OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 37. kapitola

03.05.2014 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1124×

NERIA

Nějakou dobu mi to trvalo, než jsem se vzpamatovala a odtrhla jsem se od něj. Nechala jsem se nějakým nedopatřením unést totiž. Co si budu nalhávat, Shannonovy polibky si mě stále jaksi dokážou podmanit, proto právem považuju za úspěch, že jsem se vzepřela a ukončila to. Bohužel zatím jen ten polibek. Důvodem toho byly zejména ty moje splašené různorodé myšlenky, které se mi v útržcích míhaly myslí a hodně často se mi v nich ukazoval samotný Jared. Přesně ty myšlenky na něj mě donutily se odtáhnout, protože jsem si uvědomila, že jsem při líbání se Shannonem ani zdaleka necítila tolik nebesky nádherných emocí jako s Jaredem. S ním mě to vždycky úplně celou pohltí a ovládne. Jsem jak smyslů zbavená. Nejsem schopná myslet na nic jiného než na něj a na to, jak moc ho chci. Něco se ve mně přitom probudí, co ve mně normálně jen tiše dřímá a nijak se neprojevuje. Takovouhle zdrcující lásku jsem zatím nepoznala. Miluju ho tak děsivě moc, až mě to bolí. Ničí mě to. Na druhou stranu jsem nikdy nezažila nic lepšího. A věřím, že teďka už se bude obracet všechno jen k lepšímu. Až to uzavřu se Shannonem, který se očividně rozhodl za náš vztah zarputile bojovat.

Já jsem se zas najisto rozhodla, že mezi námi už to nikam nevede a že to víc prodlužovat nesmím. Trápím tím nejen sebe, ale i jeho. Trochu mě v tom přesvědčení ale zrazoval takový neodbytný dojem lítosti, který pramenil z té naprosto odporné věci, co jsem mu byla schopná provést. Dosud jsem takovou bezpáteřní sviňárnu neudělala ani svému největšímu nepříteli. Opravdu lituju toho, že to místo Shannona nebyla Anahi. Ta by si to aspoň z nějaké, třeba i sebemenší, části zasloužila, na rozdíl od Shannona, a já se kvůli tomu nemusela tolik sžírat vinou. Ta mě ale s blížícím se vysvobozením čím dál víc opouštěla a spíš se mě zmocňovala radost z toho, že budeme mít s Jaredem brzy volnou cestu. Až se nejprve trochu ty vztahy uklidní samozřejmě.

Zavrtěla jsem jednak odmítavě a taktéž omluvně hlavou, těsně potom, co jsem se od něj přestala nechat laskat rty, ačkoliv mi to bylo i přesto všechno docela příjemný. A navíc jsem jaktěživ neřekla, že by mě přestal přitahovat nebo tak. Pořád si ho vážím a pořád mi na něm záleží. Akorát u jeho bráchy je to jednou tak silné.

„Shannone, ne… Ty sám dobře víš, že se tu snažíš zachránit jenom nějakou iluzi našeho vztahu, ke který jsme se zpočátku docela i přiblížili, ale mě už to prostě nebaví. Nechci zbytečně usilovat o něco, co je už ztracený. Pochop to, prosím,“ promlouvala jsem k němu co nejjemněji, aby přestal tuhle skutečnost tvrdohlavě odmítat a jednoduše ji přijal, jak jsem po něm úzkostlivě požadovala. Pohlédla jsem mu zpříma do očí, aby jasně viděl, že z toho nejsem nijak nadšená, což jsem s kouskem drzé nebojácnosti na něj pouze hrála, abych dosáhla svého. Obezřetně se narovnal, čímž se ode mě vzdálil a já jsem si i proti své vůli úlevně oddechla. Ovšemže mu to neušlo a pochopitelně se ho to dotklo. Podle toho bolestného záblesku v jeho čokoládových duhovkách ho to vyloženě ranilo. Dá víc na moje posunky a gesta než na cílené proslovy a fráze. Užitečný postřeh…

„Tohle je podle mě dost skutečný, ne?“ poukázal bezradně na tenhle náš nečekaný polibek, ke kterému přistoupil on, poněvadž asi již nevěděl kudy kam, stejně jako teďka, když se k tomu nadějně vracel.

„Neřekla jsem, že už k tobě nic necítím, ale… to, co cítím, už na tohle prostě nestačí. Víš… ty jsi strašně fajnovej chlap, ale...“

„No, už jsem si vyslechl dost řečí, ale tohle je i na mě moc. O tyhle kecy, že jsem dobrej chlap a že si tě nezasloužím, fakt nestojím, Nerio. Já chápu, co mi tu říkáš, ale pochybuju, že to myslíš vážně. Možná je za tím něco jinýho, co já vim,“ poznamenal chladně, když jsem tím svým odmítnutím a výmluvnou mimikou zjevně ranila jeho hrdé ego.

„Jenže já si tě vážně nezasloužím, Shannone! Já tě asi nikdy nebudu mít tak ráda, jako ty mě. Nemiluju tě. A ty bys měl mít po boku nějakou takovou, která ti vrátí všechno to, co ty jí dáváš. Já si připadám, jako že tě využívám a to prostě není správný. Nic z tohohle není správný, protože…“ umlkla jsem, když jsem lehkomyslně nakousla něco, co jsem neměla, ačkoliv by to byl asi ten nejúčinnější argument, jaký bych mohla použít.

„Protože co?“ Nečekaně ode mě vyžadoval dokončení té věty, čemuž uzpůsobil i výraz ve tváři, který se proměnil v úplný kus ledu, přičemž ty jeho doslova odrážely veškeré jeho vnitřní pohnutky. Nic z toho mi nepomáhalo v tom, abych byla sebejistá a rozhodná, jelikož přece jen jsme spolu již něco zažili. Za tu dobu jsem si k němu vytvořila vskutku hluboké pouto a není pro mě zrovna snadné, že ho musím přetrhnout, přestože jde o Jareda, kvůli kterému bych zvládla i mnohem těžší překážky.

„Protože já…“ protahovala jsem bezradně, poněvadž jsem si mezitím v hlavě probírala, jestli mu mám říct krutou pravdu, anebo milosrdnou lež.

„Co, Nerio?“ tahal ze mě ten zbytek umanutě dál a vyloženě mě drtil tíhou svého podezřívavého pohledu, který jsem stěží vstřebávala. Měla jsem nutkání se podívat jinam, ale naštěstí jsem to vydržela a neukázala jsem mu svoji momentální slabost.

„Pravda je, že… jsem s tebou jen kvůli Jaredovi. A to doslova. Vždyť ta večeře, která u mě rozhodla, že to s tebou zkusím, tak to byl Jaredův nápad. Potom to byl Jared, který mě přesvědčil, ať to s tebou nevzdávám, když se u mě objevily první pochybnosti. A… asi jsem celou dobu chtěla stejně jen jeho. Díky tobě jsem na něj přestala myslet, protože by to nebylo správné, když byl s Anahi, ale takže… Vážně se ti moc omlouvám, Shannone. Věř mi, že takhle jsem to rozhodně nechtěla. Ale v jednu chvíli jsem si fakt myslela, že by nám to mohlo vyjít. Dokonce jsem i díky tobě zapomněla na Jareda. Jenže pak se to pokazilo a teď jsme najednou tady…“ rozvyprávěla jsem se sáhodlouze, když už to po mně tedy chtěl. A nejspíš toho momentálně hořce litoval. Zíral na mě naprosto konsternovaně s tvrdě napjatými čelistmi, jak je měl pevně semknuté k sobě, poněvadž ho ten můj proslov postupně pobuřoval víc a víc. A mně se taky nijak zvlášť neulevilo. Spíš se cítím o to víc provinile, že ho dál trápím.

„Nechtěla jsem ti něco takovýho říkat a aby ses to dozvěděl navíc takhle, protože bych se ráda rozešla nějak v dobrém. Já totiž… nechci o tebe přijít. Hrozně moc si přeju, abychom byli dál přátelé. Mám tě ráda, Shannone. Záleží mi na tobě, ale dál ti lhát nemůžu. Snad mi to jednou promineš,“ pokračovala jsem statečně dál, ačkoliv se mi do očí neodbytně natlačily slzy, kterým jsem zabránit bohužel neuměla. Vlastně jsem ani nechtěla, aby zřetelně viděl, že mě to doopravdy a nepopiratelně mrzí. Zato Shannon vypadal pořád šokovaněji a naštvaněji. Nějakou dobu jsme na sebe mlčky hleděli, já přes lítostivé slzy, on se zastřenýma očima hněvem, než jsem se přinutila s tím něco udělat. Odvážila jsem se ho dlaní chytit za ruku jako takový důkaz mojí upřímné omluvy a podpory. Stihl se mi zpod dlaně vytrhnout dřív, než jsem ho aspoň jemně stiskla. Vzápětí vyskočil hbitě na nohy a horlivě nade mnou kroutil hlavou ze strany na stranu.

„Tu tvoji upřímnost jsem vždycky obdivoval, Nerio, ale měla by ses naučit rozpoznávat chvíle, kdy je lepší tu pusu držet zavřenou. Jako třeba teď, protože… protože… Jesli teďka ode mě očekáváš, že se s tebou budu moct dál nějak normálně bavit, tak seš asi víc pitomá, než jsem si kdy myslel. Mám takovej pocit, že se na tebe nebudu moct ani podívat.“ Jeho naprosto netečná tvář s drobnými stopami po nekonečném ublížení, znechucení a pokoření mě nehybně sledovala, čímž mě naplno smetla ta obří vlna provinění. A je to tu. Přes okraj spodního víčka mi přetekla první slza a za ní hnedka druhá, pak třetí a potom celý proud, který mi začal nezřízeně máčet obě líce. Ať už jsem od něj čekala cokoliv, tohle to rozhodně nebylo.

„Shannone, odpusť mi to, prosím,“ zajíkala jsem, poněvadž se o mě pokoušel opravdu usedavý pláč, kterému jsem již nehodlala dát volný průchod, protože já jsem ta poslední, který přísluší ronit slzy. A jeho to pravděpodobně ještě o to silněji rozzuří. No, a kdyby věděl tu nejpodstatnější věc… Tu se ale nikdy, prostě nikdy, nesmí dozvědět!

„Ou, no jasně, ale až potom, co odpustim sobě, že jsem byl takovej neuvěřitelně naivní kretén, že jsem třeba i jen na sekundu uvěřil tomu, že bys dala přednost mně před mým bráchou! Hrála si to ale hodně dobře, zlatíčko. Ještě něco bych měl vědět, když už jsme v tom, než odsud nadobro odejdu a poddám se svýmu zoufalství, než se na tebe dostatečně naštvu, abych došel k názoru, že mi za nic z tohohle svrabu nestojíš,“ odhalil mi svoje plány, se kterými jsem nadšeně souhlasila, vnitřně, jelikož napovrch jsem dávala najevo pouze smutek a pokání. Na zmírnění jeho rozezlení to beztak nestačilo.

„Já na tebe nic nehrála, to mi musíš věřit,“ uvedla jsem na pravou míru co nejdůrazněji mezi těmi všemi vzlyky, které neovlivnitelně měnily tón mého hlasu. Vysloužila jsem si od něj akorát pohrdavé a výsměšné uchechtnutí, což byla ta nejmírnější forma zadostiučinění pro mě. Nicméně mě stejně úzkostně svíralo vědomí toho, že mi zrovna tohle nevěří.

„Já si teďka nejsem ani moc jistej, jestli ti věřim, že i ten nos mezi očima máš pravej. Hele, dost, Nerio. Měla bys bejt spíš ráda, že si mě nakonec přesvědčila, že je po všem, a ne mě tu ještě zdržovat s tím, abych ti odpustil, ne?“ ptal se sám sebe, ale přitom se neobtěžoval s tím, že by si to nechal pro sebe, aby mě o to víc rozladil. Jenže na mě to mělo úplně opačný vliv. Sebrala jsem se, utřela jsem si mokré, slané cestičky po obličeji a taky jsem se postavila na nohy, abych se mu postavila tváří v tvář. Když jsem seděla na gauči pod ním, připadala jsem si poměrně chabě, ačkoliv bych se měla cítit přinejmenším podle.

„Jenže já tě nemůžu nechat odejít, když si myslíš, že všechno byla jen lež. Ale nebyla! Akorát jsem si nějaký věci uvědomila trochu dýl, než bych měla,“ opakovala jsem mu stále dokola, abych nepochyboval o mých někdejších citech, jež jsem k němu chovala. Ty byly skutečně ryzí a neskrývané.

„A co sis ještě mimo toho uvědomila?“ narážel dozajista na Jareda, ale tím jsem se nemínila nechat rozptýlit. Jo, jsem ráda, že se mi podařilo docílit toho, co jsem si stanovila, ale nehodlám ty drtivé důsledky, které padly hlavně na Shannona nechat jenom tak. Nepustím ho z bytu dřív, než vychladne a uvěří mi to, co mu tu neoblomně tvrdím. Což je taky pravda. Každopádně mi trochu připadá, že mu pořádně zatím nedošlo, co se děje. Anebo je jeho reakce prostě naprosto jiná, než s jakou jsem původně počítala.

„Neztěžuj to, Shannone,“ poradila jsem mu v dobré víře, aby schválně nepřispíval k tomu, že se na závěr opravdu nehezky pohádáme. On k tomu ale očividně směřoval, aby si to ukřivdění alespoň částečně vybil na mně.

„Já tobě? Potom, co si mi tu řekla?! To si ze mě děláš prdel, že jo?! No… Hele, já chci od tebe vědět jenom jednu jedinou věc a odpověz mi na ni naprosto upřímně, Nerio. Pak půjdu a budeš mít ode mě klid,“ naléhal na mě tak neochvějně a významně, že jsem se začala regulérně obávat, co ode mě bude chtít slyšet. Slabě a nerozhodně jsem mu přikývla, že souhlasím a čekám na jeho otázku. Že jsme mu právě v tomhle vyhověla, je ode mě přinejmenším naivní a masochistické, ale já mu to dlužím.

„Když jsme byli spolu, v posteli, tos myslela taky na něj?!“ vybalil na mě bez okolků, jako by to byl nějaký všetečný prachobyčejný dotaz, který je možný slýchávat běžně. Mně z toho ale nekontrolovatelně klesla brada a vyvalily se mi bulvy, jak mě tím zaskočil. Nedalo se to sice srovnávat s tím, co já jsem mu přiznala, a to jsem mu to nejhorší zatajila, ale přesto to je pro mě docela velký kalibr.

„Zatraceně, Shannone! Ty stejně víš, že ti na něco takovýho neodpovím,“ okřikla jsem ho pohoršená, že ho vůbec napadlo to vyslovit nahlas, natož potom, že bych mu odpověděla. Kdybych mu totiž odpověděla, upřímně, jak mi nařídil, odpověď by byla ano, a to by ho totálně odrovnalo. A lhát mu víc do očí už bych nejspíš sama nestrávila. Raději ho už vyprovodím pryč, než se to doopravdy ošklivě zvrtne. Jared se do toho rozchodu zamotal nebezpečněji, než měl, ačkoliv jsem to připustila já. Nedal mi ale na výběr!

„To máš pravdu, ale taky přesně vim, co to znamená,“ namítnul mi na to ostře, čímž mi nepřímo sdělil, že mu to došlo, což ho natolik rozrušilo, že přede mnou začal váhavě téměř až klopýtat s prázdným výrazem v tváři a nepřítomně zahleděnýma očima neznámo kam, načež se otočil a vystřelil z mého domu ven. Neměla jsem sílu na to ho zadržet a aspoň ještě jednou ho odprosit či mu zopakovat, že to mezi námi nebyla jen přetvářka. Na tom si budu jednoznačně trvat!

V tenhle moment mi ale nezbylo nic jiného než oči pro pláč. Přece jen je to jedna z těch důležitějších kapitol mého života, která se váže k bratrům. A která mě přivedla k tomu nejkrásnějšímu, co život přináší. K opravdové, dechberoucí a strhující lásce. Svým způsobem ale zakázané lásce. Já jsem stejně s nadšením ochotná tu nezbytnou dobu k jejímu osvobození podstoupit, ať už to bude trvat jakkoliv dlouho. Protrpěla jsem si kvůli ní i horší chvíle a tuhle zvládnu taky. Já s ním prostě chci být. Skutečně s ním chci být a užívat si společně naši lásku, aniž by nám v ní něco bránilo. Cokoliv se objeví, jsem odhodlaná tu překážku buďto překonat, nebo rovnou zničit. Pro něj ano.

Zhroutila jsem se opět na moje milované sofa a vzala jsem si krabičku té nejlahodnější čokolády do ruky, která bleskově mizela v mojí puse. Vrátila jsem se ke sledování seriálu, abych přišla na jiné myšlenky a nějak dostala z paměti ten poslední bolestný Shannonův výraz, se kterým se odsud vypařil. Ten bude moje pokoušené svědomí trestat ještě hodně dlouho. No v tom doufám, abych měla stále na vědomí, že si zahrávat s lidskými city se nevyplácí. Z mého prozřivého rozjímání mě vyrušil opět můj mobil, přičemž ve mně úplně hrklo, že by se Shannonem nastalo nějaké pokračování, což jsem ale rázem zas zamítla, protože nic definitivnějšího, co by skončilo náš krátký románek, než když jsem mu přiznala, že jsem při sexu s ním myslela na Jareda, už jednoduše neexistuje. Na moji obranu, stávalo se to pouze sporadicky, a ke všemu jsem vždycky ty představy okamžitě zahnala. V té době jsem byla totiž se samotným Shannonem víc jak spokojená.

Na displayi se mi tentokrát hlásilo jméno stávající snoubenky mého nejrozmilejšího bratříčka. Té jsem to nemohla nezvednout, i kdybych sebevíc chtěla a měla náladu na ještě nižším bodu. Nejprve jsem si řádně odkašlala, abych ji do sluchátka nijak neskřehotala, protože jsem tím brekem trochu přišla o hlas. A bezděčně jsem si přejela cípem deky přes líce, abych si utřela ty slané slzy, o kterých ona stejnak ani neví a vědět nebude.

„Ahoj, Ano. Copak se děje?“ ozvala jsem se jí jako první takovým veselým způsobem, že jsem ráda, že mi volá, aby nepoznala, že je se mnou něco v nepořádku.

„Ahoj, Nerio. Mám na tebe takovou speciální prosbu a nabídku v jednom, takže doufám, že mi vyhovíš, protože na tebe vlastně naprosto spoléhám. Prosím tě, řekni mi, že jo,“ spustila na mě absolutně rozjařeně, jak byla v takové euforii z toho, co ji napadlo pravděpodobně teprve nedávno a ihned se pustila do realizace.

„No, když budu vědět, na co ti mám říct ano, tak žádný problém,“ nechala jsem na sebe přenést ten její nebetyčný entuziasmus, který by na naopak můj překvapivě hutný splín z mého dalšího nepovedeného rozchodu mohl přemoct účinněji než uvolněné endorfiny. Nepovedený rozchod, to je taky velice relativní pojem. A… je vůbec reálný, aby byl jakýkoliv rozchod povedený? Hm, to je velice dobrý námět na přemýšlení.

„Jo! No vidíš! Já jsem teďka úplně celá…“ odmlčela se najednou, poněvadž hledala ve své slovní zásobě to nejvýstižnější slovíčko. Neudržela jsem se a rozesmála jsem se na celé kolo. To zase rozesmálo ji. Byla to po tom všem dramatu velice příjemná chvilka. Vážně jsem chápala, jak se cítí a co asi prožívá. No dobře, dobře, její zasnoubení s Lucou a moje čerstvě odhalená láska k Jaredovi, který mi ji náležitě opětoval, se nedá srovnávat nebo klást do jedné roviny, ale v podstatě to byly stejně opojné pocity.

„Já ti rozumím, Stasie,“ usnadnila jsem jí to, jakmile jsem ovládla ten záchvat smíchu a mohla jsem promluvit. Ona udělala totéž, aby se konečně vyjádřila a já se dozvěděla, co mě to čeká za bojový úkol. Znělo to nesmírně důležitě. Nemínila jsem jí říct ne, ať už to je cokoliv, protože je to moje nastávající příbuzná, a tak to mezi rodinou prostě chodí. Vyhověla bych jí ale i tak, když mě o to takhle roztomile žádá.

„Potřebuju pomoct, Nerio!“ dávkovala mi svůj příval nadšení, přestože mi bylo již dávno jasné, že je to jistě něco, co se bude týkat jejich svatby, na které se budu podílet se vší ctí.

„No to je mi taky jasný, zlato, ale s čím?“ upřesnila jsem jí opět za doprovodu smíchu, protože ona je s tímhle svým potřeštěným chováním skutečně rozkošná. Oba dva jsou rozkošní, obzvlášť spolu. Jsem za ně tak hrozně moc šťastná! Jaktěživ jsem nikdy nikomu nic tolik nepřála jako jim dvěma jejich přenádherný vztah. Jim to musí vydržet až do konce všech dní, protože jinak to my ostatní, méně šťastní, ve svém hledání můžeme fakticky zabalit. Tahle plánovaná svatba jejich vztah opět posune výš a zpečetí jejich osudy nadobro. A já se toho dojemného okamžiku nemůžu dočkat! Pár svateb už mám za sebou, ale pochybuju o tom, že tahle bude nesrovnatelně lepší! Vlastně spíš úplně nejlepší. Překoná ji možná tak potom až moje vlastní svatba. Jednou…

„Potřebuju někoho šikovného a nápaditého, kdo by nám naplánoval zásnubní večírek. Uděláš to pro nás, prosím?“ odhalila mi velkolepě nakonec svůj geniální záměr, do kterého mě dosadila v hlavní roli. Stejnak jsem nejvíc ocenila, když použila v druhé části její rozradostněné prosby plurál, kterým mě akorát utvrdila v tom, že to je jejich společné rozhodnutí, u nějž oba spoléhají zrovna na mě. Zaznamenala jsem uvnitř sebe, jak se mi po těle rozlila sladká vlna pýchy, že se zrovna obrátili na mě. No dá se na to říct ne? Ovšemže nedá!

„Jistěže to pro vás udělám. A hrozně moc ráda! Máte nějakou představu, nebo to úplně svěříte do mých rukou a necháte se překvapit?“ Používala jsem množného čísla stejně jako ona. Dělávala jsem to již automaticky a nejen já, protože ti dva jsou vlastně už spíš jak jeden. Já vím, tohle vysvětlení je lehce zavádějící, ale když má někdo na mysli buďto Lucu, anebo Anastasii, beztak tím myslí oba dva, protože ti dva jsou nezvratně spojení.

„Oh, to ne. Je to úplně na tobě, akorát mě ještě napadlo… Aby si toho neměla náhodou moc, mohla bys na tom dělat společně s Jaredem. Vlastně, já bych byla fakt moc ráda, kdyby se k tobě přidal, protože on je taky tak šíleně kreativní, že by byla docela škoda ty jeho nápady nevyužít. Nevadí?“ oznámila mi poměrně rezervovaně s takovým nejistým odstupem, aby si mě nijak nerozhodila. Vzápětí mi myslí zavířila taková teorie, jestli v tom nemá třeba prsty Luca. Jestli Anastasii něco o mně a Jaredovi nenakukal, na co bych si celkem i vsadila, která se právě touhle zástěrkou s plánováním zásnubního večírku nepokouší situaci nějak vylepšit. Mohli si na to totiž najmout nějakou profesionální pomoc. Přestala jsem nad tím dumat, protože to tak či onak znamenalo, že budu beztrestně trávit čas s Jaredem, což jsem uvítala podobně nadšeně jako Stasie tenhle svůj vynikající nápad. Teďka říct ne už rozhodně nezvládnu.

„Nevadí, jasně že mi to nevadí,“ ujistila jsem ji pobaveně, když mi tu její okázale nenucenou nabídku podala takhle ponoukavě. S Anastasií se to má tak, že i kdyby vás poslala rovnou do háje, od ní by to bylo stejně milé a zlobit na ni byste se nedokázali. Ona to je to taková éterická víla, působí křehce a něžně, takže i když se vzteká a nadává, pořád to vypadá kultivovaněji, než když se rozohním například já. U mě to připomíná spíš, no navztekanou Španělku.

„Tak to je paráda. Vážně děkuju, Nerio! Mám ohromnou radost. Zachránila si mi tím zadek. Jsi neskutečný zlatíčko, víš to?“ pochvalovala si moji přívětivou spolupráci, která mě taky krásně zahřála u srdíčka, asi jako když tu veškerou zodpovědnost za jejich večírek ponechala mně. Plus s mým svolením i Jaredovi.

„Maličkost. A ještě mi neděkuj, protože zatím není za co. Mimochodem, nějaký časový harmonogram nebo tak něco máme?“ vzpomněla jsem si pohotově předtím, než mi kvapně zavěsí, aniž bych se dozvěděla nějaké další nezbytné informace pro moji novou zábavu ve volném čase. S Jaredem. Trochu se obávám, že to nepůjde úplně podle mých plánů.

„My vlastně s Lucou nikam nespěcháme, jde nám víc o kvalitu, takže si s Jaredem můžete dát klidně na čas. Ale pro mě za mě můžete začít už třeba zítra, to je na vás. Já teď ale musím běžet, Rio. Strašně moc ti děkuju! Bavte se.“ Co jsem říkala? Mám na ni dalších milion otázek, ale každopádně tímhle mi dala jasně najevo, že to opravdu nechává čistě na nás dvou, protože kdyby měla nějakou určitou vizi, zaručeně se mi o ní se mnou okamžitě podělí. Tak teda dobře.

I díky tomu jejímu bleskovému ukončení hovoru jsem pojala ten názor, že to vážně nedělají ani tak pro sebe, jako ve prospěch našeho vztahu s Jaredem. Lucu jsem zběžně informovala, jak to mezi námi momentálně je, takže se nám viditelně s Anastasií snažili dopřát mnoho nerušeného prostoru pro utužování našeho ,přátelství‘. Jak šlechetné. Ale ne, nerada bych jim nějak křivdila, vskutku to od nich bylo ohleduplné. Především jim ale do toho nic není, takže mě ta jejich důmyslná snaha mírně pobuřovala. Z větší části jsem si jí naštěstí vážila. Kdybychom s Jaredem byli na kordy jak donedávna, určitě bych to takhle otevřeně, anebo spíš vyloženě nadšeně nepřijala.

Tuhle šťastnou novinu jsem si usmyslela Jaredovi oznámit bez prodlení. Ostatně posledních pár minut jsem na něj myslela příliš často a detailně, že bych mu musela zavolat stejně, protože se mi po něm příšerně stýskalo. Alespoň slyšet ten jeho zvučný, melodický a podmanivý hlas, když už nic dalšího, což si co nevidět vynahradíme, jelikož máme díky těm dvěma prohnaným kuplířům výbornou záminku pro to být spolu.

Vytočila jsem Jaredovo číslo a těsně před třetím pípnutím mi to zvedl. Neudržela jsem se a nechala jsem rty roztáhnout do přiblblého úsměvu, který neměl žádný pádný význam. Nejhloupější na tom ovšem je to, že než mi to zvedl, normálně mě ovládalo takové nervózní napětí, které navenek vyústilo až v husinu. Zatraceně, jsem v tom až po uši! Tohle se mi naposledy stalo při mé úplně první velké lásce, která mě taky úplně nejvíc zklamala. Jared by mi nikdy podobnou levárnu ale bezesporu neprovedl.

„Mám pro tebe nový, zajímavý a čerstvý zprávy,“ hlásila jsem mu nedočkavě, aniž bych ho nejdřív pozdravila, nebo nechala promluvit aspoň jeho. Ne že by to u mě bylo něco neobvyklého.

„Taky tě rád slyším, Nerio. A já už jsem si myslel, že mi voláš, protože ti chybím, ale ty máš pro mě jen nějaký drby,“ hrál na mě dotčeného, přestože se na tutovku nejapně usmíval, poněvadž to já na něm doopravdy poznám, i pouze na jeho hlase. Pochybovačně jsem si odfrkla, ale hodlala jsem si to u něho v rámci nastolené hravé konverzace napravit.

„Ale no tak. Ovšemže mi chybíš, ale přece si mi mohl zavolat i ty, no ne? Já mám raději přímý kontakt z očí do očí, to přece víš. No, ale kdyby si mě nechal domluvit, tak bys zjistil, že to nejsou žádný drby, ale vážně důležitý novinky,“ pokárala jsem ho, když opomenul svoje dobré mravy na úkor drobné provokativní poznámky na moji stranu. Je to zase jako kdysi a ještě stokrát lepší.

„Z očí do očí, to určitě. No tak schválně, spusť,“ pobídl mě a tiše se mi pochechtával. Jouda jeden…

„Rozešla jsem se se Shannonem,“ vyklopila jsem, aniž bych alespoň vydržela pár vteřin potom, co domluví. Jako bych se nemohla dočkat, až to bude venku. Oficiální. Potvrdit tím, že je tahle kapitola konečně dopsaná a můžu začít psát novou.

„Jak to zvládáš?“ strachoval se o moje duševní zdraví, které nedávnými zážitky utrpělo značné rány. Tahle byla ta poslední z milosti a je na čase se vyléčit. S Jaredem to bude mnohem lehčí a půjde to skoro samo.

„Asi bych se strachovala víc o něj, protože to neprobíhalo zrovna nejlíp. Já budu v pohodě, díky. Ale teď mám tu druhou lepší zprávu, která se týká i tebe,“ překročila jsem k tomu přívětivějšímu tématu, kterou jsem plánovala zvednout náladu nám oběma. Ten nepřehlédnutelný fakt, že jsme Shannonovi strašlivě ublížili, přičemž on ještě ani nezná tu úplnou míru té spoluviny, kterou jsem na něj shodila, nás oba otrávil i přes drát.

„Ještě víc než tohle?“ podivil se nechápavě, ale na druhou stranu to bylo aspoň ze zájmu a s jistým příslibem, který jsem mu směla s klidem splnit, takže jsem nijak nezdržovala.

„Volala mi Anastasie a žádala mě o to, abych pro ni a Lucu uspořádala zásnubní večírek, což jsem samozřejmě nemohla odmítnout a jako výpomoc mi doporučila tebe a tu tvoji unikátní hlavinku i s těma nejpodivnějšíma nápadama. Že mě v tom nenecháš?“ shrnula jsem docela stručně, přičemž jsem vychytrale nevynechala na závěr jednu škemravou otázku, která by mi měla zaručit pozitivní reakci.

„Jestli z toho nebudeš dělat plánování našeho pseudo zásnubního večírku, tak jdu do toho s tebou, protože bych byl kus totálního idiota, kdybych takovou skvělou šanci nebýt s tebou natajno nevyužil,“ utahoval si ze mě i nadále, jenže protentokrát jsem zaslechla náznaky veselí, dychtivosti a touhy. U mě to není jinak.

„No to moment, miláčku! To ty tu vykládáš o svatbě a ne já. Já si dělám starosti s tím, že o nás dvou ještě ani nikdo neví a ty už pomýšlíš nad svatbou? Tady si plete dojmy s pojmy někdo jiný než já,“ vracela jsem mu to obratně s notnou dávkou výsměchu, ale zároveň i nepatrného polichocení.

„Hlavně, že máme jasno v tom, že přitom plánování budeme spolu,“ udobřil si mě záhy tou přesladkou větičkou, která mi znovu vykouzlila úsměv na rtech.

„Nejlepší na tom je, že je jenom na nás, kdy s tím začneme a kdy skončíme,“ zavrněla jsem spokojeně s takovým omamným podtónem, který značně koketoval se sexuálním podtextem. Však mě taky napoprvé nenapadlo přesně tohle. Co taky jiného, že? S Jaredem a… Uuh, jen při pomyšlení na to, co nás čeká, se musím červenat. A taky mě to přivádí trochu do varu.

„Tomu se fakticky nedá odolat,“ chválil si a teatrálně si povzdechl, že jako nemá na výběr, i kdyby snad chtěl volit jinak. To mu tak žeru. Už ho vidím, celý žhavý na to, až mu otevřu dveře a on se na mě bude moct vrhnout. Hodně podobně vroucně jako já na něj.

„Navrhuju začít třeba s výběrem místa nebo tak,“ popichovala jsem ho s dvojsmyslem, kterému se byl schopný pouze zasmát, i když jaksi chlípně. Jared, co si budeme povídat.

„S místem? To je to nejmenší,“ přidal se ochotně k narážkám, ve kterých mě ubezpečil, že to má již vcelku dopředu promyšlené. Jared a jeho čtyřrozměrný mozek, který stíhá všechno. Ten skutečně nepřestane překvapovat a udivovat. Jako on samotný. A to je taky jedna z jeho tisíce vlastností, které mě na něm fascinují a kvůli kterým ho tolik miluju.

Příště bude maximálně oddechová kapitola jen ve dvojici Neria a Jared, takže si budete moct užít jednou ty dva bez dramat a tragédií. A na pár kapitol jim to vydrží. Však si to potom všem zaslouží. x)) 

Děkuju všem!! :33 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 37. kapitola: