OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 27. kapitola II.

25.02.2014 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1463×

Ostentativně jsem si přitáhla přehoz omotaný kolem dokola těla výš k bradě a složila jsem si ruce na prsou tak, aby mi zpod nich nevyklouzl a celou tu moji důležitou pózu tím úplně nezkazil. Ten tón jeho hlasu, kterým se proti mně ohradil, zněl neskutečně popudlivě, pro mě ovšem, a to v tom smyslu, jako bych byla snad nějaká hloupá a prostoduchá naivka, která žije ve svém vlastním světě, který zcela míjí realitu. Během vteřiny do mě vjel takový neřízený vztek, který se mi hnal žilami po celém těle a ústil na povrch skoro až do nervního třesu, který se u mě občas projevil, když jsem se nacházela těsně před výbuchem hněvu.

„Neříkej to takhle, Jarede! Já nejsem žádná pitomá holčinka… Řekni mi, jak to je! Nic víc po tobě nechci, jen buď prostě upřímnej. Vždyť jsi už stejně dostal to, co jsi chtěl, tak co… Horší už to bejt nemůže, takže klidně. Neboj se toho,“ chytila jsem se toho nejhoršího, čeho jsem v tenhle moment vůbec mohla, jak mi rozumný úsudek nečekaně zamlžila má zloba, také dotčení, odpor a ponížení. Tenhle šílený mix emocí uvnitř mě prostě nemohl zůstat a nerozpoutat tím další nezastavitelný kolotoč šíleností.

„Nerio, jenže ty právě mluvíš jako nějaká pitomá holčinka! A… hele, víš co, až se uklidníš, tak s tebou budu teprve mluvit, protože něco takovýho… to snad ani nemůžeš myslet vážně?! Protože jestli jo, tak… to fakticky nehodlám poslouchat. To je i na mě moc,“ žasl nade mnou a mými panickými výlevy, kterých jsem si byla vědoma, a taky toho, že se chovám jako totální kráva, jenže v téhle sklíčené situaci mi jaksi nebylo pomoci.

„Takže jako co? Necháš mě to v tom? A neříkal jsi náhodou, že za tohle jsme zodpovědný oba dva?! A teďka chceš najednou hodit zpátečku? Increíble. Tak co jsi ty z toho myslel vážně, Jarede?! Co byla pravda a co jenom kecy, abys dosáhl svýho?“ zvyšovala jsem nebezpečně hlas, který se hněvem celý chvěl a všelijak kolísal a přeskakoval, takže to působilo poněkud labilně. Jenže já jsem si tak doopravdy připadala. Na pokraji příčetnosti, nad pádem na dno, rozcestí před naprostým zhroucením.

„Ty to vážně přeháníš, Nerio! Znáš mě dost dobře na to, abys věděla, že něco takhle hnusnýho bych ti nikdy neudělal! Jak tě něco takovýho mohlo vůbec napadnout?!!“ rozčiloval se z těch mých opravdu troufalých tvrzení, které byly přinejmenším absurdní, bohužel to můj popletený mozek nezajímalo a nerozlišoval mezitím, co je a co není správné.

„Ale s holkou svýho bráchy ses vyspat mohl!“ namítla jsem mu na to duchapřítomně s hrubou výčitkou, která se mi tam vloudila nedopatřením, ale přesto byla zcela na místě. Díky té mé docela drsné poznámce mu došla veškerá slova, a to zejména proto, že se ho to viditelně silně dotklo. Záhy jsem toho trpce litovala, protože tohle si teda ode mě nezasloužil. Z toho přešla rázem řeč i mě.

„Tohle není fér, Nerio,“ hlesl tiše a zdrceně sklopil hlavu dolů, přičemž se začal dívat po pokoji a oblečení, které se tu všemožně povalovalo, aby mohl zmizet a skončit tuhle konverzaci, která všechno podělala stokrát hůř.

„Není fér hlavně to, že jsme tohle dopustili, když… Jak se mám teď podívat Shannonovi do očí? Jak můžu dělat jakoby nic, když to pro mě znamená, že…“ nedařilo se mi vyjádřit svoje dojmy a myšlenky, jak na mě šel další příval pláče. Udržela jsem se jen tak tak po několika hlubokých, ale těžko postřehnutelných nadechnutích, abych ho zahnala a mohla třeba nějak navázat. Netušila jsem ale, jak.

„Co to pro tebe znamená?“ chtěl vědět, plný dychtivosti a zapálení, jako by to byl nějaký náznak poslední naděje, která by měla celý tenhle průser zachránit, proto se jí takhle chtivě ujal.

„Že když jsem tohle dopustila, tak že jsem tím přišla o všechno, co mám tady ze všeho nejradši. Já tohle nezvládnu, Jarede… Tohle ne,“ přiznala jsem si prozřivě, když přišel ten moment, kdy jsem konečně uzřela tu cestu, která mě svým obsahem zcela zdrtila.

„Což pro mě znamená co?“ zalekl se toho mého proslovu, který byl protkaný bolestí a žalem, když mi docvaklo, že ven z toho průšvihu bude potřeba radikálního řešení, jinak se z toho nevzpamatuju. Jared se na mě dlouze, zdrceně zadíval, a ta zářivá modř jeho očí postupně bledla a bledla. Zastavila jsem se v pohybu a hlasitě jsem si bezradně povzdechla.

„Prostě běž,“ požádala jsem ho již podruhé, aby odešel, protože jsem se domnívala, že to tak bude nejlepší pro nás oba, mimoto, že já jsem to opravdu potřebovala. Samotu, pouze svoje vlastní myšlenky, které musím neprodleně urovnat, a k tomu něco na nervy kromě čokolády.

„Nerio, tohle mi nedělej,“ zaúpěl bezradně a sledoval mě s děsem v zešedlých očích, když v těch mých vyčetl něco, co ho takhle znepokojilo. Ať už to bylo cokoliv, ten jeho náhlý strach vyděsil vzápětí i mě a celou mě doslova paralyzoval. Ten pohled na něj mě bolel, stejně určitě tak, jako když se díval on na mě. Tahle situace byla úplně celá totálně podělaná, ale teprve tenhle okamžik odhalil, jak moc. Hrdlo se mi nepříjemně stáhlo a tep mi vyskočil závratně nahoru, když jsem přihlížela tomu, jak je Jared bezmocný a nešťastný. Bohužel jsem jiné východisko zatím nenašla, i přestože jsem měla neomylně na paměti, jak mi Jared úzkostlivě vtloukal do hlavy, že mě za žádnou cenu ztratit nemůže. Za něco takového ale musíme zaplatit oba dva, tomu prostě není vyhnutí. Pro Jareda to bude asi ta nejvyšší cena, protože já jsem si téměř jistá, že pro mě nemá smysl si namlouvat, že to nějak skousnu, jelikož to bezesporu nestane. Nutně potřebuju nějaký čas pro sebe, abych se jakkoliv dala dohromady, jelikož se vážně necítím v takovém stavu, abych mohla cokoliv předstírat a být sama sebou. Nikdo by mi to totiž nesežral. A mí nejbližší už tuplem ne.

„Promiň mi to,“ pípla jsem polohlasem, poněvadž už jsem opět odolávala dalšímu úzkostnému breku, který tentokrát plně odrážel veškeré dění uvnitř mě. Je mi tak příšerně, že to ani slovy vyjádřit nedokážu. Sklopila jsem plaše zrak dolů, jelikož jsem víc nesvedla vstřebávat tu palčivou intenzitu těch dvou mně tolik drahých pokladů, které se začaly nezvykle zrcadlit.

„Teď mě od sebe neodháněj, Nerio. Tohle spolu nějak zvládneme, slibuju,“ prosil mě žadonivě a doslova na mně visel pohledem, kterým mě přemlouval, abych k tomu svolila. Měla jsem sto chutí mu na to bezhlavě přikývnout, ale jistá část mé osobnosti byla rezolutně proti, jelikož pevně věděla, že tohle je to jediné možné rozhodnutí.

„Copak jsme to už nepodělali dost? Jarede, já to myslím vážně… Nezvládnu to, když…“ nedořekla jsem, když mi naprosto selhal hlas, jak jsem se divoce zajíkla z toho, co jsem to chtěla povědět. K tomu mě ještě ostře píchlo na hrudníku, jako by moje srdce proti tomu protestovalo. Mysl byla ale jiného názoru, a na tu jsem momentálně hodlala dát, když mě předtím emoce tolik ošklivě zklamaly.

„Když co?“ doloval ze mě pomalu každou druhou odpověď, aby mě aspoň trochu pochopil, protože tenhle celý náš rozhovor po je absolutně bláznivý.

„Já s tebou nemůžu mluvit, Jarede, nemůžu se na tebe dívat, nemůžu s tebou být ani v jedný místnosti, protože to prostě nezvládnu,“ opakovala jsem jak nějaký omezenec stále dokola v jakési smyčce, která mě při každém zopakování upozornila, že to neříkám úplně nadarmo, poněvadž mě přitom pokaždé udělal žaludek takový nevídaný kotoul, ze kterého se mi udělalo zle, jako bych měla takovou trému, ze které se skoro až omdlívá. Bylo na čase s tímhle tím skončit. Tohle Jareda na dlouhou dobu umlčelo.

„Tak už běž,“ vyzvala jsem ho značně netrpělivě, když jsem tohle drásavé ticho sdílela s ním, namísto své vytoužené samoty. Konsternovaně zamrkal očima, když jsem ho docela netaktně vyhodila z pokoje, ačkoliv na sobě zatím neměl ani jediný kousek látky, když nepočítám peřinu, jelikož jsem použila takový nerudně netrpělivý tón, který demonstroval moji otřesně přešlou náladu.

„Ty fakt věříš tomu, že ti to nějak pomůže? Zapomenout na to nebo zmírnit tu vinu?“ pustil se ukvapeně do psychologického rozboru, kterým mě rozmrzel o to víc, což byla tak trošku výhra a především účinné odrazení od toho, abych se rozbrečela.

„Tohle nech na mně, jo? Hlavně už odejdi,“ vyháněla jsem ho čím dál naléhavěji a počala jsem znovu přecházet po místnosti, protože jsem neměla nic jiného na práci a stát tam a tupě zírat do prázdna mi přišlo krajně nevhodné, zvlášť když se uchýlil k zahalení toho svého otřesně sexy těla. A je definitivně po všem. Trvalo mu to pár minut, které se ale za tohohle vypjatého stavu neskutečně táhly. Nakonec stanul kousek přede mnou, snad proto, aby zakončil tuhle bizarnost nějakou sladkou třešinkou. Prosím, jen to ne…

„A co hodláš dělat, Nerio? Řekneš to bráchovi?“ vypadlo z něj částečně rozezleně, stejně tak jako ustrašeně či rozpačitě. S tímhle jeho smělým dotazem mi skoro vyrazil dech kromě těch doširoka otevřených úst, jak mi z toho prudkého šoku spadla brada. Tak tohle je vrchol všeho!

„Co, prosím? T-to snad… No hablas en serio, verdad?! Me estás tomando el pelo? Tohle je to jediný, co tě trápí?! Aby se to neprovalilo?!!Dios mío, increíble. Ty jeden sobeckej parchante!! Běž fakt do hajzlu, Jarede! Ya he terminado con vosotros para siempre, adiós,“ zakončila jsem svoji konečnou řeč smíchanou i se španělštinou pěkně od plic, když mě doslova rozběsnil tou svojí naprosto nemístnou otázkou. Jako takovou tečku jsem zvolila opravdu zlověstný přimhouřený pohled, kterým jsem se do něj rozzuřeně zabodla a se kterým jsem ho také plánovala vyprovodit z pokoje ven.

„Tobě asi fakt totálně přeskočilo, ne?! Ty nejsi žádná pubertální blbka, tak se tak přestaň chovat! Zamysli se, sakra, nad tím, co říkáš! Nic z toho není tak, jak si myslíš! Nic!!“ rozčílil se na mě taky, když jsem si na něj dovolila otevřít pusu a když měl všech těch mých nedospělých výlevů už po krk.

„Nevytahuj do toho ještě tohle! Rovnou mi můžeš říct, žes přehnul nevyzrálý děcko, který má akorát tak tělo dospělý ženy, který tě určitě stejně zajímalo ze všeho nejvíc, však proč ne! Ale nemusíš se bát, zas taková pitomá nejsem, abych běžela za Shannonem a veřejně se prohlásila za lacinou děvku, a z tvýho bráchy udělala paroháče! Tím si můžeš bejt jistej!“ vřeštěla jsem na něj jak pavián a měla jsem co dělat, abych k tomu nepřidala i gestikulaci, ačkoliv jsem k tomu měla vskutku mocné nucení, ale naštěstí jsem se udržela. No, znovu jsem se před ním obnažovat rozhodně nemínila.

„Víš ty co? Dělej si, co chceš, jen se laskavě prober. A mimochodem, kdybych tu byl jedinej já takovej sobeckej hajzl, tak se nic z tohohle nestane, aby bylo jasno.“

„Okamžitě odsud vypadni!“ zasyčela jsem nenávistně plná hněvu a hořkého zanícení, kterého bylo tolik, že mě zas a znovu dohánělo k slzám. Když jsem byla totiž až přespříliš naštvaná, začala jsem regulérně brečet, což jsem u sebe odjakživa nesnášela a co mě deptalo značně silněji. V tomhle případě se do toho zamotala i hluboká lítost z toho, jak se všechno ukázkově posralo. Jared mi věnoval poslední nechápavě a jizlivě výsměšný obličej, než se rozhýbal a odkráčel z místnosti pryč za hlasitého zabouchnutí dveří. Neprodleně po tom jsem nekontrolovatelně propukla v další horečný pláč a zhroutila jsem se bezvládně na postel, kde jsem vysílením neznámo kdy usnula, pořád zabalená pouze do toho přehozu. 

Hra emocí se tímto plně rozbíhá. Pár následujících kapitol bude Neria hodně na dně, tak prosím o strpení, ať to s ní vydržíte, protože i mně samotné při psaní to bylo docela již protivné. Dobrý časy ještě nastanou, na chvíli. :)

Speciální poděkování bych chtěla tímto věnovat mojí nejnovější čtenářce CupCake, čímž chci říct, že jsem si tvých milých komentářů plně vědoma a hrozně mě tvoje přízeň těší! Děkuju ti! :33 K věnování patří i tahle animace, která je jenom a pouze Tvoje, když sis je tolik oblíbila. x)) 

A všem ostatním samozřejmě taky nesmírně děkuju! :3 Vážím si každého kliknutí i komentáře, neskutečně moc! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 27. kapitola II.: