OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 15. kapitola

09.02.2015 (16:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1128×

NERIA

„Qué? Co to provádíš, Nerio?“ vytrhl mě z transu Diegův zmatený a poněkud strohý hlas. Přestala jsem v tom skromném davu hledat Jareda, který se kamsi ukvapeně vypařil, a opět jsem se zaměřila na Diega. I jeho mimické svaly vykazovaly jasné známky ne zrovna milého překvapení. Protáhla jsem provinile obličej a párkrát omluvně zamrkala, než jsem se pustila do vysvětlování, které bude mít nejspíš dosti chaotického rázu, protože se momentálně uvnitř mě odehrává jistá emoční erupce.

„Mucho te disculpas, Diego. Nějak jsem se nechala unést, neber to nijak osobně, por favor. Ještě jednou se ti omlouvám. Neměla jsem to dělat,“ odprošovala jsem ho usilovně, abychom to co nejrychleji vyřešili a já se mohla soustředit na to, proč se zejména vůči Jaredovi cítím provinile.

„Kdo nás to sledoval? Byl to ten Jared, že jo?“ vyrukoval na mě značně útočně, až jsem se ho zalekla.

„No… jo,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku, načež se mu čelo nevlídně zkrabatilo. To jsem se na něj zamračila nazpátek i já, protože se mi tenhle jeho tón vůbec nelíbil. A vyhlídky našeho krátce započatého rozhovoru už vůbec ne. Přesto mě moje zvědavost přemohla a zůstala jsem dál strnule stát, přičemž jsem se odhodlaně narovnala, jako že jsem připravená čelit jeho stížnostem, které rozhodně nastanou.

„Kvůli němu si mě políbila?!“ odhadoval naprosto správně a vlastně podle úplně logických vodítek. Také on se sebevědomě narovnal, avšak ode mě na pár kroků odstoupil, jelikož jsme k sobě byli nepatřičně blízko.

„Vždyť to byla jen obyčejná pusa! Jako poděkování, nebo tak něco. To je jedno. A laskavě se mnou nemluv takovýmhle tónem, Diego! Ještě jednou se ti omlouvám, ale nestalo se nic tak strašného, aby si to musel takhle dramatizovat!“ napomenula jsem ho zostra a rozhazovala jsem u toho bezděčně rukama, jakožto takový náznak té samé nesmyslnosti jeho stěžování si.

„Možná pro tebe jo, ale mně to jedno není. Od nikoho se nenechám využívat, už nikdy!“ odporoval mi pohotově a koukal na mě čím dál popuzeněji. Tou zmínkou o využívání někoho mě ukázkově zchladil naopak v tom mém pobouření. Teprve díky jeho poznámce mi došlo, že jsem pravděpodobně přestřelila mnohem víc, než mě prvně napadlo. Zjevně se ho to velice dotklo a byl kvůli tomu na mě nemálo naštvaný. Tan bueno, asi to s ním urovnat nebude o nic jednoduší než s Jaredem. Uno momento, proč bych to jako měla s Jaredem urovnávat?! To už není můj problém, že se mu zas v hlavě pomotalo nějaké to kolečko.

„Dios mío, tak to ale není, Diego. Prostě mi to ujelo, nic víc,“ obhajovala jsem se zarputile, že jsem v tom víceméně nevinně. Alespoň jsem to tak neplánovala, spíš to nějak vyplynulo z té situace, když jsem zahlédla Jareda. Ruku na srdce, ano, v tu chvíli jsme ho chtěla nepokrytě popíchnout a Diego se k tomu skvěle namanul. Asi takhle… Netušila jsem, že z toho bude takové pozdvižení, protože potom bych si to nejspíš rozmyslela. Nerada se právě s Diegem dohaduju, vážně nerada.

„Ale jo, je to tak. Využila si mě k tomu, aby na tebe Jared žárlil, a to mi nevymluvíš,“ bránil si svůj nesporně správný postřeh a zdál se mi čím dál mrzutější. Možná i proto, že jsem se mu mermomocí nesnažila vymluvit jeho názor. Však proč, když to odhadl víceméně zcela přesně…

„To se stejně nepovedlo, takže nemusíš takhle vyvádět,“ uzemnila jsem ho nevrle, protože já jsem jeho chování vnímala jako zbytečně přehnané. Obzvlášť po těch všech mých úzkostných omluvách.

„Protože se takovýhle podlosti nevyplácí. Nikdy a nikomu,“ poučil mě věcně, avšak s notnou dávkou hořké výtky, že jsem se k něčemu takovému uchýlila i já. Chápu, konkrétně Diego s tím má osobní zkušenosti, hodně šeredné zkušenosti. Copak jsem ale já snad nějaký vzor ctnosti a sebekontroly? Absolutně ne. To narovinu bez popírání přiznávám.

„Myslím, že ty máš dost zkreslený názor na to, co je podlé a co není,“ odvolala jsem se na tu jeho krutou minulost ohledně jeho otce a Fabiova otce. Tím jsem ho viditelně rozhodila.

„Do těch tvých her mě laskavě nezatahuj, Nerio. Nechci s tím mít nic společnýho. To si raději najdi nějakýho jinýho barmana,“ vyjádřil se naprosto nekompromisně a smrtelně vážně, načež mě několik vteřin drtil svýma nesmlouvavýma očima, až jsem si připadala, jako bych se pod tou tíhou jeho pohledu úplně zmenšovala. Když se rozezleně odporoučel pryč, teprve potom jsem si plně uvědomila, že jsem si to u něj ošklivě pokašlala. A krátce na to jsem si také uvědomila, že na parketě stojím sama jako sloup a že po mně pár lidí podivně pokukuje. Mezi nimi samozřejmě byla i ta potvora Natalie, která se nečekaně motala kolem Shannona. I jemu pochopitelně neunikl ten můj tanec s Diegem následovaný menší výměnou názorů. Na něj se rovnou zadívala něco v tom smyslu ,na co to tak vejráš?‘

„Čím dál divočejší,“ zhodnotil trefně moje veřejné vystupování, které velmi ovlivnilo nějaké to promile v oběhu. Al infierno, tímto sebe samu zapřísahám, že s tím pitím končím. Ani v nejmenším mi nesvědčí.

„Všímej si svého, Shannone,“ odbyla jsem ho neurvale a varovně jsem se na něj zamračila.

„A drzejší,“ dodal vzápětí pobaveně, přestože jsem mu dala okusit tu svoji méně půvabnou stránku osobnosti. Ne že by to bylo poprvé, on mě zná po všech možných stránkách…

„Cállate y cuidar por sí mismo amablemente,“ vychrlila jsem na něj ve své mateřštině, přičemž jsem se na něj posměšně šklebila, aby ho to jeho pobavení přešlo. Zabralo to okamžitě, jelikož Shannon vyloženě nesnášel, když jsem mluvila španělsky, ať už to bylo o čemkoliv. Naštvalo by ho i to, kdybych mu teďka řekla, že v tom smokingu vypadá jednoduše úžasně. Přimhouřil dopáleně oči a s tím mě sledoval, jak odcházím pryč.

Sotva jsem ušla od parketu pár metrů, když vtom si mě doslova odchytil Fabio. Vstoupil mi do cesty a v jeho obličeji se nedaly najít ani sebemenší známky toho, že by se se mnou hodlal bavit s takovým nadšením jako jindy. Až v ten moment jsem se dovtípila k tomu, že i on mě zaručeně musel vidět s Diegem, což znamenalo pouze další komplikace. Otráveně jsem si povzdychla s tím nemilým vědomím, že mě čeká další kolo vysvětlování a případně omluv. Tentokrát ale zcela jistě neupřímných omluv. Akorát ho zítra potřebuju k něčemu… využít. Přestože se to týká zrovna Fabia, ukázkového podrazáka, díky Dieogově promluvě o tom, že se nikdy nevyplácí ostatní zneužívat kvůli jakýmkoliv osobním záměrům, stejně jsem okusila příchuť hutného provinění.

„Ty máš něco s tím barmanským chudákem?!“ vyjel po mně přinejmenším znechuceně, čímž mi opět dokonale připomněl, že jemu veškerý úctyhodný charakter chybí. Na něm se dá ocenit vážně maximálně tak jeho vizáž, nic víc.

„Kdybych s ním něco měla, myslíš, že bych tě potom žádala o společnost? Nejdřív si ale vůbec uvědom, že jsem tě žádala… Já jsem tě žádala,“ kladla jsem vážně veliký důraz na ten fakt, že jsem se ho zeptala jako první já, což podle mě mohl být ten nejpádnější argument, který by na něj mohl zabrat. Mínila jsem tím docílit toho, aby si položil onu zásadní otázku s tím, proč bych se ho na to sama od sebe ptala, kdybych neměla zájem. Ha, a který ve skutečnosti beztak nemám…

„Proč ho teda potom líbeš?“ nesvedl si sám vysvětlit, takže se obrátil na mě. Dál se na mě nedůvěřivě mračil a jeho hlas zněl jako čerstvě nabroušená břitva. To se jako dneska všichni chlapi rozhodli, že se na mě budou chmuřit ještě hůř než na funuse?

„Mierde, vždyť to byla obyčejná pusa! Ta salsa mě tak rozproudila, že… A proč ti to jako vysvětluju?! My dva spolu přece nejsme, takže se ti nemusím naprosto s ničím zpovídat. Jestli mi hodláš dělat žárlivý scény a přivlastňovat si mě už teď, tak o to teda fakt nestojím,“ usadila jsem ho rázně, aby si nade mnou nevyskakoval. Tohle bych si nenechala líbit, i kdybych o něj měla nefalšovaný zájem. Abych svým slovům dodala váhu a trochu melodramatičnosti, nevyčkala jsem na žádnou jeho reakci a rovnou jsem se od něj začala vzdalovat.

„Počkej, počkej, Nerio,“ doběhl mě okamžitě a znovu mě zatarasil dráhu svým tělem. Schválně jsem se na něj zadívala nemálo netrpělivě, aby mu docvaklo, že si má dávat pozor na to, co mi chce říct.

„Tak jsem to nemyslel… Jasně, že si tě nechci přivlastňovat a vlastně mám takový dojem, že ty se vlastnit stejně nenecháš, takže… Já jen že… Ty víš, že Diega nemám rád…“

„Tohle není žádná výmluva a už vůbec ne nějaká omluva, Fabio. Ty Diega možná nemáš rád, ale já s ním vycházím docela dobře a kvůli tobě to určitě nebudu měnit. Je to na tobě,“ dala jsem mu na výběr a zpříma jsem mu hleděla do tváře, jestli z ní třeba náhodou něco nevyčtu. Fabio ale držel dokonalý pokerface, přičemž se zrakem ztratil kamsi do neznáma, jak zapáleně dumal nad tím, co mi odpoví.

„Ten zítřek platí. Najdu si tě u bazénu, teď už musím zas jít.“ Po tomhle jeho strohém prohlášení mi myslí proběhlo, že Fabio nejspíš nebude schopný uznat, že šlápl vedle a že termín omluva pravděpodobně snad ani nezná. Napovídal mi o tom i ten jeho poněkud panovačný výraz, který se mu objevil zároveň s jeho výrokem. Přemáhala jsem se, abych lhostejně nepokrčila rameny a dětinsky se na něj nezašklebila, protože mě strašlivě vytáčel. Sí, jen ať už jde…

„Všechno dobrý?“ přeptala jsem se kontrolně, když už procházel kolem mě i s poloprázdným tácem. Chtě nechtě jsem prostě musela. K mému štěstí se mi povedlo promluvit s takovým starostlivým tónem, že to ten jeho kamenný, ale přesto navztekaný výraz obměkčilo. Pravý koutek úst se mu na pár sekund zdvihnul výš.

„Ani ne, Nerio, ale to je můj problém. Občas člověk musí něco skousnout, aby dostal to, co chce,“ chytračil jako nějaký světový filozof a u posledních několika slov na mě zvládnul slibně mrknout a k tomu se na mě jaksi dvojsmyslně usmát. Okay, tohle je ten Fabio, jakého jsem nejdřív poznala. Nepopiratelný sukničkář. Ovšemže jsem si vzápětí vybavila tu naši prvotní rádoby dohodu o tom, že my dva si spolu kapku povyrazíme. O to jsem tedy přestala stát velice brzo, což on zajisté neví a ještě se to nějaký čas nedozví.

„No a já chci zítra zažít příjemné dopoledne ve tvé společnosti a přitom neposlouchat žádné stížnosti na to, že se bavím s Diegem. Pro mě to stejně nic nezmění,“ srozuměla jsem ho o něco klidněji, když i on trochu přibrzdil.

„Pochopil jsem, že ty si do ničeho kecat nenecháš,“ přitakal mi ochotně.

„Takže tedy zítra. Budu se těšit,“ překonala jsem se a naznačila jsem mu svoji předstíranou náklonnost, což ho zjevně potěšilo, a tak jsem si vysloužila zářivý milý úsměv. Dios mío, ten k jeho prohnané povaze tak otřesně nesedí! Pak jsme se každý rozešli opačným směrem a do konce večera jsme spolu již nemluvili.

JARED

Jenom se na ni dívat, když tancovala s tím cápkem, pro mě bylo strašně těžký, protože jim dvěma to spolu neuvěřitelně klapalo. Oba dva byli perfektně sehraní, i když spolu tančili jednoznačně neplánovaně. Oproti tomu náš tanec, vlastně spíš ploužák, tak to byla bída. Nemluvě o tom, že ode mě málem utekla, kdybych ji včas nezastavil. Za důležitější jsem ale beztak považoval ten rozhovor u toho, ve kterým jsem se jí svěřil s něčím důvěrným, a ona to pak takhle nechutně použila proti mně. Koukat se na to, bylo něco jako facka hnedka z rána. Pomyslně mi plivla do tváře a vysmála se tím tak mýmu zranitelnějšímu já, který jsem jí troufale a odvážně odhalil. V ten moment, kdy ho nečekaně políbila, mi regulérně zatrhnulo. Takovýhle podraz jsem od ní vskutku nečekal. Kdybych řekl, že se mě to dotklo, tak to bych, sakra, lhal, protože mi to doslova ublížilo. Dočista jsem vystřízlivěl z toho naivního domnění, že se v ní někde skrývá ta samá Neria, kterou jsem znal. Mluvila pravdu, když tvrdila, že se změnila. K takovýhle podlosti by se ta stará Neria nesnížila.

Z toho drsnýho šoku jsem se musel odklidit někam jinam, protože jsem se na ni nevydržel dál dívat. Sice jsem příliš nerozuměl tomu, proč se na mě potom teda dívala tak… překvapeně, jelikož jí muselo být předem jasný, že mně tím činem bodne kudlu do zad, ale stejně jsem věřil tomu, že ho políbila hlavně kvůli mně. Zahlédla mě už během jejich obdivuhodně pojatý salsy, takže pak mě pouze jen dorazila. Jo, jasně, tomu cucákovi dala obyčejnou pusu, a pro ni to nejspíš ani nic neznamenalo, jenže pro mě ano. Naopak zase až moc…

A když už jsme u těch podpásovek z Neriiny strany, tak ta její uštěpačná poznámka o tom, že si mám od její rodiny držet odstup, ta byla taky fest drsná. Abych pravdu řekl, tohle mě taky zabolelo. O to víc, když Neria přesně ví, jak to v naší rodině bylo. S jejími rodiči jsem si absolutně nezištně povídal. Ani mě nenapadlo jít za nimi s nějakým hloupým a naivním záměrem, že bych si je snad naklonil k sobě a přes ně se nějak dostal k Nerii. Vždyť je to úplně absurdní! Fakticky nemám zapotřebí řešit trable takovýmahle nesmyslnýma cestama. Sice mě k sobě Neria nechce pustit, ale to je pouze očividný náznak toho, že ke mně pořád něco zřejmě hodně silnýho cítí. Ale nechápu, proč kvůli tomu kolem sebe musí tolik kopat. Trpí tím nejenom já nebo ona…

Na to, jak měl být tenhle den výjimečně úžasný, pro mě je spíš výjimečně krutý. Veškerý můj zápal k tomu, abych se s Neriou opět sblížil, mě nějak přešel… I přestože vím, že to všechno dělá hlavně kvůli mně a proto, aby mi nějak dala za vyučenou. No, celkem se jí to ale daří. Takhle to dál nejde. Musím s tím nějak pohnout dál… Přesvědčit ji, že se nemá cenu bránit. Osudu se stejnak poroučet nedá.

Oslava se pomalu chýlila ke konci, když už účastníci začali jeden po druhým odpadávat. Ne že by byla nějaká pokročilá noční doba, ale vzhledem k tomu, že tenhle den byl celkově náročný asi pro každýho, tak svatebčani pěkně prořídli. Zůstali pouze ti největší pařmeni a mezi nimi jsem nebyl ani já, ani Neria. Když jsem se vrátil zpátky potom, co jsem se odsud fofrem zdekoval, Neriu jsem tu už nenašel. Nějakou tu půl hodinu jsem se poflakoval u parketu a ještě s několika lidma prohodil slovo, ale psychicky jsem se chystal k tomu, že než půjdu spát, zastavím se u Nerii na pokoji. A na to jsem se musel chtě nechtě napít. Povedlo se mi do sebe obrátit tři velký panáky tvrdýho a teprve potom jsem měl dostatek kuráže vyrazit.

Do cesty se mi ale nečekaně připletl Shannon v těsný blízkosti s Natalií. K tomu jsem neměl co říct. Oba jsou dospělí a je to jejich věc, takže jsem si svoji nelibost nechal pro sebe. Mám velice dobře na paměti, že Shannon nebyl z Natalie nikdy nijak odvázaný, i když s ní jednou vlezl do postele a pak prohlásil, že to nikam nepovede. Zato Natalie za ním od tý doby pálila jako divá. Vlastně Shannon k ní zaujal podobný postoj, jako měla Neria k Shannonovi, takže… Ne moc dobrý příklad. Ale… Žádný ale, ať si dělá brácha, co chce.

„Už to tady balíš?“ pustil se se mnou Shanny do řeči a tvářil se maximálně spokojeně. Jestli si s ní zase akorát užije a ona za mnou potom s brekem přijde, tak přísahám, že ode mě dostane přes držku.

„Jo, jsem docela unavenej, takže to nebudu lámat přes koleno. Uvidíme se zítra,“ ukončoval jsem kvapem naši právě zahájenou konverzaci, protože jsem nijak nestál o to se s ním bavit, když se mu kolem těla obepínala jako nějaký plevel Natalie. Na to se koukat fakt nepotřebuju…

„A seš v pohodě?“ staral se o mě bráška, ale poťouchle se na mě u toho zubil.

„Trochu jsem přebral, ale z toho se vyspim. Tak dobrou,“ loučil jsem se s nimi neoblomně, což mohlo působit jaksi nezdvořile, ale já prostě musím jít za Neriou, dokud na to mám odvahu. Shannon se na mě sice nepatrně zamračil, ale nechal mě s přáním dobrý noci odejít a věnoval se opět svojí dámský společnosti. Kdysi jsem s Natalií býval opravdu dobrý kamarád, však jsem ji obsadil i do jednoho našeho klipu, ale pak se to nějak zvrtlo. Nějak podobně jako s Neriou. Až na to, že já jsem po Natalii nikdy netoužil. Zranil jsem tím její choulostivou pýchu, když jsem ji tvrdě odmítl a tím naše přátelství definitivně skončilo. Natalie má totiž poněkud nezdravě vysoký sebevědomí, čemuž se ale nedá vůbec divit, když vypadá tak, jak vypadá. Jo, jasně, je to strašně sexy ženská, ale povahově už zase tolik sexy není. A tak se místo na mě zaměřila na bráchu, se kterým se teda vyspala krátce poté, co jsme se hromadně seznámili. Když se nad tím takhle zamyslím, celá ta situace je prapodivná. Já a Natalie, Natalie a Shannon, já a Neria, Neria a Shannon, docela pěkný zmatek. Hlavně aby to skončilo tak, jak to má správně být – já a Neria.

Čím víc jsem se blížil k jejímu pokoji, tím se moje vláčný nohy znatelně zpomalovaly a úměrně s tím mi ubývalo i to krátkodobě nabyté odhodlání. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a tenhle uklidňují rituál mi přesně vyšel před její dveře, na který jsem poměrně neurvale zabušil. Kdybych se zastavil a váhal, jestli mám anebo nemám, nejspíš bych to vzdal. Dnešní den nestál ohledně Nerii za nic a další zklamání bych nesl asi hodně těžce. Ne že bych si snad nalhával, že mě od Nerii čeká nějaký vstřícný přístup, ale já se jí stejně dostanu na kobylku. Takhle to prostě nikam dál nevede.

Slyšel jsem za dveřma její nesouhlasný mrmlání ve španělštině, jelikož jsem ji očividně v něčem vyrušil, ale to mi připadalo zcela nepodstatný oproti tomu, kvůli čemu jsem sem přišel. Možná se u ní změnily její priority, ale já nás dva pořád považuju za… no, nás. Ať v tom přátelským duchu, anebo v tom partnerským. Rád bych dosáhl nejprve alespoň na tu rovinu přátel, u kterých jsme začali, protože pak už se to poddá. Ona se poddá… Povedlo se mi to jednou a zmáknu to i podruhý. Určitě…

Za prahem se zakrátko objevila rozespalá Neria. Na druhý pohled jsem neochvějně rozpoznal, že se o její unavený zjev nezapříčinil pouze narušený spánek. Měla zarudlý a skleněný oči, ale ne protože se již stihla zbavit kompletně make-upu, ale protože plakala. Usvědčil mě v tom její drobný nosík, který se taky lehce zabarvil do červena, což na její snědý pokožce nebylo nijak výrazně znát, ale já jsem si všiml ihned. Moji domněnku nepopiratelně dokazovala sama Neria, když se na mě nebyla schopná podívat dýl jak tři vteřiny. Cítila se momentálně nepochybně trapně. No a najednou jsem se cítil trapně taktéž, že jsem si vybral zrovna nevhodnou chvilku. Jenže už jsem tady a třeba s ní bude lepší řeč, když je takhle rozcitlivělá.

„Vete, por favor, Jared,“ hlesla slabým hláskem, na kterým bylo jednoznačně slyšet, že byl namáhán usedavým pláčem. Okamžitě jsem si logicky domyslel, že za její nářek můžu zčásti i já. Nebo spíš zejména já.

„Seš v pořádku?“ vyhrkl jsem zaskočeně, protože mě ten výhled na ni dočista rozhodil. Akorát protočila znaveně panenky a opřela se o rám dveří. Neudržel jsem svůj zrak na její zkroušený tváři, přestože mi to rvalo srdce, a sjel jsem jím o něco níž, abych si ji nenápadně prohlédl. Její noční úbor se radikálně lišil od toho, co jsem na ní viděl posledně. Ačkoliv jsem dneska skutečně pochyboval o tom, jestli tuhle Neriu znám, tímhle svým typickým oblečením mi ji automaticky připomněla. Natáhla na sebe svoje oblíbený saténový kraťásky barvy bordó, k tomu klasicky upnutý krajkový tílko, který věrně kopírovalo dokonalý křivky jejího těla. Namísto obvyklýho maxisvetru si na sebe vzala průhledný letní svetřík, který beztak nic neschoval. Na těch dvou pevných oblých kopečcích se zřetelně rýsovaly dva vystupující ostrůvky a já měl kvůli tomu vážně problém se zadívat někam jinam. Nakonec jsem se přeci jen přemohl, a než jsem se od jejích výstavních vnad přesunul zpět k tý andělský tváři, neodpustil jsem si jeden kontrolní pohled na její předlouhý nohy, který se zdály tak strašně hebký. Zatraceně, ta holka je čím dál víc krásnější.

„Ne, nejsem v pořádku! Vůbec nic není v pořádku, jestli sis náhodou ještě nevšiml!“ vyjela po mně vztekle, když jsem ji tou svojí jaksi přihlouplou otázkou popudil. Bezradně jsem si povzdychl, avšak že bych přesně věděl, co bych jí na to mohl namítnout. Beztak bych nesnesl, kdybych jí ještě víc přitížil.

„Tak to všechno přestaň tak hrozně komplikovat, Nerio,“ No, a pak ze mě vylítne něco takovýho. Naštěstí, či naneštěstí, ji to docela rozproudilo, oproti jejímu prvotnímu sklíčení, což vlastně můžu považovat za jistý úspěch. Rysy v jejím jemňoučkým obličeji se pojednou hrozivě napnuly a na pár sekund dočista ztvrdly. Jarede, teď se připrav na pořádnou smršť, takovou, jakou umí jenom Neria.

„Já že něco komplikuju?! No puede ser verdad. Vždyť to ty za mnou pořád běháš a něco ode mě chceš, nebo ode mě něco očekáváš! Já jsem původně plánovala tady s tebou neztratit ani jednu jedinou pitomou minutu, a jak to dopadlo?! Nemůžu se tě zbavit!“ pustila se do mě zpočátku hezky zhurta, ale poslední věta v jejím monologu byla diametrálně jiná. Zlomil se jí totiž nečekaně hlas a hned potom se jí rozklepala brada, jelikož usilovně zadržovala svůj další nával breku, což se projevilo i tím, že se její přesladce čokoládový oči až po okraj zalily slzama.

„Fajn, dobře, jsem možná otravnej, ale já alespoň neoblbuju a neolíbávám děti,“ zabručel jsem si víceméně pod vousy, jenže záměrně ne zase tolik potichu. Neria to samozřejmě slyšela a její odezva byla víc než výmluvná. Nejdřív ji viditelně zmohlo překvapení hraničící až s šokem, který záhy vystřídalo nenadálý pochopení, který opět volně vyplynulo do škodolibýho potěšení, ale to nechala bleskově zmizet, abych si nestačil domyslet k jakýmu závěru se to dobrala. No jo, až na to, že jsem si to stačil domyslet.

„Když jsi líbal mě, taky sis připadal, jako že líbáš dítě?“ vyrukovala na mě se vší jízlivostí a sebejistě si založila ruce na hrudníku, jak svýmu triumfálnímu výroku věřila. Po lítostivých slzách nezbyla ani stopa. Za jiných okolností by mě tím svým ostentativním postavením trošku dopálila, ale momentálně se mi to náramně hodilo, protože mi mý zorničky nekontrolovatelně nesjížděly k jejímu dekoltu. Co mě ale nezvratitelně dopálilo, tak to ta její narážka na náš věkový rozdíl, což teda též nezažívám poprvý. Copak tohle už nemáme za sebou?!

„Takový věci mezi futrama řešit snad nebudem,“ zamluvil jsem to obratně, i když jí jistě došlo, že to pouze proto, jelikož jsem lepší odpověď takhle na hned nevymyslel. Přivřela mi duchapřítomně dveře dřív, než jsem byť jen naznačil, že bych šel rád dovnitř. Takže jsem se o ně opřel dlaní, čímž jsem se k ní neostýchavě přiblížil, ale ona tvrdohlavě stála dál na místě, jak si sebou byla jistá, přestože jsem se domníval, že mi v rámci svojí sebekontroly uhne z dosahu.

„Souhlasím, takže dobrou,“ přebrala si můj neústupný návrh po svým, přesně v jejím stylu. Aby to zakončila definitivně, zabouchla mi dveře přímo před nosem, až jsem přes něj málem dostal. Ucukl jsem jen tak tak a vyjeveně jsem zíral na masivní dřevo. Ačkoliv je v některých ohledech pořád stejně předvídatelná, stejnak mě dokáže vytočit jako nikdo jiný. Plusem je to, že tahle je Neria mi opět připomíná tu moji Neriu, o kterou jsem přišel a kterou zase získám.

„Co to?... Nerio, otevři ty dveře, prosím,“ dožadoval jsem se naléhavě, protože podle mě je tohle zcela urgentní záležitost. Hlavně nejsem zvyklý se nijak snadno vzdávat a s ní to nikdy nebylo jednoduchý. Sice mi práskla dveřma skoro na špičce nosu, ale nikam dál od nich neodešla. Neslyšně za nima postávala a kdoví na co sečkávala. Každopádně to pro mě byla šance, jak k ní nerušeně promluvit, avšak přes zavřený dveře. Bral jsem to ale pozitivně, jelikož nebudu nucený sledovat všechny ty její střídající se výrazy a rozporuplný emoce, a to se mi celkem hodí.

„Proč to děláš? Proč tohle všechno děláš? Nám dvěma…“ tázal jsem se jí nechápavě, přičemž jak jsem mluvil, tak jsem měla ústa skoro až na dveřích, protože jsem se o ně čelem opřel, abych na chodbě nehulákal jako nějaký blázen. Ovšemže na to nijak nereagovala, akorát jsem z opačný strany dveří zaslechl mírný šum.

„Oba dva moc dobře víme, že tohle všechno děláš jenom na protest. Kvůli mně. Jenže ty tím ubližuješ hlavně sobě, Nerio. Já tě znám a chápu, co tě k tomu vede, ale… Vždyť ty sama jsi uznala, že za náš rozchod nemůžu pouze já, i když za něj nesu značnou vinu, a za to se ti znovu omlouvám! Já vím, že jsem to podělal a že jsem to mohl vyřešit jinak, ale nevyřešil. Udělal jsem chybu a nesu za ní následky, i když mám dost možná větší právo na to se chovat tak, jako se chováš teďka ty, ale nedělám to. Místo toho se to snažím nějak napravit, tak proč se tomu bráníš? Proč mě od sebe pořád odháníš?“ rozmlouval jsem k ní v sáhodlouhým monologu a s takovým nešťastným nádechem v hlase, že jsem si v duchu nadával do patetických pitomců. Nesnažím se jí tu hrát na city, akorát chci, aby si uvědomila, že tohle její teatrální odmítavý pojetí mý osoby jsou pouze přestrojený city úplně opačnýho charakteru, než který mi neustále ukazuje.

„Nerio, prosím tě, otevři už konečně ty dveře. Přece mě tu nenecháš stát na chodbě a mluvit tu o něčem takhle osobním,“ přesvědčoval jsem ji co nejvíc důrazně a zároveň opatrně, abych v ní neprobudil tu divokou šelmu, ale aby mi znovu začala naslouchat a otevřela mi ty zatracený dveře. „Nerio, prosím,“ žadonil jsem o takovou prostou věc jako je konverzace tváří v tvář. Jasně, před chvilkou to pro mě bylo ideální, ale teď potřebuju vidět, jak se tváří a znát její názor.

Vtom se zničehonic ty dveře skoro rozlítly až dokořán a v nich tentokrát ne rozespalá Neria, ale rozhněvaná Neria. Jak jsem se předtím opíral o dřevěná prkna čelem a protože mě tím otevřením zaskočila, vpadnul jsem dovnitř jejího apartmá, a kdyby se předtím nepostavila na stranu, pravděpodobně bych se zastavil až u ní, anebo spíš na ní. Vyrovnal jsem to nanejvýš elegantně a pak jsem se na ni otočil, stejně jako ona na mě, přičemž za mnou s halasným bouchnutím zavřela.

„Ale no tak, Jarede, nebuď takový pokrytec. Nepředstírej, že chceš něco napravovat, když tu seš jen proto, aby ses ujistil, že s tím děckem nic nemám! Jmenuje se mimochodem Diego a… stejně ti do toho nic není!“ sjela mě na dvě doby a řádně jedovatě, když si o mojí návštěvě myslela svoje. Mračila se na mě tak hutně, že se jí utvořilo několik nevzhledných vrásek, ale ten její roztomile nakrčený nosík a umanutě našpulený rtíky to hravě vylepšily.

„Mě nějakej Diego vůbec nezajímá. Jde mi o tebe, Nerio! O to, že se mě snažíš přesvědčit o tom, že už ti na mně nezáleží a že ke mně nic necítíš, a přitom je to přesně naopak. Po tom všem, co jsme si prožili, to dělat fakt nemusíš,“ domlouval jsem jí skálopevně, protože jsem o svým úsudku ani v nejmenším nepochyboval.

„Já jsem viděla ten tvůj pohled, když jsem s Diegem dotancovala,“ srozuměla mě věcně a asi mínila působit chladně, jenže to jí nějak nevyšlo, jelikož se na mě zase nevydržela zpříma dívat. Uznala tím tak svoje neplánovaný provinění. Nasucho jsem rozpačitě polkl, protože právě tohle se mi probírat moc nechtělo. Kvůli tomu jsem rozhodně nepřišel.

„A já jsem zase viděl ten tvůj a nebyl v něm jediný náznak lhostejnosti nebo snad pomstychtivosti, stejně jako ty jsi u mě nemohla vidět žárlivost,“ pronesl jsem nesmlouvavě, aby se zbytečně nepokoušela mě v tomhle umínění nějak znejistit.

„Ty seš fakt pokrytec, protože nějaká část tebe, tvýho ješitnýho ega, který já moc dobře znám, tě sem přivedla, a kvůli Diegovi! Proč to rovnou nepřiznáš?! I po tom všem si na mě hodláš dělat nároky?! Usted debe estar avergonzado!“ vedla si tu svoji, což ji je víc než podobný, když se jí nechce o něčem mluvit. Raději to šikovně zakecá něčím jiným. Tak fajn, když ona na mě takhle…

„A proč ty nepřiznáš, že mě máš pořád ráda? Že mě pořád miluješ?“ oplatil jsem několikanásobně větším kalibrem, který jí přivedl až k nepříčetnosti, což mi vzápětí názorně ukázala.

„Co teda chceš?! Začít tam, kde jsme přestali?! Ještě jednou se omluvit, hodit to jen tak za hlavu a teďka dělat jakoby nic? Takhle si to představuješ?!“ S každou větou postupně zvyšovala svoji hlasitost a zjevně již balancovala na hranici únosnosti tohohle rozhovoru. Valila na mě svoje obrovský kukadla a všelijak bezděčně rozhazovala rukama, což u ní není nic nezvyklýho.

„Neřikej, že by nám potom nebylo oběma líp,“ konstatoval jsem stručně, ačkoliv bych to mohl rozebrat klidně i na několik minut. Včasně jsem ale usoudil, že tahle poznámka bude výstižná sama o sobě.

„Por qué no,“ hlesla cosi nesrozumitelně ve svý mateřštině, následně ledabyle pohodila rameny, načež se ke mně ukvapeně rozpochodovala. Ten její rázný krok mě poněkud vyděsil, takže jsem se instinktivně narovnal a připravil jsem si ruce k sebeobraně, kdyby se rozhodla mi uštědřit pár výchovných. Nestalo by se to tu taky poprvý. Stalo se ale něco úplně jinýho. Znenadání mi padla do přesně otevřený náruče a prudce přitiskla svoje horký rty na ty moje. Trvalo mi to sotva pár sekund se z toho šoku vzpamatovat a začít s ní plnohodnotně spolupracovat. Můj první krok byl ten, že jsem si ji pažema přivinul k sobě, aby neměla šanci mi někam utéct, a pak jsem náš polibek prohloubil s notnou dávkou vášně. A ona se mi poddala…

 Nevím jistě, jestli vás mám lákat na následující kapitolu, protože jsem se rozhodla, že tu pauzu provedu již od téhle kapitoly. Je to docela příhodné, i když tím asi někoho trošku naštvu, když to dočasně utnu právě tady. Jasně, příští kapitola naváže na tuhle, která končí, no, tak, jak končí. :) Ale nebojte, pauzu si dám nanejvýš týden, dva, protože mě čekají jarní prázdniny, takže budu psát. Co nejvíc to půjde. Chci si zase předepsat nějaké kapitoly dopředu, protože trošku nestíhám a podle mě je lepší si počkat jeden týden, než abych pak přidávala kapitoly třeba jednou za čtrnáct dní. Věřím, že to pochopíte a těch pár dní vydržíte. 

Jinak všem strašně moc děkuju za přízeň! Jste úžasní čtenáři a já jsem za vás nesmírně vděčná.

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 15. kapitola: