OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (5. kapitola: Barelův seznamovací večer, 2. část)



Květoslav se tedy vydává za upírem. Své přátele pověří nalezením upírek a pozváním na seznamovací večer. Jenže Barel má ještě jeden problém!

Dorota si povzdychla. „Krásně zpívá, že?“

„Jo, to ano. Vidíš, na to by se mohla nějaká slečna chytit. Ženy mají rády, když jim muži skládají básně a pak jim je recitují. S písněmi to bude stejné. A pak taky, když jim nosí květiny.“

„Musím tady uklidit,“ prohlásila Dorota, když se rozhlédla. „Byla jsem nějakou dobu na cestách a dívky tu budou co nevidět.“

„Já s ním promluvím,“ řekl Květoslav a vstoupil na terasu k Barelovi. Chvíli ani jeden z nich nic neříkal. Květoslav Dobromysl Stehýnko úplně přesně nevěděl, co by měl nešťastnému upírovi říct. Samozřejmě by to nepřiznal, ale bylo mnoho chvil, kdy se také cítil sám. Teď už ne. Měl v domě tři létající koberce a Kecala. Ale dlouho před tím, než je poznal, trávil mnoho let o samotě. Chápal, jaké to je. A i jemu to ne vždy bylo po chuti. Víly a venkovanky mu tyto chvíle pomohly zahnat jen na krátko. Ale i ony se pak odebraly do svých domovů.

„Asi vím, jak se cítíš,“ začal.

„Opravdu? Nebo to jsou jen chlácholivá slova.“

„Vážně to vím. Brzy poznáš mé přátele, kteří jsou teď na cestách a zvou upírky sem k tobě, aby ses s nimi seznámil. Ale předtím, než jsem je poznal, byl jsem mnohokrát sám. Nemám ani rodinu, ani mnoho přátel. Má nejbližší přítelkyně Hermína Krasokulová bydlí ode mě docela kus. Vážně tě chápu.“

„Jo,“ řekl Barel a zíral do tmy lesa, „je to tak. Ať přiletíš domů v jakýkoli čas, vždycky na tebe zírají jen čtyři prázdný stěny. A nemáš si s kým popovídat. Zaplať pán Bůh, že Dorota je noční tvor, jinak bych se opravdu neměl s kým bavit.“

„Samota je hrozná nemoc,“ řekl Květoslav.

„A upír pořád čeká na lásku a ta nepřichází a nepřichází.“

„Nikdy jsi neměl žádné dívky?“ zeptal se čaroděj.

„Já a ženy. Zřejmě to s nimi neumím. Nebo nevím, jak je udělat šťastnými. Už tři dívky mi postupně daly kopačky. Tak jsem si je vystavil.“

„Co prosím?“ zeptal se Květoslav, který té poslední větě nerozuměl.

„No, že jsem si je vystavil. Ty kopačky. Jsou to boty na zahradu, takzvané kopačky používané hojně při okopávání zahrady. Dávají se při konci vztahu, tak jsem si je dal do vitríny.“

Květoslav nahlédl do domu. V šeru, způsobeném temnotou okolního lesa, musel trochu pátrat, než očima nalezl vitrínu, za jejímž sklem skutečně stály tři páry bot. „Člověče, netušil jsem, že si upíři při rozchodech dávají na rozloučenou boty.“

„To aby to stvrdili. Že to jako myslí vážně.“

„Jasně, tomu rozumím, ale čemu nerozumím, proč sis ty boty vystavoval.“

„Přece, abych nezapomněl, že se už nesmím nikdy zamilovat.“

„Ale proč? Proč bys nemohl?“ nechápal Květoslav.

„Víš, jak to bolí? Vkládal jsem do těch vztahů celou svou duši, kterou nemám. A naděje, a udělal jsem pro ty ženy první poslední. Co jsem jim na očích viděl a na čele četl. Třikrát je moc. Po čtvrté to už zažít nechci.“

„Láska někdy bolí, to je pravda. Ale když to vyjde, pak je to úžasné, věř mi. Já se tedy nikdy nezamiloval, vždycky jsem se tomu bránil, ale ostatní říkají, že je to úžasné. Tentokrát to vyjde, slibuji.“

„Já tomu nějak nemůžu věřit, omlouvám se.“

„Proč se s tebou vlastně ty dívky rozešly, jestli se můžu ptát, Barele.“

„To je další věc, proč to už nechci zkoušet. Všechny tři uvedly jako důvod, že se nezamilovaly. Asi není možné se do mě zamilovat. Mám v sobě něco, čím je odpuzuju. Něco, co brání, aby se jim to povedlo.“

„Tak tomu nevěřím. Určitě se to tentokrát povede. Jsem o tom přesvědčen,“ ujišťoval ho Květoslav.

Barel se na něj obrátil. „Chci, abys mi něco slíbil.“

„Dobře, co to má být?“

„Nechci, abys použil lektvar lásky.“

Květoslav na Barela zíral a nevěřil, že ho o to opravdu požádal.

„Prosím tě o to. Chci, aby mě někdo miloval, má-li se to stát, jen proto, jaký jsem já. Jaký opravdu jsem a ne proto, aby byl pomaten kouzlem. Můžeš mi to slíbit?“

Čaroděje začalo svírat v břiše. Jestliže to slíbí, pak lektvar opravdu nemůže použít, nebo by přinejmenším neměl, má-li v sobě nějakou čest. Jenže co když se do něj žádná dívka nezamiluje? Pak bude Barel navždy nešťastný.

„Slib mi to. Vím, že jsem muž a jako takový bych neměl snít o lásce, brečet, krkat, prdět, smrkat moc hlasitě a chrápat. Ale v některých věcech si prostě nemůžu pomoct. Vlastně ve všech, ale to je jedno. Toužím po skutečné, pravé lásce. Ne po láskyplném kouzelnickém opojení.“

„Dobrá, když to chceš, slíbím ti to.“

„Děkuji. Víš… vzpomínám, jak jsem kdysi pozoroval rodiče tajně z rozhledny, jak se miliskují v zahradě, a přemýšlel nad tím, zda taky někdy budu mít možnost být takhle zamilovaný a šťastný. Zda se mi to taky jednou podaří,“ vzpomínal s nostalgickým hlasem Barel.

Ticho přerušil čaroděj otázkou. „Proč tajně?“

„Rodiče nebyli rádi, že je šmíruju. Bůhví proč říkali, že jsem na některé věci ještě příliš malý. A taky jsem stál vysoko na rozhledně, kde bylo zakázáno být.“

„Proč? Báli se o tebe?“

„Kdepák,“ mávl rukou Barel a tvář mu rozjasnil drobný úsměv, „tu věž naši slíbili netopýrům, aby se měli kde scházet se svýma holkama, jestli mi rozumíš,“ zašeptal a rozhlédl se.

Květoslav chápavě přikývl a otočil se do domu. Dorota byla v plné přípravě. Zlobil se na sebe, že ho to nenapadlo dřív, ale mohl jí ušetřit spousty práce. Stačilo přece drobné kouzlo a v domě by bylo čisto a vše nachystáno. Vešel dovnitř. „Počkej, pomůžu ti. Taky mě to mohlo napadnout.“

Vyslovil kouzlo a mávl pravačkou. V okamžiku se koště samo promenádovalo po podlaze, věci ležící na zemi se štosovaly do skříněk a poliček, prach se shlukoval ve vzduchu a pak mířil komínem ven. Nádobí se umývalo v kýblu plném vody, utěrka lítala z jednoho talíře na druhý, a když bylo všechno suché, samo se řadilo do poliček. Netrvalo to tak dlouho a dům byl krásně čistý.

„Tak a teď musím pomalu začít chystat nějaké to občerstvení.“

„Není třeba. Na to taky stačí malé kouzlo,“ prohlásil Květoslav a za chvíli se pečivo samo krájelo, mazalo máslem a nakrájená zelenina skákala na talíře.

„Nádhera. Tak to máme spoustu času,“ prohlásila Dorota.

„Takže by nám Barel mohl říct, jaké ženy se mu vlastně líbí. Jaké má na ně nároky.“

„Nemohl,“ řekla Dorota a ukázala na terasu. Květoslav se ohlédl přes rameno. Barel visel přes zábradlí terasy a hlasitě chrápal.

„Může vypadat, jak chce, může se chovat jako gentlas, ale jestli se mu bude dít tohle, tak nemá šanci.“

„Věřím, že má. Rozumné dámě vysvětlíme, že ho jeho nemoci zbavím.“

„Jdu ho probudit, nebo ho budou bolet záda.“ Dorota vyletěla na terasu a začala Barelovi divoce klovat do hlavy.

„Že ho bude bolet hlava, asi nevadí.“

Když se všichni opět posadili ke stolu, zeptal se Květoslav na Barelovy fyzické nároky na dívky.

„Vlastně nejsem moc náročný,“ uvažoval nahlas a díval se při tom neurčitým směrem. „Ale asi by neměla být zrzavá.“

„Proč ti vadí zrovna zrzavá barva?“ nechápal Květoslav.

„No… zrzky jsou prý to… chápeš, ne?“

Čaroděj zakroutil hlavou.

„No, že jsou to… jako moc to…“

„Vůbec ti nerozumím. Mezi námi třemi přece můžeš mluvit narovinu.“

„Když já nechci před dámou.“

Dorota se na Barela překvapeně zadívala. „Zvláštní, ale jiné věci dělat před dámou můžeš.“

„Jaké zase věci?“ nerozuměl Květoslav očnímu kontaktu mezi sovou a upírem.

„Klidně si přede mnou prdne, nebo krká a také sem tam pronese nějaké sprosté slovíčko.“

„Když já už tě beru jako součást domu, takže někdy zapomenu, že jsi tady. Jsem prostě chlap,“ svěsil Barel zkroušeně hlavu.

„Já ti to nevyčítám, i když přiznávám, že tohle všechno jsou věci, které musí přestat, chceš-li se seznámit se ženou. Tohle ti žádná křehká bytost neodpustí.“

„Fajn, když jste si to už vyříkali, budeme mluvit narovinu, dobře? Proč ta dívka nemůže mít zrzavé vlasy?“

„O zrzavých dívkách se přece říká, že jsou náruživé. A uznej sám. Já ve svém věku… to bych z toho taky mohl mít smrt.“

„Aha, tak to mě vskutku nenapadlo,“ připustil Květoslav.

„Možná by neměla být ani blondýna,“ zubil se Barel.

„A to zase proč?“

„Mám-li mluvit narovinu, o blondýnách se přece říká, že jsou hloupé. Já tedy nejsem žádný univerzitní fajnšmekr, ale blbá by taky nemusela být.“

„To jsou přece nesmysly. To se tak o blondýnách jen říká,“ vyvracela Dorota.

„Víš, možná by neměla být ani černovláska….“

„Ježiši, proč by nemohla mít černé vlasy?“ rozčílil se čaroděj. „Nechceš rovnou, aby byla plešatá?“

„Ale já nejsem náročný,“ ujistil Barel.

„Ne, to vážně ne. Vlasy přeskočíme. Ty se ostatně dají přebarvit. Co postava?“

„Tak tady mám čaroději poměrně jasnou představu. Rozhodně by neměla být moc tlustá.“

„Máš něco proti baculaté postavě?“ zeptala se přísně Dorota.

„Ale ne, jistě, že ne, Dorotko, ale musíš si uvědomit, že dřevo je dneska drahé. A čím víc ho je třeba na vytvoření rakve, tím dražší celá rakev bude. A pokud mají být naše rakve u sebe… prostě… můj pokoj je malý,“ vydechl upír.

„To jsou docela logické argumenty. Ženu musíš zvládnout obejmout, ale když si musíš objednat koňský povoz, abys ji objel celou, to je špatné,“ souhlasil Květoslav s Barelem.

„Ovšem… taky by neměla být moc hubená. To taky není dobré,“ dodal rychle, když se na něj čaroděj s Dorotou zadívali.

„Abyste tomu rozuměli, kdybych objal nebo chytil za ruku moc hubenou dívku, mohl bych jí něco v těle zlomit. A taky nejsem pes, abych ohlodával kosti.“

„Jo, zkrátka tak akorát. Nic na způsob - oči, pak dlouho nic a pak paty, rozumím,“ připustil Květoslav.

„Taky by bylo lepší, kdyby nebyla vyšší než já.“

Květoslav si povzdychl.

„Přece ji nebudu líbat stojící na židli. Ovšem, kdyby byla moc malá, to by mě brzy bolela záda, jak bych se k ní často shýbal.“

Nastala chvíle ticha. Květoslav uvažoval, zda je jeho současný úkol vůbec splnitelný.

„Švidrat by taky nemusela. Sem tam se to hodí, třeba na křižovatkách, nebo když hrozí nebezpečí, ale jinak je to nevzhledné.“

Další chvíle ticha, kdy Dorota i Květoslav rezignovali na jakýkoli komentář.

„Já mám teda rakev do iks, ale stejně, kdyby měla křivé nohy, to by nebylo dobré. A spíš mladší než starší. Ovšem, kdyby zase byla moc mladá… musí mít nějaké zkušenosti se životem. Ale nemůže to být bába před hrobem s vyměňovacími špičáky. A nemusela by mít velký nos, to by mohlo vadit zejména při líbání. Například mi nevadí modré oči, ale zelené, to bych si pořád myslel, že je vodník.“

Když nastalo konečně delší ticho než takové, které panovalo mezi jednotlivými poznatky Barela k fyzickému vzhledu jeho budoucí vyvolené, přerušila ho Dorota s poznámkou.

„Vlastně není moc náročný.“

„Vůbec,“ řekl Květoslav.

Barel jejich štiplavé komentáře pochopil a trochu se urazil. Uklidnila ho až čarodějova otázka na další z důležitých bodů fyzična.

„A co prsa? Ty jsi vůbec nezmínil,“ řekl Květoslav.

Byl to pro Dorotu s čarodějem trochu nezvyk, že si upír svou odpověď docela dlouho rozmýšlel. Možná to způsobily i jejich poznámky. Nakonec řekl: „No, bylo by lepší, kdyby je měla.“

Květoslav Dobromysl Stehýnko neměl zrovna chuť svou otázku vysvětlovat ani upřesňovat, to až Dorota jej poplácala po rameni a směrem ke svému příteli řekla: „Čaroděj myslel, jakou velikost by měla mít. Prsa asi vlastnit bude, to se nemusíš obávat.“

Barel chápavě přikývl a znovu se jal uvažování. „Moc malá prsa by nešla příliš vidět.“

„Ty je potřebuješ vidět? Stačí, že víš, kde jsou, ne?“ řekl suše čaroděj a Dorota se začala tlumeně chechtat.

„To je taky pravda. Nicméně kdyby zase byly příliš velké, to by také mohlo vadit.“

„By mě zajímalo v čem…“ řekl si spíše pro sebe čaroděj.

„Tak především si představ, že bychom si, samozřejmě zcela a naprosto výjimečně, lehli sem na sedačku. Třeba abychom unikli z partnerského stereotypu spaní v rakvi. Takže ležíme tady, představuješ si to?“

Když čaroděj zjistil, že ho Barel pozoruje, tak zavřel oči a s nepředstíraným nezájmem odpověděl: „Představuju.“

Upír si toho ale nevšiml a pokračoval. „No a teď si představ, že bychom oba leželi na jedné straně. Takže kdyby měla veliká prsa, tlačila by mě s nimi do zad. Ha… to bych měl pak pocit, že mám proleželá záda, i když bych na nich vlastně neležel. A taky by se mi na bříšku mohl vytvořit důlek.“

Květoslav vstal, chvíli přecházel po pokoji sem a tam a pak se na Barela obrátil. „Chceš ty se, člověče, vůbec seznámit?“

„Jistě, jsem otevřený všem nabídkám.“

„Neboj, čaroději, není vůbec náročný. Ale na ten výběr jsem doopravdy zvědavá.“

Květoslav zívl. Po celém dni byl už docela unavený, ani cestování nebylo nenáročné, a proto se omluvil a zmizel v pokoji pro hosty. Tam sice zjistil, že postele v domě zcela chybí a že bude muset spát v rakvi, ale po počátečním odporu byla únava silnější. Překonal i to, že byla rakev ve tvaru písmene ypsilon.

Když se ráno čaroděj vzbudil, pro změnu se ke spánku ukládal Barel. Květoslav Dobromysl Stehýnko mu popřál dobrou noc, což byla sice absurdita, když se rozednívalo, ale upírům noc právě začala. Uvažoval, kolik pozvánek už asi stihli rozdat jeho přátelé a zda jsou v pořádku. Ale… proč by nebyli, když je vybavil ochranným kouzlem. Rozhodně je to jednodušší, než kdyby musel upírky vyhledávat on. Byť by k tomu používal kouzla. Kterým směrem kouzlo poslat? A co když by nedorazilo přes všechny překážky tam, kam by mělo? A také by mohlo zasáhnout někoho jiného než upírky. Koberce a Kecal se zeptají zvířat a ty ví vždy víc než sebeobeznámenější člověk na světě. Lidé totiž nechápou, že jim zvířata rozumí, a tak před nimi mluví a mluví a leckdy prozradí i ty největší tajemství. A co neví lidé, to ví právě zvířata. V tomto případě hlavně to, kde se ukrývají před světem upírky.

Druhý den věnoval Květoslav přípravě lektvaru. Před tím ale musel nasbírat byliny, s čímž mu pomohla Dorota, neboť mu ukazovala místa, kde je najít. Čaroděj si je přinesl do kuchyně a pak z nich opatrně připravoval lektvar. I Dorota raději nechala Květoslava nerušeně pracovat, protože jak upozorňoval, sebemenší chyba se při lektvarech nevyplácí.

Když čaroděj lektvar dokončil, byl docela unavený. Půl dne se vláčeli s Dorotou lesem a hledali byliny, půl dne tvořil léčící nápoj. Když se Barel probudil, byl naopak Květoslav zralý na postel. Nechal se ale zlákat upíří pálenkou. A tak poprosil upíra, aby ho nechal pár hodin prospat a pak ho vzbudil.

„No jo, chlapi, zas budou chlastat,“ komentovala to Dorota. „U toho já být nemusím.“

Kolem půlnoci Barel Květoslava vzbudil a skutečně do sebe postupně lili jednu skleničku za druhou. Počáteční čarodějovy obavy z názvu pálenky – Vampýří hlen, byly rozptýleny její chutí. Po čtvrté skleničce už stejně netušil, jak to vůbec chutná, byla docela silná. Ráno je probudila Dorota.

První, co sova spatřila, byla dvě mužská těla, jak spí opřená o sebe. Barel hlasitě chrápal a s každým zachrápáním podrbal Květoslava na hlavě.

„No tady to zase vypadá, vy prasata. Dneska by měly přijet nápadnice a vy se ožerete!“

Jako první zamžoural do světa probuzených čaroděj. Posadil se, čímž se Barel svalil na pohovku obličejem dolů, a ochraptěle řekl: „Musíš tak řvát, Dorotko? Co kdybys teď letěla do spíže a hodnému čarodějíčkovi a příteli nachystala trochu špíčku na promazání žaludku a chlebíček k tomu. A vodu, pokud mohu prosit.“

„To tak!“ zařvala, až si Květoslav zacpal uši. „Tak já to tady uklízím a starám se a vy si budete chlastat! Jsem zvědavá, jak se dneska bude seznamovat, když je totálně na mol!“

Čaroděj zatahal Barela za kabát. „Vstávej, řve ti stará.“

„Nejsem žádná stará a už vůbec ne jeho a měl bys ho posadit. Dusí se.“

Květoslav se zadíval na Barela a ten skutečně trochu škubal rameny. „Myslíš? Mně nepřijde.“

„Leží ksichtem v pohovce a dusí se!“ řekla důrazněji a čaroděj Barela posadil. Ten zamrkal, promnul si oči a pak pomalu a tiše prohlásil. „Prosím, aby se na mě po ránu neřvalo a nezvyšoval se na mě hlas, když mě bolí hlava.“

„Vy dva vypadáte, ožralové. Musíte se dát dokupy.“

„To už je zase noc?“ zeptal se čaroděj a zkusmo se podíval oknem ven. Jenže přes celodenní šero, které do domu pouštěl les, se moc nedalo poznat, zda je noc či den.

„On říká po ránu, ale je den. Pro nás je den, pro něj je noc. Ještě, že tu má to šero. Výjimečně může fungovat i ve dne,“ vysvětlila Dorota a přilétla k Barelovi blíž. Chytila jej drápy za límec a vyletěla o pár metrů výše, čímž jej postavila na nohy. Květoslav měl hroznou chuť se smát, protože mu Barel přišel jako loutka, kterou si sova právě vodí. A skoro to tak bylo. Dorota jej táhla za sebou do schodů a pak do jeho ložnice, kde s žuchnutím upadl do rakve. Když se vrátila, oprášila si křídla. „Sice neleží přesně do tvaru iks, ale jednou to přežije. Večer jej musíme vzbudit, tak to na tu chvíli snad vydrží.“

„Aby nebyl celý rozlámaný,“ upozornil čaroděj.

„Ty mlč, takhle se opít v předvečer velkého seznamování.“

„Já s tou pálenkou nepřišel. To on.“

Dorota mávla rezignovaně křídly a vrhla se do uklízení. Květoslav se rozhodl vyjít na vzduch před dům. Jestli mají večer přijet nápadnice, potom musí každou chvíli dorazit i jeho tři přátelé, které s oblibou nazýval zaměstnanci, ale samozřejmě to tak nemyslel.

Když uvažoval nad tím, kde teď Lotr, Létavice s Bleskem a Kecal jsou, zaslechl nedaleko praskot větví. Zaposlouchal se. V první chvíli ho napadlo, že by to přece nemělo být nic neobvyklého. V lese žije hodně tvorů, jenže tohle byl jiný praskot. Jako by se houštinou prodírala nějaká bytost nehledě na to, kam šlape. Což zvířata moc často nedělají. S výjimkou kanců a ti by až sem nejspíš nezavítali. Jak ostražitě poslouchal, získal jistotu. Zaslechl tlumený rozhovor. Přikrčil se tedy a dvěma skoky se schoval v nejbližším křoví kousek od místa, kde podivné zvuky slyšel.

„Musí to tu být někde blízko,“ šeptal první hlas.

„A musím jít skutečně s vámi?“ odpovídal šeptem druhý.

„Jste mým svědkem, že jsem ho dostal. A pak jako starosta máte povinnost rozhlásit tu zprávu po širém okolí.“

„A též kvůli odměně,“ připomněl druhý hlas. „Nemohu přece vyplatit odměnu, když nevím, zda jste uspěl.“

„Vidíte.“

„No jo, ale jak vám budu nápomocen, když zabíjet upíry neumím?“

„To ani nemusíte. Je den, ale upíři mají noc. Takže bude spát. Zabijeme ho tedy ve spánku.“

„Aha, ale jak?“

„Existuje více možností. To vám ukážu, až budeme v domě. Teď nebudeme klábosit jako nějaké ženské a jdeme na věc.“

Čaroděj chtěl počkat, až budou odvážlivci před domem, aby jim padl do zad. Jen rychle uvažoval, kdo by to mohl být, a hlavně, v co je promění. Když se dvojice vyhrabala z roští a prohlédla si dům, vyrazila kupředu, aby vstoupila. Květoslav nemohl ani nyní říct, kdo došel až sem, protože viděl pouze záda. Bylo na čase, aby to zjistil. Při jeho nemotorném vylézání z úkrytu, což bylo způsobeno nočním popíjením, zapraskaly větvičky a šumělo listí, takže ač o to čaroděj nestál, než se narovnal a pohlédl jim zpříma do očí, věděli o něm.

„Kdo jste?“ zeptal se přísně.

„Co je vám po tom? Kdo jste vy?“ opáčil silnější muž v hnědém kabátci. Prostorová velikost nebyla jediná věc, ve které vynikal. Byl i starší.

„Já myslím, že je to další upír,“ prohlásil mladší a štíhlejší muž v brýlích.

Starší se vyděsil. „Netušil jsem, že je jich tu víc. To pak ale nemáme šanci. A jak to, že tenhle nespí?“

„Asi je tu dost stínu na to, aby musel spát. Nevadí. Zvládneme je oba.“

Květoslav se pousmál. „To určitě,“ poznamenal spíše pro sebe a natáhl ruce zrovna ve chvíli, kdy mladší muž vytáhl z brašny přes rameno křížek. „Kliď se, obludo pekelná, a podrob se nám.“

„Asi máte smůlu, pánové, já nejsem upír, ale čaroděj,“ prohlásil Květoslav a už chtěl vyslovit kouzlo, když ho mladší muž překvapil a hodil po něm knihu, kterou držel pod pravou rukou. Trefil čaroděje do hlavy a ten se sesunul k zemi.

„To je naše štěstí,“ odpověděl bezvládně ležícímu čaroději muž.

„Ale co jste to udělal? To nebyl upír,“ hořekoval starší muž. „Až se probere, všechny nás zakleje do bůhví jaké podoby.“

„Klídek, starosto, až vyřídíme upíra, s tímhle si taky poradíme. Co myslíte, že tady dělal čaroděj, hm? Pečou spolu. On tomu upírovi pomáhal anebo je tady jako jeho ochránce. Jdeme nahoru,“ zavelel Bran Pírsing.

Jakmile oba vstoupili na vrzající prkna podlahy, Dorota pochopila, že do domu nevešla jedna osoba, ale dvě. A to jí okamžitě přišlo podezřelé. Nakoukla opatrně přes krajní stěnu kuchyně a tušila, kolik uhodilo. Nevěděla, že příchozí je slavný zabíječ upírů, ani že ten druhý je starosta nejbližší vsi a už vůbec ne, že Květoslav leží venku, ale ihned jí bylo jasné, že se jedná o nebezpečné osoby, které si nepřišly popovídat. Byla to sova, leccos zažila a oplývala moudrostí.

„Bude nahoře,“ prohlásil Bran.

„Jak to víte?“ drkotal zuby strachem starosta.

„Protože vidím, že dole není. A v kuchyni nebude, to je hloupost. Možná tak ve stodole nebo sklepě, ale už jste někdy viděl, aby měl upír rakev v kuchyni?“ kroutil hlavou Bran a mířil ke schodům. Starosta se opatrně rozhlížel na všechny strany. Oba se snažili tiše našlapovat. Když dosáhli posledního schodu, nebylo těžké zjistit, ve kterém pokoji leží Barel. Dveře ložnice byly pootevřené a ne moc hluboké, dřevěné iks bylo viditelné již od schodů.

„Támhle je,“ ukázal Bran Pírsing a vyrazil tím směrem.

„Jen rychle, rychle, ať už to máme za sebou,“ špital starosta.

„No prosím. Válí se tu jako prase, jen se podívejte,“ zvolal Bran. Už mluvil běžným hlasem, nešeptal. Ověřil si, že Barel vskutku spí a neprobouzí se, ani když do něj párkrát šťouchl. Při každém dotyku upírova těla čelní představitel města vyjekl.

„Klid, starosto, ten spí jak zabitý.“ Bran se k rakvi nahnul. „Je z něj cítit pálenka.“

„Proboha vás prosím, jen rychle, aby se neprobudil. Je přece tma. Co když se vzbudí? V tomhle šeru přeci nemůže poznat, zda je den či noc. Tak, prosím, honem a tiše.“

„Vy jste ale zbabělec. Ale dobrá, jdeme na to. Ať už to máme za sebou a můžeme zmizet z té otřesné polorozpadlé barabizny.“

„Tak tedy začněme. Co provedete nejdřív?“ zeptal se starosta, a kdyby neměl takový strach a naopak větší zkušenosti, udělal by všechno sám.

„To je jednoduché. Jako první mu ufikneme patu.“

„Co že uděláme?“

„Ufikneme mu patu. To jako aby zemřel. Když mu uřízneme patu, definitivně zemře.“

„Vážně? Ale já to v té knize četl tedy jinak,“ protestoval starosta a na okamžik se přestal rozhlížet.

„Já vím, já vím,“ mával rukama na srozuměnou Bran Pírsing, „s tím se potýkám neustále. Můj přítel Kram Joker napsal do románu, že upírovi musíme uříznout hlavu. Je to o mnoho dramatičtější a zajímavější. Pata by asi nikoho příliš nezaujala. Vlastně totéž vymyslel s česnekem. Když jsem mu vyprávěl, že upíra znehybníme tak, že mu pod víčko vložíme sezamové semínko nebo pod nehet palce hořčičné semínko anebo strčit mu pod paži celer, smál se. Vymyslel si česnek. Prý páchne a lidé tomu budou více věřit.“

Starosta nevěděl, nedělá-li si z něj Bran legraci, ale když neviděl na jeho tváři ani náznak úsměvu pochopil, že nikoli.

„V našem oboru je vůbec celá řada pověr a mýtů, které můj kolega s oblibou rozšířil,“ zasnil se Bran. „Ale já se na něj proto nezlobím.“

„Pověry? Mýty?“

„Jistě. Třeba, že upírům ubližuje svěcená voda. Takový nesmysl,“ vykřikl Bran vesele, „pro ně je svěcená voda jako pro člověka voda po holení. Trochu to pálí, ale některým to dělá i dobře. Znal jsem takové, kteří se v ní i koupali.“

„Aha a co ten kříž? Vadí jim vůbec Kristus?“ natáhl starosta dlaň, v které držel křížek. Vzápětí se rychle pokřižoval.

Bran odmítavě mával rukama. „Kdepák, proto jsem taky hned poznal, že ten dole nebyl upír, ale čaroděj. Že kříž znesvěcují, je jedna věc, například se s ním někdy škrábou na zádech, ale nijak jim neubližuje. Tedy,“ Bran se začal divoce smát, „pokud je s nimi nemlátíte do lebky,“ chechtal se.

„No, jsem rád, že máte tak dobrou náladu. Můžete mu už proboha ufiknout tu patu, abychom mohli jít?“ utnul starosta smích lovce upírů, který se narovnal a utřel si slzy.

„Jistě, pardon.“

Pohlédl na Barela. „To bude ale těžké, když je v té rakvi takový zkroucený. Už z toho je vidět, že to nejsou ani za mák normální lidi. Copak někdo může spát v takovém loži?“

A zatímco se Bran Pírsing za notné pomoci starosty, snažil Barela Haufnberga narovnat, což v rakvi ve tvaru písmene iks nebylo nic jednoduchého, Dorota po vyslechnutí krátké části rozhovoru a usilovném hledání nalezla Květoslava Dobromysla Stehýnka. Třásla s ním, ale čaroděj se neprobíral. Pískala, volala mu do uší, klovala do hlavy, ale čaroděj se jen několikrát instinktivně ohnal pravačkou. Když už si zoufala, že vše špatně dopadne, uslyšela známé hlasy. Létavice byla na zemi jako první.

„Co se stalo, proboha?“

„To vám teď nemůžu vysvětlovat, na to není čas. Musíme ho rychle probrat, Barelovi hrozí nebezpečí,“ zvolala.

Blesk i Lotr s čarodějem třásli, Kecal ho zobákem tahal za ušní lalůčky, ale Květoslav se neprobíral.

„Moment, já vím, jak na to,“ dostala nápad Létavice. Sklonila se k čaroději a zařvala mu do ucha: „Vstávej, musíš tu vílu dostat z baráku, její manžel je na cestě sem!“

V tu ránu Květoslav otevřel oči, posadil se, než si stačil uvědomit, kde je a co se stalo, tak se postavil, vytřeštil oči a rozběhl se neurčitým směrem. Pokračování v úprku mu zabránila nízká větev, o kterou se narazil.

„Výborný nápad a teď ho už neprobereme nikdy,“ prohlásila Dorota.

„Co se to děje?“ zamumlal a mnul si místo, kde se mu pomalu, ale jistě tvořila boule.      

„Nějací výrostci tě bůhvíjak omráčili a teď se chystají zabít Barela, rychle k němu!“ zakřičela zoufale Dorota.

„Ty ho prober, my letíme,“ rozhodl Lotr.

„Tati,“ obořil se na něj Blesk.

„Ale tak ty třeba utíkej, já letím, musíme jednat rychle,“ rozletěl se Lotr k polorozpadlým nakřivo visícím dveřím a prolétl nevelkou mezerou, kterou svým postavením tvořily.

Blesk za ním usilovně běžel, ale samozřejmě mu nestačil. Zatímco se drápal do schodů, jeho otec už nalétl do ložnice. Lotr zrovna moc nepřemýšlel o tom, co udělat. A vlastně ani neměl čas. Bran Pírsing totiž právě svíral pravou dlaní rukojeť nože a levou se připravoval na první zářez tím, že si chystal upírovu nohu do správné polohy. První, co kouzelný létající tvor udělal, bylo, že proletěl lovci upírů těsně kolem hlavy a totálně jej vyvedl z míry. Zažil už mnohé, ale o létajících kobercích pouze slyšel a nikdy je neviděl. Vůbec nechápal, co se to děje. Když se po krátké chvíli vzpamatoval, usmál se. Lotr mezitím u stropu na straně velmi špinavých oken čekal, co soupeř udělá.

„Výborně, létající koberec v moci upíra, kdo by to byl čekal. Až se s ním vypořádám, tebe si vezmu jako cenou relikvii.“

Bran Pírsing byl přesvědčen, že mu koberec sice může ztížit práci, ale rozhodně ho nemůže nijak zastavit, a tak se obrátil zpět k noze upíra, kterou leknutím pustil a hodlal konečně začít řezat. Právě ve chvíli, kdy se do místnosti vřítil Blesk. Tentokrát se Bran nelekl. Spíše se zaujatě na malý koberec, který se spodním okrajem sunul kolébavě po podlaze, zahleděl.

„Ty budeš nějaký chudáček, co? Asi tě nenaučili létat. Nevadí, buď se to naučíš, nebo půjdeš do kamen.“

Tentokrát se už rozhodl nedat se ničím rozhodit. Ani starostou, který bílý jako stěna stál u bílé stěny a snažil se s ní za všech okolností splynout, což by se mu skoro podařilo nebýt velkého břicha, které mu vykukovalo zpod šatů. Pořád doufal, že to vše dobře dopadne. Ale s přibývajícím počtem magických bytostí začal lehce pochybovat.

„Já ti dám chudáček, ty smrade!“ zařval bojovně Lotr a rozletěl se na Brana. Bylo to docela odvážné rozhodnutí, o čemž svědčilo i Bleskovo vyjeknutí, protože stačilo, aby Bran napřáhl nůž a Lotr by byl rozpárán. Ovšem nenadálým útokem byl Bran Pírsing tak zaskočen, že se tváří pouze stihl obrátit k oknům zrovna ve chvíli, kdy do něj Lotr udeřil celou svou plochou a povalil jej. Nůž mu vypadl z rukou a skončil daleko za rakví. Starostovi se podlomily kolena a schoulil se ještě víc k rohu skříně, u níž stál. Bran Pírsing se nemínil smířit s tím, že to budou právě tyto magické předměty, které jej porazí. Nečekaný útok, pád, ale i značná komplikace popravy upíra jej rozzuřila.

„A já toho začínám mít právě dost!“ zařval směrem k Lotrovi, který se vznášel ve dveřích, Blesk těsně za ním.

„Koledovali jste si o to, chtěl jsem vás ušetřit, ale vidím, že si mé dobrotivé povahy nevážíte. Půjdete do pece oba,“ ukázal prstem směrem k Lotrovi, zazubil se děsivým úšklebkem, vytáhl z opasku na zadní straně nůž – podstatně delší, a široce se rozkročil. „Tohle je váš konec,“ řekl vítězně a dvěma dlouhými skoky se ocitl přímo před Lotrem. Napřáhl se, a když ho chtěl rozpárat, nůž zůstal viset ve vzduchu a létajícího otce udeřila jen prázdná ruka.

„Co to…?“ nechápal a chvíli na pohupující se nůž tupě civěl.

Právě této chvíle využil Květoslav, již několik vteřin stojící za Lotrem, odstrčil otce stranou a důrazně řekl: „Mýlíš se, tohle je tvůj konec.“ Zamumlal běžným lidem nesrozumitelnou formuli, máchl divoce rukama a ze slavného Brana Pírsinga se stala malá kamenná soška.

„Socha?“ podivila se Létavice, která se pohupovala u zábradlí.

Všichni si sochu prohlíželi, zatímco nůž dopadl na zem a starosta společně se zvukem dopadu zděšeně vyjekl. To bylo také poprvé, kdy si ho Květoslav všiml.

„Ano, udělal jsem z něj sochu. Ještě totiž nevím, co s ním dál. Jako moucha by nám uletěl a jako kraví lejno by nám tu zapáchal. Chci si s ním promluvit. Dám mu šanci.“

„Šanci? Chtěl nás všechny zabít,“ namítl Lotr.

„To je pravda,“ přiznal Květoslav, aniž by spustil zrak ze starosty, „ale mě vždycky zajímaly výpovědi zločinců. A upřímně řečeno, chci vědět, jak se z obyčejného člověka stane lovec upírů. A co vy? Vy jste kdo?“

Starosta se pokoušel uklidnit a přimět se k řeči, ale moc se mu to zrovna nedařilo. Všichni přítomní, včetně Doroty, která právě do ložnice vlétla, ujištěná Létavicí, že už je po všem, trpělivě vyčkali, až se starosta velice pomalu a opatrně zvedne. Dbal především na to, aby zůstal stále u zdi a ani o krok se k přítomným nepřiblížil. A pak čekali, až se trochu opráší, narovná oblečení, odkašle si a velice tiše řekne: „Já jsem starosta nedaleké obce.“

Všechny předchozí činnosti dělal čistě jen proto, aby co nejvíce oddálil onu chvíli, kdy bude muset s podivnými tvory mluvit. Květoslav byl podle něj určitě jen další upír. Rozhodně to nemohl být čaroděj, protože tak ani za mák nevypadal. I když na druhé straně nějaké čáry právě předvedl. Ale kdo ví, co všechno mohli umět magické bytosti v podobě létajících koberců, o kterých slyšel jen na poutích od orientálních vypravěčů a všechny je považoval za vybájené příběhy stejné jako ty o Červené karkulce a mluvícím vlkovi. A ta sova se též zrovna netvářila přívětivě. Snad jen ten holub měl podivný výraz ve tváři. Kdyby si starosta nemyslel, že je to jen holub, možná by i řekl, že je to výraz posměchu a že na něj vyplazuje jazyk.

„Myslím, že jsem ti dostatečně nerozuměl, pobudo. Kdo jsi. Jasně a zřetelně!“

„Já jsem, prosím, starosta nedaleké obce Peříč,“ zamumlal přeci jen o něco hlasitěji.

„Výborně. A můžete nám všem, prosím, vysvětlit, jak jste se zde, v temném lese daleko od místa vašeho bydliště, ocitl? A jak se sem dostal tento slavný lovec upírů toho času socha?“

Starosta dostal od přítomných dost času, aby si vše řádně promyslel. Nechtěl-li skončit podobně jako Bran, musel rozumně uvažovat. Samozřejmě podstatnou měrou lhát, ale také se omluvit a některé záležitosti uvést na pravou míru.

„Jsem přeci zkušený politik, tak vím, co říct, ne? Byl jsem i v horších situacích,“ vzpomínal. „Jistě, třeba jak lidé přišli na to, že jsem obecní prachy utratil v nevěstinci za jedinou nevěstku, která tam pracovala – Julču. A taky jsem se z toho vylízal. Další volby jsem už s přehledem vyhrál. No… možná mi pomohlo, že se na tu věc s penězi přišlo hned po volbách a do dalších jsem měl několik let času.“

Ze vzpomínání jej vytrhla docházející čarodějova trpělivost. Dupnul a pak štěkl: „Tak jak dlouho budeme čekat?“

Ano, starosta se usmál, nohy se mu přestaly podlamovat a rozhodl se přednést silnou a těžce přesvědčivou řeč na téma, jak je chudák starosta pod neustálým tlakem veřejného blaha a tak, ač samozřejmě nerad, musel vyslyšet požadavky občanů. Je přece jen královským úředníkem a přání „jeho“ občanů je mu nade vše. Ano, starosta získal pevnou půdu pod nohama a byl si jistý, že se svou řečí nemůže prohrát.

„Vážení přátelé,“ začal, čímž všechny přítomné dokonale vyvedl z míry. Začali se po sobě rozhlížet.

„Tak tedy, vážení přátelé, abych vám osvětlil toto malé nedopatření. Víte, já jsem jen obyčejný královský úředník. Byl jsem zvolen v řádných volbách. A tím pádem mám určité povinnosti vůči občanům. A to i morální,“ zdůraznil zdviženým ukazováčkem. „Víte, politici občas musí dělat nepopulární kroky. A nemohou se zalíbit všem. A když za mnou občané mého městečka přišli s obavami o svůj život, protože se doslova za humny usadil krvelačný upír.“

Při těch slovech pohlédli všichni, včetně starosty na Barela Haufnberga, který právě hlasitě zachrápal a poškrábal se v rozkroku.

„Tedy, tvrdili mi to. Měli strach o svůj dobytek. A mimo jiné také o život. A co měl já, volený úředník, dělat? Jsem povinen konat, když mě můj lid volá. Marně jsem je přemlouval, že určitě není tak krvelačný, jak Kram Joker popsal. Že nesaje krev a nevytrhává lidská srdce z těl. A určitě neholduje tlejícím mozkům…“

Kecal měl co dělat, aby udržel snídani, oběd i svačinu v těle a starosta si toho všiml.

„Zkrátka, řekl jsem jim, že není třeba paniky, ale poslouchali mě? Nikoli. Nedali si říct a že prý ho musíme zabít a tak dále a tak dále. Nu což, jsem jen úředník podřízený vůlí občanů, tedy… musel jsem konat.“

„Mně se zdá, že kecá,“ zašeptal Kecal čaroději do ucha a ten si jen povzdychl.

„Nechci neustále sýčkovat,“ vložila se do toho Dorota.

„Ale ty můžeš,“ reagovali sborově Lotr, Létavice a Blesk.

„Nicméně, nápadnice tady budou co nevidět,“ dokončila sova a vrhla na rodinku zlý pohled.

Květoslav si promnul čelo. „My opravdu nemáme čas na ty tvé příšerné tlachy. Ty jsi prostě vypsal odměnu na zabití Barela, nezapírej. Já jen chci slyšet, proč bych z tebe neměl udělat stejnou sochu jako tadyhle z Pírsinga,“ obořil se na něj nervózně čaroděj.

Starosta sepjal ruce, klekl na kolena a spustil: „Milost, milost, vážený pane. Vždyť já vlastně ani nikdy netoužil být starostou,“ vzlykal. „Já toužil být zametačem obecních ulic nebo vodníkem a stejně jsem se nakonec vyučil na zedníka. Já jsem jen obyčejný člověk. Vždyť já to povolání ani nemám rád, ale mám rád ves a pro tu to dělám. Pro blaho občanů,“ sípal s pláčem, z očí se mu koulely skutečné slzy a teatrálně si pohrával s kapesníkem.

Květoslav zakroutil očima. Pochopitelně, že nevěřil ani za mák ničemu, co mu ten ničema vykládal. Usilovně přemýšlel, jak zachránit Barela, před zlobou vesničanů a starosty ve chvíli, kdy Květoslav opustí les, ale zároveň potrestat starostu, přičemž ho chtěl ušetřit na životě. A pak se najednou usmál. Ony ty kurzy diplomacie přeci jen k něčemu byly. Nebylo to ostatně poprvé, kdy svým vyjednávacím umem zachránil nejednu magickou bytost. V poslední době měl pocit, že mu takových povinností přibývá víc než klasického čarování. Holt doba se mění. Jenže Květoslav Dobromysl Stehýnko měl ze sebe radost. Vždycky, když dostal geniální nápad, měl radost. A teď jeden dostal.

„Tak dobrá, ušetřím tě, ale mám podmínku. Ty zase ušetříš Barela. Necháte ho v klidu žít tady v tom domečku.“

„Domečku, říkáš?“ zeptal se starosta a rozhlédl se po místnosti. Obitá skříň, špinavá okna s místy vybitými tabulkami, vrstva prachu na skříních byla tlustá jako hrouda másla a ta díra ve zdi také zrovna nesvědčila o čarodějově pojmenování zdejšího obydlí.

„Je to jeho domov a má to tady rád. Za to, že ho necháte na pokoji, pomůže on vám.“

„On nám?“

Starosta byl naprosto konsternovaný čarodějovým přesvědčivým tvrzením, že by snad toto stvoření mohlo být nějak prospěšné obci.

„Ano, bude chytat lapky, zloděje, kteří se budou ve zdejším kraji potulovat, a pomůže vám od nich. Můžu vás ujistit, že Kram Joker hodně kecal. Sám jste to slyšel od Pírsinga. Barel není žádná krvelačná příšera. Je to hodný člověk.“ Květoslav se zamyslel.

„Dobrá, tak to není člověk, ale je to hodná bytost. Nesaje lidem mozky ani krev, spokojí se s obyčejným masem a stravou vhodnou i pro člověka.“

„Vážně?“ žasl starosta, a ač nerad, musel přiznat, že Bran Pírsing mu skutečně před chvílí přiznal, že kniha si zakládá na tom, aby především zaujala čtenáře. Ostatně, jako každá.

„Dobrá, slibuji. Opravdu slibuji.“

„Bohužel ti nevěřím, ale nevadí. Jestli mě někdy Barel zpraví o tom, že ses mu pokusil ublížit, vrátím se a nebudu již tak milosrdný.“

„Aha, takže upíra nenechám zabít, až čaroděj odjede, nevadí,“ zbledl starosta při té myšlence a nahlas řekl: „Nemusíš se bát, ubezpečím všechny obyvatele ve vsi o tom, že máme nového vynikajícího ochránce.“ Postavil se. „Lid snese všechno, jde jen o to, jak mu to podáš,“ řekl podstatně klidněji a mávl rukou.

Květoslav se rozhodl, že si nechá poznámku, kterou měl na jazyku, pro sebe. „Fajn, teď vypadni, máme tady práci.“

Starosta ulehčeně kývnul a vzápětí, za přísného dohledu Doroty, Kecala a několika šťouchanců od Lotra s Bleskem, zmizel z místnosti a za chvíli i z domu.

„Děvčata tu budou opravdu každým momentem,“ upozornila Dorota.

„Já vím. Běžte všechno připravit. Já se ještě vypořádám s tímhle,“ ukázal na sochu.

„Co s ním uděláš?“ zvedla samou zvědavostí obočí Dorota. Květoslav chvíli přemýšlel, zda to, co u sovy považoval za obočí, skutečně je obočím, a pak opět pohlédl na sochu. „Upřímně řečeno vím jen to, že ho vyslechnu. Co udělám pak, nevím.“

„Nechci dlouho zdržovat, ale…" začal Kecal.

„Tak nezdržuj!“ sykl čaroděj.

„Ale můj prastrýc měl jednoho známého a ten měl souseda a ten měl tchána a ten byl starostou a představte si, že byl tak schopný, že při obecních volbách přesvědčil lid, že nezabil svého protikandidáta tak, že by mu uťal hlavu, i když to celá vesnice viděla, ale že mu ta hlava odskočila z krku sama.“

Nastalo ticho, a když si byl Kecal jistý, že má veškerou pozornost, ujal se vysvětlení. „Tvrdil, že to byl ďábel a že těmito volbami chtěl ovládnout mysl všech obyvatel.“

„Nechci s tím být již otravná, ale mohli byste mě, prosím, vždy když budete chtít vyprávět vulgární, nevhodnou nebo příliš násilnou historku, předem upozornit? MÁM DÍTĚ NEUSTÁLE PO SVÉM BOKU!“

„Já si především myslím, že to nebyla vhodná historka. Jó, kdybyste chtěli slyšet nevhodnou historku…“

„Ne, nikdo nechce slyšet žádné historky!“ zaječela Létavice.

„Ale tak já bych možná…“ řekl opatrně Lotr, ale vzápětí rychle dodal, že: „Na tohle ovšem není moc času.“

Létavice odvedla Bleska do haly, Dorota se připojila. Kecal počkal, až zmizí, a spustil: „To, když probíhaly volby v našem holubníku…“

„Zase kecáš, od kdy se dělají volby v holubníku? Copak holubi asi volí? Předního holuba?“ pochyboval Lotr.

„Člověče,“ plácl se Kecal do čela, „když máš v holubníku dvacet, třicet holubů, tak tam tomu musí někdo šéfovat. Takový hlavní holub pak má na starosti právo a pořádek, předsedá místnímu spolku holubářů a holubímu soudu. A jednou se takhle konaly volby v našem holubníku. A proti sobě kandidovaly dvě strany ANO a ODS.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (5. kapitola: Barelův seznamovací večer, 2. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!