OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lapena v notách - 1. kapitola



Lapena v notách - 1. kapitolaŽivotní příběh Eleny Malé by se někomu mohl zdát nepředstavitelný a nereálný, zkrátka přitažený za vlasy. Jiným však mohou přijít vylíčené události více než povědomé.

Anotace

 

Elena se zrovna připravovala k maturitě a čekal ji nástup na vysněnou vysokou školu, když si s ní osud zahrál ošklivou partii. Podařilo se jí s tím vším zdárně bojovat, anebo tomu podlehla? Jak to změnilo její náhled na svět a lidi kolem ní? A zjistilo se vůbec někdy, proč se jí to všechno vlastně stalo? Spousta otázek, na které bylo třeba najít odpovědi. 

Celou knihou nás bude provázet i Elenina láska k hudbě, která pro ni byla hnacím motorem a dokázala ji alespoň na chvíli přenést do jiného světa. Světa, kde se cítila nespoutaná zemskou tíží.

 

1. kapitola

 

Všude byla tma. Hutná, studená tma. Stahovala se kolem mne a bodala jako ledové ostří. Mé podvědomí tušilo, že bych tu neměla být, a tak mi našeptávalo, abych odsud co nejrychleji zmizela. Bez váhání jsem ho poslechla a utíkala, ač netušila kam. Jenomže ta zatracená cesta mi pod nohama vůbec neubývala.

Náhle se prostředí změnilo. I temnota, která mě obklopovala, byla ještě hutnější. Začala po mně natahovat své chladné temné pařáty.

Cítila jsem, že v té tmě něco je! Něco hmotného a nebezpečného.

Prostoupil mnou strach! Srdce mi zběsile tlouklo, tep mi duněl v hlavě. Co to bylo? Kdo to byl? Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem křičet!

Pak se nečekaně moje nohy opět rozpohybovaly. Utíkaly pryč od toho temného přízraku, který mě začal pronásledovat. Pomalu nabíral podobu postavy z masa a kostí.

„Mně neutečeš! Jsi moje!“ volal za mnou neznámý mužský hlas. „Vždycky si tě najdu!“ Slova následoval krutý smích, jehož ozvěna se mi odírala o kůži.

 

„Eleno, vnímáš mě?“ ozvala se zepředu z místa spolujezdce máma, čímž přetrhla tok mých myšlenek.

„Ano?“ vyhrkla jsem zmateně.

Máma bojovala s pásy, aby se na mě mohla vůbec otočit. Její pohled vypadal ustaraně.

„Jsi bledá jako stěna. Není ti zle?“

„Co? Ne, nic mi není, mami.“

„Měla bys chodit víc na sluníčko, chytla bys aspoň trochu barvy.“ To myslí vážně? Nechápala jsem. Skutečně ji teď zajímají takové blbosti?

„Jasně, a kolem nosu mi vyskáčou pihy. Ne, děkuju pěkně.“ Tón, který jsem použila, nezněl zrovna nejvlídněji. Zamrzelo mě to, jelikož máma si nezasloužila odnášet tyhle moje výkyvy nálad.

„Náhodou jsi s nima roztomilá,“ popichoval mě od volantu táta.

Vadilo mi, když mě někdo považoval za roztomilou. Ovšem jak něco takového vysvětlit rodičům? Zhola nemožné.

Vzpomínky mi zalétly zpátky k dnešnímu ránu, kdy jsem se probudila bez dechu, hrůzou naprosto dezorientovaná. Vzápětí mi došlo, že moje rozklepané tělo leží ve známé posteli. Ta úleva, která mě následně zaplavila, byla osvobozující. Byl to jen sen! Dlaň, jíž jsem si přejela přes čelo, zůstala kluzká potem, dokonce i pyžamo bylo úplně promáčené. Zase další noční můra. Kolikátá už?

„Mami, El se nám opravdu odstěhuje?“ zeptala se Nikolka, moje malá sestřička. Tím mě vrátila zpátky do reality. Jakmile se na ni člověk podíval, mohl vlastně pozorovat mou desetiletou kopii ve světlejším provedení. Měla jsem po tátovi tmavě kaštanové vlasy, neprakticky dlouhé až po zadek. Nikolčiny byly po mámě světle plavé a ještě delší. Jen oči, ty jsme měly stejné akvamarínové barvy, u zorniček namodralé, s šedým prstencem kolem duhovky.

„Neboj, ještě se jí nějakou dobu nezbavíme, odjede až na podzim,“ uklidňovala ji máma.

Vážně řekla: nezbavíme? Podivila jsem se nad výběrem jejích slov. Přesto nebylo na máminu narážku proč reagovat. Určitě to nemyslela zle.

„Tak vidíš, budu tě otravovat ještě celé prázdniny,“ s úsměvem jsem Nikolce škádlivě prohrábla vlásky. Z Mladé Boleslavi, kde jsem celý svůj dosavadní život bydlela, se budu přesouvat na koleje do Prahy až průběhu září.

Klimatizací proudil do auta příjemně studený vzduch. Zato venku muselo být snad třicet ve stínu. Slunce pálilo i přes tónovaná skla. Nasadila jsem si sluchátka iPodu, bez kterého nevycházím z domu, a pustila si od Bleeding Scream písničku Life on the edge. Patřila k mým nejoblíbenějším. Hlavně vynikala postupnou gradací a dodávala mému tělu potřebnou dávku energie.

Pohled mi zalétl z okna. Všude bylo plno spěchajících postaviček, ale já je vnímala jen jako šmouhy. Už nějakou dobu se mi honilo hlavou, že odchodem z domova můj život dostane jiný význam, jiný směr. Zvyknout si nebude v mém případě vůbec snadné. Čekalo mě všechno nové! Nové město, nová škola, nové bydlení a noví lidé. Na druhou stranu bych měla přece cítit radost. Odmaturovala jsem, a dokonce zvládla přijímačky na svou vysněnou vysokou školu. Na UMPRUM, obor design, nikdy moc lidí nebrali. Byl to můj sen už na základce a tvrdě jsem makala, abych si ho mohla splnit. Jenže od té doby, co se mi stala ta hrozná věc, se toho hodně změnilo. Nejenže tu byly ty noční můry, ale přibyl i strach z cizích lidí. Protože každý z těch venku na ulici mohl být ten temný přízrak z mých snů.

„Konečně jsme tady,“ oznámil táta. „Akorát bude problém zaparkovat, ale já to nějak zvládnu,“ nenechal se vyvést z míry. Nakonec našel místo pro naše auto v nedaleké postranní uličce. Venku se přes nás přelila vlna horkého vzduchu.

„Ukaž, srovnám ti šaty,“ začala kolem mě poskakovat máma a zachraňovat cestou způsobenou spoušť. „Nemohla sis vybrat něco míň mačkavýho?“ lamentovala. Moje světle modré retro šaty jako ze 70. let naši ani ne čtvrthodinovou jízdu autem zřejmě těžce snášely. A nebyly samy.

„Mám je ráda,“ bránila jsem je.

„No budiž. Mohla sis vzít i něco horšího.“

„Myslíš jako džíny a tričko? V ničem jiném ji člověk už skoro nevidí,“ rýpnul si táta. Ozývat se nemusel. Jeho škoda, máma totiž svou pozornost okamžitě obrátila jeho směrem.

„Proboha, měli jsme jít radši pěšky, takhle pomačkaní budeme jen pro ostudu,“ povzdechla si a snažila se mu srovnat košili. Samozřejmě neměla šanci, naše oblečení nad ní dnes vyhrávalo na plné čáře.

„Pěšky? Na těch vašich chůdách? To si nedovedu představit!“ řekl táta s náznakem smíchu v hlase. Máma jen zafuněla. Tohle jejich hašteření mi bude vážně chybět.

V sále, kde se konal závěrečný ceremoniál našeho gymnázia, nás přivítal příjemný osvěžující chládek. Přejela jsem místnost pohledem. Ten mi náhle s nelibostí padl na známou dvojici, Báru s Petrem. Navštěvovali stejné gymnázium, jen jinou třídu. Já studovala osmiletý obor, oni čtyřletý. Vidět zrovna tyhle dva pořád bolelo. Byli připomínkou mého prvního milostného zklamání.

S Petrem jsem začala chodit před nástupem do septimy a vydrželo nám to spolu něco přes rok. Petr byl první kluk, který mě políbil, a ač se mi noha při tom polibku nezvedla, jak se stává hlavním hrdinkám v romantických filmech, byl uspokojující. Jemu však tohle nestačilo. Chtěl daleko víc. Jenomže já neměla v plánu o panenství hned tak přijít, a tak si to za mými zády začal rozdávat právě s Bárou. Jakmile jejich románek praskl, poslala jsem ho do háje a na jeho pokusy o omluvu ani náhodou nereagovala. Nebrala jsem mu telefony a květiny, které se každé ráno objevovaly na mojí školní lavici, skončily vždy stejně – v odpadkovém koši hned za dveřmi. Takovou zradu přece nešlo odpustit! Skutečně mě hluboce ranil a od té doby jsem dost zahořkla vůči sladkým slovíčkům. Petr totiž jimi nikdy nešetřil. Říkával samé „lásko moje jediná“ nebo „srdce mé bije jen pro tebe“ a podobné… no ano, kecy.

Někdo mi zaklepal na rameno. „Zdravím klan Malých!“ zjevila se mi před očima Monika v upnutých červených minišatičkách, s úsměvem od ucha k uchu. Aspoň ona dnes oplývala dobrou náladou, když já se topila v melancholii. Svoje obvykle rovné černé mikádo po ramena měla tentokrát natočené. Jako vždy vypadala krásně. „Potřebuju s tebou a Val probrat něco důležitýho,“ pošeptala mi do ucha. Tak teď jsem byla zvědavá, co zase kula za pikle. Pokaždé vymyslela nějakou „bejkárnu“.

V tom okamžiku zmiňovaná Val vplula do dveří, ve zlatých šatičkách po kolena, s nadýchanými spodničkami. Tím upoutala veškerou naši pozornost. Zírala jsem na ni a snažila se, aby mi nepoklesla čelist.

„To myslí vážně?“ ujelo mi.

„Smrtelně vážně,“ konstatovala Monika s kamennou tváří. Koutky úst mi samy od sebe začaly cukat.

Ladným krokem svých dlouhých nohou a s pohupováním v bocích doplula Val až k nám.

„Sluší mi to, holky?“ zeptala se, jakmile nás pozdravila, a přitom zamrkala dlouhými umělými řasami. Její velké modré oči tak vypadaly ještě větší. „Ty šaty mi ušila sestřenice.“ Udělala otočku a dlouhé blonďaté vlasy za ní přitom jen vlály.

„Sluší ti, i když v nich vypadáš jako zapomenutá vánoční ozdoba,“ zhodnotila ji Monika. Val její poznámku přešla s úsměvem. Monika měla pravdu, ty šaty působily jako pěst na oko, ale Val slušely a zřejmě se v nich cítila dobře.

„Vy se mi, holky, snad jenom zdáte!“ Při sledování těch dvou mi šly koutky úst opět vzhůru.

„Ne, bohužel jsme skutečné,“ odvětila Monika. „A teď… Teď jdeme do jámy lvové, dámy.“ Vykročila vpřed s námi v závěsu.

Naše kroky zamířily k ostatním spolužákům, sedících na nepohodlných židličkách, jež byly seřazené v úhledných řadách. Rodiče s Nikolkou si šli také najít nějaká volná místa.

„Hele, než na to zapomenu,“ ozvala se Monika, sotva jsme usedly. Spiklenecky nám naznačila, abychom k ní sklonily hlavy, a ona nám tak mohla sdělit své nejžhavější novinky. „Seznámila jsem se přes jednu známou s úžasným klukem, co dělá zvukaře u Bleeding Scream, a ten mi slíbil lístky na jejich páteční koncert! Dámy…“ dramaticky se nadechla, „mám tři. Myslela jsem i na vás. No nejsem boží?“ Spokojenost z ní přímo sálala.

„Tak počkat, nikdy ses nezmínila, že by se ti líbili. Co tak najednou?“ Opravdu mě tím zaskočila.

O jejich koncertě jsem věděla. Ještě před rokem bych skákala radostí do stropu, že tam mohu jít, ale dneska? To nepřipadalo v úvahu! Strach mi nedovolil vystrčit nos z domu už pár měsíců, samozřejmě kromě školy. Rozhodně po setmění by mě ven nedostal nikdo ani heverem. Holky neměly o mých děsech tušení. Cítila jsem se kvůli tomu mizerně, jenže jak bych se jim pak mohla podívat do očí? A hlavně: co přesně jim říct, když i já sama v tom měla takový zmatek?

„A jen tak pro informaci, dámy, ten zvukař se jmenuje Marek a fakt je přímo k sežrání… Takže od něj ruce pryč! Ten je můj!“ doplnila Monika svůj proslov divokým zábleskem v očích.

„Mimochodem, ani já nejsem sto let za vopicema, už jsem několik jejich písniček taky slyšela. Von je totiž poslouchá můj ujetej brácha,“ zapojila se do hovoru Val. „A hlavně maj neskutečně sexy zpěváka,“ našpulila rty. Tímto vyjádřením dala Monice jasně najevo, že Marek před ní bude v bezpečí. V ohrožení byl někdo úplně jiný.

„Myslíš Lukyna s neonkovýma očima?“ dobírala jsem si ji.

„Abys věděla, náhodou jsou nádherně modrý, a s tím jeho rozcuchem, co má na hlavě…“ zasnila se, div se u toho neposlintala.

Monika jí luskla prsty před obličejem. „Haló, tady Houston, Země volá Val.“

„Ty jsi blbka,“ hodila po ní Val ošklivý škleb. „El, ty je znáš, tak mi dáš určitě za pravdu, že je Lukyn zatraceně sexy.“ S těmi slovy stočila své pomněnkové oči ke mně.

„Když se ti líbí propíchaný uši a potetovaný těla…“ Co jiného k tomu říct. Lukyn byl zřejmě zajímavý typ, jenomže mě tihle namachrovaní týpci nikdy nebrali. Potom se můj pohled přesunul k Monice. Musela jsem se jí zeptat: „Moni, to, že máš lístky, je super, ale je ti jasný, že jde o metalovej koncert? Nikdy se ti metal nelíbil.“

„No a?“ odpověděla zvesela. Vážně dneska byla velmi pozitivně naladěná. Bylo mi jasné, že za její dobrou náladu může zvukař Marek.

Další rozhovor přerušil pan ředitel, který zahájil „slavnostní vyřazení absolventů gymnázia 2012“, jak v úvodu svého proslovu oznámil. Nedokázala jsem ho poslouchat. Myšlenky mi bloudily svojí vlastní cestou. Vzhledem k tomu, že holky znaly můj hudební vkus, určitě se mnou v pátek počítaly. Po pravdě mě nenapadalo, jakou výmluvu použít, abych se z akce vykroutila, ale právě to jsem musela udělat. Teď už jsem nemohla říkat, že se musím učit.

Po všech možných i nemožných proslovech nás konečně seřadili a začala ta nejdůležitější část ceremonie: předávání maturitního vysvědčení. Na mém se skvělo „Prospěla s vyznamenáním“. Ne že bych byla šprtka - bylo to prostě tím, že jsem během posledních měsíců vítala, že si můžu učením každý den zaměstnat neklidnou mysl a odvést ji tak od sebetrýznivých myšlenek. Ale nebudu se kroutit. Měla jsem i trošku toho štěstí. Aspoň v něčem v životě.

Po skončení celého ceremoniálu se na nás obrátila Monika se slovy: „Tak v pátek, dámy,“ a zmizela v davu.

Co to mělo znamenat? Zaraženě jsem stála na místě. Tentokrát se mě ani nezeptala, co si o tom myslím, a ani mi nedala příležitost zkusit se z toho vymluvit. Rovnou počítala s tím, že i já půjdu. Dlouze jsem si povzdechla. Teď mi nezbývalo, než jí zavolat, ať se mnou v pátek nepočítá. Napřed mě ale čekal oříšek: vymyslet nějaký pádný důvod, proč nejdu, kterému stoprocentně uvěří. Při posledním neúspěšném pokusu vytáhnout mě někam ven mě Monika určitě už podezírala, že se něco děje.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lapena v notách - 1. kapitola:

4. Shaki přispěvatel
20.01.2018 [22:06]

ShakiMoc děkuji za komentář Angela,

ano, svým způsobem je to o mladé holce, ale taky bych nerada do toho klišé zapadla, i když se tomu mnohdy asi stejně nevyhnu. Co se prostředí týká, taky si myslím, že u nás se dá zažít spousta zajímavých věcí.
Tu hranici 18+ mám z vícero důvodů. I když se jedná o mladou slečnu, některé pasáže by se mohly zdát být pro někoho pobuřující. Předpokládám, že nikomu morálně svými řádky neublížím, osobně si přesto myslím, že do této kategorie spadat tohle dílo bude.

3. Angela přispěvatel
20.01.2018 [9:49]

AngelaHezky se to čte. :) I když to na první pohled vypadá jako klišé téma (puberťačky, nějaké to temné drama), tvé vyjadřování mi slibuje rozhodně něco zajímavějšího. :) Takže se těším na pokračování.
A moc se mi líbí, že je to v českém prostředí. Myslím, že český autor přeci jen dokáže naše prostředí nejlépe vystihnout, tak proč se mu vyhýbat! To mě opravdu nadchlo!

Jen se zeptám ze zvědavosti... Určení pro 18 let máš kvůli tomu, že příběh bude některými díly tento limit splňovat...? Všimla jsem si, že někteří autoři to zde používají jen pro určité části, které by nebyly vhodné a zbytek nechají volný.

2. Shaki přispěvatel
18.01.2018 [13:54]

ShakiMoc děkuji za komentář, Poisson.

Opravdu si s textem hodně hraji, protože se snažím, aby si čtenář dokázal určité situace doslova přehrát před očima.

Tento příběh už píšu hodně dlouho, teda napsaný ho mám, jen pracuji na korekturách a snažím se odbourat chyby.

Z toho důvodu budu ráda za jakoukoliv konstruktivní kritiku, která by mě posunula dál. Třeba jako nejasnosti v příběhu, případně nějaké závažné hrubky, které jsem přehlédla. Občas mi taky ruka ujede. Emoticon

1. Poisson admin
18.01.2018 [10:18]

PoissonPerex obrázek byl pořád ještě moc velký, tak jsem ho nahrála já a upravila. Takže při vkládání další kapitoly prosím použij link, který máš u tohoto článku, děkuji Emoticon

Jinak začátek je to zajímavý, trocha mystéria, tajemství, plus máš i za to, že se nejedná o šestnáctku z americké střední Emoticon A hodně velké plus máš za pravopis, kromě pár čárek jsem nenašla jedinou chybu, takže pro mě coby korektora jsi tady něco jako přírodní úkaz Emoticon

Příběh začal hezky, plynule, ráda si přečtu další díl Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!