OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » In the rain (6. kapitola)



In the rain (6. kapitola)Camael se dozvídá o existenci svého syna. Co na svého pravého otce řekne Akio, či jak dopadne Nakahara a Ame... Se dozvíte po otevření další kapitoly In the rain.
Příjemnou zábavu^^

***

Náhlé zavíření vzduchu vylekalo hejno holubů a vysoký rusovlasý muž, který se právě objevil uprostřed cestičky, se jakoby nic rozhlédl po prázdném parku. Paprsky zapadajícího slunce proměnily jeho vlasy v ohnivou svatozář.

Camael si poupravil sako a pohodlně se posadil na jednu z laviček. Nespěchal. Po dlouhé době se cítil sám se sebou spokojený a jeho samolibý úsměv hlásal, že si je absolutně jistý ve svém konání. Před několika dny ho probudil nepříjemný pocit ze zmatku a nevědoucnosti, ale to bylo pryč. Těch pár dní stačilo, aby zjistil, co potřeboval. A co víc! Našel Ame a jako třešničku jednoho z uprchlých andělů.

Nehezký smích proťal ticho v parku. Už dávno pustil z mysli svůj krátký rozmar s lidskou ženou a teď mu ta záležitost vložila do ruky trumf, na který čekal, který potřeboval! Ani na chvíli nezapochyboval, že by chlapec, jeho výtvor, jeho syn mohl odmítnout nabídku, kterou pro něho Camael měl.

A tak čekal. Čekal, než slunce zmizí za horizontem a uvolní tak místo hvězdnému nebi a oranžovým světlům lamp, jež poskytovala jistotu a pocit bezpečí těm naivním a slabým bytostem, lidem. 

***

Ve chvíli, kdy se pouliční lampy rozzářily, vstoupil Shirosawa Akio pod vzrostlé stromy v parku. Náhlé šumění listí způsobené průtrží mračen nahromaděných nad malou částí Tokya ho překvapilo. Nebem prosvištěl blesk a brzký hrom tak hlasitý, že Akio tlumeně vykřikl, a přesto nespěchal, ani když mu déšť promáčel šaty až na kůži.

Provazci deště se k němu blížil stín postavy. Čím blíž postava byla, tím větší chuť utéct Aki cítil. Z pouhé přítomnosti té postavy měl žaludek jako na vodě, aniž by alespoň tušil proč.

Až po dlouhé chvíli se stín zformoval do postavy vysokého muže s rudo-oranžovými vlasy. Ve světle lampy jako by zářily. Stál nehybně v kruhu světla a jen sledoval chlapce, který měl pocit, že se pod pohledem rusovlasého zmenšuje a ztrácí. Děs a touha v něm narůstaly s každou další vteřinou strávenou pod tíhou toho pohledu.

Muž najednou rozpřáhl ruce a vykouzlil na tváři zvláštní úsměv.

„Akio,"  promluvil jasným hlasem „já jsem-"

 

„Crrr..."

Akio sebou trhnul. Už si skoro začínal zvykat, že ho v poslední době ze spánku budí zvonek, bušení na dveře nebo vyzvánění telefonu. Pomalu se posadil. Už čtyři dny... Dlaní si přejel přes obličej a protřel oči ve snaze se probrat.

Od toho dne, kdy vedl šílenou debatu se svou učitelkou v JEHO bytě - pominul tu záležitost s křídly, o které se sám sebe snažil, že byl pouhý sen, a i by tomu věřil, nebýt roztrhaného a krvavého trička, jež předešlé ráno vyhazoval - neviděl ani Nakaharu, Ame nebo jednoho z těch dvou okřídlených chlapů.

Jeho život šel jednoduše dál, jedinou změnou byla výměna učitele literatury a obměna snu. Už čtvrtý den se mu zdálo o tom chlapovi. Někdy ho jen zahlédl, jindy ho viděl jasně, ale muž nic neřekl a zmizel, nebo - jako teď - promluvil, ale Akio se probudil.

„Crrr!" Druhé zazvonění ho popohnalo. Zkontroloval, jestli je řetízek na svém místě, odemknul a pomalu otevřel dveře.

„Co se..." hlas mu zamrzl v hrdle. Za dveřmi... stál rusovlasý muž jeho snu.

Camael naklonil hlavu na stranu, chlapec na něho zíral, jako by ho už někdy viděl. Upoutaly ho smaragdové oči. Tomu se nedalo říkat ani podobnost, byli přesnou kopií. Překvapilo ho, jak málo matčiných rysů nosil.

„Zdravím, pusť mě dovnitř. Potřebuji s tebou mluvit," promluvil, když viděl, že chlapec ztratil řeč. Měl chuť dveře rozrazil a sám se pozvat, ale to by jeho záměru asi neposloužilo. Zdvořilost a trpělivost, připomněl si.

Ačkoliv byl Akio značně zmatený, zívl si a spustil na rudovlasého muže: „Tady máme takový zvyk. Co se představit? Říct, co chceš? Navíc tě neznám-" ačkoliv měl jakési velice palčivě nepříjemné tušení, "- a nemáš mi co tykat!" založil si Akio ruce na hrudi.

Vůle být slušný se vytratila ve chvíli, kdy Camael uslyšel tón mladíkova hlasu. Zaryl nehty do dlaní. Žádný kříženec s ním neměl právo takhle mluvit! Ani tenhle!

„Já mám taky pár zvyků, chlapče." Ledový tón mladíka zarazil. „Jedním z nich je třeba zabíjet křížence, jako jsi ty." S potěšením sledoval, jak sebou mladší škubnul. „Teď mě pěkně pustíš dovnitř a budeš se chovat slušně, jsi přece hodný hoch, co nechce zemřít, a věř mi, když říkám, že zabít tě nebude nijak těžké." Na chvíli se odmlčel a vykouzlil úsměv. „Ale byl bych radši, kdyby k tomu nemuselo dojít, když už jsem tu." Chlapec sebou cukl.

„Vy jste taky-" nadechl se a odstoupil ode dveří. „Já s vámi ale nechci mít nic společného," povzdechl si. „Nechci mít křídla ani nebudu bojovat v téhle vaší stoleté válce, mě se netýká, rozumíte? Nezajímá mě to," naklonil hlavu na stranu, jak ten muž klamal svým úsměvem. Vážně by byl někdo takový schopen jej zabít?

Camael se zašklebil. Měl tušit, že nebude první, kdo se pokusil chlapce kontaktovat. Ovšem... kdyby se přidal k němu, neotevřel by mu takhle dveře. Škleb nahradil samolibý úsměv.

„Možná nechceš bojovat, Akio-kun, ale mluvit se mnou chceš. Teda jestli ti záleží na tvých rodičích... Tvá matka mě moc ráda uvidí, ale... Mohlo by to být naposledy, co kdokoliv uvidí ji." Nesnažil se nijak zakrýt výhružku a ejhle, účinek se dostavil.

„Myslíš jako..." nedořekl Akio a se sklopenou hlavou přivřel dveře, aby odháknul řetízek, a posunkem vyzval muže, aby vešel do jeho bytu, kde se za posledních pár dní vystřídalo tolik nebeských bytostí, vyprávělo tolik mytických příběhů, že by se daly sepsat a vydat a bylo by z toho fantasy úspěšnější než kterákoliv jiné za poslední půl století. „Dáš si.. čaj?" nabídl pokorně, ačkoliv bylo slyšet, že slova mu nejdou přes jazyk zrovna snadno.

Úsměv na rtech staršího muže se ještě víc rozšířil. Následoval mladíka do obýváku a pohodlně se uvelebil v sedačce. Užíval si nervozitu, která se od Akiho šířila přímo ve vlnách s každým jeho pohybem. Nabídku občerstvení ignoroval.

„Ty víš, kdo jsem?" Tahle věc ho vcelku zajímala, kolik... mu toho Lucifer vyžvanil a jak na chlapce nejlépe zatlačit, aby ho dostal na svou stranu.

Akio polkl a posadil se do protějšího křesla, aspoň jakási symbolická bezpečná vzdálenost.

„Mám takové nepříjemné tušení," odfrkl si trochu pohoršeně i přes strach. „Camael, nemýlím se?" Rusovlasý se usmál.

„A víš taky, kdo jsi ty?"

„Tuším," naklonil Akio hlavu na stranu a vstal. Přešel k oknu. „Moc jsem tomu nerozuměl, bylo toho moc, ale... měl bys být můj stvořitel, ten nejhorší z nejhorších," nakrčil nos. Pud sebezáchovy jakoby mu v tu chvíli nic moc neříkal.

„Anebo jsem ten dobrý, to tě nenapadlo?" povytáhl anděl obočí pochybovačně. Jenže tomu Akio nevěřil.

„A proto jsi vyhrožoval smrtí mně i matce?" uchechtl se. „To mi moc nesedí..." pokrčil rameny a zadíval se do setmělých ulic.

„A vy lidé si smrtí nevyhrožujete?"

„Jenže ti druzí andělé mě nenutili. Teda, jo, trochu, ale-"

„Jsem tvůj otec, Akio. Nezabil bych tě. Jen jsem potřeboval urychlit naše seznámení, toť vše." Pravda... lež... kdoví - bůh ne. Účel světí prostředky, jak si Camael v duchu připomněl.

„Nejsi můj otec!" ohradil se hnědovlásek rozzuřeně. „Nikdy jsem tě neviděl, slyšel jsem o tobě, dokonce jsem ani nevěřil, že někdo jako ty vůbec EXISTUJE! To až před několika dny. Mým otcem je muž, který mě devatenáct let vychovával!" Akio prudce vydechl.

Rusovlasý archanděl se zamračil, ale na čele se mu neudělala jediná vráska.

„Já jsem tě hlídal a sledoval. Byl jsem tvůj anděl strážný," zalhal. Tohle se mu nějak začalo vymykat. Na ta slova si ale Aki jen odfrkl.

„Pohádek už mám dost!"

„Tohle ale není pohádka.." Camaelův hlas opět nabyl ledového klidu. „Dal bych si ten čaj," pousmál se. Akimu přeběhl mráz po zádech.

„Nabídka už vyprchala," pokrčil rameny Akio a nervózně přešel po pokoji sem a tam. Archanděl usazený na pohovce nehnul ni brvou, ale atmosféra v místnosti citelně zhoustla. Po chvíli pohodil Camael rusými vlasy a zakroutil hlavou.

„To je škoda, dostal jsem na něj chuť," zazněla napovrch zklamaná odpověď. Hnědovlasý chlapec usilovně přemýšlel, jak z téhle situace ven. Právě teď... odmítl Camaela, předtím Lucifera, a teď... „Víš, co tvoje odpověď znamená, Akio?" Starší zvedl koutky do chladného úsměvu. Viděl, že chlapec chápe, co udělal, a teď přemýšlí, jak si zachránit život.

„Znamená to, že se teď zvedneš a zmizíš." Ke konci se chlapci zachvěl hlas, ale už jen, že něco takového vyslovil v téhle situaci... Camael se zasmál. Proč by ho měl zabíjet teď? Lucifer nikdy nikomu nepodlézal, i když byl zoufalý, a to nemohla změnit ani staletí vyhnanství. Nikdy by se nesnížil prosit dvakrát... Tenhle chlapec nebude v nejbližší době nebezpečný. První se postará o Ame a toho anděla... A teprve potom dořeší tuhle... záležitost.

„Jsem tvůj otec, chlapče. A pokud ti to stále nedošlo... Zapletl ses víc, než si teď myslíš. Mě a vůbec všech takzvaně nadpřirozených věcí se už nezbavíš. Dám ti pár dní, aby sis to rozmyslel." Ironie, se kterou to archanděl řekl dávala slovům jakousi váhu...

„Řekl jsem ne." Akiův hlas nabral na jistotě. Když tak pozoroval muže před ním, už ani necítil strach, spíš přemýšlel... co s celou tou událostí.

Úsměv z andělovy tváře zmizel. Neřekl nic, pouze vstal a s posledním ledovým pohledem... zmizel.  

Aki ještě nějakou dobu stál a zíral na místo, kde ještě před chvílí byl ten muž. Chvěly se mu ruce, ale nedokázal říct proč, strach to nebyl. Bezradně potřásl hlavu ve snaze si ji vyčistit a sáhl po krabičce cigaret.

***

Camaelův další cíl byli vzbouřenci, kteří se po zemi pohybovali již tak dlouho bez trestu. A to dítě, o kterém Ráchel lhala... Neodpustitelné! Patrně bude muset zemřít - pokud neodpřísáhne bezmeznou loajalitu. A to se, vzhledem k povaze matky míšeného dítěte, nezdálo jako možná pravděpodobnost. Byl rozzuřený, že setkání s vlastním synem, u kterého se už projevily prvotní znaky neskutečné síly. Zatím nepředstavoval hrozbu, ale až objeví všechno... Nesmí dovolit Luciferovi přetáhnout jej na svou stranu!

Možná by mohl černokřídleho anděla zabít. Byla by to nejlepší možnost, kdyby však byla splnitelná! Jistě, Jitřní synáček je stále jeden z nejsilnějších, i když už jeho síla není bezmezná, ale zcela omezená fyzickou zdatností téměř lidského těla bývalého archanděla. Hlavním problémem však stále zůstával Bůh. Ačkoliv byl apatický, stále to byl Stvořitel a jeho rozmar mohl rozhodnout vše. Vyhnal Lucifera, ale jak by reagoval na jeho smrt? Tahle imunita byla Camaelovi proti srsti. Byla poslední výraznou překážkou k dokonalému ovládnutí světa. Musel postupovat velice opatrně.

Jeho myšlenky se ubíraly po celou cestu k domu, kde se skrývala Nakahara s Ame, právě směrem, který by ho aspoň přiblížil k možnosti zbavit se černokřídlého. Stále více ho však vzrušovala představa následující události. Rebelové budou opět o něco slabší... Dokončení prvního kroku bylo tak blízko.            

Dveře výškového domu se otevřely bez jakéhokoliv viditelného přičinění. Stačila jen pouhá myšlenka. Vešel do chodby. Čidlo automatického rozsvěcováni nezareagovalo - Camael si to nepřál...

Archanděl byl znechucen lidskými obydlími. Byla ubohá, prostá a velmi nedůstojná. Muselo být trestem pro tak vznešené bytosti se snížit k něčemu podobného. A Camael si toho byl vědom. Bylo nutné vzbouřence ponížit, potupit a zbavit hrdosti, jak jen to šlo. Pro výstrahu ostatním, pro potěšení těch, kteří byli na Camaelově straně.

Vydal se po schodech. Neznamenalo to pro něj fyzickou námahu a navíc příliš nevěřil jakési kovové krabici visící na ocelovém laně, kterou lidé používali k dopravě do vyšších pater.

Byt, který hledal, byl v nejvyšším patře budovy. Výstup do patnáctého patra byl zdlouhavý a rusovlasého Camaela za chvíli přestal bavit. Ani příliš nekontroloval, jestli někde nikdo není, a jednoduše se přemístil, kam potřeboval.  

Na dveřích byla jmenovka čistě lidského jména, ale on viděl a cítil osobu, která se za ním schovala. Camaelovu tvář zhyzdil krutý úsměv. Vrána k vráně sedá... Kam jinam by Ráchel mohla poslat svoje dítě, než ke své sestře? Znovu si přečetl jmenovku. Nakahara Shira. Očekával trochu více důmyslnosti, ale... Shira neboli Rashiel, byla vždy přímým andělem. Se svou mocí způsobit zemětřesení či jen tak otevřít průrvu pod vašima nohama také dost nebezpečným. Staletí mezi lidmi ji však musela poněkud oslabit. Skrývala svá křídla hodně dlouho.

Pohnul zápěstím a neslyšně otevřel dveře, a i když si byl jist, že nevydal žádný zvuk, kterým by na sebe upozornil, uprostřed chodby již stál bělokřídlý anděl s rozzuřeným pohledem. Camael se zářivě usmál.

„Zdravím tě, Rashiel, to je mi-"

„Zařaď zpátečku, Camaeli. a nepocuchám ti byť jen peříčko!" přerušila Nakahara proud slov. S posledním slovem archandělova usměvavá maska spadla. Nevšímaje si varování, vstoupil do chodby a zavřel za sebou dveře.

„Ale no tak, Rashiel. Tady svou moc použít nemůžeš, ty to víš... Ale já," odmlčel se. Hlavu sklonil k rameni a rusé vlasy zakryly jednu smaragdovou duhovku. „Já takovým omezením netrpím, přede mnou nic ani nikoho neuchráníš," prohlásil a spokojeně sledoval cukání mimických svalů v ženině tváři.

„V tom případě... Zkus mě zabít," vyzvala ho Rashiel s hravým úsměvem. Získat čas, opakovala si. Získej čas, Lucifer s Raphaelem tu jsou každou chvíli. Cítila posměch, čišící z Camaelova pohledu, ale jeho chování jí řeklo několik málo věcí. První: Byl si absolutně jistý, že ho nikdo nezastaví. Druhá: Nepřišel hledat jen ji, ale i Ame. A třetí: Akio je buď mrtvý, nebo...

„Nemůžu tě zabít do chvíle, než se dozvím, kde je to děcko. Popřípadě Lucifer a ti další." Medový hlas archanděla Camaela rezonoval výhružkou stejně jemnou a nenápadnou, asi jako rozdivočelý slon v porcelánu.

Shira se usmála stejně sladce. „A proto si taky tolik užívám, jak se náš mocný a vznešený Camael přišel plazit pro informace k obyčejnému andělovi, jako jsem já."

„Riskuješ..."

„A co, mocný Camaeli? Svrhneš mě z nebe? Poštveš na mě boha, jako jsi to udělal Luciferovi? Co mi chceš udělat?" Rozpřáhla se a potom rychle, v dětském gestu, kdy na konci prstu nahromadila malé množství energie, cvrnkla rusovlasého do čela.

Camaela to vyvedlo z míry. Nikdo, NIKDO! si k němu něco takového nikdy nedovolil... On byl Camael!

Atmosféra v místnosti zhoustla. Nakahařin úsměv zmizel a probodla archanděla ledovým pohledem, který jí on bez sebemenších rezerv vracel.

„Předpokládám tedy, že ty mi nic neřekneš... Je to tak?" odtušil rusovlasý.

„Buďme upřímní, Cami. Kdysi dávno jsme byli jako bratr a sestra... A oba dva jsme z toho taky rychle vyrostli, že? Pro mě jsi odporná krysa." Zhnuseně si odfrkla. „Ode mě se dočkáš možná tak kyanidu v čaji... A dala bych ho tam dost, s tím počítej."

V Camaelově tváři se nehnul ani jeden sval. Rashiel se na chvíli zadívala nad jeho hlavu, na nástěnné hodiny. Ještě chvíli, řekla si tiše. Věděla, že balancuje na ostří nože. Byla jen otázka času, kdy...

Chvíli jejího zadumání přerušil závan větru. Znovu se pozorně zadívala na rusovlasého. Odhalil svá křídla a... V okamžiku se objevil za jejími zády, nestihla udělat vůbec nic. Vykřikla, když jednou rukou chytil její vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu. V další už dopadala na studené dlaždičky chodby. Cítila koleno zatlačené mezi lopatky a hrubý stisk křídel v místech, kde jí vyrůstala ze zad. Její tělo ovládl tras. Děs z toho, co mělo přijít, ji zastihl nepřipravenou. Tak rychlý...

„No tak, Rashiel... Tvoje sestra projevila víc odvahy. Nezklam mě." Camaelův hlas, hladký jako hadí kůže, se rozezněl chodbou. Rusovlasý se sklonil k uchu třesoucího se anděla. „Kde je ta malá... Kde je Ame?" zašeptal, užívajíc si vyděšené trhnutí, které ta otázka způsobila. Víc zatlačil kolenem proti zádům, cítil, jak se křídla napínají. Stačilo tak málo... A Rashiel to věděla. Po tvářích jí stékaly slzy. Trvalo to příliš dlouho, až moc dlouho čekali...

„N-nevím, o čem to mluvíš, Camaeli." Její hlas zněl falešně, třásl se strachem. Archanděl se krátce, krutě zasmál.

„Sama sis to vybrala. Rozluč se se svými křídly, drahá Rashiel."

„Počkej! NE! To-"

Camael pevně semknul prsty kolem svíraných kostí a... trhl. Nelidský, bolestný řev rozřízl vzduch jako nůž. Celá budova se otřásla ve svých základech a stěny v místnůstce pukly. Vzduch rezonoval energií a šířil se dál od domů. Spustil několik alarmů a vylekal spící ptáky ve větvích stromů.

Ten strašlivý výkřik dozníval ještě několik desítek sekund poté, co žena ztratila vědomí. Její tělo se zhroutilo k Camaelovým nohám. Ze zbytků kolem strašlivých ran na zádech prýštila tmavě rudá krev.

Rusovlasý archanděl znechuceně odkopl tělo anděla Rashiel. Svírající v rukou černající křídla se ani nepodíval na umírající ženu. Překročil ji a pokračoval dál do útrob bytu.

Nebyla tam! Hledal dívku v každé místnosti, skříni, díře... Nebyla tam! Podvedli ho! Strávil ještě dalších několik minut procházením té lidské nory, než zlostně zavrčel a vrátil se do chodby. Krev se vpíjela do předložky u dveří. Bledá Rashiel dýchala velice slabě.

Ne dlouho, pomyslel si Camael. Podíval se na křídla ve své ruce. Další z těch červů zmizel.

S pocitem zadostiučinění se zadíval na budoucí mrtvolu. Škoda jí, pomyslel si, mohla být užitečná...

***

Raphael s Luciferem se hnali temnou noci.  Dešťové kapky je tloukly a země se třásla pod nohama. To musela být Shiřina práce. Nikdo jiný neměl moc, která hýbe zemskými deskami.

„Musel to být Camael," vydechl stříbrovlasý.

„Kdo jiný. Možná mu jeho bastard pomohl," odtušil slabě Raphael. Jitřní synáček nemohl letět, pokud by musel s Camaelem bojovat, neměl by dost sil.         

„Leť," poručil Lucifer, jeho hlas se zdál být tichý, nevýrazný. „Teď jsou nejdůležitější to druhé dítě a Shiro. Nemůžeme dovolit přijít o Shiro a to děvče..." 

Pohled bělokřídlého archanděla na něm váhavě spočinul jen krátký okamžik. Roztáhl křídla a spolu s mohutným odrazem a mávnutím perutěmi se vznesl do výšky, zatímco druhý z archandělů dál běžel špinavou ulicí jako o život.

Na místo se dostal o několik minut později než Raphael. A pohled, který se mu naskytl, v něm probudil smutek a hořkou nenávist vůči Camaelovi a jeho nezměrné krutosti.

Raphael svíral Rashiel, jen mělce oddechující, úzkostlivě v náručí. Hluboké rány na zádech po vyrvaných křídlech stále krvácely, příliš na to, aby bylo tělo, ať andělské, nebo lidské, schopno tak rozsáhlému zranění čelit. Žena se třásla, sledovala příchozí přes chvějící se víčka očima, ze kterých se pomalu vytrácely jiskry znamenající život.

„Utekla... Ame utekla... K Akimu... Neměla jsem ji kam jinam-" Přerušil ji bublavý kašel, spolu s vytrženými křídly bylo poraněno mnoho orgánů, hlavně plíce.

„Udělala jsi správně," pohladil ji po tváři Raphael, klečíc v tratolišti krve, nedbajíc, že jeho světlé kalhoty tekutinu velmi ochotně nasávají.

„Bolí to," zalily se jí oči slanými slzami.

„Bude to dobré," pronesl tiše Jitřenka a tiskl Shiře ruku. Jak ledová mu připadala. Avšak ačkoliv byl rozesmutněn zcela nevyhnutelnou a zbytečnou smrtí jedné ze sester a posledních rebelů, co se nebáli otevřeně vystoupit proti Camaelovi, přemýšlel.

Pokud byl Akio na Camaelově straně, což bylo vcelku pravděpodobné, Ame utíkala vstříc nebezpečí stejně velkému jako to, od kterého uprchla. Vlastně příliš nevěřil, že by chlapec mohl odolat řečem svého otce, uměl byt velmi přesvědčivý a velmi šarmantní... I Bůh mu uvěřil, připomněl si hořce starou křivdu. Pohodil hlavou. Jiný příběh, dávno minulý. Neměl čas se jím zaobírat, natož se litovat.

„Musíme jít," zašeptal směrem k bělovlasému, hladíc umírajícího anděla po ruce. Raphael si Jitřního synáčka změřil opovržlivým pohledem. V bezbarvých očích neviděl smutek ani soucit. Možná náznak lítosti. Přece nechtěl... Nesměl Rashiel nechat zemřít samotnou. Po tom všem, co pro něho podstoupila..

Nakahara sledovala ty dva. Zdálo se jí, jako by byli příliš daleko, přesto ale slyšela Luciferova slova a viděla neochotu a odmítnutí v očích druhého archanděla. Tiskla jeho ruku.

„Běž... Zastavte ji..." Chraplavý šepot jí vůbec nezněl jako její hlas. Zasmála by se, mít na to sílu. Tak jednoduše se nechala obrat o křídla. Skoro dobrovolně. „Musíte... Ji najít, dřív... Než Camael. Prosím, Raphaeli, je to dítě mojí sestry." Její hlas byl pouhým šepotem, který byste mohli přeslechnout přes zvuk vlastního dechu.

Bělovlasý tiskl čelisti k sobě. Nehodlal ji nechat zemřít, takhle ne. Shira nikdy nebyla takhle bezmocná.

„Raphaeli, to ne... Nepomůžeš jí, křídla si odnesl a... Budeš příliš slabý na-"

„Nejsem ty! Moji moc nic nesvazuje, Lucifere!" utrhl se na Jitřenku a pomaličku, jen opatrně přetočil anděla na bok. Měl to udělat hned, když ji tu našel. Ztrácel čas přemýšlením. Luciferovi trochu lhal, ačkoliv jeho opravdu nic neomezovalo. Přesně proto byl tolik opatrný se svými křídly.

Lucifer nic neřekl, snad z provinilosti, nebo uražen pravdou, kterou řekl Raphael nahlas. Černá křídla s sebou nesla několik nepříjemných omezení... Vinil z toho křídla, i když věděl, že to záleželo pouze na něm. Uzavřel se, sešel z cesty.

Opatrně si položil Nakahařinu hlavu do klína a velmi jemně přiložil tři prsty těsně pod klíční kost. Ve stejnou chvíli jako Raphael začal šeptat slova již dávno mrtvého jazyka, které znali už pouze ti nejstarší obyvatelé nebes. Jitřní synáček se musel soustředit, ale po chvíli mu pod prsty prosvitlo jasně bílé, ale přesto teplé a hřejivé světlo. Zářilo pod papírově bledou kůží a rozlévalo se tělem umírajícího anděla. Hojilo a prohřívalo ochladlé údy. Shira začala dýchat lépe.

Raphael se trápil více. Anděl přešel o svá křídla. Nevěděl o žádném, který by takový šok přežil. Pozoroval, jak se světlo od jeho dlaně šíří po jejích zádech, viděl jednotlivé obratle její páteře a míchu v nich v místě, kde zůstaly z její košile cáry. Scelil kůži kolem rozedraných ran po křídlech, ale co s rozštípnutými kostmi po křídlech, nevěděl. Trčela ze zahojené kůže tak, jako zůstane ohořelý kmen stromu po úderu blesku. Pocuchané, krví ušpiněné peří na pouhých několika centimetrech toho, co zbylo ze vznešených křídel anděla. Jako výsměch jeho samotnému bytí. Byly větší hanbou než černá barva peří Jitřního synáčka. Zvláštně nepatřičné a přitom tak skutečné, bolestivé.

Jak zvráceným se mohl Camael ještě stát, když dokázal udělat tohle své sestře. Nespočtu svých bratrů takhle zmrzačil a nechal je pomalu umírat, protože se provinili láskou k člověku. Kdy k tomu došlo?

Raphael posmutněle prohrábl dlouhé bílé vlasy a odtáhl ruku z Nakahařiných zad. Lehkým pohybem zápěstí nechal vzduchem připlout malou lékárničku, která tak příhodně visela na zdi chodby. Po chvíli hledání našel měkký obvaz a velice jemně jím oba dva pahýly zakryl.

Lucifer konečně stáhl ruku zpět a hluboce vydechl. Necítil se tak unavený, jak by čekal, přesto ale... Na chvíli zavřel oči a několikrát zhluboka prodýchal. Posmutněle si připomenul, že takhle dopadl pouze kvůli své vlastní nedbalosti. Jitřenka, jeho vlastní hvězda, která ho měla chránit, ho zavrhla.

Bělovlasý mezitím vstal a opatrně vzal nevědomou Nakaharu do náručí a odnesl ji někam do nitra bytu. Během chvíle se vrátil a pomohl svému druhovi vstát.

„Myslíš, že tu bude v bezpečí?" zeptal se a naposledy se podíval chodbou vedoucí do nitra bytu.

„Camael si myslí, že je mrtvá. Právě teď se opíjí tím, že zabil dalšího nepřítele... A nahoře plyne čas pomaleji než tady." Lucifer se odmlčel, jeho výraz byl naprosto vážný. „Máme pouze pár dní, Raphaeli. Musíme najít Ame a sehnat ty, co ještě zůstali. Camael ví, že na něho nejsme připravení..."

Bělovlasý archanděl smutně potřásl hlavou a zaklapl za nimi dveře. V další chvíli se objevili před dveřmi jiného bytu. Před pár dny sem přišli s nadějí. Teď... Stříbrovlasý v tom viděl posměch Camaela, celého osudu. Nikdy se neptal dvakrát. Odstrčil Raphaelovu ruku a narovnal se. Prst položil na tlačítko zvonku. Tentokrát už ten chlapec nevyvázne tak lehce, řekl si v duchu a zatlačil na gumový oblouček.

           

„Crrrrrr!" 


Dodatek autora:


Zdravím všechny, co dočetli až na konec, a posílám pozdravy i od Torriell.

Úvodem bych chtěla poděkovat za komentář k předchozí kapitole, který nás opravdu potěšil. A i když byl jediný, stačil na to, aby vznikla další kapitola.

Co k textu jako takovému... Hmm.. je na světě. (^^)/ Což je z pohledu mého docela úspěch... Jestli se bude kapitola líbit víc než ta předešlá? Nakonec... Když vidím, že o povídku není moc zájem... Nevím, jestli má cenu v ní pokračovat. Máme tolik nápadů, ale... Asi není pro koho je psát.

Abych Vás neunavovala svým žvatláním... Znovu už jen poprosím o zanechání komentáře. Ať takového, nebo jiného... Cokoliv, co by znamenalo, že příběh někdo čte... Budeme opravdu vděčné.
Ryuu


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek In the rain (6. kapitola):

3. avanaka
12.07.2016 [19:28]

Páni. Moc hezké. Jen nekonči, ráda bych si přečetla pokračování.

2. Anie656
18.11.2015 [14:43]

Páni, to je nádherný příěh! všechny zatím vydané kapitoly jsem přečetla jedním dechem. Prosím, pokračujte. strašně ráda bych četla dál :(

1. Glaciem
25.03.2015 [19:18]

Krásna kapitola, ako vždy, moc za ňu ďakujem!
Ospravedlňujem sa, že mi tak dlho trvalo komentovať aj čítať, nemala som moc času :(
Určite pokračujte, prosím! Bola by som skutočne rada, keby som zistila, ako celý príbeh dopadne. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!