OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 6. kapitola

16.09.2011 (08:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1496×

Chtíč

Z pohledu Guye:

Rád jsem ji zase slyšel. Okamžitě se mě začala vyptávat: „Poslouchám, chci vše slyšet o mém otci, jak se jmenuje? Kde bydlí? Myslí na mě vůbec? Mám spoustu otázek? Doufám, že ti nevadí má zvědavost?" Její zvědavost se dala pochopit. Čekal jsem sice ustrašenější pohled na věc, ale reakce Emily se mi líbí. Vypadala vesele, usmívala se. Konečně z ní sršel optimismus.

S úsměvem na tváři jsem jí bez problémů odpovídal na její dotazy: „Tvůj otec se jmenuje Roman. Bydlí kousek za Londýnem ve společnosti dalších jako je on nebo já, chápeš?“ Mrkl jsem na ni. Opět se mě zmocňovalo to malé děcko. Nutkání přibližovat se k ní mě přemáhalo. Toužil jsem po ní. Srdce jí bilo jako o závod, dech se zrychloval a její tváře byly červené jako růžičky. Čím víc jsem naznačoval zájem, tím víc se zrychlovalo Emiliino bušení srdce. Tlukot zněl v uších jako zvon, který nechce zastavit. Bylo to jako píseň, kterou jsem odjakživa znal. Kdybych to jen tušil! Zaujal mě její zájem o mou osobu. Toužil jsem dotýkat se jí. Poznávat její tělesné křivky.

„Roman na tebe myslí stále a často. Také na tebe dával v tvém dětství pozor. Z povzdálí tě sledoval. Má tě moc rád a jak hezky o tobě smýšlí.“ Dívala se na mě vážným pohledem a na tváři měla úsměv plný lásky. Hlavou se mi motalo tolik myšlenek. V prstech jsem cítil mravence a ruce mě nechtěly poslechnout.

„Když na mě tak můj otec myslí, proč nikdy nepřišel? Alespoň chvíli na návštěvu?“ Chápal jsem Emiliiny otázky, také by mě štvalo, kdyby kolem mě táta chodil a ani se neukázal. Její oči byly plné lítosti a zármutku. Neměl jsem potuchy, jak ji utěšit. Nikdy jsem se v této situaci neocitl.

„Tvůj otec tě má moc rád, ale nemohl ohrozit život tvůj ani tvé matky. Je velmi těžké být upírem a milovat. Komunikovat s tvou matkou, otce stále bolí. Stále ji miluje a nemůže, si to dovolit. Co kdyby jí chtěl někdo ublížit? Upíři dokáží být pomstychtivý tvorové. Roman vlastní tolik nepřátel. Není se čemu divit. Patří mezi nejmocnější upíry posledního století. Řekl mi, že radši bude trpět, než aby ty jsi přišla o to nejdražší, co na světě máš.“ Po mé odpovědi byla její tvář plná zármutku. Za pár vteřin se k mrzutosti přidaly i slzy. Snažil jsem se Emily utěšit. Chápal jsem Emiliiny pocity dokonale. Každého člověka by mrzelo nevidět svého otce tak dlouho a vědět, že nebýt pár okolností byli by obyčejná a šťastná rodina.

„Neplač, vše bude dobré. Tvůj otec má zájem se s tebou sejít, kdy budeš chtít klidně hned, jestli chceš, ale bylo lepší, kdybys o tom promluvila s mámou.“ Emily se rozzářil obličej, alespoň na chvíli.

„Má matka asi neví, že můj táta je upír,“ řekla Emily v domnění, že její matka je stejně neznalá jako ona sama. Bohužel Emily očividně nevěděla vůbec nic. Její matka o Romanovi moc dobře věděla i o tom, že ji má neustále pod dohledem. Nemohl jsem Emily dál lhát a ani jsem nechtěl. Myslím, že lží si Em zažila už dost na můj vkus.

„Tvá matka o tom ví moc dobře. Neřekla ti to. Ani se jí nedivím, akorát by tě to vylekalo. Rodiče chtěli, aby si žila normální život, dokud nedostuduješ.“ Emiliin obličej zrudl zlostí k nepoznání.  Srdce jí začalo bušit úplně jiným rytmem a oči změnily barvu na černou. Jakýkoliv tlukot jejího srdce mi dodával klid a souznění. Její dech a vůně mě k sobě vábily jako magnet s opačným pólem. Musel jsem Emily uklidnit. Zuřila jako vzteklý pes, ale není divu. Celou dobu z ní dělali blbce.

„Nezlob se na svou mámu. Ona se snažila ti jen pomoci. Odpusť jí to, prosím tě. Slib mi to,“ úsměvem jsem se jí snažil ukonejšit. Věděl jsem podle Emíliiných reakcí těla, že jí dělá dobře, když jí věnuji více pozornosti a věřil jsem, že ji tak uklidním.

„Nevím, Guyi, budu si to muset rozmyslet, je to tak těžké, celou dobu mi matka lhala!" Tón ve slovu lhala, byl velmi, velmi nazlobený.  Nechtěl jsem, aby jí vztek zmátl hlavu. Přál jsem si povídat a dotýkat se jí a tato věc mi to nesmí zkazit. Nedovolím to!

„Myslíš, že to tvé matce bylo příjemné? Určitě ne! Slib mi to, odpuštění je lidské a ty jsi napůl člověk." Na Emily se mi její lidskost líbila. Přitahovala mě. Byla tak jiná. Speciální! Nemohl jsem si pomoct, ale za každou cenu ji  potřebuji mít u sebe.

Odpověď Emily mě konečně uklidnil: „Dbře přesvědčil jsi mě, slibuji, že mé matce odpustím."

Emily na mě zírala zamyšleně. Pár vteřin přemýšlela, poté zase přišla další otázka: „Myslíš, že bych mohla na čas bydlet u svého otce?“ Její dotaz mě velmi překvapil. Svého otce sotva zná a už by u něj chtěla bydlet? Nejen, že je krásná, ale také dokáže udivovat.

Vypadl ze mne dotaz: „To já nevím, o tom tvůj otec vůbec neuvažoval. Můžu mít otázku já, proč se chceš nastěhovat k otci tak narychlo, vždyť ho vůbec neznáš?“  Usmála se na mě a řekla: „Víš, nejsem šťastná. Každý se mě bojí a já chci odtud vypadnout. Chci, konečně poznat osoby, které mě budou brát takovou, jaká jsem. Moc bych si přála, aby se mě už lidi nebáli.“

Chápal jsem její bolest poté, co jsem si musel vytrpět jako člověk. Lidé o hodně víc prožívají zážitky, než my. Pravdou je, že od té doby co jsem, upírem myslím chladnokrevně. Občas vyděsím sám sebe. Občas mám zvláštní pocit, jestli to jsem vůbec ještě já. Ale asi to tak musí a být.

Tázal jsem se znovu: „To chápu. Máš zájem setkat se se svým otcem?“

Odpovědi jsem se dočkal bleskurychle: „Jasně, že chci konečně někdo, kdo pochopí mé problémy. Moje máma není upír, takže mi s problémy tohoto typu prostě nemůže pomoci. Nic o tom neví, to snad chápeš.“  Její důvody mi byly jasnější čím dál tím víc. Důvodů, proč zůstat existovalo opravdu hodně málo.

Emily byla velmi zvědavá dívka, proto se mně opět zeptala: „Proč můj otec nepřišel sám, proč poslal tebe?“ Ano, Emily patřila mezi chytré, bystré dívky. Líbila se mi víc a víc. Moje pocity z ní sílily a rostly. Opravdu jsem si v té chvíli připadal jako zamilovaný puberťák.

Chvíli jsem přemýšlel, jak správně formulovat slova, které řeknu a poté jsem odpověděl: „Víš, tvůj otec má mnoho povinností, co se týče naší skupiny, ve které žijeme společně. Je vůdce a jako vůdce se nesmí vzdálit na moc dlouho, víš.“ Při této odpovědi se Emily zatřásla jakoby zimou a srdce jí poskočilo. Pořád si asi neuměla představit, jak je vše co jí tu povídám možné.

„Proč se mě lidé tak bojí, to jsem opravdu taková obluda?“  Nad touto otázkou jsem se opravdu ze srdce zasmál. Emily a obluda to nikdy! Takové krásné děvče a přitom tak výjimečné. Tohle dokáží ocenit jen vyvolení jako jsem já nebo její otec. Myslím, že jí prospěje přítomnost mezi námi upíry. Konečně si začne vážit sama sebe a víc si věřit. Její sebedůvěra dostala opravdu neskutečný šok.

„Ty a obluda? Nikdy! Tak hezká něžná dívka to ne. Lidé mají v sobě zakódovaný pud sebezáchovy, i když na nás nevěří, tak ochrana v nich proti nám pořád přetrvává. Neumíme si to vysvětlit. Příroda je mocná čarodějka, jak se říká.“ Emily se začala červenat jako rajčátko. Byla stydlivá, to se mi na ní nehorázně líbilo. Její lidskost pro mě byla obdivuhodná. Toužil jsem se jí dotknout. Její srdce opět začalo být jako zběsilé buch, buch, buch. Jedním slovem nádhera.

„Chtěla jsem se, ještě zeptat. Můžu jíst i lidskou krev? Nikdy jsem ji k přežití nepotřebovala, jak to?“ Po tomto dotazu se ve mě probudil nápad. Přiblížil jsem se k jejímu uchu a chytil ji za ruku. Musím říct, že to byl úžasný pocit. Emiliina ruka byla tak krásně horká. Cítil jsem, jak jí proudí krev v žilách, ale neměl jsem vůbec žádné nutkání ji zabít. Byla to úleva, toho jsem se bál. Emiliino obětí bylo příjemné, tlukot jejího roztančeného srdce jsem slyšel ještě víc, než dřív. Opět tlouklo rychlostí blesku. Její vůně ještě více zintenzivněla. Nikdy jsem se necítil tak krásně. Mé já, jako by rozmrzalo, to teplo, ten pocit, asi jsem se opravdu zamiloval!

Odpověď jsem jí šeptl do ucha: „To je tak, jsi napůl upír a napůl člověk. To znamená, že tě uživí jak lidská krev, tak lidská potrava. V tomhle máš obrovskou výhodu.“  Nadechl jsem její vůni. Šílel jsem z ní. Dech se jí zrychloval, tep také. Byla ze mě stejně hotová jako já z ní, ale ona to na mně nepoznala. Na upírech se city rozeznají velice stěží. Naše velká výhoda, ale také nevýhoda. Chtěl jsem, aby zjistila, že po ní šílím.

„Nevýhodou je pro tebe to, že nemáš tak vyvinuté smysly jako máme my. Ale dá se to vycvičit. Kdyby si chtěla, mohl bych tě to naučit. Teď se určitě budeme vídat častěji, když se chceš přestěhovat k tátovi.“ Ano, nemohl jsem uvěřit, že jsem jí to pověděl. Emily se jemně zachvěla. Vzrušovalo mě to. Nejradši bych ji někam odtáhl a byl s ní sám, bohužel jsem měl zadaný úkol a dal jsem slib. V jídelně nás všichni lidi pozorovali. Upřímně mi to dělalo dobře. Chtěl jsem, aby Emily každá holka záviděla. Někdy se chovám pomstychtivě, ale to každý upír. A za tohle se nestydím. Zasloužili by mnohem horší trest, než je špetka závisti.

„Tak co budeš chtít naučit vycvičit smysly?“ Emily ze sebe dostala jen tiché „ano“. Vypadala jako v transu.  Lidé dokázali být někdy neskutečně roztomilí. Někteří upíři lidmi opovrhují. Já jsem jedinec, který je rád zkoumá a občas s nimi hraje i dost nechutné hry. Měl bych se stydět? Možná, ale za svou přirozenost by se nikdo stydět neměl. S Emily to bylo úplně jiné. Nejen, že se mi nechtělo jí spořádat na posezení, ale ještě k tomu mi dokázala vnuknout pocit normálnosti, což u upíra jde velmi ztěžka.

Po chvíli se probrala a promluvila tichým hlasem: „Můžu mít ještě otázku?“

„Ptej se na co, chceš. Jsem se tu od toho, abych ti odpovídal na tvé peprné otázky.“ Zvědavost mi nedala, co ji bude zajímat tentokrát?

„Jak to, že máš tak studené ruce a já ne?“ Všímavá a zvědavá dvě velké plus, které mě na Emily lákaly. Emiliina ruku se v té mé klepala nervozitou, možná i vzrušením. V této chvíli jsem si připadal jako pán tvorstva. Ego se mi zvětšilo nejmíň o polovinu.

„Je to tím, že v tobě je pořád ještě život a bije ti srdce. Mně srdce nebije, neproudí mi krev. Ale tobě ano, proto jsi tak příjemně teploučká.“ Jako upír jsem nikdy zamilovaný nebyl, ale řeknu Vám, je to mnohem intenzivnější než, když jsem byl člověk. Vše cítíte, slyšíte a vnímáte jinak. Úžasné, ani se Romanovi nedivím, že se zamiloval do Emiliiny matky. Nedá se tomu ubránit! Za tento pocit bych ani nic neměnil a to mluvím zcela vážně.

„Slyším tvé srdce, jak bije. Čím jsem ti blíž, bije rychleji a rychleji.“ Nedokázal jsem už skrývat city, chtěl jsem, aby věděla, že vím co, ke mně cítí. Její reakce mě, ale moc nepotěšila. Začala se odtahovat. Ne, to ne říkal jsem si v duchu. Ten krásný pocit, jsem ještě nechtěl ukončit!

„Neodtahuj se, prosím. Rád poslouchám tvé srdce. Uklidňuje mě to. Tvé teplo mi dodává energii. Je to něco jako, když si lehneš do teplé vany, když přijdeš promrzlý z venku. Ten pocit je nádherný.“ Ano, ten pocit to přesně vystihuje. Ale, slovy se to těžce vysvětluje. Tiskl jsem se k ní blíž a blíž. Pocit, že k někomu cítím něco tak lidského mě uklidňoval. Připadal jsem si zase z části jako člověk. Jako upír jsem spokojený, ale občas jsem si připadal jako zrůda. Hlavně ze začátku, když musíš zabíjet lidi. Zvykneš si, ale občas se hnusíš sám sobě. Teď je to jako, kdybych se vrátil do doby, kdy jsem ještě nebyl nemocný a byl jsem spokojený kluk bez problémů. Nic mě v té chvíli netížilo díky Emily.

„Všichni na nás koukají,“ pošeptala mi do ucha Em.

„Ať si koukají, je mi to fuk a tobě by mělo taky. Závidí ti. Teda hlavně ženy, pro každou lidskou bytost ženského pohlaví jsem velice přitažlivý. A ty zase pro tu mužskou.“

Má odpověď Emily hodně překvapila, škubla sebou a poté se mě zeptala:  „Jak to myslíš, žádný kluk se o mě neucházel, nebo se ani nepřiblížil, bojí se mě.“  Pustil jsem Emily ruku a vzal ji do náručí. Opět mě zaplavil blažený pocit uspokojení. Nádhera! Jako kdyby mi někdo do oběhu vpravil anestetika. Její obětí bylo tak horké. V jejím náručí jsem doslova rozmrzal.

„Žádný kluk tě neoslovil, protože jen ty máš právo si vybírat. Kdyby si šla za jakýmkoliv klukem v této místnosti a pozvala ho na rande tak tě žádný neodmítne. Máš v sobě přitažlivou látku, kterou vlastní každý upír. Takže ty taky.“ Emily opět zrudla. Její roztomilost mě dostávala do kolen.

„Každá holka v této místnosti ti závidí, že mě objímáš. Líbí se mi to. A líbíš se mi i ty.“ Nevěděl jsem, jestli je to dobrý nápad, to na Emily tahle vybalit, ale už to před ní tajit nechci. Chci být šťastný!

Budu ráda za jakýkoliv komentář i smajlík. Já jen, abych věděla jestli to má cenu to psát dál.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 6. kapitola: