OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 16. kapitola

10.03.2015 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 992×

JARED

Nemohl jsem uvěřit tomu, co se to dělo. Mezi mnou a Neriou. Čtvrtý den po našem znovushledání. Po tom hodně ošklivým rozchodu. Tohle bylo mnohem lepší než to, v co jsem vůbec doufal. Něco jako splněný sen. Vlastně ještě stokrát příjemnější, protože se mi o tomhle ani nesnilo. Nesrovnatelně lépe jsem si to uvědomoval tím, když jsem se plně soustředil na Neriu, která se ke mně sekundu od sekundy tiskla čím dál víc naléhavě. Pevně mě svírala rukama kolem krku a stála kvůli tomu dokonce na špičkách. Já jsem ji ale držel vytrvale kolem pasu na celou délku svých paží, takže jsme si byli maximálně blízko. Neria mě prsty jedné ruky zlehka poškrabávala po zátylku, což mě dokázalo dobře nabudit, jak zajisté věděla.

Kde jsem strádal na dotycích, vynahrazoval jsem to Nerii na polibcích. Po tolika měsících jsem do nich dával naprosto všechno. Šlo to samo, protože vše to, co jsem od našeho prvního polibku až po tenhle polibek cítil, se do něj automaticky promítlo. U Nerii to nebylo jinak, i když ze všeho nejvíc ji ovládal chtíč. Líbala mě tak divoce a zuřivě, jako to umí jenom žena, která po někom předlouhou dobu touží a konečně má nadosah uhašení tý nezkrotný vášně. Buďto za ten půl rok neměla vůbec žádný sex, anebo byl oproti tomu se mnou hodně mizerný. Ani já jsem za celý ten šíleně dlouhý půl rok neměl jednu jedinou známost, a nejenom proto, že jsem se společnosti jaksi vyhýbal. Předem jsem jakoukoliv šanci na ukojení jedný ze základních lidských potřeb zatracoval, protože společný noci s Neriou se už nikdy žádná jiná ani částečně nevyrovná.

Nijak dvakrát jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám a jestli je to správný nebo ne, protože jsem se i já nechával unášet na vlnách vzrušení, který s každým dalším obratem jejího hbitýho jazýčka, vroucným dotekem a podmanivou řečí těla, které mě nepokrytě vyzývalo k tomu, abych si ji neprodleně vzal, závratně stoupalo až na neúprosnou hranici. Po těch šesti měsících sexuální abstinence a předtím těch několik dokonalých zážitků s Neriou jsem si připadal jako nenasytný zvíře, pro který je klíčovým činem k přežití jednoduše zasunout. Proto mě nikterak neudivil ten rychlý sled událostí, když jsem se s Neriou, kterou jsem si za její krásně oblý zadeček vysadil obkročmo na sebe, najednou přemístil k posteli. Celkem jsem se překonal, protože bych byl momentálně schopný ji klidně přehnout vedle na takový vyšší bytelný komodě. Tak moc jsem po ní dychtil…

Poloha ležmo nám oběma bezesporu vyhovovala víc, protože mě ani jí nikde nepřekážel můj plně vyboulený rozkrok ve značkových teplákách. Holt jsem ho dýl zadržet nemohl, když se mě Neria nemohla nabažit, a že ten dole to brzo poznal. Neria se na mě duchapřítomně usadila o něco výš a ruce, který měla volný jen chvilinku, zase aktivně zaměstnala tím, že mi přes šifonovou košili začala přejíždět dlaněma. I já jsem nijak nemeškal a důkladně jsem ohmatával tu její božskou prdelku, která mi fakticky chyběla. Neostýchal jsem se i několikrát jí bříšky prstů zajet pod okraje jejích semišových kraťásků, které se zdály být ještě menší, když se ke mně skláněla a u toho nevědomky ten svůj zadeček vyšpulovala ven. Oh, zatraceně…

Několik dalších minut jsme neustále hladově ochutnávali vzájemně svoje rty a oběma nám to vyhovovalo. Po tolika měsících i tohle náruživý líbání bylo neskutečně úlevný a přitom nesmírně uspokojivý. Nikdo z nás se zatím nehnal do toho postoupit o něco dál. Úplně jsem totiž zapomněl, že ty dva růžovoučký obláčky sametu jsou jako učiněný dar z nebes. Samotný polibek anděla. Taky jsem si velice rád oživil ten fakt, že její tělo tak úžasně sálá teplem a pod mými roztouženými doteky bezmála hoří. Měla naprosto dokonalou, hebkou a zářivou kůži jako nikdo jiný. Strašně rád jsem ji opět cítil na tý svý. Euforicky jsem si užíval, jak se o mě ta její jemňoučká pokožka otírala. Vstřebával jsem každičký milimetr toho bezchybnýho spojení našich těl, abych ho využil ve svůj prospěch, což Neria neklamně poznala a dala mi to ideálně najevo. Moji oblíbenou košili mi prudce roztrhla vedví, až několik knoflíků odletělo neznámo kam. Zničená košile je dozajista ta nejmenší oběť, jakou můžu podstoupit pro dosažení absolutně bezkonkurenčního vyvrcholení.

Nestihl jsem ani nějak zareagovat, anebo spíš zaprotestovat, protože se pustila do prozkoumávání mýho hrudníku a zejména bradavek, a to jsem to zvládl maximálně zhluboka rozdýchávat. Fajn, jsem rád, že nejsem jediný, kdo tu trpí obsesí na bradavky. Hrála si s mojí hrudí, jak se jí jen zlíbilo, a nahodile mi po prsou kreslila vlhký cestičky, který neprodleně mířily níž. Aby měla lepší přístup, slezla ze mě dolů a na posteli se posunula, aby mohla svými nádherně prokrvenými rty polaskat i o něco citlivější části. Naštěstí i naneštěstí jsem byl díky ní dočista paralyzovaný, protože jsem si takovýhle potěšení odpíral proklatě dlouho a dosud jsem ani netušil, jak děsivě moc mi takový intimnosti scházely. Zažívat to po takový době právě s ní bych považoval za totální vrchol blaha. I bez samotnýho aktu.

Jak je vůbec možný, že po těch všech našich komplikacích mám najednou tolik štěstí? Nerad bych pokoušel osud, protože jak dobře Neriu znám, tak potom nemůžu nejspíš čekat nic dobrýho. A navíc je tu nově její jistá část, kterou ani neznám, o čemž jsem se dneska ukázkově přesvědčil. Co když tohle je jen důsledek tužby hormonů, který nás nutí je utišit. A že opravdový city jsou až v pozadí tohohle všeho, avšak přesně tuhle vášnivou smršť způsobily. Určitý sexuální napětí bylo mezi námi odjakživa a vždycky se umělo bravurně skrývat za jiný emoce. Nechci se s ní vyspat pouze proto, že po tom moje tělo prahne. A co zaručeně nechci, je to, abych si to u ní zase nějak pokašlal. Tím, že to zrovna teď utnu, riskuju mnohem míň, než když to nechám dotáhnout do konce. Dokonce bych na ni měl i královský eso v rukávu, kdyby se mi povedlo ovládnout svůj nabuzený apetit a nedat se. Kurva drát, když to je doslova nadlidský úkol, vzdát se týhle bohyně. O to hůř, když je po mně takhle celá divá.

Její konání jsem si opět začal plně uvědomovat, když mi jednou svojí šátravou zvědavou rukou pomalu zajížděla pod tepláky. Ještěže jsou tak přizpůsobivý, jinak by už asi dávno praskly. Chytil jsem ji pohotově za levý zápěstí, až to hlasitě plesklo. Neria se lekla, protože to s ní škublo, a následně se na mě zmateně podívala. Několikrát rozpačitě zamrkala a pootevřela svoje krví naběhlý rty, jenže z nich nic nevyšlo. Nechápala, že jsem ji zastavil. No, já taky úplně nechápu, že jsem ji zadržel, zrovna když se dostávala prstíky pod gumu trenek.

„Nerio, p-počkej, přestaň… Nezlob se, ale… Myslím si, že tohle není dobrej nápad,“ vysvětlil jsem jí poněkud přerušovaně, jednak proto, že jsem pořád rozdýchával tu naši žhavou chvilku, ale i proto, že jsem nevěděl, jak jí to co nejvhodněji říct. Hah, jenomže jak někoho vhodně odmítnout?! To se snad ani nedá…

Neria se ode mě oddálila a společně s tím se na mě čím dál víc mračila, až se nakonec úplně posadila. V tomhle jsem ji okamžitě následoval, jelikož jsem tam nehodlal ležet vyvalený s holým hrudníkem a navíc ještě se stojákem v klíně, proto jsem se naproti ní usadil taky.

„Neber to nějak špatně Nerio, ale…“

„A jak to mám jako brát? Já už ti vážně nerozumím, Jarede. Co ode mě teda zatraceně chceš?!“ skočila mi do řeči celkem popuzeně, ale stejnak jí v hlase zaznívalo neutišitelný ponížení a sžíravý dotčení. Tomu se vyhnout nedalo, s tím jsem počítal. Bezděčně jsem si povzdychl, ale přitom jsem usilovně dumal nad tím, jak jí svoje nezištný záměry podám, abych ji ještě víc nepobouřil.

„Tebe, Nerio, já chci tebe, ale…“

„A tady jsem, takže proč to kazíš?!“ znovu mě přerušila, než jsem stačil dokončit svoji myšlenku. Na tyhle její neslušný způsoby jsem si zvykl již dávno, ale v týhle nynější situaci mě výjimečně nerozčilovaly.

„Když mě necháš dokončit tu větu, tak se to možná dozvíš,“ naznačil jsem jí, že si může za svoji nevědomost sama. Po tý mojí trefný poznámce se na mě zachmuřila ještě víc, že mi teďka připadala spíš jako divoká šelma, která se chystá do útoku. „Kazím to teď, protože bych nechtěl, aby se to pokazilo potom. Nerio, já tě mám vážně moc rád a vážím si tě. Vážím si nás dvou a… a popravdě vůbec nechápu, co se to právě děje. Bylo to sice fajn… kruci, bylo to daleko víc než fajn, ale… Nechci nic pokoušet, víš… Po tom všem bychom na nic neměli spěchat. Nejdřív jsem si myslel, že z nás nebudou ani kamarádi, podle toho, jak ses mi vyhýbala, a podívej… Málem bychom se spolu vyspali. A já si nejsem jistý tím, jestli do toho dáváš stejný city jako já, anebo jestli ti jde jen o ten sex,“ rozpovídal jsem se horečně, protože se mi v týhle zvláštní pozici nemluvilo moc dobře. Ke konci mýho proslovu se Neria nemračila, nýbrž na mě koukala hodně zaskočeně. Takovouhle dávku upřímnosti a ctnosti zjevně naprosto nečekala. Alespoň na vlastní oči poznala, že nejsem takový typický chlap, za jakýho mě několikrát označila. Obyčejný chlap by si sex s ní zaručeně dobrovolně neodepřel.

„Ty si fakt myslíš, že to mezi náma může být jako dřív? Jako by se předtím nic nestalo? Jenomže to nejde, Jarede! Já to prostě nedokážu… Jenom tak jednoduše ne,“ srozuměla mě nekompromisně, ačkoliv se jejím hlasem nesly tóny totální bezmoci. A ta její zářná jiskra v jejích přesladce čokoládových očích pohasla zase o trošku víc.

„Vždyť ti říkám, že bychom na to měli jít pomalu. Krůček po krůčku, když to jinak nejde,“ zopakoval jsem jí s neskrývanou nadějí a s intenzivním pohledem jsem se díval do její posmutnělý tváře, kterou zmáhala jedna nevítaná emoce za druhou.

„Nevím, jestli ti můžu ještě někdy věřit, ale zato užít si s tebou, s tím problém nemám,“ pronesla pak tuhle krutou a děsivou větu, která rázem zmařila veškerý moje ideje a plány. Navíc se potom na mě znovu jaksi dravě vrhla, jenže protentokrát jsem neměl sebemenší potíž s tím ji zastavit.

„Ještě mi někdy věřit?! Tak moment… A tys mi snad předtím věřila?“ vychrlil jsem ze sebe s přezíravou jízlivostí, když jsem se nechal unést na návalu prvotního šoku a vzteku. Pochopitelně se jí to vůbec nelíbilo, a to jednak proto, že jsem ji znovu odmítl, a taky proto, že jsem si dovolil se na ni takhle neurvale osočit. Jak by taky ne, když mi byla schopna říct něco takovýho?! Tohle by ta stará Neria taky jaktěživ nevyslovila.

„A ty mně snad jo?! Rozhodl ses mi raději zatajit, že tě ta mexická psychopatka vydírá, mimochodem něčím, co se přímo týkalo mě, než aby ses mi s tím svěřil. Nejenže jsi mi to měl říct, ale ty jsi hlavně neměl žádný právo mi to zatajit! Takže mi tu teďka laskavě nedávej žádný přednášky o důvěře, jasný!“ spustila na mě jednou tolik hlasitě, než jak jsem se opovážil já, a že to v tý naší vzdálenosti nebylo úplně příjemný.

„Kolikrát se ti za to mám ještě omluvit, Nerio? Kolikrát ještě?!“ Ruply mi regulérně nervy, takže jsem na ni vyloženě zařval, což bylo to jediný, co ji dokázalo srovnat. Vyjeveně na mě civěla a ramena jí pomalu klesla dolů. „Mrzí mě to, ano? Vážně, moc mě to mrzí,“ omluvil jsem se jí úzkostně a prosebně zároveň, protože jsem vskutku litoval toho, jak jsem na ni vyjel. Dočista ji to zarazilo, a to je při její houževnatosti fakt podivný.

„Žádný omluvy už nic z tohohle nespraví! Všechno se to pokazilo už dávno, Jarede, takže ber, co je, nebo nech být,“ navrhla mi nesmlouvavě a jen tak nahodile rozhodila ruce, až mě pravačkou málem trefila.

„Já ti vlastně taky absolutně nerozumím. Ať udělám, co udělám, anebo i neudělám, vždycky je to špatně! Já přesně vím, co chci, ale ty o tom očividně nemáš ani sebemenší ponětí. Co po mně teda chceš ty, Nerio?“ pátral jsem v jejích myšlenkových pochodech, který pro mě nikdy nebyly tak záhadný a nepochopitelný, jako tady na ostrově. Jenomže ona na mě opět mlčky zírala a netušila kudy kam. „Asi bych měl jít,“ usoudil jsem intuitivně, protože tahle ostřejší konverzace by k ničemu dobrýmu nevedla, a momentálně oba dva nutně potřebujeme trochu prostoru a samoty. K uklidnění a přemýšlení. Moje vzrušení během tý výměny názorů naštěstí opadlo, takže jsem mohl se vší hrdostí odejít. Byl jsem na sebe skutečně pyšný, že jsem jí dovedl za nestřízlivýho stavu odolat a navíc ke všemu obratně vybruslit ke schylující se pěkně ošklivý hádce. A v neposlední řadě jsem zjistil několik opravdu podstatných fakt. Zdálo se, že Neria nic dalšího komentovat nemíní, tudíž jsem se zvedl a vláčným krokem jsem se vydal ke dveřím. Mezitím jsem si zapnul košili, alespoň na těch pár knoflíků, který mi tam po tom jejím prudkým milostným vzplanutí zbyly. U dveří jsem se na pár sekund pozastavil, abych něco dodal, ale pak jsem si pomyslel, že bych tím nic nevylepšil, takže jsem je otevřel a postavil se mezi futra. Nakonec jsem se stejně neovládl, protože mě na jazyku neodbytně svrběla jistá drzá moudrá rada. „Až budeš mít jasno v tom, co chceš, tak mi dej vědět. Já jsem připravený,“ pobídl jsem ji bez jakýhokoliv podtónu, abych ji nerozhodil ještě víc, i když vím, že ona by se takhle neovládla, kdyby byla na mým místě. Zakrátko mým směrem vylítl malý polštář, který měl za úkol trefit mě, jenže přistál přímo na těch dveřích. Ihned jsem je za sebou zabouchl a pobaveně jsem se u toho usmíval. Dost možná ten můj úsměv zahlédla, ale tohle bych považoval za ten nejmenší problém…

NERIA

No tak to teda páni! Ten se mnou ale pěkně vyběhl. Absolutně jsem nepochopila, co se to tu vlastně stalo. A protože celá tahle situace dopadla zcela diametrálně odlišně, než jak původně zamýšlela, bylo mi z toho opět do breku. Když za mnou Jared přišel, přistihl mě přímo u toho záchvatu pláče. Naštěstí byl natolik veliký gentleman, že to přešel bez jakýchkoliv hloubkových rozborů. Nějak mě rozlítostnil celý ten můj dosavadní život. Tenhle den by byl i pro mě úplně dokonalý, kdyby se to s Jaredem všechno tak nepokašlalo. Ale teďka se to tak akorát dokonale posralo, i když pro Jareda to bylo nejspíš nepochybné vítězství.

Pod peřinou jsem znaveně přemítala nad tím, co vše se odehrálo od té doby, co jsem odešla ze Španělska. Znovu a znovu jsem si opakovala veškeré události spojené s Jaredem. Jak jsme se seznámili, jak jsme se poznávali, jak se z nás stali kamarádi a jak se najednou všechno zkomplikovalo, když jsme na sebe přestali pohlížet jako na kamarády. City jsou moc hezké, dokud nezačnou být složité a všechno nepokazí. Ruku na srdce ale. Ve mně bylo něco zkaženého a špatného již dávno předtím. Nepopiratelně za to mohl ten prevít Rodrigo. Moje první velká láska, na kterou poslední dobou vzpomínám čím dál častěji. Ten zmetek, který mě pokazil. Zanechal ve mně malou černou díru, která do sebe vtáhla jednu z nejdůležitějších vlastností, kterou vůči ostatním člověk jen může mít. Sí, onu ošemetnou a pomíjivou důvěru. Pokroutil ji a zdeformoval natolik, že když už jsem před sebou měla perfektní život s perfektním mužem, nakonec jsem ho zahodila pryč, jelikož jsem ze sebe nedostala potřebné množství důvěry, kterou bych do té vidiny perfektního života vložila. Můj životní omyl. Nicméně největší vinu na něm nese ten parchant. Moje naivnost tenkrát neznala mezí. Nechala jsem se jím oblbnout a věřila jsem jeho řečem o tom, jak moc mě miluje. Názorně mi to ukázal tím, že mě na každém rohu podváděl s každou sukní, která se namanula. Tušila jsem to již nějaký čas před tím, než jsem se to dozvěděla od mé nejlepší kamarádky, která mi dokonce musela ukázat fotky, abych jí uvěřila. Jinak jsem bez ustání slepě důvěřovala jeho neochvějným slovům o své nevině, což byly pouze prachsprostý lži. Tohle drsné prozření a uvědomění mě zlomilo a očividně to na mně zanechalo nenapravitelné škody dodnes. Správně bych se neměla mstít Jaredovi, ale jedině Rodrigovi.

Momentálně opravdu nemám sebemenší ponětí o tom, co to na mě Jared hraje. A už si nejsem ani jistá tím, co na něj hraju já. Spíš nehraju, protože jsem z něj vždycky dočista vedle, že se zachovám podle svých emocí a ne podle svých plánů. Totálně mě rozhodila ta jeho poznámka o tom, že ho pořád miluju. Možná to je i pravda, ale něco takovýho momentálně řešit nemůžu. Potřebuju vědět, jestli je pravda to, co mi říkal Shannon. Normálně bych po něm takhle nevyjela za takovýhle okolností, ale jevilo se mi to vážně jako dobrý nápad z toho důvodu, že jsem sázela na to, že se Jared bránit nebude. Tím by se usvědčil sám. Potvrdil by mi tak, že to se mnou nemyslí opravdově. Potvrdil by mi tím Shannonovo tvrzení, jenže to se nestalo.

Jared mě doopravdy překvapil. Odmítl mě, přestože mu to nějakou tu chvilku trvalo, až jsem si fakt myslela, že to i já nechám dojít do samotného konce. Já sama jsem se mu nedovedla ubránit, když už jsem svolila k tomu, abychom se políbili. Potom už pro mě nebylo cesty zpět. Ovšem vzhledem k tomu, jak nás to k sobě pořád magneticky táhne, rozhodně mu patří můj obdiv za jeho neskutečné sebeovládání. Díky tomu ale vůbec nevím, co si mám myslet. Proč by mě zastavoval, když v podstatě přesně tohle by měl být jeho cíl. Znovu mě dostat a pak mě odkopnout, jako jsem mu to provedla já. On udělal pravý opak. Ještě ke všemu to svedl tak neskutečně odůvodnit, že ať jsem se snažila být na něj rozzuřená sebevíc, nevzmohla jsem se na víc než na tiché dojetí. Dal mi najevo svůj zájem o mě tím nejlepším způsobem, jakým mohl.

Čemu mám teda potom věřit?!

Třeba i tohle jeho zdánlivě dobromyslné gesto patří k jeho podlému předstírání. Pak by vlastně byl ten jeho prohnaný záměr o to fatálnější. Popravdě, kdybych mu na to skočila a on mě potom sprostě využil, to by mě odrovnalo definitivně. Od něj bych takovou nechutnost prostě nerozdýchala. Na to k němu stále cítím příliš silné city. Na druhou stranu ne tolik silné, aby mi zabránily v tom k němu být nepokrytě upřímná a rovnou vyložit karty na stůl. A jsem zase u toho. Ta zpropadená důvěra…

Jenomže co když dělám znovu další osudovou chybu? Jinak řečeno, když nedůvěřuju Jaredovi, znamená to, že jsem vlastně uvěřila Shannonovi. Co když lže ale on? Diego mi podal velice těžkopádné vysvětlení o tom, proč by mi mohl lhát právě Shannon, což na jeho počínání úplně přesně odpovídá. Proč já vůbec, al fierno, věřím muži, kterého jsem několikrát podvedla a ještě ke všemu jsem neopětovala jeho lásku? Shannon má přeci mnohem větší motivaci mi lhát, než Jared. Proč teda?! Proč?

Furt jde o jedno a to samé. Moje pokřivená důvěřivost. Asi pro mě bylo nesrovnatelně snazší ji nasměrovat k Shannonovi, poněvadž pak by mi zbýval jedině jeho bratr, což pro mě zjevně neslo větší riziko. Beztak jsem se tomu nevyhnula, jelikož podstupuju neustále stejný risk. Znova Jaredovi uvěřit, anebo přesněji bezmezně mu uvěřit a opětovně se vrhnout do dalších spletitých pavučinek vznešené lásky. Neustála bych totiž ani další bolestný rozchod s ním. Z toho mám obrovský strach. A proto budu Jareda i nadále zkoušet a testovat, abych mohla s jistotou vyloučit, že se mi nesnaží pomstít a že jsem i já připravená na druhý pokus.

Brzy ráno jsem se vypravila na procházku po pláži, přestože jsem byla unavená k padnutí. Po Jaredově návštěvě jsem nad vším vytrvale a nepřetržitě dumala, že už jsem potom neusnula. Akorát jsem se převalovala z jedné strany postele na druhou, a když mi se sebou samotnou došla trpělivost, raději jsem před rozbřeskem vstala, abych si úsvit vychutnala na své zadní verandě apartmánu, která vedla rovnou na tu pláž. Než jsem se ale usadila na terasu a hodila si nohy nahoru, zaskočila jsem si na recepci kvůli ranní kávičce. Objednala jsem si lungo, jelikož po té probdělé noci by mi opravdu bodlo spolehlivě nastartovat organismus. S horkým šálkem jsem zasedla do širokého pohodlného proutěného křesla s obrovským polštářem a bezmyšlenkovitě jsem pozorovala východ slunce. Takový přenádherný přírodní úkaz mě dovedl uchvátit natolik, že jsem z mysli nakrátko vytěsnila Jareda, Shannona, Diega i Fabia.

Jenom co středobod vesmíru zalil svým teplem celičký ostrov a já dopila poslední zbytky kávy, vydala jsem se bosky na vycházku do zatím vychladlého písku, který se postupně zahříval, jak slunce postupovalo po obloze výš. Procházet se v jemném písku nedaleko od třpytivého moře mě vskutku naplňovalo pokojností, kterou jsem tu snad zatím nezažila. Vracela jsem se do pokoje s příjemným dojmem míru a klidu. Kéž by mi vydržel do konce pobytu na ostrově. Tlak se mi ihned zvýší, jakmile si připomenu, co vše mě tu dost možná ještě čeká.

Dopoledne pro mě bylo neúnosně dlouhé, když jsem si nechtěně přivstala, tudíž jsem si musela vymyslet nějaký náhradní program. Má mysl vyžadovala, abych se něčím zaměstnala, a mě jako typickou modelku nenapadlo nic lepšího, než se jít přehrabovat svým šatníkem a vybrat si na dnešek nějaký letní outfit. Po sotva půl hodině zkoušení jsem si zvolila kraťásky s vysokým pasem z trhané džínoviny a sněhově bílou krajkovanou hippie halenku, která končila pár desítek milimetrů pod mými ňadry. S podprsenkou jsem se pochopitelně neobtěžovala. Oblečení jsem ozvláštnila několika tematickými doplňky, na nohy jsem si natáhla ty nejjednodušší a nejlehčí sandálky a vlasy jsem si spletla do mohutného volného copu. Pletení francouzského copu jsem vedla z jedné strany hlavy až na druhou a mezi jednotlivé prameny jsem zapletla bílou stužku. Prosté a líbivé.

Opět jsem vyrazila do areálu hotelu necelé dvě a půl hodiny před polednem a nohy mě nedonesly nikam jinam, než na bar k mému osobnímu barmanovi. Byl tam. Neváhala jsem a zasedla jsem na barovou židličku rovnou před něj. Vím, že si mě všimnul, již když jsem přicházela, protože se na mě zakoukal o něco déle, než aby mi to ušlo, když jsem přišla hlavně za ním.

„Dobré ráno,“ zahlásala jsem zvesela, přestože mě ten kávový elán poněkud opouštěl.

„Co si dáš?“ zachovával si profesionálně nicříkající výraz a i tón jeho hlasu nebyl nijak zabarvený.

„Kousek odpuštění, prosím,“ zavtipkovala jsem, ačkoliv bych od něj takové vstřícné gesto vskutku uvítala. Vtom se na mě Diego upřeně zadíval a rezignovaně si povzdechl. Nejvíc se o to zajisté zapříčinil můj psí pohled říznutý s mrkací panenkou.

„Já se na tebe nezlobím, Nerio,“ srozuměl mě povzneseně, avšak jeho kaštanové oči skoupé na pohled se mu blýskly zatím neskousnutou dávkou dotčení. Jejda, jsem to ale vymňoukla…

„Ale mrzí tě to,“ konstatovala jsem přesvědčeně, protože tu jiná další možnost nebyla. Opět přede mnou uhnul zrakem, čímž mi vlastně úplně jasně odpověděl. Povzdechla jsem si úplně neoprávněně, jelikož jedině Diego tu nade mnou mohl lomit ruce a nešťastně oddechovat.

„Prostě jsem jen nečekal, že budeš takhle vyvádět. Od tebe jsem to vážně nečekal. A už vůbec ne kvůli někomu, kdo by mohl být tvým tátou.“ Nevydržel s tou chladnou hlavou a vážnou tváří příliš dlouho, protože si ze mě zakrátko utahoval. Každopádně mnohem lepší, než aby si přede mnou držel odstup. Já tu nutně potřebuju nějakou takovou osobu, která bude plnit účel jednak vrby, věčného optimisty a v neposlední řadě i kamaráda.

„Lo que por favor? No dovol! Jaredovi je něco málo přes čtyřicet…“

„Cože?! Přes čtyřicet? To si děláš srandu? Já myslel tak maximálně přes třicet, a ono mu je dokonce přes čtyřicet?! Es usted que me embroma,“ divil se mému vkusu na mužské skrz na skrz konsternovaně, až jsem pojala podezření, že tu mám co dočinění s rozeným gerontofobem.

„Je mu sice přes čtyřicet, ale přesně, vypadá tak o deset let mladší. A když se oholí do hladka, tak potom ten rozdíl mezi námi v podstatě není rozpoznatelný. Ale no a co! Já myslela, že když jde o lásku, tak že je možné všechno. Proto láska přece nezná rozdíly, no ne?“ obhajovala jsem Jareda horlivě, což vlastně nebylo pouze v jeho zájmu, aby si o něm Diego nemyslel, že je to nějaký úchyl, ale také i v mém, jelikož jsem tím bránila hlavně svoje pocity, které jaktěživ nebyly opravdovější, než právě vůči Jaredovi. V jeho případě jsem snad poznala každičkou možnou lidskou emoci a pocit, jaké může člověk vůbec zažít z té široké škály, kterou nám život nabízí. Jsem mu za hodně věcí nemálo vděčná, ať jsou pozitivního, nebo negativního charakteru. On mě hodně moc naučil…

„Láska nejspíš teda ne, ale lidi řeší každou pitomost,“ upozornil mě významně, i když dobromyslně, abych se neztrácela ve svých iluzích, ale na odlehčenou po mně rozverně mrkl.

„Ostatní jsou mi ukradený. Oni jsou to poslední, co bych řešila… Ať si každý myslí, co chce. Neříkej mi, že ty se snad po ostatních ohlížíš,“ vyjádřila jsem mu svůj postoj k davu lidí, kteří si vždycky utvoří nějaký svůj názor, který já jim brát nehodlám. Však na něj má každý právo…

„Sice ne moc, ale určitě víc než ty,“ narážel na ten můj nepromyšlený přešlap, který byl, doufám, úspěšně zažehán. Potutelně se u toho usmíval a oči měl zase plné oslnivý jiskřiček.

„Fajn, to jsem si naprosto zasloužila,“ prominula jsem mu to vzápětí, když na mě vyrukoval s tímhle. Důležitější pro mě bylo to, že už jsem nepociťovala takové provinění. Popravdě, spíš žádné. Oficiálně mi to prominul, takže se již víc nemusím oficiálně kát.

„Tohle určitě jo, ale to, co se ti stalo předtím… Něco takovýho sis v žádným případě nezasloužila,“ politoval mě zcela upřímně, ale takovým nenuceným stylem, že mě to nijak nevyvedlo z rovnováhy. Znovu jsem se akorát zaradovala, že jsem si od něj férově zasloužila emoční amnestii. Zeširoka jsem se na něj proto usmála, čemuž se on pochopitelně naprosto podivil. Kdo by taky ne. On mi tu nepokrytě sděluje, že se se mnou život nemazlil, a já se tomu hloupě směju. Ale co posledního člověku zbývá, když je na dně? Pouze víra, naděje a optimismus. Jo jo, to se mi to teďka poučuje… Před půl rokem nade mnou visel pomyslný Damoklův meč.

„A tys po tom všem, co sis prožil, ode mě taky vážně něco takovýho nezasloužil.“ Naposled jsem si nasypala na hlavu popel a svůj úsměv jsem usměrnila k patřičnějšímu pousmání.

„No jo, ale život není o tom, kdo si co zaslouží nebo co dostane, ale o tom, co sám dá, ne?“ namítl mi v řečnické otázce, která měla neskutečnou hloubku, že jsem nad ní v tom očarování normálně užasla. V tomhle se teda tenhle mladý šťovík překonal. Jeho nejmoudřejší výrok, jaký jsem od něj slyšela…

„Tienes toda la razón. Máš naprostou pravdu! Naprostou pravdu,“ uznala jsem jeho výrok nadšeně hnedka třikrát po sobě, přičemž mi u toho myšlenky jely naplno. Rozpoutal tím ve mně hotovou myšlenkovou bouři nad filozofickou podstatou bytí. Uf, snad to ve mně nezanechá taky takový nepořádek, který běžně po bouřkách bývá.

„Sí, lo sé. Jak jsem řekl, spousta vyslechnutých životních příběhů a vlastní zkušenost. K nezaplacení,“ pochvaloval si, že tyhle jeho prakticky ověřené rozumy jsou cennější než kdoví co.

„Když už jsme u těch životních zkušeností, čeká mě jedna úplně nová. Romantické rande u bazénu s člověkem, který se mi nevýslovně hnusí. Por favor, discúlpeme,“ prozradila jsem mu svůj kapku prohnaný program na dnešní dopoledne. Diego se celý napjal, a jakmile se mu rozsvítilo v tom, o čem mluvím, nejdřív na mě vyvalil bulvy a potom pouze oduševněle zakroutil hlavou. Myslí si, že dělám pitomost. A možná že fakt dělám… No, uvidíme…

„Hádám, že to děláš zase kvůli němu,“ tipnul si, avšak jeho hlas nenesl žádný stín pochyb.

„Konečně vím, co mám dělat, tak…“

„Vážně?“ znevažoval moje konání a to mě trošku zamrzelo. Naopak chápu jeho pohnutku k tomu.

„Jo! A plně si uvědomuju, že je to docela přes čáru…“

„Ne, je to hodně přes čáru!“ opravil mě poměrně významně, až se mi v ten moment zprotivil. Je to od něj moc hezký, že má o mě takovouhle péči, ale do všeho mi kecat taky nemůže.

„Neskákej mi pořád do řeči, Diego! Poslyš, já jsem jen chtěla, abys to věděl, a ne abys mi to rozmlouval nebo něco takového. Stejně jako jsem Fabiovi řekla, že se kvůli němu s tebou nepřestanu bavit, tak ani kvůli tobě nezruším to rande, který pro mě vlastně rande nebude. Lo entiendes?“ uzemnila jsem ho nesmlouvavě, aby si své další pokusy mě od toho odradit nechal pro sebe. „Vlastně už musím jít, ať něco neprošvihnu. Tak zatím.“ Spakovala jsem se abnormální rychlostí, abych se tu dál nevystavovala jeho poučením, a vzdalovala jsem se již ladným krokem pryč.

„Nerio?“ zavolal na mě z neodkladného nutkání, které se mu jasně odráželo v tónu. Jako na povel jsem se na něj otočila s pravým obočím a jedním koutkem úst povytaženým výš. „Jen buď opatrná, ano? Por favor,“ poprosil mě tak jakoby lehce sklíčeně, jelikož se mu moje úmysly vůbec nezamlouvaly, ale dostal ode mě zákaz mi do toho jakkoliv mluvit.

„Budu,“ slíbila jsem mu neochvějně a rázným pokývnutím hlavy jsem mu to potvrdila. Na Fabia si dávám pozor už od začátku, takže nic nového. Největší pozor by si měl dávat ale Jared. Na mě…  

Příště se na scénu opět vrátí jeden z nových Neriiných objevů, a to Fabio. Předtím si popovídá ještě s Emmou, pochopitelně o Jaredovi, a na závěr si popovídá se samotným Jaredem. A ano, bude se mimo jiné probírat tahle noc. :) 

Nakonec jsem si vzala o něco delší pauzu, než jak jsem původně plánovala, a hlavně s ní ještě nekončím. Akorát jsem si říkala, že bych vás měla přestat napínat a přidat aspoň tuhle kapitolu. :) Jinak do konce března už určitě nic nepřidám, ať si stihnu předepsat ještě víc kapitol, tak se nezlobte. :))

Díky všem!! x)) Jste skvělí :3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 16. kapitola: