OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 6. kapitola

13.10.2019 (13:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 647×

6. kapitola - Ve zlaté kleci

Dvě hodiny odpočinku uplynuly dříve, než se Sianně zamlouvalo. S přimhouřenýma očima a výrazem čirého utrpení opustila svůj pokoj. Celé dvě hodiny proležela, ale vůbec si neodpočinula. Všude po těle měla šrámy z lekce tance. Večer z ní určitě bude jedna velká modřina. Doklopýtala ke schodům a opřela se o zábradlí, když se pomalu plazila do třetího patra paláce, kde měla mít další tři hodiny lekci konverzace.

Před dveřmi se přes svůj odpor k církvi v duchu pomodlila ke všem bohům, aby tenhle mistr neměl stejně sadistické metody jako Bertran, a vstoupila dovnitř. Byla to prostá místnost s holými stěnami, jediné, co se uvnitř nacházelo, byla trojice polštářů na zemi. Na jednom z nich seděla mladičká žena oblečená do černých kamaší, bílé košile a rudého zdobného kabátu. Vlasy měla svázané v nedbalém uzlu, ze kterého jí skoro polovina pramenů vyklouzla, ruce položené na kolenou držela dlaněmi vzhůru a na tváři jí zářil zasněný úsměv.

„Vítej, posaď se ke mně," řekla směrem k Sianně. Celou dobu se dívala upřeně před sebe, ani jednou nemrkla. Pokynula k polštáři po své pravici. „Jak se ti daří, má milá?"

Sianna si zvláštní ženu prohlédla, když si vedle ní sedala. Něco na ní bylo jiného. „Je to pro mě velká změna, ještě jsem se s ní úplně nesrovnala."

„Ach, tak to máme všichni." Ženina tvář byla za poslední dva dny tím nejvlídnějším obličejem, co viděla. Žena - tedy spíše dívka, na první pohled vypadala mladší než Sianna - zašmátrala rukou po podlaze, až nahmatala Sianninu ruku. Teprve teď si všimla divné blány, která překrývala dívčiny oči. Byla slepá, proto tak zírala do prázdna. Chytila Sianninu ruku, přejela dlouhými hubenými prsty po vnější straně dlaně, pak ji obrátila a obkreslovala nehtem čáry v Siannině dlani. „Přicházíš ze statku, že? Máš silnou mozolnatou ruku, dokonce i pár jizviček. Jsi zvyklá tvrdě pracovat..."

Dveře zavrzaly a dovnitř vklouzla dívka, se kterou měla lekci tance. Vypadala, že brečela, než sem přišla. Na tváři se jí začínala vybarvovat modřina od vrbového proutku. Rychle se posadila naproti Sianně, usilovně se snažila vyhnout se jejímu pohledu. Když slepá dívka chytila i její ruku, vyplašeně sebou škubla. „Máš strach, je to tak? Přicházíš s velkými ambicemi, ale bojíš se, co pro jejich naplnění budeš muset protrpět," promluvila k vyděšenému děvčeti, které pořád nevěřilo, že jí žádné nebezpečí nehrozí.

„To je zajímavé, velice zajímavé. Tvoje společnice se na rozdíl od tebe chce jen vrátit domů a mám pocit, že by byla schopná zbourat palác se zemí, kdyby se jí v tom někdo pokusil zabránit... Ale proto tady se mnou nejste. Jsem Asra, mistryně konverzace. Spousta lidí si myslí, že schopnost mluvit je nepodstatná. Věřte mi, mýlí se. K tomu, co na vás v následujících letech čeká, potřebujete schopnost udržet pozornost svých posluchačů. Začneme zlehka. Teď odejdu za dveře a vy dvě budete spolu mluvit. Žádné ticho, žádné mlčení. Je mi jedno, o čem váš rozhovor bude a jaký si při něm k sobě vybudujete vztah. Mluvte." S tím se mrštně zvedla ze země, pustila jejich ruce, přešla ke dveřím, kde zkušeně našla kliku, a zmizela.

Sianna slyšela otočení klíče v zámku. Asra rozhodně neměla stejně kruté způsoby jako Bertran, ale i ona ke svému úkolu používala donucovací prostředky. Pak zašustila látka kabátu, jak se mistryně konverzace svezla po dveřích na podlahu. Nebylo odsud úniku. Dívka naproti Sianně si toho všimla také a nervózně si skousla ret. Byla to blondýnka křehkého vzezření. Jako by ji sebemenší zvýšení hlasu mohlo rozplakat, a i slabý větřík odnést daleko odsud, tak nejistá sama sebou vypadala. „Jsme tady uvězněné?" pípla tiše, hlásek měla vysoký ale příjemný.

„Už to tak bude," odpověděla jí Sianna, postavila se a přešla k oknu, aby do místnosti pustila trochu čerstvého vzduchu. Koutkem oka sledovala dívku na podlaze. Byla z ní úplná hromádka neštěstí. Kdyby se takhle Sianna tvářila na statku, bratři by jí nedali už nikdy pokoj. Mohla navenek vypadat stejně zranitelně jako ostatní dívky, ale dětství prožité ve společnosti tří bratrů ji poměrně zocelilo.

„Jak poznala, že se bojím?" zamumlala za Siannou znovu blondýnka. Sianna s pohledem upřeným do zahrad si jen pomyslela, že to by poznal i hlupák. Nahlas ale konejšivě řekla: „Říká se, že slepci mívají vyvinutější buď sluch, nebo hmat."

Na moment zůstalo v místnosti ticho, které okamžitě přerušilo rázné klepnutí do dveří. Sianna si znovu sedla naproti dívce, natáhla k ní ruku a čekala, jestli ji přijme. „Jsem Sianna," představila se, když blondýnka konečně její nabízenou ruku přijala.

„Maira."

Postupně se Sianně podařilo Mairu rozmluvit. Ukázalo se, že jí jen delší dobu trvá, než někomu začne věřit a je ochotná se mu více otevřít. Když toho Sianna dosáhla, byla Maira skoro k nezastavení. Znala ji sotva den a už se zdálo, jako by byly nejlepší přítelkyně celý život.

Maiře bylo teprve sedmnáct, pocházela z přístavního města Aleston, kde se řeka Salas vlévala do moře. Její otec byl kočí místního hraběte, matka sloužila jako komorná hraběnky. Měla o rok staršího bratra. Tohle všechno a ještě spoustu dalších drobností se o dívce dozvěděla. Sianna od ní také zjistila, že všech dvanáct dívek bylo rozděleno do skupin podle svých schopností. Šest z nich byly měšťanky s dobrým vzděláním, takže trávily více času konverzací, tancem, zpěvem a hraním na hudební nástroje. Další čtveřice pocházela z velice nuzných podmínek, byly negramotné a ani v ostatních věcech nijak nevynikaly. Tahle čtveřice se prý skoro nezastavila a pořád přebíhala z jedné lekce na druhou. Potom už zbyla jen Maira a Sianna, které sice obě uměly číst, psát i počítat, ale rozhodně nijak výjimečně dobře.

Maira po třech hodinách, kdy Asra zase odemkla dveře, vypadala lépe, méně vyděšeně a jistější sama sebou. Odešly zavěšené do sebe, smály se spolu. Co jim taky jiného zbývalo, zůstaly odříznuté od ostatních dívek, tak se musely přátelit mezi sebou.

✯✯✯

Sianna v hlavním městě žila pátým týdnem. Dny ubíhaly rychle, nemohla si stěžovat na nudu, ale byly pořád stejné. V pondělí trávila společně s Mairou celý den na lekci čtení. Večer pak mívala ztuhlé nohy, bolavá záda a v hlavě jí třeštilo. V úterý dívky jakoby za trest čekala pětihodinová lekce s mistrem Bertranem, dvě hodiny zpěvu a další dvě hodiny hraní na hudební nástroje. Ve středu, když se vybarvily modřiny od Bertranovy rákosky - vrbový proutek jednou ze vzteku přelámal -, trávily dopoledne na hodinách psaní a odpoledne se zabývaly počítáním. Čtvrtek měly poměrně volný, ráno byly s Asrou, kterou si i přes její zvláštní metody jako jedinou z mistrů oblíbila, kolem oběda se učily vyšívat. Siannin výtvor měl na sobě vždy víc krve než výšivek, protože se věčně píchala do prstů. Den zakončily na lekcích zpěvu, kde se zároveň učily, jak se chovat jako pravé dámy – při té příležitosti si Sianna udělala hezkou modřinu kolem oka, když se do něj praštila vějířem ve snaze ho otevřít, jak jim mistr ukazoval. Pátek zase patřil čtení, psaní a počítání. V sobotu byly další lekce tance a konverzace, které se dívkám po tanci vždy zdály jako vysvobození. V neděli znovu vyšívaly, zpívaly a učily se hrát na hudební nástroje. V tom shonu byla ráda za každý večer, kdy se svalila na hrubě otesanou lavici v kuchyni a stařenka Marion jí přinesla talíř teplé polévky a výborné druhé jídlo.

Takhle to šlo pořád dokola, Sianna už druhý týden ani nepotřebovala Talidin rozpis, protože přesně věděla, kde a kdy má být na potřebném místě. Dnes byla sobota a ona zrovna šla z Bertranovy lekce s novým zarudlým šrámem na tváři. Ten muž byl blázen, od kterého by si všechno jeho ponižování a tresty normálně nenechala líbit, ale věděla, že tady je to on, kdo má lepší postavení, kdo může kdykoliv zavolat stráže, aby se o ni postaraly. Proto vždy zatnula zuby, odpočítávala hodiny, které s ním ještě bude muset protrpět, a držela jazyk za zuby.

Začátek Asřiny hodiny Sianna vůbec nevnímala. Slyšela, jak s Mairou o něčem diskutují, ale slova postřehnout nedokázala. Měla jeden z těch slabších dnů, kdy se nedokázala na nic soustředit a myšlenkami byla zpátky doma u své rodiny a přátel. Celou taneční lekci přemýšlela o rodičích, o Havlilovi, bratrech, Lybii a Cadenovi. Možná proto taky dostala několik ran od Bertrana, zatímco Maira ani jednu.

„Mohla by ses laskavě připojit k nám pozemským bytostem?" promluvila na ni Asra.

„Hm..."

„Má dnes slabší den," vysvětlovala za Siannu Maira s úsměvem. I ona si Asru oblíbila a vždy se na hodiny strávené s ní těšila. Sianna si občas říkávala, že se Maira na Asru těší až nezvykle hodně, ale rozhodla se v tom víc nevrtat. „Chybí jí rodina." Asra bez jediného slova poplácala Siannu po koleni, potom jí dala ještě chvíli času s jejími myšlenkami, než ji také zapojila do hovoru.

Probíraly spolu politiku, o které podle Asřiných slov musí aspoň něco vědět, aby dokázaly plnit úkol, kvůli kterému tady jsou. Mluvily o králi a královně, o zvycích u dvora a o chodu království. Zabíraly se čtyřmi princi a jedinou princeznou, obzvlášť na korunního prince Luciena a jeho snoubenku je Asra upozorňovala. Vysvětlila dívkám, že s princi se budou setkávat jen výjimečně, ale budoucí královnu poznají až moc dobře. „Je to... ehm... zajímavá osobnost," řekla nakonec k princově snoubence Asra, která se poprvé zdála, že má problém najít ta správná slova.

Lekce už sice skončila, ale Maira ani Sianna se neměly k odchodu. Pro dnešek měly večer volno, takže nikam nepospíchaly. Jenže, ještě než se Asra stihla začít radovat z jejich naprosto dobrovolné přítomnosti, otevřely se dveře a v nich stála známá osoba celá v černém s ledovým výrazem. Talida sebevědomě vstoupila dovnitř, pokynula Sianně a pak se otočila k mistryni konverzace. „Asro, jak se vám daří? Doufám, že vás Sianna moc neobtěžuje."

„Ale kdepak. Přítomnost děvčat tady je moc milá, aspoň si mám s kým povídat."

Talida jenom přikývla a s omluvou chytla Siannu za loket a odešla s ní pryč. Táhla dívku celou cestu do jejího pokoje a ona upřímně netušila, jestli se na ni zlobí, nebo jestli je taková pořád. Zastavily se v Siannině pokoji, dívka si hned všimla trojice nových šatů pečlivě složených v hromádce na lenošce. Přešla k ní a vzala do ruky první z šatů. Všechny měly modrošedou barvu, tyhle byly z hedvábí. Měly několik vrstev, které přes sebe padaly jako vodopád, s volnými rukávy po lokty a mašlemi, s nimiž se daly utáhnout, výstřih byl zdobený drobnými výšivkami.

Když se Sianna otočila na Talidu s podezřívavým pohledem, starší žena hned začala vysvětlovat: „Konec tvého výcviku se blíží, už příští týden budeš představená královně a před tu opravdu nemůžeš přijít v tomhle." Ukázala na bílé šaty, které jí sama přinesla ten první den, kdy sem dorazila. Opravdu byly oproti těm novým poněkud méně slavnostní. „Pokud budeš šikovná, dostaneš spoustu mnohem hezčích šatů a nejen těch. Mimochodem, mluvila jsem s mistry. Cením si toho, že jsi mě poslechla a brala lekce vážně. Popravdě jsem to od tebe nečekala."

„Popravdě jsem nečekala, že je budu brát vážně ani já."

Na to Talida odpověděla pobaveným úšklebkem. Chvíli se Siannou zůstala a povídala si s ní o uplynulých pěti týdnech. Dohodly se, že i ten poslední týden budou pokračovat ve stejném režimu jako doposud, i když už se Talida vrátila. Nakonec Talida Sianně ještě jednou zopakovala slova o šikovnosti a odměnách za dobře odvedenou práci. Pak za sebou zavřela dveře a nechala dívku po zbytek večera o samotě.

✯✯✯

Celý další týden měla Sianna v hlavě jen dvě myšlenky. První z nich, na kterou se často ptala, byla o odměnách za práci. Proč by královna odměňovala svoje služky - naprosto obyčejné služky – tak drahými dárky jako hedvábnými šaty a šperky. Talida ji vždy odbyla se slovy, že přehnaná zvědavost škodí a ona se to přece všechno brzo dozví. I přesto se Sianna ptala při každé příležitosti. Ani Maira nic netušila. Asra musela vědět, o co jde, ale odmítala jim to prozradit. Takže Siannu celých sedm dní sžírala zvědavost.

Druhou z myšlenek si nechala pro sebe. Trápila ji a nenechávala dívku v klidu vyspat. Už před dlouhými šesti týdny poslala dopis rodičům a pořád nepřišla žádná odpověď. Ze začátku si to vysvětlovala tím, že mají na statku všichni moc práce. Potom se uklidňovala myšlenkami, že jen nemohou sehnat někoho, kdo odpověď doručí do hlavního města. Ale tenhle týden si přestala cokoliv namlouvat. Kočárem sem trvala cesta pět dní, na koni tři, a když jste jeli bez přestávek, tak jen den a půl. Kdyby poslali odpověď, už by určitě dorazila. Museli se na ni zlobit. Museli ji nenávidět za to, že se nechala odvézt. Kdyby bylo všechno v pořádku, tak by přece odpověděli na dopis.

Byla sobota a Sianna stála u okna ve svém pokoji. Na rozpisu lekcí byla tahle sobota úplně prázdná, takže měla celý den volno. Venku bylo na první pohled krásně. V polovině května se všechno nádherně zelenalo. Listy na stromech se třepetaly v mírném větru, na složitých záhonech kvetly opečovávané květiny všech barev. Na cestách mezi květinami chodili muži i ženy v krásných šatech. Viděla dvojici královských lovčí v tmavě zelených kamizolách, jak vedou na řemíncích čtyři ohaře do parku za zámkem. Siannu to lákalo. Lákalo ji vyklouznout ven a projít se zase na čerstvém vzduchu. Vždyť ji už měsíc a půl drželi zavřenou uvnitř.

Ještě chvíli stála u okna, než se konečně rozhodla. Přes ramena si přehodila šátek, zamkla dveře do pokoje a vyrazila po schodech ke vstupním dveřím. Míjela služky v černé i pár dívek v bílé, ale nikdo jí nevěnoval moc pozornosti. Když sešla do přízemí, kudy se chodilo do stájí, psince a kuchyně, začala potkávat i stráže. Do vrchních pater směli jenom služky, dvanáctka vyvolených dívek a mistři, ale v přízemí se to hemžilo muži. Kuchaři pobíhali sem a tam, královští lovčí se očividně připravovali na hon a dvojice stráží prostě strnule stála u dveří. Tady už se Sianně dostávalo víc pozornosti, ale ona si zvědavých mužských pohledů nevšímala. Přešla ke vstupním dveřím, byla už jen půl metrů od nich, když vojáci sklopili halapartny a zabránili jí v dalším postupu.

„No tak, chci se jen projít venku," zkusila to na ně Sianna s přátelským úsměvem. Vojáky to nijak neohromilo. Zůstali stát na místě a halapartny pořád bránily v průchodu ven. „Prosím, nebudu tam dlouho," pokusila se je přesvědčit ještě jednou.

„Bez svolení Jejího Veličenstva nikdo ven nesmí," řekl jí vyšší z vojáků, ani se neobtěžoval se na ni podívat.

„Královna o tom přece nemusí vědět, já jí to neřeknu a vy z toho..."

„Ne," odpověděl i ten menší voják. Halapartny zůstaly na místě. Sianna si oba muže ještě jednou prohlédla, jestli to opravdu myslí vážně. Vypadali jako hromada svalů, která umí jenom přijímat rozkazy, ale sami nejsou schopní vymyslet nic. Chtěla to zkusit naposledy, ale na rameno jí dopadla silná ruka. Rychle se otočila a ocitla se tváří v tvář mladému tmavovlasému muži v zelené kamizole. Podíval se na vojáky, potom na ni a kývl směrem ke schodům za jeho zády. „Vrať se zpátky nahoru, tihle dva tě nikam nepustí," řekl jí s omluvným úsměvem na tváři.

„Nečeká na tebe náhodou Jeho Výsost?" ozval se za nimi jeden z vojáků na stráži. Lovčí mu věnoval nezaujatý pohled a obrátil se zase k Sianně. Kývl na pozdrav, ani nepočkal na její odpověď, otočil se a zmizel v chodbě vedoucí k psinci. Sianna se naposledy podívala na vojáky, potom odevzdaně odešla po schodech zpět do svého pokoje.

Posadila se ke stolu a s povzdechem se natáhla pro desky s papíry. Připravila si inkoust a brko. Když nemůže ven, tak aspoň vyřeší záležitost s dopisem. Namočila brk v inkoustu, chvíli ho držela nad kalamářem, než vymyslela, jak dopis začne.

... Mrzí mě, že jsem pořád nedostala vaši odpověď. Modlím se, aby bylo vše v pořádku. Často na vás všechny myslím a doufám, že už brzo dostanu možnost vás navštívit. Nemohu si stěžovat na chování většiny lidí tady. Jsou slušní a ochotní, i když poněkud chladní a odtažití. Mám tři jídla denně a nemusím dělat nic kromě každodenních lekcí. Brzy nás všechny představí královně a já snad zjistím pravdu o tom, proč tady jsem. Pořád nevěřím, že královna potřebuje obyčejnou služku a hledá ji v celé zemi.

Cvičí nás v psaní, čtení i počítání. To se dá ještě pochopit, královna nejspíš nestojí o negramotné sluhy. Jenže my se učíme i zpívat, vyšívat a hrát na hudební nástroje. Ale především tančit a konverzovat! Kdo to kdy viděl, aby se služebnictvo učilo chovat stejně jako šlechta? Snad se už brzo ukáže pravda.

I přes všechen ten přepych si nemůžu pomoct, připadám si tady jako v kleci. Nesmím vycházet ven, nesmím mluvit s nikým jiným než se služebnými. Chybí mi domov a ta svoboda, kterou jsem na vesnici měla. Věřte mi nebo ne, lidé ve městě nejsou ani zdaleka tak přátelští jako vesničané.

Budu napjatě čekat na vaši odpověď. Pozdravujte ode mne Havlila, Lybiu i Cadena. Mimochodem ohledně Cadena, vyřiďte mu, prosím, že se na něj nebudu zlobit, když se rozhodne nečekat na mě pět let a oženit se s jinou.

Sbohem, Sianna

Počkala, až inkoust zaschne, potom papír srolovala do ruličky a převázala ho provázkem. Vstala od stolu, vzala dopis a rozhodnutá konečně se dozvědět, proč ještě nedostala odpověď, vyrazila za Talidou. Ta měla pokoj v prvním patře stejně jako všechny ostatní služebné. Sianna zaklepala na její dveře. Nic se neozvalo. Zaklepala znovu tentokrát hlasitěji. Zase nic. Položila ruku na kliku a zkusila, jestli je zamčeno. Dveře se s tichým zavrzáním otevřely.

Pokoj byl prázdný, ale jeho majitelka musela odejít teprve před chvílí. V krbu plápolal oheň, stůl byl plný kopiček papírů, knih a notesů. Okna zakrývaly těžké závěsy. Pokoj Sianně připomínal Talidu snad ve všem. Byl stejně strohý, stejně praktický a hlavně nepůsobil vůbec domácky. Sianna přešla ke stolu s tím, že na Talidu počká tady. Položila ruličku papíru na hromadu uprostřed, aby si ho Talida potom všimla. Prohlížela si papíry na stole. Většina byly účty s cenami za látky, šperky a květiny. Pak viděla seznam jedenácti žen a mužů a u jejich jmen různá data. Všechno si prohlížela s pozvednutým obočím. Pak stočila zrak ke knize s názvem Šlechtické rody Temirského království s hezkou obálkou se zlacenými ornamenty. Pod deskami knihy koukal kus papíru, na kterém bylo známé písmo. Sianna knihu nadzvedla a papír vyndala. Jistě, že to bylo známé písmo, vždyť bylo její. Byl to dopis, který dala Talidě, aby ho poslala. Teď už se nedivila, proč nedostala žádnou odpověď.

„Co tady hledáš?" ozvalo se od dveří.

Sianna rozčíleně pohlédla do Talidiných očí a zvedla dopis. „Co to má být? Slíbila jsi, že ho pošleš!"

Starší žena za sebou zavřela dveře, na tváři měla svůj typický nezaujatý pohled. To Siannu naštvalo ještě víc. Ona ho vůbec neplánovala poslat! „Řekla jsem, že se o to postarám. O tom, že ho pošlu, nepadlo ani slovo."

„Čekala jsem měsíc a půl na odpověď! Myslela jsem si, že mě moje vlastní rodina nenávidí za to, že jsem odešla!" křičela na ni naštvaně Sianna. Sebrala ze stolu i druhý dopis a podala oba dva Talidě. „Napsala jsem další, tak je laskavě pošli."

Talida jí vytrhla papíry z ruky a s očima upřenýma do těch Sianniných oba dopisy hodila do ohně. Nevypadala, že by toho litovala, spíš naopak. Po dlouhé době projevila jedinou emoci a tou bylo pohrdavé pobavení. „Tak to bychom měly. Teď se jdi převléct, dnes vás představíme královně. A to tomhle už víckrát nechci slyšet." Sianna na ni zírala a nevěřila vlastním očím. Potom kolem ní prošla, bezohledně do Talidy přitom strčila a práskla za sebou dveřmi. Odešla do svého pokoje, ve vzteku se skoro nedokázala trefit klíčem do dírky. Ze skříně vytáhla jedny z trojice nových šatů a s nechutí se převlékla.

S pohledem upřeným do zrcadla si nepřítomně učesala vlasy. Opravdu to tady bylo jako v kleci. Sice je zlatá, ale pořád je to jenom klec. 

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 6. kapitola: