OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (2. kapitola: Miss Princezna, 1. část)



Květoslav Dobromysl Stehýnko přijíždí pomoci princezně o jejichž problémech nemá zpočátku ani potuchy. Později sice zjistí oč jde, ale vše komplikují princezniny požadavky v podobě draka jako domácího mazlíčka a čarodějnického kurzu. A soutěž Miss Princezna se blíží!

Květoslav Dobromysl Stehýnko právě vyrazil na cestu. Sbalen o své nejdůležitější pomůcky potřebné při čarování, tvořené převážně knihami, se vydal směrem do podhradí na místní trh. Potřeboval doplnit především zásobu potravin.

Spokojeně si ve vlahém letním slunci, které se právě dralo na nebe, vykračoval a že byl ve výborné náladě, začal si hvízdat.

„Není to krása na tom světě? Co mi chybí? Slunce hřeje, dům stojí, nějakou pověst už mám také. Zkrátka, pěkný život,“ přemýšlel nahlas.

Za ohybem cesty se náhle zvedl poryv prachu. Květoslav ze svých mnohých putování dobře věděl, že ač ještě není slyšet ani vidět, blíží se k němu kočár o čtyřech koních, hřebcích, starých maximálně pár let, dobře okovaných. Překvapilo ho však, že čaroděje neminul, ale zastavil přímo u něj. Otevřely se dvířka a po schůdcích sestoupil slušně oblečený muž s přísným učitelským výrazem. Přísný výraz bylo však to jediné, co dokázal z mužovy tváře čaroděj vyčíst.

„Vážený pane, trmácíme se tu již hodiny a hledáme zapadlý barák nějakého čaroděje,“ oslovil Květoslava. Ten zpozorněl. Bylo mu jasné, že hledají jeho, neboť široko daleko o jiném čaroději nevěděl. „O jakého čaroděje by se mělo jednat?“ zeptal se.

S jedinou změnou ve tváři, kterou bylo vysoce pozvednuté obočí - skoro se dotýkalo vlasů, se muž podivil. „Vy jich tady máte víc?“

Čaroděj, kromě cestování, vysoce nesnášel ještě jednu věc – zbytečnou konverzaci a jakoukoli ztrátu času. Dal si proto ruce v bok a řekl: „Já jsem čaroděj. Co chcete?“

Sotva větu dokončil, uvědomil si, že tón, kterým ji řekl, zněl docela nepřátelsky. Ale s mužem to ani trochu nehnulo. Vytáhl zpod košile listinu, na které Květoslav poznal královskou pečeť, rozbalil ji, ještě jednou přísně pohlédl na Květoslava, zřejmě nevěřil ani za mák, že se skutečně jedná o čaroděje, a počal číst: „Král Pravoslav Pravý, řečený Pravák, se dává podivovati, z jakýchžto odůvodněných důvodů neráčil Květoslav Dobromysl Stehýnko…,“ po těchto slovech se začal vozka šíleně smát. Nejprve dušeně, ale pak se rozesmál na celé kolo, takže to chvílemi vypadalo, že se zřítí z kozlíku, což mu čaroděj ze srdce přál.

Ani tohle přerušení však s královským poslem nikterak nezahýbalo a po chvíli klidně pokračoval. „… tedy pokračuji, z jakýchžto odůvodněných důvodů neráčil Květoslav Dobromysl Stehýnko…,“ následoval nový výbuch smíchu.

„Já ti dám se mi smát, až ti bude kozlík malý. No tak se jmenuju Květoslav a Stehýnko k tomu, to je toho. Ještě jednou se zasměješ a proměním tě v holubí trus,“ zuřil.

Jakmile zaznělo poslední slovo, vozka se napřímil a zíral nepřítomně do dáli jakoby nic. „Výborně, nějaká úcta k vážené profesi, ne? A ty,“ ukázal na posla, „čti, co je za jménem,“ přikázal a posel splnil, co mu bylo nařízeno.

„… neráčil… tedy… odpověděti na dopis, který král poslal a v němž žádal okamžitý příjezd čarodějův s pomocí pro jeho královskou dceru. Proto ráčil král Pravoslav Pravý, řečený Pravák, vyslati královský kočár s královským poslem s královským vozkou.“

Květoslav jej opět, k velké poslově nelibosti, přerušil: „Nemusíš přece číst, že král vyslal královský kočár s královským poslem a královským vozkou. To je mi jasné, že nejste císařští.“

„Je to psáno v královském pergamenu, tedy to musím přečíst.“

„Ale já to vím, říkám,“ trval si na svém čaroděj.

„Král by se zlobil, kdybych dopis nepřečetl celý,“ oponoval posel.

„Jak by mohl zjistit, že jsi ho nepřečetl celý, když tu není?“

„Co když má své zvědy?“

„Jaké zvědy například?“ zajímalo Květoslava, přičemž si počal nervózně podupávat nohou. Tahle konverzace mu pomalu brnkala na nervy, ale nehodlal z ní ustoupit, protože by to v současné situaci přirovnával k porážce.

„Králové můžou mít zvědy všude. Četl jsem o jednom králi, který byl tak podezřívavý, že si jako zvědy najal pět veverek, tři myši a čtyři hraboše polní.“

„Jak by to mohl dokázat?! To by musel rozumět zvířecí řeči, proboha!“ rozčílil se čaroděj. „A to, že jsi o někom takovém četl v pohádkách, se nepočítá!“

„Omyl, četl jsem o něm v týdeníku Král králem kraloval.“

„Proboha, okamžitě dočti ten pomatený dopis!“

Posel chtěl reagovat na slovo pomatený, ale protože viděl na čaroději značné rozčilení, slova si odpustil, roztáhl pergamen a chtěl pokračovat, ale pak pergamen zase stáhl a prostě řekl: „Zkrátka, krále zajímá, proč jste mu neodpověděl na naléhavou žádost ohledně jeho dcery.“

Následovala minuta ticha, než čaroději došlo, co a jak a pak zařval: „A takhle jsi to nemohl říct hned, ty hňupe? Na co jsem měl odpovědět? Vždyť ten holub, co ke mně doletěl, byl slabý. Měl štěstí, že tu cestu přežil. Poslat ho zpátky by byla jeho smrt. Váš holubář je asi pěkný amatér.“

„To nemohu posoudit, nikdy jsem s holuby neměl co dočinění. Tedy, alespoň, co se posílání dopisů týče. A v nose jsem se také nikdy nehrabal. Co se týče znečištění…“

„Co je vlastně s princeznou?“ přerušil opět posla, který si pomyslel, že to už asi patří ke zvyku čarodějů. „Jaké jsou její problémy?“

„To nevím,“ odpověděl stroze posel.

„Jak prosím? Král vás posílá za čarodějem, aniž by znal detaily jejích problémů? A jak je mám asi vyřešit? Jaké knihy si s sebou vzít?“

„Vydáte se se mnou za králem?“

„Nesnáším cestování.“

„Za služby vám samozřejmě bude vyplacena odměna.“

„Jaká odměna?“

„V případě úspěchu dva pytle zlata.“

„Dobrá, ale pytel zlata dostanu, i když nepomůžu. Nepříjemnosti cestování a můj čas – to je drahé.“

„Jak myslíte.“

„Jednu knihu mám u sebe. Jestli nebude stačit, pak se bude muset král modlit jen v to, že pomohou bylinky. Nehodlám se vracet.“

Posel pokynul, aby čaroděj nastoupil. Když se usadil, otřel si zpocené čelo. Slunce už opět dávalo najevo, jakou má sílu.

„Cesta bude dlouhá. Pokud vás to zajímá, navrhuji si dlouhou chvíli zkrátit tím, že vám povím něco o tomto kočáru. Jedná se o nejnovější model s celou řadou nových vylepšení oproti stávajícím modelům.“

Květoslav chvíli přemýšlel, proč by měl naslouchat žvástům o kočáru, vozy jej nikdy nezajímaly, ale usoudil, že posel chce nejspíš čaroději dokázat, jak si ho království váží, když pro něj neposlali jen tak obyčejný kočár.

„Vůz je poslední novinkou mezi královskými vozy. Král jej zakoupil na posledním talijánském vozosalonu. Má celou řadu vylepšení oproti stávajícím modelům.“

„Například?“ zeptal se Květoslav.

„Například oplývá vzdušností s doplňkovým vodním osvěžením.“

„To by zrovna teď nebylo od věci.“

Posel přikývl a tiskl páku vedle svého sedadla. V tu chvíli se počínala odklápět střecha i boční stěny, a tak se Květoslav s vyděšeným výrazem chytil madla. Tváře se mu pod poryvem větru shrnovaly a stěží se mohl nadechnout, natož aby mluvil. Posel vzápětí na výrazu čarodějovy tváře – pokud se z ní vůbec něco dalo číst, pochopil, že takovouto vzdušnost si čaroděj nepředstavoval, a tlačil proto páku dolů. Když byla střecha i stěny na svém místě, čaroděj hlasitě oddechoval. „A to má přispívat k pohodlí, ano?“

Jakmile větu dokončil, dostalo se mu spršky vody přímo do tváře.

„Doplňkové vodní osvěžení,“ dodal s úsměvem posel.

„Moc hezké,“ procedil čaroděj. „Skoro se bojím zeptat, jaké další přednosti tento vůz má.“

Této pobídky se posel rád ujal. „Vůz vlastní i GéPéeS systém. Tedy Generální Průběžný Systém.“ A protože Květoslav zíral dost nechápavě, pokračoval. Překlopil celou půlku stěny na straně, na které seděl, a za ní se objevila velká mapa, na které byla jedna trasa zaznačena červeně.

„To je naše cesta. Systém se musí často aktualizovat. Já jej například nyní aktualizuji,“ dodal, významně vytáhl z kapsy tužku a udělal křížek. „Nyní jsme zde.“

Čaroději taková věc nepřišla příliš praktická, ale on kočár nepotřeboval. Bylo mu jasné, že pokrok jde dopředu a nelze ho zastavit. Co věděl určitě, bylo, že on si řidičský průkaz na kočár dělat nebude, takže ho novinky na vozosalonech zajímat nemusejí.

„Možná by vám prospělo trochu hudby. Tento vůz je první ve své třídě, který má k dispozici i živou hudbu,“ pochlubil se posel.

„Jak tomu mám rozumět?“

Posel zasunul další pákou část podlahy do sebe a objevila se tvář ležícího muže. „Zazpívej něco. Ale něco veselého,“ přikázal. A ležící zpěvák spustil:

Jedu takhle udeřit

sekyrkou sto na popravu,

spěchám, proto riskuji,

předjíždím všechnu dopravu,

řádí tam ten dopravák,

rozdává pokuty,

jmenuje se Miloš,

nedodržuje lhůty!

 

Miloš z hradu

houštím se plíží,

Miloš z hradu

s borovičkou se sblíží,

Miloš z hradu

už zase zlostně kleje,

Miloš z hradu

každý z něho bleje,

na Miloše z hradu

nikde manuál nevisí,

platí jen a pouze

dodržovat předpisy!

 „To stačí,“ zavelel posel.

„Pěkné. A co nějaká jiná? Kolik jich má v repertoáru?“ zajímalo Květoslava. Musel přiznat, že tahle nová inovace v kočárech se jistě setká s úspěchem, zvláště pak, když bude dotyčný pěkně zpívat, což se o tomto rozhodně říct dalo.

„Dost, aby to vystačilo na cestu. Vidíte.“ Posel vstal a udělal na mapě nový křížek.

„Fajn, tak chci slyšet jinou. Něco o čarodějích,“ poručil si Květoslav.

Posel hlavou pokynul zpěvákovi a ten spustil.

Čaroděj jménem Matěj je očarovaný vůl,

čaroděj jménem Matěj hrozně rád líže sůl.

Květoslav se napřímil a bylo na něm znát, že už první verše mu nebyly úplně po chuti, ale sám si o píseň řekl.

Mávne ocasem, mouchy letí,

mávne znovu, její děti

s mouchami vůl si nechce hrát.

 

Čaroděj jménem Matěj kabát z kožených vest,

čaroděj jménem Matěj nesnáší pluh vézt,

na zádech několik boulí,

nemůže dělat kotouly,

se zakletím není o co stát.

„To je ovšem příšerná píseň. Rád bych věděl, kdo tyhle bláboly skládá,“ bručel Květoslav.

„Svého času to byl hit,“ podotkl posel.

„Do třetice všeho dobrého. Chci slyšet nějaký skutečný hit od nějakého slavného zpěváka.“

Muž ležící v podlaze se nadechl a spustil.

Žaludek můj snad běží maratón,

mám zas větší hlad než-li on,

kolik let se jen věčně nacpávám,

a stále mám tak málo.

 

A jen někdy se cítím nacpaný

jako ten číšník, co nosí pro pány,

co sní o tom, že všichni jsou vegetariáni

a o svých prvních krevetách.

 

Ten číšník však z chudých poměrů byl,

proto stále jen o žrádle snil,

snad na mě ještě nějaký kousek zbyl,

ten hezký sen se mi vrátí.

 

Stále jen žrát, to bych si přál, stále jen žrát,

vzepřít se prostě kalendáři

a dát si husu klidně i v září,

stále jen žrát, jak bych to bral, stále jen žrát

a zatímco se ostatní páří,

já chci jen žrát.

 

Jak život šel, vyměnil jsem spousty vest,

jednou mě asi budou muset nést,

já vím, že jídlo není jen tučné, i zdravé

se skrývá v mnoha larvách.

 

Co ale já toho ještě neochutnal,

některým kombinacím jsem se smál,

s chuťovými pohárky hraju si dál

víc než chvilinku pouhou.

 

Stále jen žrát, to bych si přál, stále jen žrát,

vzepřít se prostě kalendáři

a dát si husu klidně i v září

stále jen žrát, jak bych to bral, stále jen žrát,

a zatímco se ostatní páří

já chci jen žrát. 

„Marně uvažuji, jakým směrem se naše hudba vydává. Zpívá se jen o žrádle a tělesných radostech,“ kroutil hlavou Květoslav a rukou pokynul, že mu hudba již stačila.

„Pokud vás nebaví hudba, máme k dispozici i přehrání slavných komediantských kusů,“ řekl posel a viditelně se nadmul pýchou.

„No prosím, to mě zajímá. Už dlouho jsem žádné představení neviděl.“

S pohledem upřeným na Květoslava posel zaklepal na dutou lebku muže ležícího v podlaze. Ten se posadil, chvíli se přehraboval v prostoru pod sebou, pak vytáhl lahev ve tvaru lebky, vložil ji do levé ruky a natáhl ji. Aniž by spustil zrak z lahve plné čiré tekutiny, začal: „Pít či nepít, toť otázka. Je důstojnější napít se a lépe snášet krutost knížectví a jeho pány, anebo se vzepřít hoři a trápení a upít se tady?“

Květoslav herce přerušil. „Ne, že bych se taky rád nenapil. Ale sledovat celou hru o chlastání mi nepřijde zajímavé. Ostatně, lahev ve tvaru vodky taky zrovna nepřidá zážitku. Jako bych vypíjel smrt, to je děsivé,“ otřásl se čaroděj.

Posel část podlahy zasunul.

Nastalo dlouhé ticho. Květoslav uvažoval, kvůli čemu se do království vlastně vydává. Jak a zda vůbec bude moci princezně pomoci, když nemá ani ponětí o tom, s jakými problémy se potýká. Z myšlenek ho vytrhlo, že sebou začal kočár házet.

„Všechny možné modernosti tenhle model má, doufám, že stejně kreativně přistoupili výrobci i k zabezpečení,“ zakřičel, ale to ještě netušil, jak rychle se o tom bude moci přesvědčit. Kočár přejel přes jeden obzvláště velký kořen a Květoslav narazil hlavou do stropu kočáru. V tu chvíli se spustila lžíce s peřovým polštářem a rozprskla se mu o tvář. Když se mu podařilo si polštář sundat, peří bylo všude.

„Toto je zabezpečení, které vás zajímalo.“

„Předpokládám, že tím je úroveň bezpečnosti vyčerpána. Při dalším nárazu budu mít na hlavě místo peří bouli.“

„Více polštářů se zatím do kočáru nevleze, ale výrobci prý na této možnosti pracují,“ informoval posel, který mezitím peří sbíral.

„Kdy tam budeme?“ zeptal se čaroděj a z úst mu přitom vylítlo několik peříček.

„Á, vidíte, málem bych zapomněl. Posel se otočil k mapě a udělal nový křížek. „Ještě tak… jeden… dva… dny a budeme tam.“

„Dny?“ vytřeštil oči Květoslav.

 

Zbytek cesty probíhal zcela bez dalších zvláštních příhod. Květoslavovi bylo divné, že vozka vůbec nespal, a přesto jel den a půl v kuse, ale byl rád, že jsou konečně na místě. Rozhodně ale nemohl přehlédnout, že má řidič velké kruhy pod očima, poulí je jako žába, ale celkově přitom vypadá docela svěže. Při společném čekání na krále si navíc všiml, že se vozka napájí podivně barevným nápojem. Že by snad jel pod vlivem nějakého čarovného lektvaru? Vypadalo to tak. Na lahvičce bylo napsáno Med sůl. Nedalo mu to a poklepal vozkovi na rameno.

„Co je zač tenhle modrý lektvar s malovaným červeným oslem?“

„Tohle?“ Vzal lahvičku vozka do rukou. „To je Med sůl, nápoj, který dodá energii. Díky němu vydržíte i dva dny nespat. Je tak silný, že ho dostáváme od krále na příděl pouze, když se vydáváme na cesty.“

„Aha,“ poškrábal se Květoslav na bradě, „to neznám. Kdo jej vyrábí? Nějaká místní čarodějka?“

„Kdepak. Copak vy ho neznáte? Prodává se na každém větším trhu. Jak už název napovídá, skládá se převážně z medu a soli,“ vozka se pořádně napil, „ale je to hotový zázrak.“

„To jsem rád, že jste tady, milý čaroději,“ zvolal král a téměř běžel ke Květoslavovi. „Nemohli jsme se vás dočkat.“

„To je zvláštní, králi. Protože o problémech princezny mi dosud není nic známo. Tím hůř, když se mám vydat na tak dlouhou cestu a nevím, jaké čarodějné knihy si s sebou mám vzít. Mám jen jedinou, snad bude stačit.“

„Snad, snad. Víte,“ král podstatně ztišil hlas, „princezna má velmi delikátní problém.“

„Doufám, že jste mě nevolal proto, abych řešil problémy ženského charakteru, nebo tak něco.“

„Možná spíš to tak něco. Vysvětlím vám to cestou,“ řekl král a ohlédl se. Když zjistil, že se je sluhové chystají následovat, zahnal je rukou. Jakmile byli v dostatečné vzdálenosti, spustil.

„Víte, vlastně ani nevím kde začít. Princezna byla už od mala taková… no prostě jiná než ostatní holčičky. Například každou panenku, kterou dostala k narozeninám, prošpikovala špendlíky. Vánoční stromeček dokonce zapálila, tančila kolem něj a zpívala nějakou písničku v neznámém jazyku. Bylo nám jasné, že s ní není něco v pořádku už podle toho, co si k Vánocům přála. Každá normální královská dcera by chtěla třeba panenky, vlastní kočár, popravu nějakého bezbožného chudáka, ale ta naše? Napsala si o pět černých kotlíků tří různých velikostí, dlouhé černé punčochy – oblíbila si tenkrát horor Zuzi, černá punčocha. Bylo to o nějaké pirátce, která kudy plula, tudy vraždila. No, řekněte sám, je to normální? Aby si královské dítě oblíbilo horory – budiž, ale o pirátkách v černých punčochách? A my ji neustále, samozřejmě marně, cpali růžovou. A to chtěla ještě křišťálovou kouli. Kde já měl sehnat kouli celou z křišťálu? Víte, jaký je dneska problém sehnat pravý křišťál? Ale to zdaleka nebylo vše. Postupně nikdo nechtěl Růžence sloužit. Omlouvám se, má dcera se jmenuje Růženka.“

Zatímco král povídal, přecházeli s čarodějem z jednoho velkého schodiště na další, pak zase do menších, následovaly chodby a Květoslav jen doufal, že se po hradu vždy bude pohybovat s průvodcem, protože by se jistě ztratil.

„Proč jí nikdo nechtěl sloužit?“

„Protože služebné běžně posílala do lesa pro hadí koule, vrabčí zobáky, havraní oči nebo chtěla zuby netopýrů.“

„To zní zajímavě.“

„Vám to připadá zajímavé, ale my s ní měli celé dětství peklo. Neměla ani žádné kamarády. Není divu, když je Růženka přivazovala lanem ke stromům. Svoji nejlepší kamarádku, tedy alespoň do té doby, chtěla upálit na hranici. Dodnes chodí kovářovic holka o berlích a my její rodině platíme vysoké odškodné.“ Král zakroutil hlavou. „Škoda, přišli jsme tenkrát pozdě, pravá noha už shořela, z levé zbyly jen prsty. Královskou pokladnu to stojí nemalé výdaje.“

Dvojice se zastavila a čaroděj se na krále zadíval. „Tak mám pocit, že v dětství obdivovala černou magii.“

Král pokýval vážně hlavou. „Královna Růžence musela číst z knihy Dvacatero pohádek pro větší děti, které se nebojí mrtvol. Víte, jaké tam byly pohádky? Například:

Jak hloupý Honza oběšen byl

Jak dvanáctihlavý drak sám sebe sežral

O znásilněné princezně

O kouzelné babičce teroristce

O princezně, která se nemohla zbavit krkání

Jak princezna bratříčka upálila

O tom, jak loupežníci království vydrancovali

Jak nejošklivější čarodějnice ke štěstí přišla.“

„Podívejte, pane králi, to je všechno hezké, co mi tady povídáte. Už tuším, že v dětství byla princezna divná. Tedy myslím jiná než ostatní děti. Ale co z toho všeho vyplývá? Zřejmě se jí zalíbila černá magie. Vy chcete, abych ji té lásky zbavil? Pořád totiž netuším, kam tím vším míříte. Jaký problém princezna má,“ rozhodil rukama Květoslav a musel se hodně přemáhat, aby mluvil naprosto klidně.

„Pane čaroději, teď se v klidu ubytujete v pokoji. Odpočinete si po dlouhé cestě a já pro vás pošlu zítra sluhu. Sám se na princeznu podíváte. Dnes vás již nebudu unavovat. Jen vám mohu říct tolik, že Růženku jsme už rok neviděli. Je zavřená ve svém pokoji a nikoho tam nepouští. Jídlo jí oknem nosí čáp, kterého jsme pro ten účel speciálně vycvičili. Na všechny ostatní věci si ve dveřích vyrobila okénko a tím ji prostrkáváme, co je třeba. Jako ve vězení.“ Sevřel pěst král.

„Ale dříve jste jí četli pohádky a povídali si s ní. Tak jak to, že situace dospěla do stavu, kdy se zavřela v pokoji a nechce ven?“

Král si povzdychl. „To víte, postupně ji přestaly stačit běžné dárky. Na své narozeniny si usmyslela, že chce mermomocí draka. Prý ho naučí panáčkovat a aportovat. Draka jako domácího mazlíčka, no, chápete to? Kde jí mám sehnat draka, notabene aby se nechal vycvičit. A i kdyby, víte, kolik by stál? Kolik asi takový drak sežere a co potřebuje místa.“

„Víte co? Měl jste pravdu, já si pořádně odpočinu a zítra vše probereme. Nějak mi z toho všeho jde hlava kolem.“

Král poplácal Květoslava po ramenou. „Nebojte se, vy to zvládnete. Naprosto vám věříme.“ A s těmito slovy se obrátil k odchodu.

„Toho se právě bojím,“ řekl si pro sebe Květoslav.

Poté, co čaroději přinesl sluha do pokoje večeři, s hlavou plnou myšlenek ulehl ke spánku.

 

Druhý den ráno Květoslav po probuzení a snídani, která byla v jeho pokoji nachystaná, vyšel z komnaty a hned se jeho pohled setkal s pohledem sluhy, který na něj již čekal. Z dlouhé chvíle se dloubal v nose a pískal si opřený o sloup. Jakmile uslyšel otevření dveří, narovnal se, utřel prst do kalhot a zeptal se: „Jste připraven, čaroději? Král vás již očekává.“

Květoslav jen přikývl a následoval sluhu klikatými chodbami a různě se točícími schody. Zastavili se až v široké, dlouhé chodbě uprostřed před jednou z komnat, kde už na ně čekal král, přesně jak sluha řekl. Na první pohled byl viditelně nervózní, přešlapoval a chvílemi si mnul bradu. Květoslav si navíc všiml, že mu cuká levé oko. Král počkal, až sluha dvojici opustí, a pak tiše řekl: „Tak, teď když jsme sami, mohu vám prozradit úplně všechno. Vidíte sám, že nejsem nejmladší. Je čas, aby se princezna provdala a nějaký princ převzal vládu nad královstvím. Z tohoto důvodu hodláme princeznu přihlásit do soutěže Miss Princezna. Letos máme tu čest tuto prestižní soutěž hostit my. A samozřejmě se sjede celá řada princů a my doufáme, že ji nějaký… sbalí… jak říkají dnešní mladí. Zkrátka nám jde o to, aby si někoho vybrala za muže a oženila se. Ááá, co to plácám, vdala se. Ale jistě chápete, že to není možné, když sedí zavřená v pokoji a cpe se sladkým. Snad se ještě vleze do loňských plesových šatů,“ zaúpěl král. „A hlavně to není možné, když vyznává černou magii.“

„Vy si to představujete hrozně jednoduše. Když nepustí do pokoje vás, mě teprve ne. Kouzlo, jak přinutit mladého člověka k poslušnosti, má jen omezenou platnost. Obecně se totiž předpokládá, že tohle kouzlo dává rodičům čas k tomu, aby potomka zklidnili sami.“

„Ale co tedy navrhujete?“ zatvářil se král zoufale.

„Musíte jí slíbit toho draka.“

„Cože?“ vytřeštil oči panovník, „vy jste zešílel. Kde ho vezmu?“

„To je druhořadé. My hlavně získáme čas. Já budu moci s princeznou Růženkou promluvit a alespoň zjistíme, co vlastně opravdu chce a po čem touží.“

„No, vy jste tady odborník. Ale co když si pak bude na tom drakovi trvat?“ strachoval se král a začalo mu cukat i pravé oko.

„Znám jednoho chovatele draků. Je to skutečný odborník žádný podvodník. Prodá vám dračí vejce a vy si jednoho vychováte od mala.“

Král zůstal stát s otevřenou pusou dokořán. „Draka? Kdo to bude živit? A kde ho ustájíme? Víte, jaká to bude zátěž pro královskou pokladnu?“

„Když si draka dobře vychováte, tak žádná. Bude lovit zvěř sám v lesích. Co se týče jeho obydlí, nic moc vás to nebude stát. Draci mají nejraději kamennou sluj. Navezete k hradu spousty kamene a drak už si ji vybuduje sám. Ostatně, takový drak má své výhody. Bude chránit království před různým nebezpečenstvím.“

Královi přestalo cukat levé oko, sem tam mu ještě cuklo pravé, ale v obou mu zasvítilo a na tváři se mu rozhostil úsměv. „No jistě, jistě. Čaroději, vy jste génius.“

Květoslav Dobromysl Stehýnko se dmul pýchou. „Tak… říká se to o mně.“

Král se otočil na podpatku, levou rukou si mnul bradu a zamyšleně odcházel. Květoslav počkal, až mu panovník zcela zmizí z očí a pak zaťukal na dveře. Když nebylo nic slyšet, zatloukl silněji. Teprve nyní zaslechl zvuky chůze, ale čím víc se blížily, tím víc měl pocit, že se komnatou řítí stádo slonů. A jak velký hluk dělá stádo slonů, čaroděj dobře věděl, protože byl zcestovalý, a navíc je viděl před pár lety v cirkuse v Dolní Lhotě.

Vězeňské okýnko se otevřelo a podivný skřehotavý hlas řekl: „Tak co máme dneska? Zákusky nebo bonbóny? Doufám, že jsou karamelové, jiné nechci.“

„Růženko, tady je čaroděj Květoslav. Potřebuji s tebou mluvit. Poslali mě za tebou tví rodiče.“

„Ale já s nikým mluvit nechci.“

„Ani když ti řeknu, že král přislíbil pořídit ti draka?“

Nastalo ticho a pak se hlas ozval znovu: „Fakt? A jak můžu vědět, že nekecáš?“

„Přesvědčil jsem otce, že takový drak je vhodný i z důvodu bezpečnosti.“

„A ty jsi vážně čaroděj?“

„Jo, to jsem.“

„Ale řekneš mi něco o čarodějnicích a vůbec o kouzelnickém světě,“ domáhal se hlas dalšího slibu.

„Podívej, Růženko, já ti rád řeknu všechno, co budeš chtít vědět, ale musím tě upozornit, že není, doufám, nutné, abych ti své schopnosti ihned předváděl, nebo ano? Já se dovnitř mohu dostat i bez tvé pomoci, a to celkem snadno.“

Okýnko se zavřelo a zarachotil klíč v zámku. Pak se komnata otevřela. Úplně první, co čaroděj spatřil, byla příšerná tma, kterou halily jen svíčky na stolech. Květoslav luskl prsty a královské rolety se stočily ke stropu. Místnost okamžitě zaplavila vlna světla. Slunce se houpalo na obloze a jeho paprsky slibovaly opět horký letní den.

„Néééé,“ zařval hlas a znělo to jako škrábání nehty po zdech hradu.

„Takhle by to nešlo, Růženko, já nebudu sedět ve tmě,“ řekl Květoslav a vstoupil do komnaty. Kromě velké police s knihami a časopisy ho zaujal fakt, že všude převládala černá barva.

„No tak… kde jsi? Vylez, ať si můžeme rozumně promluvit.“

Chvíli se nic nedělo. Následně ze stínu dveří vystoupila princezna Růženka a čaroděj si leknutím sednul.

„A bude mít ten drak stříbrné brnění?“

Květoslav se však nezmohl na odpověď. Před sebou spatřil něco, co jen vzdáleně připomínalo jakoukoli princeznu, s kterou se kdy setkal, nechal si o ní vyprávět nebo si ji představoval v nemravných snech. Před ním stála malá, chlupatá koule, se zarostlým obočím nejen vzájemně k sobě, ale už i do vlasů. Právě černé vlasy nepřipomínaly běžnou pokrývku hlavy, nýbrž ledabyle poskládané dříví na podpal. Pleť byla poseta uhry a různě tvarovanými a hlubokými krátery. A pokud byl schopen čaroděj odhadovat, jistě to ale říct nemohl, rašil jí pod nosem knír.

„A oni se smáli mému jménu,“ zamumlal.

Ve stejnou chvíli, kdy si nevěřícně Květoslav prohlížel Růženku, vstoupil do místnosti král s královnou. Rychle a bez klepání.

„Moment, králi, co tady děláte? Potřebuju s Růženkou mluvit o samotě!“ křikl čaroděj, ale bylo pozdě. Jakmile uzřeli, co se stalo s jejich královskou dcerou, král omdlel a královna ho musela křísit. Když přišel k sobě, čaroděj přecházel po pokoji sem a tam a Růženka zírala nepřítomně do země.

„Co tohle proboha je?“ Ukázal na královskou dceru Květoslav.

„Já ti dám, co to je,“ zaječela Růženka, pokud se tomu, co z ní vylezlo za zvuk, dalo říkat jekot.

„Copak vám král neříkal, že jsme ji rok neviděli?“ zaúpěla nešťastná královna.

„Vždycky jsem chtěla vypadat jako čarodějnice,“ zaskřehotala princezna.

„Gratuluji, vypadáš jako zarostlý netopýr,“ konstatoval stroze Květoslav.

„Ale ona nemůže být ani netopýr, ani čarodějnice,“ řekl král, který se na podlaze posadil.

„Ale já to chci, chci, chci…,“ křičela Růženka a bušila přitom pěstmi zlostně do dveří.

Král znovu omdlel a královna ho drobnými fackami křísila. Když to nepomohlo, přešla na políčky.

„Všichni se, prosím, uklidníme. Já si s princeznou promluvím a uvidíme, co se dá dělat, aby byl každý spokojený.“

„Copak nemůžeme být u toho, když chcete mluvit s naší dcerou?“ zoufala si královna.

Květoslav k ní přistoupil, položil jí ruku na rameno a dlouze se zadíval do očí. Královna pustila manželovu hlavu a ta s žuchnutím dopadla na zem, což krále probudilo.

„Máte pravdu, čaroději,“ řekla zasněně s úsměvem na tváři. „Zastavte se pak za mnou a budeme vášnivě diskutovat a probírat, co se toho do nás vejde,“ a smyslně se olízla.

„Nebojte se, pořádně to spolu probereme.“

„Ano, pořádně. Mám ráda, když se to dělá pořádně.“

„Ale on říkal, že to bude probírat s náma oběma,“ vložil se mezi ně král.

Královna se na něj otráveně podívala. „Jistě, starý, chci říct drahý,“ opravila se hned, „ ale tohle jsou věci, které se týkají dcery, a ty by měla slyšet jen matka. Otcové by se měli starat výhradně o syny.“

„Ale my nemáme syna,“ prohlásil král nechápavě.

„No právě. Čaroděj mi to citlivě uděl… chci říct řekne a já ti to pak převyprávím.“

„Když myslíš, že to tak bude lepší,“ rezignoval král a s pomocí čaroděje vstal. Když Květoslav s Růženkou osaměli, promnul si čaroděj oči, aby mohl na princeznu znovu pohlédnout. Povzdychl si. Kdyby tak tušil, jakou práci to bere, okamžitě by ji odmítl.

„Za tohle budu chtít tak tři pytle zlata,“ mumlal si pro sebe. Pak ho upoutala velká knihovna. Rozhodl se, že se podívá, jaké tituly má Růženka ve své sbírce. Dobře už věděl, že to vždycky o člověku mnoho prozradí.

30 tipů, jak zvládnout voodoo

Voodoo snadno a rychle

Jak být voodoo mistrem ve třech krocích

Základní příručka dvou tisíc šesti set padesáti osmi úvodních kouzel

Pokračující příručka dvaceti sedmi tisíc tři sta osmnácti pokročilých kouzel

Sto tisíc kouzel pro pokročilé a mnohá další

Jak se (ne)stát vlkodlakem

Jak se (ne)stát upírem

Jak se stát čarodějkou

Růženka ale ve své touze být čarodějka šla ještě dál. Odebírala i čarodějnické magazíny.

Čarodějka a život

Chvilka pro čarodějku

Witchmopolitan

Květoslav se posadil a dlouze přemýšlel kde začít. Pak se zeptal: „Takže, proč vypadáš takhle, už víme. Chceš být jako čarodějka, že ano?“

Růženka přikývla.

„Fajn, v tom případě tě musím zklamat. Takhle čarodějky nevypadají,“ oznámil stroze a čekal, jak princezna na tuto informaci zareaguje. Vytřeštila oči.

„Jak to? Ve všech knihách píšou, že ano.“

„Jistě, protože to jsou knihy. Mají za cíl obyčejné lidi zmást. Tím se čarodějky chrání před vlastní existencí. Když například takový návštěvník lesa uvidí stín stromu při měsíčku, při správné hře světla a stínu si bude myslet, že vidí příšerně vypadající čarodějku a uteče. Jak by svět vypadal, kdyby každý trouba a mamlas lezl za čaroději a otravoval je s každou kravinou. Chceme mít od všech otrapů pokoj.“

Bylo vidět, že princezna nad jeho slovy usilovně přemýšlí. „Takže čarodějky jsou krásné?“

„Velmi.“

„Setkal ses s nějakou skutečnou čarodějkou?“

„Jsem čaroděj, setkávám se s nimi prakticky denně. Dokonce jsem jich pár přeří…,“ odkašlal si, „… no, zkrátka jsem jim často na blízku.“

Růženka seděla na zemi u dveří a byla viditelně zklamaná. „Celou tu dobu si objednávám knihy a magazíny s čarodějnou tématikou, rok jsem byla zavřená v pokoji, abych si na otci vymohla draka pro pořádnou čarodějnici, koště mi přišlo moc obyčejné, a to všechno úplně zbytečně. Jenom kolik čápů se nadřelo, než mi sem nahoru do komnaty vždycky doneslo ty těžké svazky, některým už vyrašily svaly,“ povzdychla si s nostalgií v hlase a očích.

„No, jo, tak už to bývá, realita je krutá.“

„Tak se schválně podívej, jakým článkům jsem, vcelku zbytečně, věnovala čas.“

Květoslava to vlastně docela zajímalo. Nikdy žádný magazín, tím spíše čarodějný, neodebíral, a tudíž absolutně neměl představu, co se v nich píše. Ale nechtěl dát najevo přílišný zájem, aby se Růženka o těch načtených nesmyslech ještě více nerozpovídala, a tak s předstíranou neochotou vzal jeden do ruky a začal jím listovat.

10 tipů, jak sbalit kouzelníka

Nejhnusnější čarodějkou snadno a rychle

Jak být za hvězdu na čarodějnickém párty sabatu

Make-up pro čarodějky – bradavice a spol.

Spodní prádlo pro správně odpornou babiznu – 1. díl – bombarďáky to začíná.

Jistě, móda, vztahy a líčení. Všechno pro ženy, ale vskutku málo toho, co by zajímalo čarodějky. Květoslav v tomhle oboru neměl žádné zkušenosti, ale byl si jistý, že opravdové čarodějky neodebírají žádné magazíny a jediné, v čem skutečně někdy listují, jsou čarodějné knihy. Kdyby ale existoval magazín, který by nějakou čarodějku opravdu zajímal, musely by v něm být určitě články o kouzlech, lektvarech a kde který král byl přeměněn a v co – to čarodějky vždycky potěší, neboť králové obecně se nikdy moc k čarodějkám nechovali přívětivě. To čaroděje měli v úctě víc. Z přemýšlení ho vytrhla Růženka. Všechny její představy o čarodějnicích vzaly za své. Hlavu měla v dlaních.

„Tak čarodějky jsou krásné. Jak vlastně vypadají?“

„Pokud chceš být čarodějka, musíš mít především schopnosti jako čarodějka. Krása sama o sobě neříká nic o čarodějných schopnostech, ale ty nejschopnější čarodějky, co znám, mají blonďaté nebo bílé vlasy až po zadek, dlouhé nohy, jemnou pleť a perfektní koz… teda postavu. Ty vypadáš akorát jako neschopná babice, která se zabývá maximálně podružnými lektvary.“

Vzápětí si Květoslav uvědomil, že jeho nejlepší kamarádka, čarodějnice Hermína Krasokulová takhle vůbec nevypadá a skoro se blíží vzhledově Růžence. Rychle tu myšlenku v hlavě zapudil. Je to přece výjimka potvrzující pravidlo.

„No jó, ale naši mi nikdy nedovolí, abych se stala čarodějnicí,“ rozhodila bezmocně rukama princezna.

„Budeme říkat čarodějkou, to je jistější. Řekněme, že je dokážu přesvědčit. Ty mi za to ale slíbíš, že nebudeš nikoho zaklínat nespravedlivě a hlavně, že už se z tebe nikdy nestane tohleto.“

Růženka vzhlédla s nadějeplnou tváří. „To bys dokázal?“

„Když mi slíbíš, že budou tví rodiče vládnout spravedlivě, a i ty se kouzly zasadíš o to, aby tady vládla za každou cenu spravedlnost, tak dokázal.“

„Jistě, že ti to slíbím, to je maličkost.“ Chtěla Růženka vyskočit ze země, ale při své korpulenci se jí to nepodařilo, a tak se jen svalila na bok. Teprve, když se asi po deseti minutách těžkého boje dokázala postavit na nohy, chtěla radostně zavýsknout, ale vyšel z ní těžký vzdech, který připomínal spíše poslední vydechnutí velryby.

„A ty bys mě učil?“

Květoslav okamžitě vytřeštil oči dokořán a na chvíli přestal dýchat. Tahle myšlenka ho nenapadla ani na minutu, a navíc s ním řádně zacloumala. „Víš, nezlob se, ale mám mnoho práce. Jsem zkrátka příliš vytížený. To by nešlo. Ale mám jednu kolegyni, která žije nedaleko odtud a už dlouho si stěžuje, že náš obor pomalu vymírá, protože mladí se do něj příliš neženou. Nemůže sehnat učnici. Přimluvím se, aby tě vzala do učení.“

Růženka začala radostně skákat a běhat po komnatě, až Květoslav nadskakoval - pokud se tomu, co ona považovala za běh, dalo tak říkat. Usoudil, že už vyřídil vše, co bylo zapotřebí a je čas jít.

„Nebude snadné z tebe udělat krásnou. Připravím jeden lektvar, který se na to hodí, a doprovodím ho jedním francouzským kouzlem. Má to ale podmínku.“

Princezna, opírající se celá udýchaná o kolena, podívala se s výrazem umírajícího na čaroděje a vydechla: „Proboha jakou.“

Chvíli mu trvalo, než rozluštil, co právě princezna řekla, protože její slova splynula s hlasitým sípáním, ale pak odpověděl. „Musíš se o svou krásu snažit i sama. Musíš zkrátka kouzlo podpořit, jinak nebude mít účinnost.“

„A to jako jak?“ Růženka se narovnala, ale obavy v jejích očích nezmizely. Bála se, že bude muset dělat něco nepříjemného, co se jí nebude ani trochu líbit, bude to bolet a její sen o drakovi a kariéře čarodějky, toho času na královském trůnu, se zase vzdálí.

„No… budeš se zkrátka muset podrobit celkové úpravě zevnějšku a chování. Musíš vystupovat jako princezna, čarodějkou budeš pouze, co se umění kouzel bude týkat.“

„To zvládnu,“ mávla rukou.

Čaroděj si sice nemyslel, že to půjde tak jednoduše, ale na druhé straně to byl příslib dokončení jeho úkolu. Princezna přece nemusí vědět, že si podpoření účinnosti kouzla vlastním přičiněním vymyslel. V otázkách práce byl totiž perfekcionista. Má-li být úkol dokončen a má-li mít oprávnění získat nárok na odměnu, zkrátka má-li být princezna zase princeznou, musí se tak i chovat. Čaroděj Květoslav Dobromysl Stehýnko to považoval za důležité i z důvodu obecné čarodějnické pověsti. Byl si jist, že když odvede perfektní práci, rozhodně tím zlepší pověst celé čarodějnické obce, i když z minulosti věděl, že to vždycky pravda nebyla.

Když opustil komnatu výskající princezny, díky čemuž se na něj ze stropu sypal jemný poprašek, dovedl ho sluha ke královskému trůnu, kde už na něj čekala královna. Počkala, až sluha opustí sál a pak se k němu vrhla.

„Tak jak jste pochodil, můj hrdino?“ Položila mu ruku na hruď.

„Mám pro vás jednu zprávu dobrou a jednu asi poněkud horší. Nebudu se ptát, kterou chcete slyšet dřív, protože je to podle mě nesmysl a ten, kdo to vymyslel, by měl být ihned popraven. Stejně vám musím říct obě.“

„Jistě, jistě, povídej, králíčku,“ řekla zasněně královna a nespustila z něj oči.

Zkušenosti se ženami měl čaroděj bohaté, přesto byl trochu rozhozený. Bylo totiž pravdou, že s královnami, které by po něm toužily, zase tolik zkušeností neměl.

„Podívejte, Růženka se změní a já to zařídím pomocí lektvaru a kouzla. Nebude to hned. Lektvar bude pít týden. Ano, celý týden bude trvat, než se z ní stane kráska. Tenhle stav je zkrátka až moc zanedbaný, a i kouzla mají své hranice. Přes noc se z ní prostě Miss Princezna nestane. Ovšem, má to jednu podmínku. Růženka trvá na tom, aby z ní byla čarodějka. A samozřejmě i na drakovi, ale to už víte. Než odjedu, nechám vám kontakt na člověka, který draky chová.“

Královna sundala ruku z čarodějovy hrudi a bylo vidět, že je trochu zaražená. „Milý čaroději, copak se to hodí na princeznu, aby byla čarodějkou?“

„Nazývejme věci pravými jmény, královno.“

„Říkej mi Sašo, můj otec byl původem Rus.“

„Aha… dobrá, milá… Sašo, tedy, abychom pokračovali. Zkrátka je to princeznina podmínka a já jí to slíbil. Bez splnění této podmínky nemohu nic dělat. Jak jsem říkal, abyste nazývala věci pravými jmény, z princezny nebude čarodějka, ale bude mít pouze čarodějné schopnosti.“

Královna chtěla něco namítnout, ale Květoslav ji zadržel. „Já vím, já vím. Ale poslechněte, tyto schopnosti se vám mohou hodit nejen při ochraně království, ale v praktických záležitostech. Něco se rozbije, pokazí, vyřešeny máte tím pádem i věci jako úklid, výzdobu a podobně.“

Královna nad jeho slovy zapřemýšlela. A Květoslav hodlal své úsilí podpořit ještě víc. „Doporučím vám jednu svou kolegyni, kterou znám a můžu se za ni zaručit. Hledá někoho, koho by mohla učit. Jsem si jistý, že krále hravě přesvědčíte. Jste velmi schopná žena.“

Tato lichotka královnu samozřejmě potěšila, a tak se na čaroděje obrátila s úsměvem. „A vy jste velmi schopný muž. Musím říct i výborný taktik. To se mi líbí.“ Položila mu znovu ruku na hruď, ale tentokrát sjížděla pomalu níže.

„Jistě, toho jsem si vědom. Docela rád bych zjistil, co všechno se vám ještě líbí.“

„To nebude problém, je toho hodně.“

„A co král?“ zeptal se Květoslav a poslední slovo zapištěl, protože ho královna chytila právě tam. Rozhlédl se kolem.

„Král je své komnatě a odpočívá. Už ho zase bolí hlava. Poslední dobou ho pořád bolí hlava,“ povzdychla si.

„Chápu, je to už starší muž.“

„Já jsem taky starší žena, ale cítím se mladě,“ mrkla na Květoslava.

„Tím jsem si jistý.“

„Půjdeme do mé komnaty a já ti ukážu, jak mladá se cítím.“

„Tak na to jsem opravdu zvědavý, snad se ze mě nestane pedofil.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (2. kapitola: Miss Princezna, 1. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!