy se mi vážně zamlouvají!

„Připadám ti jako exhibicionista?“ přeptal se mě kontrolně, jestli jako slyšel dobře, ale jeho hlas nesl evidentní známky polichocení. Svoje ruce pro změnu zase vrátil tam, kde je usídlil před mým únikovým manévrem. Tuším, že se za chvilku osmělí a zaútočí na moje holá stehna, ale to je podle mě ještě přijatelné, takže ho nechám si klidně sáhnout.

„Vždyť po večerech tancuješ do půl těla v rákosový sukýnce. To je hotová definice exhibicionismu,“ utahovala jsem si z něj, a jen co se na mě s teatrálním pokáráním zadíval, upřímně jsem se rozesmála.

„To je jen můj vedlejšák, aby bylo jasno. Jsem hlavně plavčík,“ informoval mě důležitě, což k mému utišení tedy rozhodně nepřispělo. „A co děláš ty? Když zrovna nestahuješ nevinný chudáky do bazénu,“ zajímal se o mě, a jak jsem předvídala, jedna jeho ruka mi přistála na koleni. Lehce a něžně, jako by se dotýkal něčeho vzácného. Ačkoliv jsem to očekávala, beztak mě to kapku vyvedlo z míry.

„Ale no tak, nedělej ze mě mýtickou mořskou příšeru, jo? Jinak se živím profesionálním modelingem,“ přiznala jsem mu pyšně, protože to tak prostě mám. Jsem na svoji kariéru opravdu hrdá.

„Modelka? Tak ty jsi modelka? No páni… To sedí. Dobře sis vybrala, protože takovou krásu by byla škoda neukázat i ostatním,“ pochleboval mi celkem obstojným stylem, až jsem si musela osvěžit paměť s tím, co provedl Diegovi. „A nejsou modelky náhodou svým způsobem taky exhibicionistky?“ docvaklo mu pojednou, čímž zapříčinil další moji salvu smíchu, ovšem pouze nakrátko. Fofrem jsem zkontrolovala Jaye na druhé straně bazénu, kterého jsem zase přistihla na švestkách. Pozoroval nás dva s podmračeným výrazem, a když mu došlo, že se na něj dívám, zamračil se na nás ještě víc. Perfecto…

„Ale jo,“ přitkala jsem jeho domněnce a škádlivě jsem se na něj zatvářila. „Jenže jsou takoví lidé, kteří oddělují svůj pracovní život od toho soukromého,“ osvětlila jsem mu svoji hranou zdrženlivost a rozverně jsem na něj mrkla.

„To vidím,“ prohodil jakoby dvojsmyslně, ovšem bez jakéhokoliv chlípného smyslu, nýbrž jednak jako pouhé konstatování a taktéž jako ironické uznání.

„Malý moment, dojdu si na bar pro pití,“ nahlásila jsem mu shovívavě, a než jsem se zvedla k odchodu, uhladila jsem mu několik neposedným pramenů vlasů jedním dlouhým tahem, u kteréhož mi prsty zajely až za jeho ucho. Chybělo už jenom, aby zavrněl jako kočka…

„Počkej, Nerio, já tam zajdu,“ nabízel se ochotně, ale já jeho pomoc několikerým zatřepáním hlavy odmítla. Potřebuju se trochu uklidnit, než se zase vrhnu do svých pletich.

„To je dobrý. Zvládnu to sama.“ A s těmito slovy jsem se odebrala k baru pro sladký nealko koktejlík, abych tělu dodala nutný cukr. Nakonec jsem si objednala Tropic Mystery, a přestože bych se měla vrátit za Fabiem, sedla jsem si na barovou židličku a poklidně jsem si usrkávala drink z brčka. Asi nějaké podvědomé tušení, protože se brzy po mém boku objevil samotný Jared.

„Docela jsem tě přecenila, Jayi. Dávala jsem ti ještě pár minut navíc, než za mnou přiběhneš,“ načala jsem s ním rozmluvu a značně posměšně, poněvadž jsem to ani nijak jinak nezamýšlela. Po včerejšku, respektive dnešní noci…

„Mně je naprosto jedno, jestli mám nebo nemám správný načasování podle těch vašich nesmyslných holčičích nepsaných pravidel, když mi o něco jde. Důležitý je, že vím, co dělám,“ usadil mě příkře a k mému podivení i znatelně odměřeně. Ovšemže to od něj byla pouhá přetvářka, protože jsem snadno rozeznala, že ho sem přivedla jeho majetnická vlastnost. Doslovně žárlivost.

„Ouch, tak to si budu muset zapsat večer do deníčku,“ dorážela jsem na něj ohledně našeho věkového rozdílu, což on nijak dobře nesnášel. Vzápětí se sarkasticky uchechtnul a zakroutil nade mnou hlavou. No co…

„Kdo je to? Tvůj nový objev? Nebo bych měl spíš asi říct oběť, ne?“ vyptával se mě pobaveně, čímž mi v podstatě sděloval, že nám to naše divadýlko nežere. Však to ani nemusí, postačí mi, když ho to nějak ovlivní, a to se nesporně stalo…

„Taky zdejší zaměstnanec. Jmenuje se Fabio a je vážně moc sympatický.“ Představila jsem mu ho ve zkratce, jelikož víc zapotřebí nebylo. Už takhle mi připadal poněkud rozezlený.

„No jo, vypadá vcelku sympatický, když se na tebe zrovna nesápe,“ ucedil skrz přivřenou čelist, jak ho ta čerstvá vzpomínka nenechávala chladným. Neudržela jsem se a natočila jsem se k němu s těžko skrývaným úsměvem. Hah, jak těm chlapům stačí tak málo…

„No ne, ty na něj snad žárlíš? Pokud vím, ty ses na mě sápal tuhle noc. Svoji šanci jsi dostal a nechal sis ji utéct, takže… teďka pláčeš na špatném hrobě,“ vysmála jsem se mu přímo do obličeje a pro změnu jsem nad ním zakroutila hlavou já. Šlo mi to úplně hladce se s ním takhle nemazlit, protože se mě v noci tím svým nepravděpodobným odmítnutím nemálo dotknul, ačkoliv jsem si plně uvědomovala, že se zachoval správně. Nejvíc mi vadilo, že jsem selhala. Nebo moje plány že selhaly.

„Takže to fakt děláš jenom proto, abych žárlil. Proboha, Rio, už jsme přece dospělí!“ shrnul nevěřícně, že jsem se doopravdy uchýlila k těmhle typickým holčičím trikům, které mi nikdy předtím nepříslušely.

„Jo, máš pravdu, Jayi, a očividně mi to skvěle vychází,“ zaradovala jsem se dětinsky a k tomu jsem se i patřičně usmíval, až šklebila. Jaredovi to k uklidnění pochopitelně nikterak nepomáhalo a já si to v poloviční tichosti nesmírně užívala.

„Jasně, chápu. Když jsem tě odmítnul, tak jsem se tě dotknul a ty se mi to právě snažíš nějak vrátit, ale… stejně si stojím za tím, že jsem udělal dobře.“ No bezva, jsem fakticky ráda, že o tom ví.

„Vlastně se mýlíš, Jarede. Akorát jsem si řekla, že když tys neměl zájem, tak že někdo jiný mít bude. To je všechno,“ vyvrátila jsem mu jeho dokonale přesný odhad, který jsem mu přirozeně ani za nic nemohla nějak stvrdit. I kdyby té mé námitce nevěřil, což nejspíš nebude, nepochybuju o tom, že ho to opět pěkně dopálí.

„Takže jako co? Seš odteď na jednorázovky nebo jak?“ ujasňoval si s nevhodně pátravými dotazy, které v mých uších vskutku šeredně rezonovaly. Takovéhle drzé poznámky se mi nezamlouvaly.

„Jsem pro zábavu. Když seš na dovolené, tak se chceš většinou bavit, víš,“ poučovala jsem ho věcně a neustále jsem z tváře nemohla setřást ten potměšilý úsměv, poněvadž jsem se královsky bavila, zatímco takový Jared pomalu pod pokličkou vřel. Viditelně jsem ho svým nezodpovědným přístupem deptala. Oh, sí…

„Jinak řečeno, nejsi připravená,“ shrnul si spíš tak sám pro sebe, maximálně přesvědčeně a poprvé během naší konverzace ode mě odvrátil svůj nebesky modravý zrak a společně s tím i mírně sklopil hlavu. Jasný projev zklamání. A já jsem obratem umlkla. Nemohla jsem si pomoct, ale zničehonic mi ho bylo strašně líto. Po tom všem, co se stalo, prostě mi ho bylo líto…

„Jsem připravená na to jít dál,“ podala jsem mu nejednoznačnou nápovědu a následně jsem seskočila z barové židličky, poplácala jsem ho volnou rukou po rameni a sebevědomě jsem odkráčela zpět za Fabiem. Jaredova znovunabytá pozornost mě vyprovodila se soustředěně zadumaným pohledem kvůli krátce nasazenému broukovi v jeho komplikované mysli. Jsem tedy skutečně zvědavá, jak si tohle vyloží… 

Povídka je zpět! :) Sice nevím, na jak dlouho, protože se mi poslední dobou píše opravu ztěžka, ale uvidíme. Určitě vás budu o stavu povídky informovat. :) 

No, ale k příběhu. Příště vás čeká dohra tohohle rozhovoru s Neriou, ale bez ní. Za to se ale objeví na scéně Tomo. A Neria se dozví jednu neradostnou novinu, která zásadně změní její dosavadní pobyt v hotelu. 

Díky všem za přízeň!! Moc si toho vážím. :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 17. kapitola: