OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Isn't she lovely? 1

08.11.2012 (20:00) • Dennie3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 971×

Moře se bouřilo proti ostře vyřezávaným skalám.

Salvy těžkých vln do nich v jednom kusy narážely. Zahřmělo.

Lidé obývající pobřeží se raději zavřeli do svých domků a karavanů, aby unikli oné pochmurné náladě, jež panovala venku. Nebe bylo zatažené a hrozilo, že co nevidět začne pršet.

Zpoza jedné ze skal se vynořil kudrnatý kluk se zelenýma očima. Mohlo mu být tak osmnáct. Tiskl si k tělu mikinu s potiskem Micka Jaggera a kapuci měl přetaženou přes hlavu. Na malý moment zavřel oči a zhluboka nasál slaný vzduch.

Spolu s výdechem oči otevřel. Promnul si ústa a pomalu zamířil dolů na pláž. Opatrně přeskakoval ze skály na skálu a balancoval.

Jen co se pod jeho tíhou do stran rozletěl jemný písek, opucoval si kalhoty a shodil kapuci zpět na záda. Zabrousil pohledem po okolí. Nedaleko od něj se na pláž valila voda a vsakovala se do písku.

Skopl boty, svlékl si ponožky a vydal se k vodě. Mezi prsty na nohou ho zašimrala zrníčka. Písek se postupně stával mokřejším a ztuhlejším. Vyhrnul si kalhoty. Jen co jeho nohy obnažila chladná voda, vydechl. Tohle potřeboval. Byl tak nervózní.

Zítra měl proběhnout konkurz do každoroční soutěže X-Factor. Ročně se tam sešlo miliony lidí doufajíc, že právě oni se stanou hvězdami.

Harry Styles byl jedním z nich.

Pro tuto příležitost si vybral píseň od Enriquea Inglesiase – Hero. Brouzdal se na pobřeží, zatímco jeho nohy tvořily překážku pro zpěněné vlny. Voda mu dosahovala až ke kolenům.

Strčil si ruce do kapes a zadíval se na nebe. Poprchávalo. Tak moc si přál, aby právě on byl jedním z těch, kteří projdou do druhého kola. Ale byl jen jedním z mnoha. Od malička věděl, že v něm něco je. Toužil ukázat světu, jak moc je dobrý. Chtěl něco dokázat.  Problém byl v tom, že nikdy nevěděl, jak. Teď už mu to bylo jasné.

V mysli se mu nořila otřesná vyobrazení toho, jak před porotci a zaplněným sálem zakopne o šňůru od mikrofonu. Aby zahnal svírání břicha a ten tíživý pocit nervozity, začal raději přemýšlet o tom, zda mají na konkurzu bezdrátové mikrofony. Vše by to ulehčilo. Rozhlédl se.

Nedaleko od něj zahlédl jakousi dívku. Neohrabaně slezla ze skály a utáhla si culík, do kterého měla stažené vlnité blonďaté vlasy. Přestože byl velice chladný den, měla na sobě tričko s krátkým rukávem a kraťasy.

Harry svraštil obočí a zastavil se. Prohlédl si ji. Připadala mu dokonalá. Zůstal na ní viset pohledem a nedokázal jej odvrátit. Ona záhadná dívka ho neuvěřitelným způsobem přitahovala. Nevěděl, jak to dělá, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Jeho mysl se úplně zamlžila. Vše se zahalilo do běloty. Na světě existoval jen jeden záchytný bod – ona. Pocítil silnou touhu ocitnout se jí co nejblíže, cítit teplo jejího těla, políbit ji. Naskočila mu husí kůže. Potřeboval ji poznat. Připadalo mu, že kdyby zmizela z povrchu zemského, nedokázal by to. Jen při té myšlence se mu bolestně sevřelo srdce.

Neznámá se rozběhla k moři, když v tom ho spatřila. Zděšeně vykulila oči. Na místě se otočila tak rychle, až málem upadla. Rozpažila, pár vteřin vyděšeně balancovala, a jen co pod nohami zase ucítila zemi, rozběhla se zpátky.

Nedokázal snést pomyšlení, že ji ztratí. Bylo to nesnesitelné. Okamžitě se začal brodit ke břehu nejrychleji, jak mohl. „Neutíkej! Ne, počkej!“ zakřičel z plna hrdla.

Snažila se vyšplhat na velký kámen, ale byla v takovém stresu, že jí to nešlo. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy, a s vyděšenou grimasou se o to dál vytrvale pokoušela.

„Ne, stůj! Prosím!“ Jen co se osvobodil z těžkých pout vody, zrychlil a bleskově se k ní rozběhl.

Bolestně si skousla dolní ret a přimhouřila oči. Nepřestávala se škrábat nahoru, i když jednou nohou stále ještě stála na zemi.

Harry se zastavil pár metrů od ní. Vztáhnul k ní ruce s obrácenými dlaněmi, aby ji uklidnil. „Já ti neublížím,“ vypravil ze sebe celý udýchaný. „Prosím.“ Tón jeho hlasu napovídal tomu, že byl neskonale zoufalý.

Neodpověděla, ale vzdala boj. Z pravého oka jí vytryskla slza, která se začala mísit s kapičkami deště. Pevně se přitiskla ke kluzké skále a vyděšeně na něj pohlédla. Měla tak nádherné oči. Blankytně modré jako letní nebe. I přesto, že byly vykulené děsem, v nich Harry viděl samé kladné věci. Lásku. Něhu. Vášeň. Soucit. Upřímnost. Nechápal to. Utápěl se v jejích očích, houpal se jako na moři…

Zatřásl hlavou. Připadal si hrozně dezorientovaný a mimo, jakoby se právě probral z tvrdého spánku. „J-jak se j-jmenuješ?“ vykoktal ze sebe sípavě. Zjevně nebyl schopen ze sebe něco vypravit. To se mu nikdy nestalo. Vždycky rád flirtoval s děvčaty a dobýval je. Hrál si na frajera, který je nad všechno povznesený. Miloval to. Ale teď? Tato dívka ho úplně dostala, a to ani nemusela něco říkat. Bylo mu z toho do pláče.

Těžce polknula. Harry sklouzl pohledem k jejím perfektně vykrojeným rtům, přes které tekly dešťové kapky. Tělem mu projela lehká vlna vzrušení.

Napočítal si do deseti, aby se uklidnil. Vydechl a pokusil se jí věnovat sladký úsměv. Ty mu vždycky šly. „Víš co, to je jedno. Já jen… víš, chtěl jsem se zeptat, jak často sem chodíš?“ Nastala chvíle ticha. Znovu zahřmělo a kapky se pomalu začínaly měnit na prudký déšť.

„Sidney,“ vyhrkla poté. Řekla to tak tiše, že se musel naklonit, aby ji slyšel.

Zatvářil se nechápavě. „Hele, ty sem chodíš sidney? Co to znamená?“ Zamyšleně nakrčil nos.

„Jmenuju se Sidney,“ pípla znovu.

Svitlo mu v hlavě. „Jo ták!“ Zatvářil se tím způsobem, jakože už to pochopil a zářivě se usmál. „Hele, takže jak často…“ Nestihl ani dokončit větu. Sidney vzhlédla nahoru, a když jim na hlavy začala dopadat rychlá ledová smršť, věnovala mu svůj poslední pohled.

Harrymu se zdálo, jako by mu očima sdělovala, že se uvidí příště. A poté, aniž by to čekal, vystartovala a rozběhla se pryč. Netušil, že to bude tak bolet, ale stalo se to – ucítil uvnitř sebe takovou prázdnotu, že by raději zemřel, než to snášet dál.

Oči se mu zaleskly. Připadal si jako obyčejná fyzická schránka, které zmizela duše. Kvůli mokrému dešti se mu kudrnaté vlasy narovnaly a přilepily ke tvářím. „Počkej!“ Znovu se za ní rozběhl. Sidney zabočila za jednu ze skal. Jen co se tam však dostal on, byla pryč. Nechápavě nakrčil čelo. Pohledem zrentgenoval úplně celou pláž, ale nenašel žádnou známku toho, že by tu vůbec byla. Hledal nějaké stopy, ale déšť je už muset smýt.

Cítil se hrozně. Nedokázal ze sebe vypravit žádné slovo, dokonce ani hlásku. Při každém výdechu ze sebe vydával sípavé zvuky. Bezmocně se složil do písku a nechal déšť, ať ho zmočí, jak chce. Všechno mu bylo jedno. Jediné, co si přál, bylo znovu ji vidět. Vzpomněl si na ty růžové rty, na ty nádherně modré oči a na jemnou pleť bez jediné poskvrnky.

A v tu chvíli se mu v mysli vynořila píseň, kterou často poslouchal jako malý. Nevěděl proč, ale navždy si ji v mysli zakomponoval jako vzpomínku na první setkání s neznámou záhadnou dívkou, se Sidney. Věděl, že musí změnit výběr písně na zítřejší vystoupení. Nedokázal myslet na nic jiného. Lehl si na záda a zadíval se na šedivou oblohu, zatímco mu na tvář dopadala dešťová voda.

Potom otevřel ústa a tiše zabroukal větu z písně. „Isn’t she lovely?“

Autor: Dennie3, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isn't she lovely? 1: