OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 36. kapitola

26.04.2014 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1093×

JARED

Týden po návratu z Paříže jsem přestal ignorovat Anahi a její ustavičné pokusy zkontaktovat mě. Ozval jsem se jí zpátky zejména proto, že ta její vytrvalost se nápadně podobala už psychickýmu teroru, který jsem víc snášet nedovedl. Vyhýbal jsem se jí záměrně, protože jsem si velice naivně myslel, že by jí třeba mohlo dojít, že mezi náma je definitivní konec. Ona až takhle zase hloupá není, ale beztak se nevzdávala, a zkoušela to dál i přes ten fakt, že já její zájem vědomě neopětuju. Ten totiž plně náleží pouze a jen mojí nejlepší kamarádce Nerie. Od poslední noci v Paříži se to ale přeměnilo v mnohem víc než pouhý zájem. Uvědomil jsem si, že ji miluju, což mi spoustu věcí vysvětlilo a spoustu jich i změnilo. Ze všeho nejvíc to ale ovlivnilo moji snahu to s Anahi konečně ukončit, ačkoliv jsem se usilovně pokoušel se vyhnout tý horší cestě, když to jde i tou jednoduší. K mojí smůle Anahi vybrala za mě. Zas jsem nechtěl bejt za sraba, takže jsem se po sedmi dnech rozhodl tomu statečně čelit a nějak důstojně se rozejít. V to jsem ale taky mohl maximálně tak doufat, protože mám co dočinění s Anahi, a ta je mimo veškerý reálný měřítka. Jeden nikdy neví, čeho se od ní může dočkat. O tom jsem se přesvědčil na vlastní kůži a znovu to zažít teda nechci.

Postavil jsem se tomu čelem hlavně proto, že jsem to dlužil ne Anahi, nýbrž Nerie. Čistý štít do našeho vztahu, který byl sice v úplných začátcích, v tom partnerským slova smyslu, ale i tak si zasloužil ho stavět na pevných základech, a ty se konat asi nebudou, když je budu podkopávat s Anahi. S Neriou jsme se demokraticky dohodli na tom, že dokud se rozvířený vody ohledně Anahi a Shannona neusadí, my dva se nikam dál posouvat nebudeme. Průser je, že Neria neví, že já s Anahi v podstatě pořád chodím, přestože jsem jí namluvil, že ne, a to hlavně z toho důvodu, abych se jí dostal do kalhotek. To se mi nakonec povedlo dvakrát, což mě taky donutilo se zamyslet nad tím, jestli by se to vůbec stalo, kdyby se mylně nedomnívala, že s Anahi už nejsem. Vzhledem k tomu, že ona vlastně teoreticky stále se Shannonem chodila, když jsme se spolu v obou případech vyspali, ačkoliv mezi sebou mají jistý problémy. No, stejně k tomu vždycky svolila, tak by jí to asi v ničem nezabránilo. Zatím jsme s Neriou zůstávali před ostatníma přáteli jako dřív, což nám za takových okolností vycházelo až příliš dobře, ale naštěstí si nikdo ničeho nevšiml. Předtím jsme se spíš od sebe drželi dál totiž. Teďka jsme možná až moc pospolu.

O samotě jsme se oba dva chovali jako poblázněný dorostenci, kteří prožívají první velkou lásku. Jenže tenhle hluboký, opojný a závratný cit ji s přehledem překonal. A co nejlíp překoná první lásku, tak to je ta poslední. Přeju si, chci, aby Neria byla moje poslední láska, tak moc to s ní beru vážně. Anahi byla jen rozptýlením před Neriou, ke který jsem začal nečekaně cítit tenhle děsivě překrásný pocit, což jsem si dlouhou dobu nebyl schopný připustit, a způsobil jsem tím docela nemalý potíže. To vlastně i Neria, která na tom byla dost podobně. Hlavně že jsme si navzájem otevřeli oči, anebo spíš srdce, díky čemuž jsme si přestali ubližovat. Možná, že k tomu celkem přispěl i ten náš společný zážitek těsně předtím, než jsme si vyznali lásku. Tím zážitkem myslím další kurevsky luxusní sex, který lehce hraničil se sado-masem. Fakt neskutečný, co se mnou dokáže udělat taková mladá slečna, která oproti mně zákonitě nemůže mít tolik zkušenosti, ale stejnak jsem nikdy lepší sex s nikým dosud nezažil. Ten věkový rozdíl mezi náma si kvůli svýmu vlastnímu duševnímu zdraví pro jistotu nepřipouštím.

S Anahi jsem se domluvil, že se sejdeme v mojí oblíbený restauraci na nějaký dobrý večeři, se kterou ten náš románek utnu. Trochu sázím na to, že když bude dobře najedená a uvolněná kvalitním pitím, třeba to vezme nějak rozumně. Hlavně spoléhám na to, že mi ve společnosti neudělá žádnou scénu, protože jestli si na něčem zakládá, tak je to její dobré jméno. A taky mám bez ustání na mysli ten náš minulý závažný rozhovor, jehož chaotický spád jsem do teď nepochopil. Anahi je nesporně trošku složitější osobnost a já se v ní prostě nevyznám, takže obezřetnost je v jednání s ní nanejvýš na místě. No, uvidíme…

„Vypadáš dobře,“ složil jsem jí poklonu na přivítanou, protože jí to skutečně moc slušelo. V mým hlase se ale nenacházel žádný skrytý význam, který by ten můj kompliment nějak okořenil. Měla na sobě černý upnutý koktejlky s necudným výstřihem, který poutal zraky nejednoho muže, ba dokonce i žen. Ani já jsem se tomu nevyvaroval, protože to fakt není v mých silách. Ta se toho teda nebojí. Kdoví, co si od dnešního večera slibuje.

„Děkuju, Jayi,“ věnovala mi dlouhý, intenzivní pohled s rozzářeným úsměvem. Aspoň že je dobře naladěná, když už se jí chystám pustit na svobodu. Zavedl jsem ji ke stolu, který jsem nám pronajal v odlehlejší části restauraci, aby nás nikdo nezvaný nerušil, ale nebyl úplně odříznutý od ostatních hostů. Kvůli vlastní bezpečnosti ovšemže.

„Dneska je to na mě, jo?“ navrhl jsem jí vstřícně, že dnešní večeře je na můj účet, protože se mi u ní již párkrát stalo, že si usmyslela, že zaplatí sama za sebe. Záleželo na její náladě, která se mi momentálně zdála víc než přívětivá. Zadívala se na mě takovým potěšeným výrazem, který doslova přetékal medovou něžností a přehnanou láskyplností. Snažila se být milá až přespříliš, že to na mě působilo přinejmenším teatrálně, ale nechal jsem ji při tom, protože ji to brzy zaručeně opustí.

„Omlouvám se ti, že jsem se takovou dobu neozýval, ale nějak jsem… potřeboval čas pro sebe, abych ho pak mohl dát nám dvěma,“ spustil jsem rovnou v nějakým smysluplným tématu, abych jen tak hloupě neplkal o ničem a taky abych to zbytečně neprotahoval. Tohle jsem považoval za takovou předzvěst před tím, než se pustím do srdceryvých řečiček, abych to na ni nevybalil jenom tak. I když by si to pravděpodobně za ten její nedávný vyděračský přístup fakt zasloužila.

„To jsou akorát kecy, Jarede. Co se děje?“ odhalila mě záhy, což mě ani nepřekvapilo, protože i ona je, jako každá typická ženská, proklatě všímavá. Ta její dosavadní příjemná maska se rázem vytratila a už mě pouze podezřívavě provrtávala chladnýma očima se zábleskem prozřivýho uvědomění, který jí nejspíš napovídalo o tom, co se bude odehrávat. A že se jí to zjevně vůbec nelíbí.

„Ty víš, co se děje,“ potvrdil jsem jí její největší obavy, který ji asi od minula vířily hlavou poměrně často, že i teďka to bylo to první, co se jí vybavilo. No, nečekaně, protože kdyby bylo po mým, nechodili bychom spolu vlastně víc jak ten týden.

„Jo, jasně. Takže tohle byla ta tvoje druhá šance? Představovala jsem si to trochu jinak, abych pravdu řekla,“ pronesla kousavě s hrubou výtkou, která v sobě skýtala určitý nástin záludnosti, která jí je tolik vlastní.

„Vždyť nemá cenu v tomhle dál nesmyslně pokračovat, když to mezi náma úplně skončilo. Alespoň z mojí strany jo,“ nešetřil jsem ji, když přestala předstírat, jak je nad věcí, a spustila na mě neverbální smršť dost výmluvných pohledů a výrazů, který jednoznačně vystihují její nekonveční myšlenky.

„Anebo něco jinýho spíš začalo,“ kopala kolem sebe zběsile, poněvadž jsem tímhle nezvratně zničil její samostatný rozhodnutí, kterým mě posledně zahnala do kouta. Něco podobnýho jsem již nemínil dopustit, ať na mě bude zkoušet jakýkoliv kličky a manévry. Znovu se zastrašit nedám, ačkoliv do toho bude zatahovat kohokoliv mně blízkýho, prostě ne.

„Mysli si, co chceš. Já se ti víc ospravedlňovat nemusím,“ odkázal jsem duchapřítomně na to její minulý vyjednavačský divadýlko notně proložený přehnaně ambivalentními pocity s co největší věcností, aby pochopila, že je to jistojistě za mnou. Jakýmsi nedopatřením se mi bohužel do hlasu vetřel náznak odsouzení, čemuž jsem se chtěl úpěnlivě vyhnout, poněvadž jsem skutečně stál o to, abychom se rozešli v dobrým.

„Ne, ne, ty akorát nechceš, protože kdybys měl porovnat mě, které šlo jen o to, zachránit náš vztah, a tebe, který ho svojí nevěrou naprosto zničil, takže co je tu asi větší zlo?“ vysmála se mi v takový neskonale troufalý poznámce, která mě pořádně nazdvihla mandle. Nejprve jsem se nad ní stejnak zamyslel, protože mě hnedka napoprvé upoutalo, jaký důraz vtiskla do jednoho jedinýho slovíčka, který současně vyslovila s takovým odporem a nezvladatelnou záští. V první řadě ale s nezdolnou jistotou.

„Nemůžeme to prostě ukončit jako dva dospělý lidi, bez zbytečný špíny a hysterie? Za to bych ti byl vážně vděčný,“ požádal jsem ji bez možnosti na ústupky a s jasným kontextem, ze kterýho mohla vyčíst, že bych se skutečně chtěl rozloučit v přátelským duchu. Podle jejího zlověstnýho blýsknutí v jejích tmavě oříškových očích, který mě donedávna zahrnovaly samou něhou a obdivem, jsem se neradostně dovtípil závěru, že tohle je to úplně poslední, co mi dopřeje. Překvapilo mě to, že mě vůbec alespoň minimálně překvapilo, že něco takovýho umanutě odmítla. Je to přece Anahi..

„Ano, Jarede, můžeme,“ protiřečila si vůči jejímu vlastnímu vnitřnímu přesvědčení, ve kterým ji usvědčovala i její mimika a celkově ta podivně škodolibá aura, která z ní vychází. Beztak mě to naprosto konsternovalo, že jsem od ní slyšel něco takovýho na vlastní uši. To nebude jenom tak…

„Můžeme?“ zopakoval jsem po ní celý ochromený šokem a neplánovaně zaslepený vidinou šťastný a bezstarostný budoucnosti po boku s Neriou. Na její dosud plochý tváři se začal objevovat drobný záchvěv vlídnýho úsměvu, který mi samozřejmě neušel, poněvadž jsem jí tím údivem téměř očima hypnotizoval. Její titěrný pousmátí se postupně rozvíralo do širokýho, oslnivýho úsměvu, který působil neuvěřitelně mile a vstřícně, až jsem tomu normálně fakticky uvěřil. Vtom jako by se ji zmocnilo to její daleko míň příjemný já, kterým mě horem pádem vrátila do reality. Úsměv se jí totiž zkřivil do podlýho úšklebku, který mi dal imaginární facku na tvář, abych se probral a nebyl takový důvěřivý a směšný idiot.

„Nebuď hlupáček, Jayi. Žádný rozchod se konat nebude, takže ani špína a hysterie. Buď v klidu,“ vyvedla mě z omylu s takovým nechutně zlovolným uspokojením ze sebe samý a nejspíš tý její sobecký mazanosti. A taky se zjevně bavila nad mým bleskovým střídáním barev v obličeji kvůli těm všem emocím, který mnou následně proběhly. Co se to od ní ještě nedozvím?!

„Proč nejseš schopná přijmout realitu takovou, jaká je, Anahi? Proč to ztěžuješ mně i sobě? Sama nejlíp víš, jak to je,“ nevzdával jsem se s těmi dobromyslnými proslovy do její rozpolcený duše, který se kdoví proč neustále míjely účinkem. Možná asi proto, že je psychicky poněkud labilní.

„Drsná ironie to je, protože já ti vlastně kreju záda, víš? A přitom nám dvěma dávám opravdovou šanci, když ty si to očividně rovnou odsoudil a vzdal to,“ promlouvala ke mně s vítězným tónem, když si tenhle svůj povýšený postoj náležitě užívala, zatímco já jsem nechápavě tápal po alespoň minimálním významu jejího záhadnýho proslovu. Patrně má jakýsi mylný dojem, že mě má v hrsti. Jak jsem se ale zařekl, nenechám se od ní znova jakkoliv zastrašit!

„O čem to, ksakru, mluvíš?“ vybalil jsem na ni na rovinu, aby mi přestala cuchat nervy, který v její přítomnosti beztak nemají příliš důvěryhodnou spolehlivost. Za chvíli mi s tímhle jejím žvatláním, ve kterým pouze obezřetně naznačuje, beztak rupnou.

„Já ti nakonec musím asi poděkovat, Jarede, že jsi ke mně byl natolik shovívavý, že jsi aspoň předstíral, že nám tu druhou šanci dáš, protože já jsem pak s čistým svědomím mohla udělat to, co jsem udělala, na což jsem jako tvoje přítelkyně měla určitě právo,“ obhajovala se přede mnou s předstihem, jako by se mi chystala sdělit něco, kvůli čemu takhle racionálně klidný nezůstanu. Nicméně měla na rtech neustále přilepený ten ohavně škodolibý škleb. Pochopitelně to ve mně vyvolalo určitý stupeň obav, který jsou absolutně na místě.

„Což bylo co?!“ tahal jsem to z ní netrpělivě, přičemž ona se nade mnou královsky bavila. Teatrálně se zasmála, když to svoje mučednický číslo hodlala dotáhnout až do konce. To je taková…

„Slíbil jsi mi, že to uděláš, i když spíš pro svýho bratra, ale nevadí. Do teď nechápu, že sis myslel, že jsem tak pitomá a spokojím se s tvým slovem. A ještě víc nechápu, že ty jsi tak pitomej, že jsi pak zas běžel za tou courou a vojel jsi ji. Zvlášť po tom, co jsme se o tom ještě spolu bavili, no, ale to jsem ještě neměla žádný důkazy,“ propracovávala se k jádru jejího sdělení, který ji skoro přivádělo do euforie, jakou z toho skandálního odhalení pociťovala. Nemusela tu řeč nijak dokončovat, protože mi bylo naprosto jasný, jak to skončí. A kurva… No kurva. Kurva, kurva, kurva!!

„Co jsi to, do prdele, udělala?!“ vzkřikl jsem na ni rozhořčeně, když mě přirozeně napadla ta nejhorší možná varianta, kterou by byla s klidem schopná dopustit. Moje nervový selhání přešla s povzneseným pousmáním, kterým mě vytočila skoro až k nepříčetnosti. Abych ten vztek nějak ventiloval a nedusil ho v sobě, bouchl jsem dlaní o desku stolu tak hodně, až se vše, co na jeho povrchu stálo, otřáslo. Ta její bezohlednost a unikátní schopnost ubližovat ostatním lidem evidentně neznala hranic. Stejně podobně, jako právě ten můj hněv, který navíc schválně podněcovala tím uspokojeným zlým úsměškem, až mě z toho rozbrněl každičký sval v těle, protože jsem měl neodbytný nutkání ji popadnout a pořádně s ní zatřást, anebo ji spíš rovnou profackovat, aby se už konečně probrala a přestala z mýho i svýho života dělat podělanou telenovelu.

„Zatím ještě nic, Jarede, ale udělám, jestli si se mnou nepřestaneš zahrávat,“ varovala mě s takovou trpkostí, která se do mě úplně ostře zabodla, jako by přitom nestačilo, že mě bez ustání drtí pronikavým pohledem, skrz nějž mi jednoznačně sděluje, že si na ni mám dávat pozor. To snad nemyslí vážně?! Tohle nerozdejchám, fakt ne…

„Zahrávat? Já s tebou?! Ty seš… Ty seš normální magor, Anahi! Vždyť tohle je uplně šílený! Uvědomuješ si to vůbec?! Uvědomuješ si, co mi to tu povídáš?! Co jsi to udělala?!“ neudržel jsem se a spustil jsem na ni docela zostra, přičemž jsem se naneštěstí nevyhnul takovým peprnějším příměrům, který se jí očividně dotkly. Na to, že se dosud tvářila bezmála vesele, se teďka její rysy úplně zkroutily pod tím návalem pobouření. Jasně, jen ať je na mě uražená! Ona na mě?!

„Ty si hlavně uvědom jednu věc. Jestli nedodržíš svůj slib, tak se stane následující: Půjdu za tvým starším bratříčkem, který celý hoří láskou k tvojí nový holce a se kterou v podstatě ještě oficiálně chodí. Omlouvám se, jestli se ke mně nedonesly nějaký novinky, ale asi chápeš, že ona a její osobní život je to poslední, co mě zajímá. Ale každopádně mu klidně ukážu ty vaše zvrhlý hrátky a to srdceryvný vyznání lásky, který následovalo potom. Kopií mám pro jistotu víc, kdyby sis náhodou chtěl zahrát ještě na hrdinu, který nepřipustí příkoří na svých nejdražších. No, jenže na to jsi měl myslet dřív, než ses rozhodl mi zahnout. Nebo ses neměl nechat nachytat. To je jedno. Rozumíme si?“ vyžívala se v tom až nechutně hodně, když mi dopodrobna líčila její psychopatický pohnutky, kterýma ale s přehledem porušila základní lidský práva, což jí zjevně vůbec netíží. Hlavně že se mi tu omlouvá za to, že nemá aktuální informace o vztahu mezi Neriou a Shannonem. Zatraceně, do čeho jsem to v tý Miami uvrtal?!

Na vstřebání tohohle jsem potřeboval poměrně hodně času. Jediný pozitivní, co jsem na tom shledal, o to jsem se snažil vždycky u všech negativních zpráv, bylo to, že to aspoň neukázala Shannonovi. Zatím jako by se nic nedělo, až na to, že mě tím totálně odrovnala. Psychicky mě naprosto zdeptala. Celá ona!

„A rozumíme si i v tom, že potřebuješ návštěvu u psychologa?! Anahi, vzpamatuj se! Proč tohle, proboha, děláš? Fakticky mě přechází chuť s tebou mluvit dál, když mi tu vykládáš všechny tyhle ty vyšinutý sračky, tak tě prosím, aby ses vykašlala na tu svoji zhrzenou část a prostě to nechala bejt. Vynadej mi, prašti mě, udělej mi tu scénu, ale nevydírej mě, kurva,“ nenechal jsem se zastrašit, i když se o to bravurně pokoušela, seč jí síly stačily. Považoval jsem to za dobrou taktiku, abych ji nenechal dosáhnout svýho, tak jako předtím.

„Takhle jednoduchý ti to teda rozhodně neudělám, Jarede. Za to všechno si to ode mě ani nezasloužíš, a navíc když mám takový eso v rukávu. Buďto bude po mém nebo…“ nechala vyznít větu do ztracena, abych si sám doplnil, co to všechno může znamenat, když jí nevyhovím. Uvnitř jsem doslova vztekem vřel a přišlo mi, jako by mi krev tím varem skoro bublala. To je taková odporná mrcha!!

Rentgenoval jsem ji nenávistným pohledem ve snaze ji nějak znejistit, aby si to třeba rozmyslela, ale ona velice dobře ví, co dělá, a hodlá to neústupně dotáhnout do konce stůj co stůj.

„A co po mně teda chceš?“ vyplival jsem ze sebe tu otázku, jak ji ze sebe vynutil s tím největším sebezapřením, protože jsem jí tím vlastně ustoupil. Přistoupil jsem na její nemorální podmínky, z čehož mi je neskutečně zle. Při tom uvědomění, že se tím zas věci naprosto změní, otočí a především zničí, se mi hrudník úzkostlivě stáhl, když ho hrubě sevřela ledová pěst zadostiučinění, odporu a zejména strachu.

Ústa se jí roztáhla do triumfálně podlýho úšklebku, když se jí podařilo dosáhnout svýho. S těmahle argumentama ještě aby ne. Vyhrožuje mi tu s tím, že použije usvědčující nahrávku mě a Nerii vůči Shannonovi, kterýho by to nesporně zdrtilo a já bych hlavně přišel o svýho bráchu, protože tohle by mi rozhodně neodpustil. Nemíním zrovna řešit tu svoji nenapravitelnou vinu, se kterou se musím vyrovnat nějak postupně. S Neriou by mi to šlo mnohem líp, ale tuhle možnost mi tahle ďábelská potvora právě ukradla.

„No přece tebe, hlupáčku,“ použila opět to rozkošně pravdivý pojmenování, skrze nějž mě deptala o to víc. Frustrovaně jsem vydechl, když na mě házela zamilovaná očka, ve kterých se jí přímo odrážela ta její temná, zlověstná duše. Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? Že já, zabedněný idiot, jsem Neriu neposlouchal, když mi to říkala!

„Na Neriu ale zapomeň, kdyby to snad nebylo jasné. Ani jí o tomhle necekneš! Tvůj bratr za ni, to je spravedlivý nabídka podle mě, když vezmu v potaz, že to ona tohle všechno vlastně zavinila. A jo…“ odmlčela se, aby z kabelky vytáhla ten očitý důkaz, se kterým mi provokativně zamávala před obličejem. „Kdybys pochyboval o tom, že to nemyslím vážně,“ zasyčela jedovatě a mně se krátce zatmělo před očima. Tohle nezvládnu… Prudce jsem vstal, načež jsem se opřel dlaněma o hranu stolu, protože se mi skutečně zamotala hlava, až jsem se kvůli tý závrati zapotácel. Netuším, jestli z toho, co jsem se tu od ní dozvěděl, nebo z toho, jak hbitý to byl pohyb, ale během pár sekund to odeznělo, takže jsem se zhluboka nadechnul, abych na závěr něco trefnýho podotknul, ale neměl jsem co. K tomuhle nebylo co dodat.

„Běž do hajzlu, Anahi,“ odsekl jsem rozhořčeně, probodl jsem ji zhnuseně očima a s hrdě vztyčenou hlavou jsem kráčel pryč.

„Je to na tobě, Jarede. Shannon nebo Neria. Vyber si, a vyber si správně,“ zvolala ke mně, ačkoliv pouze na má záda, ale to jí samozřejmě nevadilo. Stejně musela mít poslední slovo ona. Hlavou mi neběželo nic jinýho. Pořád tenhle těžký hlavolam, ke kterýmu jsem nedostal žádný návod na ono správný řešení. Ta bezbřehá zoufalost, která mě zaplavila, okamžitě zatlačila do pozadí moji mužskou hrdost, takže jsem se zanedlouho znovu vrátil ke stolu, zpoza nějž se na mě vítězně šklebila Anahi. Od týhle chvíle ji doopravdy nenávidím.

NERIA

Hověla jsem si na pohovce a sledovala jsem svůj oblíbený fantasy seriál, když jsem si našla taky chvilku jenom pro sebe. Vypnula jsem a pouze jsem sledovala obrazovku, přičemž jsem zobala tu nejlepší čokoládu z nejvěhlasnějších obchůdků v Paříži s tímhle sladkým zhřešením od proslulého Alaina Decusse. Dají se tam sehnat fakticky výborný kousky, které nikde jinde nemají. Jeho čokoláda, to je jako jíst samotné nebe. Šetřila jsem si ty drobné bochánky od příjezdu z Evropy, jenže dneska jsem na ni měla prostě chuť a už jsem jí stejně asi déle odolávat nesvedla. Vychutnávala jsem si ale každičké zakousnutí a rozplynutí toho zázraku na jazyku. Ale bez zaváhání bych ji hnedka vyměnila za Jareda. Můj jazyk a jeho jazyk, to bylo milionkrát lepší než i ta nejlepší čokoláda na celém širém světě.

Z toho čokoládového rozjímání mě vyrušil můj mobil, který na mě vyřvával zbožňovanou melodii od mé milované kapely. A ne, není to kupodivu partička kolem Jareda, i když pravda, ta mi tam vyhrávala předtím. Na displeji se mi ukázalo jméno člověka, kterého jsem neviděla od návratu z Paříže. Byl to Shannon. Zůstali jsme od našeho posledního rozhovoru na mrtvém bodě. Ne že bych to vzhledem k mému novému vztahu s jeho bráchou neuvítala, ba naopak. Ovšemže jsem to nehodlala nechat vyšumět, to ani není možné, ale tenhle oddech se nám oběma hodil. Nicméně nastala chvíle se tomu postavit, ačkoliv se mi do toho sebevíc nechce. Vzala jsem odhodlaně mobil do ruky a ťukla jsem na plochu, abych přijala hovor.

„Ahoj, Shannone,“ ozvala jsem se mu jako první co nejvíc neutrálně, aby nic zřetelného z mých emocí nepoznal. Pořád tu přeci mezi námi něco je a pořád mi na něm velmi záleží. Jenom ne natolik, že bych si odepřela podlehnout Jaredovi, což je pravděpodobně to nejodpornější, co jsem kdy mohla někomu, koho mám tolik ráda, provést. No jo, já jsem to provedla, a rovnou dvakrát. Dohromady vlastně třikrát.

„Ahoj, Nerio. Doufám, že tě neruším, protože… Mohla bys mi jít, prosím tě, otevřít dveře?“ požádal mě zdvořile, přestože mu v hlase zaznívala špetka neústupného rozkazu. To bylo ale to nejmenší, co mi uvízlo v paměti, poněvadž mě především zarazilo, proč mi volá, když stojí venku před prahem.

„Proč mi teda voláš?“ neodpustila jsem si doplňující otázku, zatímco jsem se pomalu odebírala ke vstupním dveřím, abych mu je otevřela.

„J-já… Ani nevím. Jen mi prostě otevři,“ naléhal na mě neodkladně a mně samozřejmě neušla ta změna, která se ke mně donesla i přes ten mobil. O jeho sklíčenosti jsem se přesvědčila i na vlastní oči, když jsem vyhověla jeho žádosti, i když hlavně proto, že to nečekal. Jakmile mě uviděl, nasadil víceméně bezstarostný výraz s takovým lehkým úsměvem, že mě rád vidí a je mi vděčný za to, že jsem mu otevřela.

„Ale určitě víš,“ navázala jsem na jeho poslední větu, abychom na sebe nezůstali němě zírat, a ukončila jsem ten telefonní hovor, který již nebyl zapotřebí. Shannon si spontánně nevědomě povzdychl, načež se zatvářil poněkud rozpačitě, jak mi nejspíš nerad ukázal svoji rozpolcenost, která ho sem přivedla a o které momentálně asi i pochyboval.

„Musíme si promluvit,“ vykroutil se z toho obratně, když raději přímočaře přešel k tomu, kvůli čemu potlačil svoji uraženou hrdost a přišel. Mlčky jsem mu to na souhlas odkývala. „Můžu dál?“ nezahálel nijak, čímž ze mě tak trochu udělal nevychovanou hlupačku. I proto jsem mu na to opět beze slov přikývla a ustoupila jsem mu z cesty, aby mohl vejít. Velice tiše se kolem mě protáhl a s ním i ta jeho typická vůně. Pár sekund jsem zůstala na místě, abych si ji nostalgicky vychutnala, protože to dost možná bude dočista naposled. 

„Takže… Co bude dál?“ nezdržoval sebe a mě ani následovně, aniž by mě alespoň nechal mu nabídnout něco k pití nebo třeba i tu čokoládu. Jistě by mu ty endorfiny přišly vhod vzhledem k tomu, co se mu to chystám říct. O Jaredovi samozřejmě nic, ale to o nás dvou.

„Ty sis sem rozhodně nepřišel jen poslechnout, co ti chci říct. Tomu nevěřím, Shannone.“ Jednala jsem s ním i já na rovinu, když už jsme si tu nastolili takový pasivně agresivní a upřímný přístup jeden k druhému. Shannon na mě rozpačitě zamrkal, jako bych ho nachytala při něčem nedůstojném. Rezignovaně se sesunul na pohovku, na které jsem měla skopanou deku, kterou přisedl, což ho ale momentálně absolutně netrápilo.

„Já vím, že to chceš ukončit, Nerio. A kdybych měl dostatek hrdosti, asi bych tu neseděl, jenže tady jde o mnohem víc než o moji podělanou hrdost. Jde o tebe, o holku, kterou fakticky miluju. Proto to jen tak nevzdám. Budu se snažit za nás dva, i když tys to už zjevně vzdala,“ ukončil svůj cílevědomý proslov, k jehož konci mu jeho unavenou tvář brázdily výčitky, kterými jsem dostala plný zásah, když na mě upřel svoje posmutnělé oči. Pokorně jsem ty hutné signály přijímala, aniž bych se přitom litovala, poněvadž to bylo to nejmenší, čím jsem mohla alespoň částečně zaplatit za to svoje nezměrné provinění. No, zasloužím si to, co si budu nalhávat.

Ztěžka jsem se usadila vedle něj, když jsem se mu chystala na tu jeho řeč namítnout něco, co mu tu jeho kuráž zajisté podlomí. Nepřestával mě bedlivě pozorovat a mezitím se mu čelo stahovalo do rozmrzelého podmračení, jelikož se mu ode mě stále nedostávalo žádné kýžené odezvy. V hlavě jsem si ji urputně připravovala, abych ji zvolila co nejjemněji a nejslušněji. Nedovolila bych si mu říct, že je po všem, tak ať se otočí a jde. Na to si ho velice vážím, a navíc mi hodně přirostl k srdci za tu dobu i přes ty naše veškeré trable, kterých snad bylo víc než našich příjemně strávených chvil. Tudíž i proto mi to dělá takový problém na něco adekvátního přijít, co by si ode mě zasloužil.

„Shannone, víš… mě to opravdu mrzí, ale podle mě už se není pro co snažit. A máš pravdu, vzdala jsem to, protože prostě nevidím žádnou budoucnost s náma dvěma. Je mi to líto, Shanny, ale… Na to, jak jsme spolu krátce, zažili jsme až moc ošklivých věcí, a já v tom pokračovat už víc nechci. Promiň mi to,“ promlouvala jsem k němu rádoby dobromyslně, poněvadž jsem spíš přemítala nad tím, ať je tenhle očistec už za mnou a já si budu moci plnými doušky užívat ráje s Jaredem. Nejspíš i díky tomu jsem kladla takový důraz na svoje doslovné vyjádření toho, jak mi je to líto.

„To jsou jen blbý kecy, Nerio, a já jim nevěřim. Akorát si nejsem jistej, jestli ty jo nebo ne,“ uvažoval nahlas, jenomže s takovou neoblomnou přesvědčeností, že tím naopak mne ukázkově rozhodil. Něco nesrozumitelného jsem ze sebe vykoktala, když jsem nebyla schopná mu na to jakkoliv smysluplně odpovědět.

„To jsou prostá fakta!“ vzmohla jsem se alespoň na jednu věcnou poznámku, nad kterou se ironicky uchechtl. Tímhle stylem komunikace mě brzy ta nostalgie přejde a budu na něj akorát zbytečně protivná.

„Takže ty tomu fakt věříš,“ vyhodnotil z nepřímo podložených podnětů, ale i tím si byl naprosto jistý.

„Věřím tomu, že mezi náma dvěma už není o co stát, to je všechno,“ vyložila jsem mu bez obalu, jak to vidím já, což ho akorát vyburcovalo víc si stát za svým. Nemluvě o tom, že se tvářil o to kyseleji a podrážděněji.

„Že není o co stát?“ zopakoval po mně s vyšší fistulí, jak ho to pobavilo a pobouřilo zároveň. Vrtěl nade mnou zaraženě hlavou, čímž skvěle demonstroval svoji bezradnost ohledně mé zaslepenosti, když najednou ustal a uvrtal se do mě zkoumavým pohledem. „Tak to sotva.“ Odfrkl si s výsměšným opovržením, než se ke mně nahnul, aby mě uvěznil i svými vášnivými rty, když mu pouze oči nestačily. A já jsem se mu, navzdory svým veškerým snahám o rozchod, vůbec nebránila. 

Příště se dozvíte, jak to Neria nechá zajít daleko se Shannonem. Taky dostane od Anastasie nabídku, která se neodmítá a která hlavně úzce souvisí s Jaredem. 

Všem moc děkuju!! :33 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 36. kapitola: