OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já a celá... mapa! - 5. kapitola - Svůj rozum

10.09.2014 (12:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1214×

Nora

To ráno jsem se probudila jako první. Carina ještě spala, což jsem poznala podle hlasitého chrápání. Vážně - je horší než medvěd při zimním spánku!

V kuchyni jsem si chystala dvě volská oka se slaninou. Zatímco se vajíčka smažila, vykoukla jsem z velkého okna. Spousta obchodníků a gondolářů už mířila do centra, které bylo od tohoto domku jen nějakých deset minut. Slunce už si vybojovalo své právoplatné místo na obloze, přesto však celému nebi vládla paleta barev všech možných odstínů modré. Mezi ranní benátské zvuky patřilo šplouchání vody o stěny budov a občasné krákání mořských ptáků nebo vrkání holubů. Usmála jsem se. V Benátkách byla rána o dost lepší.

Z ledničky jsem vytáhla pomerančový džus a z pánve si vzala svou snídani. Rozhodla jsem se, že si to sním u širokého parapetu.

Někdy uprostřed hodování se ozval domovní zvonek a já rychle vylezla z Carinina obydlí a po schodech mířila dolů ke vchodovým dveřím. Nechápala jsem, kdo mohl brzy po ránu vyrušovat, a hodlala jsem toho člověka pořádně sprdnout, ale po prvním pohledu na narušitele klidu jsem pochopila, že to není člověk.

Byl to Marco.

Přivítala jsem ho pár sprostými nadávkami a hlubokým zamračením. Přesto mi neušlo, že jako vždy vypadal skvěle. Každý pramínek jeho delších ebenových vlasů měl své stálé místo. Černá košile, kterou si dneska oblékl, měl bez sebemenších záhybů a pod ní se mu jasně rýsovalo jeho vypracované tělo. Má Marco pekáč buchet? To je téměř vyhynulý druh. Kalhoty byly také černé a měl v nich zastrčenou košili. Prostě playboy, jak má být.

Zvedla jsem zrak k jeho obličeji a spatřila Marcův napůl drzý a napůl oslnivý úsměv.

„Příjemná i po ránu,“ okomentoval moje neradostné přivítání.

Já jsem měla sto chutí na toho blbce vypláznout jazyk. Přinejmenším. Mnohem lákavější bylo ho shodit ze schodů, které pokračovaly dál a dál, až do kanálu.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem na něj.

Marco mou otázku však nevnímal. Jestli vůbec vnímal někdy něco jiného, než sám sebe. 

„Je vidět, že máš vždy svůj osobní styl. Mnoho zdejších žen, které znám, by spíš zvolilo saténovou noční košilku. Přinejhorším. Ale ty si vezmeš starou flanelku. Mimochodem,“ naklonil se ke mně, „víš, že ti úplně zakrývá křivky?“

Škodolibec jeden. Zatnula jsem zuby.

Marco dal hlavu na stranu, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Což nebylo moc pravděpodobné. Začala jsem si myslet, že jeho mozková aktivita je omezená na desetinu procenta za den.

„Máš pod ní vůbec něco? Protože to bych měl na tvé pyžamo naprosto jiný názor.“

Očima se pásl na mém výstřihu a já jsem si založila ruce na hrudi, abych za prvé: zakryla ten pěkný výhled na určitou část mého těla, a za druhé: měla větší šanci odolat pokušení ho do toho kanálu opravdu strčit.

„Marco...“ zavrčela jsem jako poslední varování, ale ten blbeček se jen škodolibě usmál.

A tím zpečetil svůj osud.

Uvolnila jsem jednu ruku založenou na hrudi a prudce do něj strčila. Marco začal padat a nic už ho nemohlo zachránit. Užívala jsem si ten pohled. Jeho vyděšený výraz, tak ojedinělý. Ozvalo se mohutné šplouchnutí a už byl celý ve vodě.

Vítězně jsem se usmála. Bylo to sice na můj věk strašně dětinské, ale ten chlap to potřeboval. Idiot jeden.

Vzal to celkem dobře. Tedy jestli celkem dobře znamená s hlasitými nadávkami v italštině i češtině, vyhrožováním, že mě stáhne taky, a modlením se za můj osud k tomu chlápkovi tam nahoře.

Vyplázla jsen na něj jazyk a s neskrývaným pobavením sledovala, jak se začal zvedat z vody, která byla oproti ostatním kanálům poměrně mělká. Vyšplhal po schodech a pak stanul vedle mě. Prskal jako vzteklý pes.

„Ježíšikriste! Já se k vám honím takovou dálku a ty mě nakonec strčíš do kanálu?“ vybuchl nevěřícně.

Snažila jsem se zachovat klid. „Bydlíš hned za rohem, ty lháři. A ta nehoda ti jen prospěla. Poslední dobou se zvýšila kapacita italských egoistů. Když jsem se to dozvěděla, hned mě napadlo, že je to kvůli tobě. A není divu. Skoro už jsem chtěla zavolat do redakce toho časopisu, kde to psali. Navíc jsem kvůli tobě měla včera ráno strašnou kocovinu.“

Marco na mě chvíli jen vyvaleně zíral a pak se dal do hlubokého a chraplavého smíchu. Snažil se mi něco říct, ale nebylo mu moc rozumět, a nakonec ani nemohl popadnout dech. Trvalo několik minut, než se uklidnil. Překvapilo mě, že se dokázal zasmát vtipu na svou adresu. Dnes je samé překvapení.

Pak promluvil a konečně se podělil o myšlenku, kterou mi chtěl říct. „Noro, ty jseš neskutečná!“

„Já vím. Lidi mi to říkaj pořád.“

Prosmýkl se kolem mě do chodby a namířil si to nahoru po schodech ke Carině. Ryhle jsem ho následovala. Nejspíš jen ďábel ví, co tenhle Ital zase provede. Naštěstí u mě platilo totéž.

Ve dveřích na nás čekala Carina se šálkem čaje v jedné ruce a kávou ve druhé. Marcovi dala ten čaj. Asi ji vzbudil zvonek a pak slyšela zvuky a musela vykouknout z okna ložnice. Byla v županu a s rozesmátým výrazem nás oba pozorovala.

„To se ti povedlo, Noro,“ řekla mi o půl hodiny později, když jsme všichni tři byli v kuchyni.

Já posazená na parapetu, Carina u stolu a Marco opřený o linku.

Skromně jsem pokrčila rameny. „Zasloužil si to,“ zamumlala jsem do skleničky džusu. Pak jsem zvedla hlavu a upřela svůj jistě netrpělivý pohled na Marca. „Proč jsi sem vůbec šel?“

Marco s hrnkem v ruce se zavrtěl. „Chci vás někam pozvat.“

„Kam nás zveš?“ zeptala se dychtivě Car.

„Jordano. Zve vás Jordano. Nedávno si koupil jachtu - pamatuješ, jak jsem ti o ní říkal, Carino? - a pozval pár lidí, aby ji mohl předvést. Taková první veřejná party.“

Vykulila jsem oči. „Jachta?“

Marco se ušklíbl. „Nejsi jediná, kdo je tu zazobanej, Noro. Jordano je velice úspěšný a prohnaný podnikatel.“

Překvapilo mě, jak to řekl. Skoro, jako by byl na svého mladšího bratra hrdý.

Že by, Marco? Za ten jeden den, co jsme se neviděli, jsi našel svůj rozum?

Marco se zazubil mému výrazu. Určitě by to nedělal, kdyby věděl o mém směru myšlenek.

„Takže. Kotví v přístavu nedaleko odsud. Buďte tam do západu slunce.“

Potom ho Carina vyprovodila ze dveří. Když se vrátila, chtěla slyšet všechny podrobnosti. Jasně, že jsem jí je řekla, a to i s bonusem v podobě Marcových výrazů a reakcí. Kdo by odolal?

Carina se smála a přidala do vyprávění pár peprných historek z jejich dětství. Hodně jsme se nasmály.

Zbytek dne byl plný filmů s Jaredem Letem a práce. Když jsem dopisovala devatenáctou kapitolu, přiřítila se do pokoje Carina a začala vyšilovat.

„Sakra, Noro! Přijdeme tam pozdě. Právě mi volal Jordano, kde jsme. Počká asi tak třicet minut. Nejdýl. Dělej, musíme si sbalit,“ a jak rychle se tu objevila, tak rychle zmizela.

Zaklela jsem a sáhla po kufru. Oblečení, mobil, notebook, diář a... sakra! Kde mám mýho plyšovýho medvěda Míšu? Začala jsem vyšilovat. Byl se mnou od dětství.

„Míšo!“ vykřikla jsem kystericky a zas se ve dveřích zjevila Car.

„Mám sbaleno. Ty ne? Co hysterčíš?“ ptala se hned, jako bych byla malá.

Co hysterčíš? To ona se před dvěma minutama málem složila.

„Můj plyšák! Nemůžu ho najít.“

Zvedla jsem k ní hlavu, ale Carina už tam nebyla. Netrvalo však dlouho a vrátila se. V náručí mi přistálo něco chlupatýho. Míša.

Objala jsem plyšáka a tázavě zvedla hlavu ke Carině s pozvednutým obočím.

Provinile pokrčila rameny. „Bylo mi smutno a ten tvůj plyšák je tak jemňoučký. Promiň, Noro. Ale teď, sakra, dělej!“

A tak jsme popadly kufry a letěly dolů. Veslovaly jsme jako o život a v rekordním čase se dostaly do přístavu. Bylo to těsně před západem slunce.

Jordano vlastnil nádhernou jachtu. Supermoderní. Dostaly jsme s Car dohromady jeden pokoj, a hned po tom, co jsme se zabydlely, jsem se i s ní vydala prozkoumat zábavu této lodi. 

Tuto kapitolu bych ráda věnovala TheSinna a Mustang za jejich úžasné komenáře a nezbytnou a rozhodně chtěnou kritiku. :) Díky holky, jste nejlepší. ;)

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a celá... mapa! - 5. kapitola - Svůj rozum: