OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (3. kapitola: Drak ohňosrab, 2. část)



Květoslav zjišťuje, že tenhle rod draků měl strach z ohně již po generace. Ale jak k němu přišli? Draci se s fobiemi nerodí!

Sfině se zamyslela. „To máš pravdu, to je divné.“

„Vidíš, a proto je nutné zjistit, kde ve vaší minulosti se taková fobie objevila.“

„Já tomu nerozumím. Proč to musíš vědět, když znáš kouzlo?“

„Protože, kdyby se například jednalo o zaklínadlo, zkrátka, že by váš rod někdo proklel, nesprávně použité kouzlo by mohlo způsobit nenapravitelné škody,“ trpělivě vysvětloval čaroděj. „Co vaříš? Ukrutně to voní a mně kručí v břiše.“

„Aha,“ koukala Sfině zamyšleně do stropu, „ale pokud vím, náš rod nikdy nikdo neproklel,“ přemýšlela nahlas, jako by Květoslavovu otázku neslyšela.

„Toho si ani nemusíš být vědoma. Zaklínadla mohou být na kohokoli uvalena, když spíš, na dálku, nebo ti o nich tví předci prostě jen neřekli.“

„Ale proč by to dělali? O tak závažné věci bych přece věděla.“

„Houby s octem,“ říkal si pro sebe čaroděj.

„Tak ty nemám. Houby my moc neradi. No nic, škoda, že si s námi nedáš. Dělám býka s omáčkou, ulovila jsem ho v dalekých zemích.“

Květoslav se rezignovaně posadil na zem. „Je tu alespoň někde hospoda?“

„Jo, nedaleko. Na druhé straně hory. Předpokládám, že tam vysedává můj starý.“

„Fajn, stejně si musím promluvit i s ním. Jo, a tví příbuzní se před tebou klidně nemuseli zmínit ze stejného důvodu, z jakého jste ty a tvůj syn navštívili mě.“

„A proč hned mí příbuzní? Co když za to může rod jeho otce?“ volala za Květoslavem Sfině.

Malou procházkou se čaroděj dostal na opačnou stranu hory, do níž byl vchod již řádně osvětlen a už z dálky viděl posedávající draky u mohutných kamenných stolů.

Když vešel, rozhlédl se. Draka, kterého hledal, nalezl sedícího u baru. Poznal ho hned. Byl stejné barvy jako jeho manželka a syn. Žádný podobný tu nebyl.

S velkými obtížemi se vyškrábal na stoličku též a posadil se vedle draka, kterému i tak byl po pás. Květomír seděl s hlavou opřenou o tlapu a nevypadal příliš vesele. S drobnými skalními otřesy se k čaroději dobelhal postarší drak s šedou kůží.

„Co to bude, mladej?“

„Co pije on?“ ukázal na Květomíra.

„Padesáti šesti stupňové dračí pivo Dračan.“

„Tak to by asi nebylo úplně pro mě. Nic pro člověka tam asi nemáte, co?“

„Tohle je dračí hospoda, jestli sis nevšiml,“ podotkl starší drak.

„Jistě, jistě, že jsem si všiml. Ale já jsem čaroděj a přišel jsem tadyhle za kamarádem.“

Květomír pohlédl překvapeně na Květoslava, který ho nazval přítelem, a pak na hospodského, který nechápavě pokrčil rameny.

„Já jsem tady… no, protože tvůj syn…“ snažil se naznačit čaroděj nenápadně ve snaze uchovat to trapné tajemství tajemstvím.

„Jo, ty seš tady proto, že jeho kluk se bojí ohně,“ rozchechtal se hospodský na celé kolo a s ním celá hospoda, až se jeskyně otřásala v základech. Někteří draci vstávali, ukazovali na Květomíra drápem a popadali se za břicho. Čaroděj se postavil na stoličku, a přestože nemohl řev draků překřičet, snažil se je utišit. Až hospodský svým mocným řevem všechny uklidnil.

„Tak dost. Tady čaroděj nám chce něco říct.“

Květoslav se na hospodského se špinavou zástěrou za pasem podíval, věnoval mu děkovný pohled, přestože to byl on, kdo se začal smát jako první a snažil se mluvit nejhlasitěji, jak mohl. „Není hezké se smát jednomu z vás. Pokud nevyřeším problém jeho syna, časem by se mohla o všech dracích šířit pověst ohňosrabů.“

Draci se na sebe podívali a Květoslavova řeč zapůsobila. Začali se plácat po ramenou a říkat: „To je pravda,“ a „Takhle daleko to nesmíme nechat dojít,“ „Tak s tím něco dělej, ty jsi čaroděj.“

„Fajn, když mě necháte, tak s tím něco udělám. Tak si teď hezky povídejte, aby tady bylo rušno, jako když jsem tu vešel a my měli klid na jednání.“

A skutečně v mžiku se draci znovu věnovali debatám na různá témata. Květoslav se otočil na nic nechápajícího Květomíra a znovu se posadil. Jenže k drakovi to měl pořád dost daleko, čehož si drak všiml, uchopil jej jemně do tlap a posadil na bar.

„Tak co si teda dáš?“ zaskřehotal nervózně starý výčepní.

„Tak mi dones třeba vodu. Jo a chtěl jsem něco k jídlu.“

„Ale my tady máme jen maso a poloviční porce nevedeme.“

„To mi vůbec nevadí, právě naopak, dones nějakou pořádnou porci masa, a co nesním já, sní tady můj přítel,“ ukázal čaroděj na Květomíra, který s tlamou otevřenou stále nic nechápal.

„A nemysli si, že když ti donesu jen vodu, že nebudeš muset nic zaplatit. Těch mých šest malých smradů ji taky musí vytáhnout za studny a nalít do poháru, a to není zadarmo,“ upozornil výčepní a zmizel v kuchyni.

„Tak a tobě bych asi měl pár věcí vysvětlit. Pak ale budeš vysvětlovat ty. Dnes ráno mě vyzvedla tvá žena a letěli jsme k vám domů. Kvůli tvému synovi, který se bojí ohně. Zjistil jsem, že je to obyčejná fobie, kterou spravím snadným kouzlem. Nicméně… žádné kouzlo se nedá použít jen tak. Musím znát okolnosti. A draci se přece s fobiemi nerodí, takže je mým úkolem zjistit, než nějaké kouzlo použiju, jak k té fobii přišel. Musí to pocházet z vaší historie, tedy buď z tvé, nebo z manželčiny. Musel to zdědit. Nebo je to kletba, o které nevíte. Tvá žena nemá pocit, že by někdo z jejích předků něčím takovým trpěl, ale samozřejmě to nemusí vědět, a tak jsem se vydal za tebou…“

„To já,“ hlesl Květomír, aniž by nechal Květoslava domluvit.

„Cože?!“ skoro vykřikl čaroděj.

„Že je to má vina.“

„Jak to víš? Tvůj otec, děd, nebo snad praděd?“

„Říkám, že JÁ,“ řekl Květomír o něco důrazněji.

„Moment, tomu nerozumím, ty jsi postižen nějakou kletbou?“ stále nechápal čaroděj.

Květomír se na Květoslava natočil, chtěl začít mluvit, ale pak se rozhlédl kolem, zda nikdo neposlouchá. Když se ujistil, že ne, zašeptal.

„Já se bojím ohně už celá desetiletí.“

„Co?“ vykřikl Květoslav a drak se polekaně rozhlédl.

„Promiň,“ šeptal čaroděj a zopakoval: „Co? Chceš mi říct, že o tom neví tvoje žena? Ani nikdo z tvých přátel?“

Květomír zakroutil hlavou. „Panebože, za co mě trestáš? Ale ne, za to Bůh nemůže, za to si můžu sám, že beru takovou práci. Dobře mi tak,“ povídal si sám pro sebe. Pak si hluboce povzdychl.

„Dobrá. Trochu se nám to zamotává. Jak se to stalo tobě? Je to kletba, nebo ses s tím narodil?“

„Narodil jsem se s tím.“

Nadechl se a chtěl vyprávět dál, ale v tu chvíli přinesl hospodský na kulatém prkénku krásně propečený kus masa. Květoslavovi se sbíhaly sliny, a tak se okamžitě zakousl. S plnými ústy pak pobízel draka, aby mluvil dál. Květomír však mlčel. Čaroděj polkl a zeptal se: „Co nemluvíš?“

Květomír neřekl nic, ale očima ukázal stranou. Teprve nyní si Květoslav všiml hospodského, který stál poblíž. „To nemáš nic na práci? My tady máme soukromou debatu.“

„No, no, abyste se nezbláznili,“ hudral hospodský, když položil pohár plný vody na bar a opět mizel v kuchyni.

„Ono není moc co vypravovat,“ rozpovídal se opět drak, zatímco Květoslav se cpal masem. „Můj otec tím rozhodně netrpěl a děd též ne. Ženě jsem to samozřejmě neřekl, copak by si mě pak vzala?“

„Neptá se tak náhodou oddávající, zda o sobě ví ti dva všechno, než do toho praští?“

„Ptá,“ přiznal zkroušeně Květomír, „ale což jsem mohl přiznat pravdu, když jsem ji tak miloval?“

„Zas ta láska,“ pomyslel si Květoslav. „O kolik méně práce a starostí by on sám měl a vůbec o kolik méně by jich bylo na světě, kdyby neexistovala.“

Nahlas pak řekl: „Moment, nikdy nebyla příležitost, aby tě žena odhalila?“

„No, když jsem měl rozdělat oheň v krbu, nebo pod kotlem, vychrlil jsem ho, ale vždycky jsem při tom zavřel oči.“

„A tví rodiče o tom ví?“

„Jistě, ti musí vědět všechno, jsou to přece mí rodiče,“ odpověděl pohoršeně Květomír.

„Já se z takové práce zblázním,“ poznamenal Květoslav, když byl najezený k prasknutí. „Tobě i synovi pomůžu, ale musíme nejprve zjistit, odkud se ta fobie vzala. To jsi neměl strach, že jednou dojde na lámání chleba, tvá žena to zjistí a rozvede se s tebou?“

„A jaký,“ mávl rukou Květomír. „Neumíš si ani představit, jak jsem se modlil, aby můj syn něco takového neměl. Jenže když jsme to pak zjistili, byla to pro mě katastrofa.“

„To věřím. Dáš si ještě něco?“ zeptal se náhle Květoslav.

„Mám si něco dát?“ opáčil neurčitě drak.

Květoslav se k němu sklonil a pošeptal mu: „No, ohnivou vodu si asi neobjednáš, co?“ a začal se divoce smát, až se plácal do kolen.

Květomír se vůbec nesmál. Smutně se podíval do země a slzy měl na krajíčku. Čaroděj ho plácl pořádně po zádech, až ho z toho bolela ruka, a zatímco si ji mnul s bolestivým výrazem ve tváři, konejšil ho: „To byl jen vtip. Nic si z toho nedělej. Tvému trápení je konec. Já vás z toho dostanu, oba.“

„Tak já ti budu věřit.“

„Každopádně si už nic nedávej. Zaplať to, i za mě samozřejmě, a jdeme.“

„Kam? Nechceš, doufám, mé ženě říct, že jsem tím léta trpěl i já?“

„Ani náhodou. Ještě by upekla ve své zlosti i mě. Musíme na dračí matriku,“ rozhodl Květoslav.

Květoslav před hospodou usedl Květomírovi na hřbet a drak se vznesl do vzduchu. Když se vymotali z hor, nesli se nad dvěma vesnicemi, které následovala pole a před lesem široká rozkvetlá louka. A na ní byl už zdálky viditelný hořící stoh. Květoslav pochopil, že před tím, než zjistí skutečný stav věci, dostal příležitost vyzkoušet si i reakci otce. Tu Hnědoočkovu už znal. Jenže i Květomír viděl plameny a začal se citelně třást. Květoslav měl co dělat, aby se na drakovi udržel, čím víc se k ohni blížili. A také začal silně pochybovat o tom, že Květomír přistane, když jej o to Květoslav požádá.

„Musíš přistát,“ křičel na draka. Ten však nejprve jeho výzvu ignoroval.

„Musíš přistát, nedělej, že neslyšíš,“ opakoval Květoslav.

„Vždyť víš, jak to se mnou je, tak proč mě nutíš?“

„Musíme ten oheň uhasit, jinak může shořet celé pole a klidně taky les. Jako čaroděj to nemůžu dopustit,“ vymýšlel si.

To na Květomíra evidentně platilo. Zaváhal, což se projevilo tak, že zpomalil. Téměř se nad místem požáru zastavil. Bylo jasné, že uvažuje.

„Když já nemůžu,“ řekl Květomír a třásl se tak silně, že Květoslav na jeho hřbetu divoce poskakoval.

„Tvůj syn byl také vystaven podobné zkoušce a vcelku obstál,“ lhal čaroděj. „A ty jako jeho otec bys to nezvládl?“

To Květomíra definitivně přesvědčilo, a tak se snesl, ale i tak hodný kus od hořícího stohu.

Květoslav usilovně přemýšlel, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Uhasit požár a zároveň donutit Květomíra se přiblížit k plamenům.

„Pojď za mnou,“ přikázal Květoslav, ale Květomír si založil ruce za zády a s pohledem do země špitl: „Nejdu.“

„Nebuď ohňosrab a pojď,“ řekl čaroděj spíše prosebně. Za chvíli stál kousek od stohu a drobným kouzlem z jeho pravé nosní dírky vytryskl tenký pramínek vody, který nemohl ani náhodou oheň uhasit. Květomír stál pár kroků od něj.

„Rychleji by to nešlo?“ ptal se nervózně drak.

„Jsem rád, že jsem vůbec nějakou vodu vytvořil, náhodou… nechce se ti na záchod? Při tvé velikosti by z toho mohl být slušný proud.“

„Ne, nechce,“ odpověděl pohoršeně Květomír.

Jak si čaroděj všiml, pot z draka stékal doslova v proudech a ani třesot neustal. Když mluvil, třásl se mu i hlas.

Moc toho tedy Květoslav nezjistil a možnost, že by se Květomír byť jen o půl krok přiblížil, byla utopií. A tak nakonec přeci jen přidal jedním kouzelným slůvkem na intenzitě a proud mu vytryskl i z levé nosní dírky a úst. Stoh byl sice uhašen, ale problémů neubylo. Právě naopak. Blížily se.

Ke dvojici totiž běžela skupina vesničanů. Nebylo těžké uhádnout, co se jim honilo v hlavě. Viděli draka, hořící stoh a měli celkem jasno. Květoslav zřetelně rozpoznal převážně muže s cepy, vidlemi a lopatami. Někteří, kteří dosud neměli v ruce nic, se v běhu ohýbali pro kameny a klacky, jeden za sebou dokonce táhl ceduli s názvem hospody, jak Květoslav usoudil, neboť co by se jinak asi mohlo jmenovat Nálevna, a jelikož byla těžká, tvořil v poli velkou brázdu a za celou skupinkou značně zaostával. Těch několik žen, které se taktéž hnaly dopředu, si vzaly alespoň válečky, klepáčky na maso a jedna držela výhružně sadu vidliček.

Když dospěli k čaroději, většina zaujala nějakou bojovou pozici.

„Ha, máme vás, zapálili jste nám stoh. Vy,“ ukázal mluvčí skupiny na Květoslava, „jste si k tomu povolal ochočeného draka, pomocí kterého jste vytvořil požár. A teď za to zaplatíte!“

„Já jsem rozhodně nic nezapaloval a tenhle?“ Podíval se Květoslav na Květomíra. „Ten už vůbec ne. Má totiž jistou zdravotní indispozici, díky které nemůže oheň vůbec chrlit. Já jsem čaroděj a požár jsem vám naopak uhasil.“

Mluvčí trochu znejistil a ohlédl se po davu, který ale nejvíc zaujal příchod muže s cedulí Nálevna, který se teprve nyní dobelhal.

„Aha, a jak nám to můžete dokázat, že jste čaroděj?“

„Copak nevidíte, že stoh nehoří? A čím myslíte, že jsem ho uhasil? Dlaněmi?“

„Ať to dokáže,“ vykřikl někdo z davu a další se přidal. „Jistě, ať něco vyčaruje.“

„Trváte na tom?“ založil si Květoslav ruce na prsou. Drzost vesničanů ho pořádně rozpálila. Místo poděkování se mu dostalo tohohle.

Mluvčí se rozhlédl po ostatních a ti divoce kývali hlavami.

„Jak chcete,“ ušklíbl se Květoslav a zamyslel se. Tahle troufalost nezůstane bez potrestání, tím si můžou být jistí.

Po chvíli přemýšlení se usmál. Chtěli vidět, že umí čarovat? Uvidí to. Zamumlal dlouhou kouzelnou frázi a divoce mávl rukama, to však již jen na efekt.

Mluvčí celé skupiny a nejbližší tři lidé se okamžitě přeměnili na kombinace více věcí.

Tak předně mluvčímu trčely z hlavy parohy jelena dvanácteráka. Hlava však byla kozlí, tělo býka, antilopí nohy, které měly co dělat, aby přičarovanou nálož unesly.

Osoba stojící na levé straně mluvčího se připodobnila v široký kotel s klaunovskou pokrývkou hlavy a drobnýma nožičkama.

Muž po pravé straně se sám proměnil ve stoh slámy, ovšem s dlouhýma dřevěnýma rukama, kterými divoce máchal vysoko nad sebou a křičel na všechny strany: „Stará, ne abys mě začala obracet,“ což nejspíš patřilo ohromené ženě s vidlemi v rukou.

Posledním přeměněným byla osoba stojící za mluvčím, zda šlo o muže či ženu však Květoslav, vzhledem k dlouhým vlasům, štíhlejší postavě a bělostné pleti, nemohl určit, a tak ho či ji přeměnil v draka, ovšem v růžovém koženém oblečku, růžovými koženými botami, fialovými vlasy s bičíkem v ruce.

„Pane bože,“ vykřikl pisklavý hlas a nově vytvořený drak se ihned chytil za tlamu. Jeho nová intenzita hlasu ho nejspíš překvapila.

Celá skupina byla v první chvíli v šoku z toho, co se stalo s jejich přáteli. Po úvodním překvapení se ale někteří začali pochechtávat a ukazovat si na kamarády prstem. Úsměv jim ale zmrzl ve chvíli, kdy jim čaroděj oznámil: „Tak, my odlétáme. Tohle je váš trest. Do původních podob vás proměním až na zpáteční cestě. Snad si uvědomíte, že příště nemáte někoho obviňovat bez důkazů a jen tak. A poděkování by se také slušelo. Zachránil jsem vám vaše drahocenná pole.“

Poté, bez dalšího vysvětlování nasedl na nic nechápajícího Květomíra a za dohledu místních obyvatel s otevřenými ústy, nevěřící, že čaroděj skutečně odletí a nechá je tak, se vznesl s drakem nad pole a namířil si to k blízkému lesu. 

Jak letěli přes les do Dračího města v horách, zakřičel čaroděj na Květomíra z plných plic, aniž by se jakkoli vrátil k právě odehrané situaci: „Jak to, že se jmenuješ Květomír? Blbější jméno ti už rodiče dát nemohli?“

Drak natočil hlavu směrem ke Květoslavovi nejvíc, co to šlo. „To je právě kvůli mé fobii. Bylo nás pět bratrů a každý dostal jméno podle své povahy, charakteru nebo převládající vlastnosti. Mí bratři se jmenují Zlomyfous, Hlupomyl, Krasomrsk a Všechnoklátil.“

„No, taky zajímavá jména. Asi se od této chvíle budu muset ptát na jména všech draků, s kterými se setkám. Vidím, že mi unikala dost zajímavá skutečnost u těchto bytostí,“ řekl čaroděj, ale schválně polohlasně, aby jej Květomír neslyšel.

„Co říkáš?“

„Že jste taky nedali svému synovi žádné extra jméno. Hnědoočko přece není jméno pro draka.“

„To vymyslela žena. My to s těmi jmény máme divné tak nějak z obou stran. Asi proto jsme si padli do oka. Že jsme si oba tak podobní.“

Po krátkém letu Květomír přistál na malém plácku mezi skalami. Už při přistávání je pozorovala stará seschlá dračice, která více než draka připomínala suchou švestku s křídly. Čaroděj k ní přistoupil a zahlaholil: „Zdravím vás, potřebovali bychom znát historii rodu mého kamaráda. Ale přesnou. Do nejmenších detailů.“

„To bude ale něco stát,“ zakrákala.

Květoslav se podíval na Květomíra, a když ten pokrčil rameny, řekl mu: „No co je? Mám to snad cálovat já?“

Drak sáhl do jedné z širokých šupin a vytáhl zlaťák. „Tam si je schovávám před ženou, když mi nechce dát na pivo,“ dodal na vysvětlenou.

„Málo,“ řekla, když si dostatečně prohlédla zlaťák.

„Hele, na tohle já ale opravdu nemám čas. Dva zlaťáky za to, že nám něco vyčteš z knihy, musí stačit,“ rozčílil se Květoslav.

Stará dračice se vrásčitou rukou chytila za bradavicemi pokrytou bradu a pak přikývla. Květomír hodil na stůl ještě jednu zlatku. Byla to chvíle, ale čaroději to přišlo jako věčnost, než se dračice dobelhala k menším vratům, zmizela za nimi a za chvíli se zase vybelhala s tlustou knihou, kterou hodila na stůl.

„Jméno!“

„Květomír Dráčkozelený,“ poslušně odpověděl drak.

„To mám pod ká a v téhle knize jsou písmena jen po cé,“ řekla dračice, knihu zase vzala a belhala se do jeskyně.

Čaroděj zaúpěl a zoufalstvím několikrát bouchl do stolu. „To ses nemohla zeptat hned, jak se jmenuje, ty stará herko? Celý den mě bolí hlava, žaludek mám na vodě a lítám s draky z jednoho pačanova do druhého.“

Květomír ho zlehka poplácal po rameni. „Klid, Květoslave, všechno bude v pořádku.“

Drakovo lehké poplácání však mělo sílu, jako by mu někdo bušil přes záda pytlem s moukou, a tak se rychle narovnal.

Právě včas, aby pozoroval, jak dračice ztěžka pokládá na stůl druhou knihu.

„Jestli to není ta správná, udělám z tebe ovci, ovšem bez vlny,“ procedil mezi zuby.

Dračice svým úsměvem odhalila poslední dva zuby a vyhledala příslušný rod. „Co vás zajímá?“

„Chceme vědět, zda se někdo z jeho rodu…,“ chtěl položit dotaz Květoslav, ale drak ustrašeně zasyčel.

Čaroděj na něj pohlédl, a aniž by odvrátil zrak, řekl: „Vydrž, prosím, my si tady s kamarádem musíme něco projednat.“

Chytil Květomíra za tlapu a táhl ho, nebo se o to alespoň pokoušel, od dračice, přičemž drak jej okamžitě následoval poslušně jako pejsek. Pak si dal ruce v bok a šeptem spustil: „Tak hele, chceš, abych ti pomohl, nebo ne? A jak to mám, krucinál, udělat, když se nemůžu zeptat?“

„Když oni zdejší draci jsou hrozné drbny. Okamžitě by to vykvákaly dál a za chvíli by to věděli všichni draci v této zemi.“

„To ti přece může být jedno, však tě toho strachu zbavím a ty jim dokážeš, že to byla lež. Ještě na tom vyděláš.“

„Vydělám? Jak to myslíš?“

„Nebudeš jim vyvracet, že se bojíš ohně. Jen se s nimi vsadíš třebáááá…. že založíš požár. A pak shrábneš zlato.“

„To je geniální nápad,“ zatleskal tlapama drak. „Jsi génius.“

„Říká se to o mně,“ dmul se čaroděj, ale pak si uvědomil, že ho pořád bolí hlava a že už tohle chce mít za sebou.

Přistoupili tedy zpět k dračici. „Zkrátka, můj kamarád má problém, který musel mít už někdo v jeho minulosti. Můj přítel se bojí…“ drak znovu zasyčel a Květoslav na něj významně mrkl, což draka okamžitě uklidnilo, „ohně.“

Dračice se nejprve nevěřícně dívala z jednoho na druhého a pak se začala smát. Přestala až ve chvíli, kdy kladně odpověděla na Květoslavovu otázku, zda se směje a dostalo se jí odpovědi: „Aha, já myslel, že se dusíte.“

S přísným pohledem vyhledala příslušný rod a jela prstem z vrchu stránky až dolů. Pak na další totéž a tak pokračovala. Zastavila se až na čtvrté straně.

„Váš prapraprapa…“

„To stačí, prostě někdo hodně dávno,“ přerušil ji Květoslav.

„Jmenoval se Drakostrach. Píše se tady, že strachem z ohně trpěl od svých sto osmašedesátých narozenin. Vracel se z hospody domů a přepadla jej skupina pivem omámených lapků. Spletli si ho s čarodějnicí. Jako důvod se uvádí, že nebyl moc vysokého vzrůstu a na hlavě měl šátek ručně pletený po babičce z důvodu častých bolestí ucha. A ten zase měl na hlavě, protože se to celé odehrálo na podzim.“

„Nevýznamné přeskočte. Spletli si ho s čarodějnicí a jak to souvisí se strachem z ohně?“ ptal se netrpělivě Květoslav.

„Jak asi… rozhodli se ho upálit. Přivázali ho ke kůlu a oheň se jim i přes drobné mrholení skutečně podařilo rozdělat. Tady nic… nic…“ přeskakovala dračice řádky. „Až tady na konci je poznámka, že zemřel o třicet pět let později v domově starých draků. Rodina se o chromého draka odmítla starat. Přišel totiž o nohy, takže musel jezdit v kočáře.“

„No, to je vskutku smutná historie,“ poznamenal Květoslav a Květomír si utřel slzu.

„Hm, zajímavé,“ řekla si spíše pro sebe dračice a oba natáhli zvědavě hlavy.

„Co je? Je tam ještě něco zajímavého?“

„Rozhodně,“ odpověděla dračice, čímž je ještě více napnula.

„Tak mluv, nezdržuj, co je tam.“

„Ten kočár byl na tehdejší dobu dost moderní. Jen poslyšte, už tehdy měl dvanáct koní.“

Květomír se na čaroděje podíval s rozpaky, neboť si nebyl jistý, zda to může mít nějaký význam a Květoslav si povzdychl. Proč vždycky musí pracovat s hlupáky? Při pohledu na výraz senilní dračice a ťulpasový výraz draka si v duchu řekl, že nemá cenu jim nic vysvětlovat a mávl rukou. „To není důležité. Jdeme!“ zavelel.

Když letěli zpátky, na kraj se již pomalu snášela tma. „Pomohlo ti to v tom, jak nás se synem zachránit?“

„Jo, nesmím vás přivazovat ke kůlu,“ odsekl, ale jen pro sebe, a když Květomír neslyšel odpověď, ponechal otázku nezodpovězenou.

Za úplné tmy a po mezipřistání na poli, na kterém odčaroval několik drzých vesničanů, přistáli nedaleko jeskyně. „Zajímavé, že po celé generace se vám tato fobie, kterou váš pra… a ještě asi dalších padesát pra... děd získal na stará kolena, vyhýbala. A najednou hned dvakrát po sobě,“ přemýšlel nahlas. „To už se tak asi někdy stává. Kdo ví, co se děje s živým organismem uvnitř.“

Z myšlenek ho vytrhlo až dračí zaúpění.

„Co zas?“ povzdychl si již značně unavený čaroděj.

„Je tma.“

„Budeš se divit, ale oči mi slouží.“

„A v jeskyni se svítí.“

„Říkám, že oči mi slouží. Vidím to.“

„Žena vždycky strašně nadává, když se vracím pozdě z hospody. To zas bude kravál.“

„Chceš, abych jí řekl pravdu o tom, kde jsme byli?“ zeptal se výhružně Květoslav.

„Ne, jen to ne,“ zaskučel tiše drak.

„Tak vidíš. To by řvala ještě víc. Ale moment… vím, jak řvát nebude, a přesto nám projde, že se vrátíme z hospody.“

O pár vteřin později nakráčel do jeskyně drak, který nesl v náručí čaroděje.

„Kde jsi byl?! Ty jsi byl zase v hospodě! Celý den tam prosedíš a já jsem tu na synka sama! Vůbec se mu nevěnuješ! Kdybys ho raději učil chrlit oheň a snažil se v něm tu fobii zlomit!“

„Pšt,“ řekl drak a ukázal na Květoslava.

Sfině pohlédla na čaroděje, který řekl pár nesrozumitelných vět jakoby opile.

Dračice si dala ruce v bok a spustila na novo: „Tak to je výborný. Drak tam pošle jednoho, aby toho druhýho vytáhl z hospody, a když se nevožere jeden, vožere se druhý. Místo, aby zachraňoval našeho syna, tak jde chlastat. A ty, místo, abys mu domluvil, že je tady na práci, tak ho v tom chlastání ještě podporuješ.“

„Ničemu nerozumíš. Oslavovali jsme. Květoslav zjistil, co zjistit potřeboval, a zítra budeme…chci říct, náš syn bude naprosto v pořádku.“

„Jsi si tím zcela jistý?“

„Naprosto.“

„Takže už se z ohně nebude strachy počůrávat,“ zaradovala se Sfině.

„On se strachy počůrával?“ vyděsil se drak a spustil tlapy, takže čaroděj upadl na zem. „Proč jsi mi to neřekla? Jsem jeho otec a mám vědět všechno.“

„Někdy i pokakával. Proč asi? Styděl se za to.“

„Au, to bolelo. My ještě nejdeme spinkat?“ řekl Květoslav nejopileji, jak dovedl.

 

„A co teda chceš za to, že jsi nám vyléčil syna? Stále sis neřekl o odměnu. Zlata máme plné sklepy,“ nabízela Sfině ráno.

„Ani náhodou. Teda, ne že by se mi zlato nehodilo. Některé čarodějky jsou pěkně drahé, já ale potřebuju tvého muže.“

„To tak, nic nebude. Abyste se zase ztřískali v hospodě.“

„Ale ne. A vůbec, to je má odměna, tak si nevyskakuj. Buď ráda, že máš syna zase normálního,“ upozornil čaroděj.

„No dobrá, ale na co ho teda chceš?“

„Tak jednak mě musí odnést domů, sám bych se plahočil celé dny a jednak… vždyť víš. Musím se zbavit té ženské, co si mě chce brát.“

„Já jsem teda dračice, a nemůžu říct, že bych měla lidi v lásce, ale nebýt to tvoje odměna, tak bys viděl. Nejprve holku zblbne, slíbí jí před mýma očima svatbu a pak si nás, chudáky stvoření, klidně využije, aby je zastrašil.“

„No, jenže ona to jeho odměna je,“ pokrčil rameny Květomír.

„Máš velké štěstí. A ty se vrať do oběda. Běda ti, zda se zastavíš v hospodě,“ hrozila odlétajícímu drakovi pěstí manželka.

Když byly v dostatečné výšce a vzdálenosti od jeskyně, zeptal se drak, co vlastně čaroděj chce, aby udělal.

„Co já vím. Vysadíš mě u domu a počkáme až si ta holka nakráčí s celou rodinou ke mně a pak je vyděsíš. Já po zahradě rozliju trochu vína a bude to vypadat, že si mě sežral.“

„Pěkně děkuju. Ještě vyšlou trestnou výpravu.“

„Když je vyděsíš dostatečně, tak nevyšlou, to tě ujišťuji. A navíc, ty bydlíš na míle daleko. V horách. Do těch míst se žádný člověk neodváží. Nakonec, i kdyby, draků tam přece bydlí víc. Vytáhneš kámoše z hospody a dáte jim co proto.“

„Není lepší si raději se ženskými nezačínat?“ zeptal se drak.

„Není, kamaráde. To by byl zase příliš nudný život. Ale přece si kvůli jednomu cukrátku nepořídím rovnou celou cukrárnu i s hlavní cukrářkou?“

Drak nad těmito slovy jen kroutil hlavou. „Hlavně se musím vrátit domů včas, jinak by mi žena dala.“

„Pěkné věci to učíš syna, jen co je pravda.“

„Jak to myslíš?“ nechápal drak.

„Tak jsi drak nebo osel? Jsi především chlap, ne? Přijdu domů, zařvu a udělám si pořádek.“

„To je pravda. Už tak se mi chlapi v hospodě smějí.“

„Hlavně nezapomeň vypít ten lektvar předtím, než začneš mé očekávané hosty děsit. Drak, co se bojí ohně, by je asi příliš nevyděsil.“

„Děkuji ti za rady i za pomoc. Zařvat můžu i se strachem, ale hlavně nesmím zapomenout to vypít, když jsi říkal, že to kouzlo funguje jen do dnešní půlnoci.“

„Proto to raději udělej hned. Ale kdo poradí mně, to nevím. Jaké víno mám po dvorku vylít? Hlavně nějaké levnější. Blbost… já nemám žádná levná vína,“ přemýšlel cestou čaroděj. „Tak nic, musím ho nejprve vypít a vyliju až úplný zbytek. Té trochy mně už líto nebude.“

 

Strach je prý jako sklípek,

kam bojíš se jít sám,

a kde z potemnělých koutů,

k hororovým hrám,

proč vyzývají mě duchové,

to je ten strach, kámoši,

a jestli né,

tak strašidla lenoší.

 

Strach je prý jako dveře,

zavřené na zámek,

a tak láká mě je otevřít,

nech strašpytlovských poznámek,

ač vím, že trpím strachem,

je čas jej překonat,

jde to snáz, když máš někoho rád.

 

A nejsi sám, kdo tolikrát

se strachy podělal,

strach má také císař,

obr, drak i král,

když někdo říká, nemůžu,

tak já mu nevěřím,

každému rád pomůžu,

neboť o strachu něco vím.

 

Strach je prý jako moře,

které častokrát je neklidné,

já však jsem pevně přesvědčen,

že přehlížení je bezcitné,

pokud můžeš, podej ruku,

to je přátelství, chlapáku,

v nejhorším skončíš v lapáku.

Když někdo říká, pomohu,

tak já mu uvěřím,

až když mě chytí za nohu,

když z okna poletím.

 

Strach je jako srdce,

co se náhle rozbuší,

já jsem však pevně přesvědčen,

že každý z vás už tuší,

že ve dvou strach se zvládne,

tím přátelství i láska začíná,

a jestli ne, tak je slepý či barbína.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (3. kapitola: Drak ohňosrab, 2. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!