OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 13. kapitola

10.06.2017 (09:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 777×

Ráno bylo přesně tak těžké, jak jsem čekala. Ani ne tak kvůli přemíře vína a doutníčků, ale spíš tak nějak vnitřně. Probraly mě kočky, které už mi hladově lezly po obličeji, jak měly zvykem, když jsem si přispala. Převalila jsem se na bok a zjistila, že spím oblečená na gauči.

Našem gauči.

Ještě jsem se ani pořádně neprobrala, ale už se mi zase tlačily slzy do očí. Vtlačila jsem si do nich pěsti, abych tohle pošetilé gesto potlačila. Hůř už jsem stejně vypadat nemohla. Když jsem se pak totiž zahlédla v zrcadle, málem jsem se lekla sama sebe.

Z večerního sebelítostivého pláče a chlastu jsem měla nateklé a zarudlé oči, ksicht ještě bělejší než obvykle, vlasy rozcuchané do nedefinovatelného tvaru. Dala jsem si rychlou sprchu a pořád trochu mimo šla hledat mobil.

A nenašla.

Hledání mě sice probralo, ale to nic neměnilo na faktu, že jsem ho, já debil, nechala včera v práci na nabíječce pod barem. V rámci svého večerního utápění se ve vlastní bolesti a zlosti a všech těchhle sračkách, kvůli kterým jsem měla brečet ve čtrnácti, a ne teď, jsem byla ráda, že mi nikdo nevolá a mám pokoj, a ani mě nenapadlo ho hledat. Tuplem, když jsem nepotřebovala na ráno budíka.

Zavyla jsem vzteky, ještě vlhké vlasy strčila pod baseballku, hodila na sebe první mikinu, co mi padla pod ruku, naboso vklouzla do tenisek, popadla klíče a zpruzeně vylezla před domek.

A zarazila se.

Přímo u cestičky stálo zaparkované auto. A v něm spal muž, opřený hlavou o boční okénko.

Povzdechla jsem si, došla k autu a zabušila na sklo klouby prstů tak silně, že Liam málem vyletěl čelním oknem ven. Trvalo mu pár vteřin, než se zorientoval v čase a prostoru a stáhnul okénko.

„Liame, co tu děláš?“

„Vypadáš hrozně.“

„Určitě pořád líp než ty. Tak co je?“

Ani jeden z nás nevypadal na to, že si užil noc. I on byl pomačkaný a úsměvy chrlil asi jako já.

Povzdychl si a zahrabal v bordelu na sedadle spolujezdce.

„Vezu ti mobil a nabíječku.“

Modré světýlko, které oznamovalo nepřijaté hovory a nové smsky, se mohlo zbláznit. Svrběly mě prsty zjistit, jestli mi volal Tom.

Jen při tom pomyšlení mě bodlo hluboko v hrudi.

Sentimentální, hloupá, naivní nána.

Nasrat na to.

Zastrčila jsem mobil do kapsy a kabel si namotala kolem dlaně.

„Chceš kafe?“ kývla jsem směrem zpátky ke vstupním dveřím.

Přikývl a ztěžka se vyhrabal z auta. Bez jediného slova mě následoval do domu, po mém vzoru se zul a zaplul na jednu ze židlí u jídelního stolu. Mlčeli jsme, dokud necvakl kávovar a já nerozlila kávu do hrnků.

„Mlíko, cukr?“

„Jen trochu cukru, dík.“

Postavila jsem kafe mezi nás, odhodila na pult kšiltovku, pročísla si rukou tu vlhkou změť na hlavě a hodila si nohy na vedlejší volnou židli.

„Jak dlouho tu čekáš?“

„Asi od jedný, kdy našla Col tvůj telefon napíchlej pod barem. Tom chytil nerva, že mu to nebereš, než jsme na to přišli, a pak trval na tom, abych sem zajel a dal ti ho.“

Usrkla jsem černého smrťáka a uvolnila se. Liam za nic nemohl, neměla jsem právo na něj štěkat nebo být zlá. Přišel k tomu jak slepý k houslím, stejně jako já.

„Stačilo zazvonit nebo mi to nechat v igeliťáku na klice. Nemusel jsi spát v autě.“

S povzdechem kroužil prstem po okraji šálku. „Když už jsem byl tady, nějak s mi nechtělo zpátky.“

Snažila jsem si to představit, ale zavrtěla jsem hlavou. „Musíš být rozlámaný. A Tom tě potřebuje.“

„Však já tam zase pojedu, natáčení má dneska až od desíti, a jelikož je tam Katherine a její pravá ruka Amanda, nemám až takovou šanci se k němu dostat. Aspoň ne v klidu a mezi čtyřma očima. Celý večer ho nepustily ze spárů.“

Trpce jsem přikývla. „Je mi to jasný. A, no… kolik toho viděl?“

„Díky množství lidí moc ne, ale zato slyšel víceméně všechno. Šel hned za mnou a Susie z kostymérny, a my přišli vlastně hned, co s tebou začala mluvit. V lokále bylo ticho jak v hrobě, nešla přeslechnout.“

Chtěla jsem se tak hrozně zeptat, co na to říkal, jestli se k tomu vůbec nějak vyjádřil, nebo si jen po jejím prohlášení padli kolem krku a já nebyla víc než prach na jejích Louboutinkách v ceně mého půlročního platu. Minimálně.

Jenže jsem se nezeptala. Nechtěla jsem to vědět. Z toho nejhoršího zklamání jsem se včera vybrečela jako správná zhrzená hysterka, a teď už se mi to přeci jen víc, dospělácky rozleželo. Ne že by mě to už nemrzelo. Mrzelo, a zatraceně moc, navíc mě ta vyumělkovaná čúza urazila. Ale nasrat na to. On byl někdo, já nikdo. On měl svůj život, já svůj. On odjede, já zůstanu. On bude mít svoje vysněné miminko a já pár hezkých vzpomínek do konce života.

Ale nepopírám, že když jsem vytahovala kafe a ve skříňce zahlédla hromadu Skittelsek, které nám po našem posledním večeru ještě zbyly, stáhlo se mi hrdlo. Ale nebrečela jsem. Už ne.

A kopat do něčeho před Liamem mi bylo blbý.

Hodila jsem do sebe půl hrnku kafe, které už mělo přijatelnou teplotu, a v židli se víc rozvalila.

„Vážím si toho, cos pro mě a Toma udělal, abychom mohli strávit těch pár chvil spolu. Toho, žes měnil jeho program a vozil ho, kam jsme se domluvili. Žes nám dal klid. Ale je po všem. Vrať se na penzion, dej si sprchu a vyspi se v posteli,“ pousmála jsem se. „Zasloužíš si to.“

Ušklíbnul se a mrknul na mě. „Jestli po tomhle zabijákovi usnu.“

„To víš, že jo,“ mrkla jsem na něj, když se zvedal. „A děkuju za mobil.“

„Nemáš zač. Bylo mi jasný, že se pro něj ráno klidně vrátíš, ale tak nějak jsem si říkal, že se tam teď nechceš moc ukazovat.“

„To sis říkal dobře,“ přikývla jsem. Zvedl se, přejel si rukama přes kalhoty v marném pokusu je urovnat, a já se postavila taky, abych ho vyprovodila. Už stál pod schody, když jsem na něj ještě zavolala: „Děkuju za všechno, Liame.“

Otočil se, ramena svěšená nejen únavou, ale i něčem jiným, hlubším.

„Nemáš za co. Rád bych udělal víc.“

Opřela jsem si hlavu o zárubeň, ranní vzduch mě chladil ve vlhkých vlasech a bosých nohou, a ve mně se něco s dunivou ránou zavřelo. Vrata, za kterými byl svět, na který mi dal zase na chvilku ochutnat svěžesti fajn života.

„Udělal jsi víc, než si myslíš,“ pousmála jsem se posmutněle. „Vrať se do svého světa a buď Tomovi oporou. Bude to potřebovat.“

„A ty ne?“

„Já si nějak poradím.“

Jako vždycky.

Liam jen tiše, plaše přikývl, jako by sám vycítil, že by každé další slovo pozbývalo smyslu, a odjel.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 13. kapitola: