OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 13. kapitola

11.09.2016 (13:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 557×

Od telefonátu, který proběhl na základě vpádu Vladimírovy matky do mojí práce, se vše tak nějak ustálilo. Od té doby jsme se viděly dvakrát. Jednou v obchodním centru, a když přišla do kadeřnictví na barvu. Pokaždé se chovala docela mile. Nebo teda aspoň jsem měla ten pocit, že tomu tak je. Neměla žádné narážky, a dokonce mě oslovila jménem a zeptala se, jak se mi daří. A to potěší. Hodně.

Dopoledne mi volal Jakub a máme se sejít v parku, kde jsme se potkali naposledy i s Vladimírem. Rozhodla jsem se, že půjdu. Takže když odcházím z práce, místo domů jdu do parku. Už tam na mě čeká.

„Ahoj, no konečně,“ zvolá a podává mi fresh.

„Ahoj, to je pro mě?“

„No jasně.“

„Aha, tak děkuju, to je milý.“ Přijmu ho.

„Jak se máš?“ zeptá se mě, když se posadíme na lavičku.

„Dobře.“ Napiju se. „Ten fresh je dobrej,“ mlasknu si. „Mám teď novou práci a jsem tak nějak happy, což není úplně můj typickej stav. Ale užívám si to, řekla bych,“ potvrzuji to pokýváním hlavy. „Teda snažím se o to,“ vydechnu.

„Tak to je dobře. Pořád tě na cestě doprovází ochranka?“ zasměje se.

„Je to můj přítel a ne ochranka,“ zakroutím hlavou a napiju se. „To je to hlavní, co tě zajímá?“

„Není to úplně to hlavní, ale je to důležitý vědět. Zřejmě bych se tě neměl ani dotýkat nebo projevovat přílišnou náklonnost, co?“ vtipkuje zvesela dál. „Co kdyby stál třeba za támhle tím keřem?“

„Nech toho,“ mírním ho. „Miluju ho, abys věděl,“ řeknu mu upřímně.

„Jo, je to vidět. Tak nějak hoříte jeden pro druhýho. Což je u tebe dost nezvyklý. Lidi se asi fakt mění.“

„Máš pocit, že jsem se změnila?“

„Tak už jenom to, že nepiješ a tak. Jako bys to nebyla ty, i když to seš ty.“

„Připadá ti, že to, jak se teď jevím, není moje pravý já?“

„Byla jsi divoška, uměla jsi v lidech něco probudit. Nebo aspoň mi to tak přišlo,“ pokrčí rameny.

„A teď už je to pryč, protože nepiju, nehulím a nešňupu?“ nechápu.

„Ne, tyhle věci nemusíš nutně dělat, ale něco z tebe zmizelo. Nějaká část rebelství. Jsi teď nějaká poslušná a prostě spořádaná.“

„Je na mě spořádanej život až moc dobrej?“

„Nesedí k tobě.“

„Aha a co ty?“

„Na co přesně se ptáš?“ podívá se na mě.

„Ptám se na to, jak se ti daří v životě,“ upřesním.

„Daří se mi všelijak. Někdy by to mohlo bejt lepší a někdy mám pocit, že si nezasloužím tak skvělej život, jakej mám.“

„Jo, typickej pocit.“ Upiju si fresh. Pořád musím myslet na to, že mu přijde, že ze mě něco vyprchalo. Něco mi v životě skutečně schází, ale co to je? Co to je?

„Ale jedno ti zůstalo. Nekecáš jen tak do větru,“ řekne pobaveně.

„Jo, to se asi nikdy nezmění.“

Vycházím schody ke svému bytu s taškou plnou nákupu a pořád nemůžu z hlavy dostat to, co mi tam nasadil Jakub. Změnila jsem se k nepoznání a nevypadám šťastně. Doteď jsem ale žádný nedostatky nepociťovala, nebo jo? Uvědomovala jsem si je vůbec? A pokud mi něco schází, pokud ze mě něco vyprchalo, co to je?

Vybalím nákup a posadím se na křeslo.

„Máš pocit, že jsem se změnila?“ zeptám se Vladimíra, když přijde.

„Změnila ses minimálně v tom, že už naštěstí neděláš věci, který ti ubližovaly.“

„Když srovnáš Ilju, která přišla do léčebny, a Ilju teď,“ na chvilku se zamyslím, jak nejlíp zformulovat otázku, „vyprchalo ze mě něco, co mě dělalo tou Iljou, kterou jsi poznal na samým začátku?“

„Tou Iljou?“ podiví se.

„Tou Iljou, tou, která byla nespoutaná a jednala podle toho, co skutečně cejtila, a neřídila se nějakýma pravidlama, který ji svazovaly.“

„O co vlastně jde?“ zeptá se.

„O to, že nevím, jestli jsem šťastná,“ přiznám. „Už se necítím svobodná. Něco ze mě vyprchalo. Něco, co mi dodávalo zdravou sílu. Nezdá se ti?“

„Máš pocit, že drogy a alkohol ti dodávaly zdravou sílu?“

„Takhle to úplně nemyslím, ale v podstatě jsem byla jiná.“

„Tos byla.“

„Jaká jsem teda byla?“

„Ztracená,“ odpoví mi po delší odmlce.

„Ztracená,“ zašeptám si pro sebe. „A jaká jsem teď? Jsem míň ztracená?“

„Zdá se, že si vedeš hodně dobře. Mnohem líp než ta Ilja, která mi seděla v kanceláři a odmítala spolupracovat a změnit se pro lepší život.“

„Vážně si to myslíš?“

„Vím to.“

„Co tě přimělo o tomhle uvažovat?“ položí otázku do tmy, když se chystáme usnout.

„Přivedl mě na to Jakub.“ Otočím se k němu čelem.

„Ten z toho parku? Vy jste se zase potkali?“

„To ani ne,“ vydechnu. „Spíš jsme se normálně sešli. Volal mi, že má čas a rád by mě viděl.“

„Aha.“ Přetočí se na záda a dá si ruce za hlavu. „Tak jste se viděli,“ odvětí suše.

„Jo, viděli,“ potvrdím mu.

„Viděli jste se a on ti hned nasadil do hlavy brouka o tom, že jsi jiná, zřejmě nedostatečná, protože se nechováš tak jako kdysi?“

„Takhle bych to úplně neviděla. Jen konstatoval, že jsem se hodně změnila.“

„Změnila? K dobrýmu, špatnýmu?“ Cítím z jeho tónu lehké podráždění.

„Ani jedno, ani druhý. Prostě jsem se změnila.“

„Zeptala ses ho, proč si myslí, že seš jiná? Kvůli čemu?“

„Jasně, že jsem se ptala,“ odvětím lehce otráveně. Nechci se hádat, ale asi se tomu nevyhneme.

„No a co ti řekl?“

„Musíme to rozebírat? Jenom jsem se tě zeptala, jestli jsem opravdu tak moc jiná než na začátku. Víc v tom snad vidět nemusíš, ne?“

„Víš ty vůbec, proč ti řekl, že seš jiná?“ Opře se o lokty a otočí hlavu mým směrem. Nedá mi šanci odpovědět. „Protože už s tebou nemůže chlastat. Protože už nejsi ta, která by dělala pitomosti a spala s kdekým. Protože už by se nad tebou nemohl cítit silnější.“

„Jak to jako myslíš, že jsem spala s kdekým?“ vyjedu. Pohádáme se. To je jasná věc.

„Tak, jak to říkám.“

„Jenže já jsem nebyla žádná prodejná děvka! Nespala jsem s kdekým! Jo, pár kluků to bylo, ale nerozdávala jsem si to na potkání!“

„Nikdo neřekl, že jsi děvka, takže laskavě nepřekrucuj moje slova.“

„Ale ty to v podstatě říkáš! Jen to schováváš za podělaný spojení spát s kdekým! A to, že by nade mnou neměl žádnou moc? Hlavně, že ji máš nade mnou ty, co?“

„Co to zase plácáš?“

„Plácám? Tak já plácám?“ Tlesknu rukama. „Neplácám! Je to pravda. Ty seš přece ten, kterej se vypracoval na podělanýho ústavního poradce, a já jsem ta, která si nedokáže pořádně udržet práci, která ji baví. Nebo jsem snad ta, která skončila v kadeřnictví za pultem?“

„Iljo, sakra, nepřehrávej a nepřeháněj! Nechci se hádat.“

„Nechceš se hádat? Mám pro tebe novinku! Už se hádáme!“ zavrčím, rozsvítím lampičku, posadím se a opřu se o čelo postele. Ruce si založím na hrudi a lehce našpulím pusu.

„Fajn, tak to stopněme dřív, než to bude bolet.“

„Už to bolí!“ informuju ho naštvaně.

„Tak než to bude bolet víc.“

„Chci, aby tě to bolelo! Tak jako mě!“

„To snad nemyslíš vážně.“ Posadí se a projede si vlasy. Má je kraťoučké. Sluší mu to i tak.

„Jo, to myslím naprosto vážně! Vždyť ty snad nejsi ani můj přítel, ale spíš bodyguard.“

„Cože?“

„Hlídáš mě. Vždyť i ten Jakub si toho všiml. Nechoval ses jako přítel, ale jako hlídač.“

„Říkala jsi něco o tom, že chceš, aby mě to taky bolelo? Tak fajn, povedlo se ti to,“ odhodí vztekle peřinu a odejde z postele.

„Super,“ zamumlám. „Aspoň víš, jaký to je.“

„A jen tak mimochodem, ten tvůj Jakub je pěknej kretén!“ slyším ho z kuchyně. Vyskočím na nohy a ženu se k němu. Stojí u ledničky a vytahuje džus.

„Cože? Ani ho neznáš! Ani ho nechceš poznat a kritizuješ ho!“ Dám si ruce v bok. „Je to dobrej kluk!“

Nalévá si džus do skleničky a uchechtne se. Takovým tím způsobem, který nenávidím. „Přestaň!“ okřiknu ho. Otočí se na mě a pozdvihne obočí. Tohle taky nesnáším, protože – prostě protože! Protože ten jeho pohled ze mě dělá hysterku! A to nejsem! NEJSEM!

„Ten kluk chce jenom jedno.“ Upije si a obejde mě.

„A co teda chce, pane přechytralej?“ Stojím tam a on se ode mě zády pomalu vzdaluje. „A otoč se na mě čelem a ne zády!“

Neposlouchá mě. Položí skleničku na konferenční stolek a sedne si na gauč. Opřu se o kuchyňskou linku a mnu si spánky. Sakra! Sakra! Sakra! Co dokáže jedno setkání se starým známým!

„Na něco jsem se tě ptala,“ stoupnu si před něj, „tak laskavě odpověz.“

„Není ti to dost jasný?“ Založí si ruce na hrudi pro změnu on a opře se. Mám chuť po něm skočit a touhou to rozhodně není!

„Odpověz,“ vyštěknu skoro jako ta hysterka, kterou přece nejsem. Oprava. Teď jsem dokonalá hysterka.

„Chce tě.“

„Blbost! Nic lepšího sis vymyslet nemohl?!“ vysměju se mu.

„Není to blbost. Jenom doufám, že ti to dojde dřív, než...“

„Jak jako dřív? Jako dřív než tě podvedu?“ vyjedu. „To jako fakt? Ty seš fakt idiot!“ Vydám se s dostatečně hlasitým dupáním do ložnice, kde na sebe natáhnu kalhoty, svetr i bundu. V předsíni popadnu kabelku, nazuju si adidasky, ale když chci otevřít dveře, stojí o ně opřenej Vladimír.

„Ustup,“ řeknu. „Chci jít k sobě.“

„Ale já to nechci.“

„Nemůžeš mít všechno, co chceš.“

„Nápodobně.“

„Vladimíre, pusť mě. Nechci tu s tebou být. Já prostě nechci!“ vyštěknu zoufale a prohrábnu si vlasy. Překvapeně na mě zamrká.

„Najednou nechceš?“

„Nechci.“ Odmítám se mu podívat do očí. Udělá ke mně krok, chytí mě za bradu a i přes můj odpor si vynutí krátký pohled do očí.

„Jestli si myslíš, že tě teď v noci pustím na ulici ve stavu, v jakým jsi, zbláznila ses. Nehodlám riskovat, že se tvoje šílený já rozhodne zavolat tomu idiotovi nebo udělá ještě něco šílenějšího,“ vyjasní mi svůj plán.

„Jenže ty mě musíš pustit, protože mě tu nemůžeš držet proti mojí vůli!“ Odstrčím ho a chytnu za kliku. Dokonce se mi podaří dveře otevřít, ale Vladimír mě chytí za pas, nohou zabouchne dveře a táhne mě zpátky do obýváku. A já se samozřejmě bráním a cukám sebou, jak jen to je možný při vejškovýmu i váhovým rozdílu.

„Do prdele, pusť mě, Vladímire!“ vztekám se. Konečně mě postaví na zem, ale pořád mě drží, takže mi znemožňuje odchod. A že bych fakt ráda odešla. „Nekomplikuj to, no tak, jenom půjdu k sobě a až oba vyšumíme, zase se uvidíme,“ skoro ho prosím.

„Ne, není to nutný. Nestalo se nic převratnýho.“

„Jenom to, že nemáš rád mýho kamaráda.“

„Ne, to nemám. Máš vážně pocit, že je to tvůj kamarád? Máš pořád to stejný číslo a on se ti neozval. Ani jednou. Teda pokud já vím.“

„Nechci se o tom bavit. Pokud chceš, abych tady zůstala, zapomeň na to.“

„Víš, že mi na tobě záleží. Víš, že tě miluju přesně takovou, jaká jsi, že jo?“

„Nevím vůbec nic, Vladimíre.“

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 13. kapitola :