OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 28. kapitola

03.03.2014 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1222×

NERIA

Probudilo mě halasné, hrubé bušení na dveře od pokoje a takovým nepříjemným způsobem, že jsem šokem vylítla do sedu a rozlepila jsem víčka od sebe tak prudce, až mě to zabolelo, jelikož jsem je měla od toho předešlého neutichajícího pláče k sobě pevně přilepená. Zasyčela jsem rozmrzele, když mě někdo natolik neurvalý, že bušil na dveře jako pominutý a nerušil tím zaručeně pouze mě, probudil v tuhle nestoudnou hodinu. Za rozespalého mrkání a nesouhlasného mručení jsem se vyhrabala z rozehřáté postele, abych si uvědomila, že na sobě vůbec nic nemám. Urychleně jsem na sebe navlékla mramorově šedý polodlouhý župan a šourala jsem se ke dveřím. Neměla jsem mezitím žádný čas přemýšlet nad tím, co se odehrálo předtím, jak jsem se ještě zmítala v takovém tom polospánku, za což jsem byla nesmírně vděčná, poněvadž když jsem otevřela dveře, vyvalil se tam na mě Shannon, a vyvalil jakože doslova. Málem na mě totiž spadl, jak jsem svižně otevřela, že ho to překvapilo, a ruka, kterou se opíral o futra, mu z toho úleku podjela. Vyrovnal to jen tak tak, protože, jak jsem záhy zjistila, byly jeho motorické schopnosti podivně zneschopněné, pravděpodobně etanolem kolujícím v jeho krvi. Jakmile jsem mu tázavě pohlédla do jeho šťastné, usměvavé a nic netušící tváře, ten hutný pocit provinění na mě opět dopadl s takovou drtivou silou, že se mi do očí bez prodlení natlačily slzy, což jsem naštěstí pohotově uhrála tak, že jsem si je začala urputně mnout, jakože abych se probudila, ale ta klepající se brada, jak jsem se maximálně snažila, abych ten pláč zadržela, tu jsem těžko nějak zamaskovala. Navíc jsem pocítila takovou poměrně značnou slabost, která mnou prostoupila a vyústila v takový podivný pocit, který bych přirovnala k tomu těsně před tím, než omdlíte. Prostě se mi udělalo špatně. Jo, je mi zle ze mě samotné, a ještě hodně dlouho bude. A tohle teda fakt nepůjde…

„Co blázníš, Shannone?“ zahučela jsem otráveně polohlasem, zejména proto, že kdybych mluvila normálně, tak by se mi třásl hlas, a taky aby pochopil, že jeho přítomnost není zrovna vítaná. Oční kontakt jsem s ním ale vážně navázat nedokázala, i když by pravděpodobně v tomhle stavu těžko postřehl, že je se mnou něco v nepořádku. On je hlavně očividně na větvi z toho, že mě vidí. Ach jo, já jsem taková…!

„Dobývám srdce mé ženy…“ pronesl naprosto vážně, ale s takovým lehkým opileckým akcentem, který tu jeho důležitost poněkud zesměšňoval. Asi se tam na té akci dobře bavil. Já bych se určitě bavila pro změnu v tuhle chvíli, až na ten zcela nepodstatný problém s tím, že jsem ho sotva před pár hodinami podvedla s jeho vlastním bratrem a nejlepším přítelem v jednom. To vědomí mě zevnitř palčivě sžíralo, že úplně vnímám, jak se jako jed rozlézá do každého kousku a každé částičky mě samotné a pohlcuje mě do spár neutuchajícího znechucení a provinění. Nic víc frustrujícího a depresivního jsem snad nezažila. Jak jsem mu to jenom mohla udělat?! Nejlepší přítelkyni roku za tohle fakticky nedostanu.

„Nebo teda ženu svého srdce, to je fuk,“ opravil se po chvilce, když mu došlo, co za blbost to vyslovil. Popravdě, já jsem ho ani neposlouchala, takže jsem to vůbec nepostřehla, tudíž jsem se v rychlosti vynuceně pousmála, a tím to u mě haslo. Zaobírala jsem se stále dokolečka tím, jak jsem to mezi námi tím fatálním selháním všech svých názorů a priorit podělala a že to nenapravím ničím, i kdybych sebevíc chtěla. Kdybych nebyla takový podělaný zbabělec, natvrdo bych mu to řekla, protože tohle před ním tajit je ta největší ohavnost, kterou jsem schopná udělat, jenže tím bych mu ublížila daleko víc, protože bych ho tím připravila o Jareda, a to nehodlám dopustit. Mimo to, já o Shannona taky nechci přijít, po tom všem už ani nemůžu. Každopádně tohle by mu Jared rozhodně neodpustil, i přestože k sobě mají tolik blízko, a já bych si zas neodpustila, že jsem je rozeštvala a okradla o to jejich výjimečné pouto. V tomhle ohledu jsou chlapi všichni stejní, bratři nebratři. Jakmile jde o ženský, navíc patřící jednomu z nich, jde vedle naprosto vše. Jared se s tím bude muset vypořádat stejně jako já a podle všeho se mi zdá, že to má i v plánu. Nicméně budu muset urychleně přijít na to, jak se pro teďka od bratrů Letů budu držet dál, abych mohla vstřebat celý tenhle kolosální průser.

S Jaredem to považuju za vyřešené, ačkoliv za velmi vypjatých a bláznivých okolností, ale u Shannona nemám sebemenší ponětí. Zrovna jsme se dali dohromady, a najednou bych měla hodit zpátečku? Zrovna já, když jsem ho celou dobu tlačila až do tohohle bodu, který bych měla zničehonic odvolat? A jak mu to jako vysvětlím? Dios mío, to jsem ale hodně šeredně pokopala. Tak či onak si stojím za tím, že se pravdu nesmí ani za nic dozvědět. Ať je to ode mě sebevíc bezohledný a sobecký, tak se to prostě nesmí stát.

Na druhou stranu… No, byla jsem asi absolutně slepá a naivní, když jsem všechny ty zjevné náznaky, které mě přivedly až sem, tak pošetile přehlížela a v posledních chvílích i ignorovala. Všechny ty očividné nápovědy, jak z mé mysli, tak i z mých emocí, ačkoliv silně pobouřeny a smíchány, které se týkaly Jareda. Vždyť to mluvilo samo za sebe. Když si to tak vezmu, byla to v podstatě otázka času. Ale to nejdůležitější mi jako vždy uniklo! Od té doby, co se něco změnilo, to přesně směřovalo až k tomuhle průšvihu. Změnilo se to, že jsem Jareda začala bezpodmínečně a nezvratitelně chtít, což jsem si nebyla schopná dobrovolně přiznat, a musela jsem to nechat zajít až takhle daleko, aby se tohle stalo. Já jsem taková pitomá kráva! Hm, nejspíš by se to stalo i přesto, jelikož ta touha byla v poslední fázi tolik schvacující a nezvladatelná, že bych jí podlehla stejnak. Jemu…

„Běž spát, prosim tě,“ poslala jsem ho tou nejslušnější cestou do pryč a kmitla jsem zrakem opravdu letmo k jeho decentně zkaleným očím, které se chvíli co chvíli přivřely, jak je zmáhala únava společně s alkoholem.

„Přišel jsem ti dát dobrou noc, lásko. Abys o mně měla krásný sny, víš?“ sdělil mi rozjařeně hlavní důvod své ctěné návštěvy a nespouštěl ze mě svoje čokoládová očka, což jsem poznala i bez toho, aniž bych mu musela ten pohled opětovat. Do tváří se mi kvůli tomu vlévala horkost, ale zároveň mi přes záda přecházel ledový mráz z toho šíleného kolotoče, který se se mnou zběsile roztočil a nechtěl se zastavit.

„A taky se mi po tobě hrozně stejskalo. Neviděl jsem tě… hmm, to je taky fuk, protože… ty vypadáš, že z toho nemáš ani trochu radost,“ stěžoval si udiveně a posmutněle, když jsem na něj nereagovala podle jeho očekávání. Co si zase ten jeho mozek, protentokrát zpracovaný pitivem, usmyslel?

„Protože jsi měl s tím přáním na dobrou noc přijít tak o tři hodiny dřív,“ vysvětlila jsem mu obratem ve vší stručnosti a netrpělivě jsem si oddechla, což měla být další narážka na jeho absolutně špatné načasování. Kdyby přišel o ty tři hodiny dřív, nic z toho, co mě právě rvalo na kusy, bych necítila. Přitáhla jsem si župan blíž k tělu, když jsem si při dalším bleskovém mihnutí očí, které ho pohotově zkontrolovaly, zjistila, že se z mého unaveného a zmoženého obličeje přesunul níž. Ihned se mi moje těžce zkoušené svědomí ozvalo a bohužel takovým způsobem, který mě bolestivě mučil. Přišlo mi, jako by se moje vnitřnosti scvrkly a shlukly se do jednoho velkého chuchvalce, které se zamotalo a neposedně sebou šilo ze strany na stranu, aby se mi dělalo znova špatně. Zasloužila jsem si od něj cokoliv, jenom ne jeho pozornost. Takovouhle pozornost. Když mě samotné je ze mě odporně, jak by asi bylo jemu, kdyby to věděl. Kdyby věděl, že to, co si prohlíží, je něco, co měl před chvílí i jeho bratr… Takhle - obdivně, něžně, zamilovaně, roztouženě a šťastně, už by se na mě určitě nepodíval. Už nikdy…

„Já jsem tě vzbudil? Omlouvám se, hvězdičko. Mě nějak nenapadlo, že… To musím napravit! Řekni si, co jenom chceš, pro tebe všechno,“ snažil se mi jakkoliv vyjít vstříc a jeho hlas nesl stopy skutečné lítosti, která byla samozřejmě podmíněná tím pitím, ale která mě za téhle situace přiváděla k dalším přívalům horkých slz. S tímhle to vážně dlouho nevydržím. Musím ho odsud dostat, než se před ním nevysvětlitelně hystericky rozpláču, protože ani podnapilý mi nesežere to, že brečím kvůli tomu, že mě dojímá svým starostlivým a láskyplným chováním.

„V pohodě, ale… stačí mi, když půjdeš spát,“ zamítla jsem jeho šlechetnou nabídku co nejzdvořileji, ačkoliv jsem stále neměla dost odvahy se při tom na něj zahledět, aby to nevzal nějak špatně, protože takto to mohlo působit přinejmenším hrubě a nepříjemně. Proto jsem se pokusila alespoň o drobný úsměv, který ale nakonec dopadl křečovitým, viditelně vynuceným šklebem, který jsem záhy strhla dolů, aby si ho náhodou nevšiml.

„Vůbec nejsem proti,“ souhlasil se svižným přikyvováním, až jsem se obávala, aby se mu z toho nezamotala hlava, ale nepřišlo mi, že by s tím měl nějakou potíž. Však je celkem trénovaný. Kdoví, kolik toho vypil, ale tipla bych si, že je poněkud na hraně. Ještě pár dalších drinků a skolilo by ho to. Nestačila jsem říct ani popel, když se mi nakvartýroval dovnitř pokoje a začal se aktivně vysvlékat, když si tu moji odpověď přebral nesprávně. No, spíš po svém. To mi ale nezvratně připomnělo předešlé události, z čehož mi dokonce rozklepala kolena, jak se mě opět zmocňovaly vzpomínky na předešlé události pevně svázané s těmi všemi nechutně zdrcujícími emocemi, které mě přivedly na samotné dno lidského psychického bytí.

„Co-co to děláš? J-já… myslela k sobě,“ uvedla jsem na pravou míru svoji myšlenku, načež se na mě jaksi vláčně otočil s pozvednutým pravým obočím a přemýšlivě a vzdorovitě našpulenými rty. Najednou jako bych zůstala uvězněná v hloubce té hořké čokolády, momentálně obohacené o bourbon, whiskey nebo tak něco.

„No… tohle je původně naše společný apartmá,“ nenechal si vymluvit, viditelně uchvácený tím nápadem, že by dnešní noc strávil právě tady. Se mnou. V žádném případě! Něco takového nebude možné asi hodně dlouhou dobu, nejspíš nikdy, a já doopravdy nemám ani páru, jak to udělám. Dneska to bude o improvizaci, ale příště už musím vědět, co dělám. Chce to plán… Plán, jak od sebe Shannona odehnat, ale neztratit ho. Mierda, kam jsem se to dostala?!

„Pro dnešek ale ne,“ zchladila jsem zatvrzele ty jeho zajisté barvité představy o tom, co by se všechno dalo dělat, poněvadž on na to byl stále dostatečně aktivní na rozdíl ode mě, když opomenu tu… nevěru! To je to slovo, které jsem se do teď zdráhala vyřknout, ba jenom ve svých myšlenkách. Jo, byla jsem mu nevěrná. Shannovi, svému staronovému příteli, kterého mám raději než kteréhokoliv jiného partnera předtím, a to už pro mě něco vskutku znamená. Jenomže ani to mě nezastavilo udělat jednu z největších chyb svého života. Asi vůbec tu největší.

„Ty mě tu nechceš?“ otázal se mě konsternovaně a naráz i ublíženě, když jsem ho na plnou pusu vyhodila z pokoje a on to konečně pochopil. Tahle věta na mě zapůsobila jako takový spouštěč, který se mi naprosto nečekaně usadil v mém podvědomí, což se projevilo náhlým hysterickým propuknutím v pláč. Stejně s tím mě napadlo to, že ho chci, ale po té hnusárně nemám nárok. Na nic z toho, co mi takto ochotně projevuje a bude projevovat, než přijde na to, jak se věci mají. Ne, to se ale nestane, jestli se někde něco nezvrtne.

„N-Nerio? Co jsem řekl? Stalo se něco?“ vyděsila jsem ho tím svým nekontrolovatelným chováním, které bylo opět ovlivněné mými emocemi, které jsem se nikdy nenaučila ovládat, jestliže se jednalo o věci a lidi, na kterých mi úzce záleží či záleželo.

Vzmohla jsem se pouze na horečné vrtění hlavy ze strany na stranu, zatímco jsem si zakryla tvář dlaněmi, aby mi do ní pro jistotu neviděl. Už takhle jsem to dost pokoušela. Naprosto mi tím nedošlo, že tohle pro něj bude jasná pohnutka k něčemu, co mě rozesmutní o to víc. Následně na to taky že došlo. Několika rychlými kroky se ke mně přiblížil, ale naštěstí jsem jeho rozhodný pohyb vstříc mně duchapřítomně včas pochytila, takže jsem před ním stačila uhnout dřív, než došlo k nějakému bližšímu kontaktu. Připadala jsem si taková… nechutně špinavá a laciná po tom, co jsem provedla a nestačila jsem to ze sebe aspoň ve sprše smýt. Obrazně řečeno. Navíc ta paralyzující panika, že by ze mě Jareda nějak vycítil, ta mě držela v nejvyšší pohotovosti.

„Rio, co je?!“ dožadoval se Shannon bezprostředního vyložení toho mého prapodivného projevu, který mu musel jistojistě ukázkově zamotat hlavu. Nejenže jsem mu nedovolila, aby tu u mě zůstal, ale ani aby se ke mně přiblížil, natož potom dotknul. To pro něj muselo být nemálo podezřelé, když jsme se k sobě donedávna velice měli. Proto ten zmatený, podmračený a nejistý výraz, kterému jsem přihlížela skrze prsty, protože přímý pohled jsem si pořád nedovolila. Donutila jsem se nahodit obrátky, abych se zamyslela a přišla na nějaké rozumné osvětlení tohohle zmatku.

„J-já…“ načala jsem tak nekonkrétně, jak jsem se za pochodu usilovně přemítala nad nějakou důmyslnou lží, která by odpovídala mému emočně nestabilnímu jednání. Vtom se mi nakrátko rozsvítilo, čehož jsem se chytila jako tonoucí se stébla a tu myšlenku stačilo pouze rozvinout. Maldito, já jsem fakticky odporná, zlá mrcha. Kam jsem se to až dostala? A jak?

„Měla jsem… hovor z-z domova a… a…“ zajíkala jsem se v dalším žalostném návalu nářku, když jsem si pro změnu zoufala zas sama nad sebou. Shannon se plně soustředil na to, co mu říkám, aby mezi všemi těmi horečnými vzlyky rozluštil moje sdělení, ke kterému jsem se dramaticky pomalu propracovávala, aby to působilo co nejdůvěryhodněji a on mi to sežral. Jak jsem se za to nenáviděla. Lhát někomu, koho mám tolik ráda a po tom všem, co jsme si spolu zažili. Jenže v poslední době, kdy se to všechno tak nehorázně pomotalo, jsem přesně tohle, čím velmi silně opovrhuju, využívala ve svůj prospěch nestoudně často. Dokonce jsem si přestávala uvědomovat, jaký velký je to prohřešek, když téhle snadné možnosti svévolně využívám. Právě že ono je to nesmírně jednoduché lhát, oproti ryzí pravdě, která všechno jenom ničí a komplikuje. Mezi námi alespoň.

„Stal-lo se pár ošk-livých v-věcí a… j-já nemů-můžu,“ dořekla jsem s námahou a plně jsem se poddala tomu čím dál nezvladatelnějšímu pláči, který vyloženě cloumal celou mou osobou. Jen jsem očekávala, kdy se moje tělo opět vzdá a nechá se tím strhnout. Nestojím o to, aby mě viděl naprosto zlomenou a zničenou, avšak se mi to v celičké téhle šaškárně může hodit a také pomoct.

„To… mě vážně moc mrzí, Nerio. Můžu ti nějak pomoct? Jakkoliv. Stačí říct a…“ rozhodila jsem ho tou svojí čerstvě vymyšlenou lží, která mě napadla ve chvilce nejvyšší nutnosti jako čistá spása, protože bez ní bych byla pěkně nahraná. Jenže touhle starostlivostí mě rozlítostnil zas o trošku víc, takže jsem se tím brekem začala skoro až dusit, protože jsem mezi těmi vzlyky nestíhala včas nabírat vzduch do plic, jelikož jsem měla nos úplně zacpaný.

„Ne-ne, prostě… j-jen běž. Potře-řebuju být s-sama,“ požádala jsem ho v takovém nešťastném zaúpění, které pro něj zajisté znamenalo něco zcela jiného než pro mě. Hlavně když to proběhne nějak podle mých představ. Dosáhnu svého. Opět.

„Seš si jistá?“ ujišťoval se, jestli může vyhovět mým požadavkům, které mu byly nejspíš proti jeho vůli, protože nebylo těžké dojít na to, že by mě nejraději popadl a schoval si mě ve svém hřejivém a něžném náručí, aby mě utěšil, což bylo přesně to, co jsem v tenhle moment ze všeho nejvíc potřebovala, ale od kohokoliv jiného než právě od něho, jelikož to už bych asi doopravdy nerozdýchala.

S odpovědí jsem se nijak nenamáhala, když jsem zůstala u neverbálních gest, které ale naprosto stačily, abych dosáhla svého vytouženého výsledku. Ne zrovna nadšeně, na rozdíl od svého příchodu, ale stejně se pomaloučku pakoval z pokoje ven. Dveře se od jeho vstupu zatím ani nestihly dozavřít a já jsem celkem pozici taktéž nezměnila, až na pár nepatrných kroků.

„Kdybys ale něco potřebovala... jsem tu pro tebe, ano?“ nasadil tomu všemu korunku touhle větou, kterou mě dodělal úplně. Tohle už je na mě prostě moc.

„Jsi m-moc hodný, d-děkuju,“ popotahovala jsem během závěrečného rozloučení, než jsem za ním zabouchla dveře, o které jsem se následně opřela plnou svou vahou, jak se mi zas udělalo slabo z toho, jak nechutně mi bylo ze sebe. Abych neriskovala to, že se tam složím, jednoduše jsem se svezla zády po dveřích, až jsem se posadila na zem, kde jsem se nechala plně ovládnout svými pocity, tedy dalšímu hysterickému pláči. Takhle to dlouho nevydržím praktikovat. Už teďka jsem totálně na pokraji svých sil. Totální, zdánlivě nekončící, bezbřehá a palčivě trýznivá bolest, která mi uprostřed hrudi neúprosně drásá černou díru, ve které mizí úplně moje kompletní já. Ztrácím samu sebe.

Jakmile jsem se dostatečně vybrečela, neboli unavila se do takové míry, kdy jsem přišla o poslední kapku energie, odebrala jsem se na postel, abych se opět ponořila do říše snů, ve které nic z těchto hrůz nebudu muset prožívat. Svět mi přímo před očima temněl a ta nezměrná bolest se kousek po kousku vytrácela, jak jsem vysíleně usínala. Nečekaně mě ale vyrušilo další neurvalé bouchání na ty dveře, když se mi sem někdo další dobýval. Jen ať to není Jared nebo Shannon, to bych skutečně nezvládla. Pro dnešek mám bezpodmínečně dost.

„Kdo je?“ sebrala jsem kapku síly na to, abych alespoň hlasitě zvolala k dotyčnému, který se mi sem neodbytně vnucoval. Další cestu napříč místností nehodlám podstupovat, pokud nemusím. Letům já už prostě pro dnešek neotevřu. Spíš asi nejenom pro dnešek.

„Este soy yo, mi hermana, abrir la puerta para mí.“ Poznala jsem svého bratříčka, když na mě použil naši mateřštinu, a tolik naléhavě a neodkladně, že jsem se okamžitě z těch teploučkých, měkoučkých peřin vyhrabala a pospíchala jsem mu vstříc, protože přišel v tu nejvhodnější chvíli. On ví, jak si to má načasovat. Že mě nenapadl dřív? Co by mi v takových těžkých chvílích pomohlo víc, než moje vlastní rodina? Když… přesně vím, čeho bych se od něj dočkala. Snažil by se mě rozptýlit, pozvednout a znejistit v tom, že nejsem taková odporná, podlá coura, jakou si zrovna připadám být. Zaručeně by se mě z toho pokusil nějak dostat, a to mu vskutku dovolit nemůžu. Tohle všechno si musím vypít až do toho nejhořčího dna, a nebylo by fér, kdyby mi z toho poháru viny a odporu někdo uléval. U Lucy jsem si tím navíc téměř jistá, že by se mu to u mě povedlo. Svedla jsem si snadno představit, jak by to všechno hodil na Jareda a ze mě ještě udělal tu chudinku nevinnou a zneužitou. Nic takového!

„Co se stalo, Nerio?“ vybafl na mě zděšením a strachy bez sebe, když se u něj pravděpodobně před chvíli na prahu objevil Shannon se zprávou, že se tam u nás něco ošklivého stalo. Jemu alespoň můžu na rovinu říct, co se stalo a proč vypadám tak hrozně, jak vypadám. Sama sebe jsem se lekla, když jsem se nedopatřením zahlédla v zrcadle kousek od vstupu do místnosti.

„Nemusíš se bát, Luco, u nás se nic nestalo,“ přiznala jsem mu bez zaváhání, poněvadž jsem měla takové neústupné nutkání mu ihned odkrýt pravdu, abych se tím třeba i zbavila aspoň části té na mně příliš hutné moci provinění na to, abych ji sama hrdě zvládla.

„Ale Shannon říkal, že…“

„Lhala jsem mu,“ nenechala jsem ho ani dokončit myšlenku, protože jsem se chtěla co nejrychleji dostat k tomu odtajnění, které by mi mohlo ulevit. Vybalit jsem to na něj jenom tak ale taky nechtěla. Nejprve jsem ho vtáhla dovnitř, a to doslova, tím, že jsem ho popadla za zápěstí a přetáhla jsem ho na svou stranu. Všimla jsem si, že mu docvaklo, že tu jde o něco neméně závažného, když mám celý obličej od toho nepřetržitého pláče absolutně opuchlý, oči podlité rudou a nateklé, hlas vychrchlaný a v neposlední řadě se vážně tvářím, jako by mi někdo umřel.

„Proč jsi mu lhala?“ nedávalo mu moje odtajení smysl, proč bych lhala někomu, s kým jsem ve vážném vztahu a na kom mi podle toho hodně záleží. Ano, i on stavěl na tom, že nejsem prolhaná potvora, takže ho tohle zjištění poněkud konsternovalo. S lehkým podmračením si mě prohlížel a v tmavě oříškových očích mu visel zvědavý otazník, se kterým čekal na to, až budu pokračovat a vysvětlím mu to.

„Protože jsem udělala něco naprosto příšernýho,“ zaúpěla jsem zdrceně, když mě znovu přepadl ten nejvíc žalostný pláč, který jsem poznala až od toho, co jsem se vyspala s Jaredem. Jaktěživ jsem takhle ještě nebrečela. Z očí se mi vzápětí vyvalily další přímo obří slzy, které jsem ani nestačila utírat, takže jsem je jednoduše nechala máčet svůj župan, pod který jsem si zatím nestačila nic vzít. To mi přišlo momentálně ale úplně vedlejší. Když Luca pochopil, že jsem totálně psychicky na dně, aniž by věděl proč, hnedka jsem se ocitla na jeho hrudníku, když ani na vteřinu nezaváhal a ujal se role utěšitele, která mu vždycky nepochybně šla.

„Jestli se mi s tím chceš svěřit… mně můžeš říct cokoliv, Rio,“ osvěžil mi moji strastmi rozdrásanou mysl, což pro mě byla taková droboučká náplast na to všechno, která neměla beztak sebemenší význam, protože tím té vině stejnak nijak neulehčí. Ani ty jeho snaživé pokusy mi zvednout náladu a špínu hodit na dalšího spoluviníka, což zajisté udělá. Tohle si ale fakticky nezasloužím. Patří mi naopak přesně to, aby si na mě někdo ukázal a rovnou do obličeje mi natvrdo vpálil, jaká jsem zvrácená, laciná děvka.

„J-já… já jsem ho podvedla,“ zanaříkala jsem sklíčeně a celičký můj hlas byl proložený nekonečným zoufalstvím a odsouzením, které bylo stokrát horší, než kdybych opovrhovala někým kolem sebe. Ze všeho nejhorší je zavrhnout sám sebe, protože se sebou musíte žít každý den, každou hodinu, každou minutu a každičkou sekundu. Nikam se před sebou neschováte, ani nemůžete předstírat, jako že nic. Jsem v hajzlu…

„Podvedla?“ přeptal se mě totálně vyvedený z míry, jestli skutečně slyšel správně.

„Nen-návidím se za-za to, že jsem vů-vůbec mohla… Po t-tom všem,“ nakousla jsem nechtěně to nejneobávanější téma, které jsem mohla. Moji bolestnou a trpkou minulost, ze které jsem se zatím nevzpamatovala a asi ani nikdy nevzpamatuju, protože jakmile jde o první velkou lásku, tak ta je vážně věčná. Jsem si jasně vědomá toho, že můj první přítel byl šmejd ze všech šmejdů největší, ale beztak ho ze vzpomínek snad nikdy nevymažu. Aspoň nezapomenu, jak pitomá jsem onehdy byla. S těmihle myšlenkami jsem úspěšně propadla další horečné vlně usedavého pláče, který se mnou cloumal v jeho náručí ze strany na stranu, až mě musel obejmout pevněji, aby mě měl tak nějak pod kontrolou a já si líp uvědomovala jeho bezmeznou podporu. Já ho nemít, tak doopravdy nevím, co by se mnou bylo…

„Nerio, nevracej se zpátky. Neubližuj si ještě víc, jo?“ domlouval mi velice jemným a klidným hlasem, abych konečně přestala takhle hystericky vyvádět, jelikož ho to muselo přinejmenším děsit, když mě viděl v tomhle stavu, ale ta jeho poslední část věty, kdy mi dobromyslně domlouval, přesně ta mě srazila zas o něco níž. Kdy to už, proboha, přestane?! To tolik bolí…

„S-sobě? Ublížil-la jsem hlav-vně ostatním!“ odporovala jsem mu umíněně, protože jsem od něj prozřivě očekávala, že se mě bude zastávat a odlehčovat mi.

„Querida hermana,“ odtáhl si mě od sebe na délku paží, aby se mi zpříma podíval do očí, přičemž se v těch jeho skrývala neoblomná žádost, abych s tím okamžitě přestala, než to se mnou sekne úplně. „Nadechni se zhluboka,“ instruoval mě a netrpělivě čekal, až tak provedu. Přes slzami zamlžený výhled jsem se na něj nejistě dívala, jestli to má v tuhle chvíli nějaký smysl. Nehodlal ustoupit, tudíž jsem se zhluboka nadechla, až bylo slyšet, jak se mi hlasivky klepou, jak jsem do toho bez ustání brečela. „Tákhle je to správně, a zase hezky vydechni,“ komentoval moji usilovnou snahu, zatímco jsem to poslušně konala. Zabíralo to, a poměrně rychle. 

„Já to fakt nechápu! Po tom, co mě můj první podváděl.  A navíc s mojí nejlepší kamarádkou! Je mi ze sebe  zle! Jak jsem to po tom mohla udělat někomu jinýmu?! Shannonovi? Vždyť já ho mám ráda, vážně! Moc mi na něm záleží a…“ spustila jsem na něj chaoticky, přičemž se mi úplně třásl hlas, když jsem pustila ven svoje myšlenky, které takhle zněly zas o něco otřesněji, čímž to moje rozrušení akorát znovu nabíralo na obrátkách.

„Jared, že jo?“ zatipoval si, když tenhle nápad kdoví jak a kdoví proč nějak vydedukoval, a díval se na mě nezvykle chápavě a soucitně. Ne! Neměl by se na mě takhle dívat! Měla bych na něm vidět přinejmenším odsouzení anebo aspoň vztek. Cokoliv podobného, jenom ne něco, co by mi jakkoliv pomohlo. Skutečně se divím, že mám pořád co ronit a že pořád můžu takhle nepřetržitě brečet, protože mi přijde, že už nemám naprosto žádnou vitalitu. Nejraději bych zas usnula a celý tenhle horor zaspala. Takže už bych se neprobudila, protože tohle ani čas nespraví. Stejně jako tu nedbale zahojenou ránu od mého prvního přítele, Fabia, kterou jsem při každé upomínce na něj hořce a ostře pocítila.

„Ale proč?“ protáhla jsem bezradně a tesklivě a opět jsem mu padla do objetí těch jeho dvou ochranitelských rukou a jistého objetí, ve kterém jsem se cítila absolutně v bezpečí. Posmutněle si nade mnou povzdechl a pro lepší utěšitelský efekt si mě u sebe rozkolébal, protože i on moc dobře věděl, že to na mě skvěle zabírá. Stejně jako já vím, že kdybych ho zrovna poškrabkala za krkem, tak se stejnak rozesměje na celé kolo, ačkoliv se to vůbec nehodí.

„Prostě sis jen špatně vybrala, to je celý,“ usoudil s rezolutním přesvědčením, kterým mě znovu vychytrale uklidňoval, když s tím použil i vhodný tón, skrz nějž na mě přenášel takový mír a klid, že jsem skoro vážně nabyla dojmu, že to, co se stalo s Jaredem, není až takový průšvih a že se to brzo napraví. Milosrdný klam.

„Co tím myslíš?“ Podařilo se mu upoutat mě, což mělo za pozitivní důsledek, že jsem v tu ránu přestala naříkat a plně jsem se zaměřila na něj, aby mi neuteklo třeba ani nejnepatrnější pohnutí jeho obočí nebo rtů, protože ta jeho pestrá sbírka mimických výrazů by mi mohla mnohé napovědět.

„No,… že jsi místo s Jaredem skončila s jeho bratrem, který zjevně nebyl trefa do černýho,“ uvažoval hlasitě a mě tím přinutil se nad tím taktéž zamyslet. Naštěstí či naneštěstí. Najednou to do sebe vážně všechno dokonale zapadlo a já konečně pochopila. Nemohla jsem mít Jareda a tak jsem se spokojila se Shannonem, který mě celkem dlouhou dobu krásně zabavoval, abych nemusela řešit Jareda. Kdybych si rovnou tenkrát přiznala, na místo toho zarputilého a zaslepeného ignorování, jak proklatě hodně po něm toužím, tohle by se zajisté nestalo. Já jsem fakticky taková pitomá nána! 

Příště se mrkneme na Jareda a jeho pocity, přičemž dojde na takovou velice zajímavou zápletku s Anahi, která se nám začne pořádně vybarvovat. :) Nevím přesně, kdo pořád čte a nečte, krom mých pocitvých fanoušků, ale i přesto doufám, že se vám vývoj povídky líbí a z vašich pohledů graduje přesně tak, jak jsem si naplánovala. Snažila jsem se, opravdu moc, aby povídka měla smysluplný děj, tudíž bych skutečně ráda znala váš nazor. Děkuju :) 

A znovu děkuju všem, kteří o sobě dávají vědět, že sem nepřidávam jenom tak pro srandu nebo nudu. Těm nesmírně poctěně děkuji! Jste úžasní

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 28. kapitola: