OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Judgement of the Buried - Kapitola 2

23.06.2026 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 125×

Ethan

Snášejí se na mě ledové kapky vody tryskající ze sprchové hlavice.

Stojím pod proudem tekoucí vody dobrých deset minut. Je to taková levná verze terapie a funguje lépe než většina rad, co jsem kdy slyšel. Potřeboval jsem se zchladit. Tělo mi hoří a ještě v něm doznívají zbytky endorfinů z ranního běhu a rančerské práce s mým otcem.

Společně jsme rozvezli balíky sena traktorem ke stájím a k ohradám, kde už netrpělivě přešlapoval dobytek. Zkontrolovali jsme napáječky, doplnili vodu do koryt pro koně, kteří se hned seběhli podél plotu a funěli nám za zády do ramen. Otevřeli jsme kurník, dosypali krmivo slepicím, vyčistili misky králíkům. Ranní kolečko – rychlé, rutinní, přesně takové, jaké má být, když se nic neposere. A na farmě se vždycky něco může posrat. Prasklá hadice, nemocné tele, splašený hřebec nebo jen zaseklá brána. Dnes bylo ticho. Až podezřele.

Kapky vody mi bubnují na záda i hlavu, stékají mi po obličeji a štípají mě do očí. Po deseti minutách proud chladné vody vypnu a přiměju se vylézt ven. Zběžně ručníkem vymačkám přebytečnou vodu z vlasů a omotám si jej kolem pasu. Vlasy jistě stihnou uschnout, než sejdu dolů. Je skoro sedm a venku je takové teplo, že se okamžitě začnu potit, jen co vylezu ze sprchy.

Dokonám zbytek ranní hygieny, vyčistím si zuby a do podpaží nanesu antiperspirant, který mi v tomto vedru stejně vydrží sotva do snídaně. Vylezu z koupelny do své staré ložnice, kterou mi tu rodiče stále nechávají zařízenou, jako bych se sem měl každou chvíli vrátit natrvalo.

Ze skříně vytáhnu starší bílé tílko, které si zachovalo svou přiléhavost, nebo jsem od doby, co jsem ho měl posledně na sobě, přibral na váze. Obléknu si své staré tepláky a zjišťuji, že v pase jsem hubenější, než tomu bylo kdysi. V poslední době si dávám docela do těla. Nějaké svaly přibyly, hlavně na rukách a přes ramena. Pas zůstal úzký. To je asi tak jediné, co mám pod kontrolou.

Je mi sice pár let přes třicet, ale stejně před zrcadlem nalepeném na dveřích šatní skříně, zatnu levou ruku. Jen na vteřinu. Sval se pod kůží napne a já si ho přeměřím pohledem, jako bych kontroloval vybavení před výjezdem. Spokojeně si odfrknu. Aspoň něco, co se dá budovat a udržet.

Pohled mi sklouzne níž, na pár let již vybledlé tetování, obtáčející se kolem mého levého předloktí, sestávající z křídel, kříže, meče, černých siluet ptáků a nějakého toho kvítí, které už čas skoro sežral. Relikt mé mladistvé nerozvážnosti, kdy mi symboly dávaly větší smysl než lidi a kdy jsem měl v krvi víc alkoholu než rozumu.

Nechal jsem si ho udělat v prváku na Sam Houston State University v Huntsville. Studoval jsem trestní právo a kriminalistiku, protože jsem od střední šel za svým snem. Nikdy jsem nepatřil k těm, co by tápali v tom, co chtějí dělat, už tehdy jsem věděl, že jednou skončím u Texas Rangers. Ne kvůli hvězdě na odznaku, ale kvůli tomu, co představovala. To slovo pro mě tehdy znamenalo víc než cokoli jiného.

Moji kamarádi, banda kluků z koleje, mě tehdy hecli, že když už chci jednou nosit odznak, měl bych si na kůži vypálit i nějaký symbol víry v to, čemu sloužím. A já chtěl zapůsobit. Na ně. Na holku, se kterou jsem tehdy chodil. Možná i sám na sebe. A u jednoho jsem nezůstal. Druhé mám na zádech, kopíruje mi páteř. Meč obtočený plazící se trnitou rostlinou. Jedno z mála rozhodnutí, které mi bude na věky zdobit tělo.

Tu školu jsem si nevybral náhodou. Má jednu z nejsilnějších policejních akademických tradic v Texasu. Čtyři roky jsem se učil zákony, postupy, forenzní základy, psychologii výslechu. Přes den přednášky, večer posilovna nebo běh. Většina lidí odtud míří do státní služby. Já nebyl výjimka.

Je to doslova líheň policistů. Huntsville je město s věznicemi a silnou vazbou na trestní systém. Můj lístek k Rangers.

Po škole jsem nastoupil k Texas Department of Public Safety. Začínal jsem jako každý jiný – silnice, hlídky, nehody, drogy, rutinní zásahy. Šest let jsem sbíral zkušenosti, učil se číst lidi a hlavně držet emoce na uzdě. Časem jsem se dostal k vyšetřování vážnějších případů. To byl moment, kdy jsem věděl, že se blížím.

K Rangers mě vzali krátce před třicítkou.

Čtyři roky jsem nosil jejich hvězdu. Těžké případy. Brutální vraždy. Dlouhé cesty napříč státem. Spousta nocí bez spánku. Rangers nejsou o slávě, jak si lidi myslí. Jsou o odpovědnosti. O tom, že když něco selže, jdeš tam ty.

A pak jsem odešel.

Ne, že bych musel. Nevyhodili mě. Nezranili mě. Nezlomili mě. Chtěl jsem být u případu od začátku do konce. Vidět město, znát ulice, znát lidi. Chtěl jsem víc než jen zavřít spis a odjet.

Tak jsem přijal místo detektiva. Hierarchicky je to krok dolů. Papírově určitě. Ale mně to bylo jedno. Nešel jsem za titulem. Šel jsem za smyslem.

----------------------

Vrátím se zpět do reality. Zaměřím se na svůj odraz v zrcadle. Na bradě mám několikadenní strniště, chtělo by to zastřihnout a vlasy mi od loňska taky poněkud povyrostly. Vepředu mi padají do očí a už je neudrží ani gel. Musím si najít čas na kadeřníka.

Seběhnu po schodech dolů, jdu podle čichu. Vůně slaniny mě zavede do kuchyně, kde najdu u jídelního stolu sedět Mallory se svými dvěma dětmi, mými nevlastními synovci.

Jeremymu je už deset. Má za sebou poslední týden páté třídy. Od září z něj bude šesťák, což dává najevo pokaždé, když se na něj někdo podívá jako na malého kluka. Dětství z něj pomalu mizí, ale ještě pořád má na rukou zbytky fixy z projektů a občas si zapomene zavázat tkaničky. Příští rok ho čeká druhý stupeň, nová budova a učitelé, kteří se s dětmi nemazlí.

Aaronovi bude šest až v létě. Do školy půjde teprve příští rok, zatím si vystačí s hračkami na podlaze a otázkami, které nikdy nekončí.

„Mamííí, to je strejda Ethan," vypískne Aaron a chystá se slézt ze židle, ale Mallory ho zastaví, Jeremy se otočí mým směrem.

„Ahoj, strejdo."

„Tady jsou moji nejoblíbenější synovci." Každému z nich rozcuchám vlasy cestou do kuchyně.

„Jsme tví jediní synovci," řekne Jeremy suše.

„Tak to si musím dávat pozor, abych vás neztratil." V kuchyni u plotny stojí Ruth a smaží další lívance. Nejoblíbenější jídlo mého dětství, lívance s javorovým sirupem a opečenou slaninou. Dokud neochutnáte, nevíte, oč přicházíte. Sbíhají se mi sliny a pořádně se nadechnu té slastné vůně. „Hmm, jídlo mého dětství." Přivítám svou nevlastní matku pusou na tvář.

„Viděla jsem tě jít za otcem do stodoly." To vysvětluje, proč se dala do přípravy zrovna téhle snídaňové pochoutky. Kdo by to byl řekl, že ve třiceti šesti letech budu nad tím jídlem slintat jako malý kluk.

„Můžu ti s něčím pomoci, Ruth?"

„Mám hotovo. Běž si sednout, nandám ti pořádnou porci pro dospělého chlapa." Prohlédne si mě od hlavy k patám a prstem mi šťouchne do břicha. „Nějak jsi pohubl, měl by si víc jíst." A já zrovna nahoře přemítal o tom, jestli jsem náhodou nenabral svalovou hmotu. Ruth mě nikdy nenechala hladovět, naopak mi přišlo, že mě vykrmovala, ale nemám jí to za zlé. Je pro mě matkou.

Moje pravá matka opustila mého otce brzy po tom, co jsem se narodil. Nemám jí to za zlé, byl to její život, a jestliže ho s námi žít nechtěla, byla to jen její volba. Otec si nedlouho na to našel Ruth, se kterou měli o dva roky později dceru, Mallory, mou nevlastní sestru. Mall je mladší, je stejně stará jako Asher, rozvedená a s bývalým manželem mají dva syny ve střídavé péči.

Přede mnou přistane talíř s deseti lívanci, natáhnu se po javorovém sirupu a dopřeju si pořádnou dávku této hutné, sladké dobroty. Lžičkou si posypu lívance opečenou slaninou nakrájenou na drobné kousky a pustím se do jídla.

Hned při prvním soustu zamručím.

„Vynikající, mami, jako vždycky."

„Babička umí ty nejlepší lívance na světě," huhlá Aaron s plnou pusou a po bradě mu teče sirup, který Mall otře kapesníkem dřív, než mu zamaže oblečení.

„Kolikrát ti mám říkat, abys nemluvil s plnou pusou." Napomene ho sestra, ale Aaron ji nebere na vědomí.

„Říkám jenom pravdu, mamííí." Mám snědenou půlku talíře a začínám se cítit plný. Odložím příbor a do prázdné sklenice na stole si naliju domácí šťávu z vymačkaných pomerančů, které mimochodem taktéž pěstujeme.

„Doufám, že jsi neskončil?" Ruth ukáže vidličkou na nedojedený talíř.

„Mami, jsem detektiv, ne popelnice," postěžuju si.

„To dojíš," pronese klidně, jako by právě rozhodla o mém osudu. Břicho mi co chvíli praskne, ale kousnu se do jazyka. Musím ukázat chlapcům, jak mají jíst - jako správný chlap. Naházím do sebe zbytek snídaně a spláchnu ji další sklenicí džusu.

„Vidíte, chlapci, pokud chcete být silní, jezte pořádně jako váš strejda." Jeremy si vezme Ruthinu radu k srdci a nandal si na talíř další dva lívance.

Slyším domovní dveře a o pár chvil později přijde do kuchyně otec. Ruth mu nandá stejný počet lívanců, jako jsem měl já, a táta je do sebe, na rozdíl ode mě, nahází bez problémů, a ještě si přidá. Zdržel se ještě seřizováním motoru na traktoru, taky podle toho vypadá. Ruce i obličej má mastný a černý od spáleného oleje. Byly doby, kdy by mu Ruth něco na tu adresu řekla, ale dávno se smířila s tím, že je to pracující chlap a špína k tomu patří.

Po snídani se jde otec umýt a slíbí mi, že mě hodí zpátky domů. Stejně prý potřebuje do města. Mezitím, co na něj čekám, si hraju s kluky venku za domem na zahradě. Učím je házet lasem jako pravý kovboj.

Stojí vedle sebe, každý má vlastní laso a snaží se jej obhodit okolo polena, které jsem umístil asi pět metrů od nich. Předvedu jim jak laso držet, jak s ním kroužit nad hlavou a pak jej hodit.

„Takhle si ho chytni, zvedni ruku nad hlavu a krouživými pohyby ho přiměješ se točit, až budeš připravený, hoď ho vpřed. Takhle." Názorně jim předvedu to, co jsem jim nyní popsal. „Je to snadné, chce to jen trénovat."

Ze dveří na verandu vyleze táta a mávne na mě rukou. Rozloučím se se synovci a jdu s ním k autu.

„Koukám, že jsi je zabavil na dost dlouhou dobu."

„To doufám. Budu jedině rád, když je to bude bavit." Tradice by se měly v rodině udržet. O to se rád postarám.

Kdysi naše rodina závodila v rodeu. Hlavně v bull ridingu. Táta byl jeden z těch, co si mysleli, že dokud se udrží v sedle osm vteřin, nejsou staří.

Začal jezdit už jako kluk, někdy kolem patnácti. V osmnácti už objížděl soutěže po celém Texasu. V té době byl rychlý, lehký a bláznivý dost na to, aby se býka nebál víc, než bylo zdrávo. Říkal, že strach musíš držet krátce, jinak tě shodí ještě dřív, než otevřou bránu.

Měl rivala. Ronnieho. Ronnie byl mladší, talentovaný a sakra dobrý. Ve třiceti už patřil k těm, co sbírali body rychleji, než stihli utratit výhry. Táta mu říkal „ten spratek s rovnováhou kočky". Nikdy to nemyslel zle. Spíš to byl způsob, jak přiznat, že čas běží.

Když bylo tátovi pětačtyřicet, pořád jezdil. Už nebyl nejrychlejší. Už nebyl nejlehčí. Ale byl tvrdohlavý. Ten poslední rok už to nebylo o výhrách. Bylo to o tom dokázat, že na to ještě má.

Pak přišel pád.

Nebyl nijak dramatický. Žádné filmové zpomalené záběry. Jen špatný dopad, pozdě stažená ruka a těžké tělo býka, které se převalilo přes jeho nohu. Nic si nezlomil tak, aby to bylo na vozík. Ale dost na to, aby mu doktor řekl, že další podobný pád už by mohl být poslední.

Bylo mi tehdy jednadvacet.

Ronnie ten večer vyhrál. Táta seděl na tribuně s ledem přitisknutým ke kolenu a mlčky sledoval, jak mladší kluci naskakují do arény.

Druhý den oznámil, že končí.

Já si na býka nikdy netroufl. Nebylo to o tom, že bych neměl odvahu. Spíš jsem věděl, že nejsem stavěný na osm vteřin šílenství. Ale rodeo mám rád. Ten pach prachu, potu a nervozity. Kovbojské akce mi vždycky připomenou, odkud pocházím. A kam srdcem pořád patřím.

„Na čem teď vůbec pracuješ, synu?" vyzvídá táta, aby nestála řeč.

„Řešil jsem vraždu jednoho zazobance kvůli drogám. Pachatel zdrhnul až do Wyomingu, kde jsem musel přesvědčit úřady, že patří nám a bude stíhán podle texaských zákonů. Vydají nám ho tenhle týden, proto jsem nechal Kelly u vás, budu tam muset pro něj zajet. A pak do služby nasadí Ashera, takže budeme pracovat společně na tom, co nám přidělí." Otec zamručí a sevře volant pevněji, to gesto nejde nevnímat.

„Jsem rád, že na to už nebudeš sám. Ethane, měl bys taky myslet na budoucnost. Je ti třicet šest, nemáš partnerku ani děti. Byl bych rád, kdybych se dožil dalších vnoučat. A Ruth taky." Přemýšlím, co mu mám na to říct. Nemám problémy se seznámit, mám spíš problémy si ženy udržet. Devadesát procent z nich se nedokázalo smířit s mojí prací. S tím zbytkem to prostě nevyšlo. Můj nejdelší vztah trval čtyři roky, když jsem studoval na vysoké. Poté jsem měl už jen krátké známosti.

„Dělám na tom," odpovím a otec se na mě skepticky zahledí.

„Je mi šedesát, za chvíli budu na další vnoučata moc starý, chtěl bych si je ještě užít," popíchne mě dalšími slovy. Nemůžu pořád mlčet, nějak se vyjádřit musím. Ale jak? Lhát mu nechci a nebudu.

„Rád bych ti udělal radost, tati. Ale víš, že kvůli práci mi vztahy moc dlouho nevydrží."

„Nepřemýšlel jsi nad tím, že bys s tím sekl?" Chápu, proč to říká. To z matčiny rodiny jsem zdědil tuhle vášeň pro to dělat policajta. Pak jsem chtěl víc a složil zkoušku na detektiva. Můj táta tím nikdy nebyl nadšený, pro něj to vždy znamenalo rizikové povolání a po tom, co se stalo loni, ho to v tom jen víc utvrdilo.

„Miluju tu práci, i když je možná těžké to slyšet. Ale slibuju, že se zamyslím nad tím, co jsi mi řekl a zkusím s tím něco udělat." Nerad bych otce zklamal. Auto už dávno zastavilo před mým domem, nemáme to k sobě daleko. Pět a půl kilometru.

„Mám tě rád, tati, zas se brzy uvidíme." Otevřu dveře jeho starého Fordu a vystoupím. Zavřu a opřu se o stažené okénko.

„Já tebe taky, chlapče. Dávej na sebe pozor."

„Budu, neboj se." Poklepu mu na kapotu a koukám se, jak odjíždí pryč. Jdu k domu, ze skrýše vytáhnu svůj náhradní klíč a odemknu si dveře. Je na čase se převléknout a vydat se zpět do Wyomingu pro našeho podezřelého. Cesta tam a zpět mi zabere autem minimálně třicet šest hodin, pokud budu mít klidný průjezd. Přespím ve Wyomingu a dovezu toho grázla zpět do Texasu. Pak se vrátím ke svému životu detektiva, nyní s parťákem, který mi bude krýt záda. 

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Judgement of the Buried - Kapitola 2: