OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 18. kapitola

24.09.2017 (10:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 776×

Poslední den mého volna. Nehodlala jsem sledovat odjezd Bardeenovců a Amandy zpátky do Londýna, sebetrýznění už bylo dost. Uklízet už jsem neměla co, tak abych se utahala, vytáhla jsem po dlouhé době z přístěnku sekačku a až do odpoledne kulturnila zahradu. Ne že by na ni někdo moc viděl, což byla další z výhod bydlení na konci slepé ulice, ale potřebovala jsem něco dělat. Nějak zaměstnat tělo, a tím i mysl. Aspoň trochu se utlumit a nemyslet na těch pár luxusních aut, která možná právě teď se skřípěním štěrku odjíždějí z hotelového parkoviště. Na Toma, jak řídí, a Catherine, která vedle něj švitoří o miminku.

Když jsem navečer padla do postele, neměla jsem sil. A to bylo jen dobře.

Návrat do práce byl zvláštní. Paul se mi vyhýbal a Col, než odešla na to svoje rande, kolem mě chodila po špičkách. Nevím sice, kolik toho věděla, ale nebyla hloupá a viděla, že se mezi mnou a Tomem něco děje.

Jediná záchrana pro mě byl šrumec, který tu panoval. Byl pátek, navíc čumily, kteří chodili okukovat lidi ze štábu, to pořád ještě neomrzelo a zjevně jim ani nevadilo, že hvězda číslo jedna už je pryč. Pokud to tedy vůbec věděli. Každopádně od chvíle, kdy jsem dorazila na odpolední směnu, jsem se nezastavila. Když po šesté dorazil štáb z natáčení, rozjel se ten správný mazec, který mi vyhnal z hlavy nejen chmury, ale naprosto všechno.

Když jsem o půl dvanácté padla do postele, jediné, co mi proletělo hlavou, bylo, že člověk ani nemusí chlastat. Stačí makat jak šroub.

V sobotu už jsem měla službu s Col. Přes obědy jsme si mezi sebou jen přehazovaly objednávky, ale po druhé hodině se to celkem uklidnilo, a tak jsme konečně měly čas hodit řeč.

Coleen se nahnula nad bar, kde měla připravené pití, a mrkla na mě.

„Tak co, jak je?“

Pokrčila jsem rameny a dál leštila sklenice. „Jde to.“

„Jako fakt?“

Ach jo, co jsem měla tý holčině vysvětlovat? Bylo od ní milý, že měla starost, ale stejně jsem za tou vážnou tváří viděla jiskřičky v očích. Změna tématu jak malovaná.

„Jako fakt. No stress. Ale teď mluv ty, co to včerejší rande?“

„Áááá,“ vypískla, až mi málem praskla vinná sklenka, co jsem právě leštila. „Bylo to naprosto úžasný!“

Její mladické nadšení mě donutilo se zeširoka usmát. „Tak povídej, jsem napjatá jak kšandy!“

„No, nejdřív jsme se šli projít dolů na nábřeží, dali jsme si zmrzku a prošli se po pláži, pak mě vzal vedle do Hollyportu na večeři do tý úžasný rybí restaurace, jak se tam z oken koukáš na přístav a záliv, a pak jsme hrozně dlouho seděli tady na náměstí u sochy a povídali si a…“

Přerušil ji zvonek z kuchyně, který ohlašoval připravené jídlo. Mrkla na mě, jakože si to dopovíme pak, a odběhla k okénku pro talíře, se kterými pak zamířila mezi stoly.

Ve všech těch sračkách, ve kterých jsem se topila, byla Col momentálně jediný světlý bod. Byla tak nadšená, tak šťastná, to zamilování z ní přímo čišelo, zářila jako hvězdička.

Vlila mi do žil aspoň trochu síly. Svět není zas tak nespravedlivej. Jen si to teď halt vybírá někdo jinej. A já za tu mladou potřeštěnou holku byla moc ráda.

Když jsem v neděli přišla kolem páté po práci z nákupu, dala jsem si mraženou večeři dopéct do trouby a zasedla ke kompu. Jak jsem měla nastavené, automaticky mi vyjely stránky zájmu. Facebook, zprávy, novinky ze světa Marvela a youtube. Zprávy se mi jako vždy zobrazily jako první. Politika, zprávy z Británie i ze světa, počasí, bulvár. Sjížděla jsem očima titulky, rolovala stránkou dolů a…

Vyskočil na mě Tom.

Fotka na šířku stránky. Tom ruku v ruce s Catherine, on si před blesky fotoaparátů chránil tvář kšiltem baseballky, zato ona zářila jako sluníčko, rozhazovala široký úsměv na všechny strany a ruku držela ochranitelsky na ještě neexistujícím těhotenském břiše.

Pod fotkou se skvěl meganápis Hvězdný pár čeká miminko!

Ne že by to bylo něco, co bych nevěděla, ale stejně mě to zasáhlo. A zatraceně hluboko. Vidět ho, jak byl postaven do role, jejíž scénář si nevybral, mě deprimovalo.

A rozbrečelo.

Zase.

Sakra!

Zprávu jsem ani nehodlala číst, stejnak to byl bulvár, takže bych se jen dozvěděla, co měli na sobě a kde a za co utráceli peníze. Prudce jsem zaklapla noťas a opřela se v židli. Měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout.

Slzy mi po tvářích tekly k uším, jak jsem měla zakloněnou hlavu, ale nedokázala jsem přestat. Tak hrozně to bolelo! Mozek nějak pořád ještě nedokázal pobrat, co se tu za těch pár dní stalo, ale srdce to vědělo až moc dobře. A dávalo mi to zatraceně sežrat.

Mohla jsem si stokrát říkat, co to bylo a nebylo, mohla jsem obelhávat sebe sama, ale moc to nepůsobilo. Něco se nám s Tomem stalo, něco, co alespoň mě zasáhlo příliš hluboko na to, abych to mohla okecat a mávnout nad tím rukou.

A to něco teď křičelo, že je všechno špatně.

Jenže co jsem mohla, měla dělat? Já tu zůstala, Tom je pryč. Já mám opět jen svůj starý život, on nový, se kterým se, doufám, popasuje, jak nejlíp umí. Já jsem pořád nicka, on stále někdo. Já jsem tady, sama, a on v Londýně s ní.

Co jsem mohla dělat, aby mi nebylo tak hrozně, hrozně zle?

Tak ráda bych se někomu vybrečela na rameni, taky pro jednou byla ta, co potřebuje podpořit, jenže jsem neměla komu. Mamka byla po smrti, táta v lochu, oba bráchové v různých koutech světa. A jediná kamarádka teď byla šíleně zamilovaná, že jsem neměla to srdce jí v tuhle chvíli přidělávat starosti.

A tak mi nezbylo, než se na gauči stočit do klubíčka, plakat a hladit kočky.

Otevřela jsem oči, ale neviděla jsem toho víc než předtím, protože už byla hluboká noc a světlo z pouliční lampy bylo na druhé straně domku, takže mi sem nesvítilo. Jednu z koček, co mi zalehla břicho, jsem sundala na zem, sedla jsem si a zmateně zamžourala. Co mě to vzbudilo?

Až pak jsem zašmátrala v bordelu na konferenčním stolku a všimla si, že mi na mobilu bliká upozornění.

2:07

Zpráva.

Od Toma. 

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 18. kapitola: