Lost in memories 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu další díl, i když možná trochu krátký. Doufám, že se bude líbit, a děkuji za případné komentáře. P.S.: Omluva za chyby. :D Hezké čtení ;)

14.07.2009 (19:00) • Arrui • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 845×

S obličejem zmáčeným od slz jsem se vracela zpět do bytu. Nechtěla jsem být sama, ale za kým jít? Chtěla jsem to někomu říct, aby mi potvrdil, že nic takového není možné. Byla jsem zvyklá na samotu, možná sem se v ní i vyžívala, tak proč mi teď vadí?

Očima jsem sledovala strukturu chodníku a párkrát do někoho vrazila. Zastavila jsem se před domem a hledala v kapsi klíče od hlavních dveří. Nahmatala jsem je a nešikovně vytáhla z kapsy tak, že mi upadly na zem. Už jsem se pro ně ohýbala, když se od někud obějivala ruka a pohotově klíče zvedla. Vzhlédla jsem a uviděla ty nádherně modré oči. Dech se mi zadrhl a zase jsem se nezmohla na víc, než jen na tupé zírání.

Pobaveně se usmál a podal mi klíče.

„Dí-díky,“ zakoktala jsem a do tváře se mi vlila červeň.

„Jakto, že se mě vždycky lekneš?“ nadzvedl obočí.

„Hmm.. Asi jsem byla trochu mimo.“ snažila jsem se usmát. Zamyšleně se na mě podíval, asi si všiml zaschlých slz na mé tváři.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a zkoumal můj výraz. Jen jsem kývla, protože jsem měla strach, že by se mi zlomil hlas.

„Můžu tě na něco pozvat?“ jeho výraz byl něžný a starostlivý. Třeba je to vážně můj anděl, napadlo mě. Nebyl žádný důvod, proč bych měla odmítnout.

„Ano,“ pípla jsem.

Po očku po mě pokukoval a vedl do stejného baru, v kterém jsme si povídali. Celou cestu jsme šli mlčky, jen občas si vyměnili pár pohledů, spíš jsme po sobě nenápadně pokukovaly. Sedli jsme si do zapadlého rohu místnosti a Torien objednal nějaké pití. Chvíli bylo ticho a já čekala, jestli to tichu přeruší jako první on neboj já. Zdálo se, že čeká, až něco řeknu já.

„Jaký byl den?“ podařilo se mi ze sebe vysoukat. Otáčela jsem nervózně skleničkou sem a tam a očima sledovala jak se její obasah vlní.

„Dobrý, mám teď z práce dovolenou, takže se jen tak flákám. A co ty?“

„No, zažila jsem už horší,“ zabodla jsem pohled do stolu. Cítila jsem neuvěřitelnou potřebu popsat mu včerejší “sen“- nedovolovala jsem si myslet, že by to mohla bát pravda- ale měla jsem strach, že odejde, protože jsem blázen. Čekal, že mu prozradím víc, ale radší sem zarytě mlčela.

Chvíli mě pozoroval a pak vzdal čekání na to, že ještě něco řeknu a rozpovídal se sám. Mluvil o tom co se teď děje a já jen valila oči, co všechno jsem prošvihla díky svému nedostatku zájmu o okolí. Bavilo mě sledovat jak živě vypráví a občas si pomáhá rukama. Občas vypadal komicky, když se snažil si něco vybavit. Téměř jsem zapomněla na všechno co mě trápí, smála se jeho vtipům a občas jsem proneslo víc než jen pár vět. Zdálo se, že ho těší, že už nemám na tváři ten beznadějný zmučená výraz, o kterém jsem si myslela, že ho tam musím mít vyrytý.

Zívla jsem.

„Už tě nudím, co?“

„Ale né, baví mě to, jen jsem unavená.“ Omluvně jsem se usmála. „Asi bych už měla jít.“

„Můžu tě doprovodit?“ Nabídl se. Usmála jsem se a kývla. Zaplatil a my vyšli na ulici. Doprovodil mě až ke dveřím mého bytu.

Zastavila jsem se s rukou na klice. Jeho obličej se skláněl nademnou a pohledem se vpíjel do mých očí. Na tváři jsem cítila jeho sladký dech. Srdce mi zrychleně bilo a já cítila neuvěřitelnou potřebu dotknout se jeho obličeje. Zvedla jsem jednu ruku a opatrně mu přejela po tváři, protože jsem se bála, že by se mohl rozplynout. Něžně vzal můj obličej do svých široký dlaní a naše rty se téměř dotýkaly. Zavřela jsem oči a rukama vjela do jeho vlasů. Naše rty se spojily a já si ho přitáhla blíž, nechtěla jsem dovolit, aby byl mezi námi ani jen kousíček prostoru. Tiskla jsem své drobné tělo na jeho svalnatou hruď a plně si užívala tento okamžik. Povolil můj obličej, jednou rukou mi vjel do vlasů a druhou mi přidržoval na kříži. Drtil má ústa a pevně svíral moje drobné tělo tak, že jsem měla pocit, že mě rozmačká. Povolila jsem své sevření a on si mě přitáhl ještě pevněji.

Tělem se mi začalo rozlévat to zvláštní teplo. Snažila jsem je potlačit, ale nešlo to. Rozlévalo se mým tělem a já si až moc ostře vybavovala, co po tomhle nejspíš následuje...

Autor: Arrui, v rubrice: Povídky » Na pokračování