OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » In the rain (5. kapitola)



In the rain (5. kapitola)A zase jednou díl! Sláva! Pokračování vám přináší rozhovor s Nakaharou a jakési vyhrocení té zvláštní situace, do které se nám Akio v minulém díle dostal... Zaskočíme za Camaelem a potkáme i Lucifera... Více se dozvíte po otevření povídky. Příjemné čtení přejí Ryuu a Torriell

Akio seděl na podnožce, v očích pobavený výraz a se špatně skrývaným a dosti ironickým úsměvem sledoval svou učitelku, která právě dovyprávěla příběh jak z béčkového fantasy.          

„Takže,ˮ promluvil konečně, „mi chcete tvrdit, že můj otec, ten, který mě vychovával, vlastně není můj otec a já jsem... Nějaký výtvor zkaženého archanděla, nebo co?ˮ

„Není jen zkažený. Camael-ˮ

„Ach, jasně... je ten nejhorší, protože ovládl takzvané nebe, nesnáší lidi a zabíjí křížence?ˮ ušklíbl se Akio. „To si ze mě děláte srandu, nebo co? Tomuhle mám jako věřit?ˮ

„A to, že ti ze zad vyrostla křídla během jedné noci, ti nepřijde podivné? Akio, svět není takový, jak si lidé myslí. Je tu spousta jiných zákonů než ty fyzikální. Od doby, co se bůh vzdal vlády nad světem, na Zemi vládne chaos. Camaelovi přívrženci bez jakéhokoliv řízení ovládají lidské životy. Nikdo lidem nepomáhá, bůh ignoruje všechno a všechny... Na nebesích ani na zemi se nikomu nedostává pomoci, jakou by potřeboval.ˮ Nakahara se nadechla, aby pokračovala ve výčtu věcí, které jsou špatné se světem, ale rozmyslela si to. Tenhle kluk byl ignorant, talentovaný, ale stále ignorant, který do teď pouze proplouval životem bez větších potíží a nechtěl si připustit, že by se tenhle jeho pohodlný způsob žití měl jakkoliv změnit.

V tichosti odříkala krátkou modlitbičku a zavřela oči. Hledala tu správnou energii. Tak dlouho už tohle nedělala. Tak moc se to snažila potlačit a teď bude riskovat svoje prozrazení jen kvůli jednomu klukovi... Zarazila proud nevrlých myšlenek, když konečně našla, co hledala. Usmála se, jak hluboko byla ona část jejího já zatlačená. Vypustit ji bylo ale složitější. Bylo to jako splést zpět roztřepený provaz. Až po dlouhé chvíli ucítila tak známé a přesto nezvyklé lupnutí, rychlou bolest a tíhu, vyžadující rychlé vyrovnání. Ještě se zavřenýma očima se zhluboka nadechla a na tvář se jí vloudil malý úsměv, když křídly pohnula a protáhla je. Bylo to tolik příjemné cítit jejich sílu po tak dlouhé době. Otevřela oči a zadívala se na svého studenta. Jeho výraz se kompletně změnil. S pusou otevřenou tak, že by si ji kdejaká moucha mohla splést s hangárem, zíral na Nakaharu a na chvíli zapomněl, jak se používají hlasivky, možná dokonce i plíce.

„Co...?" dostal ze sebe po dlouhé chvíli. Absolutně zapomněl, že mu ze zad vrůstá podobný pár masitých útvarů obalených peřím, a nepokrytě zíral. Jako by se ve chvíli, kdy Nakahaře narostla křídla, změnil i celkový vzhled jeho učitelky. Jistým způsobem omládla, ve tváři jí pableskovala jistá energie, kterou v ní nikdy neviděl. Jemný úsměv a výraz, se kterým křídla protáhla, by se dal nazvat skoro půvabným, pokud by Akio nevěděl, že se jedná o TU Nakaharu-sensei, která se po něm vozila za sebemenší chybičku. Na chvíli zalétl pohledem k Ame. Dívenka seděla na pohovce a trochu závistivě sledovala třepotání pírek, ani nedutala.

„Tak co, Shirosawa-kun, už mi věříš? Nebo si pořád myslíš, že si z tebe střílím?" potměšilý hlas učitelky byl jako přesně mířený políček. Chtěl odseknout, ale... rozmyslel si to. Měla pravdu. Ze zad mu visela dvě obří křídla, ta samá se teď objevila na zádech i Nakahaře-sensei. A tohle všechno se stalo potom, co našel Ame. Pořád nemohl uvěřit šílenému příběhu o nějakém archandělovi, který nesnáší lidi a zabíjí takzvané křížence. Složil hlavu do dlaní, za čelem a ve spáncích mu pulzovala bolest a cítil neustálé nutkání rovnat křídla na zádech.

„Tohle je šílený," zamumlal do dlaní. Vyhoupnul se na nohy a znovu roztáhl křídla do plné šíře. Opatrně se dotkl jedné z dlouhých letek. Poddala se jeho doteku a jemné prapory pohladily bříška jeho prstů. O chvíli získal opět tolik jistoty, aby nahodil ironický tón.

„A co teď? Poletíme zachránit svět a potom moje křídla zmizí?" ušklíbl se, složil křídla a znovu se opatrně posadil.

Nakahara-sensei po něm hodila skoro vražedný pohled. Měla tuhle otázku čekat. Vlastně nějak ani netušila, co tu chtěla zachránit. Věděla pouze, že Akio musí pochopit, jak se věc má, ale co teď...

Náhle se rozdrnčel zvonek. Všichni tři s sebou trhli při tom nečekaném zvuku.

„Kdo může co chtít, sakra!" zanadával Aki, když zvonění nepřestalo ani po dobrých třech minutách. Daná osoba si očividně usmyslela, že ležet na zvonku je nejlepší způsob, jak obyvatele bytu vylákat ven. S tichým zavrčením řady kleteb se vytočený Akio jal otevírat dveře a až v poslední chvíli si uvědomil, že není nejlepší nápad je rozrazit, když mu ze zad visí a on sám je polonahý. Povzdechl si a zaháknul bezpečnostní řetízek a konečně s trhnutím otevřel dveře a rozkřikl se: „Co ty seš sakra za kreténa, že otravuješ takhle brzo-" zarazil se, když si uvědomil, že za dveřmi stojí muž s dlouhými stříbřitými vlasy a... obřími černými křídly vesele třepetajícími se mu za zády. 

„Co to sakra...! Dneska už ne! Jděte všichni do pr-" Akimu projela hlavou vlna bolesti. Zatmělo se mu před očima a skácel se k zemi.

V momentě, kdy se ozvala tupá rána těla, které dopadlo na dlaždičky v chodbě, kde už na zemi ležely tři páry bot, se do místnůstky - krom toalety byla z celého bytu nejmenší - vměstnali tři lidé a jedno zvědavé dítě, kterému se tvářička vystrašeně protáhla, když si kleklo k bezvládnému tělu Camaelova syna.

„On.. je mrtvý?“ zašeptala tiše, jemně tahajíc za jedno z křídel.

„Ne, neboj se. Jen omdlel, ale bude v pořádku,“ řekl jeden z nově příchozích. Ten se stříbřitě pableskujícími vlasy a křídly černějšími než ta nejtemnější noc přiklekl k chlapci. Dívenka pevně stiskla Akiovu ruku, ale odsunula se od toho... v přítmí předsíňky až děsivě a hrozivě vypadajícího anděla. Avšak stačilo, aby se na jeho rtech ukázal smutný a poněkud unavený úsměv.

„Nemusíš mít strach.“ Nebyl to Lucifer, kdo promluvil, ale jeho společník, kterého obklopovala světlá aura. „Přišli jsme vám pomoci-“

„Lucifere! Raphaeli!“ vykřikla Nakahara, když se konečně vzpamatovala z úleku. Právě včas, řekla si v duchu. Pouze Aki to už trochu... nevydržel. Sama pro sebe se ušklíbla.

„Lucifer... Jitřenka... A... Raphael...“ šeptalo černovlasé děvčátko jména, která se ve vyprávěních všech andělů, kteří stále ještě věřili v záchranu a spasení, stávali téměř hrdiny. Sledovalo oba dva muže s mohutnými křídly složenými na zádech s fascinovaným pohledem, plným obdivu a úcty, jakési pokory. Raphael pokynul hlavou, zatímco Lucifer k dívence natáhl ruku.

„Pojď, musíš mi toho mnoho říct,“ odmlčel se, téměř spiklenecky, „navíc musíme nechat místo těm dvěma, postarají se o Akiho, asi by si měl odpočinout, musí to pro něj být těžké.“ Jitřenka měl srdce plné pochopení a soucitu, až to bylo překvapující pro někoho v naléhavě obtížně situaci, ve které se bezpochyby nacházel. Dívenka jej uposlechla. Opatrně položila Akiovu ruku na chladné dlaždičky a chopila se bledé, avšak hřejivé dlaně Luciferovy. Vedla jej bytem do obýváku, ačkoliv i rusovlasý muž by jistě sám cestu našel. Dva andělé zatím stáli nad Akim. Nakahara si mnula spánky.

„Bude to s ním těžký. Vážně těžký,“ pronesla a sehnula se k tělu, aby chlapce pohladila po tmavě hnědých vlasech. Aki klidně dýchal, momentálně jej nic netrápilo. Všechno přijde, jen co otevře oči...

„Je náš osud všemu ho naučit,“ mluvil tiše, avšak nebyl to šepot. „Stejně jako jeho osud je už dávno vyznačen,“ dodal Raphael, též se sklonivší, avšak on na rozdíl od Nakahary chlapce vyzvedl do náruče. Opatrně, aby nepochroumal černobílá majestátní křídla, ukazující, že je jejich majitel je dobrem i zlem, v dokonalém vyvážení. Ani dobrý... ani zlý... ale stačí jedno jediné peříčko a rovnováha ve slabém těle člověka bude vychýlena. Jak moc nenavratitelně? To zatím nikdo netušil.

„Možná je Camaelův, ale v jeho srdci cítím lásku. Možná i zlobu, ale ne nenávist, která naplňuje duši jeho otce,“ zamyslela se Nakahara a zamkla dveře.

„To všechno jsi poznala za tak krátkou dobu?“ zpochybnil její tvrzení archanděl Raphael.

„Ne, je studentem na škole, kde učím. Znám ho delší dobu. Ale ta malá míšenka, Ame, také není obyčejná,“ její hlas jako by vyhlašoval jeden rozsudek za druhým. „Není tak úplně andělem...“

 

„Takže ses o Akia postarala?“ Jitřenka rozlil z konvice čaj do dvou hrnečků – ať se to zdálo jakkoliv podivné. Cítil z děvčátka to, co kdysi ze svého milovaného. A ačkoliv ho to rozesmutnilo, nemohl se na malou černovlásku hněvat, naopak v něm budila až ochranitelský pud.

„Tak, jako moje maminka, když mi rostla křídla,“ ujistila stříbrovlasého anděla Ame a upila teplého zeleného čaje.

„A kde jsou teď?“ zeptal se s obavami. Copak by o ně někdo mohl obrat tak mladého anděla? Vytrhnout? To by bylo příliš kruté i na... Na koho vlastně. Na Camaela? Pro sebe se ušklíbl.

„Jsou schovaná!“ odpověděla náhle a z jejích slov čišel smutek. Jitřenkovi při těch slovech spadl kámen ze srdce.

„Zdá se, že velmi dobře,“ pokývl hlavou a opřel se o opěradlo polstrované pohovky.    

„Ano... už mi chybí,“ povzdechlo si děvče a stulilo se v křesle naproti Jitřence. „Trochu Akimu, tobě, Raphaelovi i té paní závidím,“ zívla si, „to ale není špatné, viď? Mě-mě to jen mrzí, chtěla bych je zpátky...“ zašeptala, než jí víčka spadla k sobě.



***

Zvláštní pocit, mravenčení, ho probudilo z hlubokého spánku a stejně rychle, jak se to mrazení kolem páteře objevilo, zase zmizelo.

Camael otevřel oči a posadil se. Co to bylo za pocit? Pomalu si protáhl záda a zahýbal křídly. Rozespalou myslí se honily myšlenky, přelévaly se jedna přes druhou bez jakéhokoliv ladu a skladu. Jak dlouho to mohlo být, co usnul? Mohl spát dny, měsíce, nebo léta. Bůh prospal už málem půl století.

„Ráchel!ˮ zavolal myšlenkou jednoho z andělů, toho, spíš tu, která ho v téhle chvíli zajímala nejvíc. Dítě, které bylo její, rozhodl se ho prověřit.

Volaná se zjevila kousek od jeho lože, uklonila se.

„Co se děje, Camaeli?ˮ hlas se jí třásl, což na archandělově tváři vyloudilo nehezký úsměv.

„Kdepak máš svou ratolest Ame, Ráchel? Chtěl bych s ní mluvit." Žena-anděl sebou trhla při vyslovení jména dítěte. Tolik se bála chvíle, kdy se Camael probudí. V duchu ji ale těšilo, co spal tak dlouho. Dva měsíce byly více než dost na vyhledání úkrytu pro její míšené dítě.

„Já... Já teď nevím. Určitě někde bude, už není malá. Chodí si, kam chce-" Camaelovo zavrčení zastavilo proud jejích slov.

Rusovlasý si jedním pohybem upravil tuniku a porovnal křídla. Pomalu došel až k vystrašené nephilim. Z jeho úsměvu se stal rozzuřený škleb. Tvrdý úder, který uštědřil podřízenému andělu, jí podlomil kolena. Skácela se na zem, držíc se za poraněnou tvář, ale neplakala. Camael mezitím začal přecházet z místa na místo. V hlavě řadil myšlenky na správná místa a snažil se sám si domyslet, co se stalo.

Ame z nějakého důvodu zmizela, muselo to být alespoň několik dní... Ale proč? Čím to dítě, sakra, bylo, že jej odklidili z jeho dosahu? Pokud tedy nakonec jejím otcem nebyl Raziel... Tak kdo? Člověk? Ale to by poznal, žila na nebesích příliš dlouho a stárla stejně pomalu jako jiní nephilim.

Potom si náhle vzpomněl... To mrazení. CO bylo to mrazení? Ráchel znovu zmizela, ale to už rusovlasého nezajímalo. Posadil se a přitisknul si bledé prsty ke spánkům. Na něco zapomněl... Na něco důležitého. Ale co to bylo?

Mezitím, co spal, se daly do pohybu věci, kterým měl zabránit. Zmatený a rozezlený Camael roztáhl bělostná silná křídla a mocným máchnutím se vznesl do vzduchu.


***

Seděl na měkké podnožce. Nahý, bez jakéhokoliv důvodu, který by si uvědomoval. Místnost kolem něho byla bílá, bez oken, a přesto zářila tolik, že ho rozbolely oči.

„Nelíbí se mi to..." ozval se odněkud hlas jeho matky. „Nelíbí se mi to na něm, nechci, aby to měl..."

„Tak mu to uřízneme!" Hlas jeho otce, toho domnělého, jak si po chvíli hořce dosadil, byl ledový, a přesto v něm slyšel jiskřičky pobavení. V tu chvíli mu došlo, o čem rodiče mluví. Na zádech cítil tíhu křídel, jejich třas a jemné cukání, kdy jeho nervy podvědomě pracovaly.

Vyskočil na nohy. To nemohl dopustit. Nechtěl o ně přijít.

„Otče! Matko! Já... Já vám to vysvětlím!! Jen, prosím, počkejte!"

Postavy jeho rodičů se objevily stejně náhle jako jejich hlasy. Oba dva na sobě měli doktorské pláště a jeho otec navíc v ruce držel pilku.

„Omlouvám se, Aki-chan... Ale já vždycky chtěla mít holčičku..."

 

S trhnutím se probral. Po chvilce rozhlížení si uvědomil, že je ve své posteli, ve svojí ložnici. S hlasitým oddechnutím si přitiskl dlaň na obličej a prohrábl si neposedné vlasy. Co to bylo za pitomý sen? Smál by se, kdyby... tam nebyla ta křídla. S dalším nádechem se ohlédl a.. Tiše doufal, že ty věci zmizely, ale opak byl pravdou. Teď se zdály ještě realističtější, bez té krve, pěkně složená, upravená.

Opatrně se posadil a sáhl do nočního stolku pro krabičku cigaret. Už-už se chtěl zvednout a jít na balkon, ale... Rozmyslel si to a proti své zásadě "nikdy nekouřit v bytě" si zapálil v ložnici. S trochu lepším pocitem vypustil kouř z plic, aby mohl natáhnout další dávku nikotinu. Za oknem byla tma a nebe mělo, jako vždy, trochu naoranžovělou barvu, protože těžké mraky skrývající další déšť se stále ještě nerozpustily a neuvolnily průhled na hvězdnou oblohu.

Ze zírání na oblohu ho vytrhlo zaklepání na dveře.

„Ano?" zabručel otráveně. Tak nějak doufal, že Ame spí a Nakahara a ti... Další chlápci třeba zmizeli.

„Shirosawa-kun... můžeme dál?" Akiova učitelka nerozhodně přešlápla před dveřmi a podívala se po jejich komandu. Ačkoliv ctila Jitřního synáčka i Raphaela... připadala si strašlivě směšně.

„Hmm...ˮ ozvalo se po chvíli z pokoje a Nakahara-sensei opatrně otevřela dveře.

Aki seděl na kraji postele a právě odklepával cigaretu do něčeho, co asi bylo popelníkem. Pokojem se vznášel namodralý kouř a chlapci to očividně vůbec nevadilo. Čas od času cuknul křídly a ve tváři mu proběhl znepokojený výraz, ale jinak nedělal nic, ani nevzhlédl.

„Budete v těch dveřích jen tak stát, nebo... za sebou konečně zavřete, aby se mi ten smrad nerozlezl po celém bytě?" promluvil po chvíli znovu a konečně se zadíval na přemlouvací komando mezi dveřmi. Ame okamžitě přivřela dveře, Akiův pohled však okamžitě upoutali dva muži, spíš teda andělé, těm otevíral dveře, než omdlel. Znovu potáhl z cigarety a prohodil: „Kolik vás ještě přijde? Já jen, abych měl dost místa pro všechny."

„Aki-chan! Tohle je Lucifer a Raphael, archandělé... Asi bys s nimi takhle neměl mluvit..." Ame si založila ruce na prsou a káravě se zadívala na chlapce. To vyloudilo úsměv na rtech stříbrovlasého Jitřenky.

„Já osobně doufám, že jsme poslední, Akio. Jediný, kdo by sem za tebou mohl ještě chtít... By byl tvůj otec. A věř mi, že ten je tou poslední osobou, kterou bych tady chtěl vidět... A ty taky, bych řekl," promluvil Lucifer, než se posadil na koženkové pohovce. Akio se chvíli díval, s jakým pohodlím srovnal černá křídla, jako by se nic nedělo.

„Můj otec je na služební-" zarazil se a povzdechl si. „Vy asi ale myslíte toho druhého, co?" Stříbrovlasý Jitřenka pouze přikývl a dál si chlapce prohlížel.

„Kolik toho o Camaelovi víš?ˮ promluvil druhý z mužů se sněhovou barvou vlasů i křídel. Než Akio odpověděl, oba dva si prohlédl. Na první pohled si byli podobní... Ale na druhý už viděl zásadní rozdíly. Oči toho bělovlasého byly tmavě modré, naopak duhovky toho druhého byly podobné těm, které měla Ame. Jako by neměly žádnou barvu, skoro splývaly s okolním bělmem. Ale v jeho očích prokvétaly tmavší žilky. Akio nedokázal určit jejich barvu, jen věděl, že tam jsou. I rysy jejich tváří byly jiné.

„Vlastně nic moc... V podstatě jen, že je to nějaký parchant, co zblbnul boha a převzal vládu nad nebem a teď vyvražďuje míšence a všechny obyvatele nebes, kteří se mu pokusí postavit..." Když to řekl takhle nahlas, došla mu jedna věc. „Ale... Pokud... Řekněme, že tohle celé šílenství je pravda a on je můj otec. Proč... Když nesnáší křížence, proč jednoho sám stvořil?" Akio sáhl po krabičce cigaret a zapálil si další. Uklidňovalo ho žmoulat kuřivo v ruce.

„Taky bych rád věděl, ale... Já už tam nahoře nebyl tak dlouho, že opravdu netuším, co se Camaelovi honí hlavou.ˮ Lucifer se na chvíli odmlčel. Ten chlapec byl zvláštní. viděl v něm tolik síly, kolik jí normální kříženec mít nikdy nemohl a jeho křídla o tom svědčila. Ale... Proč v nich byla ta černá? Čekal, že Camaelův syn bude mít podobou povahu, která se rychle přizpůsobila získané moci a toužila ji používat. Ale Akio... netušil, co si má myslet. Byl to Camaelův syn! Viděl tu podobu. Už jen jeho čistě zelené oči byly přímou provokací a to nemluvil o celé tváři, ačkoliv v ní měl rozhodně i rysy jeho matky. Nemohl mu věřit, ale... Musel ho přesvědčit, že Camael je špatný.

„Co vy dva jste vlastně zač?" zeptal se chlapec po chvíli. Uvědomil si, že už slyšel nějaká jména, ale... kdo je kdo, opravdu netušil. Stříbrovlasý muž si povzdechl.

„Moje jméno je Lucifer, Jitřenka, Jitřní synáček... A podobně. A tohle je můj společník a přítel Raphael. Byl jedním z nejvyšších archandělů, než se Camael zmocnil vlády..."

A tak chlapci stříbrovlasý anděl, pohrávajíc si a mačkajíc jeden z polštářů na pohovce, vyprávěl celý dlouhý příběh, co si z nebes pamatoval. Akio seděl, poslouchal a Lucifer už si myslel, že chlapec chápe, ale potom, co dokončil svůj příběh, se chlapec zvedl a přešel k balkónovým dveřím.

„Aha... no, můžete to zkusit vydat jako knížku. BL románky jsou teď v kurzu,“ prohlásil chlapec. Jeho vtip se nesetkal s pochopením. Dostal po hlavě hranou Luciferova křídla.

„Děláš, jako bys nerozuměl tomu, co ti tady vysvětluju!“

„Metaforám jsem nikdy moc-“

„Nejde tady o mě, ale o všechny ty ostatní nevinný, chápeš?“ naléhavost, která byla v Jitřenkově hlase přítomna i v očích všech ostatních.

„Dobře, omlouvám se,“ sklopil hlavu. „Camael je asi zmetek, ale...“ zvedl pohled a zastavil se pohledem na každém v místnosti. „Tohle.. není můj boj,“

„Ale, Akio...“ zašeptala Nakahara, byla však přerušena.

„Camael je možná můj otec. A možná je zlej, ale já si to nevybral! Je smutný, že vám všem ubližuje, nebo že se vám jeho vinou stala velká křivda, ale... za to já nemůžu...“ zašeptal. „Ještě se mi nechce umírat a to se očividně stane každému, kdo s mým otcem nesouhlasí - a já s ním nesouhlasím a souhlasit snad ani nikdy nebudu. Chci jen zpátky to, co jsem měl, než jsem našel Ame. Svůj klid a život puberťáka,“ nadechl se trhaně a vstal. „Omlouvám se, je mi líto, ale já se do téhle tragedie nebudu přimíchávat..“

Ame lapla po dechu. Nakahara jen zavrtěla hlavou. V očích dvou archandělů zahořel vztek.

„Bylo ti do vínku dáno tolik moci, jako rozeným a čistokrevným archandělům. Potřebujeme tě... A ty odmítáš, protože je to složité? Protože se bojíš?!" rozkřikl se Raphael. Do této chvíle seděl a poslouchal Lucifera, nechal ho jednat podle jeho přesvědčení, ale teď mu došla trpělivost. Pokud... Ten chlapec nebude souhlasit, musí ho odstranit. Ne zabít, ale zbavit ho křídel, ze kterých vycházela moc.

„Ano, odmítám. Je mi líto..." Akio sklonil hlavu. Věděl, že nejedná správně. Ale on nikdy netoužil být nějakým hrdinou, co se nechá zabít pro dobro světa. A co mu bylo po bohu, nebo jiných... Doteď žil bez něho a nepřišlo mu to nijak špatné.

Raphael chtěl znovu vykřiknout, ale ruka na jeho rameni ho zastavila. Setkal se s bezbarvým pohledem svého bratra a sklonil hlavu. Neměl žádné právo tomu zmetkovi diktovat jeho život. Lucifer souhlasně potřásl hlavou.

„Dobře tedy... Ale... Kdyby sis to rozmyslel-"

„To asi nehrozí, Jitřenko. I Ame má víc odvahy než on," přerušil ho pohrdlivě Raphael. Lucifer vrhl poslední pohled na chlapce, který k nim stál zády, načež on i jeho společník jednoduše zmizeli.

Nakahara si povzdechla. Musela znovu skrýt svá křídla. Doufala, že... By se mohli pohnout z místa. Že by po těch staletích konečně mohli začít něco dělat! Zadívala se na Ame. „Půjdeš se mnou, pomůžu ti uvolnit tvá křídla..." usmála se na dítě.

„Já... Nechci, aby říkali, že Aki-chan je zbabělý. Můžu za to já, že se ten zámek uvolnil a-a..."

„Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, Ame. Počkej na mě v obýváku, potřebuju s Akiem vyřešit už jen jednu věc..." Jeho křídla, dodala v duchu Nakahara a sledovala svou neteř, jak odcupitala. Neměla nejmenší chuť na Akia mluvit, nebo mu cokoliv dalšího vysvětlovat. Proto jen natáhla svou mysl a dotkla se té chlapcovy. Cukl sebou, ale nic nechápal. Rychle našla těch pár nitek vedoucích k jeho síle nephilim... Zatím byly slabé. Ne silnější než vlas. Nebylo by těžké je zničit...

Opatrně, jako by pracovala s něčím hmotným, za tenké proudy energie chytila a... Vytrhla je. Chlapec vykřikl bolestí a padl na prosklené dveře. Nebyla jiná možnost, ale věděla, že jeho moc ještě úplně neoddělila, pouze zamezila jejímu samovolnému projevení. Už záleželo jen na jeho vůli.

Akio znovu omdlel. Bolest, kterou způsobilo opětovné mizení křídel, nedokázal přestát. Jen okrajově vnímal zvuk vzdalujících se kroků, než upadl do příjemného nevědomí.

 


 

 

Dodatek autora:

Zdravím,
ještě pořád existuju... A jsem ráda, pokud se našel někdo, kdo dočetl až sem. Asi bych měla poděkovat všem, co komentovali minulou kapitolu... Ale.. Hlavní "Děkuji" bych chtěla věnovat Glaciem, jejíž komentář k povídce, u které už jsem si myslela, že ji snad nikdo nečte nás (mě) tolik "nakopl".
Zároveň bych Vás chtěla požádat, abyste tu po sobě zanechali komentář. Můžete mi nadávat, že jsem líná... A nebo chválit, protože Torriell je úžasný člověk a okamžitě zareagovala a pomohla mi tu kapitolu dopsat. Prostě cokoliv, budeme moc rády :)
                                                                      Ryuu


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek In the rain (5. kapitola):

1. Glaciem
24.02.2015 [19:26]

Konečne! Ďalšia kapitola! Ach, dievčatá, robíte mi radosť, aj keď je to po takej dlhej dobe ...
Hmm, hmm ... je mi vskutku ľúto Akiho, má právo byť naštvaný a zmätený, taky by som bola.
A Raphael ... hovorila som si, kto sa ako prvý neudrží! Adeptka teda bola Nakahara, ale tiež dobré. K Luciferovi to vskutku nešlo.

Už sa nemôžem dočkať pokračovania, takže sa snažte. Ďakujem za diaľke kapitolu ...

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!