OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lapena v notách - 6. kapitola



Lapena v notách - 6. kapitolaElena se vrací z prázdnin od babičky. Dozvíme se, co všechno se mezitím stalo u nich doma?

Domů přijíždíme následující den v poledne. Vůbec se mi od babičky nechtělo, ale rodiče nám naplánovali jednotýdenní společnou dovolenou. Netvrdím, že s nimi netrávím čas ráda. Jenže si připadám jak pod drobnohledem a nevím, jak dlouho vydržím s nalepeným a spokojeným úsměvem na obličeji.

Poslední večer u babičky jsem zavolala Monice. Výsledek je, že máme za chvíli schůzku v cukrárně, kde pracuje na brigádě.

Zrovna se chystám, když mi mobil oznámí příchozí SMS. Další bezejmenný? Po těle mi naskáče husí kůže. Bojím se tu zprávu otevřít, ale stejně se podívám.

 

Ahoj, napadlo mě, jestli nebudeš mít příští

týden čas zajít třeba na kafe. Monika říkala,

že už budeš zpátky.

Ozvi se. Marek

 

Marek? Proč mě zve na kafe? Jak tohle Monice vysvětlím? A chci jí vůbec něco říkat? Uvidíme. Za chvilku se dozvím, co se mezi nimi stalo, a podle toho se rozhodnu. Uff. Pořád mi to hlava nebere. Markovi odpovím:

 

Ahoj, omlouvám se, ale mám dost nabitý program.

Zřejmě se uvidíme až na některém koncertu BS.

EM

 

Tak. Vyřízeno. Kontakt si pro jistotu ukládám.

Teď už vím, že mi psal Marek, ale pocit strachu ve mně pořád přetrvává. Ty předchozí „neznámá“ čísla jsem si zablokovala, proto doufám, že už bude klid. Pokud ne, nezbude mi nic jiného než si změnit číslo svoje.

Netuším, jestli se jedná o špatný vtip, nebo mě skutečně dohnala minulost. Jenže tahle představa je tak děsivá, že si ji nechci ani připustit.

***

Nerada chodím někam pozdě. Dnes se mi to bohužel povedlo. Markova zpráva mě vyvedla z rovnováhy tak, že jsem měla problém se donutit vůbec někam jít. Dokonce mě napadlo celou akci zbaběle odvolat. Teď jsem ale na místě. Holt si holky trošku počkaly.

Val strávila dva týdny s mámou a jejím přítelem někde na jachtě, tak se vrátila krásně opálená a plná dojmů, které nám musí obratem sdělit. Člověk má až chuť taky někam vyrazit.

Jakmile se naskytne vhodná příležitost, uhodím na Moniku, jak pokračuje její „love story“.

„No…“ povzdechne si, „s ním je to složitý. Na tom koncertě v Turnově byl milej, dokonce jsme se líbali, ale…“

„Líbali?“ skočím jí do řeči. „To znamená, že jste na dobrý cestě, ne?“

„Nooo… Musela jsem po něm vystartovat první. On mě sice nechal, a pak mi polibek dokonce vrátil… Jenže... Kdybych mu nestrčila jazyk do krku já, tak prostě nevim.“

„Ty o něj ale i tak pořád stojíš.“ Nejedná se o otázku, konstatuji.

„Jsem blbka, protože jo.“

Mrzí mě, jak se vztah mezi nimi vyvíjí. Pokud Marek její polibky opětoval, musí se mu přece Monika líbit.

„A co jinak? Ještě pořád máš vůči metalu averzi?“ dobírám si ji, abych odlehčila atmosféru.

„Jo. Asi ho nikdy nepochopím. Ale kluci jsou prima.“

Otočím se na Val. „A co ty? Tentokrát žádný záchodky nebyly?“ Nechci, aby přišla řeč na Iana.

„Nasral mě, takže ne,“ odpoví.

„Čím?“

Co se tam proboha zas dělo?

„Chová se jako kretén. Co víc chceš slyšet?“

„Val nám jenom malinko žárlí,“ vysvětluje Monika. „Měl tam nějaký kámošky a tady naší princezně z toho šla pára z uší.“

„Pfff,“ odfkne si Val. „Stejně je mi už ukradenej.“

„Abych nezapomněla, pozdravuje tě Wiky,“ vzkáže mi Monika.

Wiky?

„Proč?“

„Jak to mám vědět? Jsme si fajn pokecali, tak prostě pozdravuje,“ pokrčí rameny.

„Mně přijde takový zvláštní,“ přiznám se.

„Náhodou je super. Byla s ním pěkná prdel, oproti jiným,“ zastává se ho Val.

Povídat si s holkami je vždy psina. Monika už plánuje, jak budeme spolu v Praze obcházet všechny možné i nemožné kluby a jak si tím obohatíme studentský život. Nechávám ji zatím při tom.

Stejně jako já nakonec zvládla přijímačky na vysokou. Jednou z ní bude určitě dobrá právnička. Val se povedlo dostat na školu k velikému překvapení všech také, ale stěhuje se až do Zlína. Chce co nejdál od rodičů, aby se osamostatnila. Jenže jaksi pozapomíná, že osamostatnit se neznamená nechat si platit od rodičů třípokojový byt.

Domů dorazím pozdě odpoledne. O Markovi jsem Monice nakonec nic neřekla. Proč přilévat olej do ohně? Počkám. Zatím je jejich vztah poměrně křehký.

Holky mi o Wikym napovídaly spoustu věcí. Evidentně je nějak okouzlil. Třeba se v něm pletu. Z koncertu si ho moc nepamatuji, ale nesedí mi způsob, jakým mi psal. Na druhou stranu nemůžu nikoho odsoudit na základě jedné nebo dvou vět. Mám mu dát šanci? Patří do týmu Bleeding Scream, a jestli zas půjdu na jejich koncert, zřejmě ho tam potkám.

Přihlásím se na počítač, abych si pustila nějakou muziku, a zároveň se rozhodnu co s Wikym. „Žádost o přátelství“ potvrzena. Snad nebudu litovat.

***

Máme tu další den. Doma se vše vrací do zaběhlých kolejí. Nikolka se nudí a mám ji neustále za patami.

Pořád nedokážu pustit z hlavy ty divné SMS. Kdybych se rozhodla o nich někomu říct, musela bych vysvětlit, proč mě tak děsí. Ocitla jsem se v začarovaném kruhu. Jak ale najít tu správnou cestu a dostat se z něj bezpečně ven?

Konečně se mi daří mít chvilku klidu. Sestřička se zrovna dívá na nějakou pohádku. Z notebooku mi vyhrává od Judas Priest píseň Evil Never Dies. Je tak pravdivá: zlo skutečně nikdy neumírá.

Drew, se mi už neozval. Mrzí mě to? Ano i ne. Nechci mu psát, abych nevypadala jako „trapka“. Takových fanynek mají spoustu. Napíšu mu, až pokud se rozhodnu jít na jejich další akci, jak jsem mu slíbila.

Přesto jednu zprávu mám:

Wiky: Čau, doufám, že si mě pamatuješ. Potkali sme se na koncíku v Bolce. Jen mě zajímalo, jak se máš a co děláš? Kámošky říkaly, že pořád někde lítáš.

Val tvrdila, že je v pohodě. Můžu se ale na její úsudek spolehnout?

Já: Ahoj, mám se prázdninově. A holkám nevěr, jsou to prolhané mrchy. :-) Neber mě doslova. I tak je mám ráda.

Jakmile Wikymu odpovím, jdu si uvařit kafe. Cítím, že mi klesla hladina kofeinu v krvi. Poté se i s hrnkem vracím a vidím, že mi odepsal.

Wiky: Kdy jedeš do Prahy? Bychom se mohli vidět a pokecat. Měl bych pro tebe jeden návrh.

Další na pokec? Holky mě určitě s Prahou napráskaly. Celkem by mě zajímalo, co všechno mu napovídaly. Mám ráda svoje soukromí a vadí mi, když mi do něj někdo strká zvědavý nos.

Já: Nemám teď v plánu kamkoliv jezdit. O co se jedná? Klidně mi to napiš.

Kamarádky u mě mají už jeden vroubek za tu označenou fotku. Pěkně se jim ty hříchy kupí. Budu muset vymyslet, čím jim zatnu tipec.

Vidím, jak Wiky píše.

Wiky: Jestli ještě nemáš zajištěný bydlení, tak moje sestřenka bude mít volnej pokoj. Ta holka, co tam teď je, dělá jen problémy a neplatí, takže končí. Jde o fakt hezkej byt na Chodově, kousek od metra a Kunratickýho lesa. Není to ani drahý, jen 4 000,-. Tak co, měla bys zájem?

Úplně mi tím vyrazí dech. Cítím, že mi spadla čelist, ale nedokážu ji zvednout. Musím si jeho řádky přečíst několikrát. Proč mi takovou nabídku vůbec dal? Pak mě napadne, jestli ten pokoj nenabídl třeba už i Monice. Jenže ta nic neříkala. Je to tak matoucí.

Já: Do kdy se musím rozmyslet?

Tahle věc vážně nejde rozhodnout hned. Vždyť jsem pro něj cizí člověk. Celou dobu počítám s bydlením na koleji, jenže tam bude spousta lidí a málo soukromí. Kdybych bydlela v normálním bytě, měla bych nejen klid na učení, ale i od ostatních. Nikoho by nezajímalo, že jsem zalezlá. Wiky, Wiky, co mi to děláš.

Wiky: V klídku, nespěchej. Zajistím mezitím vše potřebné.

Hlavou se mi míhá jedna otázka za druhou.

Já: Máš nějaké fotky? Kde ten byt je? Já jen, abych nemusela jezdit přes celou Prahu. A co zařízení bytu? Nemám žádný nábytek.

Sotva mu odepíšu, napadají mě další a další otázky. Jaká je ta jeho sestřenice? Sedly bychom si vůbec? Mám jen opravdu velmi strohé informace. Máma se mi bydlení mimo kolej bude snažit rozmluvit, to je jasné. Ona šílí už z pouhé představy, že se stěhuju na koleje. Holt trpí „syndromem kvočny“, jak s oblibou sama říkává. Má svá kuřátka ráda všechna pohromadě, pod jednou střechou.

Wiky: Na všechno ti odpovím, neboj, maličká. Ptej se, na co jen budeš chtít.

***

Než zasedneme večer ke stolu, požádám rodiče, jestli si na mě po jídle udělají čas, že s nimi potřebuji něco důležitého zkonzultovat. Nejde je z toho vynechat, už jen proto, že mě budou dotovat, abych vše finančně utáhla.

Jakmile je nádobí sklizeno a Nikolka odběhne do svého pokoje, my se usadíme zpět za jídelní stůl.

„Takže,“ začnu, „chci s váma probrat bydlení na vejšce.“

„Předpokládám, že se nebavíš o bydlení na koleji,“ odhadne táta správně. Tváří se zadumaně. Tenhle jeho výraz mi moc na odvaze pokračovat nepřidává.

„No… Ne. Naskytla se mi příležitost bydlet v podnájmu. Ta nabídka je celkem zajímavá.“

Nemá smysl jim vysvětlovat, že o tom bytě vlastně vůbec nic nevím, protože bychom se nehnuli z místa a hned by můj návrh smetli ze stolu.

„Eleno, neblázni!“ spustí máma. Z její strany jsem takovou reakci čekala. „Copak ty nechceš na koleje, kde budeš se svejma vrstevníkama? Vždyť tak to bylo v plánu, ne? A kdes k takovýmu šílenýmu nápadu vůbec přišla?“ rozčiluje se.

„Mami, jenom jsem řekla, že je tu příležitost bydlet někde jinde a já bych s váma tuhle možnost ráda probrala. Hlavně v klidu, prosím.“

„Eleno, ale na koleji máš i menzu a možnost levnýho stravování.“ Máma se pořád odmítá vzdát.

„Vždyť já vim. Jenže do menzy můžu chodit, i když na koleji nebydlím. V září dostanu kartu ISIC, a ta mi stačí. Krom toho jsi mě celý roky nutila trávit spoustu času v kuchyni, takže hlady rozhodně neumřu.“

„Mně se nelíbí, že měníš plány takhle na poslední chvíli,“ durdí se.

„Ale já žádný plány neměním. Prodávám, jak jsem nakoupila. Jedná se jenom o návrh a já bych se na ten byt jela ráda aspoň podívat.“ Tak, a je to venku.

Vážně chci tohle udělat? Promyslím si to pak.

„Když já nevím. Nezlob se na mě, ale mně se prostě nelíbí, co zase vymejšlíš,“ pokračuje.

„Podle mě se nic nestane, když si ten byt zajedeš prohlídnout,“ zachrání mě táta. Jeho výraz je najednou plný něžné lásky. Určitě pro něj není lehké podporovat mě zrovna v takovém rozhodnutí, přesto se v tuto chvíli postavil na mou stranu.

„Koukám, že už jste se oba dva rozhodli!“ Máma zní nasupeně. „A kolik ta tvoje sranda má stát?“

„Prý čtyři tisíce.“

Naštěstí mám bokem nějaké peníze, určené právě na výdaje spojené se studiem. K tomu si budu muset i tak najít brigádu, abych měla ještě jeden příjem.

„Mami, co takhle se domluvit, že se na ten byt zajedu opravdu nejdřív podívat? Když se mi nebude líbit, zažádám o místo na koleji.“

Třeba se ale rozhodnu nechat všechno tak, jak bylo prvně domluveno a udělám mámě radost.

„Věřím, že je naše holčička rozumná,“ snaží se debatu uzavřít táta a pohladí mámu na uklidněnou po rameni.

Díky, tati.

Je pochopitelné, že o mě mají naši strach. Celý život bydlím s nimi a teď mám trávit většinu času mimo domov. I tak ten rozhovor dopadl líp, než jsem čekala.

Když si jdu lehnout, vidím na mobilu blikající zprávu. Nechci se podívat. Naposledy mě to úplně rozhodilo. Jenže když nezjistím, kdo mi píše, tak neusnu.

 

Už abys byla v Praze.

Na které koleji budeš?

I když mi to neprozradíš,

najdu si tě!!!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lapena v notách - 6. kapitola:

2. Shaki přispěvatel
03.04.2020 [10:31]

ShakiDěkuji Rem. Přiznávám, že občas ta různorodost postav kolem Eleny může působit zmatek. Na druhou stranu, kolem každého z nás se pohybuje spousta lidí, kteří ovlivňují náš život.
Věřím tomu, že časem se to usadí a postavy se více specifikují. Tím, že poznává stále nové lidi, je i ona z nich zmatená a možná se to přenáší i na čtenáře.
Emoticon Jsem zvědavá, jak se ti budou líbit i další kapitolky, ve kterých se posuneme zas o kus dál.

1. Rem
03.04.2020 [10:16]

RemPřiznávám, že nejdřív jsem byla k téhle povídce spíš skeptická, ale nakonec mě to chytlo Emoticon Super kapitola Emoticon Sice mám teď trochu zmatek ve všech těch Eleniných nápadnících, ale to spraví, když si znovu přečtu začátek. A na to už se moc těším Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!