OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 10. kapitola

02.04.2017 (11:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 737×

Probuzení přišlo dřív, než jsem čekala. Ještě byla tma jak v pytli, když mě probudilo… Co to bylo? Zachrula jsem se s tichou nadávkou směřující ke kočkám, ale ono se to opakovalo. A pak zase.

Zamračila jsem se, vědomí pomalu z hlubokého spánku přicházelo k sobě. Otevřela jsem oči, ale bylo to k ničemu, tma byla tak hustá, že jsem si neviděla ani na špičku nosu.

Ale u té špičky nosu byl Tom.

Viděla jsem odlesk jakéhosi vzdáleného světla v jeho očích. Měl je tak blízko, že to, co mě vzbudilo, musel být jeho nos, který přejížděl přes ten můj.

Pousmála jsem se a mračila zároveň. Muselo to vypadat hrozně, kdybych měla v tu chvíli dostatek mozkové kapacity na to, abych řešila, jak vypadám, ale bylo mi to, popravdě, úplně šumák.

„Co je? Děje se něco?“ zamumlala jsem mu kamsi pod krk a snažila se podepřít na lokti. Moc mi to ale nešlo, tělo jsem měla z práce rozbolavělé, a jak se mi svaly při ležení uvolnily, bolely teď ještě víc. Takže mě zradily a já se svalila přímo do jeho náruče.

„Ne, nic se neděje,“ zašeptal mi do ucha. „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen… no, chtěl bych ti něco ukázat.“

Podle hlasu byl až nechutně vzhůru, což bylo to jediné, co mě donutilo neposlat ho kamsi a snažit se aspoň trochu se zprovoznit. Zachrula jsem se pod dekou tak, až jsem ji stáhla i z něj, a snažila se vytáhnout do kleku.

„A co?“ zachraptěla jsem ospalým hlasem a zapřela se dlaněmi o jeho hruď, abych měla aspoň trochu pevné opory.

Paži, kterou měl pod mou hlavou, podsunul pod má záda, druhou mě chytil pod koleny, a než jsem se stačila nedchnout k vyjeknutí, už jsem byla ve vzduchu.

A naprosto vzbuzená.

Automaticky jsem kolem jeho krku obtočila ruce, abych nehodila pozadu salto zpátky na gauč, když mě zvedal do výšky.

Zvedal…

„Héj, blázne, pusť!“ zasmála jsem se překvapeně. „Jsem těžká, strhneš si záda a Liam tě zabije!“

„Přestaň,“ zavrtěl s úsměvem hlavou. „Nejsi vůbec těžká.“

To se asi táhl s někým jiným. Sice ráda říkám, že svá kila umím nosit, to ale nic nemění na jejich množství.

Chtěla jsem zase něco kousavého namítnout, ale dech se mi zadrhl v hrdle. To, jak mě ty velké silné paže svíraly, jak krásně zapadla moje tvář pod tu jeho, jak jeho horké tělo vonělo, jak dobře mi v té náruči bylo…

Kašlala jsem na slova.

Zbystřila jsem, až když nohou otevíral prosklené dveře na mou malou zahradu.

Zvedla jsem hlavu, v úrovni očí jeho rty.

Polkla jsem.

„Kam že mě to neseš?“ zašeptala jsem chraplavě, protože hrdlo jsem měla pořád tak nějak sladce stažené.

Neodpověděl, jen se usmál, až mě koutek jeho rtu zašimral na tváři. Zašimralo mě i tam, kde správně nemělo.

Venku bylo vlaho, ani zima, ani teplo, takže jsem byla ráda, že jsem vytuhla i v teplácích, i když byly tenké. Na bosých nohách mě zastudil plast lehátka a já se až v tu chvíli probrala z transu, do kterého mě přivedlo jeho tělo a rty.

Měla jsem dvě, koupená kdesi v nějakém výprodeji. Úplně obyčejná hnědá plastová polohovatelná lehátka, na kterých jsem se občas v létě povalovala s vínem a knížkou, když se mi ve dnech volna nechtělo nic dělat, nebo třeba s Coleen, když jsme drbaly do dvou do rána jejího momentálního přítele. Samozřejmě taky s vínem.

Teď ale měly obě sklopená opěradla a byla natlačena úplně k sobě, pokryta měkkými podložkami, které jsem měla pod pergolou.

Položil mě a sám si lehl na to vedlejší. Byla široká dost, ale on si přesto lehl co nejblíž ke mně.

Vzepřela jsem se na loktech.

„Tohle jsi nachystal jako kdy?“ V té otázce bylo jen potěšené překvapení, i když jsem absolutně netušila, kam tímhle míří.

Pokrčil rameny, pak se ke mně s úsměvem nahnul a tlakem na loket mě zase donutil si lehnout na záda. „Před chvíli jsem se vzbudil, a když jsem viděl tu záři venku, nedalo mi to a musel jsem se jít podívat. No, a chtěl jsem ti to ukázat.“

Takže on se vzbudil v… kolik tak mohlo být? Čtyři ráno? A kochal se mojí nepříliš udržovanou minizahrádkou velikosti poštovní známky?

Bylo to sladký. Tak sladký, až jsem to nepobírala.

Zamračila jsem se.

„Jakou záři?“

„Polož se a podívej se nahoru.“

Udělala jsem, jak řekl, ale buď jsem ještě byla rozespalá, nebo úplně blbá, ale jediný, co jsem viděla, bylo pár hvězdiček, jinak tmu jak pytli.

„Tome, co…?“

„Nespěchej,“ slyšela jsem jeho hlas vedle sebe. „Přijde to.“

A pak jsem ucítila jeho velkou dlaň, která sevřela tu mou. Byli jsme u sebe hodně blízko, ale ne ani tak moc, jako na gauči, kde jsme na sebe byli nalepení jak sardinky. Přesto jsem teď cítila jinou blízkost, takovou, která kamarádství viděla jen z rychlíku.

Jen mě chytil za ruku, a ve mně se všechno sevřelo.

Polkla jsem, zavřela oči, zhluboka se nadechla, i když to šlo ztěžka, a pak je zase, otočené stále k nebi, zase otevřela.

A konečně to uviděla. To, o čem mluvil Tom.

Záři.

Hvězd jako by nade mnou bylo náhle víc. Mnohem víc. Nebyly slabé, neblikaly, jak jsem to vždycky viděla, nebo si myslela, že to vidím. Opravdu zářily, a čím déle jsem na ně koukala, přišlo mi, že jsou větší a zářivější a blíž…

„To je jak po jointu,“ vydechla jsem překvapeně.

To, co jsem měla před očima, ve spojení s pocitem blízkosti toho dokonalého těla vedle mě, bylo… ochromující. A zároveň elektrizující.

Myslela jsem, že bouchnu.

„Tome?“

„Hm?“

Věděla jsem, že ke mně otočil hlavu, ale nedokázala jsem se odtrhnout od té podívané.

„Jenom to, jak je to úžasný, tě zachránilo od bídné smrti umlácením květináčem za předčasné probuzení.“

Zasmál se, až vzduch kolem mě zavibroval, a otočil se na bok tváři ke mně, aniž by pustil mou ruku.

„Doufal jsem v tuhle reakci.“ Pak mi trochu zatlačil do dlaně, tak jsem se donutila otočit od té krásy nade mnou oči směrem k té kráse vedle mě. Stačilo otočit hlavu a byl tu. Krásný, dokonalý, jenom můj.

Pro tuhle chvíli.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho.

Přikývl, úsměv mu z tváře nemizel. „V tom nejlepším.“ Pak povzdychl, ale ne smutně. Prostě jen tak upustil páru. „Vím, že to bude znít blbě a teatrálně a tak, ale prostě… Je mi s tebou skvěle.“

Srdce mi bušilo proti žebrům takovou silou, že jsem myslela, že je poláme. Krev mi hučela v uších, tep hnal jako zběsilý. Tady končila všechna legrace, tohle už nebyly srandičky u snídaně, v tuhle chvíli nebyl prostor na blbinky.

On to myslel zatraceně vážně.

A já taky.

Jenže to jsme nemohli.

Prostě nemohli.

A vtípky byly mou jedinou obranou proti zabřednutí do něčeho, z čeho by se mi hodně, hodně špatně lezlo zpět na světlo Boží.

„Tome?“

„Hm?“

Jeho dech, vonící po cole, které si musel loknout z láhve v lednici, mě ovanul svou sladkostí, až mě zamrazilo.

On byl ten typ, co byste ho nejradši hladili jako štěňátko, které se ztratilo, a starali se o něj do zemdlení. Jenže moje hlava moc dobře věděla, že některý věci prostě nejsou a nebudou, i kdybych stokrát chtěla a tisíckrát si dupla.

„Mně s tebou taky, to přeci víš,“ pousmála jsem se. Ale některý věci prostě…“

Nenechal mě domluvit.

Bez mrknutí oka se ke mně nahnul, vsunul mi ruku do spánkem rozcuchaných vlasů a políbil mě.  

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 10. kapitola: