OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 3. kapitola

04.07.2016 (18:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 756×

„Ahoj, kočko, pojď, půjdeme se projít. Tady je nějak plno.“ Vezme mě kolem pasu a jdeme do parku. Teprve tam mě k sobě přitiskne a políbí. „Dneska máš šatičky,“ konstatuje a zajede mi pod ně. „Ale i tak toho máš na sobě hodně, nemyslíš?“ Kousne mě do rtu.

„Nemyslím si. Roberte, pojďme si promluvit.“ Posadím se na lavičku.

„Dobře, lištičko, cokoli chceš.“

„Donesl jsi mi něco?“ zeptám se na rovinu.

„No teda, už jsem se bál, že je moje zlobivá holka pryč. To víš, že nesu. Stejný místo, bejby,“ odvětí. Podívám se do tašky, vytáhnu kapesníky, otevřu balení a podám mu tu samou tubu zřejmě s těmi samými prášky.

„Co blbneš, kotě?“

„Roberte, jsem v léčebně. Pokud tu poruším pravidla a najdou mi cokoli v krvi, půjdu do vězení, víš to? Jsem v podmínce,“ připomenu mu a prášky mu strčím do kapsy saka.

„Tebe s tím nachytali?“ zajímá se. Slepě.

„Nevzala jsem si ani jeden, všechno to letělo do hajzlu. Nenos mi to. Tím mi vůbec nepomáháš, chápeš to?“

„Jsou to jenom prášky. Když to s nima nepřeháníš, nemůže se ti nic stát.“

„Jenže já si to vzít nemůžu, chápeš to do prdele sakra už?!“ Rozhodím ruce. „Nepoznám, kde je ta míra, kdy je to v pohodě a kdy už ne. Prostě to nepoznám!“

„Kde je moje zlobivá holka?“

„Je pryč. Je pryč, protože takhle to dál nejde. Málem mě odsud vypakovali. Přestaň mi házet klacky pod nohy.“

„Ptali se tě, odkud to máš?“

„Jasně že jo.“

„Chceš mi říct, že jsi jim to řekla?“ vyjede na mě. Dokonce se zvedne a hodí mi prášky do klína.

„Řekla jsem jim, že jsem je dostala od někoho, kdo není z léčebny. Neznají jméno a nevědí ani, kdo jsi,“ lžu. Honimír musí moc dobře vědět, kdo je. Není blbej, i když tak občas vypadá…

„Jsi blbá, nebo co? To už ti fakt tak měkne mozek? Ty krávo, copak za tebou chodí někdo jinej než já? Co? Kurvo jedna blbá! Modli se, aby se to nedozvěděla moje žena, jinak ti zkomplikuju život.“

„Koukám, že rozvod se nekoná,“ odvětím, ale už mě neslyší, protože se žene k autu.

Po chvíli se zvednu, vezmu tašku s věcmi a pomalým krokem jdu zpět do budovy.

„Adélo, prosím tě, máš černej fix?“ zeptám se. Podá mi ho. Na tašku napíšu: Volně k dispozici!

Pak jdu za Honimírem. Zaklepu na dveře a čekám, až mě vyzve. Jenže se nic neděje, takže se posadím před jeho kancelář a čekám. Nevím, jak dlouho tam jsem, každopádně zjišťuju, že už se setmělo. Dost možná jsem propásla i večeři, což mě moc netrápí, protože stejně nemám hlad. Pak se konečně objeví. Když mě uvidí, vypadá to, jako by se mu ulevilo.

„To jsi byla celou tu dobu tady?“ zeptá se mě.

„Jo, hned po mojí návštěvě jsem šla sem. Proč?“

„Jen se tak ptám. Pojď dál.“

„Myslel sis, že jsem zdrhla?“ ušklíbnu se. „Ne, já vlastně nechci jít dál. Jediný, co chci, je si lehnout a prospat tak týden nebo dva,“ řeknu a prohrábnu si vlasy. Pak sáhnu do kapsy a vytáhnu prášky. Podám mu je. „Nevím, co s nimi. Nechtěl si je vzít zpět a já nechtěla dělat stejnou chybu jako minule. Jednou to, myslím, stačilo.“

„To je velký pokrok,“ řekne, když si ode mě bere prášky.

„Pokrok? No, pokud pokrok znamená to, že se mi bortí osobní život, pak jo. Jsem o krok blíž svému osobnímu peklu.“

„Lidi, kteří nedokážou respektovat naše slabosti a opakovaně nás uvádí do krizových situací, nejsou doopravdy našimi přáteli.“

„Říká ten, kterej nikdy neměl s tímhle svinstvem nic společnýho. Říká ten, kterej má bez pochyby život nalajnovanej do puntíku? Jsou to jenom prázdný slova. Víš to ty, vím to já. Říkej to těm, kteří se snaží a věří tomu, že tuhle kapitolu na doživotí uzavřou, ne mně.“

„Nevěříš, že to zvládneš?“ zeptá se překvapivě.

„Otázkou je, jestli ji vůbec zvládnout chci. Jsem, jaká jsem,“ pokrčím rameny, „těžká individualistka a potížistka.“ Otočím se a odcházím.

◊◊◊ 

„Tak se tu drž,“ objímá mě Iva. Odchází. Její léčení je u konce. Teď už je to jen a jen na ní.

„A ty se drž tam v tý velký džungli. Až mě odsud pustí, sejdeme se, hm?“ loučím se. „Dohoda platí,“ připomenu. Přikývne, nasedne do auta a po chvilce je pryč.

„Vždycky je to radost, když odsud odcházíte, ale taky starost, jestli to zvládnete,“ ozve se vedle mě Adéla.

„Můžeme se přece vrátit, ne?“

„To sice můžete, ale řekni mi, kolik z vás beranů přizná porážku?“ Nechá mě tam stát a odejde dovnitř.

„Kolik?“ Dojdu za ní na recepci. Podívá se na mě.

„To by ses měla zeptat jinde, třeba Vladimíra. Ten o tom má víc informací.“

„Ale já se nechci ptát Vladimíra,“ zakroutím hlavou, „ptám se tebe.“

„Dva z deseti.“

„To je hrozně málo,“ podivím se. „Co ten zbytek?“ zeptám se spíš sama sebe.

„Je to málo. Ale je to realita.“

Sedím u Vladimíra. Povinný sezení pro ty jeho zprávy.

„Adéla říkala, že jenom dva z deseti se sem odhodlají vrátit s tím, že jsou ochotni přijmout porážku. Nemáš pocit, že děláš něco špatně?“

„Není to přece na mně. Když odsud odejdou, je to už jejich odpovědnost. Jsou dospělí a moc dobře vědí, že tu mají dveře otevřený.“

„Nefrustruje tě to?“ vyzvídám. „Kolik jich přežije a žije tak nějak normální život?“

„Hodně.“

„Kolik?“

„Dost,“ odpoví mi znovu neutrálně. „Mám pro tebe jednu důležitou zprávu. Mluvil jsem s tvojí matkou,“ oznámí mi.

„A to jako proč?“ začnu se mračit.

„Volala mi a ptala se, jak se ti vede.“ Pozorně mě sleduje. „Přijede na sezení. Chce být nápomocná celýmu procesu.“

„Chce být nápomocná? Ne, nechce! Já ti řeknu, co chce. Chce být vidět. Chce hrát. To je celý a já nechápu, jak jsi mohl souhlasit, když jsem na začátku jasně řekla, že si tohle nepřeju!“ zvyšuju na něj hlas.

„Je to jeden z povinných kroků.“

„A kdy přijede?“

„Dneska,“ šokuje mě.

„Děláš si prdel? Dneska? Dneska?! A to mi říkáš teď? Do prdele už! Já na to sezení nejdu! Prostě nejdu!“ vztekám se.

Přes všechen protest sedím na židli naproti matce a čekám, co z ní vypadne. Do jaké role se asi vžije? Citlivá, chápající, slabá matka, která byla na všechno sama? Že by?

„Řekněte nám, jaká byla Ilja jako dítě? Jak ji vidíte, jak prožíváte její závislost? Můžete jí upřímně říct, co cítíte,“ odříkává větu Martina. Dokonce je tu i Honimír. KOKOT!

„Víte, Iljuška byla velmi tiché dítě. Od malička byla jiná,“ začne a tváří se u toho tragicky a nostalgicky. Začíná se vžívat do role. A ve mně to vře. A to hodně.

„Neříkej mi tak, nemám to ráda,“ upozorním ji, ale, tak jako vždy, nevěnuje pozornost ničemu, co říkám.

„Ve škole byla spíš průměrná a učení ji moc nebavilo, ale nevadilo mi to, chtěla jsem pro ni jen to nejlepší, a tak jsem ji do ničeho nenutila. Měla jsem spoustu práce, abych nás uživila. Byla jsem matka samoživitelka. Pochopitelně, párkrát si mě zavolali do školy kvůli nějaké té lumpárně, ale byla jsem si vědomá toho, že nemá úplně dobré zázemí. Chyběl jí otec, autorita. Na všechno jsem nestačila,“ tváří se kajícně. Za chvilku se určitě rozbrečí. Herečka! „S chlapci začala velmi brzo. Přátele neměla,“ špatně potlačí falešný vzlyk. A je mi jasný, že ostatní si tý falše ani nevšimnou. Ale já ji znám. Znám ji tak dobře, že poznám všechno.

„Do hajzlu, tohle snad nemyslíš vážně!“ nevydržím to a vyjedu. Martina se mě snaží krotit, ale čím víc to dělá, tím jsem vzteklejší. Stoupnu si a párkrát přešlápnu. Pak se nadechnu a spustím. A pěkně nahlas a upřímně. Chce hrát? Chce drama? Má ho mít!

„Byla jsem tiché dítě? Vážně? A divíš se mi? Věčně jsi ležela na gauči, vychrápávala se z opice a vodila sis domů samý kretény, který na mě měli narážky ještě dřív, než mi bylo patnáct, a tobě to bylo fuk! A že jsi pracovala, abys nás uživila? Chceš mě rozesmát? Coby barová zpěvačka a příležitostná šlapka jsi vydělala tak na nájem a hlavně na chlast a cigára. Ten, kdo by u nás hledal mlíko, by snad spíš našel pět druhů vodky, whisky a rumu. Co jsi dělala, když jsem tě budila ve dvanáct s tím, že mám hlad? Nevíš? Nepamatuješ se? Tak já ti to připomenu! Když jsem měla štěstí, nasypala jsi mi nějaký lupínky a poslala mě ven!“ křičím. Všichni jsou jako zkamenělí. Civí na mě jak Martina, tak Honimír. O ostatních nemluvě. Máma se zvedá, ale strčím do ní a usadím ji tak zpět do židle. „Kam se chystáš? Snad bys nechtěla opustit tuhle tragikomedii před jejím finále!“ Odstoupím od ní. „Utrácela jsi moje peníze, který jsem vydřela v bistru po nocích, za svůj chlast a žrádlo, který jsi dávala těm tvejm nabíječům. Na mě zbyly leda tak zbytky a pár prošlých věcí, který supermarket vyhazoval! Neměla jsem kamarády? No jasně že ne! Kdo by se bavil s holkou šlapky? V takový prdeli, kde každej každýho znal? Ukazovali si na mě prstem a šuškali si o tom, že jsem dcera největší špíny města a že tak zákonitě musím skončit taky. A víš ty co? Já tak vážně skončila! Olalá! Jaký zasraný překvapení! S klukama jsem začala ve čtrnácti, jakej div! A to jen proto, abych zapomněla na tu podělanou realitu. Na podělanou budoucnost, která mě čekala. Jako matka jsi selhala a jestli sis myslela, že tu budu mlčet a hrát tvoje divadlo, tak ses teda sakra spletla! A to je jen zlomek toho všeho! Nenávidím tě! Nenávidím, protože jsi mi zničila život! Opakovala jsi mi tolikrát, že lituješ toho, že sis mě nechala a nešla na potrat, až jsem uvěřila tomu, že můžu za všechno to špatný já! Až se odsud dostanu, nechci tě vidět! NIKDY!“ křičím z plna hrdla a pak se zhroutím na židli. A v další vteřině pláču jako o život, a protože nechci, aby na mě všichni civěli, uteču ven.

Zhroutím se na lavičku u rybníku a opět se vracím do vzpomínek, kdy si matka přivedla domů jednoho z mnoha kreténů, kteří mi otravovali život.

„Kočičko, přines mi pivo!“ houkne na mě její šamstr. Zatímco si rozvaluje koule na našem gauči, matka chrápe v ložnici. Ani se nesnaží skrývat, že tam leží nahá, bezpochyby sjetá a vožralá. Zavřu dveře do ložnice. Na tohle se dívat nechci. Nechci.

„Řek sem, že chci pivo!“ zahuláká nasraně. Otevřu lednici a vyvalí se na mě smrad, až málem se pozvracím. Co to kurva je? Popadnu pivo a nesu mu ho. Položím mu ho na stolek a chci odejít, ale chytí mě za zápěstí a stáhne na sebe. Je z něj cítit alkohol a kyselý pot. Nabírám a mám chuť na něj vrhnout. Paradoxně mi k tomu moc nechybí.

„No tak, neupejpej se.“ Poplácá mě po zadku a stiskne ho. Jako smyslů zbavená se snažím vyprostit z jeho sevření. On se tomu jenom směje a náramně se baví. Hajzl!

„Budeš stejně dobrá šukna jako maminka? Budeš stejně nenasytná kurvička? Už tě někdo projel, hm? Můžu bejt tvůj první,“ nabízí chlípně. „Nebudeš litovat,“ směje se. „Kundičky mě milujou,“ chvástá se.

„Pusť mě, ty imbelice hnusnej, nechutnej!“ zaječím a konečně se dostanu z jeho sevření.

„To si nezvykej,“ varuje mě. „Radím ti, dávej si pozor, aby ti v noci nepřišla do pokoje návštěva.“ Pošle mi vzdušný polibek. Popadnu bundu a vypadnu z bytu během několika vteřin. Teprve venku se pomalu uklidním, a protože se mi nechce zpátky do bytu a začne lehce pršet, posadím se na chodbě na schody a čekám, až vypadnou. Prostornou chodbou se ozývají zvuky. Je nad slunce, který momentálně nesvítí, jasný, že je to máma s tím kreténem. Za chvilku došukaj a vydaj se do hospody. To je ta pravá chvíle na to, abych se umyla, vzala si něco k jídlu, zavřela se a zamknula v pokoji a dělala, že tam vůbec nejsem.

Když už se začnu třást zimou a vyčerpáním z pláče, zjeví se Honimír. A světe div se, dává mi svou mikinu. Je teplá, voňavá a příjemně obrovitá. Zapnu si ji až ke krku. Do rukávu si automaticky utřu slzy i nos, a když si uvědomím, že ta mikina vlastně není moje…

„Omlouvám se, vyperu ji,“ kníknu.

„V pohodě.“ Stojí kousek ode mě. Poukáže na volné místo vedle mě. „Můžu?“ zeptá se. Přikývnu.

„Víš, Iljo, netušil jsem, že jsi měla tak krutý dětství a dospívání. Jistě, z dokumentů o tobě a z hodnocení ze škol jsem tušil, že to nebylo růžový, ale tohle, tohle bylo vážně silný. V podstatě bych ti měl pogratulovat, že ses konečně vzepřela svýmu největšímu nepříteli,“ podívá se na mě.

„Moje matka není můj nepřítel. Teda, ne největší.“

„Nemluvím o matce, ale o strachu, o tvém strachu z toho, že budeš jako ona,“ vyvede mě z omylu.

„Proč jsi ji pozval? Tohle nebylo k ničemu. Jsem si naprosto jistá, že se vypařila jako pára nad hrncem, jen aby nemusela čelit jakékoli poznámce nebo rozhovoru. Nebo se snad mýlím? Zůstala snad a přiznala svou část chyby a selhání?“

„Odjela.“

„Jo, vypařila se. To je typický. Vypařil se otec, vypařovala se ona. Vypařuju se já. Je to v podstatě dědičný.“

„Můžeš to změnit, jsi už dospělá. O svém životě rozhoduješ teď už jen a jen ty.“

„Mám na tebe vztek, protože jsi mě tomuhle vystavil. Nedostalo se mi od ní uznání, ale toho, že klidně odejde a nezajímá se, jak mi je, jak to prožívám. Nejde jí o mě. Nikdy nešlo.“ Strčím si ruce do kapes.

„Omlouvám se,“ řekne prostě.

„Vladimíre, nikdy se z toho nedostanu. Mám to prostě v genech.“

„To není pravda.“

„Nečekám, že tomu budeš rozumět. Bylo by to ode mě naivní a jistým způsobem sobecký. Jsem jen jedna z mnoha, která skončí v nějakým bistru, kde ze sebe budu dřít denně kůži a doma mě bude čekat přinejlepším manžel-povaleč s pivem v ruce, oplzle se válející na sedačce. Moje dítě bude společností vyloučený tak jako já. Bude ode mě pravidelně utíkat a jednou se mi domů nevrátí vůbec. Tohle je moje budoucnost. Ne proto, že bych ji chtěla. Ne proto, že bych si ji měla zasloužit. Ale proto, že ke mně prostě patří. Nikdy nepotkám normálního chlapa, jsem až moc problematická na to, aby mě nějakej chtěl. Moc laciná, moc hloupá, moc neschopná.“

„Moc mluvíš. A z toho pak vznikají hlouposti. Máš na mnohem víc. A já to musím vědět.“

„Musíš to vědět, protože to tu prakticky vedeš? Protože nás máš všechny pod palcem? Protože je tvoje práce, abys tohle říkal?“ Dívám se na něj. Nadechuje se k odpovědi, ale zastavím ho: „Ne, neodpovídej mi. Máš svůj dokonalej život. Jistě máš dokonalou přítelkyni, možná děti. Perfektní domov. Jsi vzorný otec, manžel, kamarád, soused. Jsi to, čím já nikdy nebudu a přitom po tom tolik toužím. Jen netuším, jak to žít.“ Odcházím od něj.

„Jmenuju se Vladimír a byl jsem závislej na tvrdejch drogách a alkoholu. Začalo to čicháním lepidel, toluenu, pokračovalo to hulením trávy, hašiše, od pervitinu jsem přešel ke kokainu. Dokázal jsem do sebe obrátit lahev vodky za den.“ Jeho přiznání mě zastaví a otočím se.

„Cože?“ Prohrábnu si vlasy a nevěřícně na něj civím. Přijde ke mně blíž.

„Jmenuju se Vladimír a byl jsem závislej na tvrdejch…“ dojde mi, že opakuje to, co už řekl. Zastavím ho tím, že mu, bez přemýšlení nad tím, jak to udělám, položím dlaň na ústa. Pak mi to dojde a rychle se stáhnu.

„Promiň, jenom jsem nechtěla, abys to opakoval. Já – jak je to možný?“ vydechnu a nesnažím se ani trochu zakrýt míru šokování.

„Jsem v podstatě stejnej jako ty. Jsem důkaz toho, že se z toho člověk může dostat. Byl jsem troska. Byl jsem pouliční rváč, těžce jsem bojoval proti systému, autoritám. Školu jsem dokončil jen díky tomu, že rodiče znali ředitele. Měl pro mou rebelii určitým způsobem pochopení. Jakmile jsem vyšel ze dveří střední, šlo to se mnou fakt od desíti k pěti. Domů jsem se vracel jenom, když jsem neměl co jíst, nebo mi byla zima. V podstatě jsem byl skoro bezdomovec.“

„Kdy se to zlomilo? Nebo spíš kdo to v tobě zlomil?“

„Smrt mýho kamaráda. Umřel přímo vedle mě. Vzal si šmejd a zastavilo se mu srdce. Nějak mi docvaklo, že tu drogu, kterou si vzal on, jsem si klidně mohl vzít já. Byl jsem tomu tak blízko. Smrt byla u mě, ale vzala si jeho. Byl to hodnej kluk. Poznali jsme se na ulici. Když jsem byl na odvykačce, přál jsem si, abych to byl já. Není den, abych si na něj nevzpomněl.“

„Netušila jsem, já – já,“ přiložím si dlaň na pusu a sklopím hlavu. „Moc mě to mrzí, Vladimíre,“ zašeptám.

„Už od tebe nikdy nechci slyšet, že to nezvládneš. Když jsem to zvládl já, tak ty levou zadní. Jasný?“ Přistoupí ke mně. Dovolím si podívat se mu do očí. Jsou jako doutnající uhlíky. Plné energie, života, ale za tím vším se zračí v jasném světle temná minulost. On je jako čerstvé, dokonale zralé ovoce. Máte chuť se do něho zakousnout. A nenarážím na nic sexuálního. Je to jen prostý fakt, který vychází z hloubky jeho nitra.

„Rozumíš mi?“ Propaluje mě pohledem. Jsem jím tak fascinovaná, že němě přikývnu. „Je zima, pojď dovnitř. Vypadá to, že bude pršet.“ Vzhlédne k nebi. Mezitím mám čas se vzpamatovat, protože mě propustí ze svého očního zajetí. Vysvléknu se z jeho mikiny.

„Nezlob se, Vladimíre, nebude ti vadit, když tu zůstanu? Chci zmoknout. Mám ráda déšť.“ Podávám mu mikinu, kterou si ode mě bere, a letmo se dotkneme konečky prstů.

„Dobře.“

Začíná pršet. Zprvu lehce, pak postupně nabírá déšť na intenzitě. A já si ho užívám tak jako dlouho ne. Rozpřáhnu ruce, nechávám se celá zmáčet a nastavuji tvář kapkám, které se o moji kůži tříští a vpíjí se do oblečení, které se mi začíná lepit na kůži. Přistihnu sama sebe, jak se usmívám, a je to krásný pocit. Je to úsměv nade mnou samotnou. Je to úsměv z čiré radosti, kterou teď prožívám. Malá holka, v dospělém ženském těle. Je mi blaze.

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 3. kapitola :