OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - VI.



Jamie a já - VI.

Povídka se umístila na prvním místě o Nej povídku měsíce března/marca. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Zoufající den okořeněný o rozhovor s Alicí. A taky taková malá vsuvka, aneb jak to vypadá, když se váš šéf jmenuje Lilian Brugg-Kingová.

VI.

„Bože, zrovna teď, před Vánocemi! Je to nejvýdělečnější období v roce, nemůžu si dovolit byť na jeden jediný den vypadnout z plánu!“ vřeštěla jsem a hodila ovladačem o zem. Rozpadl se na několik kousků, ale pokud doopravdy odpovídá ceně, za kterou byl pořízen, nemělo by se mu nic stát. Na rozdíl od mého pokladu, kterému hrozilo akutní nebezpečí v podobě těch debilů, na nichž to tam momentálně stojí. „Víš, kolik toho musím udělat? Kolik toho musím stihnout? Focení, plakáty! Vždyť beze mě to spadne! Několikaměsíční práce je úplně v prdeli kvůli nějakýmu zasranýmu sněhu!“ ječela jsem a vztekle mlátila do okna. Připadala jsem si jako naprostý blázen, ale v té chvíli mi to bylo úplně jedno. „A co když to tu s Grace nezvládneme? Dojde nám jídlo, plenky, teplá voda?“ pokračovala jsem rozrušeně a před očima se mi míhaly katastrofické scénáře. Co když zkratuje elektřina?

Jamie, který celou dobu seděl tiše na gauči a pozoroval, jak ničím vybavení Rolandovy a Aliciny vily, konečně promluvil. „Třeba to brzy roztaje,“ navrhl s přehnaným optimismem. „Vsadím se, že odpoledne už to tam nebude.“

Neodpověděla jsem, místo toho jsem došla ke knihovně a z šuplíku vytáhla dva nejlepší kubánské doutníky, které mohla Kuba nabídnout. Sama jsem byla u toho, jak je balily. „Dáš si?“ zeptala jsem se a podala Jamiemu doutník. Ten svůj jsem zapálila a pomalu do sebe natáhla těžký dým.

„Myslel jsem, že už nekouříš,“ prohodil Jamie, ale vzal si ho. Za chvíli jsme oba stáli u okna a poctivě vyfukovali kouř.

„Ne,“ odvětila jsem s pohledem upřeným na doutnající žhavou špičku. „Ale pomáhá mi to přemýšlet,“ dodala jsem a nadechla se té silně koncentrované vůně koření.

„Hm.“ Jamie oklepal popel a doutník si vztáhl zpět k ústům. „Řekl bych, že Roland z toho nebude nadšený,“ řekl a ukázal na krabičku, kde těch zbylých pět doutníků vypadalo skoro smutně.

„A vidíš tu někoho, koho to zajímá?“ rozhlédla jsem se kolem a pohled mi padl na ten příšerný sníh.

„Stejně,“ potáhl Jamie a potom požitkářsky vydechl. S doutníkem v ruce a rozčepýřenými vlasy jsem si ho těžko spojovala s někým, kdo včera krmil Grace jen díky včelám. A nebyla jsem si jistá, jestli chci toho včelaře zpět. „Teď budu mít strašný problém zase přestat.“ Znělo to trochu jako výtka, ale Jamieho výraz se nedal považovat za vyčítavý. Spíš za uvolněný.

„Oh, hanba mi!“ protáhla jsem ironicky a popelník i s mým doutníkem vysypala do koše. Jamie mě lehce nedobrovolně následoval – jeho jediný zlozvyk, kouření, se plně vrátil. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se, bez stopy předchozí ironie, aby Jamie pochopil, na co narážím.

„Nevím,“ povzdychl si a prohrábl si rukou už tak dost rozcuchané vlasy. „Nemám ponětí.“

***

Zamračeně jsem zamíchala jahodovou přesnídávku a otevřela pytlík s piškoty. „Takže to znamená, že tu Jamie s námi zůstane,“ dokončila jsem svůj dlouhý monolog o momentální situaci a vzhlédla přímo do Graciných očí.

„Lily, Gjejc a Jamie?“ zeptala se jen.

„Asi jo,“ přikývla jsem neurčitě a do přesnídávky položila už pátý piškot. Aniž bych to dělala nějak vědomě, obrazcem z piškotu jsem vytvořila klobouk. „Sakra,“ zamumlala jsem, protože mi hlavou okamžitě probleskla Becky a kolem ní naprostý chaos, který pravděpodobně zavládl.

„A maminka?“ chtěla vědět Grace, jako kdyby ji to jen mimoděk napadlo.

Ztuhla jsem. Alice! Vůbec jsem na ni nepomyslela. Včera jsem jí tak nějak zatajila můj výlet za plenkami a tím pádem i tu nehodu, takže nemá vůbec ponětí, že je Jamie tady. Možná by nám mohla nějak pomoct… Asi těžko – počasí najdu kdekoli na internetu, a pokud sem nepřijede a nezačne odhrabávat sníh, je nám platná asi jako sáňky v létě. To ona byla ostatně celý život. Na druhou stranu by mohla zavolat některému ze známých – tedy z těch, kteří jí nebo Rolandovi něco dlužili – a zjistit, co by s tím sněhem šlo udělat.

Ale než jsem stačila tu myšlenku trochu rozvinout, ve dveřích se objevil Jamie s telefonem v ruce a s velkým úsměvem na rtech.

Překvapeně jsem pozdvihla obočí. „Tak co?“ zeptala jsem se a přitom se obratně vyhnula otázce od Grace. Třeba až s Alicí budu mluvit, dá mi nějaké obratné vysvětlení, které budu moct Grace naservírovat přímo pod nos.

„Babička tě pozdravuje,“ řekl Jamie a zakroutil hlavou. „Říkala, že je na mě hrdá, protože jsem ti pomohl s tím autem. A prý si máme užít prázdniny, oba dva je potřebujeme,“ dodal a vzal si z ledničky jogurt.

Ušklíbla jsem se. Jamieho babička byla trochu výstřední dáma s černým smyslem pro humor. Přesto byla moc hodná a Jamie k ní měl bližší vztah než ke svým rodičům. Nikdy jsem nepřišla na to proč, ale možná to bude těmi dalšími pěti sourozenci, které Jamie měl. Nicméně jemu ani mně nepřipadalo divné, když jako první zavolal právě babičce a až potom rodičům. „No, prázdniny si teda užíváme,“ odpověděla jsem a postavila před Grace její přesnídávku s piškoty. „Hlavně to slunečné počasí.“

***

Celou místnost naplňoval pípavý zvuk vyzváněcího tónu na Skypu.

Stála jsem u zrcadla ve svém pokoji a kriticky si měřila svůj odraz v zrcadle. Byla jsem perfektní jako vždy. Vlasy jsem si stáhla do vysokého koňského ohonu, aby mi nepadaly do očí, které jsem si jen lehce přejela maskarou, protože na víc nebyl čas. Přesto se mi nezdálo, že bych tím něco pokazila, slušelo mi to tak jako tak. Dalo by se říct, že je to zásluha těch bílých šatů z úplně první kolekce Charlie's, které jsem vyhrabala ze skříně. Tím jsem tak trochu porušovala svou vlastní zásadu, a to, že nikdy nebudu nosit oblečení, jenž jsem sama navrhla. Vypadalo by to reprezentativně, jenomže jsem chtěla všem dokázat, že aby lidé kupovali mé věci, nemusím dělat sama sobě reklamu. A navíc jsem prostě zbožňovala nakupování, takže představa, že bych se vzdala svých kousků, byla úděsná.

Přešla jsem místnost a sedla si za stůl. Pohodlně jsem se opřela do židle a svými dokonale upravenými nehty vyťukávala do opěrky melodii Jsem-netrpělivá. Co tam ta Becky dělá, proboha? Beztak obvolává všechny příbuzné, kterých je jak mladých myší. A nebo taky hraje Sims.

„Dobrý den, slečno Brugg-Kingová,“ ozval se Beckin třaslavý hlas, ale to bylo všechno. Obrazovka zůstala černá, jen s logem Charlie's, které jsem sama schvalovala.

„Docela mi vadí, když s někým mluvím a nevidím mu do obličeje, Becky,“ vyštěkla jsem místo pozdravu.

„Já vím. Omlouvám se,“ pípla Becky. „Ale asi máme nějakou závadu, protože mi to tu nejde nastavit.“

„Tak se alespoň nebudete nudit, zatímco se tady ostatní budou sbíhat na poradu,“ oznámila jsem a natáhla se pro materiály, jenž jsem si včera vypracovala.

„Porada?“ opakovala moje asistentka, jako kdyby chtěla zpochybňovat můj zdravý úsudek.

„Ne, výlet do ZOO,“ zasyčela jsem zlostně. Kdyby Becky přesně do puntíku nedělala to, co jsem jí nakázala, už dávno by se dívala na Charlie's jen přes výlohu. „Aneb, pro všechny idioty a neslyšící – znamená to, že máte okamžitě upozornit ostatní, aby se sešli do zasedačky, protože bude porada!“

„Samozřejmě, omlouvám se,“ špitla Becky a vzápětí jsem slyšela klapot jejích balerín.

Povzdychla jsem si a otevřela složku, abych se ujistila, že mám všechno nachystané. Grafy prodeje, další grafy prodeje, nové návrhy, termíny…

„Tak se na to podíváme,“ zamumlal najednou nějaký neznámý hlas a já polekaně vzhlédla. Obrazovka začala zrnit a za chvíli na mě vyskočily velké zelené oči. Jejich majitel se odklonil od obrazovky a já jsem hleděla do tváře nějakému vysokému klukovi, kterého jsem viděla poprvé v životě.

„Tak tebe já zaměstnávám?“ podivila jsem se téměř neslyšně, ale on to evidentně zachytil, protože se zasmál a odhalil tak řadu bělostných zubů.

„Ne, já jsem tu jen jako doprovod, kterého poslali opravit počítač,“ řekl a pokrčil rameny.

„Tak díky za to opravení, máš nákup jedna plus jedna zdarma,“ mrkla jsem na něj a usmála se. Působil docela milým dojmem, měl krásný úsměv a hlavně, už od pohledu jsem poznala, že je inteligentnější než polovina mých zaměstnanců dohromady.

„Děkuju,“ odvětil. „Ale moje přítelkyně, Wicky, na nákupy moc není. Spíš by tu nabídku ocenila, kdybychom byli v knihkupectví.“

Trochu kysele jsem se usmála. Přítelkyně! No to jsem si mohla myslet. V tu chvíli dovnitř vběhla Becky a uviděla neznámého a mě.

„Díky, Lukeu,“ povzdychla si a objala ho. „Takže dneska v šest, bratranče?“

„V šest, sestřenko,“ potvrdil jí to Luke, kývl na mě a odešel.

Takže rodina? Nechápala jsem, jak někdo tak hezký jako Luke může mít něco společného s někým jako je Becky. Ta se konečně otočila na mě a vzala notebook do rukou. Trochu zamračeně jsem se dívala na její šátek. Hermés, kolekce jaro/léto dva roky zpátky. Tiše jsem zaskřípala zuby. Proč já, proč zrovna já?

„Všichni už na vás čekají, slečno,“ řekla Becky do ticha a otevřela dveře zasedačky.

Patnáct lidí naráz vstalo a čekalo, než mě Becky upraví tak, abych byla na vyvýšeném místě. Hodnou chvíli zápasila s podložkou pro laptopy, a když už ticho začalo být trochu nepříjemné, tiše jsem na ni štěkla: „Stačí!“ Becky se začervenala a potom si běžela sednout na místo po mé pravici, které jí vlastně vůbec nenáleží.

„Vítejte,“ přivítala jsem ostatní. Sedli si a připravili poznámky. Jakmile jsem si byla jistá, že mě všichni poslouchají, začala jsem. „Věc se má takhle: uvízla jsem v domě svých rodičů díky sněhovým podmínkám. Nevím, kdy a jak se dostanu zpět, ale chci, abyste si uvědomili, že to neznamená, že se teď vyserete na náš předvánoční plán. Rozumíme si?“ Byla to řečnická otázka, ale pár lidí téměř neznatelně kývlo. „Takže, vy mi na e-mail pošlete modelky a já z nich vyberu pět, které použijeme na vánoční focení. Vy kontaktujete Isaaca, a pokud se bude vymlouvat, přepojíte ho ke mně, a jsem si jistá, že mu foťák bude fungovat opět perfektně. Vy, myslím vás v tom fialovém svetříku – který je mimochodem docela hezký, jsem ráda, že tu nezaměstnávám jen lidi bez vkusu – zase dáte vědět Therese a jejímu týmu, protože její make-up je prostě nejlepší. A vy ostatní budete makat, makat a makat. Je mi jedno, jestli se vaše práce bude točit kolem laku na nehty pro tu kampaň – použijeme bílou, zelenou a červenou, ale to je teď jedno – nebo kolem sponzorů. Chci vidět výsledky!“ řekla jsem horlivě a bouchla rukou do stolu. „A chci je vidět hned! Prodeje máme dobré, ale pořád to není výborné! Nevím, jestli to víte, ale nejsem člověk, který se spokojí jen tak s ledačím. Musí to být perfektní!“ dodala jsem a podívala se na hodinky. Možná bych už tady měla skončit, nechci chudáka Jamieho nechat v Graciné společnosti příliš dlouho. Pak mě ale něco napadlo. „Rozhodla jsem se, že jako takovou malou motivaci vám přichystám překvapení. Na konci prosince vyhlásím zaměstnance měsíce, který dostane týdenní pobyt pro dvě osoby na Havaji.“

Pokud tomu tak před chvíli nebylo, tak teď už mi všichni věnovali plnou pozornost. Někteří se tvářili odhodlaně, na jiných bylo vidět, že jsou ohromeni. Hnědovláska se zelenou vestou vykoktala: „V-vážně?“

„Ne,“ řekla jsem a odfrkla si. To tak, ještě abych já někomu platila výlet na Havaj. „A teď do práce,“ dodala jsem a vypnula hovor. Natáhla jsem se pro sklenici s vodou a naráz ji celou vypila. Nesnáším tyhle motivační proslovy. Když se lidi nedokážou motivovat sami, proč to musím dělat já?

Nakoukla jsem znovu do papírů a pozorně hledala něco, co je důležité a musím to udělat hned, protože mi přišlo trochu hloupé využívat Jamieho jako chůvu. Sice mu to moc nevadilo – ani mně to, popravdě, moc nevadilo – ale předpokládala jsem, že to je hezké gesto. Já jsem si pod spojením „hezké gesto“ vždycky představovala šestery páry bot, každý v jedné barvě duhy. Nevkusné, přesto by to vypadalo docela efektně. Možná by se to dalo využít ve výloze při nějaké jarní kolekci.

Rychle jsem se natáhla pro diář, abych si tam ten nápad mohla zapsat, když mi někdo položil ruku na rameno. Polekaně jsem sebou trhla, plnící pero s diamanty od Swarovski spadlo na mé bílé šaty a udělalo mi tam prvotřídní kaňku velikosti lízátka.

Chvíli jsem jen konsternovaně zírala na tu rozpíjející se látku, ale pak jsem musela dát průchod svým emocím. „Sakra!“ zaječela jsem a třískla do stolu.

„Lily,“ pípl za mnou Jamie. „Já se strašně omlouvám, nechtěl jsem…“

Povzdychla jsem si a promasírovala si spánky. Jedna, nechce se mi řvát, dva, nechce se mi házet s věcmi, tři, nechce se mi nic skopat do kulaté krychličky, čtyři… „To je v pohodě,“ dostala jsem ze sebe ztěžka a myslela na pěkné věci. Třeba na auto, vodku, boty a na sebe.

„Nedá se s tím třeba něco udělat? Nemůžu ti na Vánoce koupit úplně ty samé?“ zeptal se Jamie ve snaze zachránit situaci.

„Ne,“ vydechla jsem a dokončila tak své odpočítání. „Ty jsem totiž sama navrhla a ušila.“

Jamie – pravděpodobně nevědomky – nasadil svůj výraz opuštěného lvičího mláděte. „Existuje nějaký způsob, jak bych to mohl odčinit?“

„Řekni mi, že ten sníh zmizel a my jsme volní,“ řekla jsem a vstala ze židle. Ty šaty musí do koše. Hned.

„Ten sníh zmizel a my jsme volní,“ zopakoval Jamie mou větu a zatvářil se u toho tak nevinně a čistě, že jsem mu to málem sežrala.

„Díky,“ zamumlala jsem a zapadla do šatny. V té nasvětlené a pečlivě uklizené místnosti působila skvrna ještě hůř než v mém pokoji. Měla jsem pocit, že mezi tou všudypřítomnou dokonalostí jsem já jako pěst na oko. Prudkým pohybem jsem ze sebe šaty servala a hodila je někam za sebe. „A kde je vlastně Grace?“ zavolala jsem na Jamieho, který zůstal v přední části, zatímco jsem nerozhodně postávala u šedých tepláků ještě z dob, kdy jsem nakupovala v H&M, a u černých legínů. Nebyla jsem si úplně jistá, co je pro mě důležitější – jestli to, že vypadám dobře, nebo to, že se cítím pohodlně. Chvíli jsem pohledem přeskakovala z jednoho kusu oblečení na druhý a potom jsem tepláky pečlivě poskládala a uložila do skříně. Pro krásu se musí trpět.

„Je dole, dívá se na Teletubbies,“ odpověděl Jamie a zasmál se. 

Moje hlava automaticky začala zpívat: Tinky Winky, Dipsy, Laa-Laa, Po. „Grr,“ zasyčela jsem a potřepala hlavou, abych se té příšerné melodie zbavila. Jednou Alici zabiju za to, že mě nechala se na to dívat, pokud ji náhodou nezabiju kvůli něčemu dalšímu dřív.

„Když jsi přišel, chtěl jsi mi asi něco říct,“ vzpomněla jsem si a navlékla na sebe růžové tričko s černým číslem třináct. Ještě nějaký svetřík a budu zase perfektní.

„Hm,“ protáhl Jamie a už nemluvil tak vesele jako dřív.

Vystrčila jsem hlavu zpoza rohu a spatřila ho sedět na černém koženém gauči. Pozdvihla jsem obočí a čekala na vysvětlení.

„Šel jsem Grace pro pití, a když jsem se vrátil, měla tvůj telefon u ucha,“ vysypal ze sebe rychlostí světla.

„Počkej, cože?“ zeptala jsem se nechápavě a sedla si k němu. To asi bude na delší povídání.

Jamie se zatvářil skoro trpitelsky a zmučeně si povzdechl, jako kdyby mu dělalo strašný problém to zopakovat. „Hlídal jsem Grace, ale potom dostala žízeň. Nechal jsem ji tam s kostkami, ale v kuchyni jsem uslyšel, že ti zvoní mobil. Šel jsem pro něj, jenomže jakmile jsem přišel zpátky do obýváku, Grace měla u ucha tvůj telefon a mluvila,“ podíval se na mě a poslední slovo vydechl tak, že jsem měla problémy mu rozumět, „s Alicí.“

Chvíli jsem na Jamieho zírala, neschopna slova. Takže Alice se tu skvělou zprávu nedozvěděla hezkým a šetrným způsobem, jak bylo v plánu. Tím pádem jsem netušila, co od ní můžu očekávat. Bude se vztekat, nebo dokonce smát? „Ach můj bože,“ zasténala jsem a složila hlavu do dlaní.

Jamie mlčel, jen mě konejšivě pohladil po zádech.

Natáhla jsem ruku. „Dej mi můj mobil,“ přikázala jsem a BlackBerry se mi objevil v rukách. S trochu zrychleným srdečním tepem jsem vytočila Alicino číslo a přiložila si telefon k uchu. Zazvonilo to dvakrát, potom to Alice zvedla.

„Já vůbec nechápu, jak se to mohlo stát!“ zasyčela Alice zlostně.

„Taky tě zdravím,“ ucedila jsem ironicky. „Doufám, že se máš dobře.“

„To víš, že se nemám dobře, když je moje dítě uvězněno v domě se sotva dospělou holkou, která se neumí postarat ani o sebe, natož o dítě, a s naprosto cizím chlapem!“

Náhle jsem pocítila neovladatelnou touhu Jamieho bránit. „On není cizí,“ namítla jsem. „A navíc si s ním Grace rozumí o něco líp než se mnou.“

Alice se na druhém konci drátu odmlčela, slyšela jsem jen její dech. Znervózňovalo mě to. Měla jsem díky tomu pocit, že je mi zase pět a neuklidila jsem hračku zpět na její místo. V tomhle případě to bylo trochu opačně – Alicina hračka byla uklizena zpět na její místo, jen si s ní Alice nebude moct pár dnů hrát. Pravda tedy byla opět na mé straně, tak proč jsem si připadala tak malá?

„Vlastně je to i moje vina,“ povzdychla si najednou. „Neměla jsem tě vůbec nutit k tomu, abys dělala něco, co nechceš.“

„To jsi opravdu neměla,“ souhlasila jsem rozzlobeně.

„Ale bude to legrace,“ řekla Alice přehnaně veselým tónem.

„Prosím?“ vykulila jsem oči a zalapala po dechu. „Co ti přijde zábavné na tom, že jsem uvízla v tomhle debilním domě se svou nevlastní sestrou, nejlepším kamarádem a půl láhví vodky?!“ chtěla jsem vědět podrážděně. Já si zábavu představovala trochu jinak, ale asi jsem divná.

Alice se jemně zasmála. „Když to řekneš takhle, je to ještě vtipnější. Ale třeba se poučíš z krizového období a budeš se chovat alespoň malinko jako člověk.“

„Jak to myslíš?“ vyprskla jsem uraženě. „Teď se chovám jako co? Jako UFO?!“

„Ne,“ odpověděla Alice, „chováš se jako kráva.“

„Prosím?“ zeptala jsem se znovu a zároveň jsem tak trochu doufala, že jsem jen přeslechla. „Jak se zrovna ty opovažuješ mi říkat něco o krávách, Alice?“

Jamie povytáhl obočí.

„To je jedno,“ uzavřela Alice debatu, jako starší a moudřejší samozřejmě. „Momentálně není důležité, kdo se chová jako kráva a kdo ne. Prostě na sebe dávej pozor, starej se o Grace a uvidíš, že se situace nějak vyvrbí.“

„To nemyslíš vážně,“ vydechla jsem nevěřícně. „Takže jediné, co mi na to řekneš, je dávej na sebe pozor a starej se o Grace?!“

„A co jiného bych ti měla říct?“ zeptala se Alice a k mému údivu zněla docela pobaveně. „Že najednou zázračně vysvitne slunce, všechen sníh ztaje a ty se budeš moct vrátit zpět do práce?“

„Třeba!“ vyjekla jsem zoufale. Snažila jsem si to moc nepřipouštět, ale z Aliciny reakce jsem byla zmatená. Čekala jsem cokoli, ale tohle opravdu ne.

„Lilian,“ řekla Alice shovívavě. „Já neporučím ani větru, ani dešti, i kdybych se na hlavu postavila. Tak co mám dělat? Mám se vztekat? V jedné knížce, kterou jsem si nedávno koupila, je napsáno, že se máš ke svým bližním chovat stejně, jak bys chtěla, aby se chovali k tobě, a zároveň veškerou negativní energii vyplavovat při nějakém dynamickém pohybu, třeba běhu,“ rozpovídala se najednou a já jsem věděla, že když ji nezastavím teď, nepodaří se mi to už nikdy.

„Ty ses dala na buddhismus?“ zeptala jsem se a ušklíbla se na Jamieho překvapený výraz. 

„Ne, ale docela o tom uvažuju,“ poznamenala zamyšleně.

Povzdychla jsem si. Takhle to s Alicí bylo vždycky. Nikdy nedokázala udržet pozornost vážné situaci, pokaždé sklouzávala k otázkám týkající se jaderné fyziky, stvoření světa a buddhismu.

Jamie znovu pozvedl obočí, ale já jsem jen mávla rukou. Stejně to nestálo za řeč. Jemu se ale asi moc nelíbilo, že jsem se mu nesvěřila, protože se nepatrně zamračil. To se ale zase nelíbilo mně. Zamračený Jamie není Jamie. Natáhla jsem ruku a vyhladila mu tu nepěknou vrásku mezi obočím.

Típla jsem Alici hovor a věnovala Jamiemu nechápavému výrazu úsměv. „To zamračení tě dělá příliš nedokonalým,“ vysvětlila jsem a vstala z gauče. „A nedokonalé lidi nemá nikdo rád.“

 


Uff, kapitola zase trochu zabijácká a přesto o ničem. Mrzí mě, že zrovna na tuhle kapitolu vyšlo místo v Nej povídce měsíce, za které bych vám chtěla poděkovat. Ani ve snu jsem nečekala, že to úplně první místo v tabulce bude někdy moje. Díky, thank you, danke! A nebo, jak by řekla Lilian svou rodnou norštinou, takk! :)

Moc děkuju za všechny komentáře, které mi necháváte pod čarou, protože bez nich už si nedokážu představit psaní. Speciální díky tedy patří Blacky, Raaven mimě33, které překonaly těch neuvěřitelných pět tisíc slov a ještě k tomu mi nechaly komentář.

Takže ještě jednou, mockrát vám všem děkuju a doufám, že vás příběh Lily a Jamieho (a Grace) nezklame. :)

Tethys



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - VI.:

5.
Smazat | Upravit | 01.05.2014 [20:38]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Tethys přispěvatel
08.04.2014 [16:37]

TethysHolky, děkuju moc. Emoticon Asi si vaše komenty vytisknu a nalepím na ledničku, abych měla lepší náladu. Emoticon
A Raaven, k té tvé poznámce o Lukeovi - jde o to, že on je hl. hrdina mé první povídky (Říkej mi Wicky), no a některé čtenářky (mimi) ho poznaly. Jinak v tom žádná věda ani zápletka není, ale chtěla jsem si ho připomenout (první povídka je vždycky srdcovka) a navíc jsem vám chtěla ukázat, že když Lil vidí pěkného kluka, neudrží se. Emoticon

3. Raaven přispěvatel
07.04.2014 [11:04]

RaavenTaky se přidávám s gratulací k úžasnému umístění. Emoticon
Zase super kapitolka. K tomu už není co dodat a přijde mi, že se snad pořád opakuju.
Netrpělivě jsem čekala, jak se vypořádáš s jejich "uvězněním", a tak trochu doufala, že Lil by mohla začít vyšilovat. Ale Jamie má na ni asi fakt úžasný vliv, protože je mírná jak beránek (teda až na tu poradu a telefonát). Emoticon Ale chápeš, jak to myslím...
Emoticon
A ano, jako každá ženská, jsem zvědavá, co to bylo s Lukem (nebo bude)... ale taky jsi ho možná připsala jen proto, abys nás trochu rozptýlila. Emoticon
Každopádně jsem moc zvědavá, co se ještě bude dít dál! Emoticon Emoticon

2. mima33 admin
06.04.2014 [14:21]

mima33Gratulujem k umiestneniu na prvom mieste v Naj poviedke. Neviem, aký iný príbeh by si ho zaslúžil, keď nie tento Emoticon pretože je proste best.
Luke Emoticon Emoticon ten Luke, môj Luke? Emoticon Keď sa tam zjavil, aj keď len na sekundu, bola som odrazu ako v siedmom nebi. Ešte by si nám ho mohla dopriať - najlepšie spolu s Claire, teda Wicky.
Jamie je proste zlaté zlatíčko, ktoré nejde nemilovať a tiež ma Alicina reakcia mierne prekvapila. Čakala som, že bude vykrikovať, šalieť a nadávať, no vzala to celkom s nadhľadom.
A vôbec mi nepripadá, že kapitola bola o ničom. Ubehlo mi to ako nič a ani som sa nenazdala, bol koniec. Milujem, ako ma Liline hlášky dokážu rozosmiať. Je tak neskutočne rozkošná - som divná, keď mi pripadá rozkošná? Emoticon Najviac ma zrejme pobavilo to jej "pracovné rokovanie" Emoticon
Nemôžem sa dočkať ďalej časti, už aby tu bola, aby som mohla ukojiť moje potreby.
Awesome Emoticon Emoticon Emoticon I love this story Emoticon Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 06.04.2014 [8:16]

no v prvom rade ti chcem povedať, že ak by si mala aj tridsať starnovú kapitolu užila by som si ju. A tvoje písanie o nikom a o ničom je záživné rovnako akoby si opisovala boji dvocha atentátnikov. V kapitole som sa úplne stratila nevnímala nič len text. Takže myslím, že touto kapitolou si obhájila prvé miesto. Hlášky našej Lilien sú proste božské. Citácia: Povzdychla jsem si a promasírovala si spánky. Jedna, nechce se mi řvát, dva, nechce se mi házet s věcmi, tři, nechce se mi nic skopat do kulaté krychličky, čtyři… „To je v pohodě,“ dostala jsem ze sebe ztěžka a myslela na pěkné věci. Třeba na auto, vodku, boty a na sebe.
tak tým si ma zabila a ja som musela tíšiť smiech do dlane aby som nezobudila malú a svojho chlapa po nočnej Emoticon Aj keď tá naša mrcha si akosi verí Emoticon to sršanie síri nazvať motivačným príhorovom? No ale zbožňujem ju a ako som varvela v predchádzajúcej ona Jamieho musí milovať zničiť šaty a nič mu nepovedala? Emoticon teším sa na ďalšiu. Emoticon Emoticon Emoticon tak sa pekne ponáhĺaj prosím Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!