OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 12. kapitola

15.11.2013 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1303×

„Brááchaa! Vem mi tam vodu, prosim tě! A nějaký ořechy, jo?!“ křičela jsem na Lucu, když šel do kuchyně pro něco na zub, jelikož jsme se usadili před naším nejoblíbenějším seriálem a bez ničeho k snědku to logicky nebylo ono. Zahučel mi nazpátek, že jo, a za chvíli se objevil s plným náručím všelijakých dobrot a pochutin, které mě akorát tak lákaly a které jsem si tři týdny před módním týdnem v Paříži prostě nemohla dovolit. Provokatér jeden! Ty nejdůležitější tuky jsem totiž přijímala pouze tím nejšetrnějším způsobem a zcela jsem se vyhýbala složitým cukrům.

„Pojedete do Paříže s náma? Já vim, že tam sice Ana nepředvádí, ale tak o to ani nejde,“ ptala jsem se Lucy a zároveň jsem je i v podstatě zvala. Anastasie u toho sice nebyla, jelikož právě měla přehlídku, ale všichni jsme to brali už tak nějak automaticky, protože ti dva platili za nerozlučný pár. Když se někdo ptal jednoho z nich, musel pokaždé počítat i s tím druhým. Popravdě, oni byli naprosto dokonalí, a já jsem jim to přála jako nikomu jinému. Brácha byl šťastný jako nikdy a hlavně se zklidnil. Taky jsem si jednou přála mít takový vztah. Jedna má část, možná trochu naivnější, v to doufala. Třeba by to mohlo být se Shannem…

„Jasně, proč ne. Když bude mít Ana volno,“ neprotestoval Luca, protože kdo, sakra, by schválně odmítal návštěvu takového překrásného města? Byla jsem tam několikrát, ale pořád nad ním žasnu víc a víc a zamilovávám se do něj znova a znova. Paříž je jednoduše a prostě úchvatná. Ta její atmosféra je jedinečná a dokáže si jednoho absolutně podmanit při každé návštěvě, takže je to stále, jako by to bylo poprvé.

„Myslím, že říkala, že si kdyžtak čas udělá,“ zapátrala jsem v paměti a tomu výroku jsem se musela usmát. Anastasie byla neuvěřitelně správná holka a sama jsem ji považovala za svoji nejlepší kamarádku, i když jsme neměly zas takový blízký vztah, jelikož ona velkou část svého času trávila s bratrem, no, a já předtím s Jaredem a teď zase se Shannonem. Přesto jsem na ni nedala dopustit. Skvěle jsme si rozuměly a já ji vlastně svým způsobem považovala za svoji sestru. No, však skoro již pomalu patřila do rodiny, by se dalo říct. Tušila jsem, že je to jenom otázka času, než to bude oficiální. Už se úplně vidím v těch šatech pro družičku, juhu!

„Tak Paříž je Paříž,“ shrnul naprosto výstižně a já jsem se při vzpomínce na zimní noční Paříž nostalgicky povzdechla. Moc se tam těším…

„Město lásky,“ dodala jsem všemi známé a proklamované přirovnání té francouzské metropole.

„Jared s tou svou jedou taky? Bylo by to docela poetický, když bychom tam jeli takhle v šesti jako tři páry,“ představoval si Luca s takovým pobaveným úšklebkem, což pobavilo zase mě. Především mě potěšilo, že Anahi nazval tak neosobně tou jeho, což se u Lucy dalo považovat za celkem neobvyklé. Byl stejně komunikativní a přátelský jako já, takže už bylo co říct, když si na někoho nedovedl utvořit nějaký názor. Moje škodolibé já se automaticky ozvalo, když se nekontrolovatelně zaradovalo. Nejspíš o ní Luca věděl tolik, jako všichni ostatní. Jakože v podstatě nic. Kdyby pořád nedělala Jaredovi ocásek, nejspíš by to vypadalo jinak.

„Nevim, hele, já… nějak se s ním teď vůbec nevidim,“ pokrčila jsem rameny a vzala jsem si z hromádky, kterou vysypal na konferenční stolek, svůj dnešní zob k seriálu. „A co říkáš vůbec na tu Anahi?“ zajímala jsem se mezi řečí, když už jsme na ni teda narazili. Luca svraštil zamyšleně obočí a pak se zatvářil, jako že nemá ponětí, což mi zcela stačilo k tomu, aby se ta zlejší část mého já zatetelila štěstím podruhé.

„Vypadá v pohodě, ale… hm, to je asi tak všechno,“ sdělil mi své dojmy, které nebyly téměř žádné. Pokrčil lhostejně několikrát rameny a vzal si ovladač, aby spustil ten seriál.

„Poslyš, Luco, já… něco bych ti chtěla říct,“ načala jsem nové téma, když jsme zabředli do tohohle tématu, díky němuž mě logicky napadlo, že se ten vztah mezi mnou a Jaredem v poslední době poněkud změnil. Potřebovala jsem to s někým probrat a nejlépe i uklidnit. Brácha byl ideální kandidát, protože jsme si odjakživa všechno říkali a svěřovali jsme se vzájemně se svými starostmi i strastmi.

„Tak chceš mluvit, nebo se dívat?“ dal mi na vybranou lehce rýpavě, ale s naprostou jistotou vím, že se zařídí podle toho, co si zvolím. Vždycky jsme se snažili si vyjít vstříc a brali jsme na sebe ohledy. Tady jsme měli jenom sami sebe, a když jsme sem přijeli, hodně jsme se kvůli tomu sblížili. Nikdy jsem na něj nedala dopustit, ale od přistěhování sem jsem bez něj nedala ani ránu.

„Nejdřív mluvit a potom dívat,“ nadiktovala jsem si pořadí dnešního večerního programu, takže Luca zase video pozastavil a sednul si na pohovce takovým způsobem, aby se mohl dívat na mě. Já jsem si zas hodila nohy nahoru, přičemž jsem si v hlavě rovnala slova, abych se nějak srozumitelně vymáčkla a nevyzněla jako úplný idiot, protože mi to takhle v mysli připadalo. Cítila jsem to, co jsem cítila, ale vyjádřit to ve smysluplných a srozumitelných větách, to jsem vnímala jako pořádný oříšek.

„Když já nevím, jak začít,“ zaúpěla jsem bezradně a pohodila jsem bezděčně rukama ve vzduchu.

„Ty že nevíš, jak začít?“ smál se mému neštěstí a vrtěl nade mnou hlavou. Však já sama nejlíp vím, že v tomhle většinou nemám sebemenší problém, ale tohle byla naprosto odlišná a hlavně výjimečná situace.

„Něco se stalo,“ vypadlo ze mě, ale hned nato mi došlo, že jsem tímhle nezačala zrovna nejlépe. Zvlášť když na mě Luca vyvalil zděšeně oči, ale předběhla jsem ho dřív, než stačil cokoliv říct. „Ne, neboj, nic vážného, i když… pro mě docela jo. Já… fakt nevim, jak to vyjádřit,“ zoufala jsem si dál a hlava mi šrotovala na plný obrátky, abych se z těch svých pocitů co nejpřesněji vyslovila tak, aby to pochopil i on. No jo, muži a jejich myšlení, že?

„Mezi mnou a Jaredem to není v poslední době ono. Začali jsme se hádat a… prostě je to nějaký jiný. Úplně to cítím… Víš, že se něco změnilo, ale nevím proč. Nějak spolu nevycházíme tak jako předtím. Navíc… já… mě napadají takový zvláštní věci, který… asi by mě neměly napadat,“ lezlo ze mě s velkými odmlkami, když jsem hledala správná slova, která jsem beztak nakonec nenašla. Luca mi pozorně naslouchal a s koncem mé řeči se na mě silně chmuřil, až mu obočí splývalo s řasami.

„Jaký věci?“ zajímalo ho ze všeho nejvíc to, co jsem dál rozebírat nechtěla. Kdybych mu to totiž řekla, dost pravděpodobně by na mě koukal ještě mnohem divněji než doposud.

„No… prostě takový, který by mě neměly napadat, když je to můj nejlepší kamarád,“ zopakovala jsem s drobným upřesněním, čímž jsem definitivně skončila. Už i z tohohle si mohl odvodit hodně moc věcí, ale raději ho nechám si lámat hlavinku, než abych mu to na rovinu práskla. Ne, něco takového na plnou hubu teda fakticky říct nemůžu, ani před vlastním bráchou.

„A to tě na tom štve nejvíc?“ probíral se tou mou patálií, což dělával normálně, čímž vždycky mínil docílit toho, aby mi z toho nějak pomohl. I za tohle jsem ho tolik zbožňovala.

„Kvůli tomu se před ním cítím vždycky hrozně blbě. Je to celý úplně… debilní… Chci, aby to bylo jako předtím, ale mám takový dojem, že už to snad ani není možný. Že se stalo něco, co se už nespraví. Nevím, jestli to je z obou stran nebo jen z jedné, ale prostě se to změnilo. Navíc mě děsně štve Anahi. Ona si ho má pořád pro sebe, a kvůli ní na sebe nemáme vůbec čas! A je mimochodem naprosto ujetá… Podle mě není taková, za jakou se vydává. Nechci do toho Jaredovi kecat, ale hlavně nechci, aby se napálil. Jenže kvůli tý změně mezi náma si myslim, že by mě ani neposlouchal a ani nebral vážně. Nevim, co mám dělat, ale jsem z toho na nervy. Radši se s ním vůbec nevídám, protože se potom akorát dohadujeme a já mám z toho hlavu totálně v pejru. Jsem se Shannonem, ale…“ zasekla jsem se, když mě přepadla jistá myšlenka, která mě zcela paralyzovala. Vzpomněla jsem si při tom na to, co mi Anahi onehdy řekla. Na tu její záhadnou otázku. Proč jsem vlastně se Shannonem. Kvůli Jaredovi teda rozhodně ne!!

„Co?“ vybízel mě Luca, ať pokračuju, jenže to momentálně doopravdy nešlo. Po tomhle jsem jednoduše nemohla, protože jsem se až hystericky bála, na co dalšího bych tím zase přišla.

„Co s tim mám dělat?“ přestoupila jsem rovnou k řešení téhle zapeklité situace, na jejíž pomoc jsem si přibrala svého nejmilejšího bratříčka. Nacpala jsem si do pusy hrst dýňových semínek a začala jsem je pracně, poněkud nervně, žvýkat.

„Ty musíš mít v hlavě ale parádní guláš,“ zhodnotil moje trhavé, neucelené myšlenky, které jsem mu v dlouhé chaotické řeči odhalila. Hleděl na mě trochu vyjeveně, ale se svým typickým ironickým úšklebkem a nezdolným odhodláním mě rozebrat do té míry, až budu mít opět jasno.

„Pomož mi s tím, Luco! Já chci mít v hlavě zase čisto a chci, aby to s Jayem bylo jako dřív!“ vyřkla jsem svá nejakutnější přání nahlas, když jsem spolkla všechna usilovně rozkousaná semínka. To pako se mi akorát ještě víc šklebilo do obličeje a v tuhle chvíli mi vůbec nepřipadalo, že by si nějak lámal kůru mozkovou, aby mi s tím helfnul.

„Tohle bys měla asi probírat s někým jiným… S Jaredem nejlíp,“ vyplodil to nejmíň možné řešení, které se ale hodně nabízelo i mně. Vždycky jsem to ale okamžitě zamítla. Raději budu mučit sebe, než jít za Jaredem a pokoušet další hádku. Já se s ním nechci hádat, vážně ne. Ničí to to naše silné pouto mezi námi, kousek po kousku. Ničí to i mě a jeho určitě taky.

„To nejde. Bylo by to potom ještě horší, určitě. Nejdřív si to musím hlavně sama urovnat, protože tomu fakt nerozumím,“ odmítla jsem jeho nejrozumnější návrh, který ale nepadal naprosto v úvahu.

„Zní to ale, jako bys…“

„Ne! Mlč! Když se tváříš takhle a říkáš jako, tak to nevěstí nic dobrýho! Já to nechci vědět!“ zastavila jsem ho vyplašeně, jelikož se na jeho tváři objevil přesně ten výraz, který mi naznačoval, že mi chce říct něco, co mě asi zrovna dvakrát nepotěší. Úplně se mě zhrozil, když jsem na něj takhle vyjela, až na svoji obranu vztyčil vzhůru ruce, ale to už se vesele smál. Mně se smál. Hmm, tak hlavně že se dobře baví, když já se brodím v takových psychických a emočních, s prominutím, sračkách.

„No dobře, ale to tys chtěla pomoct,“ ospravedlnil se pohotově, což jsem nepopírala, ale raději jsem se rozhodla v tomhle rozhovoru nepokračovat, protože to beztak nemělo žádný smysl. Budu si muset počkat na moment prozření, až přijde sám, protože tohle dumání nad tím nikam nevede ani za výpomoci mého bratříčka.

„Ale ne v tom udělat ještě větší bordel,“ vysvětlila jsem mu, proč jsem mu skočila do řeči.

„Já jen, že…“

„Luco, ticho! Ať je to cokoliv, tak to nechci slyšet,“ nenechala jsem ho domluvit, když to zkusil znova. Neměla jsem z toho dobrý pocit, když se mi takhle neoblomně snažil cosi sdělit. Teatrálně jsem si zacpala uši a naschvál jsem spustila jednu písničku, aby jasně viděl, že tudy cesta nevede. Příhodně to byla písnička od kluků, která se mi okamžitě vedrala na mysl, a vůbec nejtrefněji, Witness. Tak to asi mluví za vše, ne? A tak se mi Luca smál přímo do obličeje a nechal mě si hrát na malé dítě. Když pochopil, že mi to vydrží asi dlouho, zapnul si ten seriál a začal se koukat. Po nějaké době jsem toho přece jen nechala a přidala se k němu, jelikož mi přišlo, že si dá říct.

„Seš si jistá, že Jareda pořád bereš jako svého nejlepšího kámoše?“ vybalil na mě zničehonic, když už jsem byla zakoukaná do seriálu, ale i tak jsem postřehla každé jeho slovo, což mě uvedlo do pořádného šoku.

„A jak bych ho asi měla jako brát?!“ žádala jsem okamžité vysvětlení tohohle jeho podivného nápadu, který mě natolik konsternoval, jako dlouho nic. Zato Luca se tvářil, že to má něco do sebe. Takovou příšernou blbinu jsem teda snad v životě neslyšela.

„Se poslouchej, když o něm mluvíš,“ odkázal obratem, ale to mi samozřejmě nic nevysvětlilo.

„Co bych měla slyšet?“ nechápala jsem, kam tím míří, a nelíbilo se mi to čím dál víc.

„Mluvíš o něm strašně… tak zapáleně a přehnaně, víš,“

„A jak bych asi měla mluvit? Naše kamarádství jde pomalu, ale jistě do hajzlu, já tomu musim akorát přihlížet, protože když se snažim to nějak napravit, tak se to potom jenom zhorší. Jak bych o tom pak neměla mluvit zapáleně a přehnaně? To nejde! Štve mě to čím dál víc, ale fakt nevim, co si počít,“ rozvášnila jsem se, když na mě přišel s takovou pitomostí a navíc ji zjevně myslel absolutně vážně.

„Nikdy jsi neměla potřebu se s Jaredem hádat, tak proč teď?“ položil mi tu stěžejní otázku, která mi vtiskla jistou myšlenku, která spustila přímo myšlenkovou lavinu. O tohle jsem ale přesně nestála. Ach jo…

„No, protože se něco změnilo, vždyť ti to říkám!“ vyštěkla jsem už dost nevrle, protože jsme se zas vrátili na začátek. Zřejmě dneska jenom dělá, že mi naslouchá, nebo já jinak nevím.

„A ty nevíš proč,“ zrekapituloval má slova, čímž mě pouze utvrdil v tom, že to nemá cenu dál probírat.

„Ne. Nejdřív byl divnej, protože neměl holku, teď ji teda má, ale je furt divnej. Víš, co mi řekl? Že nechce, abych byla se Shannonem. A proč? Protože v ten vztah prej nevěří a že nechce, aby mě to potom bolelo, tak co to jako je?! Jako můj nejlepší kamarád by mi to snad měl přát, ne? A měl by bejt rád, že je jeho brácha se mnou, ne?! Mě aspoň na rozdíl od ní zná! A víš, co mi ta jeho nádhera řekla? Že si mám prej dávat pozor, což teda nevím na co, a že je Jared její! Nic z toho já prostě nechápu,“ rozpovídala jsem se horlivě, když mě k tomu brácha, dost možná vědomě, vyprovokoval. Máchala jsem kolem sebe rukama, jako bych právě oslepla, a občas mi z pusy vylítla i slina. Tohle téma mě teda fest bralo.

„Fajn, pozměním otázku. Seš si jistá, že on tě pořád bere jako svou nejlepší kamarádku?“ přeformoval svůj předešlý dotaz, který nás dostal až sem a který mě přivedl až na hranu příčetnosti. Tohle pro mě bylo jako další facka ve spaní.

„Tak zaprvý – proč by mě po čtyřech let měl brát nějak jinak, a zadruhý – má Anahi,“ zachovala jsem si chladnou hlavu a nedala jsem prostor svým rozjitřeným emocím, které ve mně tímhle divoce vyvolal.

„Jo, která ti ani trošku není podobná,“ zpochybňoval moje zatvrzelé odmítání jeho tvrzení. Tohle už za hlubší úvahu stálo. Když jsem ji viděla prvně, to samé se mi prohnalo hlavou. Jenomže takových holek tohohle typu po tomhle světě chodí… Ačkoliv Jared doteďka žádnou takovou neměl, takže se to mému holmesovskému mozku jevilo nepatrně prazvláštně.

„Meleš blbosti,“ osočila jsem se na něj, když se těmhle ideám nebránil a zvažoval je dokonce nahlas.

„Ještě mi řekni, žes nad tím taky neuvažovala. Na to tě znám moc dobře. Ale protože ty myšlenky ti přijdou děsivě šílený, tak je radši zamítáš,“ usadil mě suverénně, když to na mě bez okolků vybalil. Zůstala jsem němě a kamenně sedět na místě, jelikož mi došly veškeré argumenty.

„Potom to nedává smysl,“ připustila jsem lehce z donucení, když na mě hleděl neskrývaně káravě.

„Od kdy se chovaj chlapi kvůli ženským racionálně?“ pronesl věcně a zakoulel na mě bezděčně těma svýma psíma čokoládovýma očima. Tak tenhle argument strčil všechny ostatní hravě do kapsy.

„Jste pitomci,“ zhodnotila jsem jejich pozoruhodné chování, co se týče něžného pohlaví. Nechala jsem se unést a vytáhla jsem za zády velký polštář, který jsem následně hodila po něm. Z toho úleku mu vypadl pytlík s arašídy z ruky a skoro celý jeho obsah se s hravými zvuky jako sypající se korálky rozprostřel na podlahu.

„Sama jsi pitomá! No, se na to podívej. Celý jsi mi to rozsypala!“ držkoval na mě naštvaně a probodával mě zlověstným pohledem, že jsem nadělala takové škody. Tu jeho poslední větu jsem si v takové nadnesené metafoře převzala na svoji nynější situaci, až mě z toho ten širokým úsměv přešel. Poslala jsem Lucovi pusu vzduchem a nechala jsem ho, ať si s tím dělá, co chce. Jeho byt, jeho problém.

„O tebe se musí všichni mužský prát, i když seš takový tele,“ utahoval si ze mě, když nohou provizorně zametal ty rozsypané buráky. Kysele jsem se na něj zašklebila, že mě takhle neprávem pojmenoval. To on ty oříšky neudržel v ruce, ne já…

„Už nemusí,“ zazubila jsem se na něj, když jsem si vzpomněla na svého současného přítele, který mě na zítřek pozval na noční pouť do Santa Monicy. Příšerně jsem se na to těšila. Na co jsem se podstatě míň těšila bylo to, že jsme tam měli vyrazit společně s Jayem a Anahi. Škoda, že se toho nemohli účastnit i brácha s Anou, což by mi bylo hnedka příjemnější, ale bohužel. Ne každý den je posvícení, že ano.

„Seš spokojená, říkáš?“ otázal se mě zvědavě, a když uzřel můj zářivý, šťastný úsměv, radostně na mě mrkl. Záhy zametl kupičku buráků pod gauč a konečně jsme byli naprosto připravení na ten seriál.

„Shann je úžasnej. Ale předtím bych to do něj vůbec neřekla,“ neodpustila jsem si vychválit Shannona, čemuž se Luca pouze pobaveně ušklíbl. Ne že by snad Shanna znal líp než já, ale mužský si mezi sebou prostě rozuměli víc.

„Se teď asi musí přetrhnout, když tě konečně uhnal,“ rýpnul si do mě nepatrně jízlivě, že jsem přece jenom Shannonově kouzlu podlehla. Ale bylo to z mé vlastní vůle, a ne z lítosti, protože takový vztahy já v žádném případě neriskuju. To nemůže dělat dobrotu, být s někým jenom ze slitování.

„Co kecáš! Neuhnal mě! To prostě nějak vyplynulo… Pozval mě na skvělou večeři, a tím mě totálně dostal. Nikdo pro mě neudělal nic hezčího,“ vychvalovala jsem Shannona a to jeho velké gesto, kterým si mě definitivně získal.

„Ty myslíš to, jak mu poradil Jared? Návrat do rodné domoviny?“ uhádl na první pokus, ale já jsem ho přestala vnímat již u první větě. Cože?!

„Počkej! To nebyl Shannonův nápad?“ ujišťovala jsem se, když jsem pokleslou bradu donutila k tomu, aby se pohnula. Tohle mi udělalo čáru přes rozpočet. Proč mi to Shannon neřekl? Anebo proč mi to neřekl Jared? Nezlobila bych se ani na jednoho z nich, ale… tohle mě jaksi rozhodilo.

„Tys to nevěděla? No, tak už to víš,“ nedělal si z toho těžkou hlavu brácha a já jsem si jasně uvědomovala, že se jedná o totální prkotinu, a možná i proto mě to tolik překvapilo. Řešit jsem to před ním nechtěla, ale věděla jsem, že mi to bude někde v koutku mysli ležet a hlodat ještě hodně dlouho. Stejně tak to, co tu Luca nakousl. Tenhle večer se mi teda vyplatil. Původní plán byl úplně jiný.

„Tohle jsem ale vědět nechtěla,“ zabručela jsem nesouhlasně a zklamaně jsem si založila ruce na kolenou a na ruce jsem si položila hlavu. Dnešní večerní program, který sliboval jeden z dalších příjemných sourozeneckých večerů, se nějak zvrtl. Musím se něčím zabavit, abych na to nemusela myslet. Nechci myslet! Na Shannnona a už tuplem ne na Jareda. Hm, fakt bratři, jak se patří…

Sice ani jeden z kluků v dnešní kapitole nebyl, ale když mě se tahle animka hrozně líbí a přijde mi, že do téhle situace i zapadá. :D :D Mimochodem, skvělý rozhovor. :D :D Příště noční pouť v Santa Monice a opět rozhovor Jareda a Nerii, tentokrát se ale hádat nebudou, ba naopak. :) 

Děkuju vám, srdíčka!! :) Nikdy nezklamete! :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 12. kapitola: