OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 51. kapitola

05.10.2012 (18:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 996×

Z pohledu Lucase:

Chvilka nepozornosti k neštěstí stačí

Bojovali jsme dlouho a udatně. Musím říct, že jejich technika byla hodně slabá. Jde poznat, že tito upíři ještě teprve poznávají hranice svých možností. Musím uznat, že i Julie zvládala boj bez problémů. Šlo o její dceru a ještě víc o jejího vysněného muže, bylo jasné, že se bude prát, jak lvice. Bál jsem se o Natálii a neustále jí hlídal záda. Prala se statečně. Všude lítala mrtvá těla a tekla krev. Příjemný pohled to zrovna nebyl, ale co jiného se dá dělat?

 Vrhli se na mě zrovna v této chvíli dva upíři. Jeden byl o hlavu menší, než a druhý tak stejně vysoký, ale hrozně mohutný. Strašně pomalu se pohyboval a nechutně nahlas funěl. A co bylo horší, páchl, jak sto let nemytý pes. Bylo těžké se jim dvěma bránit, protože ten smrad byl opravdu nesnesitelný. Pomohla mi naštěstí Natálie, která ho rychle probodla kůlem přímo do srdce, takže padl na znak hned po střetu s kusem dřeva. Já ho rychle odhodil, co nejdál z dosahu našich nosů. To byl, ale nechutný smrdutý upír.

 S tím druhým menším to byla docela hračka. Jeho útoky byly nekoordinované a nepromyšlené. Jeho jednání ho vlastně připravilo o život. Proč vůbec musíme zabíjet? Je kvůli rozmaru jednoho psychopata, umřelo tolik lidí úplně zbytečně. Stojí to vůbec za to? Rozhodně ne. Trhalo mi to srdce někoho zabíjet. I při lovu mi to nikdy nebylo dvakrát příjemné, ale bohužel to bylo nezbytné pro přežití.

Takhle to šlo, upír za upírem. Pořád to samé dokola. Všichni mu byli tak slepě oddáni? Ale proč? Snažil jsem se to z jednoho upíra dostat, ale marně, jakoby byli zhypnotizovaní slibem věrnosti. Nehnulo s nimi vůbec nic. Stěny předsíně se zbarvily do červena a uprostřed se to hemžilo těly různých upírů, tenkých, tlustých, vysokých, malých. Byli tam prostě všichni a my si konečně mohli v klidu odpočinout.  

„Jsem unavená,“ vydechla Julie zmoženě a udělala grimasu, jakože si utírá pot z čela.

„To mi povídej, bylo jich fakt moc, doufám, že budou všichni v pořádku,“ odvětila Natálie a pak se na mě mile usmála. Pod jejím úsměvem jsem tál odjakživa.

Pamatuji si, jak jsem jí uviděl poprvé. Seděla na zahradě a četla si knihu. Byla tak roztomilá. Hned mě svým vzhledem zaujala. Věděl jsem, že musí být moje a to jsem na ní ani nepromluvil. Pak jsme se dali do řeči a moc rozuměli. Pamatuji, že jsme si povídali celé odpoledne až do večera. Jak ta se dokáže s plných plic smát. Miluji její smích, její radost je mou radostí a její život je mým životem. Život bych si bez ní již dokázat nedokázal. Byla pro mě drahá až moc drahá.

Pak se stalo něco, co z nás nikdo nečekal. Z ničeho nic vyběhl z rohu upír a měl v ruce kůl. Běžel s ním přímo na Natálii. Musel jsem jí chránit. Nikdy bych nedovolil, aby se jí něco stalo. Předstoupil jsem před ni a pak jsem už cítil jen bolest, která zahltila celé mé tělo.

Z pohledu Natálie:

Najednou tam byl. Mířil kůl přímo na mě, ale Lucas se přede mě postavil dřív, než jsem stihla cokoliv udělat. Pak jeho tělo padlo k zemi a já propadla v pláč a hysterický křik. Volala jsem, ať mě neopouští, že bez něj nemůžu být. Bylo, ale už pozdě. Nedýchal, nehýbal se a jeho tvář byla bělejší než zeď. Držela jsem ho v náručí a řvala ze všech plic.

Z rohu vyběhli všichni ostatní Roman, Emily, Guy, Matt a i ten nový kluk syn Romana. Držel v náruči dívku. Nic jiného jsem nestihla postřehnout, protože můj zrak rozostřily slzy.

„Matte, uzdrav ho, uzdrav mi syna, prosím,“ brečel Roman a běžel tělu mého milovaného. Podíval se na mě svýma uplakanýma očima. Nešlo v nich vyčíst vůbec nic. Byly prázdné. Romana jsem poprvé viděla plakat. Byl to hlasitý a dech beroucí pláč. Stejně jako ten můj. Matt k Lucasovi přistoupil a sáhl mu na hlavu. Zavřel oči a vypadalo to, že se hodně soustředí. Pak jen zavrtěl hlavou.

„Romane, je pozdě. Nedokáži uzdravit mrtvého. Dostal přímý zásah do srdce,“ podotkl Matt a Roman začal řvát ještě víc. Bědoval a volala ho zpátky a já ho volala s ním. Bylo už moc pozdě. Celý život se mi zbortil během jediného okamžiku. Pár sekund stačilo k tomu, abych už si nepřála být na tomto světě, chtěla jsem odejít za ním, za svým milým. Na rameni jsem cítila ruku. Byla to ruka mé milované sestry, sestry, která byla v obličeji stejná, ale tak moc jiná uvnitř. Ona svou lásku našla a já o ni dneska přišla. Už jsem nechtěla dýchat, ani nic dělat. Chtěla jsem tu s ním sama sedět a chovat ho v náručí.

Nevím, co se stalo s upírem, co zabil moji lásku. Teď už mi na ničem nezáleželo. Jako by se moje srdce rozpadlo na milióny kousků. Brečela jsem ještě hodně dlouho. Ani přesně nevím, jak jsme se dostali domů. Já jen chtěla být s Lucasem a nikdo si ani nedovolil mi v tom bránit. Nevnímala jsem, jak se tváří členové rodiny ano o čem si povídají. Vnímala jsem jen svou bolest, která mě bodala jako tisíce ostrých nožů stále do stejného místa, do místa, kde se nacházela má duše. Duše, kterou Lucas dokázal vždy prosvítit slunce a zahřát svým teplem. Vzpomínala jsem na časy s ním a na jeho moudré věty, které doprovázely můj život po celu dobu, co jsme spolu. Proč jsem musela zrovna já přijít o svou lásku. Proč? Proč musím trpět tou hroznou bolestí? Provedla jsem snad něco? Proč mi tohle osud přichystal?  Chtěla jsem v té době umřít. Vím, že za mnou chodila má sestra. Kontrolovala mě a snažila se mě utěšovat. Já, ale byla mimo. Mé uši už nechtěly poslouchat. Má ústa už nechtěla mluvit.

Jakoby mé tělo už samo nechtělo žít. V noci jsme ani nedokázala spát pokaždé, když jsme zavřela oči jsem si vzpomněla na jeho oči, které zářily mořskou modří.  Jeho úsměv, který dokázala rozzářit můj život. Všechno pro mě bylo cizí, protože tu nebyla osoba, která pro mě dělala svět krásnější. Miluji tě, Lucasi a budu navěky, to přísahám.

„Čestná smrt je lepší než potupný život.“ - Publicus Cornelius Tacitus

Jak se Vám líbil tento dílek. Doufám, ža aspoň trochu ano. Řeknu to upřímně, tenhle díl, pro měl hrozně těžký. Nikdy mi neumřel nikdo tak blízký, jako byl pro Natálii Lucas. Doufám, že jsem tu její bolest aspoň trochu vyjádřila.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 51. kapitola: