OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 32. kapitola

30.03.2014 (16:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1369×

 EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

NERIA

Nemám sebemenší ponětí, jak jsem se dostala na tu přehlídku. Najednou jsem na sobě měla krátké, uhlově černé, poflitrované společenské šaty na molo od Valentina a čekala jsem v zákulisí, než na mě přijde řada. Bez napětí, adrenalinu, nervozity. Prostě jsem jenom stála a tupě jsem zírala na nějakého chlápka, co nám ukazoval, kdy máme jít, aby všechno šlapalo tak, jak má. Fungovala jsem pouze ze setrvačnosti, ale jinak jsem byla naprosto vedle. Poslední přehlídka na pařížském týdnu módy. Jedna z těch nejdůležitějších a navíc pro takový světově známý módní řetězec. Musí to být vše perfektní. Já musím být perfektní. Namísto toho si matně vybavuju, jak nade mnou maskérka bezradně vzdychala kvůli tomu, jak příšerně vypadám. Nezajímalo mě to. Jediné, co mě v tuhle chvíli zajímá, je to, že odtud chci být co nejdál. Hlavně od těch dvou. Od těch dvou, kteří pro mě znamenají všechno a kvůli kterým nakonec nemám vůbec nic.

Oba dva tu teďka někde mezi diváky sedí a já před ně budu muset předstoupit, i když si jich třeba ani nemusím všimnout. Beztak, to vědomí, že na mě budou koukat a že se jim myslí budou honit všelijaké myšlenky týkající se mě, tak z toho mi je neobvykle úzko a slabo. Obzvlášť kvůli Shannonovi a tomu, co se stalo dneska odpoledne. Nesmím na to ani pomyslet nebo budu mít z toho šoku další zatmění jako předtím. Normálně si zakážu myslet na to, co bylo, nebo spíš na tenhle celý šílený týden v Paříži a už budu hledět pouze dopředu. Sice i tohle je docela náročné, ale určitě mi to nebude dávat zabrat jako vzpomínat na předešlé traumatické zážitky. Jo, mám co dělat, abych se nesložila z toho, co mě čeká, natož abych si přitěžovala minulostí. Já už takhle totiž víc nemůžu…

„Další,“ probral mě z přemýšlení ten maník, který nás posílal na molo, a když jsem si všimla, že zírá přímo na mě a obličej mu postupně brunátní netrpělivostí a rozmrzelostí, došlo mi, že nastal můj čas. Rozhýbala jsem svoje ztuhlé tělo a snažila jsem se do něj vdýchnout aspoň nějakou vzdálenou snahu o energii. Nato jak jsem v tomhle průmyslu již zběhlá, tak momentálně musím přímo hýřit amatérismem, protože jsem si to šinula dopředu se zrakem skoro bez ustání přikovaným pod svoje nohy a taky proto že jsem taková doslova prkenná. Nepřekládala jsem nohy jednu přes druhou, ani jsem nehýbala boky, takže oproti ostatním jsem působila v podstatě, že jdu naprosto normálně. Přemáhala jsem se, abych do toho dala co nejvíc profesionality, ale šlo to ztěžka, když jsem v sobě pořádně necítila ani kousek života, natož potom nějakou profesionalitu a v mém případě vždy perfekcionistickou. Něco takového je zrovna nad moje hranice.

Nějak jsem to překlepala a byla jsem zpátky v zákulisí, kde si mě okamžitě převzali a začali mě svlíkat, aby na mě natáhli další model. Ty nespokojené poznámky na můj výkon šly totálně mimo mě, a všudypřítomné nahaté zadnice a prsa jsem tentokrát neregistrovala vůbec. Dokonce jsem svým způsobem i ignorovala svoje kamarádky, Erin a Anu, které si o mě zjevně dělaly velké starosti, protože při každém našem střetnutí pohledů, ke kterým z mé strany došlo úplně nedopatřením, měly ze mě snad málem na krajíčku. Ty jsem ale neměla sílu jakkoliv řešit, takže jsem dělala, jako že tam nejsou a hleděla jsem si svého. Jakmile na mě stylisti navlékli další šaty, vystrčily mě pryč, abych se zařadila zase do fronty. Takhle se to opakovalo ještě třikrát a před svým posledním vystoupením jsem na sobě měla vskutku nádherné, prosté, přiléhavé sněhobílé svatební šaty, které odhalovaly téměř celá záda, u kterých jsem se začala cítit podivně sebejistě. Jako by sem ožila, ale opravdu jen minimálně. No co, aspoň nějaký progres, i to se počítá.

Načasování jsem měla překvapivě správné a vyšla jsem doopravdy svěže a živě, jako by se moje povědomí samo rozhodlo, že si tuhle přehlídku stůj co stůj užiju a předvedu se nejlíp, jak umím. Nohama jsem rázně nakračovala jako vždy a boky se mi u toho svévolně ladně a svůdně vlnily, takže ta moje chůze v závěru zase nevypadala příliš uměle a strojeně jako i jiných nejmenovaných modelek, včetně Anahi. Ta si to fakt kvačila jako nějaká kačena nebo slepice.

Teprve až při posledním kole jsem se odvážila očima zabřednout mezi publikum, což byla ta největší chyba, jakou jsem mohla udělat. Přestože jsem absolutně nepředpokládala, že by se mi tam mezi těmi kvanty lidí aspoň jednoho z bratrů povedlo najít, stalo se tak. Jakmile jsem se zahleděla nejprve na jednoho, na Jareda, a potom i na nalevo sedícího Shannona, všechna moje jistota se rázem vytratila. Pozornost obou dvou přitom patřila pouze a jenom mně, a když spatřili, že se na ně taky dívám, tak ty jejich zaujaté, bedlivé a hltavé pohledy o to zesílely. Vyloženě jsem je na sobě cítila. Každý kousek kůže, na který se zrovna zaměřili, mě začal nesnesitelně pálit, až jsem byla vzápětí v ohni od temene hlavy až po paty. No a zničehonic jsem ležela na zemi rozplácnutá na svoji délku i šířku a slečna, která šla hnedka kousek za mnou, dopadla zakrátko na mě, protože již nestačila včas zareagovat, aby se tahle kolize nerozšířila i na ostatní. Nepopsatelný průser toho největšího přehlídkového kalibru. Ninguna mierda!! Por qué es esto?!

Publikum strhnulo v hlasitém údivu, které doznělo až pár dlouhých sekund po mém potupném pádu. Jakmile jsem v té panice zvedla hlavu, moje oči automaticky vyhledaly ty viníky, kvůli kterým se tohle odehrálo. Spatřila jsem v jejich tvářích nezvyklé vyděšení, protože bylo zčásti ovlivněno i jistým proviněním a oba dva stáli v pozoru na nohou, kdyby bylo třeba zasáhnout, což byl pouhý reflex, poněvadž nic stejně dělat nemohli.

Tahle situace už na mě byla nečekaně přespříliš. Poslední kapka. Tohle fakt nešlo vzít s klidnou hlavou. Jednoduše vstát a jít hrdě dál. Ne za takových okolností. Odtrhla jsem se od nich v ten moment, kdy se mi výhled zamlžil pod náporem lítostivých slz, sesbírala jsem se bleskově ze země a bez dalšího rozmýšlení jsem bojácně utekla do té nejvzdálenější šatny, kterou jsem našla, a do které jsem bezhlavě zapadla. Tam jsem spustila další ze svých poslední dobou čím dál častějších plačtivých přednesů. Byla jsem z toho nebývale vyčerpaná, ale pořád jsem měla co ronit, takže jsem tomu nechala volný průběh.

K mojí smůle jsem tam nezůstala moc dlouho o samotě, protože v tomhle hrozném stavu by mě moje starostlivé kamarádky nikdy nenechaly se plácat samotnou. Milé, ale přesto nevítané.

„Proboha, Nerio, jsi v pohodě?“ vyrušila mě jako první Anastasie, která si ke mně odvážně přisedla a stáhla si mě k sobě do náruče. Ta aspoň lehce věděla, o co jde. Stejně bych od ní objetí neodmítla, protože to jsem pro teď potřebovala jako nic jiného. Erin se posadila pohotově vedle mě z druhé strany a objala mě zase ze zadu, takže jsem se ocitla v takovém objímacím sendviči. Nejvíc jsem ale ocenila to, že se vykašlaly na tu přehlídku a přispěchaly mi na pomoc. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. To mě doopravdy, avšak opravdu nepatrně, ukonejšilo. Musím se už konečně sebrat a vzpamatovat se! Chovám se naprosto hrozně. Pořád samý slzy a nářek. Už mě to vážně nebaví. Končím s tím! Přece nejsem taková bábovka, abych se furt akorát litovala a fňukala. Ne, to přece rozhodně nejsem!  

„To se občas stane každej, Rio,“ chlácholila mě Erin, jak neměla ponětí o tom, co se se mnou děje, takže se logicky domnívala, že tu takhle vyvádím kvůli tomu držkopádu. Jako by mě neznala. Kdybych nebyla takhle psychicky na dně, asi by to se mnou nijak výrazně nehnulo, ale takhle jsem se vyznamenala zbytečně přehnanou a přecitlivělou reakcí. Ani jedné jsem nijak neodpověděla, ani neverbálně, protože mezi těmi zajíkavými vzlyky a nosovým nadechováním jsem na to neměla jaksi čas. Ostatně, neměla jsem na to ani chuť.

S tou změnou přístupu bych měla začít ihned, jelikož takhle je to už doopravdy neúnosný. Nejen především pro mě, ale také pro moje okolí, když ostatní zatěžuju svými patickými emocionálními výlevy. Možná mám nějakou poruchu citů, protože tohle moje chování mi fakticky nijak normální nepřijde. Zřejmě proto, že jsem si ničím podobným jaktěživ neprošla, takže jsem dosud nepoznala, že něco takového labilního ve mně dřímá. Anebo je to jednoduše takový náročný stav věcí, že ani já to nedokážu ustát s nadhledem.

Zařekla jsem se odhodlaně ke svému novému přístupu a rovnou jsem překročila k činům. Vymanila jsem se z toho dvojitého objetí, které od nich polevilo hodně stěží, jak se jim dvakrát nelíbilo, co to zas vyvádím, načež jsem se postavila na nohy za urputného utírání si zmáčených tváří od slz. Holky na mě vyjeveně zíraly a čekaly, co se bude dít.

„Já… děkuju vám, holky, že… jste se kvůli mně vykašlaly na přehlídku, ale… už se klidně vraťte, zvládnu to…. sama,“ usoudila jsem rozhodně, ačkoliv jsem si musela v té řeči dávat pauzy, jak jsem se ještě vypořádávala ze zbytky pláče, ale to nijak nezmírnilo moje odhodlání. U Erin jsem uzřela jisté známky pochybností, protože prostě nevěděla, která bije, zato u Any jsem zahlédla náznak uznání a obdivu, že jsem se odhodlala se sebou něco udělat. Však ona si tu příšernou noc zažila se mnou taky, takže o mé životní krizi měla jasnější představy. Ještěže ne o tom, co se vážně stalo. Jestli jí to brácha ovšem nevykecal! Ale ne, to by mi neudělal. Ti dva mezi sebou nemají absolutně žádná tajemství, ale ta cizí mezi sebou určitě neprobírají.

„To je přeci jasný, že bychom tě v tom nenechaly, Nerio. Přehlídka nepřehlídka,“ pronesla Erin se samozřejmostí a shovívavě se na mě pousmála s takovým opatrně podhrouženým nádechem v jejím zpěvavém hlásku, který momentálně nesl stopy soucitu.

„Jo, Erin má pravdu. A… Seš si tím vážně jistá, Nerio?“ ujišťovala se Ana starostlivě, ale tvářila se nanejvýš povzbudivě.

„Vážně jsem, Ano. Ještě… jednou vám děkuju, ale přes tohle s-se musím… dostat sama, víte,“ klidnila jsem pro změnu někoho já, což pro mě byla velmi příjemná změna, jak dosud někdo neustále chlácholil mě. Vzhledem k tomu, že jsem na ně stále asi působila nemálo žalostně, protože mi nepřipadalo, že by mi to baštily. Navzdory mému vzezření jsem tomu vnitřně opravdu věřila a byla jsem připravená si to i dokázat. Než se tak stihlo stát, do místnosti vtrhnul můj milovaný bratříček jako nějaký divoký hurikán a když tu uviděl dít se něco, co absolutně neočekával se, vyvedlo ho to z rovnováhy o to víc, než kdyby mě tu uzřel sedět tak jako před malou chvílí.

„Už jsem v pohodě holky, fakt. Jenom jsem… to nějak neunesla. Děkuju.“ Vyjádřila jsem jim svoji vděčnost rovnou do třetice, čímž jsem to měla za uzavřenou záležitost. Holkám to docvaklo krátce nato, takže se postupně sesbíraly a ponechaly mě tam s mým bráchou poté, co rozpoznaly, že my dva naopak zatím něco uzavřené nemáme. Ana si neodpustila bleskovou rozlučku s Lucou ve které nesměla chybět sladká pusa a jedno droboučké a láskyplné objetí za pochodu.

„Co se stalo?“ zajímal se Luca o poznání pokojněji, jakmile pochopil, že jsem relativně v pořádku.

„A co máš přesně na mysli?“ opovážila jsem se, v té své rozjařenosti způsobené tou nenadálou razantní změnou ve své mysli i v pocitech, k žertu, který mě neplánovaně rozesmál, ačkoliv pouze velice skromně. Díky tomu se na Lucově čerstvě oholené tváři objevil taktéž téměř, až bezstarostný úsměv se kterým ke mně přistoupil, aby mě šťastně objal. Měl bezmála radost z toho, že jsem tu svoji emoční bouři zažehnala a po tomhle jejím posledním doznění se tu skvěl příslib, že se brzy začne akorát blýskat na lepší časy.

„Takhle se mi líbíš mnohem víc,“ liboval si Luca s tím, jak se mi vrátilo moje staré já, které měli všichni mnohem raději, ostatně i včetně mě.

„Mně se zas líbíš mnohem víc, když si ze mě utahuješ, než když mě utěšuješ,“ pokračovala jsem dál v téhle konverzaci, která mě strhla svojí lehkostí, přičemž jsem se rozesmála hlasitěji a veseleji. Luca se přidal s tím, že si se mnou ve svém objetí začal pohrávat. Točil se se mnou a pohazoval se mnou, jako bych nevážila ani deko. Smál se se mnou a mě to celé neodvratně připomnělo naše dětství, které jsme prožili bok po boku se všemi jeho dobrými a zlými časy. A i proto k sobě máme v tomhle pokročilém věku tolik blízko.

„No neměj obavy, že si to u tebe nevyberu,“ varoval mě se smíchem a po všem tom natřásání a točení mě nakonec postavil opět na zem, aby se na mě mohl příkře a vážně zahledět, což na mě beztak pouze teatrálně hrál, takže jsem mu na to přistoupila s tím, že jsem mu na to uvědoměle přikývala a máchla jsem mu žoviálně ukazovákem před nosem, že to beru na vědomí.

„Hlavně to teďka vynahraď Aně,“ poradila jsem mu s dobromyslným mrknutím a zlehounka jsem ho plácla přes rameno jako takové závěrečné gesto, které věstilo také konec tohohle rozhovoru. Zejména proto, že nás vyrušilo naléhavé ťukání na dveře. Následovně se otevřely dokořán a v nich stál Shannon. Srdce mi přitom leknutím poskočilo a vnitřnosti se mi svinuly do jedné neforemné hromádky, která se mi roztočila jako na kolotoči, až se mi udělalo od žaludku špatně.

„Shannone?“ oslovila jsem ho takovým tím tónem vyjadřujícím dotaz ve stylu ,co tady děláš‘  

„No, já se musím vrátit, tak… sé fuerte mi hermana,“ hodil zpátečku Luca, aby nám dvěma dal prostor a nekřenil nám tu, jenomže to pro mě bylo to nejhorší, co mi mohl udělat. Prevít jeden. Zas takhle doslova jsem to nemyslela s tím, že jdu do sebe. Tohle na mě bylo pořád hodně silný kafe. Haha, že zrovna na něj myslím ve spojení s kafem. Já mám vážně nějak moc humoru. No, hm, ten mě co nevidět přijde, tak si to musím na honem vychutnat.

Brácha mi těsně před odchodem věnoval jeden oslnivý úsměv jako výraz jeho podpory, ale očička mu zářila omluvou, jak si byl vědom toho, že zavařil jak sobě, tak především mně. To mu teda spočítám! A s tím, že mu budu něco vynahrazovat, se může rovnou rozloučit. Un nerd tonto.

„Co je?“ promluvila jsem na něj podruhé sama od sebe, když na mě akorát němě zíral a k ničemu se neměl. Celkem solidním způsobem mě konsternovalo, že z těch dnešních pocitů, které mě zprvu totálně porazily a zapříčinily to moje emoční zhroucení, se nedostavil ani jeden jediný. To pro mě bylo nepochybně dobré znamení, protože mi to slibovalo, že se nic z toho opakovat již nebude. Nicméně to ani neměnilo nic na tom, že bych snad nemínila dodržet svůj záměr s tím, že se od něj, i Jareda, budu po příletu držet dál. Z toho jiná cesta prostě není.

„Chtěl jsem se jen ujistit, že jsi v pořádku, potom… však víš,… vlastně tak nějak po všem,“ osvětlil mi svoje čestné a obětavé úmysly, které ho sem dovedly. Nemůžu zaslepeně přehlížet, jak hodně mu na mně záleží a že kvůli mně je ochotný tolik riskovat a skousnout, ale… To, co mi řekl, to mě od něj dokonale odhání. Tak možná proto mi nedělá takový problém s ním komunikovat. Příšerně se na něj totiž zlobím. Nemám tušení proč přesně, ale přímo to takhle cítím.

„J-jo, jsem. Díky,“ vynutila jsem ze sebe nějakou aspoň stručnou odpověď a asi až na pátý pokus se mi od něj podařilo úspěšně odtrhnout oči, kterými jsem doposud mapovala jeho obličej, ve kterém jsem hledala jakýkoliv záchvěv emocí, ale on po tom mém druhém, neosobním a neomaleném, dotazu nahodil ten svůj typický pokerface, přes který moje pídivé a pozorné oči vskutku nepronikly.

„Hele, Nerio,…“ vyhrkl ze sebe rozpačitě a asi i nedobrovolně, z nějaké nevhodné vnitřní pohnutky, protože taky okamžitě opět umlkl. To si přirozeně znovu vyžádalo moji plnou pozornost, která ho rozhodila o to víc. Nešlo se ale na něj nedívat, když zjevně načal nějaké téma, se kterým měl jakousi kolizi. Nemusela jsem být génius, abych věděla, oč jde. O nic míň jsem v tenhle moment nestála tak mocně, jako mluvit právě o tomhle. Snad jako ještě nikdy dřív v životě. Kdyby alespoň slabě tušil, jak moc se to nehodí.

„Nemluv o tom,“ zastavila jsem ho dřív, než by se odhodlal navázat tam, kde skončil. Zaraženě na mě zamrkal a suše spolkl slova, která již nestihla vyjít z jeho úst ven. Ale on se zjevně nesmířil s tím to vzdát, když se zhluboka nadechl a se zatvrzelým výrazem pokračoval dál i přes moje odmítnutí: „Neměl jsem to říkat. Já vím, Nerio. Ne takhle brzo a ne za takových okolností, i když teda absolutně nevim, co se to děje. Já… No… Kdybys na to mohla zapomenout a dělat jako že jsem vůbec nic neřek, byl bych za to fakt nesmírně rád,“ požádal mě zoufale a zároveň nadějně, že jeho prosbě s potěšením vyhovím, ale pro mě to bylo něco, co jsem ani v nejmenším nečekala, takže jsem na něj zůstala s šokem civět bez schopnosti mu hned odvětit.

„Takže?“ připomněl se mi, že stále čeká na moje vyjádření, když jsem se probírala svými myšlenkami a tím, co ho k téhle žádosti přivedlo. Ten chlap mě udivoval čím dál víc tím, co byl schopný pro mě udělat.

„No to je to! Kdybych na to mohla zapomenout, tak to okamžitě udělám, ale takhle snadno to fakticky nejde, Shannone. Jak by taky mohlo?! Vždyť ty si mi řekl, že mě miluješ! Ne něco jako… já nevím, že mám pitomej filmovej vkus nebo že jsem si koupila hnusný boty, což se dá hodit za hlavu hned, ale… Sakra, tohle?! Al infierno! Řekl si mi, že mě miluješ, Shannone!“ spustila jsem na něj v neočekávaném přívalu emocí, které se na mě vyvalili jedna po druhé a drtivě mě zaplavili od shora až dolů. Naštěstí to nebylo ale takové, že bych se z toho musela zas sesypat. Pořád v normě. Teda v normě Nerii El Gallardo.  

„Kdyby sem věděl, že tě to takhle rozhodí, tak držim jazyk za zubama,“ uváděl obratně na pravou míru a čím dál kajícněji, abych viděla i slyšela, jak ho to upřímně mrzí.

„A co sis jako myslel?!“ vzkřikla jsem vyčítavě a zavrtěla jsem nad ní bezradně hlavou, když mi očima ostýchavě uhnul a odvrátit mi dokonce celou svoji tvář, která se nějakou dobu už kroutila pod tlakem lítosti a odprošení, které kvůli tomu mému přímému pohledu akorát zhutněly, pro něj na neúnosnou hranici.

„Sám nevím. Možná že… tě tím odvedu od toho, co tě teďka tak trápí nebo že… tím z tebe dostanu, co ke mně sama cejtíš, protože… mám takovej pocit, že… že se v tom plácám sám,“ podělil se se mnou o svoje postřehy, které mě absolutně a dlouhodobě umlčely. On si toho všiml, že… Ale ne. Tohle ne. Jak je to možný? Hlavou mi neustále vířila ta slova protkaná zklamáním a já jsem najednou otočila o 180°. Takhle jsem ho vidět nemohla. Vytrpěl si kvůli mně už zatraceně dost. Jenomže to stejně nemělo žádný vliv na moje usmyslení, takže jakákoliv moje pozitivní a nezodpovědná reakce by mohla všechno spíš zhoršit.

„Jenže já… Chápej, teďka vůbec netuším, v čem se to plácám, takže…“ odmlčela jsem se, abych si aspoň zhruba promyslela, jak mu říct, že potřebuju bezpodmínečně pauzu. Každopádně už takhle koukal jako smutný štěně, natož potom až mu řeknu, co s námi bude dál. Maldito, jak se mi do toho příšerně nechce.

„Je toho na mě moc, Shannone, takže… já bych zas ráda nějaký čas na oddych, abych si to v hlavě všechno urovnala a… nějak se z toho vyhrabala, no a… promiň mi to, prosím,“ zakončila jsem s kouzelným slovíčkem vyřčeným se vší tklivostí a důležitostí, aby nepochyboval, že to myslím přesně tak, jak mu to říkám. Z tohohle neslevím ani kdyby se kvůli tomu měla začít točit zeměkoule obráceně. Alespoň v tomhle si jsem jistá. Tohle doopravdy chci.

„Nerio, ne! Počkej, to… Zatraceně ne! Hele tak jinak, beru zpátky to, co jsem chtěl vzít zpátky, ale… Tohle mi nedělej. Ne potom, co jsem ti řekl. To mi nemůžeš udělat, Nerio,“ přemlouval mě úzkostně, když ho ta představa toho, co jsem mu právě sdělila, úplně vyděsila. Vrtěl do toho zamítavě hlavou a oči se mu postupně měnily v nepřítomné. Zajisté se ztrácely přesně v té představě, kterou jsem mu nastínila.

„Ale to není kvůli tomu, co si mi řekl. Já bych to chtěla udělat, i kdyby si nic takovýho neřekl, ale teďka mám o to závažnější důvod. Kdybych mohla jinak, jenže… jenže já nemůžu. Nezlob se na mě, ale já fakt potřebuju nějaký čas pro sebe,“ obhajovala jsem se před ním, ačkoliv jsem si to mohla odpustit, protože to v podstatě nemám zapotřebí, jenže před tím jeho trpícím pohledem s těma ublíženýma očima to bylo to jediné, co jsem směla, abych se kvůli tomu svému svéráznému rozhodnutí před ním nějak ospravedlnila.

„A co Jared?“ vyrukoval na mě s takovým argumentem, který mnou opět poměrně hrubě otřásl. Ale díky němu jsem si již jistější být nemohla v tom svém plánu Mission Impossible 5: Leto abstinence.

„On to určitě pochopí,“ plácla jsem první pitomost, která mě napadla a které by snadno uvěřil, abych to s ním nemusela dál rozebírat. Cokoliv, jen ne jeho bratra. To už bych se asi určitě emočně zhroutila. No, proto je pro mě absolutně nepochopitelný, že z těch všech lidí, kteří za mnou sem přišli, aby zkontrolovali, jestli jsem v pořádku, jsem nejvíc stála o Jareda. Aby za mnou taky přišel a zeptal se mě, jak mi je a abych mu mohla říct, že jsem úplně v hajzlu a on by se zatvářil tak oduševněle a chápavě jako vždycky, s tím jeho typickým zdlouhavým a hlavně soucitným očním kontaktem a mírně nakloněnou hlavou na stranu, ale tentokrát by v tom bylo podstatně víc, protože tentokrát skutečně ví, jak je mi hrozně, protože on na tom není bezesporu o moc líp. A taky bych od něj uvítala jedno jediné útěšné objetí, které by snadno vydalo za všechny ty, kterými mě chlácholili jiní. Do háje! Proč chci něco takového i přesto, co se stalo?! No, tohle je ale přání z čistě přátelského významu, které je pořád významnější než všechny ty průsery kolem. A to, že jsem bezprostředně nato pomyslela, že potom objetí bych si dala říct i o něco víc, tak to jsem kvapem raději zapomněla.

A taky se mi hluboko do paměti vryl ten jeho výraz, když jsem ležela natažená na tom molu, ve kterém jsem viděla naprosto vše, o co bych kdy jako žena, která stojí o největší výhru svého života, vůbec mohla vidět, ale v téhle situaci jsem předtím akorát zavřela oči a sklopila hlavu ještě níž. Ničemu z toho chaosu uvnitř mě nevěřím, a proto je třeba toho mého odloučení co nejdřív. Ten Shannonův nebyl zase tolik odlišný, ale stejně v něm nebylo tak mnoho jako v tom jeho mladšího brášky.

„Třeba jo, ale nebude tě chtít nechat jít, stejně jako já. Co řekneš jemu?“ neodpustil si hořkou rýpavou poznámku, které nepatřila nikomu jinému než Jaredovi a mně, a zejména tomu vztahu mezi námi. Skvělý způsob, jak mě proti sobě zas o něco víc poštvat. Vždyť Shannon hodně dobře ví, jak to mezi sebou máme, mimo ten náš nejšílenější úlet, který ale znamenal ten největší krok v mém životě. Jenom musím přijít na ten, který bude následovat po něm.

„To samý co tobě, věř si nebo ne. Ale jestli se chceš rozejít takhle, no, proč ne, jen v tom pokračuj. Uvědom si ale, že to ty ho vždycky taháš mezi nás a tím nám dvěma akorát ubližuješ,“ domlouvala jsem mu přísně a s takovým chladným tónem v hlase, protože kdybych si to nepřevzala věcně, nýbrž citově, poznal by na mně, že to na něj hraju. Naopak, nebylo to nic než ryzí pravda. Alespoň ho to konečně probere, jednou bych mu to stejně vytknula.

„Takže se rozcházíme?“ V mysli mu z mé řeči utkvělo to úplně poslední, o co jsem stála.

„Tak jsem to nemyslela, Shannone. Neslovíčkařme, ano? Ale… prostě se s tím nějak smiř, prosím tě o to. Vždyť chci akorát trochu času pro sebe, nic víc. Snad po tobě nechci tak moc, ne?“ hrála jsem mu na city dál a bylo mi ze sebe samotné neskonale zle. Po tom všem si ode mě vysloužil pouze bezedné lži. Na to si budu muset vzít víc než pouze trocha času.

„Možná to pro tebe nic není, ale pro mě? Když se mi tě po těch čtyřech kurevsky dlouhých letech konečně povedlo získat, moc dlouho nám to nevydrželo a já o tebe zas rychle přišel, no a teď, když jsme to dali zas jakž takž dohromady, mám tě znova ztratit? Chápeš ty mě, že to je trochu nad moje síly?“ ujasnil mi ochotně, jak to vnímá on, což mě opět na nějakou dobu umlčelo. Z toho palčivého vzteku jsem skokem přešla zpátky k lítosti. Dios mío, takhle to dál opravdu nezvládám.

„Neztratíš… Jen na chvíli odejdu a pak se zas vrátím. Vždyť ty sám moc dobře víš, že bez vás dlouho nevydržím,“ slibovala jsem mu nezklamně a podpořila jsem to letmým úsměvem na povzbuzenou.

„Bez vás? Bez vás!?! Neměla by sis spíš říct, že beze mě? Potom mě teda, zatraceně, neobviňuj z toho, že bráchu mezi nás dva furt zatahuju! Já to dělám aspoň vědomě, ale ty?“ rozčílil se na mě, zatímco já jsem s ním dosud soucítila. Měli jsme to úplně obráceně. A to vlastně nebylo jediné, kdybych se nad tím zamyslela hlouběji, určitě bych přišla na víc věcí.

„No tak se smiř i s tím, že já Jareda jenom tak ze svýho života nedostanu! Neumím ho prostě a jednoduše vyměnit za tebe! A ani to nehodlám udělat!“ osočila jsem se na něj taky v tom zápalu sebeobrany poté, co na mě vytáhl tyhle nečestný trumfy, které mě rozhodily natolik, že jsem byla schopná vyslovit něco takového.  Z toho jsem ztratila řeč nejenom já, ale i Shannon. Konsternovaně na mě zamrkal a pak rezignovaně vydechl vzduch z plic, jak se zprudka nadechl kvůli tomu, že jsem si dovolila vyřknout něco takhle šokujícího. Povedlo se mi jako první se aspoň minimálně vzpamatovat, abych se roztřeseně rozhýbala a zmizela z místnosti provinile pryč. Nechal mě zmizet se zrakem přikovaným do míst, ve kterých jsem postávala já, jak tím byl doslova paralyzovaný. Každý kousek jeho pojednou zkroušeného těla vyloženě křičel zradou a ublížením. Na tady ten výlet do Paříže fakticky jaktěživ nezapomenu. Pokazila jsem tu snad úplně všechno, co jsem jen pokazit mohla.  

Příště už se vrátí na scénu opět Jared, ale aby se rozloučil. To loučení se ale nakonec vyvine trochu jiným směrem. Taky moje oblíbená část, velice oblíbená část. :)

Všem hrozně a hrozně moc děkuju za vaši úžasnou podporu, jste skvělí!! :33 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 32. kapitola: