OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 18. kapitola



Láska ve větru - 18. kapitola
Pro čtenáře od 18 let!

Lidský svět, ve kterém se upíří skrývají mezi námi, je stále stejný, ale realita hlavního hrdiny Chestera se změnila v cosi šedého a bezcenného. Zabil to nejdůležitější, co měl. Zabil duši své milované a nyní už není cesta zpátky. Musí jít dopředu a snažit se získat to, co ho dříve drželo nad vodou. Čeká ho těžká cesta plná ironie osudu. (Předělávka základní spolupráce s Wish)

Důležitá kapitola, protože cosi důležitého umírá a cosi malého, nevábného a krvavého je oplakáváno... Upír Chester si myslí, že došel na konec své cesty, však tohle je jenom začátek... Ironie osudu ho teprve čeká a on se musí bránit, protože to co nadchází, bude víc než bolet.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. kapitola - „Proboha, naše dítě…“

 

Chester

V nehybném krvavém uzlíčku, přivázaném k posteli, jen stěží poznávám Di! Je to tak hrozný pohled, že se mi zvedne žaludek a já se rozklepu, jako by to se mnou mělo každou chvíli seknout. Mít bijící srdce, nejspíš by v té chvíli hlásilo kolaps. Cítím, jak mi hrudník svírá palčivá bolest, i když vím, že to v mém případě není možné.

Chci k ní jít a schovat ji do bezpečí svojí náruče, ale čas jako by se zastavil a já spolu s ním. Přestože se mi celým tělem rozlévá nepříjemná slabost, nejsem schopný udělat jediný krok. Jako bych do té země přirostl, jako bych pro ni nebyl schopný udělat víc, než jí zděšeně přejíždět po zhyzděném těle a děsit se chvíle, kdy zjistím, že… je mrtvá.

Až po chvíli si uvědomím, že v místnosti je ještě někdo. Stojí ve stínu v rohu a šklebivě se na mě dívá. V životě jsem neviděl spokojenější pohled!

„Ty bastarde!" zavrčím a je v tom veškerá bolest a nenávist, kterou cítím. Celou dobu jsem ji měl přímo před nosem a já přišel pozdě!

„Abys nám tady nezkolaboval, Chazzy," hekne posměšně Joe. Na tváři má ryze zlý nadšený úsměv, protože mu mé zoufalství dělá více než dobře.

„Já tě zabiju!“ syknu příkře a seberu poslední zbytky sil, které mi ještě zbyly. Vrhnu se na něj tak rychle, že to ani nezpozoruje. Je sice menší, než já, ale bohužel pro mě je v dobré kondici. Já jsem oproti němu kupa nervů, i když bolest z upíří slasti díky tomu vzteku téměř necítím. Sice mu z obličeje udělám krvavou kaši, ale jemu se podaří mě chytře chytit pod krkem a přirazit ke zdi.

Hlavou mi proběhne vzpomínka na naše sezení, zatímco se prudce bráním.

„Až porodí, půjč mi to koťátko na hraní!“ ozve se obtloustlý upír s knírkem a malýma prasečíma očkama. Při pohledu na ten úlisný nepříjemný vzhled se mi udělá špatně, byť jen při myšlence, že by se mě snad někdy dotknul! Oči mu září chtíčem, zatímco se mlsně olizuje. Zákonitě se rozechvěju.

„Jistě, udělám si následovníka jen proto, abych ti ho pak dal na hraní,“ zasměje se Chester. „A moc ji neprovokujte… Věřte mi, že není nic horšího, než upírka s mateřskými pudy!“ Stiskne mě v pase a pánovitě se ušklíbne.

„Nechci na hraní tvýho následovníka. Půjč mi ji! Já ti jí vycvičím!“ Chrochtá a pohledem mi tak necudně přejíždí po těle, že se přimáčknu k Chesterově chladné hrudi ještě víc.

„Ale ona ani moc nevypadá jako upír… Ty bys mi neublížila, viď maličká?“ Zadívá se mi přímo do očí a já cítím, jako by mě opřádal a vysával ze mě moje pocity i teplo.

„Neublížila…“ zašeptám a nevěřím vlastním uším! Skutečně jsem to řekla

„Nicku!“ zavrčí varovně Chester, ale jeho kamarád pokračuje a probodává mě tím zvláštním hypnotickým pohledem.

„Chceš, abych si s tebou pohrál a mučil tě?" Ten jeho upřený pohled. Nemůžu se z toho vyvléknout! Na upíra má vřelé hnědé oči, podbarvené jakousi podivnou prozřetelností a inteligencí, která je jako tekuté stříbro, jež ohraničuje jeho duhovky.

„Chci," hlesnu něžně a cítím, jak se k němu mé tělo natahuje, jako by se chtělo zapasovat do jeho nabízené náruče. Proboha, co to dělám?!

„Tak dost. Přestaň na ni zkoušet tuhle psychologii!" zavrčí zlostně Chazzy a přitáhne si mě opět blíž natolik, že se sotva mohu nadechnout.

„Ty snad žárlíš,“ vysměje se mu Nick, ale jelikož náš oční kontakt pominul, nemá nade mnou naštěstí moc. Zdá se, že oplývá podobným talentem jako Cristoball… A to mě děsí, sakra!

Chester kolem mě obranářsky i majetnicky rozloží paže. „Jen se nerad dělím,“ zavrčí chladně a prohrábne mé dlouhé černé vlasy.

„A to dítě je vážně tvoje?“

„Co se ti na tom nezdá?“ zamračí se můj upír a probodne Nicka svérázným pohledem.

„Nic, jen… Nedivil bych se, kdyby ti ji obskočil někdo jiný.“ Rozesměje se a ostatní se k němu úlisně přidají. Po zádech mi přejede mráz a trucovitě, ostře prsknu:

„Já to s nikým jiným nedělám!" Vypnu hrdě hruď, když se po mně pobaveně podívají.

„Ah, ty jsi sladká… Ale věř, maličká, že kdyby šlo o mě, vzal bych si tě a tvůj názor by mě ani zdaleka nezajímal. Takhle to dělají upíři, víš? Berou si to, po čem touží!“ Nickův hlas je podivně podbarvený narcistickým tónem. Bodne mě v podbřišku a dojde mi, že ta slova myslí smrtelně vážně.

„Ona není upír!“ prskne pobaveně upírka, která vtahuje kouř do svých úst. S výdechem se zašklebí a protne mě surovým pohledem.

„Ale ano, je…“ rozesměje se Nick. „Otoč se na mě, maličká… Ukaž nám svoje kouzla,“ hlesne a důmyslně se mi zadívá do očí. Znovu cítím jako bych to nebyla já. Tu nepatřičnost, která ovládá mé tělo a plíží se mnou jako přemrštěné ledové klima. Chci něco odseknout, ale místo toho pod taktem jeho pohledu zvedám hladinu feromonů a s úžasem pozoruju, že to na ně působí!

„Tohle ona umí?“ mručí spokojeně. „Tu bych si tedy vydržoval,“ olízne se chtivě a hmátne po mně, ale Nick ho okamžitě drapne za ruku a odtáhne mu ji stranou.

„Za co ji vyměníš, až ti dá následovníka?“ hlesne rozechvělým hlasem upír s prasečími očky, který ze mě nemůže spustit pohled a stále se toužebně olizuje a nechutně si sahá do rozkroku.

„Je možné, že existují ještě tak primitivní a naivní upíři?“ ozve se chladně Chester. „Říkám, že je moje! Navíc … tohle je jen pozlátko. Není tak nevinná a bezbranná, jak se může momentálně jevit." Chester bere debatu za uzavřenou, ale upíry zřejmě zajímám až moc. Jejich společnost dam si mě měří nenávistnými pohledy  a nemůže se smířit s faktem, že už nejsou středem pozornosti…  Raději bych, kdyby byly ony ty, které je tolik zajímají!

„Umí ta holčička lítat? Dostala by se k tobě zpátky, kdyby ji někdo unesl?" usmívá se radostně upír s prasečíma očima a nadrženým obličejem.

„Joe…“ hlesne Nick, ale já mu skočím do řeči.

„To ani nezkoušej!“ zavrčím vztekle a probodnu ho vražedným pohledem.

„Co bys mu provedla, maličká?“ nahne se ke mně Nick a oči mu radostně září jako by právě objevil sedmý div světa.

„To bys koukal…“ zahřmím tiše a stáhnu se do obranářské náruče svého zádumčivého upíra, který na nás všechny kouká svrchu.

„Je vážně roztomilá… Alespoň na víkend, co Chazzy?“ zasměje se Nick a vjede si do hnědých vlasů, které mu spadají až do čela.

„Skončíš jako ona, jestli se neuklidníš!“ sykne mi zlostně do obličeje a stírá si krev, řinoucí se mu z ran. „Ty sis ale uměl vybrat, Chazzy… To se ti nedá upřít. Je tak úžasná, tak sladká, tak moje!“ šklebí se mi do obličeje, zatímco já vidím rudě a touha zabít ho roste s každým dalším nádechem. „Je to ten nejlepší dárek, který jsi …“ nedopoví, protože se mi před očima v jediném okamžiku změní v prach.

Rozkašlu se a skrze létající prachová smítka pohlédnu na Nicka, který v dlaních drží kůl, zatímco starostlivě shlíží na Di. Bianka stojí opodál a drží si dlaň u úst, jako by tomu nemohla uvěřit.

Ovšem, když se Nick rozhodne Dianu zkontrolovat, vyjedu na něj. „Vypadni od ní!“ odstrčím ho, i když mi právě on zachránil krk. „Proboha, co ti to udělal?“ zasípu a pokleknu vedle postele. Lehce jí přejedu po tváři, protože mám strach, aby se mi křehkostí nerozpadla před očima.

„Di…“ vydechnu zoufale a mám pocit, jako by ve mně cosi zemřelo. Shrnuju jí jemně ulepené vlasy ze zakrváceného čela. Ruka se mi klepe tak, až se bojím, že jí ublížím ještě víc. „Lásko, prober se… Prosím,“ zašeptám nešťastně, zatímco s každým dalším slovem začínám v očích víc a víc pociťovat ten známý ponižující tlak.

„Už ne…“ zamumlá, zatímco mně se tím div nerozskočí srdce.

Je naživu! Toužím ji sevřít v náruči a líbat ji, laskat a přesvědčovat se o tom, že je živá a v bezpečí, ale mám strach se jí byť jenom dotknout. Určitě trpí, proto ji raději zahalím svými feromony, aby necítila bolest.

Rozevře víčka a zadívá se na mě prázdnýma očima, jako by mě snad ani nepoznávala. „Chazzy?“ zamumlá tiše s ústy plnými krve.

„Jsem u tebe. Nemluv…“ zašeptám celý rozechvělý a otočím se na Bianku a Nicka, kteří nás sledují. „Budu potřebovat krev a něco na omytí…“

Nick tupě přikývne. „Jdu ohřát krev…“

„Já donesu zbytek,“ hlesne Bianka a oba zmizí.

Jsem naprosto zoufalý, protože bych do ní potřeboval dostat svůj jed, ale nevím jak! Nemohu z ní pít. Už teď se děsím, že ji každou chvíli ztratím. Když promluvila, přišlo mi to v tu chvíli jako malý zázrak. Málokdo by věřil, že v tom krví pokrytém těle je ještě nějaký život…

Nahnu se k ní, abych jí zahojil alespoň rty, ale když se jí dotknu jazykem, cukne sebou. „Neboj se, nic už se ti nestane." Hladím ji po tvářích a dotýkám se jí, jak nejjemněji to dokážu.

„Prosím ne. Chazzy…" dostane ze sebe po chvíli znovu a tvář jí protne zasnění.

„Pššt… Nevysiluj se mluvením," hlesnu tiše a klidním ji, zatímco ji dostávám z pout. Kolem zápěstí a kotníků má hluboké rány. Nebýt upírem, už by dávno vykrvácela…

Oči má plné slz, když bolestně naříká.

Snažím se jí rány olizovat, co nejjemněji, aby se jí brzy zahojily a ona už dál nekrvácela. Už takhle ztratila tolik krve, až mě to děsí.

Omráčím ji ještě vyšší dávkou feromonů, aby necítila mé doteky a já z ní mohl setřít zaschlou krev a dostal se pořádně k ranám. Počítat by je bylo zbytečné. Celé její tělo je jedna velká otevřená rána. Jemně po nich přejíždím jazykem a doufám, že to pomůže, aby přestaly krvácet…

Na čele má rozšklebenou, děsivě vypadající ránu po mučení, kterou opatrně olizuju a hojím. Na hrudi se jí skví další, hluboká až do masa zející a krvácející díra po něčem, co já dobře znám. Když i tu zahojím, dostanu se k další, kterou má na břiše. Sevře se mi hruď v lítostném pocitu zoufalství.

Prstem jemně sjedu na její podbřišek, až sebou zmučeně škubne a já si až nyní všimnu, že má stehna celá od krve a … není to z žádné rány! Ustrnu v půli pohybu a snažím se dýchat, protože jako by se z téhle temné zrůdné místnosti vytratil všechen vzduch. Instinktivně jí zajedu dlaní na jemnou kůži a … necítím nic.

„Proboha, naše dítě…“ vydechnu a zatnu čelist pod přívalem hrůzných emocí, jinak bych snad zařval na hlas. Ten bastard! To hnusné prase! Zatímco nenávistně zatínám ruce v pěsti, až cítím, jak si zarývám drápy hluboko do dlaní, snažím se vstřebat všechny ty pocity prohry, zoufalství a hrůzy, které mě tíží a nedávají mi možnost se bezbolestně pohnout.

Zhluboka se nadechnu, jako by se snažil dodat si odvahy, a pokouším se na to nemyslet, jinak bych snad nebyl schopný pokračovat. „Di…" uchopím ji jemně za obličej a zadívám se na ni. Její nevinná tvář je tak zhyzděná bolestí a mučením, že i tenhle pohled je pro mě utrpením. „Musíš se ze mě trochu napít.“

Moje maličká nevalně těká pohledem po místnosti a snaží se zaostřit, ale její zrak je podivně zakalený. Ne, tou obvyklou šedí a cynismem, tohle je … něco pekelného.

„Vidíš mě?“ zatajím dech.

Neklidně zavrtí hlavou a několikrát zamrká, než se znovu trhavě a těžce nadechne.

„Do hazlu,“ syknu skrze zaťaté čelisti a snažím se jí oči otřít, i když pochybuju, že to nějak pomůže. To svinské prase jí muselo dát nějaký sajrajt do očí! „Všechno se spraví, neboj…" utěšuju ji a zároveň sobě dodávám další odhodlání. Teď když jsem ji konečně našel, není čas propadat panice. Nemůžu se hroutit.

Drápem si rozříznu levé zápěstí a přiložím jí ho k ústům. „Napij se ... pomůže ti to." Pohladím ji se vší obavou po tváři a nadzvednu hlavu, aby se jí líp polykalo.

Bolestně vykřikne, jak jí tím pohybem ublížím, a začne se bez síly bránit.

Nenásilně ji donutím přisát se k mému zápěstí. Evidentně je hladová, ale pije pomalu, jako by ani nemohla. Dostává do sebe malými doušky tolik potřebnou krev a z očí jí opět stékají slzy.  „Chazzy…“ hlesne, když se odkloní a snaží se popadnout dech.

Jemně jí začnu stírat slzy. „Všechno je v pořádku, jenom to musíš něčím zředit. Alespoň trochu…“ Přiložím jí ke rtům sklenici teplé krve, kterou mi přinesl Nick.

„Přežije to?“ hlesne horlivým bezmocným hlasem a pozoruje nás podivným psím pohledem, jako by mu to všechno bylo vážně líto. Nejspíš je, protože … toho krypla v tu ránu zabil.

„To doufám,“ zavrčím a ani se nesnažím ve svém hlase potlačit bolest.

„Můžeme ti ještě nějak pomoct?“

Přikývnu. „Kdybyste napustili vanu a sehnali nějakou deku, ať ji mám do čeho zabalit…“

Nick přikývne a má se k odchodu, ale já ho ještě zarazím. „Nicku… Jak je možné, že si nikdo z vás nevšiml, co tu ten parchant dělá?“ vyslovím otázku, která mě tíží už od samého začátku.

Vzdychne. „Promiň Chazzy, netušili jsme to. Vždycky si sem někoho vodil… To víš přece sám. Mysleli jsme, že tu mám tamtu," ukáže hlavou kamsi do šera místnosti. „Nikdo netušil, že ... tady má dvě."

Vystopuju jeho pohled a teprve teď si všimnu drobného těla ležícího na druhé straně pokoje.

„To jste necítili ani feromony?" vyzvídám dál.

Pokrčí rameny. „Cítím je jen, když jsem s ní v jednom pokoji. Takhle intenzivně jako ty ne. Promiň," omlouvá se za něco, za co vlastně vůbec nemůže.

„To nic... Nemůžeš za to," vzdychnu a dám jí od úst skleničku. Moc toho nevypila, ale alespoň nějaké množství dokázala spolykat. „Přenesu tě. Neboj se, Di.“ Pohladím ji po nezdravě vypadajících vlasech, které jsou kupodivu rozčesané a hebké. Očividně se tomu bastardovi líbily a tak … o ně pečoval!

Opatrně pod jejím křehkým zvadlým tělem podsunu ruce a mírně ji nadzvednu.

Vyrazí ze sebe přidušený bolestný vzlyk a z očí jí opět vytrysknou slzy jako hrachy.

Skousnu si beznadějně spodní ret. „Ššš.“ Zoufale jí slíbám slzy, přitisknu ji k sobě a zvednu z postele, až vykřikne v bezútěšné agónii a prohne se mi v náručí.

„Promiň, lásko… Už to bude,“ hlesnu a zděšeným pohledem přejedu tu spoušť, která po ní zbyla na kdysi bělostném prostěradle.

Velmi opatrně ji přenesu do koupelny, kde ji položím do vany napuštěné vlažnou vodou, abych z ní mohl smýt zbytky doteků toho prasáka. Ze sebe však výčitky setřást nedokážu… Sžírají mě zevnitř jako kyselina. Moc dobře si totiž uvědomuju, že kdybych tenkrát neodletěl a nenechal ji tam vysílenou jemu na pospas… Kdybych ji do toho domu vůbec nikdy nepřivedl, mohlo být všechno jinak!

„Musel jí dát něco do očí." Otočím se na Nicka, který mi podává čistou deku.

„Svěcenou vodu?" zadívá se na mě tázavě a upíří tvář protne jakési panické rozčarování, které mu ohrne rty a ukáže špičáky.

No jistě, Joeova specialita! Že mě to nenapadlo dříve! „Do hajzlu…“ zakleju a dál jemně přejíždím po jejím těle a smývám krev a doteky, kterým se nemohla bránit…

Když ji opatrně zvednu z vany a omotám kolem ní ručník a po té i deku, otočím se opět na Nicka. „Musím s ní domů. Díky za všechno.“ Vynesu to bezmocné zničené tělo do obývacího pokoje.

„Nechceš počkat, až se dá trochu do kupy? Aby tu cestu … vůbec vydržela.“

Zadívám se na její zbědovanou tvář a znovu mě bodne v hrudi. „Ne, pospíším si. Tam jí bude líp,“ rozhodnu, zatímco mi Di mátožně visí v náručí. „Bude to dobré… Letíme domů,“ hlesnu ve dveřích a vyletím do té spalující temnoty.

Do naší staré ložnice, v sídle, kde mimo nás přebývá mnoho dalších upírů a … lidí, se dostanu oknem, které za sebou okamžitě zavřu a pustím topení. Naštěstí je tu všudypřítomné teplo, které jí pomůže.

Opatrně našlapuju po kamenné podlaze, abych jí neublížil, a položím ji do prostorné postele, kde ji zabalím do dvou peřin. Celá se v té bělostné záplavě ztrácí. Je tak drobná a křehká, až mi ten pohled nedělá dobře. Je tak bledá, až mi to bere dech.

Během cesty omdlela, ale dýchá… To je jediná věc, která mě momentálně uklidňuje. Posvátně vnímám každý její nepatrný nádech a výdech a udržuju se díky tomu ve stavu, kdy nemám daleko k tomu, abych snad zešílel.

Využiju toho, že nemůže vnímat mé doteky a doléčím jí rty, které má brutálně rozkousané. Znovu se pokusím doléčit i děsivě hluboké rány na zápěstí. Když se mi podaří její tělo jakžtakž uzdravit, posadím se do křesla naproti posteli a starostlivě hlídám každý její nádech.

Teprve po pár hodinách, kdy se zdá, že klidně spí, vyjdu z pokoje a zamířím do obýváku, kde se o něčem horlivě dohaduje Mia, Mike, Dick i Cristoball, zatímco pozorují děti, které si rozpustile hrají.

Když uvidím jejich vyjevené pohledy, chvíli mi trvá, než mi dojde, že vážně zírají na mě!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 18. kapitola:

3. agi
06.12.2011 [14:25]

chudák di skvělé těším se na dal ší kapču Emoticon Emoticon

05.12.2011 [0:05]

FaireUrčitě jsou hodně v šoku. Emoticon

1. Lucka24 přispěvatel
04.12.2011 [16:08]

Lucka24Úžasné jako vždy, opravdu smekám. A jsem ráda, že jsem měla pravdu. Fakt super, jen tak dál. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!