OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 27. kapitola I.

23.02.2014 (20:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1290×

NERIA

Ta emocionální část mé osoby se projevila zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli. Jak jinak. Mimo to, že před chvílí naprosto monstrózně selhala. Vždycky jsem byla spíše spontánní, když šlo o méně vážné věci, ale dneska jsem se přesvědčila o tom, že dávám přednost emocím i v těch mnohem závažnějších záležitostech. Nikdy bych nepomyslela na to, že budu schopná provést něco takového. Něco natolik odporného a morálně pokleslého, až mi bude ze sebe samotné děsivě zle. Do teď bych přísahala na nevím co, že bych to v životě neudělala, ale pak přijde Jared, udělá na mě ty svoje psí oči, zmámí mě těmi svými nejopojnějšími rty, jaké jsem měla tu čest kdy okusit, oblbne mě tou svojí mužnou vůní, dotkne se mě na těch správných místech a použije ty správné argumenty, a já mu padnu k nohám, přičemž zahodím svoje veškeré zásady a nezradím tím jenom samu sebe, ale také i další skvělé bytosti v mém životě.

Tohle si nikdy neodpustím. Nikdy.

Ale co mám dělat teď, když jsem to všechno takhle dokonale pokašlala? Co mám říkat? Jak se mám tvářit? Jak se mám vůbec chovat? Před Jaredem, před Shannonem a v neposlední řadě i před Anahi, kterou doopravdy nemám v lásce, ale právě skutečně cítím, že ani jí jsem tohle udělat neměla.

Ale v první řadě musím přemítat nad Jaredem a tím, co to znamená pro nás dva. Vůbec netuším, jak si na tohle mám odpovědět. Jedním jsem si ale jistá, že tohle se rozhodně nesmí opakovat, přestože to bylo to nejlepší, co jsem kdy zažila. Ani nemám dostatek slov, kterými bych to popsala, jak neskutečně jsem se díky němu cítila. Od té chvíle, kdy jsem se mu dobrovolně odevzdala, jsem si nepřidala jaktěživ víc volná, ale zároveň tak, že patřím jedině tam. Jedině jemu. Do téhle chvíle jsem ani neprožila takový šílený pocit nezvladatelného chtíče, který se mi nepodařilo ukojit ani napodruhé. Zničilo ho až tohle tvrdé uvědomění, které mě absolutně vyvedlo z míry. Jakmile se mi z toho začaly valit slzy do očí, odvrátila jsem od něj hlavu, kterou jsem měla položenou na jeho pravé paži, a úplně celá jsem se přetočila k němu zády, aby se nemusel dívat na to, jak se původně moje blažená tvář se spokojeným úsměvem mění v slzavé údolí.

Chvíli se nic nedělo, než se vzpamatoval z té mé rychlé změny pocitů, které jsem momentálně neměla naprosto pod kontrolou a zmítaly se mnou v hodně silném koktejlu, který mě rozebral do posledního kousku.

Urputně jsem se snažila nijak neprojevit to, že se mi z očí valí přímo proudy slz, jak líto mi to je, jenže takový usedavý pláč prostě skrýt nešlo, takže když jsem hlasitě popotáhla, se strnulým Jaredem to úplně trhlo. Jako by naprosté ticho zničehonic prořízlo strašlivé hromobití. Tímhle svým chováním jsem ho zajisté nemálo vyvedla z rovnováhy.

„Nerio? Co se děje?“ vyptával se mě starostlivě a zejména vyděšeně, když přihlížel téhle zcela nečekané scéně, kterou vyvolaly moje vyčítavé myšlenky. Nebyla jsem schopná mu odpovědět, jelikož jsem byla plně zaměstnaná tím, abych dočista utišila ty svoje nezvladatelné vzlyky, které se mnou svévolně cukaly takovými trhavými pohyby, ale občas mi nějaký tklivý nářek z úst přece jenom vyšel. Nato jsem pocítila jeho horkou a něžnou dlaň na svém odhaleném rameni, načež jsem křečovitě sevřela víčka, jak mi to připomnělo to, co se tu před malou chvilkou odehrálo a taktéž i to, že po něm pořád tak zoufale toužím. Plánovala jsem ji ze sebe pro jistotu setřást, ale když jsem to chtěla udělat, mé tělo na moje nervové příkazy nijak nereagovalo, což asi znamenalo jediné – ve skutečnosti jsem nechtěla, aby se mě přestal dotýkat. Popravdě, toužila jsem se k němu otočit a schoulit se mu v náručí, o kterém jsem najisto věděla, že mě dokáže ukonejšit a ubezpečit.

Jenomže všechno bylo proti tomu. Celá tahle pitomá situace hrála proti nám, a možná to mě na tom rozesmutnilo ze všeho nejvíc. To byla příčina pro další nával neutišitelného pláče, který mě ovládal čím dál mocněji. Proto se Jared odhodlal k dalšímu jednání, které mi akorát přitížilo. Několikrát mi po rameni ještě přejel palcem, než na něj zatlačil jeho směrem, aby si mě k sobě otočil. Neměla jsem ani sílu, ani vůli mu to nedovolit, takže jsem se překulila k němu a ukázala mu tím svůj slanými slzami zmáčený obličej, který byl stažený bolestí a znechucením ze sebe samé, takže jsem si ho raději zakryla pohotově rukama, než abych čelila zase pro změnu zostuzení.

„Nerio, prosím tě, řekni mi, co se děje,“ požádal mě nešťastně, když sledoval moje žalostné počínání, a téměř nepostřehnutelně mi zlehounka odkryl vlasy z obličeje, aby mi do něj viděl, protože mi opatrně sundal i ty dlaně z tváře, ačkoliv jsem o to ani v nejmenším nestála, ale nebyla jsem s to tomu zabránit. Tohle není dobrý.

„Jarede… jdi pryč, prosím,“ poprosila jsem ho neústupně, když se mi jakž takž podařilo zklidnit ten můj usedavý pláč, který mě docela vysílil, že jsem si připadala skoro jako bez života. Jako nějaká vyhaslá troska. Anebo to bylo spíš tím, co jsem provedla, a ta tíživá nálepka viníka ze mě doslova vysávala život. I kdybych pořád nepopotahovala, tak by se určitě i bez toho nesvedla pořádně neomezeně nadechnout. Přišlo mi, že mám nějaký obří balvan na hrudníku, který se s každou další vteřinou neúprosně zvětšuje a drtí mě zevnitř na drobné kousíčky nicoty a mizérie.

„Tak mi nejdřív řekni, co se děje,“ odmítl vyhovět mé sklíčené prosbě, což se dalo samozřejmě očekávat, protože ani já bych se po tomhle výstupu jenom tak nezvedla a neodešla. Jenže já jsem o tom nechtěla mluvit ani to nijak rozpitvávat, a jemu přece muselo být zřejmé, že je to kvůli tomu, co tu stalo, takže na co tyhle bezpředmětné otázky? Možná jen ten důvod toho mého breku ho mátl, protože ho z jeho strany mohlo napadat hned několik podnětů, na které jsem přišla snadno i já samotná. Ráda bych mu je sdělila, jenže to by znamenalo to přiznat nahlas jak jemu, tak sobě, a všechno to bude definitivně naprosto ztracené.

Proto jsem začala tvrdohlavě vrtět hlavou ze strany na stranu, že to opravdu udělat nemůžu. Jared si bezradně slabě povzdychl, aby mě tím snad ještě víc nerozhodil, i když on sám byl ze mě totálně na rozpacích. Zmatenými, vykulenými nebesky modrými duhovkami těkal sem a tam a trpělivě vyčkával, jestli své rozhodnutí náhodou nezměním. Pokaždé, když se naše oči střetly, ve mně nejenže úplně hrklo, ale především jsem musela čelit přímému pohledu člověka, kterého jsem zbožňovala až trestuhodně moc a kvůli kterému jsem během chvíle zahodila vše, čemu jsem věřila a čeho jsem docela těžce dosáhla, což akorát vyvolávalo další vlny slané záplavy. On tomu akorát zkroušeně přihlížel, neschopný něčeho opovážlivějšího než šetrného hlazení mého ramene, které se ještě občas nezřízeně zachvělo nebo škublo, anebo té jedné proklaté věty, která mu určitě v trýznivě smyčce vířila myslí stejně jako mně ta, že je všechno úplně v hajzlu.

„Odejdi pryč,“ stála jsem si umíněně za svým, abych se vyhnula dalším rozmrzelostem, které by mě vrhly ještě na hlubší dno deprese. „Vezmi si oblečení a prostě běž,“ zopakovala jsem mu záhy o něco naléhavěji a podrážděněji, když nereagoval podle mých přání, ale namísto toho se odvážil být ještě víc neoblomný, když si usmyslel, že to ze mě za každou cenu dostane, a prostřednictvím těch nejpodlejších možností. Uchopil jemně mou tvář z obou stran dlaněmi a donutil mě mu pohlédnout do očí, a já jsem nebyla schopná mu v tom jakkoliv zabránit. Jakmile se mě totiž dotknul, byla jsem absolutně bezbranná a neschopná. Byla jsem nahá jak na povrchu, tak především uvnitř.

„Lituješ toho?“ položil mi onu otázku, která se od něj jako jediná nejvíce dala očekávat, mimo to, že jsem to na něm i předem poznala. Takové ty otázky, jako jaký to bude mít dopad na náš vztah nebo jakou to má úzkou souvislost s jeho bratrem a s jeho bývalou přítelkyní, to není důležité. Hlavně jestli se mi to líbilo nebo ne. Chlapi…

Avšak při pohledu do těch jeho dvou nebesky modrých a nekonečně hlubokých lagun, ve kterých jsem se doslova topila, a všude kolem sebe jsem cítila strach, obavy, ale také soucit, porozumění a nefalšovanou něhu, jsem pouze poddajně mlčela namísto toho, abych se ohradila, jako bych to udělala kdykoliv jindy. Tohle jakési duševní spojení mě úplně pohltilo a zničehonic i uklidnilo. Mysl jsem měla najednou jasnou až na jednu jedinou výjimku, kterou nebyl nikdo jiný než Jared. Plně jsem si díky tomu uvědomila, že tohle pro mě znamenalo mnohem víc než pouhou rychlovku na jednu noc, abych utišila svoji nezkrotitelnou touhu, protože hlavně on pro mě znamenal tolik, že jsem kvůli němu byla schopná něčeho takového. Obětovat všechno to, o čem jsem se do téhle zlomové chvíle domnívala, že jsem prostě hloupě zničila, protože kvůli němu mi to za to stálo. On mi za to všechno stál.

„Ne, nelituju,“ zašeptala jsem lehce ochraptěle, když jsem si předtím namohla hlasivky tím usedavým pláčem, a položila jsem si mu pravou dlaň na hřbet jeho ruky, kterou jsem mu začala poměrně silně mnout, a prsty jsem občas křečovitě sevřela, což akorát přesně odráželo obraz mého vnitřního rozpoložení. To překvapivě uklidnilo i jeho, ale k ničemu dalšímu se neodvažoval, jak si stále není jistý, co se ve mně odehrává. Já jsem pro tenhle moment ale přesně věděla, co dělat. Přisála jsem se s nedokladnou naléhavostí na jeho rty a skoro jsem je až drtila pod tou tíhou veškerých mých rozvířených pocitů a také i nečekaně znovu probuzené lačnosti po něm. Jared to vnímavě vycítil, což vedlo k řadě dalším velice ošemetných kroků, které nás mohly uvrhnout do mnohem většího průseru. Přemístil totiž ruce z mého obličeje na mé dosud odhalené tělo a začal ho s nepřehlédnutelnou dávkou náruživosti jemně, ale dráždivě zpracovávat. Uniklo mi z úst dokonce pár roztoužených vzdechů, než se mi v hlavě rozezvučel varovný signál s červenou stopkou. Neignorovala jsem to. Prudce jsem se od něj odtrhla a nesouhlasně jsem se podmračila. Ne kvůli němu, že dělá to, co dělá, ale kvůli sobě a tomu, že si přinejmenším hodně koleduju.

„A to je na tom to nejhorší, chápeš? Že toho nelituju a chci ještě daleko víc! To ale není správný, že ne?! Vždyť cho-chodím s tvým bratrem! A já ho m-mám ráda, vážně hodně ráda, takže jak… jsem mu to mohla udělat? Takhle to podělat… Dios mío! A co-co bude s náma? Protože… protože já nevím, jestli tohle zvládnu. Je to… j-je to…“ rozpovídala jsem se v záchvatu paniky, kdy se mi hlas příšerně třásl a chvíli co chvíli jsem se zajíkala anebo zbrkle koktala, jak mne opět pohltil ten strach s vinou, pochybnostmi a výčitkami. Mezi tou řečí jsem se posadila a přitáhla jsem si kolena k sobě, přičemž jsem si u sebe zkřížila kotníky. Do toho se mi opět svévolně spustily slzy, když jsem zírala přímo před sebe, aniž bych věděla, na co se to vlastně dívám.

Jared ani na vteřinu nezaváhal a vyšvihl se do sedu, aby mě objal kolem ramen a stáhl si mě do své náruče, jenže já mu prostě v tuhle chvíli nemohla být takhle proklatě blízko, jelikož jsem podruhé během krátké doby ztratit hlavu nesměla. Jeho konejšivé ruce jsem snadno setřásla několika ostrými pohozeními ramen a razantním pohozením hlavy.  

„Nerio, tohle neříkej. Když už, tak jsme za to zodpovědní oba dva. A… já… tohle… jsem fakt nechtěl, já… nevim, co jsem si myslel, když… promiň mi to, prosím,“ nenechal se odbýt mým nevrlým chováním a snažil se mě uklidnit dál, za což měl můj neskonalý obdiv po tom, co jsem tu předvedla. Nejvíc mě ale potěšilo, že mi opět dokázal, jaký je to neobyčejný charakter. Po těch všech našich hádkách a neshodách bych si tipla, že se zachová jinak, ale tohle byl ten Jared, kterého jsem měla nezměrně ráda a kterého jsem bezmezně obdivovala, protože ta jeho povaha je prostě naprosto mimo veškerá měřítka. A mě tím úplně dodělal. Znovu jsem podlehla lítostivému pláči, který mi nedovolil už nic jiného.

„J-já… ne-nemůžu,“ vysoukala jsem ze sebe rezignovaně a padla jsem čelem na kolena jako takový názorný příklad mého emocionálního úpadku. Jsem totálně v hajzlu a naprosto netuším, jak dál.

Jared se opět ujal role utěšitele a tentokrát se nemínil nechat nějak lehce odbýt, protože mu bylo jasný, stejně jako mně, že v tuhle chvíli nutně potřebuju pevné, něžné a laskavé objetí, které by mě konečně upokojilo. Protentokrát jsem se tomu ani v nejmenším nebránila a normálně jsem se v tom jeho náručí uvelebila takovým stylem, že jsem se na něj plnou vahou položila a omotala jsem mu ruce kolem jeho poměrně útlého trupu. On si mi opřel bradu o vrch hlavy a mírně se se mnou kymácel ze strany na stranu, což na mě už od dětských let úžasně fungovalo a nejinak to mu bylo i pro teďka. Zanedlouho se mi přestaly po tvářích kutálet teplé slzy a uvnitř mě se kupodivu usadil takový nezvyklý klid, který dokonale odváděl pozornost od těch mých trýznivých myšlenek a postupně ji zaměřoval na samotného Jareda. Ona to byla beztak otázka času, kdy jsem přestala vnímat sebe, když jsem přímo pod sebou měla to jeho hříšné, stále dychtivě rozpálené a božsky vytvarované tělo. Jakmile mi myslí proběhly krátké útržky věcí předešlých, dalším podobným nápadům se vskutku vyhnout nešlo, až jsem se z toho úplně orosila. Něco takového je ale pro mě už tabu!

Nerozmýšlela jsem se nad tím a dala jsem přednost zase svým citům, které mě pro tuto chvíli radily vzít nohy na ramena, než se to pokašle úplně. Jared mě ale pořád stejně silně svíral svými vypracovanými pažemi, takže jsem vzápětí zas skončila na jeho hrudníku s obličejem natisknutým na jeho krku, který jsem měla ihned neskonalou chuť něžně polaskat, než přejdu k něčemu odvážnějšímu. Nakonec jsem se od něj ani neodtrhla, poněvadž ta jeho hebká pokožka mě k sobě doslova upoutala a já si plnými doušky užívala tu její jemnou strukturu, která mě všudypřítomně objímala a zahřívala. Pozorovala jsem samu sebe, jak mu postupně dobrovolně podléhám myslí i tělem, a to pouze díky obyčejnému objetí, které se ale nedalo srovnat s žádným jiným kdykoliv předtím. Tohle bylo úplně jiné, tak blízké a intimní, že už si asi stěží vybavím něco víc důvěrnějšího, než právě tohle.

Zcela jsem se oddala síle toho okamžiku, avšak stále při plném vědomí, takže jsem přesně věděla, co dělám, a to, že se moje hlava pomalu napřimuje, ale takovým způsobem, abych se od něj ani kouskem neodtrhla, ba naopak, ještě jsem se mu tím sama vybízela. Po tom všem… Když já si nějak nemůžu pomoct! Je to jaksi silnější než moje vůle a svědomí. Já ho tak hrozně chci, a snad ještě víc než předtím, což jsem se domnívala, že už ani snad nejde.

Jared si toho byl přirozeně vědom, což jsem poznala tak, že nejprve překvapeně strnul, mezi čímž mě přestal hladit po zádech, a ustal i v tom kolébavém pohybu. Vyjela jsem mu svým nosem po linii krku až ke spodní čelisti, když se ode mě sám od sebe odtrhl, jak jsem záhy zjistila, proto, aby včas zabránil tomu, k čemu to znovu směřovalo, dokud to ještě šlo.

„Nerio,“ zašeptal rozrušeně a vzrušeně zároveň, když se mu s notnou dávkou úsilí nakonec podařilo provést to, co pro něj bylo téměř nad jeho síly a nejspíš donedávna i nepředstavitelné. „Myslím, že sama nevíš, co děláš.“ Touhle trefnou poznámkou mě skvěle odradil a vrátil mě pevně nohama na zem. Z nebeských obláčků rovnou do hlubin temnoty plné sebeobvinění a sebeznechucení. Alespoň mi naplno docvaklo, že musím okamžitě z jeho blízkosti, abych se vyhnula dalšímu fatálnímu selhání. 

„Já moc dobře vím, co dělám, Jarede! A to je ta největší potíž, protože… ani to mě nedokáže zastavit,“ přiznala jsem naprosto nepokrytě sama sobě a především jemu, ale on se rozhodl na to nijak neodpovídat, asi proto, že se mi ho tím opět podařilo úspěšně rozhodit. A v tom jsem spatřila unikátní šanci vyváznout z toho jeho zajetí, ve kterém jsem si libovala a trpěla v úplně stejném poměru. Taky že jsem ji okamžitě využila, přičemž z jeho strany jsem si nepovšimla jediného náznaku toho, že by nesouhlasil.  

Cestou z postele jsem z ní stáhla nejsvrchnější potah, abych si ho omotala kolem obvodu svých linií, jakmile jsem se postavila na nohy, na kterých jsem ale nevydržela ani pár vteřin nečinně stát. Okamžitě jsem začala přecházet přes místnost v jakémsi záchvatu paniky a nervózy, ale pořád lepší tohle, než kdybych hystericky brečela.

„Mierda! Para qué? Por qué diablos? Por qué hace Dios? Eso es lo que intento!“ rozpovídala jsem se horečně ve své milované mateřštině, ve které jsem jenom zmateně blábolila, když jsem asi marně čekala na nějaké zlomové prozření, které by mi ukázalo cestu dál, protože já před sebou zatím viděla akorát neprostupnou tmu, která mě děsila k smrti. Jaktěživ jsem si nepřipadala takhle v koncích. Při pohledu na Jareda, který se přede mnou mezitím také zahalil, za což jsem mu v duchu vskutku děkovala, i když výhled na jeho svalnatý hrudník mi stejně vháněl červeň do tváří a necudné myšlenky do hlavy, tudíž jsem dostávala o to silnější návaly úzkosti a taky vzteku, protože on vypadal, jako by se snad nic nedělo. Byl takový vyrovnaný a možná i spokojený. To pouze já jsem takhle vyšilovala. No bodejť, když jsem právě jeho bráchovi nasadila výstavní parohy a hnedka dvakrát, vlastně skoro třikrát! Jak to že možný, že je takhle v pohodě?! Jak? Vždyť je to jeho vlastní brácha, za kterého pomalu sám dýchá, a kdyby na to přišlo, položil by za něj bez zaváhání i svůj život, a pak mu udělá tohle? Jak je možné, že je takhle smířený?!

„Jak to, že seš tak v klidu? Tebe neděsí ta představa, že až staneš Shannonovi tváří v tvář, že se ti vybaví všechno tohleto? Necejtíš se ani trochu provinile vůči němu? Vždyť to, co jsme mu udělali, je naprosto… demasiado asqueroso y vil! A… a i Anahi! I když ses s… Není tohle všechno jenom na truc, že ne?! Myslel jsi to vážně, to, co jsi mi říkal, že jo? Protože jestli… Dios, soy tan estúpido, verdad? Uvědomuješ si vůbec, co to znamená? J-já fakt… tohle nezvládnu. Nemůžu, tohle vážně nemůžu,“ plácala jsem jedno přes druhé, jelikož se mi to v mysli asi nějak takhle zběsile motalo a vířilo, stejně jako moje pocity. Jared mě bez ustání pozorně sledoval a mlčky mi naslouchal, jak to ostatně někdy dělával, když doopravdy usilovně přemýšlel.

„Nerio, sakra, posloucháš se vůbec, co to tu vykládáš?!“ vyjádřil se po nějaké době nervy drásajícího ticha, mezi čímž jsme se ustavičně dívali jeden na druhého a vpíjeli se vzájemně do sebe pohledy, jestli se nám třeba nepodaří najít uvnitř toho druhého něco, co aspoň trochu napoví či vysvětlí. Zbytečně. Jako by teďka byla mezi námi jakási průhledná, avšak nepřekonatelná propast a nikdo z nás ji nechtěl ani zkusit překročit, pouze jsme vyčkávali, co udělá ten druhý. 

Pro zbytek kapitoly jen klikněte na další díl :)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 27. kapitola I. :