OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 4. kapitola

11.07.2016 (13:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 703×

„Honimír je třída,“ slyším Renatu. Sedí vedle mě a zdá se, že mluví ke mně. A mně zatrne.

„Co?“ vyjde ze mě zmateně.

„Říkám, že Honimír je třída,“ zopakuje mi a pustí se do polívky. Chvíli na ni nevěřícně koukám a snažím se přijít na to, kde přišla na tuhle nelibou přezdívku, než mi dojde, že jsem ji před ní použila na schodišti v den, kdy ji kvůli mé hlouposti málem vyrazili. Plácnu se do čela. Zaraženě mě pozoruje. „V pohodě?“ ujišťuje se.

„Jo i ne,“ odvětím. Myslela jsem, že když byla pod takovým tlakem, skoro až hysterčila, že moje hloupé uklouznutí nezaznamenala, ale chyba lávky! „Honimír, jo?“ poznamenám. Zkusím jí to vymluvit z hlavy.

„Jo, myslím, že tohle bude kultovní. A to díky tobě,“ šťouchne do mě spiklenecky.

„Tak to si nemyslím,“ prohrábnu si vlasy a skousnu ret. „Kdo všechno to ví?“

„Jen pár zasvěcenejch. Líbí se jim to,“ usmívá se.

„Hele, byl to prakticky přeřek,“ maskuju se.

„Vzhledem k tomu, jak ses na něj vždycky dívala a vzdorovala mu, si to fakt nemyslím.“

„Ale je to tak,“ lžu.

„Ne, není. A nemusíš se za to stydět. Je to brilantní.“

„Když je někdo třída, neříkáš mu Honimír, když se jmenuje Vladimír,“ vydechnu.

„Není to urážka, je to něco jako titul.“

„Honimír je všechno možný, jenom ne titul nebo ocenění,“ oponuju vytrvale.

„Nějak podezřele ho bráníš,“ zadívá se na mě.

„Tak to se pleteš. On je ten poslední, koho bych bránila.“

„Už jsem si říkala,“ zasměje se.

Do prdele!

Povinný kolečko u Vladimíra. Sedíme a mluvíme. Trnu a skoro se klepu a modlím, aby někdo nepoužil mou nelichotivou přezdívku. Ale bůh má evidentně smysl pro zvrácenej humor.

„Jenže tohle není tak snadný, Honimíre,“ vyhrkne Renata. V podstatě si ani neuvědomí, co řekne. Zato já jo a plácnu se do čela, čímž na sebe upoutám pozornost. JEHO pozornost. Zapíchnu oči do svých tenisek a cítím, jak rudnu. Opravdu, moje tělo dosahuje bodu varu. A příjemný to teda fakt není.

Do konce sezení sotva promluvím, v podstatě celou dobu hypnotizuju zem, svoje boty, boty ostatních, ačkoli vím, že mě čas od času Vladimír pozoruje. Kéž by se tomu zasmál. Ale já vím, že se tomu nezasměje. Nedala jsem mu tu přezdívku bezdůvodně. Je hrdej a určitým způsobem si rád to svoje ego pohoní. Zákonitě musí bejt ješitnej. Kdyby nebyl, něco by bylo špatně. Něco by bylo kurva špatně.

Odcházím mezi prvními a úlevně dosedám na svou postel, protože cítím, že jsem unikla. A daří se mi unikat další tři dny, do dne návštěv, kdy si na mě počká na lavičce na druhý straně rybníku, kam jsem začala v rámci bezpečnosti chodit. Leknu se ho tak moc, až mi vypadne nanuk z ruky.

„Do prdele,“ zakleju tiše.

„Klidně to nech ležet. Ti mravenci si to zaslouží víc než ty,“ baví se. Teda, zdá se, že se baví.

„Nebudu rušit v rozjímání,“ otočím se.

„Tak Honimír?“

Sevřu rty a otočím se k němu čelem. Stojí u mě, což mě trochu vyděsí.

„Nerozumím,“ vydechnu.

„Ale rozumíš, a moc dobře,“ podpoří svoje tvrzení pokýváním hlavy. Ruce si založí na hrudi, mírně se rozkročí a hypnotizuje mě. Stojí nade mnou ne-li jako bůh pomsty, přinejmenším jako polobůh.

„Vladimíre,“ nadechnu se.

„Seš si jistá, že nechceš říct Honimíre?“ zaboduje.

„Prosím,“ topím se ve vlastním ponížení a hanbě. Už dlouho jsem se tak necítila. „V tu dobu, kdy jsem ti tak začala říkat, jsem tě nemohla vystát. Byl jsi pro mě další debil v řadě, co si myslel, že mě zkrotí. Byla to moje osobní přezdívka, nikde jsem ji nepoužívala, přísahám. Ale ten večer, kdy jsem udělala tu hloupost s Xanaxem a málem na to doplatila Renata, jsem to nějak nechtěně vypustila z pusy, když jsem ji viděla brečet na schodech. Mrzí mě to,“ poodstoupím od něj, protože se mi zdá, že je moc blízko. Kamenný obličej, strnulý postoj. Ne, to nevypadá dobře.

A pak zčistajasna se jeho rty roztáhnou do úsměvu. Dokonce se začne smát nahlas. Mám pocit, že mě šálí zrak, a proto si promnu oči. Dvakrát po sobě. Ne, jak se zdá, zrak mě nešálí.

„Prosím tě, proč zrovna Honimír?“ zeptá se, když sedíme na lavičce. Pokrčím rameny.

„Možná proto, že se mi zdálo, že si tu na nás všech v míru a lásce honíš péro.“

„Hned jak to z ní vypadlo, jsem věděl, že tohle nemohl vymyslet nikdo jinej, než ty,“ řekne.

„Proč jako?“ zeptám se dotčeně.

„Protože jsi v podstatě nehorázně drzá,“ dívá se na mě. Prudce se zvednu, abych se mu do těch očí nemusela dívat. „V pohodě?“ zeptá se po chvilce.

„Ne, právě jsem se před tebou znemožnila. Je to všechno, jenom ne v pohodě,“ stojím k němu zády.

„Nebereš to náhodou moc tragicky?“

„To tě tolik překvapuje skutečnost, že by mě to mohlo mrzet? Po tom, co jsi mi o sobě řekl? Vážně si myslíš, že jsem taková mrcha?“ rozzlobím se.

„Jsi ten typ mrchy, kterou si většina chlapů moc ráda podmaňuje v posteli, a chtějí, aby jim pokaždé říkala, že patří jen jim,“ zvedne se a odchází s rukama v kapsách.

„Ty seš ale hajzl,“ řeknu polohlasně.

Otočí se a ušklíbne. „Tak to se pleteš. Jsem krotitel šelem. A nemysli si, že je ti odpuštěno.“

Nechá mě tam. A just mu tak budu říkat dál! Chce to? Má to!

Honimír, Honimír, Honimír! křičím v duchu cestou do budovy. Cestu mi zastoupí Marek.

„Čau, jak je?“

Honimírově?

„V pohodě,“ odpovím a obejdu ho.

„Jak je na tom prádelna?“

„Dneska nijak,“ pokrčím rameny.

„A to si říkáš kurvička, jo?“ provokuje mě.

„Ne, ty mi tak říkáš.“

„Nebuď labuť. Fakt to potřebuju,“ chytí mě za loket.

„Sorry, nejde to,“ vyvlíknu se z jeho sevření a pokračuju dál v cestě.

„Seš svině! Svině!“ slyším ho volat.

Jo, jo, žádná novinka.

„Neviděla jsi Marka?“ zeptá se mě Monika. Mám pocit, že spolu něco měli. A to patří mezi personál. Evidentně se tu děsně porušujou pravidla. A to na obou stranách.

„Myslím, že je venku.“

„Vy spolu chodíte?“ vyhrkne zničehonic.

„O tom bych něco musela vědět,“ prohlídnu si ji od hlavy k patě, tou otázkou mě překvapila.

◊◊◊

Sedím na posteli a někdo zaklepe. Pozvu návštěvu dál. A hle, vejde Vladimír.

„Můžu?“ zeptá se. Přikývnu. Posadí se na čistou, ustlanou postel, kterou nedávno opustila Iva. Stýská se mi po ní, rozuměly jsme si.

„Co se stalo?“ zeptám se ho. Jeho výraz ve tváři se mi moc nezdá. Nikdy není tak přešlej. Obvykle buď srší energií, nebo je… je… prostě se chová jako Honimír. Ale tohle… takhle ho neznám.

„Iva se předávkovala,“ oznámí mi. Jenom na něj zírám a nejsem schopná reagovat. Je to jako kudla do zad, jako blesk z čistýho nebe. Bylo jí osmnáct let! Osmnáct!!! Měla přece všechno před sebou, tak kde se stala chyba, když s tím svinstvem začala v patnácti? Kde se stala ta podělaná chyba, která ji dohnala k tomu, aby se v osmnácti předávkovala? „Iljo? Jsi v pořádku?“ ptá se po chvíli.

„Proč?“ vyjde ze mě skoro šeptem. „Proč holka jako ona začne v patnácti dělat takový věci, který ji v osmnácti stojí život?“

„Měla velmi těžké dětství i dospívání. Vyrůstala jen s otcem, matka zemřela, když jí byly dva roky.“

„Nebyl nikdo, kdo by se o ni postaral?“ mračím se.

„Její otec o ni nebyl schopen pečovat. Nechával ji napospas všemu. Od patnácti se prakticky živila prostitucí,“ šokuje mě.

„Svět je hrozný místo. Je to hrozný místo pro lidi, jako jsme my. Iva, já, Renata,“ zhodnotím a zvednu se, navlíknu na sebe mikinu a odejdu potichu z pokoje. Musím na vzduch.

Cestou k rybníku kopu do kamenů. Někde uvnitř se mnou cloumá vztek. Dost možná se ten vztek ani tak nevztahuje k Ivině osudu, protože z něj cítím jen bezmoc. Nebyla jsem to já, kdo jí mohl pomoci. Vztekám se na vlastní rodiče, protože ani oni mi nebyli schopní zajistit hezké dětství a dospívání.

„Ten, co mě tu navštěvoval a dával mi ty prášky, je můj šéf. Teda bejvalej,“ řeknu nahlas. Vím, že Vladimír stojí za mnou. Posadí se vedle mě a je v naprostým tichu.

„Když jsem k němu před dvěma lety přišla a žádala ho o práci, netušila jsem, že mě to tak zválcuje. Začala jsem si s ním, i když jsem věděla, že je ženatej. Krom toho, že mi lhal, že se mu manželství nevyvedlo a on se to snaží ukončit pomalu s ohledem na děti, mě na něm cosi přitahovalo. On byl světlo ve tmě a já můra. Pochopitelně se jeho žena dozvěděla, že se schází s nějakou holkou, ale nevěděla, že jsem to já. Pohrozila mu, že když to okamžitě neukončí, přijde o všechno včetně podniku. Lekl se. To byl náš první rozchod po půl roce. Jenže já mu dávala něco, co mu jeho žena dát nemohla. Jednoduše řečeno, se mnou mu stál, a to bylo něco, co mu hodně scházelo. Začal si se mnou znovu a tentokrát jsme se scházeli pouze o víkendech. To jezdil na takzvaný pracovní cesty. Někdy, když opravdu jel, mě brával s sebou a já na něj čekala v hotelovém pokoji. Byla jsem jeho odměnou i útěchou. Dávala jsem mu všechno, co si zamanul. Bavilo mě s ním šukat, šňupat a chlastat, protože byl ten správnej bastard. Pak mě pustil k vodě znovu. Málem mě to zabilo a ani on nevypadal, že by byl spokojenější a šťastnější. Jeho žena totiž čekala další dítě. V tu dobu jsem začala navštěvovat psychiatra. Byla jsem na dně. Brala jsem prášky, příležitostně si šňupla, pila alkohol. Když se situace u něj doma zklidnila, začal si se mnou znovu. Tentokrát jsem k němu pociťovala dost velkou nedůvěru, protože mě už dvakrát zklamal. Nebrala jsem naše schůzky až tak vážně. Bylo to pro mě prázdný mrdání s občasným uspokojením. Scházela jsem se i s jinými a on byl vzteky bez sebe. Když jsem šla na party, byl mi v patách, a když jsem se vracela domů, pravidelně mi stál u dveří bytu, ve kterém mě de facto znásilňoval. Byl to pro mě novej rozměr, kterej jsem si užívala. Začali jsme spolu znova pít, brát prášky, hulit. Mělo to dynamiku, když jsme spolu mrdali pod vlivem čehokoli. Začala jsem ho tím provokovat a vyvolávat tyhle situace záměrně. Znova jsem mu propadla. Tentokrát naplno, drtivě. Pohltil mě. A pak mě naposledy odkopl s tím, že se jeho žena dozvěděla, že já jsem ta kurvička, se kterou se schází. Vyhodil mě z práce, vyhrožoval, že pokud budu dělat problémy, bude mě to bolet, a podobně. Dvakrát mě skutečně nechal proškolit svým kamarádem. Na potřetí jsem se zlila, nadopovala, sedla za volant a zbytek už znáš,“ odmlčím se.

„Proč za tebou chodí?“ zeptá se.

„Chybí mu to, co jsme spolu dělali. Chybím mu já v roli kurvičky, co dobře kouří, šoustá,“ pokrčím rameny. „Asi,“ dodám.

„Chybí i on tobě?“ zajímá se.

„Teď už ne. Když mi donesl ty prášky, uvědomila jsem si, že mu o mě vůbec nejde. Že absolutně nechápe, co se děje. Když je donesl podruhý, bylo to jen potvrzení toho, že je mou zkázou.“

„S tím tvrzením můžu souhlasit,“ potvrdí. „Zasloužíš si mnohem víc.“

„Pořád si to nemyslím,“ zvednu pohled od země. „Jsem kurvička v podstatě od čtrnácti, kdy jsem začala se sexem. Byl to pro mě ventil všech pocitů. Bavilo mě to.“

„Za týden ti to tu končí,“ odkašle si. „Co budeš dělat, až odsud odejdeš?“ zeptá se mě.

„Najdu si bydlení, novou práci, nový kamarády, který nebudou pít ani drogovat,“ pousměju se. „Chci začít znova. Jinak. Chci to aspoň zkusit, a když to nepůjde, budu aspoň vědět, že jsem pro to něco udělala.“

„Dobrej přístup,“ uzná. „Chci, abys věděla, že se sem opravdu můžeš vrátit, kdykoli budeš mít pocit, že to nedáváš. Slib mi to,“ dívá se na mě.

„Neměl bys mě spíš naučit, abych se dokázala s krizovými situacemi vyrovnat sama?“ zadívám se mu do očí.

„Iljo, tohle není hra,“ mluví velmi vážně. „Slib mi to.“

„Slibuju, že když se octnu ve slepý uličce a nebudu z ní umět najít cestu ven, udělám všechno pro to, abych ji našla v souladu s tím, co mě tu učíte. To znamená bez drog a alkoholu,“ odmlčím se. „A kdybych to náhodou fakt nedávala, přijdu sem a poprosím tě o pomoc,“ dodám.

No, a je to tady. Můj pobyt tady končí. Uteklo to nakonec docela rychle. Loučím se s ostatními a slibujeme si, že až odsud vyjdou i oni, sejdeme se. Když už sedím v autě, nakoukne mi dovnitř Vladimír.

„Nezapomeň na svůj slib a dávej na sebe pozor,“ připomíná a instruuje mě.

„Spolehni se,“ usměju se.

Auto se rozjíždí a všechno a všechny nechávám za zády. V čele všech stojí Vladimír a já vím, že ve mě věří.

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 4. kapitola :